Jmenuji se Bond, Šaman Bond. Ve skutečnosti jsem ale Eddie Drood. Ano, jsem jeden z těch Droodů – rodiny, která co je lidstvo lidstvem, drží síly zla bezpečně ve stínech, kam patří.
Nedávno mne postihl lehčí případ smrti, ale díky Molly, mé nejlepší kamarádce (která je čistě náhodou velice mocnou čarodějnicí), jsem se z toho už dostal. Moje rodina bohužel takové štěstí neměla. Za mé nepřítomnosti byla Síň Droodů zničena a všichni mí příbuzní byli pobiti. Takže jsem zůstal sám, poslední a jediný Drood.
Být posledním Droodem se mi nelíbilo ani trochu, to mi můžete věřit – naštěstí jsem záhy zjistil, že nic není tak, jak to vypadá. Někdo spustil dimenzionální stroj alfa rudá alfa a odeslal Síň Droodů do alternativní dimenze, načež ji nahradil jejím zpustošeným dvojníkem. Takže moje rodina tam někde pořád žije… ať už je to kdekoliv.
A na světě není síla, která by mi dokázala zabránit je najít.
Brož., 360 str., obálka Paul Young, překlad Josef Hořejší, cena 289 Kč, vyšlo 14. března 2013




Úryvek z románu:

Vrátil jsem se domů a zjistil jsem, že mi někdo vyvraždil celou rodinu.
Za to někdo zaplatí.
Krví.

Kapitola první
Domov je tam, kde vám to zlomí srdce


Myslíte si, že už vás v životě nemůže nic překvapit, že ho máte pod kontrolou. Myslíte si, že už jste všechno vyřešili. Porazili jste svoje nepřátele, zachránili jste svět, usmířili jste se s rodinou a vyrazili jste si na dovolenou s milovanou ženou. A pak zjistíte to, co jste měl vědět dávno: že stačí jen jediný podělaný den, aby se celý váš život obrátil naruby. Není nic, co máte, co jste si vydobyli, za co jste zaplatili krví, potem a utrpením… co by vám svět nemohl kdykoliv zase vzít.

