V LA vůbec není všechno, jak má být. Lucifer se vrátil do nebe, Bůh si vybral dovolenou a šílený zabiják vyhlásil válku peklu i nebi. V takové situaci může Stark udělat jen jedinou věc — vrátit se tam, kde to všechno začalo, na místo, které doufal, že už nikdy neuvidí. Do pekla.
A to je jen první krok ve skoro zaručeně sebevražedném plánu na záchranu jeho dávno ztracené lásky, zastavení nepříčetného sériového vraha a zabránění peklu a nebi, aby se navzájem zničily – případně byly zničeny démonickými kissi.
Sandman Slim už dokázal nemožné. Ale tohle vidí i on krajně pesimisticky. A to je jen začátek.
Pohroužit se do románů Richarda Kadreho není pouhé čtení, je to spíš jako naskočit si na horskou dráhu a ujíždět rychlostí 150 km/h punkovým podsvětím Hollywoodu rozšířeným o magický rozměr a mít za průvodce neodolatelně úžasného chytrolína. Aloha z pekla je od začátku do konce chytrý, temný, akcí napěchovaný příběh, od kterého se nedokážete odtrhnout.
Váz., 304 str., obálka Chris McGrath, překlad Petr Caha, cena 319 Kč, vyšlo 22. února 2012.




Úryvek z románu:


Měl jsem v očích písek. Když jsem se ho pokusil vytřít, škrábalo to ještě víc. Převalil jsem se obličejem k zemi a pak jsem si ji znovu otřel rukou, takže teď to, co mi ji pokrývalo, padalo dolů a ne zpátky na mne. Písek byl všude, jako bych se vyválel v kočičím záchodu. Když se mi vyjasnil zrak, nabral jsem slinu a vyplivl ji, abych dostal ten písek z hrdla.
A bylo to. Právě teď jsem se na víc nezmohl. Už jsem všechno zachránil? Nejspíš ne.
Svět zase zmizel.

Když jsem se probudil znovu, bylo všechno o trochu lepší. Cítil jsem, že ta váha, co mne táhne dolů, by mohla být moje tělo a ne pytel vlhkého cementu. Otevřel jsem oči.
Svět byl rozmazané, nezaostřené místo, jako bych se na něj dívla z hloubí láhve vodky.
Pokud jsem to dokázal rozpoznat, byl jsem pořád pod dálnicí. Sluneční paprsky ke mně pronikaly z obou stran podjezdu. Převalil jsem se na záda. Moje levá noha spočívala na pomačkaném nárazníku policejního vozu. Zaměřil jsem svůj pohled na ten jediný obraz. Moje noha a vůz. Svět se pomalu začal zaostřovat.
Vůz už nebyl vůz. Byl to nedopalek obrovské kovové cigarety zamáčknutý na šestiproudovém betonovém popelníku. Sundal jsem nohu z nárazníku a nechal jsem ji dopadnout na zem. Očekával jsem spoustu krve, ale žádná tam nebyla. Zkontroloval jsem si ruce. Netrčela mi z nich žádná kost. Sáhl jsem si na koleno, o kterém jsem věděl, že jsem ho nechal ve voze. Měl jsem ho na noze, přesně tam, kde mělo být. Neměl jsem ani potrhané šaty. Plastový králíček ležel v písku u mé hlavy. Zvedl jsem ho a opatrně jsem vstal. Mustang Sally měla pravdu. Prošel jsem Dahlií a vyšel jsem z ní znovu jako já. Ale kde jsem?
Pořád jsem byl na křižovatce. Svým způsobem. Nebyl to ale podjezd z minulé noci. Tohle byl prostě podjezd a nic jiného. Netrčela z něj žádná dálnice, jen kusy popraskané břidlice na obou stranách. Betonový sloup a auto byly napůl pohřbené v písku, jako by tam ležely už stovky let. Slunce plálo tak jasně, že jsem skoro nic neviděl. Jediné, čím jsem si byl jist, bylo, že to není LA a docela určitě to nebylo ani peklo.
