Přeplněná prázdninová loď se stane hrůzostrašným hnízdem vládce a vládkyně z Vampýrů, kteří prchají před pobočkou E a novým nekroskopem, Jakem Cutterem. Dříve než někdo stihne nahlásit, že se loď ztratila, těch několik posledních přeživších pasažérů na palubě už nebudou lidskými bytostmi… a vampýři se mezi tím dávno vydají vstříc svým dalším výbojům.
Korat, upír, který se skrývá v mysli Jakea Cuttera, je odhodlán získat kontrolu nad jeho životem a Jake je stejně tak odhodlán mu to nedovolit. Nicméně, aby Jake tento boj vyhrál, musí důvěřovat Benu Traskovi – jenomže Trask, šéf pobočky E je schopen Jakea bez milosti zabít, když se o jeho dotěrném společníkovi dozví!
Zahrada s upířími plodnicemi pod Londýnem, založená třetím z upírů, vládcem Szwartem, rodí trpké ovoce, které způsobuje záhadnou spavou nemoc – s upíří nákazou – a pomalu se šíří populací Velké Británie.
Jednotlivé týmy pobočky E mají na talířích příliš velká sousta. Musí lokalizovat teroristy, kteří ohrožují svět nukleárními zbraněmi; natrvalo zavřít bránu mezi upířím světem a zemí; analyzovat výtrusový mor; a vypátrat a zničit trojici vampýřích vládců. Dokonce ani síly Harryho Keogha, původního nekroskopa, přivolané ze záhrobí v kombinaci se silami nejmocnějších agentů pobočky E nemusí stačit k tomu, aby byly poraženy stvůry, které přivedly zemi na pokraj totálního zničení.
Váz., 448 str., překlad Jana Mikulenková, obálka Bob Eggleton, cena 299 Kč, vyšlo 7. dubna

Úryvek z románu:

Slunce, moře a plovoucí zkáza

S nějakými pětatřiceti tisíci tun a něco přes dvě stě metry od přídi až k zádi byla Evening Star jedinečná středomořská výletní loď. Všech jejich osm volně přístupných palub bylo vybaveno pojízdnými schodišti a se svým kasinem, tělocvičnou, venkovními bazény, bary, obchůdky se suvenýry a sportovišti – stejně jako vším obvyklým vybavením – byla Star chloubou mezi ostatními podobnými loďmi. Večer si mohlo jejích více než čtrnáct set pasažérů vychutnat odpočinek ve společenské místnosti Moulin Rouge nebo v show baru All That Jazz, protancovat noc v taneční síni Sierra nebo prostě jen sedět a užívat si západu slunce z panoramatické paluby.
Tohle však byla poslední plavba ‚Večernice‘ této sezóny a dnešní a poslední večer byl tudíž odlišný. Jedním ze zlatých hřebů plavby byla ‚opereta‘ v polovině plavby, zvlášť pompézní výstupy a velkým finále – ohňostroj na zádi osvětlující noční egejskou oblohu s oslnivými hvězdicemi a zářivými hřmotnými výbuchy; místní obyvatelé na pobřeží v Mytilene na ostrově Lesbos si jej užívali stejně jako pasažéři na lodi. Když se k tomu přidala ještě výborná kuchyně jako vystřižená ze snů gurmetského ráje, bylo jednoduché pochopit, proč večírek pokračoval bez přestání až do ranních hodin a proč šampaňské doslova teklo proudem…
Ale všechno hezké musí jednou skončit.
Nyní… bylo časné ráno, říjnové pondělí a v kuchyni se připravovala snídaně pro ty, kteří měli žaludek na další lahůdky, zatímco ti, kdo neměli na jídlo ani pomyšlení, se snažili vyspat ze svého flámu. Několik mladých pasažérů bylo vzhůru a potulovali se po palubách, využívajíce bazénů dokud je stále měli jen pro sebe, jakoby se chtěli svou neutuchající energií vyrovnat delfínům, kteří si jako malé stříbrné miniponorky hráli ve vlnách na honěnou, proplouvali pod lodní přídí pod stříbřitou hladinou, tak klidnou, že by to klidně mohla být plocha leptaného skla spojující horizont. Slunce sice vyšlo teprve před půl hodinou, ale paluby byly už nyní v jeho paprscích vyhřáté.
