Swallows, James: Let Eisensteinu


Poté, co byl velitel Sedmé roty Gardy smrti bitevní kapitán Garro svědkem událostí na Ištvanu III a uvědomil si, do jaké hry byl bez svého vědomí zatažen, zmocní se fregaty Eisenstein a vydá se na Terru varovat Císaře před Horovou zradou. Cestou je však jeho loď poškozena nepřátelskou palbou a uvízne ve warpu. Dokáže Garro a jeho muži přežít v prostředí Chaosu a stihnou varovat Terru včas?
Čtvrtá kniha z cyklu Horovo kacířství.
Brož. 336 str., překlad Josef Hořejší, obálka Neil Roberts, cena 339 Kč, vyšlo 20. 9. 2018.

Úryvek z románu:




V prázdnotě se shromažďovala plavidla. Jak se pomalu posouvala v tiché temnotě, objevovaly se cimbuřovité trupy a gigantické zdobené tvary, které se tu vznášely v kongregaci gotických staveb, katedrál v celé jejich složitosti, jakoby se odlepily od povrchů svých planet a změnily se v kosmické lodi. Mohutné přídě vykované do ostrosti hrotů šípů, majestátní a vražedné, se otáčely k temnotě, aby se lodě seřadily do jednotného tvaru. Na některých plály pochodně v okázalém vzdoru vůči okolnímu vzduchoprázdnu. Komíny podél kilometrů dlouhých trupů z děloviny chrlily plasmové ohně, oslnivě oranžové proudy turbulentního plynu. Tyto majáky bývaly zažehnuty jen když se blížil střet a jejich velkorysé plýtvání ohněm a žárem byl signálem pro nepřítele.
Neseme vám světlo osvícení.
Plavidlo v čele flotily bylo vyrobeno z oceli barvy bouřného nebe, s přídí tónovanou do temné mořské zeleni. Pohybovalo se jak by se pohybovala mocná dýka v ruce trpělivého zabijáka: nevyhnutelně a neúprosně. Nebylo příliš zdobené. Jeho jediné ozdoby byly vojenského charakteru: dlouhé řádky textu připomínající celé věky bojů, navštívené planety a nepřátelské lodi, které proměnila ve vraky, vleptané do pluhovité přídě písmeny o velikosti člověka. Pokud se tu vůbec dalo mluvit o výzdobě, pak to byl zlatý dvouhlavý orel přes celý velitelský můstek a velká ikona z jediného kusu železoniklové rudy, lebka v ocelovém prstenci ve tvaru hvězdy posazená na vrcholu lodní přídě, bdělá a výhrůžná.
Za ním se řadily další lodi a postupně vytvářely formaci kopírující tvar útočného hrot válečníků, které vezly. Jako připomínku nezlomného odhodlání těch bojovníků nesla vedoucí loď na železném trupu jméno napsané vysokou gótštinou: Vytrvalost. Za ní byly další téhož druhu, velké i menší třídou i rozměry: Nepokořitelná vůle, Barbarusovo žihadlo, Lord Hyrus, Terminust Est, Nehynoucí, Přízrak smrti a další.
To byla flotila, která se shromáždila ve stínu slunce Iota Horologii, aby přinesla Křížovou výpravu a vůli Císaře lidstva na jeden z gargantuovských válcových světů jorgalli. A nástrojem té vůle, kterou měli prosadit tisíce vojáků na palubách lodí sloužící svým legiím, byli Astartes ze XIV legie, Gardy smrti.

Kaleb Arin se přemisťoval chodbami Vytrvalosti ve hbitém tanci pohybů, tisknouc si těžké břemeno zabalené v látce k hrudi. Léty nepřerušované služby si vypěstoval způsob pohybu a chování, které jej činily mezi tyčícími se postavami Astartes prakticky neviditelným na očích všech. Byl odborníkem na unikání pozornosti. Toho dne, i s tolika léty služby odrážejícími se v matných peckách na rameni jeho uniformy, neztratil Kaleb nic z původního úžasu, že může být mezi nimi, úžasu, který cítil od okamžiku, kdy se pokleknutím začlenil do XIV legie. Vrásky v jeho obličeji a prošedivělé vlasy svědčily o jeho stáří, ale pořád se pohyboval s vitalitou muže mnohem mladšího. Síla jeho přesvědčení – a jiných, niternějších věcí – jej dál provázela jeho dobrovolnou, věrnou službou.
Uvědomoval si, že v galaxii je jen málo lidí, kteří mají takový důvod ke spokojenosti, jako on. Pravda, o které nikdy nezapochyboval, mu teď připadala stejně zřejmá, jako před desítkami let, když pod plačící oblohou zataženou mraky toxické bouře přijal svou omezenost, svou nehodnost. Ti, kteří nikdy nepřestanou usilovat o to, čeho nemohou nikdy dosíci, ti, kdo sami sebe nemilosrdně trestají za to, že nedosáhli závratných výšin ležících zcela mimo jejich dosah, to jsou duše, které nikdy nenaleznou klid. Kaleb však nebyl jako oni. Kaleb věděl, jak zapadá do velkého schématu věcí. Věděl, kde má být a co má dělat. Jeho místo bylo tady a nepříslušelo mu se ptát, nepříslušelo mu usilovat, jen konat.
Stále však na to byl hrdý. Kolik mužů, říkal si, mohlo doufat, že jednou budou kráčet tam, kde kráčí on, mezi polobohy odštěpenými od těla samotného Císaře? Housekarl k nim nikdy nepřestane vzhlížet. Na chodbě se držel při zdi a ustupoval z cesty mohutným válečníkům, kteří se připravovali na schůzku.
