Harry Keogh žije dál. Ačkoliv pátrání po své ztracené ženě a dítěti nikdy nevzdal, jeho srdce je teď v Edinburghu, s Bonnií Jean – půvabnou skotskou vlkodlačicí, jejíž přátelská smečka a vzkvétající hospoda mu poskytly něco, co se skoro dá nazvat domovem.
Ale ze skalnatých výšin Sicílie chystají ďábelští bratři Francezciovi plán, jak smečku zničit; a v příšerné jámě pod Le Manse Madonie, intrikuje prastaré zlo. Upíři se připravují udeřit. Už dospěli k rozhodnutí. Vybrali si cíl. Mike Milazzo, mafiánský hrdlořez, není dobrá zpráva pro nikoho, nikdy, nikde – a to ho činí dokonalým. Dokonale postradatelným. Bratři jej infikují smrtícím jedem – uměle vypěstovaným morem, který nedokážou přežít ani vlkodlaci – a nabídnou mu obchod: když nakazí celou vlčí smečku, dostane lék. Když selže, zemře!
Mike může ztratit všechno. Stejně tak Harry Keogh. Ale nekroskop už přišel o všechno dřív a podruhé to dopustit nemíní…
Váz., 160 str., obálka Bob Eggleton, překlad Jana Mikulenková, cena 239 Kč, vyšlo 6. září 2012


Úryvek z románu:

‚Jáma.‘ Přesně tak nazývali tu prastarou studnu v útrobách Le Manse Madonie, která nyní byla vězením starého Ferenczyho. Nacházela se v jeskyni ukryté před očima veškerého lidského pokolení s výjimkou samotných Francezciů, (kdysi dávno Ferenczyů – v dobách, kdy toto jméno ještě nebylo synonymem hrůzy), kteří byli všechno, jen ne obyčejnými lidmi, i když v porovnání s jejich nyní už beztvarým, zmutovaným otcem to nebylo zas tak zlé.
Starý Ferenczy zde byl v bezpečí – a oba bratři byli v bezpečí před ním. Před tím, který byl přes své nedostatky jejich rádcem – všechno bylo v pořádku, dokud odpočíval tady, ukrytý ve studni pod spletí telegrafních drátů, v té kruhovité rakvi, jejíž ústa zela dokořán, jakoby naplněna nejčernější tmou. A tam, dole, v temnotě a hloubce nějakých padesáti metrů, se nacházela malá šachta, kdysi plná vody stékající po kapkách po zdech jeskyně, která nyní věznila strašlivého otce obou bratrů – toho, který si je sem přivolal.
Zírali do neklidné tmy s vědomím, že je tam; a věděli, že si stejně tak i jejich otec uvědomuje, že se dostavili na jeho zavolání a že nyní stojí u okraje ‚jámy‘.
Bylo pravděpodobné, že ve většině lidí by jeho jméno – samotný zvuk toho jména – vyvolalo dojem pekelné propasti, avšak v bratrech Francezciových představa téhle jámy, vchodu do samotného očistce, nevyvolávala takové hrůzy, s jakými byla spjata. Neboť byla nepochybně reálná: téměř hmatatelná, vyzařující ze studny jedovaté, vazké, mentální výpary, které byly lepkavé jako sliz: telepatické myšlenky jejich otce…
Rozlehlá, členitá pevnost LeManse Madonie se tyčila nahoře na poměrně odlehlé náhorní plošině. Byla rozložená na okraji strže a shlížela dolů na sicilské Cefalu. V té nadmořské výšce svým vzezřením připomínala spíše orlí hnízdo; a ve skutečnosti nebyla ničím jiným: horským útočištěm vampýrů! Avšak s výjimkou bratrů Francezciových, jejich upířích sluhů a přívrženců, o tom neměl nikdo ani ponětí.