Dokonalé!
Alespoň to si myslel lodní delegát Bill Galliard, který si přivstal a nyní se procházel po hlavní palubě, aby mohl připravit rozvrh pro výlet na pobřeží na malebný ostrůvek Limnos, který byl plánován na poledne. Zatím tedy plula loď přesně podle plánu, bez příhod, a Galliard chtěl i dnešní den zorganizovat aby to tak i zůstalo. Nyní, když dokončil papírování ohledně výletu na Limnos, mohl si na hodinku odpočinout, alespoň do doby, než se na palubě objeví odpočatí pasažéři a případní zájemci o výlet se začnou připravovat na vstup na pevninu.
Nyní stál na samé přídi lodi, dvanáct metrů nad bodem, kde jako nůž ostrý kýl lodi prořezával vodu, naklonil se přes zábradlí a rozhlédl se po rozlehlém oblouku oceánu. Na obzoru nebyla žádná pevnina, ale Galliard pocházel z velké rodiny námořníků takže věděl, jak rychle se taková země může objevit, zejména v Egejském moři. Najednou se vyloupne jakoby odnikud a objeví se oblakům podobná pohoří. A s chladivým vánkem na tváři způsobeným pohybem lodi a šuměním rozrážející se vody v uších se zamyslel nad dosavadním průběhem plavby.
Převážná většina pasažérů byli lidé středního věku, poměrně zámožní, většinou bezproblémoví Britové, a posádka samotná sestávala z britského kapitána, důstojníků a vyšších palubních číšníků, doplněných převážně řecko-kyperskými pomocnými lodníky, údržbáři, kuchaři a celou řádkou ‚mezinárodních‘ bavičů. Pasažéři přiletěli z Británie na Kypr a na loď se nalodili v Limassolu. Po týdenní plavbě se znovu vrátí na Kypr, odkud poletí domů.
Z Limassolu vyplula Evening Star ve čtvrtek večer, celý pátek strávila plavbou po moři, takže pasažéři měli dostatek příležitostí se seznámit jak s lodí tak i s ostatními spolucestujícími. Sobotu zase strávili ‚ti, kdo mají zájem, celou na pevnině ‘ ve Volosu na řecké půdě, a delegát Bill využil příležitosti, navštívil své přátele v jednom rodinném domě na úpatí Mount Pelion a při tom na místním trhu ve Volosu nakoupil pár dárků pro svou rodinu, která na něj čekala doma. V neděli měli naplánován výlet na Lesbos a Mytilene, kde pasažéři znovu opustili loď a poslední večer se konala slavnost s hordami jídla a ohňostrojem.
To přeneslo Galliarda zpátky na zem. Dalším přístavem, do kterého doplují asi za čtyři hodiny, bude nový oceánský přístav v Limnosu, a zítra proplují na své plavbě do Istanbulu Dardanelami. Ale to bylo ještě příliš daleko. Takovéto výletní lodě je lepší brát pěkně po pořádku den po dni.
Jak si tak Galliard tyto věci promýšlel, bezděčně si prohlížel horizont. Před malou chvílí – možná to bylo opravdu jen na pouhý okamžik – zachytilo jeho oko cosi v dálce přímo před ním. Samotný tento fakt jej nijak nezarazil; lodě různých druhů jsou ve Středozemním moři k vidění neustále a kdekoliv. A byl jen bělavý záblesk na lesknoucím se povrchu… možná jen delfín vyskočil nad hladinu a on zachytil svým okem jen následný výstřik vody. Ale—
Galliard přikročil k jednomu z dalekohledů připevněných k zábradlí a zaostřil tím směrem. Na malou chvíli neviděl nic, ale pak… co to bylo? Řecká plachetnice? Jen tak bez hnutí se tam houpala, takovou dálku od nejbližší pevniny? Na samotné lodi nebylo nic divného; na ostrovy jich byly spousty – jako gondol v Benátkách – ale obvykle se držely blízko pobřeží. Tahle však vypadala nehybná a prostě tam být neměla.
Ten člun s plátěnou stříškou se nacházel asi v kilometrové vzdálenosti – přímo před ním – a zcela jistě se nehýbal.