Vyšel jsem z podjezdu do světla. Musel jsem přivírat oči, dokud se nepřizpůsobily tomu jasu. Když jsem konečně trochu viděl, viděl jsem, že tam nic k vidění není, jen písek a další písek. Velké tetelící se duny svažující se k menším dunám. Táhly se až do nekonečna. Mezi písečnými kopci se táhla ubohá cestička z vyschlé půdy. Kolem ní jsem zahlédl několik exemplářů trnitého a jedovatě vyhlížejícího plevelu. Znovu jsem prošel podjezdem a zkontroloval jsem i druhou stranu. Bylo to tam stejné. Nacházel jsem se uprostřed zatracené pouště. A na téhle straně nebyla ani ta úzká stezka, tak jsem se vrátil zpátky k té první.
Venku jsem se zachytil za zrezivělé svodidlo a vytáhl jsem se na ten kousek dálnice ze zóny soumraku. Nad jejími osmi pruhy visela dálniční předzvěst. Část její podpůrné konstrukce se zřítila, ale byla stále čitelná. Velká reflexně bílá písmena na zeleném podkladě. Normální californská dálniční tabule. Stálo na ní:
VÍTEJTE V ZEMI NÓD
POČET OBYVATEL 0
Druhá menší tabule ukazovala tam, kde kdysi před miliony let mohl být sjezd. Stálo na ní:
EDEN 10 MIL ZÁPADNĚ
Šipka ukazovala stejným směrem, jako ta úzká stezka. Slezl jsem dolů a vydal jsem se na pochod

. Bylo tam horko jako v dračím šourku. Než jsem ušel padesát yardů, sundal jsem si kabát a přehodil jsem si ho přes rameno. Nejsem outdoorový typ. Kdykoliv dám přednost aréně před soutěží v opalování v Miami.
To, že se objevila Bava a strčila mi svoje kostnaté prsty do lebky, mne skutečně dorazilo. Jestli se něco pokazí a já tady zůstanu trčet v tomhle vidlákově onoho světa mezi Ničím a K čertu se vším, bude to moje chyba.
Alice že byla špionka, která referovala sub rosa o mém životě a mne? Tohle neberu. Byl to salónní psychomanipulační trik přesně toho druhu, s jakým by vyrukoval Mason. Mohl přimět Aelitu, aby to naservírovala Bavě, protože je sekuriťačka a sekuriťáci věří všemu, co jim řekne nadřízený nebo někdo se svatozáří.
Nevěřil jsem tomu, ale můj anděl na tom trval. Myslím, že Černá Dahlia v jeho hlavě něco uvolnit. V téhle scénce Laurela a Hardyho jsem byl tím nerozumným já, ale bylo to vzedmutí v tom frantickém proudu ‚Co když?‘ ‚Bylo to možné?‘. A vysvětlovalo by to všechno.
Možná se anděl nedokázal vypořádat s tím, že se nachází na téhle straně smrti, nebo co to je. Porouchal jsem mu ten jeho křehce vyvážený mozek? Tahle honba za pokladem byla dost obtížná i bez toho, aby mi malá Medulka Sluníčko šeptala do ouška, ale bude to ještě horší, jestli skončím se šílenou osobností pokoušející se vyškrábat ven z mé lebky.
Prostá pravda o tom všem byla, že Alice nemohla být špionka. Cítil bych, kdyby byla sub rosa. Alice byla jediný člověk, kterého jsem nikdy nekrmil nesmysly ani jsem jí nelhal. Byla jediná, které jsem kdy věřil. To znamená, že pokud by byla tím, co říkala Bava a mě to nějak uniklo, všechno, na co jsem se ve svém životě kdy spoléhal, by byla lež.
Můj lidský otec, ten, na kterého spadla ta všivá práce vychovat mne poté, co jistý anděl jménem Kinský zbouchl mou matku, mne nenáviděl. Dokonce na mě vystřelil, když jsme spolu byli na lovu. Tolik k závodech v pytli otce a syna na církevních piknicích.