Astartes byli oživlé sochy, legendy vytesané z kamene, které sestoupily ze svých piedestalů a nyní kráčely kolem něj. Na sobě měli mramorově zbarvenou zbroj se zeleným lemováním, někteří novější, hladší model, jiní byli ve starších typech zdobených hrotitými nýty a s mohutnějšími helmami. Byli to neuvěřitelní muži, živoucí paže Impéria, úžas a strach je halil jako plášť, když kráčeli za svými povinnostmi. Oni nikdy nepochopí, jací jsou v očích pouhých smrtelníků.
Kaleb věděl, že na něj někteří z legie pohlížejí s opovržením, přinejlepším jako na cosi otravného a přinejhorším jako na tvora rovného slintajícím servitorům. Přijímal to jako svůj úděl s tímž stoickým klidem a němou pokorou, jaké byly u Gardy smrti obvyklé. Nikdy nebyl takový blázen, aby si namlouval, že je jedním z nich – tu šanci dostal a neuspěl – ale ve svém srdci věděl, že žije podle stejného kodexu jako oni, a že by jeho nuzné, lidské tělo bylo ochotné pro tyto ideály zemřít, když tím poslouží Impériu. Kaleb Arin, neúspěšný aspirant, housekarl a kapitánův poskok, byl se svým životem spokojený jak jen člověk může doufat být.
Jeho náklad byl v látce nemotorný a musel si ho co chvíli přendávat; nyní ho nesl křížem přitištěný k hrudi. Ani jedenkrát nedovolil, aby se dotkl paluby nebo se příliš přiblížil nějaké překážce. Jen smět ho držet pro něj byla obrovská čest, dokonce i přes tlustou vrstvu zeleného sametu. Spěchal větvícími se a kroutícími chodbami, přes průchody mezi kouřícím a rachotícím strojním vybavením dělových palub. Vynořil se v horním patře, kam obyčejní členové posádky neměli přístup, v části lodi vyhrazené pouze Astartes. Dokonce i kapitán Vytrvalosti by musela požádat služebně nejstaršího důstojníka Gardy smrti o povolení, pokud by chtěla do těchto síní vstoupit.
Kaleb pocítil vlnu uspokojení a bezděčně si rukou přejel po šatech a sponě ve tvaru lebky na límci. Byla velká jako dlaň a vyrobená z nějaké cínové slitiny. Mechanismus v ní byl pro strojové oči a dálkové skeny lodi stejně dobrý, jako certifikovaná propustka. Byl to svým způsobem odznak jeho úřadu. Kaleb měl za to, že je stejně starý, jako válečná loď, možná i jako samotná Legie. Používaly ho už stovky sluhů, kteří zemřeli při výkonu stejných povinností, jaké teď zastával on, a Kaleb si byl jist, že jej přežije také.
Nebo možná ne. Staré způsoby upadaly v zapomnění a mezi staršími bratry ve zbrani Gardy smrti bylo jen málo těch, kteří se obtěžovali udržovat tradice Legie naživu. Časy a Astartes se měnili. Kaleb toho byl svědkem díky omlazovacím procedurám, které mu prodloužily život a poskytly mu zlomeček dlouhověkosti jeho pánů.
Neustále nablízku Astartes ale pořád v uctivé vzdálenosti od nich měl příležitost sledovat, jak se nálada mezi nimi pomalu mění. Začalo to v měsících po Císařově rozhodnutí stáhnout se z Velké křížové výpravy, v době, kdy propůjčil čest vojevůdcovství vznešenému primarchovi Horovi. Pokračovalo to všude kolem něj, pomalu, tiše a chladně, jako když se posouvá ledovec, a v temnějších okamžicích na Kaleba doléhaly obavy, kam tyto nové způsoby jeho milovanou Legii přivedou.
V housekarlově obličeji se objevil trpký výraz a potřásl nad tím náhlým záchvatem melancholie hlavou. Ušklíbl se. Tohle nebyl vhodný čas zabírat se chimérami budoucnosti a trápit se tím, co by mohlo být. Byl předvečer bitvy, která znovu potvrdí právo lidstva cestovat bez omezení a beze strachu mezi hvězdami.
Když dorazil ke zbrojovně, vyhlédl pancéřovaným průzorem ven a spatřil hvězdy. Zajímalo by ho, kolem které z nich krouží planeta kolonizovaná jorgalli a jestli mají ti xenoťané tušení, co se na ně chystá.

Nathaniel Garro pozvedl Libertas do výše očí a podíval se podél jeho čepele. Těžký, hustý kov meče se v modravém osvětlení místbnosti zatřpytil a jak ho nakláněl, vytvářely se na jeho ostří duhové odlesky. V krystalické struktuře monooceli nebyla žádná viditelná nedokonalost. Garro se ani nepodíval na housekarla, který čekal v předklonu. „Je to dobrá práce.“ Pokynul muži, aby se narovnal. „Jsem potěšen.“
Kaleb v rukou muchlal sametovou látku. „Slyšel jsem, že servitor, který o tu zbraň pečoval, byl ve svém předchozím životě mechanokovář nebo mečíř. Zdá se, že se některé prvky jeho původního umění dosud zachovaly.“
„Správně.“ Garro Libertasem několikrát zkušeně sekl do vzduchu. V energetické zbroji Model IV se pohyboval hbitě a přirozeně. Na hubeném obličeji se mu objevila nepatrná stopa úsměvu. Zub, který se na čepeli udělal při pacifikaci měsíců Carinea, mu dělal starosti; byl výsledkem jeho nepromyšleného seku, který místo masa zasáhl železný sloup. Bylo dobré držet zase svou oblíbenou zbraň v ruce. Nezanedbatelná tíha dlouhého meče jej doplňovala a pomyšlení, že by šel do boje bez něj, ho na jisté úrovni zneklidňovalo. Nikdy by si nedovolil vyřknout nahlas slova jako ‚štěstí‘ nebo ‚osud‘ jinak než v žertu, ale sám sobě musel přiznat, že se bez Libertasu v pochvě cítí nějak… méně chráněný.