Galliard si vzal svou palubní vysílačku a zmáčknul jedničku, aby se spojil s můstkem o tři paluby nad ním. Jeho volací znak byl zaznamenán a vzápětí se ozvalo: „Můstek. Co pro vás mohu udělat, delegáte Bille?“ Byl to kapitán Geoff Anderson, jako vždy velice odměřený.
„Rychle otočte loď trochu doleva a zastavte všechny motory,“ řekl mu Galliard bez okolků. „Jinak asi za minutu a půl někoho přejedeme!“
„Okamžik,“ přišla stručná odpověď a o deset vteřin později: „Výborně, delegáte Bille. Určitě bychom je včas spatřili a stihnuli se jim vyhnout, ale pokud potřebují pomoc, musíme trochu přibrzdit a podívat se na ně. Takže jste nám zřejmě ušetřil trochu času a rozpaků. Nyní, kdyby vás to neobtěžovalo, vyzbrojte se prosím megafonem a přesuňte se dolů na pravou stranu paluby B, ano?“
„Jistě, kapitáne,“ odpověděl Galliard s úšklebkem a zamířil do jedné z kajut uprostřed lodi. Po několika málo krocích s uspokojením ucítil jemné škubnutí náhlého brždění, které bylo pod nohama sotva cítit, to když se Star začala stáčet o pár stupňů doleva…

Pod povrchem paluby B (v suterénu lodi) byla jedna sekce trupu lodi zatočená tak, že tvořila schodiště. A z jeho nejspodnějšího schodu vhodil delegát Galliard lano rozedranému muži ukrývajícímu se pod přístřeškem člunu. Doprovázeli jej tři námořníci a plavčík. Společně s Gaillardem se dívali, jak ta silueta muže uvazuje lano a pak za něj přitahuje člun, aby se dostal až k lodi.
„To je v pořádku,“ volal Galliard. „Já to udělám. Jen se pevně držte.“
„Vodu,“ zaskřípal suchým hlasem ten zlomený muž ze stínu. „Dáma i já… jsme úplně vyprahlí.“
Dáma? To bude určitě ta druhá postava, která leží na zádech mezi sedadly. A když Galliard přitáhl loď blíž, uviděl, jak se její jasně zelené oči otevřely a upřely se na jeho. V té chvíli její obličej zaplavila jasná záře a ona dostala zřatelnější podobu.
Bože, ta je krásná! pomyslel si… a pak se zamyslel nad tím, jak na to vlastně přišel, neboť ji vlastně v přítmí toho přístřešku ještě ani pořádně neviděl. V tom oslňujícím slunci pod ním byla skoro tma.
„Stín,“ řekla ta vyzáblá, otrhaná silueta muže, která stála nahrbená pod přístřeškem. „To slunce. My… trpíme!“
„Máme tady džus,“ řekl mu Galliard a podal mu džbán. „Trochu se napijte. Uleví to vašemu hrdlu, dodá vám sílu. Ale jak dlouho už tady jste?“
„Příliš dlouho,“ odpověděl mu ten muž, trochu se napil a podal džbán té ženě. Pak natáhl ruku směrem ke Galliardovi. „Pomozte mi ji odtud dostat ven.“
Delegát mu podal ruku a ucítil chlad. Bylo to divné, v tak parném dni mít tak chladnou ruku. A co bylo ještě mnohem divnější, že z té ruky pod paprsky slunce jakoby stoupal kouř! Ale Galliard byl příliš zaneprázdněn, příliš znepokojen, než aby se tu zajímal o očividné nesrovnalosti. Ta žena byla zahalená; vlastně byla obalena od hlavy k patě, takže vypadala skoro jako mumie, když se potácivě pokoušela postavit na nohy. Galliard se naklonil dopředu, jednou rukou se držel zábradlí a druhou ji objal kolem štíhlého pasu. Žena vystoupila – byla vynesena – ze člunu na chody a hned za ní i její mužský doprovod, který se už očividně nemohl dočkat, až se dostane do stínu lodi.
