Neil, Gaiman: Američtí bohové


Stín trávil tři roky ve vězení, kde se držel zpátky a snažil se přežít. Všechno co chtěl, bylo vrátit se do náručí své milující ženy a po zbytek života se vyhýbat malérům. Několik dní před svým propuštěním se však dozvídá, že jeho manželka zahynula při automobilové nehodě. Svět se pro něj změnil v chladné místo.
V letadle, cestou na pohřeb, se Stín setkává s postarším mužem, který si říká pan Středa, ten mu nabídne práci. Stín, muž, který už nemá co ztratit, ji nakonec přijme.
Pracovat pro tajemného Středu však není bez rizika a Stín brzy zjistí, že jeho místo ve Středových plánech je mnohem nebezpečnější, než si kdy představoval. Podniká rušnou cestu tajemným světem Ameriky, jak ji nezná, a jeho společníky jsou mimo jiné i vražedný Černobog, charismatický pan Nancy nebo půvabná Ester - ti všichni vědí o něm víc, než on sám.
Postupně se Stín dozvídá, že minulost neumírá, že každý - jeho ženu nevyjímaje - má svoje tajemství a že sázky jsou vyšší, než si kdo dokáže představit.
Schyluje se k bouři epických rozměrů. Stín a Středa se stávají centrem konfliktu starého jako lidstvo samo. Pod povrchem každodenního života se schyluje k válce - a bojovat se bude o samotnou duši Ameriky...

Román byl odměněn cenami:
— Huga za nejlepší fantasy roku 2001
— Brama Stokera za rok 2001
— Akademie SFFH za rok 2001
— Nebuly za rok 2002
— Locusu za rok 2002
— SFX za rok 2001

Nové, autorem preferované vydání. Váz., 439 str., 369 Kč, přeložila L. Vojtková, vyšlo znovu 22.5.2014.


Úryvek z románu:

KAPITOLA TŘETÍ

Každá hodina zraňuje. Ta poslední zabíjí.
—staré rčení


Na recepci motelu Amerika byla hubená mladá žena. Oznámila Stínovi, že ho přítel už zapsal, a dala mu obdélníkový plastový klíč od pokoje. Měla blond vlasy a její obličej připomínal spíš myš nebo krysu, obzvlášť když se tvářila podezíravě. Když se usmála, byla docela hezká. Na Stína se ale dívala většinou podezíravě. Odmítla mu sdělit číslo Středova pokoje a trvala na tom, že mu musí zatelefonovat, že jeho host už přišel.
Středa vyšel z pokoje na konci haly a pozdravil Stína. „Jaký byl pohřeb?“
„Je to za mnou.“
„Tak hnusné? Chceš o tom mluvit?“
„Ne.“
„Fajn.“ Středa se zašklebil. „Stejně se poslední dobou zbytečně mluví. Řeči, řeči, řeči. Tahle země by na tom byla mnohem líp, kdyby se lidi naučili trpět v tichosti. Máš hlad?“
„Trochu.“
„Restauraci tu nemají, ale můžeš si objednat pizzu, donesou ti ji na pokoj.“
Středa ho zavedl k sobě do pokoje, který byl na opačné straně chodby než ten, který přidělili Stínovi. Pokoj byl plný map. Některé byly složené, jiné rozložené na posteli nebo přilepené lepicí páskou na zeď. Středa do nich čmáral barevnými značkovači, svítivě zelenými, bolestivě růžovými a jasně oranžovými.
„Unesl mě nějaký tlustý kluk v limuzíně,“ řekl Stín. „Mám vám vyřídit, že jste byl odsouzen na hnojiště dějin, kdežto lidé jako on se řítí ve svých limuzínách po dálnici života. Nebo tak něco.“
„Ten smrkáč.“
„Znáte ho?“
Středa pokrčil rameny. „Vím, kdo to je.“ Ztěžka se posadil na jedinou židli v pokoji. „Nemají ani tušení,“ řekl. „Nemají, sakra, ani nejmenší tušení. Jak dlouho se ještě potřebuješ zdržet ve městě?“
„Nevím. Možná týden. Nejspíš budu muset dát do pořádku Lauřiny záležitosti. Postarat se o byt, zbavit se jejích šatů a tak. Její matka se ze mě zcvokne, ale ta ženská si to zaslouží.“
Středa kývl velkou hlavou. „No, čím dřív s tím budeš hotov, tím dřív můžeme vyrazit z Eagle Pointu. Dobrou noc.“
Stín přešel přes chodbu. Jeho pokoj byl přesnou kopií Středova, i s tiskem krvavého západu slunce na zdi nad postelí. Objednal si pizzu se sýrem a mletým masem, pak si napustil vanu a vylil do ní všechny plastové lahvičky se šamponem, které v pokoji našel, aby hodně pěnila.