Astartes zachytil vlastní odraz v jeho vyleštěném kovu: staré oči ve tváři, která se pro ně zdála navzdory unavenému vzezření příliš mladá, lysá hlava pokrytá změtí bledých jizev. Patricijský vzhled, dokazující, že má kořeny ve válečnických dynastií dávné Terry, se světlou pletí, ale bez té bledosti, jež byla příznačná pro jeho bratry z Gardy smrti pocházející z mrazivého, smrtícího Barbaru. Garro pozvedl meč v pozdravu a pak si jej zasunul zpátky do pochvy u opasku.
Podíval se na Kaleba. „Je dokonce starší, než já, víš to? Bylo mi řečeno, že některé části té zbraně byly vyrobeny před Věkem rozvratu na Staré Zemi.“ Housekarl přikývl. „V tom případě, pane, mi připadá příhodné, že jim teď vládne syn Terry.“
„Doopravdy záleží jen na tom, že jim vládnu v Císařových službách,“ odpověděl Garro a tleskl rukama v kovových rukavicích o sebe.
Kaleb otevřel ústa k odpovědi, pak ale jeho pozornost upoutal pohyb u dveří a okamžitě se zase zlomil do poníženého předklonu.
„Takový skvělý meč,“ ozvalo se a Astartes se otočil k dvojici bratří, kteří vstoupili do místnosti. Když došli blíž, potlačil suchý úsměv.
„Škoda, že nemůže být svěřen do péče mladšímu, energičtějšímu válečníkovi,“ pokračoval mluvčí.
Garro si změřil pohledem muže, který to řekl. Stejně jako mnozí jiní z Gardy smrti měl i nově příchozí oholenou hlavu, ale na rozdíl od většiny si nechal na temeni dlouhý černý ohon prokvetlý šedinami, který mu sahal až po ramena. Tvář měl zjizvenou a rozbitou, ale z očí mu koukal ironický smysl pro humor.
„Pošetilost mládí,“ odpověděl Garro lehkovážně. „Jsi si jistý, že bys ho vůbec uzvedl, Temetere? Možná bys potřeboval, aby ti s ním tady starouš Hakur pomohl.“ Pokynul druhému příchozímu, šlachovitému muži s jemnými rysy a jedním uměle vylepšeným okem.
Drsné vtipkování přešlo v suché zarachocení smíchu. „Promiň, kapitáne,“ odpověděl Temeter. „Jen jsem si říkal, jestli bys ho neměl vyměnit za něco, co by ti víc vyhovovalo… berlu, například?“
Garro se divadelní nadsázkou sehrál, že nad návrhem druhého muže přemýšlí. „Možná máš pravdu, ale copak můžu předat svůj meč někomu, komu ještě na bradě nezaschlo mateřské mléko?“
Místností znovu zaduněl smích a Temeter zvedl ruce v teatrálním gestu vzdávání se. „Zřejmě nemám jinou možnost, než sklonit se před ctihodným věkem a zkušenostmi našeho kapitána.“
Garro k muži přikročil a pozdravil jej pevným stiskem ruky v rukavici. „Ullisi Temetere, ty starý pse. Tvoje biologické hodiny ukazují jen o pár let méně, než moje!“
„Ano, ale těch pár let představuje obrovský rozdíl. Kromě toho, není to počet let, ale jejich kvalita, co se počítá.“
Druhý příslušník Gardy smrti po Temeterově boku se stále mračil. „V tom případě si dovoluji poznamenat, že ta kapitánu Temetervi žalostně schází.“
„Jen se ho nezastávej,“ odsekl Temeter. „Nathaniel je dost jedovatý i bez tvé pomoci!“
„Pomáhám pouze veliteli své jednotky, jak se na správného seržanta sluší,“ odpověděl veterán s úklonou. Někdo, kdo by Anduse Hakura neznal tak dobře, jako jeho kapitán, by si mohl myslet, že Temetera uráží docela vážně, a Garro při jeho slovech uslyšel ostré nadechnutí svého housekarla; ale Hakurův humor už byl takový, suchý jako nejvyprahlejší poušť.
Pokud šlo o kapitána Temetera, ten se jeho poznámce jen zasmál. On i Garro sloužili se starším válečníkem ještě před tím, než byli povýšení do velení svých jednotek. Bylo to právě tohle jejich špičkování, kvůli čemu Garro přesvědčil starého Astartes, aby připojil četu pod svým velením k Temeterově. Garro Hakurovi úklonu oplatil a pak odtáhl Temetera stranou. „Nečekal jsem, že tě uvidím dřív, než po shromáždění na Terminus Est. Proto jsem sem přišel.“ Poklepal na jílec svého meče. „Nechtěl jsem vstoupit na palubu Typhonovy válečné lodi bez tohohle.“
Temeter se tázavě podíval po housekarlovi a pak se lehce usmál. „Ano, to není loď, na jejíž palubě by bylo dobré být beze zbraně, že? Takže mám za to, že jsi tu novinu ještě neslyšel?“
Garro se na starého kamaráda podíval úkosem. „Copak je nového, Ullisi? No tak, nedělej z toho drama, pověz mi to.“
Temeter ztišil hlas. „Velevážený velitel První velké roty, kapitán Calas Typhon, byl pro útok na jorgalli degradován. Povede nás někdo jiný.“
„Kdo?“ naléhal Garro. „Typhon by přece své místo nepřenechal žádnému Astartes. To by mu jeho pýcha nikdy nedovolila.“
„V tom se nepleteš,“ pokračoval Temeter. „Nepřenechal by své místo žádnému z Astartes.“
Náhlé pochopení Garra zasáhlo jako ledová sprcha. „Chceš snad říct, že…“
„Primarcha je tady, Nathanieli. Mortarion se rozhodl, že se bude na této akci podílet osobně. Popohnal časový plán.“
„Primarcha?“ to slovo vyklouzlo Kalebovi z úst šeptem a v každičké jeho slabice se ukrývaly obavy a úžas.