„Ale co tady vlastně děláte?“ zeptal se Galliard když spolu s přítomnými námořníky pomáhali páru nahoru do lodi směrem k pojízdnému schodišti, zatímco je plavčík už opustil, aby si šel po své práci. „Chci říct, jak jste se dostali až sem?“
„Došel nám benzín,“ vysvětloval ten muž a odhodil sako, kterým si zakrýval hlavu před sluncem. „Netypický proud nás sem zanesl až z Krassosu. Všechno palivo jsme vypotřebovali, abychom se dostali zpátky na ostrov. Malý výlet se nám takhle proměnil v noční můru:“
Jeho příběh zněl neuvěřitelně dokonce i v tomto šíleném létě El Nina – ztratit se v Egejském moři, uneseni proudem, nespatřeni ani jednou z pravidelných lodních linek, dost dlouho na to, aby byli takto dehydrováni a spáleni sluncem. Na druhé straně to ale musela být pravda, protože stav obou o tom jasně vypovídal a jejich situace nenabízela jiné vysvětlení.
Galliard se podíval na vysokého, tmavého, jistě i pohledného muže vedle sebe; ‚jistě i pohledného‘, protože nyní se mu z jeho zčernalého obličeje odlupovala kůže a jeho propadlé tváře byly posety dolíčky jako krátery od mnoha malých meteoritů. Stav té ženy… bylo ještě těžší popsat. Byl podobný a přesto jiný. I ona byla spálena, místy zčernalá – spíš jako by ji spálil oheň, ne žhnoucí slunce – a přesto jakási zvláštní záře zakryla skoro všechny rány na její tváři. Už se zbavila části pokrývek, do kterých byla zabalena, odhalila svou tvář a nyní, v umělém osvětlení a ve stínu lodi, se konečně zhluboka nadechla. Ale navzdory tomu, že byla tak blízko u Galliarda, že se o něj opírala, stále si nedokázal uvědomit její rysy.
A tak cestou nahoru pojízdným schodištěm, na pátou palubu, kde se nacházel kapitánský můstek, delegát Bill jen kroutil hlavou a mračil se. Pořád ještě podpíral tu ženu (a přitom se divil, proč je stejně jako její doprovod, tak studená), ale nyní si uvědomil něco ještě podivnějšího. Navzdory tomu, že jaksi ‚věděl‘, že byla překrásná, cítil, že ho čímsi odpuzuje. Její pas, kolem kterého měl položenou svou ruku a také její tělo, které se o něj opíralo, bylo tvrdé, hranaté, kostnaté.
Vtom byl proud jeho myšlenek přerušen. „Doveďte nás za kapitánem, delegáte Galliarde,“ zavrčel ten muž, jehož hlas zněl přísněji a panovačněji. Galliard se před těmi rozhodně ne obyčejnými lidmi trochu stáhnul. „A nelamte si s ničím hlavu. Všechno se vysvětlí – už brzy.“
„Vy… vy znáte mé jméno?“
„Samozřejmě, že je znám, protože jste mi jej řekl,“ odpověděl muž (přestože si Galliard byl jist, že nic takového neudělal.) A skrze všechny své popáleniny, se tento tajemný cizinec pokusil o křivý úsměv.
Opustili pojízdné schodiště a zamířili k můstku, kde se ten jeho zvláštní pocit o posunu reality – o tom, že tohle se ve skutečnosti neděje – trochu zmírnil. Pak si uvědomil, že stále drží tu ženu, pustil ji, kousek od ní poodstoupil a obrátil se na stewardy: „Děje se něco, chlapci? Není snad něco v pořádku?“
A dělo se víc, než se Galliard domníval, alespoň se to tedy zdálo. Neboť ti stewardi – všichni tři – vypadali jako omámení, jako by se pohybovali ve svém vlastní světě. Převzali od něj tu ženu, jako by jí byli zcela uhranuti, nebyli schopni od ní odtrhnout oči. A už vůbec neposlouchali, co říkal Galliard!
Právě minuli nápis VSTUP POUZE PRO DŮSTOJNÍKY A ČLENY POSÁDKY, když se delegát Galliard prudce zarazil a obrátil se tváří k tomu muži, kterého právě zachránil. „Co—?“ začal, ale už to nedořekl. Neboť ten vysoký muž jej neuvěřitelně rychle uchopil svýma studenýma, spálenýma rukama za hlavu, tak rychle, že před ním delegát nebyl schopen uhnout. A pak už bylo stejně příliš pozdě.