Ba právě naopak, Le Manse Madonie – třebaže jen velice zřídka přijímala hosty – měla pověst útočiště dvou nejjemnější z gentlemanů; jejichž přítomnost byla žádaná, třebaže tyto žádosti byly zřídkakdy akceptovány, na každé významné kulturní události ostrova od dob, kdy se do své pozůstalosti na náhorní plošině přistěhovali. Pokud šlo o jejich rodokmen: Francezciové žili v Manse odnepaměti. Jejich pokolení, proslulé plozením dvojčat mužského pohlaví, sahalo hluboko do mlh historie – té nejčernější historie – ale o tom věděli jen bratři samotní.
A tak prastará větev Francezciů, spojována s jistou sicilskou – a vlastně i celosvětovou – nechvalně proslulou skupinou, přežívala vcelku mimo jakékoliv podezření; a jestli ne, alespoň se o tom nemluvilo ve slušné společnosti. Ovšem v roli agentů na volné noze pracujících pro tajné služby – jako poradci ve věcech mezinárodního zločinu, různých druhů špionáže a terorismu – byli bratři Francezciové co do úspěšnosti naprosto nepřekonatelní. Odkud však brali všechny ty tajné informace… to věděli jen ti dva tajnůstkářští, většinou samotářští bratři, a ostatní si mohli jen domýšlet. Bylo to, jakoby oba pánové uplatili všechny neúplatné v celosvětovém měřítku.
Ve skutečnosti měli svou mocenskou základnu přímo zde. Měla podobu beztvaré věci v jámě: byl to jejich jasnovidný otec. A ten se jim zrovna chystal něco oznámit; něco, co bylo samozřejmě velice důležité, neboť on nebyl z těch, kteří svůj čas ztrácejí planými řečmi. Jeho myšlenky nyní vřely mentální energií a překypovaly ven ze studny:
Ach, moji synové, moji správci… drahý Anthony a můj předrahý Francesco! Povězte mi, co to má znamenat? Vy se chvějete? Cože, ti nepřemožitelní bratři Francezciové se třesou před neškodnou starou věcí v jámě?
„Třesem se před silou tvého telepatického hlasu, Otče,“ Anthony, který býval ‚oblíbencem‘ starého Ferenczyho ještě v dobách před jeho zkázou – před svým absolutním odevzdáním se nižší úrovni bytí, konstantní změně tvaru a úpadku do následné mentální deformace, které nakonec podlehl – konečně odpověděl. „Pokaždé, když takhle spolu hovoříme, mi připadá, že dokážeš vysílat s větší a větší silou. Tak mocnou, že nás to bolí; alespoň než se z toho počátečního šoku vzpamatujeme.“
Och? To jsem tak hrůzný? Ach, cha-cha-cha! No samozřejmě, že ano. A přece vám na mě stále záleží… a staráte se o mě. No, alespoň čas od času, když mi přinesete nějaký ten pamlsek. Co jste mi přinesli tentokrát? Nějakou dívku? Mladou, čistou, zralou… a plnou krve? (Jeho poslední slova zněla jako strašlivé mentální zachroptění; které však oba bratry nijak neznepokojilo, protože jejich upíří choutky si nijak nezadaly s choutkami té věci v jámě.)
„Dnes ne, Otče, ne—„ odpověděl Anthony „—ale již brzy, to ti slibuji. Mimochodem… chceš nám snad naznačit, že potřebuješ malou odměnu? Chtěl bys nám snad oznámit něco důležitého, z čeho bychom mohli těžit?“
Ha! odpověděl metamorf hořce. Jako vždy musím platit – žebrat jako pes – za každý sebemenší pamlsek! Ale jak se říká, žebrák si jen těžko může vybírat, a to je právě můj případ. Ano, chtěl bych s vámi něco projednat: je to velice důležité. Měl jsem sen.
„On a jeho sny!“ zamumlal Francesco a pak se zarazil, protože si uvědomil, že ani jeho myšlenky nejsou před starým Ferenczym v bezpečí. Každopádně ne na tak kratičkou vzdálenost. A najednou sebou trhnul, neboť se zalekl té staré věci v jámě, která no nyní odporným hlasem v mysli pokárala:
Ach, Francesco! Ty bídáku, ty nevděčný darebáku! Pověz mi: co bys byl beze mě, hm? Bez mých snů, zkušeností a rad, které ti tak štědře udílím celé ty nekonečné roky. Co by z tebe zbylo, hm? Živořil bys kdesi ve skalní rozsedlině v cizí zemi, a tvé orlí hnízdo by bylo zapomenuto, zchátralé, zamořené pavouky a netopýry? Ha!