Temeter se na něj podíval, jako kdyby si jej všiml až teď. „Vskutku, prcku. Zatímco se tu s vámi vybavuji, už kráčí po palubě Vytrvalosti.“
Kaleb padl na kolena a udělal znamení dvouhlavého orla. Ruce se mu při tom viditelně chvěly.
Jeho pánovi mimoděk vyschlo v hrdle. Až do Temeterova oznámení byl stejně jako většina jejich legie přesvědčený, že hubený velitel Gardy smrti má práci někde jinde, že plní nějaký důležitý úkol pro samotného Vojevůdce. Jeho náhlý a tajný příchod jej dokonale rozhodil. Představa, že na hrotu jejich útoku proti jorgalli poletí sám Mortarion, jej naplňovalo směsicí radostné pýchy a znepokojení. „Kdy se máme shromáždit?“ zeptal se, když zase našel hlas.
Temeter se široce usmál. Vychutnával si, že se mu povedlo obvykle stoického Garra vyvést z míry. „Okamžitě, starý příteli. Vlastně jsem přišel, abych tě odvedl na konkláve.“ Naklonil se blíž a řekl spikleneckým šeptem. „A taky tě varoval, že si s sebou primarcha přivedl pár zajímavých společníků.“

Shromažďovací síň nebyla nijak pozoruhodná. Vlastně to byl jen prázdný prostor obdélníkového půdorysu v přídi Eisensteinu, který se na opačném konci dvěma oválnými panely z pancéřového skla chránícími před smrtícím vzduchoprázdnem otevíral hvězdám. Okna nyní byla napůl zakrytá žaluziemi vytvářející na podlaze rovnoběžné vzory z pruhů kalného světla vrhaného blízkou mlhovinou.
Strop byl klenutý, tvořený primární železnou konstrukcí válečné lodě. V místech, kde se jednotlivé nosníky dotýkaly, byly spojeny ocelovými deskami a nýty. V místnosti nebyly žádné židle ani nic jiného sloužícího k pohodlí. Nebylo toho třeba. Nebyla to síň, kde by se vedly dlouhé debaty a spřádaly strategie, ale místo k udělování strohých rozkazů a rychlému nástin taktických plánů. Jediným zařízením bylo několik bojových zástav visících z kovových vzpěr.
Nyní byla místnost zaplněna stíny. Výklenky tvořené prostorem mezi žebry tonuly v temnotě. Na podlaze se vytvářely kruhy světla stejně nažloutlé barvy, jakou mělo slunce na Barbaru. Uprostřed místnosti se na svých osách otáčela hololitická nádrž, ve které se vznášela přízračná modrá krychle. Kolem diskovitého projektoru pod ní se hemžili a tlačili adepti mechanika, pohybovali se po oběžných dráhách kolem sebe navzájem, ale nikdy se nevzdálili víc, než na délku natažené paže. Možná se neodvažují mezi shromážděné válečníky, pomyslel si Garro.
Bitevní kapitán obcházel kolem, prohlížel si tváře seřazených námořních důstojníků a jmenovaných zástupců všech lodí flotily. Velitelka Vytrvalosti, hubená žena s přísným výrazem v obličeji, zachytila jeho pohled a zdvořile mu kývla na pozdrav. Garro jí gesto oplatil a prošel kolem ní. Temeter mu zašeptal přes rameno: „Kde je Grulgor?“
„Támhle,“ ukázal Garro bradou. „S Typhonem.“
„Aha,“ řekl Temeter moudře. „Nemělo by mě to překvapovat.“
Kapitáni První a Druhé roty Gardy smrti se o něčem radili a jejich mumlaná slova byla tak tichá, že ani ostré smysly ostatních Astartes nedokázaly poznat, o čem je řeč. Garro viděl, že si Grulgor jejich příchodu všiml a jak u něj bylo zvykem je ignoroval i přesto, že nepřivítat se s nimi bylo porušení protokolu.
„On už se asi nikdy nestane tvým přítelem, co?“ prohodil Temeter, kterému to neuniklo. „Ani na okamžik.“
Garro sotva znatelně pokrčil rameny. „Není to nic, co by mne trápilo. Svoje hodnosti jsme nezískali oblíbeností. Našim cílem je uspět při křížové výpravě, ne v soutěži popularity.“
Temeter si odfrkl. „Mluv za sebe. Já jsem mimořádně populární.“
„Vůbec nepochybuji, že tomu věříš.“
Typhon a Grulgor se od sebe odtrhli a otočili se k nově příchozím. Na prvního kapitána Gardy smrti, velitele první roty a primarchovu pravou ruku ve zbroji Terminátor kovové barvy byl impozantní pohled. Ohon tmavých vlasů mu spadal na ramena a vousatý obličej měl orámovaný těžkou hranatou kuklou válečné výstroje. Helmu s jediným rohem trčícím z čela mě položenou na předloktí. Pokud vůbec měl nějaké emoce, dobře je maskoval, ale zase ne tak dobře, aby dokázal úplně skrýt vrásky roztrpčení kolem očí.
„Temeter. Garro,“ zavrčel Typhon a oběma jim věnoval odměřený pohled.