Tvé znalosti ohledně této lodi, ta slova plynula do Galliardovy mysli jako ledová řeka a úplně jej zmrazila. O jejím kapitánovi a dalších důstojnících. O všem, co by mohlo být nebezpečné pro mne nebo mou… společnici. Potřebuji pochopit vaší komunikaci s okolním světem a jinými loděmi – achchch! Musím rozumět vaší vysílací jednotce, anooo! – a znát umístění všech zbraní, které tady máte. Vůbec nemysli na to, že bys mne mohl oklamat, delegáte Galliarde, neboť bolest, kterou ti mohu způsobit je nemyslitelná! Dej mi všechno, co chci a nemusíš déle trpět – nebo budeš trpět tolik, kolik bude potřeba, abych dostal, co chci!
Galliard bojoval – spíše aby se mohl aspoň pohnout, zakřičet, uvolnit se z toho sevření – ale bylo to marné. Ledová síla toho netvora, ty jeho strašlivé sající ruce, krmící se na jeho znalostech, jej držely stejně jistě, jako kdyby k němu přirostly. Ale cítil, co se s ním děje, cítil odlévání svých myšlenek – vlastně svých vzpomínek – jak jej opouštějí, a věděl, že ten chlad, který po nich zůstává je nicota mentálního vakua, jako prostor mezi hvězdami.
Máš pravdu, řekla ta Věc (zcela jistě ne muž). Moje mysl je velké skladiště myšlenek a jen malé množství z nich je mých vlastních. Ale ve vědomostech je moc, Bille Galliarde, bez nich bych zůstal vydán tomuto neznámému světu napospas. Takže se nebraň, ale dovol mi si to všechno vzít, všechno. Pak si já budu ‚pamatovat‘ a ty zapomeneš – dokonce i jak ublížit. Neboť když Nephran Malinari čte knihu, vytrhává při tom její stránky!
„Chlapi,“ lapal Galliard po dechu, koulel očima směrem k těm stewardům a zároveň se snažil odtrhnout se od svého trýznitele, ale byl lapen – pevně lapen – v sevření té stvůry. „Chlapi… udělejte … něco! Bojujte s tím! Bojujte s nimi!“
Jeden ze stewardů ho uslyšel. Zrak se mu na chvíli zaostřil, s vypětím vůle se odtáhl od té ženy a podíval se na delegáta zápasícího v sevření toho démonického cizince. „Delegáte Bille?“ zamumlal a omámeně zamžoural. „Co to sakra…?“
Žena se za ním vrhla tak prudce, jakoby letěla, její štíhlé ruce se po něm natáhly jako dlouhé, kostnaté spáry. A v tu chvíli Galliard poprvé spatřil její opravdovou tvář… a úžasem mu spadla brada. Překrásná? Vždyť to byla ta nejošklivější ježibaba, jakou si dokázal představit! Oči měla zelené jako drahokamy, ale planula v nich rudá záře, jakoby v nich hořely vnitřní ohně. Ale její čelisti… ty zuby!
Její obličej se ukryl v námořníkově rameni, jak mu ho přitiskla na krk a Galliard uslyšel její chlípné zavrnění, když se do něj zakousla. Pak si teprve uvědomil, koho to má před sebou – byly to stvůry z mýtů a legend, ale byly skutečné – a znovu se vzepřel. To byla chyba, neboť ta zrůda v podobě muže teď neměla na výběr.
Máte tady jedno pořekadlo, ozval se v Galliardově mysli hlas. Podle něj jsou oči jsou okna do duše. Možná je to pravda; já, který žádnou duši nemám, to nemůžu s určitostí vědět – ale zcela jistě to jsou prostředky, jak se dostat do mozku! A stejně tak uši: to jsou cesty, které vedou do vnitřní mysli. Ty uši, které slyší – (najednou se mu prodloužily ukazováčky, projely hluboko do uší delegáta a jejich nožovité nehty se prodraly skrze tkáně a chrupavky) a oči, které vidí. (Jeho palce nyní zfialověly, začaly vibrovat, prodloužily se, vytlačily Galliardovi oční bulvy, pronikly měkkou tkání za nimi a ponořily se do delegátova mozku.) Chci vědět, co jsi slyšel a všechno, co jsi viděl. Je to bolestivé, ano – ale nevaroval jsem tě snad, aby ses mi nebránil?