Moje matka mne milovala, ale po většino doby, kdy jsem vyrůstal, byla ztracená na moři. Pití a prášky nepomáhaly. Nevzpomínám si na jediný okamžik, kdy mi nepřipadala osamělá. Škubala sebou při každičkém zvuku, který se ozval zvenčí nebo u dveří, jako kdyby stále čekala na příchod někoho, kdo nikdy nepřišel. Pak tu je Vidocq, který mi byl víc otcem, než můj civilský taťka nebo Kinský. Jediný člověk, kterému věřím stejně jako Alici. Věřil jsem.
Nechápou, jak by ty Baviny kecy mohly být pravdivé, ale přinejmenším jednou mi Alice přiznala, že přede mnou něco tajila. Jedné noci mi oznámila, že je bohatá a pochází ze zazobané rodiny. Nikdy mi toho o svých příbuzných moc neřekla, ale z toho co jsem věděl jsem jaksi samozřejmě usoudil, že k nim má stejně daleko, jako já k těm svým. Svěřila by se mi časem, že všechen ten mrzký mamon pocházel z taťkova teleshopingového nočního kšeftu s kouzelnou hůlkou nebo nápojů mládí z krve Elizabeth Báthoryové?
Zatraceně. Jak jsem mohl Bavu nechat, aby mi udělala něco takového? Uvrhla na mě nějaké hoodoo, když se mnou mluvila? Ne. Cítil bych to a kdyby ne já, anděl v mé hlavě určitě. Byla to jen hlavologie a k mému zahanbení fungovala. Nebo mi možna ta mrcha říkala pravdu.
A kam mě to v téhle zatracené pakárně vlastně staví? Byla i Mustang Sally součást Masonova kosmického podvodu? Jestli vůbec nějaký podvod je.
Uklidni se. Dýchej zhluboka. Uchyl se na svoje šťastné místo. Ale počkat. Já žádné nemám. Zpomal a mysli, ale myšlení měla být andělova práce. Skvělý okamžik na to, abys přestal brát svoje pilulky, Svatý antidrogový teste.
Do prdele, tady je ale vedro.
Nebyl tu ani slušný stín, kterým bych mohl přes komnatu proklouznout domů.
Možná budu mít štěstí a někde narazím na stánek s pohlednicemi. ‚Drahý kdokoliv. Doufám, že ti nevadí být proklet. XOXO Stark.‘
Cesta přede mnou zmizela. Přímo přes ní byla navátá duna jako hrad z písku. Jestli poušť pohltila zbytek cesty, začne to být doopravdy zajímavé.
Duna byla sypká a nestabilní. Nemohl jsem jít dál. Musel jsem se nahoru plazit po čtyřech. Bylo to pomalé s kabátem na ramenou mi bylo vedro. Pohnul jsem jednou rukou. Pak jednou nohou. Druhou rukou. Druhou nohou. Jestli je to vtip a nahoře čeká Sisyfos, aby mi předal svůj balvan, může mi políbit prdel.
V polovině cesty nahoru jsem viděl rudě. Anděl to zabalil a hodiny tikaly. I kdyby mi Mason lhal, že má Alici, a chce jenom abych se honil za svým ocasem přes celé peklo, potřebuji to vědět. Znamenalo by to, že si myslí, že je připraven zaútočit na nebe.
Jestli se odsud někdy dostanu, najdu toho anděla, co vynalezl písek a donutím ho, aby tuhle podělanou poušť sežral s tabaskovým klystýrem v zadku.
Natáhl jsem hlavu a konečně jsem získal doušek vzduchu. Byl jsem na vršku duny. Takže to byla pravda. Cesta zmizela. Ale nezáleželo na tom.
Dobré nebe.
Myslím, že jsem právě objevil Rajskou zahradu. Nejspíš tam bude i automat na limonády a já jsme nechal všechny peníze v LA.