Dobrá nálada, kterou s sebou přinesl Temeter, byla rázem ta tam, vytratila se pod prvním kapitánovým pichlavým pohledem. Garro se mohl jen domýšlet, jaký vztek se za těma hnědýma očima skrývá, ještě zhoršený skutečností, že mu bylo v hodině jedenácté odejmuto velení útoků na jorgalli. „Grulgol a já jsme probírali změny v plánu bitvy,“ pokračoval Typhon. „Změny?“ zopakoval Temeter. „Nejsem si vědom—“ „Budeš uvědoměn,“ řekl Grulgor s přídechem škodolibosti v hlase. Navzdory tomu, že se narodil na planetě na druhém konci Galaxie, měl Ignatius Grulgor stejný vzhled a držení těla jako Garro, až po úplně holou hlavu a sbírku trofejních jizev, ale kde byl Garro stoický a odměřený, pohyboval se Grulgor neustále na hraně arogance, vrčel místo aby mluvil, odsuzoval místo aby chápal. „Čtvrtá rota bude pověřena novým úkolem, a povede vyloďovací operace mezi obrannými silami lahvového světa.“
Temeter se uklonil a skryl podráždění, které – jak si byl Garro jistý – musel jeho přítel cítit, když mu byla takto upřen podíl na významnějších operacích mise. „Jak si primarcha přeje.“ Vzhlédl a setkal se s Grulgorem pohledem. „Děkuji, že jsi mne na to připravil, kapitáne.“
„Komandére,“ vyprskl Grulgor. „Budeš mne oslovovat mou hodností, kapitáne Temetere.“
Temeter se zamračil. „Moje chyba, komandére, samozřejmě. Když je moje mysl zaneprázdněna něčím jiným, zapomínám občas na tradice.“
Garro viděl, jak Grulgor zatnul zuby. Stejně jako všichni z Legie Astartes měli svoje drobné zvláštnůstky a zvyky, které je odlišovaly od ostatních. Garda smrti se od většiny ostatních bratrských legií odlišovala například strukturou velení a funkcemi. Podle tradice neměla mít XIV. légie nikdy víc než sedm velkých rot, takže bylo v každé z nich mnohem více mužů než v ostatních kohortách Astartes jako jsou Hvězdní vlci nebo Krvaví andělé. A zatímco v legiích příslušelo veliteli první roty čestné označení ‚první kapitán‘, u Gardy smrti se používala ještě dvě další čestná označení náležející velitelům druhé a sedmé roty. V důsledku toho byl Grulgor oficiálně oslovován ‚komandér‘, přestože nebyl nadřízený žádnému jinému kapitánovi, stejně jako Garro používal na své pozici titul ‚bitevní kapitán‘. Garro věděl, že jeho zvláštní označení pochází z dob Válek o sjednocení, kdy je velící důstojník XIV. obdržel od samotného Císaře a byl patřičně hrdý, že je může o stovky let později používat sám.
„To naše tradice z nás dělají, co jsme,“ řekl Garro tiše. „Je správné a dobré, abychom se jich drželi.“
„Umírněně, možná,“ opáčil Typhon. „Ale neměli bychom být až příliš úzkoprsí kvůli pravidlům z minulosti, která se už dávno obrátila v prach.“ „Vskutku,“ přisvědčil Grulgor.
„Aha,“ řekl Temeter. „Takže, Ignatie, chápu to správně, že na tradici z jedné strany trváš, ale z druhé ji odmítáš?“
„Staré způsoby jsou správné a dobré, pokud slouží svému účelu,“ odsekl Grulgor a mrazivě si Garra změřil. „Ten tvůj ochočený otrok je taky ‚tradice‘ a přitom neexistuje žádný důvod, abys ho měl. Je to zvyk, který nemá smysl dodržovat.“
„V tom s tebou nesouhlasím, komandére,“ namítl Garro. „Housekarl bezchybně vykonává funkci mého štolby—“
Grulgor si odfrkl. „Cha, taky jsem jednoho měl. Myslím, že jsem ho zapomněl někde na ledovém měsíci. Ten slaboch si tam prostě zmrzl.“ Odvrátil se. „Mě to připadá jako změkčilost, Garro.“
„Tvým poznámkám věnuji jako obvykle veškerou pozornost, kterou si zaslouží, Grulgore,“ odpověděl Garro. Náhle zmlkl, když koutkem oka zahlédl zlatě oděnou postavu procházející paprsky světla.
Temeter si všiml, kam se Garro dívá a poklepal mu dvakrát na nárameník zbroje. „Říkal jsem si, že si Mortarion přivedl společnost.“

Kaleb se zabýval kusem zeleného sametu, ve které byl zabalený meč, skládal jej do úhledného čtverce. Ve výklenku zbrojní šachty byly zbraně a bitevní výstroj kapitána Garro uspořádány kolem na hácích a stojanech. Na ocelových konzolách zapuštěných ve stěně ležel stříbrný ingot pánova bolteru. Byl vycíděný do matného lesku a jeho mosazné součástky se třpytily ve slabém světle bioluminiscenčních osvětlovacích koulí.
Housekarl uložil látku a zamyšleně si zamnul ruce. Bylo pro něj těžké se soustředit, když se nemohl zbavit myšlenky na to, že primarcha je jen několik pater nad ním, na horní palubě. Kaleb pohlédl k ocelovému stropu a představil si, co by asi viděl, kdyby byla Vytrvalost ze skla. Opravdu Mortarion vyzařuje temnotu a chlad, jak se povídá? Je vůbec možné, aby obyčejný člověk, jako je on, pohlédl Pánu smrti do očí a srdce se mu okamžitě nezastavilo v hrudi? Zhluboka se nadechl, aby si uklidnil nervy. Tohle na něj bylo příliš a jeho rozrušení mu bránilo v práci. Mortarion je syn samotného Císaře a Císař… Císař je…
„Kalebe.“
Otočil se a uviděl Hakura. Ostřílený verterán byl jeden z mála Astartes, kteří housekarla oslovovali jeho pravým jménem. „Ano, pane?“
„Hleď si své práce.“ Kývl ke stropu, na místo, kam Kaleb zíral. „Primarcha vidí i skrz ocel.“
Otrok se zmohl na slabý úsměv, poklonil se, sebral hadr a plechovku leštěnky. Pod Hurkovým neutrálním pohledem se přesunul doprostřed výklenku a pustil se do práce na těžkém keramitovém a mosazném kyrysu, který tam ležel. Byl to kus ceremoniální zbroje, kterou Garro nosil jen do bitvy nebo při oficiálních příležitostech. Příslušel k čestné hodnosti bitevního kapitána a měl spíše dekorativní účel. Byl na něm orel s roztaženými křídly a bojovně vystrčeným zobákem vymodelovaný z mosazi, jako by se chystal z hrudního plátu vzlétnout. Na zádové části kyrysu byl druhý orel, který sloužil jako ochrana hlavy vystupující z ramen nad batohem zbroje Astartes.