Galliardovy výkřiky byly jen slabé, ječivé kvílející zvuky – připomínaly spíše pláč malého dítěte než agónii bojujícího muže – když byla jeho vysávána a on ‚zapomněl‘ všechno co kdy věděl o Evening Star. A když jej ruce vládce Malinariho z Vampýrů potřísněné jeho mozkem konečně pustily, se strašlivou grimasou ve tváři klesl k zemi,.
Ve stejné chvíli se Vavara – Malinariho ‚partnerka‘, třebaže jen dočasně – pustila do druhého ze stewardů. Třetí se však pomalu dostával ze zajetí jejího hypnotického kouzla. Mžoural, třásl hlavou a s ústy dokořán zíral na své kolegy, kteří se sesunuli na podlahu v kalužích krvi, řinoucí se z jejich krčních tepen; a také na křečovitě se svíjející, škubající se tělo delegáta, kterému visely oční bulvy na zkrvavených tvářích, zatímco se jeho výkřiky proměnily v nesouvislé blekotání, když pud sebezáchovy postupně uzavřel jeho krutě vyprázdněný, zničený mozek.
Zpoza zavřených bezpečnostních dveří na můstek zazněl hlas, tázající, co se děje – někdo tam musel zaslechnout delegátovo tlumené, nesrozumitelné mumlání. Malinari si všimnul, že se za dveřmi, v jejichž horní části bylo mléčné sklo, pohybují nejméně dvě postavy. Nemarnil proto čas se třetím stewardem, jen jej popadl, vytáhl ho skrze otvor nahoru na palubu a tam ho přirazil proti zábradlí. Pak proměnil svou ruku v beranidlo, vrazil ji do hrudi své oběti a vyrval jí srdce. Lehce plácl stewarda přes obličej a ten přepadl přes zábradlí a zřítil se na vycházkovou palubu asi o šest metrů níže.
Tam dole se nacházelo asi pět pasažérů, kteří si přivstali. Zrovna se nakláněli přes zábradlí a kochali se výhledem. Jak si Malinari zlostně odfrkl nad spalujícím sluncem a stáhl se zpátky do stínu, spatřil jejich překvapené, zděšené obličeje, které na něj zíraly zespod. Ha! Ještě nemají ani tušení, jak vypadá skutečná hrůza. Ale brzy to poznají. Ach, ano, poznají to! V agonii ze spálených předloktí a obličeje zaťal zuby a vrátil se zpátky k Vavaře—
—Právě včas, protože se zrovna pustila do dveří na můstek. Jak se Malinari dozvěděl od delegáta, byly to bezpečnostní dveře s hlasovým zámkem; Vavařino frustrované syknutí nebylo žádným hlasem ani kódem, který by uměly rozeznat. Ale ona nebyl zrovna proslavená svou trpělivostí a dřív, než ji mohl varovat, zlostně udeřila pěstí do tabulky mléčného skla.
Přestože bylo tohle sklo zesíleno proti nárazům a ranám, pod jejím úderem se prolomilo, roztříštilo se, jakoby jej někdo rozbil sekerou. Vavařina ruka, která při tom nijak neutrpěla, popadla za hrdlo nejbližšího z lidí za dveřmi a hlavou napřed jej protáhla skrze rám dveří, ze kterého trčely střepy. Ty se mu hluboce zařízly do rukou a obličeje a on se rozkřičel bolestí a zděšením, když jej poslala po podlaze paluby v jeho vlastní krvi, až se zastavil u Malinariho nohou.
Malinari jej zvedl – podíval se na jeho zkrvavený obličej a vytřeštěné oči, na jeho potrhanou, potřísněnou námořní uniformu – a řekl: „Ne, tohle není kapitán Geoff Anderson, nikoliv. Je to jen jeho poskok. Ale vy nás k němu určitě zavedete, že ano?“ A vrhnul jej zpět ke dveřím směrem k Vavaře.