Byl příliš velký, aby si mohl do vany lehnout, ale seděl v ní a oddával se tomu požitku. Slíbil si horkou koupel, až vyjde z basy, a on svoje sliby plní.
Pizzu přinesli chvilku potom, co vylezl z vany, a Stín ji jedl a zapíjel ji nealkoholickým pivem.
Pustil si televizi a sledoval epizodu pořadu Jerryho Springera, kterou si pamatoval ještě z doby, než šel do vězení. Téma toho dílo bylo ‚Chci se stát prostitutkou‘ a do studia uvedli několik budoucích děvek, většinou žen. Obecenstvo hvízdalo a pokřikovala na ně; pak vešel nějaký zlatovlasý hejsek a nabídl jim zaměstnání ve své stáji. Do toho se vřítila vysloužilá prostitutka a zapřísahala je, aby si našly solidní práci. Stín to vypnul, než se Jerry vůbec dostal ke slovu.
Pak si lehl na postel a říkal si: Tohle je moje první postel na svobodě, a ta myšlenka mu působila menší radost, než si představoval, že mu způsobí. Nezatáhl závěsy a sledoval světla aut a blikání reklam na občerstvení a dělalo mu dobře, když viděl, že tam za oknem je jiný svět a on do něho může vyrazit, kdykoliv se mu zachce.
Napadlo ho, že mohl vlastně být ve své posteli, v bytě, v němž žili s Laurou – v posteli, v níž spával s Laurou. Ale představa, že by tam byl bez ní, obklopený jejími věcmi, její vůní, jejím životem, byla příliš bolestivá…
Nechoď tam, myslel si. Rozhodl se myslet na něco jiného, Přemýšlel o tricích s mincemi. Věděl, že nemá vlohy na to, aby mohl být kouzelníkem: nedovedl spřádat příběhy, které byly nutné, aby lidé uvěřili, ani nechtěl dělat karetní kouzla či vyčarovávat papírové kytky. Chtěl jen manipulovat s mincemi. Líbila se mu ta řemeslná dovednost. Začal počítat všechny způsoby mizení mincí, které už ovládá, což mu připomnělo ten zlaťák, který hodil do Lauřina hrobu, a v duchu slyšel Audrey, jak mu říká, že Laura umřela s Robbieho klackem v ústech, a znovu ho bodlo u srdce.
Každá hodina zraňuje. Ta poslední zabíjí. Kde to jen slyšel? Nevzpomínal si. Kdesi hluboko uvnitř cítil vzrůstající hněv a bolest. V zátylku mu škubalo napětím a ve spáncích dutě tepala krev. Snažil se zhluboka dýkat nosem i ústy, aby napětí uvolnil.
Vzpomněl si na Středovu poznámku a neubránil se úsměvu. Slyšel příliš mnoho lidí, jak jeden druhému říkají, že city se nesmějí potlačovat, že je třeba je vyjádřit, sdělit bolest. Stín měl představu, že utajit city není marná věc. Když to děláte dost dlouho a zatlačíte je dost hluboko, brzy nebudete cítit vůbec nic, tím si byl skoro jist.
Ani si nevšiml, že usíná.
Šel…
Přecházel místností větší než celé město a všude, kam se podíval, byly sochy a řezby a hrubě vytesané postavy. Zastavil se před artefaktem připomínajícím ženskou postavu: obnažená prsa visela splaskle na hrudi, kolem pasu měla řetěz z uřezaných rukou, ve svých vlastních rukou svírala ostré nože a místo hlavy se jí od krku zvedali dva hadi. Těla měli prohnutá do oblouku a stáli proti sobě, připravení zaútočit. Něco na té soše ho znepokojovalo, cosi na ní bylo strašně špatně. Ucouvl od ní. Šel dál tím velkým sálem. Vyřezané oči těch soch, které je měly, jako by sledovaly každý jeho krok.