„Otče!“ Anthony ho však přerušil. Odstrčil svého bratra stranou a výrazem ve tváři mu naznačil, aby zmlknul. „Otče, to je jen tím, že ti tvé sny závidíme, tvé dovednosti, tvé věštecké schopnosti, díky kterým dokážeš tak neomylně vidět budoucnost. Máš pravdu: jsi strůjcem a zdrojem všeho, čeho jsme dosáhli, jsi Mocí naší moci ve světě. Francesco se možná zapomněl; ale to bude tím, že je zřejmě nedočkavý, stejně jako já, aby se dozvěděl, co nám chceš vyjevit.“
Dlouhou chvíli se nic nedělo. Psychický éter zaplnilo hořké ticho. Jako mentální závoj, který se pomalu zvedal až se konečně myšlenky zrůdy v jámě znovu ‚rozezněly‘ v myslích obou bratrů: ten jeho divoký a přesto jaksi uklidňující, částečně hypnotizující telepatický hlas. Ach, Anthony! Můj věrný! A jako obvykle se zastáváš toho hloupého, nevděčného spratka!
„Francesco je můj bratr, ano,“ odpověděl Anthony a nepatrně, téměř kajícně pokrčil rameny. Pak se ale zamračil a opět zvedl ruku, aby utišil Francesca dříve, než opět začne protestovat. „Je to můj bratr – a tvůj vlastní syn, tvá krev, stejně jako já. Buď velkorysý a odpusť mu, Otče.“
Hmmm! zamyslel se starý Ferenzcy. Tak ať mi přinese malý dárek, aby to odčinil, a vše bude zapomenuto.
„Vždyť jsem ti to slíbil,“ souhlasil Anthony.
Ale ať… ten dar přinese Francesco. ‚Hlas‘ starého Ferenczyho byl hustý jako hlen. A ať se mnou setrvá zde u studny než… než si ho vychutnám.
Anthony letmo pohlédl na svého mrzutého bratra a znovu přikývnul. „Bude to, jak si přeješ.“
Ať mi to poví on.
Francesco skryl své vzteklé a své roztěkané myšlenky a odpověděl: „Samozřejmě, že ti přinesu tvůj… dar, Otče. Hned, jakmile najdeme vhodného a bezpečného dárce.“
Dobrá! A teď mě vyslechněte, oba, protože na světě se objevilo veliké nebezpečí, které nesnese odklad.
Otec se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky:
Zatímco zítřek vidím jasně, budoucnost zůstává… zastřená. Nikdy se mi nedaří podívat se příliš hluboko do budoucnosti a jako obvykle je to, co vidím, značně složité, možná protože to vidím!
„Heisenbergův princip,“ poznamenal Anthony, který byl vzdělaný v těchto věcech. „Když něco pozorujeme, svým pohledem to měníme.“
Přesně tak a budoucnost je k tomu sama o sobě značně nevyzpytatelná. Ale o tom Heisenbergovi nic nevím; tedy až na to, co vidím ve tvé mysli. Vědec, říkáš? Ale ano, máš pravdu, budoucnost už mě několikrát zklamala. Mě, takového mistra snů jako jsem já. Přesto by bylo nerozumné nebrat na vědomí její varování… Daleko odtud, více než dva tisíce kilometrů na sever – v zemi, která je dnes známá pod názvem Skotsko – dřímá ve svém horském doupěti psí Lord. Však vy víte, koho mám na mysli: Radu Lykan. Je konzervován v jantaru už celá staletí. Dokud tento pes spí, neznamená pro nikoho velké nebezpečí. Jenomže Radu má svou půlnoční strážkyni, jejíž jméno také znáte.