Potácel jsme se dolů tou příšernou dunou k akrům chladivé zelené trávy a jiskřících vodopádů.
Vstupní brána v pouštním slunci oslnivě zářila. Nevím, z čeho byla vyrobená, ale zářila jasněji, než cokoliv, co jsem viděl na Zemi a přitom nezraňovala mé oči. Bylo to, jako by měla vnitřní světlo, které se vyrovnalo slunečnímu. Zářily dokonce i řetězy, kterými byla pevně uzavřená.
U brány stál jediný anděl. Vypadal jako jeden z gardistů před Buckinghamským palácem. Stál tam v pozoru jako nějaká pitomá socha a hleděl přímo před sebe, jako by se k němu právě z Mojavské pouště neblížil špinavý, potácející se šílenec. Napadlo mne, jak dlouho tam asi stojí. Natáhl jsme si kabát, abych zamaskoval alespoň něco špíny, a zamířil jsem k němu.
„Pokazila se mi GPS, ale podle průvodce AAA by tady někde měl být Denny’s. Jsem tu správně?“
Anděl se nepohnul. Došel jsem až k němu a strčil jsme mu nos přímo do obličeje. Skoro jsem se ho jim dotkl. Nic. Kdybych se nesnažil zabránit zničení vesmíru, promarnil bych něco času tím, že bych mu udělal ohníček nebo vyzkoušel, jestli je lechtivý, ale povinnost a touha dostat se z té výhně volaly.
Máma mi vždycky říkala, že Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami, tak jsem zamířil k bráně. Popadl jsem řetězy, které ji uzavíraly, stiskl jsem je k sobě a vytáhl jsme černý nůž. Než jsem je ale mohl přeříznout, anděl se náhle bleskovou rychlostí pohnul a narazil do mne ramenem jako nadzvukový linebacker. Odletěl jsem zpátky na dunu.
Zatvářil se trochu překvapeně, když jsme se zase vyškrábal na nohy, ale podařilo se mu nevypadnout z role, roztáhl křídla a ukázal na mne tím nařazeným způsobem andělů, co se tváří, jako kdyby i jejich prdy voněly jako borůvkové muffiny. Jeho zbroj se rozzářila stejným způsobem, jako brána. Hlas měl hluboký, hlasitější než policejní megafon a s ozvěnou. Napadlo mne, jestli nebe vybavuje každého anděla jeho vlastním echoefektem.
„Stůj. Tvému druhu není dovoleno vstoupit do Malchut Atzilut.“
Vykročil jsem k němu a při tom jsem si oprašoval písek z kabátu.
„Zahnul jsem někde špatně? Na ukazateli stálo, že tudy vede cesta do Epcotu.“
Anděl spustil ruce podél boků. Byl o hlavu vyšší, než já, a měl výrazné übermenschovské lícní kosti jako Josef, až nato, že vlasy měl černá jako smůla a ne náckovsky blonďaté.
„Jestli tím myslíš cestu do Gan Eden, pak ano. Ale tobě není dovoleno vkročit na místo, které dal Bůh člověku a nyní je pro něj ztraceno. Je to svaté místo a branou mohou projít jen spravedliví.“
Vytáhl jsem Maledictionku a zapálil jsem si ji.
„Takže taková je situace. Před několika minutami jsem byl mrtvý a probudil jsem se kousek odsud za těmihle dunami. Z toho soudím, že jsem tam, kde mám být. Nemám v úmyslu se tu motat a prášit ti po narcisech. Chci jenom vědět, jestli tu jsou nějaké pojízdné schody, chodbička nebo něco. Snažím se dostat do pekla.“
Přísně se na mne zamračil, v očích ocel a spalující hněv. Klidně by ho zaměstnali jako model pro obálky románů z červené knihovny.