Uvědomil si, že každá z nich má jméno; hořela na podlaze před nimi. Ten bělovlasý muž s náhrdelníkem ze zubů na krku a bubínkem v rukou byl Leucotios. Širokoboká žena s obludami padajícími z obrovského přirození byla Hubur a muž s beraní hlavou, držící zlatou kouli, byl Hershef.
Pak ho v tom snu oslovil pedantický hlas, přesný a zřetelný, ale nikoho neviděl.
„Toto jsou bohové, na které už se zapomnělo a kteří jako by byli mrtví. Nalezneš je jen v suchých historických knihách. Jsou pryč, všichni jsou pryč, ale jejich jména a podoby zůstávají s námi.“
Stín zahnul za roh a bylo mu jasné, že je v jiném sále, ještě větším než byl ten první. Táhl se do nedohledna. Poblíž spatřil hnědou a vyleštěnou lebku mamuta a chlupatý plášť, který na sobě měla drobná žena s deformovanou levou rukou. Vedle pak byly tři ženy, vytesané z jednoho žulového balvanu, spojené v pase: jejich obličeje byly nepropracované, jen načrtnuté, ale ňadra a genitálie byly vysekané velmi pečlivě a dokonale. Také tam byl nehybný pták, Stín ten druh neznal, byl dvakrát větší než on, měl zobák jako sup, ale lidské paže. A další a další.
Hlas se znovu ozval, jako by se obracel ke třídě: „Toto jsou bohové, kteří zcela vypadli z naší paměti. Zmizela už i jejich jména. Lidé, kteří je uctívali, jsou stejně zapomenuti jako jejich bohové. Jejich totemy už jsou dávno rozbité a svržené. Jejich poslední kněží zemřeli, aniž předali tajemství dalším.
Bohové umírají. A když opravdu zemřou, nikdo je neoplakává, nikdo je nepřipomíná. Ideje nelze tak snadno zabít jako lidi, ale nakonec i ony mohou být zabity.“
Síň se potom rozšuměla šepotavým zvukem, hlubokým mumláním, jež způsobilo, že se Stín začal ve svém snu nevysvětlitelně a velice bát. Zachvátila ho panika, tam uprostřed sálů plných bohů, na jejichž existenci už lidé dávno zapomněli – bohů s tvářemi chobotnic a bohů, kteří nebyli víc než mumifikované paže nebo padající skály či lesní požáry…
Probudil se a srdce mu v hrudi divoce bušilo. Čelo měl zbrocené potem a hleděl do tmy vytřeštěnýma očima. Červené číslice na budíku hlásily, že je půl druhé ráno. Za oknem blikal neon motelu Amerika. Stín zmateně vstal a šel do koupelny. Vymočil se potmě a vrátil se do pokoje. Sen měl dosud čerstvý a živý v mysli, ale nedovedl si vysvětlit, proč ho tak vyděsil.
Světlo, jež dopadalo zvenku, nebylo nijak silné, ale jeho zrak už si na temnotu přivykl. Na pelesti jeho postele seděla žena.
Znal ji. Byl by ji poznal mezi tisíci, mezi statisíci. Pořád ještě na sobě měla ten tmavý kostým, ve kterém ji pochovali.
Hlas jí jen šeptal, ale byl to její hlas. „Asi se mě zeptáš,“ řekla Laura, „co tady dělám.“
Nezeptal se.
Posadil se na jedinou židli motelového vybavení a konečně řekl: „Jsi to ty?“
„Ano. Je mi zima, punťo.“
„Jsi mrtvá, kotě.“
„Ano. Ano, mrtvá.“ Poklepala na postel vedle sebe. „Pojď sem ke mně.“
„Ne. Zůstanu zatím radši tady. Je tu pár věcí, které musíme prodebatovat.“
„Třeba to, že jsem mrtvá?“
„Třeba. Ale spíš jsem měl na mysli to, jak jsi umřela. Ty a Robbie.“
„Aha. To.“
Stín cítil – nebo možná, napadlo ho, si jen představoval, že cítí – pach hniloby, květin a prezervativů. Jeho manželka – jeho bývalá manželka… ne, opravil se, jeho zesnulá manželka… seděla na posteli a hleděla na něho bez hnutí brvou.