Vavara už odhodila svoje přestrojení; byla vzteklá a tak se ukázala v celé své hrůze. Její rozštěpený, ďábelský jazyk jí kmital jako dvojice nožů; oči jí žhnuly rudě; její spáry nestrpěly odmlouvání, když zabořila prsty jako zrezivělé háčky do mužovy tváří a zvedla jej na nohy.
„Otevři ty dveře,“ sykla. „Jinak budu nucena tě skrze ně prohodit, protože odmítám lézt dovnitř otvorem, kterým jsem vás vytáhla ven!“
„Aktivují se hlasem,“ řekl jí Malinari. „Ať promluví.“
„Tak mluv,“ poručila Vavara. „Mluv, nebo ztratíš i ten zbytek, co ti z obličeje zbývá!“
„D-d-dveře!“ zalapal po dechu muž a vzápětí se ozvalo zabzučení následováno několika cvaknutími. Když dozněla, Vavara stiskla kliku, vrazila ramenem do dveří až se otevřely a pak vhodila muže dovnitř na podlahu můstku.
Kapitán Anderson byl uvnitř; zrovna hovořil do telefonu za starobylým, spíše ozdobným kormidlem. Podíval se na Vavaru a Malinariho, kteří stáli ve dveřích, upustil telefon a v panice se rozběhl do vysílací místnosti ve zvukotěsném, proskleném křídle můstku. Malinari jej tiše následoval a dohonil jej právě ve chvíli, kdy vyslovil heslo, které otevřelo dveře. Pak Andersona uchopil za zátylek a vhodil jej do vysílací místnosti.
Za ovládacím panelem seděl operátor se sluchátky na uších. Když viděl, jak se proti němu po podlaze řítí kapitán a naráží do pultu, vytřeštil oči. Náraz ho shodil ze židle a v tu chvíli nad nimi stál Malinari.
Popadl operátora za vlasy, zvedl jej na nohy a skoro lhostejně se jej zeptal: „Odeslal jsi nějakou zprávu? Třeba o jachtě uvízlé v bezvětří a o záchraně trosečníků?“ „N-n-ne!“ koktal operátor. „Já… já jsem čekal na kapitánův rozkaz.“
„Hm?“ zeptal se Malinari a pozvedl obočí. „Cože? Myslíš na rozkaz tohohle?“ Uchopil Andersona za hrdlo a použil svou ohromnou sílu vládce z vampýrů k tomu, aby mu vytrhl dýchací trubici. Kapitán zemřel v rudé kaluži vlastní krve a rozmačkané chrupavky, kterou Malinari udeřil operátora přes jeho lysou, zpocenou hlavu. A když operátor ucukl a stáhl se, upír bez velké námahy uchopil kapitánovo tělo za rameno a bok, zvedl si jej nad hlavu a mrštil jim na vysílací pult takovou silou, že se pod tím náporem rozletěl na kusy. Zajiskřilo se, z pultu se vyvalil oblak štiplavého kouře, a Malinari řekl:
„Teď máte nového kapitána. Můžete mi říkat kapitáne Malinari. Nebo ještě lépe vládce Malinari.“
„Ta… ta vysílačka!“ drmolil operátor chraplavě. „Vy jste ji zničil! A nejen vysílačku, ale i navigaci. Tady byla připojena satelitní navigace!“
„Já vím!“ přikývl Malinari. „Takže teď jsme nejen němí, ale i slepí – tedy pokud nepřejdeme na manuál. Mimochodem, dokážete řídit tuhle loď?“
„Na to nejsem k-k-kvalifikován.“ Muž si třesoucí se rukou setřel z obličeje krev. „Ale a-a-ano, myslím, že ano.“
„Výborně,“ pochválil ho Malinari. „Delegát si to také myslel. Takže kdybyste odpověděl, že ne… nu, to by pro vás bylo asi špatné. Takže, co kdybyste našel nějaké vhodné skalisko a zakotvil loď?“
„Skalisko?“ Muž se zmateně rozhlížel kolem sebe. „Zakotvit?“
„Ztroskotat,“ přikývl Malinari. „Najet na pevninu.“
„Ale nejdříve musí loď znovu uvést do pohybu,“ řekla Vavara, která právě vešla do místnosti. Když ji viděl takhle zblízka, operátor se ještě více stáhnul.