„Bonnie Jean Mirlu,“ přerušil ho Anthony. „Obyčejná upírka. Měli jsme s ní skoncovat už dávno, ale—“
„—Není to obyčejná upírka!“ umlčel ho otec. Je to vlkodlačí čubka: jak už jsem říkal, půlnoční strážkyně. Má svou smečku, jsou to všechno ženy, ale ty pro nás nebudou problémem – dokud Radu spí. Ach, jenomže Radu je naším nepřítelem, jako jím je už celá tisíciletí, stejně jako Drakula a několik jeho nástupců. Och ano, Drakulové, Lykanové a Ferenczyové: naši dá se říci odvěcí nepřátele. Nenávist zděděná po předcích, co nikdy nezeslábne. Nenávist, stejně jako krev pulzuje hluboko v žilách. A já jsem slyšel Radu, jak se pohnul v pryskyřici, která ho udržuje při životě v jeho spánku!
Bratři přistoupili blíže ke studni a zírali dolů, do nitra jámy. „Bude vzhůru? Radu se probouzí?“ zeptal se Francesco. „To nám chceš říct?“
Och, cha-cha-cha! zachechtala se ta věc ze studny v jejich myslích. Najednou mi věnujete celou svou pozornost, co? Copak to cítím: po těle vám stéká studený pot? Vy se chvějete? Můj Francesco, je to strach, co cítím z tvé krve? Cítíš, jak se tesáky toho velkého psa zarývají do tvého hrdla a trhají ho? Och, cha-cha-chaaaa!
Šílený smích starého Ferenczyho pomalu utichl, aby se po chvíli opět ozval jeho ‚hlas‘, nyní však o to zlověstnější:
Vy a ti, kterým vládnete, společně dokážete přemoci půlnoční strážkyni i tu její čubčí smečku. Avšak mé sny mi ukázaly ještě něco jiného: byl to jen letmý záblesk, nic víc. Muže, někoho, kdo jí slouží a koho má ona ve své moci. Toho neznáme. Je pro nás cizí! Anooo! Má… nadání, kterému jsem zatím neporozuměl. V mých snech přichází a zase mizí… nedokážu to vysvětlit. Ach, ale jedna věc je jistá: kvůli němu je pro nás existence Bonnie Jean mnohem nebezpečnější. Což také může znamenat, že zmrtvýchvstání psího Lorda Radua – věc, která se do této chvíle zdála zhola možná – se nyní jeví mnohem pravděpodobnější.
Kdysi dávno byl Radu… och, velice mocný! Stejně tak byli mocní i Drakulové a přesto se ho báli. Proto je teď naší povinností skoncovat s půlnoční strážkyní, její smečkou, kterou vede a tím jejím novým bojovníkem, o kterém nic nevíme. A jak to provedeme? Já osobně bohužel nemohu udělat nic, protože zatímco mí synové jsou tam nahoře… já musím zůstat tady dole. Jenomže díky mně jste získali vliv ve světě. Vy máte prostředky: své bohatství a moc a také upíří sluhy a tudíž možnost udělat víc než já. Takže musíte vymyslet plán, jak přemoci Raduovu smečku, která jej hlídá a až to uděláte, zabijete i spícího psa. Ano, bude lepší ho zabít ve spánku…
Tak, co vy na to?
„Máme mnoho sluhů a agentů po celém světě,“ řekl Anthony. „Myslím, že bychom měli vybrat tým z těch nejschopnějších a poslat je na Mirlu a její otroky.“
Ne! (Oba bratři ucítili, jak jejich beztvarý otec zakroutil hlavou, i když už dávnou žádnou neměl.) Nespoléhejte na své agenty a informátory v zahraničí. Ti mají své úkoly – jsou to vaši ochránci – a mělo by to tak i zůstat: číhající síla v utajení. Nemůžete si dovolit je odhalit; určitě je v budoucnu budete potřebovat. Nehledě na to, že dávat takové dohromady není dobrý nápad… co když si řeknou, že jsou silnější než vy? Ne, můj sen mi prozradil, že tam vyšlete někoho jiného – jediného muže, který pro vás tuto službu vykoná. Nejdříve jej však vyzbrojíte neviditelnou zbraní, která bude pro půlnoční strážkyni a její smečku smrtelnou zhoubou. Ano, váš člověk nakazí Bonnii Jean a její smečku morem, který nemají šanci přežít!