„Kdysi tu bývalo pouze nebe, ale hřích člověka je znečistil.“
„Můžu se tudy dostat do pekla?“
„Ano. Had sem zanesl semínko pekla, člověk ho vypěstoval a teď je tady jako zahnívající rána.“
„Nevadilo by ti ukázat mi, kde se k té zjizvené tkáni dostanu? Musím sebou hodit.“
„V jaké záležitosti přicházíš do Edenu? Sem nesmí vstoupit žádný smrtelný muž ani žena.“
„Kolik smrtelníků sem přijde? Pronajímáš to tady o jarních prázdninách na vodní radovánky?“
Anděl neřekl nic a vrátil se k arogantní přezíravosti. Vyfoukl jsem mu kouř do obličeje.
„Poslouchej, Jestřábe. Projdu tudy i kdybych ti měl vytrhat všechna péra a vycpat tě jimi jako plyšového méďu.“
Anděl mávnutím kouř rozptýlil. Protáhl se a poškrábal se na zátylku. Jeho hlas se zvedl do normální oktávy a už neměl ozvěnu.
„Poslouchej, člověče. Mám už skoro konec šichty. Jsem doopravdy unavený a z toho slunce mě bolí hlava. Nemůžu tě pustit dovnitř, ale ani ses tebou o tom nechci donekonečna vybavovat. Nemohl by sis tu prostě sednout a počkat, až mě přijdou vystřídat?“
„Mám tak trochu naspěch.“
„Přijde dnes večer. Maximálně zítra.“
„Vážně nemůžu čekat.“
Povzdechl si.
„Jo. Myslel jsem si to.“
Zhmotnil svůj gladius, andělský plamenný meč, a sekl jim proti mé hlavě. Jeho útok byl pomalý. Jenom se předváděl. Proč by neměl? Byl přece anděl a já jenom ztracená duše, která sem přivandrovala odnikud. Zhmotnil jsem vlastní gladius, zablokoval jeho výpad a pak jsem ho sekl křižmo před prsní plát. Odskočil, oči vypoulené. Apríl, parchante.
Jeho gladius ležel na zemi, ale mě se zmocnil vztek. Kvůli němu jsem upustil jednu ze svých posledních Maledictionek. Přiskočil jsem a přidržel jsem mu špičku svého meče pod bradou.
„Jak se jmenuješ?“
„Rizoel.“
„Dobře, Rizoeli, uvědomuješ si, že tě teď můžu na místě zabít jednou pro vždy? Vím, že padlí andělé odcházejí do Tartaru, kde umírají, ale nejsem si jistý, co se stane s hodnými andílky. Vzhledem ke svým přirozeným sklonům bych tě docela rád nasekal na drobno jen abych zjistil, kde skončíš. Naštěstí pro tebe žije v mé hlavě malý andílek a je mi jasné, že by mi kvůli tomu nedal pokoj a otravoval by s tím donekonečně. Takže podtrženo sečteno, tohle je tvůj šťastný den. Pochopil jsi?“ Rizoel velice opatrně přikývl, dávaje si při tom pozor, aby se můj gladius nedotkl jeho brady.
„Domluvíme se. Můžeš odsud odejít po svých, ale něco pro mne musíš udělat. Tak co ty na to? Jsi ochoten sestoupit na okamžik z výšin své nadutosti a domluvit se se mnou?“
„Neřekl bych, že mám na výběr.“
„Ale jistěže máš. Ale alternativa není hezká.“
Anděl přikývl.
„Dobře.“
Stáhl jsem svůj gladius. Anděl se pokusil stát, ale rána ho zabolela a přidržel si ji rukou. Vzal jsem ho za předloktí a zvedl jsem ho.
„Ty jsi on, že ano?“ řekl. „Nefilim. Netvor, který zabíjí netvory.“
„Pak ti dám autogram, ale jestli se objeví na eBay, vážně se naštvu.“
„Jsi Ohavnost a touto svatou bránou neprojdeš.“
Mohl jsem vědět, že to takhle dopadne. Nikdy nevěřte andělovi.