„Takže, máš práci,“ řekl mu Malinari. „Máš svoje rozkazy. Ale ne abys mě zklamal, mohl bych tě také hodit přes palubu, kde tě rozemele lodní šroub. Ať uděláš cokoliv, nesmíš ani pomyslet na to, že bys mě mohl neuposlechnout. To by mohlo být ještě více… nepříjemné.“
Vavara uchopila muže pod bradou, zvedla jej, ukázala mu své čelisti a nechala jej cítit pach svého dechu. „Výborně,“ zavrčela s pohledem upřeným do jeho očí. „Je ti všechno jasné?“
Muž ani nedokázal promluvit, takže jen přikývl.
Vavara jej propustila a obrátila se na Malinariho. „Řekla bych, že jsem zaslechla kroky. Myslíš, že už jim to došlo?“
Pokrčil rameny. „Patrně ano. Určitě si vzpomínáš, že kapitán zrovna s někým telefonoval, když jsme sem vtrhli. A také jsem shodil zabitého důstojníka přes zábradlí na dolní palubu. To by jim rozhodně mělo naznačit, že něco není v pořádku.“
„Pak možná nastal čas, abychom se představili,“ prohlásila. „Nejprve zbytku posádky a pak i pasažérům.“
„Ano,“ přisvědčil Malinari. „Postupně každému z nich. Já osobně nutně potřebuji nějaké občerstvení a slyšel jsem, že kuchyně na takovýchto výletních lodích bývá skvělá.“
„Kuchyně?“ zasmála se hrdelně. „Tady si můžeš vybírat. Čemu dáváš přednost, blondýnám nebo brunetám?“
„Zrzkám, myslím,“ vtipkoval Malinari. „Určitě tu mezi čtrnácti sty pasažéry nějaké budou. Ale nejdříve musíme navštívit sklad se zbraněmi – je tady jen pár ručních zbraní – v kajutě delegáta na hlavní palubě. Myslím, že bychom je měli naházet přes palubu. Naše pijavice už jsou beztak dost vysílené všemi těmi spáleninami, tak ať se ještě nemusí potýkat i se střelnými ranami!“
„S tím souhlasím,“ odpověděla. „A co se týče ostatních – pasažérů a posádky – nebude trvat dlouho než přijdou na to, že nejbezpečnější místo pro ně je na otevřených palubách na slunci.“
„Budou v bezpečí, dokud svítí,“ přikývl Malinari zamyšleně. „Alespoň do dnešní noci. Ale do té doby – pokud budeme pilní – budeme mít dostatečné množství otroků, kteří budou mít své instrukce, budoucích upírů.“
Když odešli z vysílací místnosti a zamířili k rozbitým dveřím z můstku, operátor se vydal za nimi. Malinari se na něj letmo podíval a připomněl mu: „Nezklam nás, ano? Pokud se tahle loď do pěti minut nepohne z místa, budu vědět, kam si jít pro vysvětlení. A co se týče té skály, co jsem o ní mluvil: v Egejském moři je jich spoustu a já jsem si jist, že to víš. Takže jednu v těch svých mapách najdi – tu nejbližší – a zavez nás tam.“
Ukázal na telefon, který se houpal na příčce naleštěného dřevěného kormidla tam, kde kapitánovi vypadl z ruky. Na druhé příčce se houpalo ochablé tělo prvního důstojníka; sluchátko bylo vraženo hluboko do jeho pravého oka a zelo v jeho lebce, kam mu jej zarazila Vavara. Nyní tam visel jako vlhký ručník a u kolenou se mu tvořila kaluž krve. Ale ten telefon vřeštěl jako malé, zardoušené kuře a hlas, který se z něj ozýval se čehosi dožadoval. „Pokračuj.“ Malinari postrčil operátora vpřed. „Udělej něco – promluv s tím, kdo je na druhé straně – lži a přežij. Ale pamatuj si, pokud tohle chceš přežít, nedělej ani neříkej nic unáhleného.“ A s posledním, obludným úsměvem se vydal skrze dveře do pekla za Vavarou.
Pekla pro pasažéry a posádku Evening Star, ale pro vampýry na cestu života nebo neživota, který si beztak už příliš dlouho upírali…

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.