Stál jsem před tím, co zbylo z mého domova, před Síní Droodů, a dokázal jsem myslet jen na to, jak vypadala dřív. Jaká byla po celý můj život. Velkolepý, obrovský panský dům, jehož historie sahala až do dob, kdy na trůně seděli Tudorovci, i když v pozdějších staletích se mnohé přidalo a vylepšílo. Tradiční černobílé hrázděné průčelí s okny ze skleněných tabulek spojovaných olovem, honosnými vstupními dveřmi, dost masivními a pevnými, aby zadržely armádu, a střechou se štíty a arkýři. Čtyři rozlehá křídla musela být přistavěna, aby pojala celou naši rychle se rozrůstající rodinu; mohutná a solidní, ve starém regentském stylu. Tak mohutná, solidní a… signifikantní, že vypadala, jako by mohla vyzvat celý svět a zvítězit.
Vysoko nad našimi rozlehlými pozemky se k nebi zvedala široká střecha připomínající moře z pálené terakoty, se zašpičaťělými štíty, zamračenými chrliči, které sloužily jako okapy stejně jako ozdobné vyústění splaškové kanalizace, což se svého času zdálo být dobrý nápad. Přidejte k tomu malou elegantní pozorovatelnu, přistávací plochy pro četné létající stroje rodiny (a samozřejmě okřídlené jednorožce) a víc antén a jiných podobných věciček, než byste dokázali spočítat… a máte skutečně dobře využitou a užitečnou střechu. Jako dítě jsem na té střeše strávil spoustu času, díval jsem se, jak lidé přilétají a odlétají a všem jsem se jim pletl pod nohama. To všechno teď bylo pryč.
Ze Síně zbyly jen ohořelé trosky. Někdo ji roztrhal na kusy střelbou a výbušninami a to, co zbylo, zapálil. Zdi byly pobořené nebo stržené, ožehlé a zčernalé plameny a dýmem. Horní patra se propadla a vytvořila jedinou kompaktní masu kamene, suti a rozdrcených zbytků střechy. Přízemí vypadalo více méně nedotčené, ale všechny okna byla rozbitá a velké přední dveře vytrhl výbuch z jejich masívních pantů. Bůh sám ví, jak to vypadalo uvnitř.
Přes četné špatné vzpomínky, které se k ní pojily, pro mne Síň vždycky byla domovem. Vždycky jsem se spoléhal na to, že když ji budu potřebovat, bude tady. Když jsem ji viděl takhle zpustošenou, zničenou divokým vztekem, proměněnou v pouhé ruiny, dech se mi zadrhl v hrudi a srdce se mi zastavilo, mou duši zaplavil chlad, o kterém jsem věděl, že už nikdy úplně nezmizí.
Přinutil jsem se pomalu vykročit vpřed. Molly stála vedle mne a pokoušela se mi říct něco konejšivého, ale já jsem ji neslyšel. Nezbylo ve mne místo pro nic jiného než pro to, co udělali s mým domovem. Masivní přední dveře, které byly dost pevné, aby zadržely vojsko, ležely vytržené na podlaze ztemnělé předsíně. Ve vchodu ležela schoulená postava ve zlaté zbroji, dokonale nehybná a dokonale mrtvá, lesklý kov, který ji pokrýval, byl napůl roztavený, ruce nějakým nepředstavitelným žárem přivařené k tělu, nohy k sobě. Netušil jsem, že v tomto světě existuje něco, co dokáže tohle udělat se zbrojí Droodů.
Ve vzduchu nebylo cítit kouř; z vypálené předsíně nesálal žár. Ať už se tady stalo cokoliv, zjevně se to stalo už před něakým časem. Před několika dny. Takže jsem se o mnoho nezpozdil. Útočníci sem vtrhli, vyvraždili celou mou rodinu, vyhodili můj domov do vzduchu a trosky zapálili, a pak zase odtáhli. To všechno zatímco jsem si já užíval na jihu Francie. Stál jsem před otevřenými dveřmi a nevěděl jsem, co mám dělat. Molly Metcalfová ke mně přistoupila a zlehka mne vzala za ruku, přitiskla se ke mě. Svou těsnou blízkostí mi poskytovala tolik útěchy, kolik mohla.
„Jak to, že jsem to nevěděl?“ řekl jsem dutě. „Jak se mohlo stát něco takového a já jsem o tom nevěděl? Proč se ke mně nic z toho nedostalo?“
„Možná… se to seběhlo příliš rychle,“ odpověděla Molly. „Musel to být překvapivý útok, když zastihl celou tvou rodinu nepřipravenou.“
V tu chvíli ze mne vyprchala všechna síla a já jsem klesl na kolena na štěrk před vchodem. Mělo by to pekelně bolet, ale já jsem necítil vůbec nic. Příliš mne pohlcovala větší bolest, která mi naplnila hlavu i srdce a všechno ostatní zatlačila do pozadí. Chtělo se mi plakat, měl jsem pocit, že by mi pomohlo, kdybych dokázal plakat… ale cítil jsem jenom mrazivý chlad, ztrátu a samotu. Nikdy nepochopíte, co pro vás znamená rodina, dokud o ni nepřijdete. Molly se ke mne tiskla z boku, jednu ruku kolem mých ramen. Byl jsem si jistý, že by mi její slova pomohla, kdybych jim naslouchal, ale nenacházel jsem v sobě místo pro nic jiného než vztek a kypící touhu po pomstě. Jestli dojde na slzy, bude to později a daleko odsud. Až udělám všechny ty strašlivé věci, které jsem chystal pro své nepřátele.
Klečel jsem před tím, co zbylo z mého domova a z mé rodiny, a bezděčně jsem kroutil hlavou, v zajetí emocí, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je pocítím. Molly si mne k sobě přitiskla a něžně mne houpala jako matka malé dítě.
Po chvíli jsem si začal uvědomovat, že mi Molly říká něco naléhavého; prakticky mi křičela do ucha.
„No tak, Eddie! Tady zůstat nemůžeme! Musíme odejít! Pořád je tu riziko, že se sem ti, kdo to udělali, vrátí, a my si nemůžeme dovolit tu na ně čekat. Jestli se jim nedokázala ubránit celá tvoje rodina, my to nedokážeme určitě.“