„Neviditelnou zbraň?“ opakoval Francesco slova té zrůdy v jámě zadumaně. „Ale co přesně máš na mysli, Otče? Co je to za zbraň?“
Na to všechno musíte přijít sami! odpověděla věc v díře a její telepatický hlas kypěl z jámy s ještě větší silou. Neříkal jsem vám už, že mé sny nejsou úplné? Kdybych vám mohl povědět víc, řekl bych vám to, jenomže budoucnost je jedna velká změť událostí, které se dějí, ke kterým by mohlo dojít a – co je nejpodivnější – událostí, ke kterým už došlo! Ach, myslíte si, že jsem se zbláznil! Vidím to ve vašich myslích. No, možná ano. Ale co na tom? To, co ke mně přichází v mých snech je zdrojem vaší moci; co se dozvídám o budoucnosti je vodítko, kterým se můžete řídit. Och, cha-cha-chaaa! To je agónie! Cítím, jak se roztahuji a roztékám a má bolest je tak hrozná, že je téměř rozkoší. Ale dovolte mi… dovolte mi… ukázat vám něco z toho, čím se stal váš otec!
Už věděli, co se stalo s jejich otcem a tak o krok ustoupili, když se cosi začínalo vynořovat z ústí studny – cosi, co se nadouvalo jako těsto v rozpálené troubě, překypující ven z formy, teklo to jako bledá láva protkaná sítí rudých žil – cosi, co mělo oči, z nichž některé viděly a jiné byly zakalené, slepé a nepřítomné na obrovském hřibu hlavy zvedajícím se na rudém masitém krku!
Pak se z toho cosi vysunulo – mohla to být gelovitá, nadmutá ruka – a natáhlo se to směrem ke spleti elektrických kabelů. Byl to jen dotek, zkusmý a opatrný; pak zasršel vodopád modrých jisker a ta věc se stáhla zpátky.
Zářící světla v jeskyni zablikala a elektrické obvody zabzučely, stíny na kamenných zdech a stalaktitovém stropu se roztančily, mizely a zase se objevovaly a bratři Francezciové – ti se přikrčili a přikryli své mysli před mentálními výkřiky bolesti, hněvu a nenávisti jak nejlépe jen uměli, než se ta věc opět ztratila ve svém hlubokém vězení.
Po chvíli se světla stabilizovala a šílené myšlenky starého Ferenczyho se vrátily do jeho tající mysli. A pak, když už se oba bratři pomalu vzdalovali – stoupali nahoru sklepeními a základy Le Manse Madonie – všechno, co v jeskyni zbylo z jejich otce, byl zápach škvařícího se masa a oblak černého dýmu, který se však rychle rozplynul.
Francesco byl celou dobu zticha, ale když se dostali ven ze sklepení, promluvil. „Ten starý mizera tam dole si tu svou ‚odměnu‘ zřejmě zaslouží, jen kdyby se do mě tolik nenavážel. Nikdy mě neměl v lásce, ani před svou proměnou a teď už vůbec ne! Ale jeho slova – to, jak se vztekal, že tuto misi povede jen jediný muž a jak blábolil cosi o moru hubícím Bonnie Jean a její smečku – mě přimělo k zamyšlení. Možná, že se mu budoucnost zdá ošidná; ví, co se musí udělat, ale už neví, jakými prostředky na to jít. Já jsem si ale jistý, že odpověď se skrývá někde v jeho slovech.“
„Jsi si jist?“ opakoval po něm Anthony. „Tak mi pověz, co máme dělat?“
Francesco přikývnul a podíval se na svého bratra. „Myslím, že se ze všeho nejdříve musíme spojit s naším známým chemikem v Bulharsku a prodiskutovat s ním ne jednu morovou nákazu, ale hned dvě a možná dokonce tři. A pokud dokáže uspokojit naše požadavky, pak musíme najít – jak bych to jen řekl? – přenašeče toho moru, posla. Jednoho muže, nějakého nenasytného ničemu. Proč obětovat dobrého otroka, když můžeme naposledy použít jednoho špatného, co?“ Pak se pro sebe odporně zachechtal a dál už neříkal nic…

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.