Co tenhle kousek činilo jedinečným bylo, že se orli na nich lišili od imperiálních. Zatímco symbol Impéria lidí měl dvě hlavy, z nichž jedna, oslepená, hleděla do minulosti a druhá, vidoucí, do budoucnosti, orli bitevního kapitána byli jednohlaví. Kaleb si představoval, že to znamená, že vidí jen časy, které přijdou a že je to možná něco jako talisman, který dokáže předvídat smrtící výstřel nebo čepel před tím, než dopadne. Jednou to vyslovil nahlas a sklidil za to od Garrových mužů posměch. Takové myšlenky, řekl mu později seržant Hakur, jsou pověry, které nemají na lodi Císařské křížové výpravy místo. „Na nás je, abychom rozháněli faleš a klam chladným světlem pravdy, ne šířili mýty.“ Veterán poklepal na orly prsty. „Je to jen neživá mosaz a nic víc, stejně jako my jsme z masa a krve.“
Kaleb si ale stejně nemohl pomoct a dotkl se prsty mosazné ikony, kterou nosil na řetízku krku skrytou pod záhyby tuniky, kde ji nikdo nemohl vidět.

Ta postava patřila nade vší pochybnost ženě, štíhlé a sošné, oděné ve svrchní šat ze třpytivé hadí kůže přes těžkou kroužkovou košili a zlatou plátovou zbroj připomínající korzet. Polomaska, kterou měla spuštěnou na krku, odhalovala jemnou tvář. Garro občas zjišťoval, že je pro něj obtížné určit věk neastartes, ale odhadoval, že jí nemůže být více než třicet solárních let. Z temene hlavy, holého až na krvavě rudé tetování ve tvaru dvouhlavého orla, se jí zvedal uzel rudočených vlasů. Byla opravdu překrásná, ale jeho pozornost upoutalo, jak se bezhlučně pohybovala po železné palubě. Kdyby ji neviděl vyjít ze stínu, mohl by si myslet, že se jedná o pouhého holoducha, dokonale přesný obraz promítaný projektorem. „Amendera Kendel,“ poznamenal Typhon se sotva patrným znechucením. „Vyhledávačka čarodějnic.“
Temeter přikývl. „Z kádru Útočná dýka. Je tady s delegací Tichého sesterstva, zjevně na rozkaz samotného Sigility.“
Grulgor ohrnul ret. „Tady žádní psykeři nejsou. Jakému účelu by ta žena mohla v nadcházející bitvě sloužit?“
„Regent Terry nějaký důvod mít musel,“ poznamenal Typhon, ale jeho tón svědčil o tom, že jej pramálo zajímá, co by to mohlo být.
Garro se díval, jak vyhledávačka obchází místnost. Bylo vidět, že se ve svém umění vyzná. Pohybovala se kradmo, přestože byla všem na očích a obcházela jednotlivé důstojníky způsobem, který se zdál být naprosto náhodný, třebaže Garrovi jeho vytrénované smysly říkaly opak.
Kendel pozorovala. Katalogizovala reakce lidí ve shromažďovací síni, ukládala si je pro pozdější prošetření. Astartes připomínala zvěda zkoumající krajinu před bitvou, vyhledávajícího slabá místa a cíle. Nikdy dříve se s nikým z Tichého sesterstva nesetkal, jen slyšel o tom, co ve službách Impériu dokázaly.
Měl za to, že si svou pověst plně zaslouží. Kendel byla tichá, jako vítr nad hrobem a jak procházela kolem, všiml si, že se někteří zachvěli, aniž si to uvědomovali, nebo na okamžik znejistěli. Bylo to, jako by vyhledávačka čarodějnic kolem sebe měla neviditelnou auru, která pouhé smrtelníky znervózňuje.
Garro se díval, jak prochází kolem vchodu do shromažďovací síně a jeho pohled upoutal lesk mosazi a oceli na dvou velkých postavách střežící dveře. Dva naprosto identičtí strážci, větší než Typhon, s hrudníky jako sud ve složitě propracované zbroji, zahrazovali ocelové dveře zkříženými bojovými kosami, typickou zbraní elitních válečníků Gardy smrti. Nosit ji smělo jen několik jedincům, pro něž to byla pocta udělená samotným primarchou. Říkalo se jim lidožneci a byly připomínkou obyčejné vesnické kosy, kterou Mortarion údajně bojoval v dobách svého mládí. První kapitán měl také takovou, ale ty dvě zkřížené čepele poznal Garro okamžitě.
„Záštita smrti,“ zašeptal. Ti dva Astartes byli osobní čestná stráž primarchy, o níž se tradovalo, že svou tvář až do konce svých životů neodhalí před nikým jiným, než samotným Mortarionem. Říkalo se, že Záštitu smrti si primarcha vybírá tajně z řad válečníků Legie a ti jsou pak zapsáni jako ztraceni v boji. Byli jeho bezejmennými strážci, kteří se ani na okamžik nesměli vzdálit víc než čtyřicet devět kroků od svého pána. Garro pocítil zamrazení, když si uvědomil, že si vůbec nevšimnul, kdy Záštita smrti vstoupili do místnosti.