Oba jsme zhmotnili své plamenné meče a vrhli jsme se na sebe. Přestože byl zraněný, byl jako anděl nelidsky rychlý a silný, ale to já také. Na jeden trik se dvakrát nachytat nenechá, takže jsem se na něj přitlačil. Nemohl se tak pořádně rozpřáhnout a se svou zraněnou rukou mne nemohl zatlačit dost daleko, aby se dostal na útočnou vzdálenost. Jenže se dovtipil, co dělám, a kopl mne do nohy. Když jsem se zapotácel, rozpřáhl se mečem nad hlavou. Viděl jsem, jak se ke mě meč blíží a natočil jsme se rameny, takže mne jen škrábl. Pořád to bolelo jako nic, co jsem cítil dřív. Bolelo to jako magický plamenný meč.
Zasáhl jsem ho hlavou do brady a srazil jsem ho zpátky. Zaútočil jsem na jeho rameno, ale ten parchant mě celou dobu vodil za nos. Tím, co jsem považoval za zraněnou ruku, mne popadl za hrdlo, v druhé ruce si zmaterializoval meč a sekl mi jim na hlavu. Vykopl jsme nohy do vzduchu a praštil jsem sebou na záda, přičemž jsem ho strhl s sebou. Jak jsme padali, můj meč byl mezi námi. Anděl dopadl na mě a gladius mi vypadl z ruky.
Byl velký a ve vší té jeho zatracené zbroji to bylo jako když se baletní sbor rozhodne předvést na mé hrudi. Svalit ho ze sebe mne stálo všechny síly. Jakmile se ale dal do pohybu, šlo už to snadno. Vlastně při tom ztratil část váhy. Upadla mu levá ruka, kterou jsem mu cestou k zemi ufikl.
Znovu jsem zhmotnil svůj gladius a lehce jsem ho sekl přes obličej, udělal jsem mu jizvu jako jednu ze svých. Zůstal ležet na zádech a hleděl na mě. Andělé nekrvácejí, ale z pahýlu ruky mu vytékalo něco hustého a průzračného, co uzavíralo ránu.
„Máš štěstí. Chci po tobě jednu laskavost víc, než tě chci zabít. Takže tohle je tvoje druhá šance zůstat naživu. Třetí nidko nedostane.“
Na okamžik zavřel oči a pak se podíval tam, kde měl dříve ruku a teď tam nebyla.
„Souhlasím.“
„Přísahej, anděli. Posvátnou přísahou, kterou nemůžeš porušit.“
Dvakrát zamrkal. Zahleděl se do slunce. Pomyslel si: Otče, proč jsi mne opustil? Protože tě neslyšel přes Hosana ostatních parolízalských andělů. Nebo jsi pro něj stejně jako my ostatní jen hmyz na předním okně.
„Přísahám a zavazuji se svatým slibem jako sluha našeho Pána dodržet domluvu, kterou spolu uzavřeme.“
Nechal jsem gladius zmizet, popadl jsem ho za kyrys pod krkem a zvedl jsem ho na nohy. Pak jsem ho přitiskl k bráně Edenu a naklonil jsem se až těsně k němu, aby mu neuniklo jediné moje slovo.
„Pověz Luciferovi, že jdu pro něj.“
Riozel se na mne podíval.
„Lucifer se jmenoval v pekle. V nebi je znám jako Samael.“
„Klidně si ho nazývej třeba Travis Bickle, ale řekni mu, že přicházím. A přivádím s sebou celé peklo. Zapamatuješ si to?“
„Co jsi to za člověka, že chystáš válku nebi?“
„Bylo to buď tohle nebo zůstat doma a dívat se na Čaroděje ze země Oz a já muzikály nesnáším.“
Nechal jsem ho stát, kde byl, rozohnil jsem svůj gladius a přeťal jsem jím řetěz na bráně. Jediné kopnutí a Eden byl otevřen argumnentaci.
Rizoel pozpátku zavrávoral.