Pomalu jsem přikývl a vstal jsem, s její pomocí. Už jsem uvažoval jasněji, všechna ta bolest a hrůza ustoupila před mrazivě naléhavou potřebou pomsty. Ale ještě jsem odsud nemohl odejít. Potřeboval jsem informace a zbraně. A více než cokoliv jiného jsem potřeboval nějakou stopu, něco, co by mi prozradilo, kdo to udělal. Až to zjistím, nic mne nedokáže zadržet. Všechny ty příšerné věci, které provedu svým nepřátelům i všem, kdo se s nimi spojili, ze mne udělají v očích světa vražednou bestii… A mě na tom nezáleželo ani co by se za nehet vešlo.
Nebyl jsem zvyklý takhle uvažovat, ale šlo to samo. Byl jsem koneckonců Drood. Poslední Drood.
Molly si uvědomila, že ze mne nic rozumného nedostane. Podívala se na zbořeniště před námi a vypadalo to, že ji rozsah té zkázy na chvíli ochromil.
„Co se tady k čertu stalo, Eddie? Kdo to mohl udělat?“
„Já nevím,“ řekl jsem. Můj hlas zněl dutě a jako by se ozýval z velké dálky. „V šedesátých letech na nás Číňani vyzkoušeli atomovku a nebylo jim to k ničemu. Přímo nezaútočil na Síň nikdo už celé věky. Měl jsem za to, že na světě není nikdo a nic, co by se dokázalo dostat přes náš bezpečnostní systém a ochrany. Víš, tohle všechno je moje chyba.“
„Cože?“ řekla Molly a prudce se otočila, aby na mne upřela svoje velké tmavé oči.
„Měl jsem být tady,“ prohlásil jsem. „Nebyl jsem se svou rodinou, když nepřítel zaútočil. Kdybych tu byl, možná bych dokázal… něco. Zachránit situaci když už není žádná naděje je přece moje specializace, ne?“
„Přestaň s tím,“ prohlásila Molly stroze. „Okamžitě s tím přestaň, Eddie. Co bys asi tak udělal, co nedokázala celá tvoje rodina? Kdybys tady byl, nejspíš bys tu teď taky ležel mrtvý.“
„Teď něco udělat mohu,“ řekl jsem. „Mohu svou rodinu pomstít. Mohu být Poslední Drood. Mohu mezi svými nepříteli šířit děs a utrpení a udělat ze jména své rodiny synonymum pro pomstu a odplatu.“
„Dobře,“ řekla Molly. „Někdo tady potřebuje spoustu panáků a nejspíš se i na chvíli natáhnout v chladné tmavé místnosti. Jsi v šoku, Eddie. Pojďme odsud.“
„Ještě ne,“ řekl jsem. „Ještě jsem tady neskončil.“
„A co když tady neskončil ani ten nepřítel? Co když se vrátí?“
„Ať,“ odsekl jsem. „Jenom ať přijde.“ A v mém hlase bylo něco, co způsobilo, že se Molly bezděčně zachvěla a odvrátila se. Kdykoliv jindy bych se zarazil. Teď jsem se jen díval na to, co zbylo z mého domova. Moje myšlenky se pohybovaly v kruzích a stále se vracely k nemožnosti téhle situace. „Jak se někdo mohl dostat přes staletí vrstev všech možných ochran Síně a její štíty? To je absolutně vyloučené!“
„Nám se to přece povedlo,“ řekla Molly.
Podíval jsem se na ni. „Cože?“
„My jsme se dovnitř dostali. Když ses tenkrát vrátil, abys svrhl Matriarchu a převzal vládu nad rodinou.“
„To ano,“ připustil jsem. „Ale tehdy jsme to dokázali jen díky mým znalostem prostředí a protože jsme měli Zmatečnici. Ať už to bylo cokoliv. A jelikož Modrý Víla už není, nevím, jak bychom si mohli opatřit další. Ale chápu, co myslíš. Tohle nebyl kradmý útok. Tohle byla dobře naplánovaná steč. Což evokuje další otázky. Rozhlédni se kolem sebe, Molly. Podívej se na naše pozemky. Neaktivovala se žádná z našich robotických zbraní; všechny jsou pořád ukryté ve svých hnízdech pod trávníkem. A Nevidím ani stopu po silových polích a magických štítech, které by se měly automaticky zapnout v okamžiku, kdy na Síň něco zaútočilo. Jako by nepřítel překvapil mou rodinu naprosto bez obrany. Což by nemělo být možné…“
„Nemohl někdo… spustit štíty zevnitř?“ zeptala se Molly opatrně. „Sabotovat je před útokem? Zrádce uvnitř vaší rodiny jsme přece nikdy neodhalili – toho, co ti tak dlouho házel klacky pod nohy.“
Když jsem začal vehementně vrtět hlavou, zmlkla. Nebyl jsem připraven takto přemýšlet, ještě ne. „Soustřeď se na naše nepřátele,“ řekl jsem. „Kdo ještě zbyl, kdo by dokázal udělat něco takového? Rozdrtili jsme Očividný cíl, zastavili jsme invazi Odporných a Hladových bohů, vyhubili jsme Nesmrtelné a překazili Velké satanistické spiknutí. Tak kdo zbyl?“
„Zjevně někdo, na koho jsi zapomněl,“ odpověděla Molly. „Vždycky je tady někdo…“
Zamyslel jsem se nad tím. „Droodové prý kdysi uzavřeli smlouvu s Nebem a Peklem – kvůli ochraně, moci a vlivu,“ řekl jsem. „Je možné, že teď nastala chvíle, kdy se všechny naše dluhy staly splatné?“
„Ne,“ odpověděla Molly okamžitě. „O tom bych věděla.“
Podařilo se mi něco jako úsměv. „Občas si o tebe dělám starosti, když říkáš podobné věci.“
Také se pokusila o úsměv. „Co se dá dělat – jsem zkrátka děvče, které rádo ví, kde se co šustne.“
Vzal jsem ji za ruku a pevně jsem ji stiskl. „Někdy zapomínám, že už nejsem sám. Že všechno nemusím udělat sám.“
„Vždycky ses až příliš hrnul nést všechnu tíhu světa na svých bedrech, Eddie. Ať už se rozhodneš dělat cokoliv, budu ti krýt záda.“
„To je dobré vědět,“ řekl jsem. „Protože jsem si zatraceně jistý, že než se všechno obrátí k lepšímu, bude to ještě o mnoho horší.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.