„Jestli jsou tady oni, tak kde je náš pán?“ zeptal se Grulgor.
Na Typhonových rtech se objevil chladný úsměv porozumění. „Byl tady po celou dobu.“
Na opačném konci místnosti se od temnoty za oválnými okny odloupl vysoký stín. Pomalé kroky na kovové palubě způsobily, že v místnosti zavládlo mlčení. S každým druhým dopadem jeho nohou se ozvalo zvučné zadunění jeho železné hole. Garrovy svaly se napjaly a několik námořních důstojníků ten zvuk přiměl spěšně ucouvnout od hololitu.
V prastaré mytologii, která se zachovala v dějinách některých národních států jako je Merica, Starý Ursh a Oseania, jsou legendy o chodci v temnotách, který přichází, aby uplatnil svůj nárok na mrtvé, kostlivci, inkarnaci, která vyrve duši z těla stejně snadno, jako když žnec kosí obilí. Byly to ale pouhé povídačky, spekulace pověrčivých a bázlivých, a přitom teď, miliardu světelných let od rodiště toho folklóru, se v příšeří na palubě Vytrvalosti objevila úplně stejná postava, vysoká a hubená pod pláštěm šedým jako mořský led.
Mortarion se zastavil a dotkl se plátů paluby jílcem lidožnece, kosy ještě o hlavu vyšší, než samotný primarcha. Pouze muži ze Záštity smrti zůstali na nohou. Všichni ostatní v místnosti, lidé stejně jako Astartes, padli na kolena. Mortarionův plášť se rozevřel a on pokynul dlaní volné ruky. „Vstaňte,“ řekl.
Primarchův hlas byl hluboký a pevný, ostře kontrastující s jeho popelavým, bezvousým obličejem vyčnívajícím z těžkého límce, jenž mu obepínal hrdlo. Z krční příruby Mortarionovy válečné zbroje unikl obláček bílého plynu, páry odfiltrované ze vzduchu Barbaru. Garro zachytil jeho vůni a na okamžik jej vzpomínky zanesly zpět na ponurou, oblačnou planetu se smrtící oblohou.
I když všichni shromáždění vstali, primarcha dál dominoval místnosti. Pod šedým pláštěm byl rytíř v lesklé mosazi a oceli. Z jeho hrudního plátu se šklebila ornamentální lebka v hvězdě, odznak Gardy smrti, a u pasu, který byl na úrovni hrudníku běžných Astartes, uviděl Garro bubnové pouzdro s Lucernou, na zakázku vyrobenou energetickou pistolí unikátní shenlongské konstrukce.
Jedinou další Mortariovou ozdobou byla šňůra mosazných koulí kadidelnic. Obsahovaly prvky z jedovatých vyšších vrstev atmosféry primarchovy adoptivní planety. Garro slyšel vyprávět, že je Mortarion občas ochutnává jako znalec skvělá vína nebo je zase plní do lahví jako granáty, s jejichž pomocí likviduje svoje nepřátelé zadušením.
Bitevní kapitán si uvědomil, že bezděčně zadržuje dech a rychle vydechl, zatímco Mortarionovy žluté oči přejížděly po místnosti. Pak zavládlo naprosté ticho a v něm lord velitel promluvil.

„Xenoťani.“ Pyr Rahl, bubnující prsty o hlaveň svého bolteru, bez nejmenších potíží dokázal, že to znělo jako kletba. „Zajímalo by mne, jak budou tihle krvácet. Bíle? Purpurově? Zeleně?“ Rozhlédl se a prsty si zajel do nakrátko ostříhaných vlasů na hlavě. „No tak, kdo se se mnou vsadí?“
„Nikdo, Pyre,“ zavrtěl Hakur hlavou. „To tvoje primitivní gamblerství nás už všechny unavuje.“ Ohlédl se ke zbrojní šachtě, kde Garrův housekarl usilovně pracoval.
„A o co by ses vlastně chtěl sázet?“ dodal Voyen, který se k Hakurovi připojil u stojanu se sečnými zbraněmi. Po tělesné stránce se od sebe oba veteráni značně lišili – Voyen byl spíš zavalité postavy, zatímco Hakur byl hubený a šlachovitý – ale pokud šlo o záležitosti jednotky, byli obvykle zajedno. „Nejsme vojcli nebo žoldáci, abychom s sebou tahali mince a úpisy!“
Rahl se zamračil. „Já se nemíním sázet o peníze, apothekarie. Nic tak přízemního. Jde čistě o to, kdo zaskóruje. Sázím se o právo mít pravdu.“
Solun Decius, nejmladší člen velitelské čety, přistoupil blíž a přitom si ručníkem utíral z obličeje pot po náročném boji v tréninkové kleci. Ve tváři měl tvrdý výraz, který při jeho nízkém věku působil nemístně. Oči mu plály energií stěží drženou na uzdě, rozdmýchanou nečekanou vyhlídkou na možnou slávu vyvolanou primarchovým příchodem. „Já se s tebou vsadím, když pak zmlkneš.“ Decius se podíval na Hakura a Voyena, ale oba starší velitelé jej nepodpořili. „Já říkám rudou, jako orci.“
Rahl si odfrkl. „Bílou jako mléko, jakou mají megarachnidi.“
„Oba se mýlíte,“ ozval se za Rahlovými zády monotónní hlas Tollena Sendeka s obličejem zabořeným v datatabletu s taktickými mapami. „Krev jorgalli je temně karmínová.“ Válečník měl mohutné čelo a těžká oční víčka, které mu dodávaly permanentně ospalý výraz.
„A tohle víš jak?“ otázal se Decius.