„Za tohle mne zapíšou, víš. Dostanu nesmazatelný záznam.“
„Nechtěl jsi někam vyrazit?“
Riozel byl zděšen, že vidí Ohavnost v zahradě. Jeden krok. Dva kroky. Nehýbal se. Myslím, že čekal, že se změním v solný sloup. Otočil jsem se a když se pořád k ničemu neměl, sekl jsem svým gladiem do růžových keřů. Okamžitě vzplály plameny.
Potácivě o několik kroků ucouvl a nechápavě při tom vrtěl hlavou. „Ty jsi takový hajzl,“ řekl.
„Nezapomeň na naši dohodu. Mimochodem, jak se odsud dostanu do pekla?
Z obličeje mu rázem zmizel znechucený výraz a usmál se jako kočka Šklíba.
„To je snadné. Úplně stejně, jako to tvoje lidská část udělala prvně.“
Než jsem se mohl na něco zeptat, Rizoel roztáhl křídla a vzlétl ke směšně jasně modrému nebi.
Rozhlédl jsem se po zahradě. Byla to jen zatracená zahrada. Rizoel se příliš radoval, než aby mě jen dráždil. Skutečně mi poskytl vodítko. Peklo tady někde je. Kráčel jsem zahradou jako nějaký turista v květinovém vězení, o jakém sní květináři. Po chvíli mi všechny rostliny připadaly úplně stejné. Listy. Jasně. Stonky a květiny. Jasně. Kůra a ovoce. Jasně. Byl jsem Steve McQueen a v patách jsem měl Blob, až na to že byl tvořený z pampelišek a begonií.
Kde tady je peklo? Procházel jsem mezi růžovými keři a piniemi. Šplhal jsem po popínavých lianách a tahal ze země ječící mandragory. To nebyl dobrý nápad. Ale myslel jsem si, že to jsou mrkve a už jsem začínal mít hlad.
Nic tam nebylo. Žádné dveře. Žádné králíčí nory. Žádné hoodoo portály nebo SF transportéry. Uvízl jsem v kalendáři obchodu s krmivy a začínal jsem být pěkně nakrknutý.
K čertu se všemi anděly a ostatními, co mě krmí těmi svými kryptickými žvásty. Tak, jak jsi to udělal prvně. ‚Buď skála.‘ ‚Sraž třikrát po sobě podpatky a mysli na létající opice.‘ Z dalšího, kdo se mi odváží ocitovat čínské koláčky štěstí, udělám originální těžítko.
Čas běžel. Tik tak. Tik tak.
Tady už nebylo co dělat. Hej, nebe. Nechal jsem tvého anděla naživu, ale ty zřejmě nechápeš, co to znamená fair play? No, mě to vyhovuje. Až bude po všem, jenom si vzpomeň, že pravidla jsi stanovil ty. Ne já.
Když zahrada nesplní vaše představy, dá se s ní udělat jen jediná věc. Zbavit se jí.
Zažehnul jsem svůj gladius a táhl jsem ho po zemi, kráčeje po cestičce vinoucí se od vchodu mezi sady, sekvoji, píniemi, trnitým porostem džungle a pastelkově pestrými záhony květin; za sebou jsem zanechával plápolající jizvu. Bůh odsud musel vyhnat i všechna zvířata, když ukázal dveře Adamovi a Evě. Dobře. Život jediné zablešené veverky znamenal víc, než jeden palec tohohle kočičkového ráje.
K čertu s tímhle místěm a k čertu s vašimi hříčkami. Tady jsi nás poprve zklamal. Dal jsi nám mozek a přikázal jsi nám nemyslet. Dal jsi nám zvědavost a přímo před nos jsi nám nastražil zapovězený strom. Dal jsi nám sex a řekl jsi nám, abychom ho neprovozovali. Od prvního dne jsi hrál skořápky s našimi dušemi a když jsme nedokázali najít hrášek, poslal jsi nás do pekla, abychom tam trpěli navěky. Tohle byl ten tvůj velký plán pro lidstvo?