„Punťo,“ řekla. „Mohl bys – byl bys tak hodný a sehnal bys mi – cigaretu?“
„Myslel jsem, že jsi přestala kouřit.“
„Přestala. Ale teď už si nemusím dělat starosti se škodlivostí kouření. A možná by mi to uklidnilo nervy. V hale je automat.“
Stín si natáhl džíny a tričko a bosý vyšel do haly. Postarší recepční si četl knížku od Johna Grishama. Stín koupil v automatu krabičku Virginia Slims. Recepčního požádal o krabičku zápalek.
Muž se na něho zadíval, pak požádal o číslo pokoje. Stín mu ho řekl. Muž kývl. „Jste v nekuřáckém pokoji,“ připomněl mu. „Nezapomeňte si otevřít okno.“ Podal mu zápalky a popelník z umělé hmoty s logem motelu Amerika.
„Nebojte se,“ ujistil ho Stín.
Vrátil se do pokoje. Nerozsvěcoval. Jeho žena dosud ležela na posteli. Mezitím se natáhla, jen tak, na zmuchlané přikrývky. Stín otevřel okno a pak jí podal cigarety a zápalky. Měla studené prsty. Škrtla zápalkou. Všiml si, že nehty, obvykle dokonale čisté, má olámané a okousané a že za nimi má hlínu.
Zapálila si cigaretu, vdechla kouř, sfoukla zápalku. Znovu potáhla. „Vůbec to necítím. Asi to není k ničemu.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky.“
Když si potáhla, rozhořel se konec cigarety a on jí viděl do tváře.
„Takže,“ řekla „Pustili tě.“
„Ano.“
„Jaké bylo vězení?“
„Mohlo to být horší.“
„Ano.“ Koneček slimky se oranžově rozzářil. „Nepřestanu ti být vděčná. Nikdy jsem tě do toho neměla namočit.“
„To je fuk. Souhlasil jsem s tím. Mohl jsem říct ne.“ Přemýšlel, jak to, že se jí nebojí: proč ho sen o nějakém muzeu mohl tak rozklepat, kdežto s chodící mrtvolou si klidně povídá.
„Ano. To jsi mohl. Ty můj hlupáčku.“ Kouř jí věnčil obličej. V tom tlumeném světle byla velice krásná. „Chceš slyšet o mně a o Robbiem?“
„Asi jo.“ Byla to Laura, uvědomoval si. Živá nebo mrtvá, nedokázal by se jí bát.
Zamáčkla cigaretu v popelníku. „Byl jsi v base. A já jsem potřebovala někoho, s kým bych si mohla povídat. Potřebovala jsem rameno, na kterém bych se mohla vyplakat. Nebyl jsi tam. Bylo mi smutno.“
„To je mi líto.“ Uvědomil si, že její hlas je nějak jiný, a snažil se přijít na to, čím je jiný.
„Já vím. No a tak jsme se občas sešli na kafe. Povídali jsme si, co uděláme, až se vrátíš. Jak prima to bude, až zase budeš doma. On tě měl opravdu rád. Těšil se, jak ti dá zase zpátky tvůj džob.“
„Ano.“
„A pak Audrey odjela na týden k sestře. To bylo, počkej, tak rok, třináct měsíců po tom, co jsi odešel.“ Jejímu hlasu chyběl výraz, slova byla plochá a prázdná, padala jí od úst jako oblázky, jeden za druhým, do hluboké studny. „Robbie přišel ke mně. Opili jsme se. Udělali jsme to v ložnici na podlaze. Bylo to dobré. Fantasticky dobré.“
„Tohle jsem slyšet nemusel.“
„Ne? Promiň. Člověk už to tak nebere, když je mrtvý. Je to jako fotka, víš. Už na tom tak nezáleží.“
„Mně ano.“
Laura si zapálila další cigaretu. Pohyby měla plynulé a zručné, ne ztuhlé. Na okamžik ho napadlo, jestli je vůbec mrtvá. Třeba je to nějaký složitý kouzelnický trik. „Ano,“ pokračovala. „To chápu. No, udržovali jsme poměr – i když my jsme tomu poměr neříkali, neříkali jsme tomu nijak – skoro celé ty dva poslední roky.“
„Chtěla jsi mě kvůli němu opustit?“
„Proč bych to proboha dělala? Ty jsi můj velký medvěd. Ty jsi můj punťa. To, co jsi udělal, jsi udělal kvůli mně. Tři roky jsem čekala, až se ke mně vrátíš. Miluju tě.“ Málem řekl: Já tebe taky. Neřekne to. Už nikdy. „Tak, co se stalo onehdy v noci?“