Sendek zamával ve vzduchu datatabletem. „Jsem sečtělý, Solune. Zatímco ty si v kleci otupuješ zuby rotomeče, já studuji nepřítele. Tyhle zápisy magos biologie z pitvy jsou fascinující.“
Decius si odfrkl. „Všechno, co potřebuji vědět, je jak je zabít. Píše se to v tom tvém textu, Tollene?“
Sendek přikývl. „Píše.“
„Tak povídej, povídej.“ Voyen pokynul zasmušilému Astartes sedícímu na podlaze. „Nenechávej si takovou informaci pro sebe.“
Sendek si povzdechl a vstal. Displej datatabletu ozářil jeho neustále zamračený obličej. Poklepal si na prsa. „Jorgalli milují mechanické pomůcky, kterými vylepšují svoje fyzické vlastnosti. Mají některé humanoidní rysy – hlavu, krk, oči a ústa – ale vypadá to, že mozek a centrální nervový systém nemají tady,“ poklepal si na čelo „ale tady.“ Položil si ruku dlaní na hrudník.
„Takže když je chceš zabít, musíš je střelit do srdce?“ zeptal se Rahl a Sendek přikývl.
„Aha,“ řekl Decius. „Třeba takhle?“ Astarte se bleskově otočil a při tom tasil bolter. Z hlavně vyletěl jediný projektil a rozerval trup cvičné figuríny stojící jen pár metrů od Garrovy zbrojní šachty. Kapitánův housekarl sebou při zvuku výstřelu trhl a vysloužil si tak od Hakura němé pokárání.
Decius se odvrátil, pobavený sám sebou. Meric Voyen hodil po Hakurovi pohled. „Arogantní nevychovanec. Nechápu, co na něm kapitán vidí.“
„Kdysi jsem řekl něco hodně podobného o tobě, Meriku.“
„Rychlost a zručnost nejsou bez sebekontroly ničím,“ pronesl apothekarius upjatě. „Podobné skopičiny se hodí spíš pro hejsky jako jsou Císařovy děti.“ Jeho slova vyvolala na Hakurově obličeji slabý úsměv. „Pod kůží jsme všichni Astartes, bratři a spřízněné duše.“
Voyen najednou zvážněl. „Tohle, bratře, je stejným dílem lež jako pravda.“

B hololitické krychli se zviditelnil výtvor jorgalli. Byl to tlustý válec několik kilometrů dlouhý, na jedné straně zakončený svazkem motorů a na druhém se zužující v pahýlovitou příď. Ze zádě té věci vyčnívala žebra ve tvaru okvětních lístků pokrytá lesklými panely, které zachycovaly sluneční světlo a odrážely ho do oken velkých jako vnitrozemní moře.
Mortarion ukázal prstem. „Válcový svět. Tento má dvakrát větší hmotnost než podobné konstrukce nalezené a zničené na oběžných dráhách kolem planet Tasak Beta a Fallon, ale na rozdíl od nich je tohle první plavidlo jorgalli, které putuje vesmírným prostorem.“ Jeden z adeptů přejel prstem po ovládacím panelu s červovitými mechadendrity a obraz ustoupil do pozadí, takže se objevil kruh kapkovitých lodí ve formaci o kus dál.
„Před lodí putuje dosti velký předsunutý voj. Kapitán Temeter povede útok s cílem ty lodi rozprášit a přerušit jejich komunikační linie.“
Primarcha přijal Temeterovo zasalutování. „Části První, Druhé a Sedmé velké roty zůstanou se mnou jako útočný hrot. Toto bojiště je hodno našich jedinečných schopností. Jorgalli dýchají směsici kyslíku a dusíku se značným obsahem chlóru, slabého jedu, se kterým si naše plíce při troše snahy poradí.“
Jakoby na podtržení svých slov Mortarion vydechl ze své plolomasky obláček plynu. „První kapitán Typhon bude moje podpora. Komandér Grulgor pronikne ke svazku motorů a ovládne pohybové centrum válce. Bitevní kapitán Garro neutralizuje jorgallské líhně.“
Garro rázně zasalutoval, napodobujíc Grulgora a Typhona. Potlačil zklamání nad přiděleným úkolem daleko od primarchova útočného hrotu a místo toho už začal promýšlet první body svého bitevního plánu.
Mortarion na okamžik zaváhal a Garro by přísahal, že v primarchově hlase zaslechl stopy smíchu. „Jak už si někteří z vás domysleli, v téhle bitvě nebude Garda smrti sama. Na žádost Malcadora Sigility jsem s sebou přivezl tým vyšetřovatelek z Divisio astra telepathica vedený sestrou Amenderou od Rytířek zapomnění.“ Primarcha sklonil hlavu a Garro uviděl, jak se Tichá sestra na oplátku hluboce klaní. Pak pokynula znakovou řečí, rychlý pohyb prstu a zápěstí.
„Ctihodná sestra se k nám připojí při hledání psykerské stopy, která nás dovedla k tomuto lahvovému světu.“
Garro ztuhl. Psykerské? To bylo poprvé, co slyšel o takovéto hrozbě na jorgallské lodi a neuniklo mu, že stejně překvapení jsou tou zprávou všichni kromě Typhona.
„Věřím, že všichni chápete důležitost tohoto podniku,“ pokračoval Pán smrti tichým, ale důrazným hlasem. „Tihle jorgalli vstoupili ve svých generačních lodích opakovaně do našeho vesmíru s úmyslem rozšířit se na planetách, které patří Impériu. Nesmíme jim dovolit, aby se tu uchytili.“ Odvrátil se a jeho tvář zmizela v plášti. „Až přijde čas, Astartes vymažou ty tvory z lidského nebe, a dnes učiníme na cestě k tomu další krok.“ Garro a jeho bratři v boji znovu zasalutovali. Mortarion se k nim otočil zády a vykročil do šera zadní části místnosti. Neozval se sbor válečných pokřiků ani nikdo nezdůraznil závažnost okamžiku hlasitými prohlášeními. Promluvil primarcha a jeho hlas postačoval.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.