Ať už byly tvoje pohnutky jakékoliv, ten svůj Paisleyův park už nebudeš mít dlouho. Z téhle zahrady jsi nám dal jen sedmikrásky a pohádky, a tvářil ses, že to stačí. Jak jsme měli odolat zlu, když jsi nám o něm ani nepověděl? Chtěl jsi nás nevinné. Když se Luciferovi podařilo obejít tvoje pravidla a způsobil, že jsme už nevinní nebyli, obvinil jsi z toho nás a vyhodil jsi nás do pustiny jako smetí.
Hřáduješ si tam nahoře na svém zlatém trůnu jako kdybys byl to nejskvělejší z ‚Johnny Be Good‘, ale pro mě jsi jen další povalečský dědek.
Doufám, že cítíš kouř z hořícího Edenu. Doufám, že se jim zadusíš.
Alice nebyla špeh. Nebyla součást té velké lži. Byla upřímná a byla moje.
Eden je peklo. Něco z něj zmizelo tak rychle, že porost už byl pryč. Rozkopával jsem popel a hledal jsem cestu tam dolů, ale nic jsem nenacházel. Uklidni se. Tohle je důležité. Stojí za to si trochu počkat.
Sledoval jsem stopu ohně, jak se prokousával zelení. Kopal jsme do hlína za každým spáleným živým plotem a zčernalým keřem. Nic jsem nenašel. Nic tam nebylo.
Zamířil jsem k velkému stromu uprostřed zahrady. K tomu, co jim začaly všechny problémy. Byla to jediná věc, která ještě neshořela. Schovával jsem si ho nakonec. Natáhl jsem se k nejnižší větvi a utrhl jsem jablko. Očistil jsem si ho o kabát a kousl jsem do něj.
Bylo dobré. Sladké a šťavnaté, ale za ztrátu ráje nestálo. Za to už byste čekali, že se ten nahoře postará, aby chutnalo jako ta nejlepší věc pod sluncem. Váš jazyk by měl zažít orgasmus a opilý slastí obvolávat staré přítelkyně, aby jim o tom řekl. Ale šťáva byla osvěžující. Zbavila mé hrdlo kouře a písečného prachu. Odhodil jsem ohryzek do ohně a sáhl jsem po dalším jablku, ale nemohl jsem na žádné dosáhnout. Všechny byly na vyšších větvích. Rozmách jsem se gladiem a jednu větev jsem uťal. Když dopadla na zem, roztříštila se. Zkusil jsem ji špičkou boty a byla dutá. Usekl jsem další větev. I ta byla dutá. Pokračoval jsem v tom. Všechny větve na tom byly stejně. Byla jako kulisy ve středoškolské divadelní hře. Ten strom byl kašírovaný.
Soustředil jsme se a to uklidnilo anděla v mé hlavě. Co jsme vešli do Edenu, byl zticha a teď, když uviděl, co jsem viděl já, byl projednou na mé straně. Zamával jsem gladiem, soustředil jsem se na něj. Zvětšil se, začal plát silněji a žhavěji než kdy před tím. Kmen stromu byl velký. Postavil jsme se jako bych byl pálkař na světové sérii. Ťal jsem do kmene a meč jím projel jako kulka zmrzlinovým pohárem. Strom zapraskal, zapraskal znovu a skácel se.
Nemýlil jsem se. Kmen byl stejně dutý, jako větve. Uvnitř byla každá polovina stromu jiná. Tou horní se vinulo stříbrné točité schodiště vhůru k nebi. V pařezu, bylo něco, co vypadalo jako zrezivělé železné roštové schodiště do průmyslového sklepení.
Anděl nelhal. Dostal jsem se do pekla stejným způsobem, jako prvně. Skrze strom. Mohl jsi to říct přímo, Tweety. Nemusel bych spálit drahocenné měsíčky našeho taťky. Ale nejspíš bych to udělal stejně.
Vlezl jsem do pařezu a začal jsem sestupovat po rezavém schodišti.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.