„Tu noc, co jsem se zabila?“
„Ano.“
„No, šli jsme s Robbiem na večeři a domlouvali jsme ten večírek na přivítanou, víš, to překvapení. Mohlo to být tak fajn. A já jsem mu řekla, že to je konec. Dál už nic nebude. Že teď, když už jsi zpátky, to tak musí být.“
„Mm. Díky, kotě.“
„Rádo se stalo, miláčku.“ Po tváři jí přelétl stín úsměvu. „Začali jsme být sentimentální. Bylo to kouzelné. Začali jsme hloupnout. Já jsem se hrozně opila. On ne. Musel řídit. Jeli jsme domů a já jsem prohlásila, že ho na rozloučenou ještě naposledy vykouřím, opravdu s citem, a rozepnula jsem mu kalhoty a udělala jsem mu to.“
„Velká chyba.“
„To mi povídej. Loktem jsem vrazila do řadicí páky a Robbie se mě snažil odstrčit, aby mohl zařadit, a začali jsme se na silnici točit a ozvala se příšerná rána a vzpomínám si ještě, že se svět začal točit a vrtět a já si myslela ‚umřu‘. Bylo to naprosto věcné konstatování. To si pamatuju. Nebála jsem se. Potom si už nepamatuju nic.“
V pokoji byl cítit zápach pálící se umělé hmoty. Byla to ta cigareta. Stín si uvědomil: shořela až k filtru. Laura jako by si toho vůbec nevšimla.
„Co děláš tady, Lauro?“
„To nemůže manželka navšívit svého muže?“
„Jsi mrtvá. Odpoledne jsem ti byl na pohřbu.“
„Ano.“ Přestala mluvit a hleděla do prázdna. Stín se zvedl a šel k ní. Vzal jí čadící nedopalek z prstů a vyhodil ho z okna.
„Takže?“
Pohlédla mu do očí. „Nevím toho o moc víc, než jsem věděla, dokud jsem žila. Většinu z toho, co vím teď a co jsem předtím nevěděla, nedovedu vyjádřit.“
„Normálně zůstávají lidé, co umřou, ve svých hrobech,“ řekl Stín.
„Zůstávají? Víš to jistě, punťo? Myslívala jsem si to taky. Teď už si tím nejsem tak jistá. Možná jo.“ Vylezla z postele a přešla k oknu. Její obličej byl ve světle motelového neonu stejně krásný, jako býval vždycky. Tvář ženy, kvůli které šel do vězení.
Srdce ho v hrudi zabolelo, jako by je někdo vzal do dlaně a zmáčkl. „Lauro…?“
Nedívala se na něho. „Nechal ses zatáhnout do hodně zlých věcí, Stíne. Zmršíš to, když tu nebude nikdo, kdo by na tebe dohlédl. Já na tebe dávám pozor. A díky za ten dárek.“
Sáhla do kapsy blůzky a vytáhla tu zlatou minci, co odpoledne vhodil do hrobu. Ještě na ní byla černá hlína. „Možná si ji nechám dát na řetízek. Bylo to od tebe moc milé.“
„Rádo se stalo.“
Pak se obrátila a pohlédla na něho očima, které jako by ho viděly i neviděly. „Myslím, že na některých aspektech našeho manželství budeme muset zapracovat.“
„Kotě,“ řekl jí, „jsi mrtvá.“
„To je zrovna jeden z nich.“ Odmlčela se. „Oukej. Už půjdu. Bude lepší, když půjdu.“ A naprosto přirozeně a normálně se otočila, položila mu ruce na ramena a zvedla se na špičkách, aby ho mohla políbit na rozloučenou, jak to dělávala vždycky.
Neobratně se sehnul, aby ji políbil na tvář, ale ona se pootočila a přitiskla mu na ústa rty. Její dech byl velice jemně cítit naftalínem.
Lauřin jazyk mu vklouzl do úst. Byl studený a suchý a chutnal po cigaretách a po žluči. Pokud měl Stín nějaké pochybnosti o tom, zda je jeho žena mrtvá, nebo ne, teď je ztratil. Odtáhl se.
„Miluju tě,“ řekla prostě. „Budu na tebe dávat pozor.“ Poodešla ke dveřím. V ústech mu zůstala divná chuť. „Zkus ještě spát, punťo. A snaž se nedostat do maléru.“