Weber, David: Čest královny

Potenciální spojenec Mantichory, planeta Grayson, se ocitá v ohrožení. Honor Harringtonová tentokrát musí tvrdě bojovat nejen proti nepřátelům, ale i proti předsudkům ve vlastních řadách - Grayson totiž obývá náboženská sekta, která ženám nepřiznává žádná práva. Jakkoliv Graysoňané spojence potřebují, žena ve velitelské funkci je pro ně poněkud velkým soustem - a fundamentalisté ze znepřátelené planety Masada mají na věc ještě radikálnější názor...
Druhé pokračování příběhů Honor Harringtonové.
Brož. 444 str., překlad J. Engliš, obálka 2D studio, cena 289 Kč,



Úryvek z románu:

Šalupa prolétla ostrým přechodem ze slunečního jasu do sazově černého stínu, jaký je možný jedině ve vesmírném prostoru. Vysoká žena se širokými rameny, oděná v černo-zlaté uniformě Královského mantichorského námořnictva, pohlédla pancéřovým plastem průzoru na ocelovou bojovnou krásu lodi, které velela, a zamračila se.
Šestinohý smetanovo-šedý stromový kocour na jejím rameni přesunul váhu, když zvedla ruku a ukázala ven.
"Myslela jsem, že jsme se s komandérem Antrimem dohodli na výměně bety čtrnáct, Andy," řekla a pomenší elegantní poručík vedle ní sebou při nevzrušeném tónu jejího sopránu trhl.
"Ano, madam. Dohodli." Naklepal cosi na klávesnici svého elektronického zápisníku a přelétl očima displej. "Mluvili jsme o tom šestnáctého, skippere, než jste odešla na dovolenou, a on slíbil, že se k nám vrátí." "Což neudělal," podotkla kapitán Honor Harringtonová a komandér-poručík Venizelos přikývl.
"Což neudělal. Promiňte, madam. Měl jsem na něj dohlédnout."
"Měl jste na práci také hromadu jinych věcí," řekla a Andreas Venizelos potlačil další - a bolestnější - trhnutí. Honor Harringtonová jen zřídkakdy dělala svym důstojníkům dusno, ale on by byl skoro raději, kdyby mu vrazila pár facek. Její klidny, chápavy tón zněl až příliš tak, jako by pro něj hledala omluvu.
"Možná ano, madam, ale přesto jsem na něj měl dohlédnout," řekl. "Oba víme, jak dokaři nenávidí výměny uzlů." Naťukal si do zápisníku poznámku.
"Zavolám mu, jakmile se vrátíme na Vulkána ."
"Dobře, Andy." Otočila hlavu a usmála se na něj. Její tvář s výraznými kostmi v tom okamžiku připomínala zlomyslného šotka. "Kdyby se vykrucoval, dejte mi vědět. Budu obědvat s admirálem Thayerovou. Sice jsem ještě nedostala oficiální rozkazy, ale můžete se vsadit, že ona už bude mít představu, jaké budou."
Venizelos se na ni chápavě zašklebil, protože jak on, tak jeho kapitán věděli, že Antrim sehrává starý dokařský trik, který obvykle fungoval. Když se vám nechce do nějaké otravné součásti údržby, prostě okolkujete a odkládáte ji dokud není po termínu, na základě teorie, že kapitán lodi se raději vrátí do vesmíru tak, jak je, než by na sebe přivolal nelibost Jejich Lordstev kvůli opožděnému odletu. Naneštěstí pro komandéra Antrima závisel úspěch této taktiky na tom, jestli bude kapitán ochoten dovolit, aby to dokařským krysám prošlo. Tento kapitán ochoten nebyl a navíc se šeptalo, že První vesmírný lord má s HMS Neohrožený nějaké plány, i když oficiálně nebylo dosud oznámeno nic. To znamenalo, že když se loď opozdí, bude Admiralitě jako hromosvod sloužit někdo jiny , a Venizelos měl neodbytné podezření, že velitelka Kosmické stanice Jejího Veličenstva Vulkán by nebyla právě potěšena, kdyby musela vysvětlovat zdržení admirálovi Danversové. Třetí vesmírný lord byla pověstná svou prchlivostí a pohotovostí ke sběru skalpů.
"Ano, madam. Ehm, vadilo by vám, kdyby mi před Antrimem jen tak náhodou uklouzlo, že obědváte s admirálem, skippere?"
"Ale no tak, Andy. Nebuďte tak zlý - pokud vám ovšem nebude dělat problémy."
"Samozřejmě, madam."
Honor se znovu usmála a obrátila se zpátky k průzoru.
Polohová světla Neohroženého mrkala zelenou a bílou barvou, značící, že loď je zakotvená. V nepřítomnosti atmosféry svítila jasně jako drahokamy a Honor pocítila známé vzedmutí pychy. Bíly povrch těžkého křižníku se třpytil odraženým slunečním světlem nad hranicí stínu, rovnou jako podle pravítka, která se táhla po celém dvanáctisetmetrovém protáhlém trupu o tonáži tři sta tisíc tun. Z otevřeného oválu zbraňové šachty sto padesát metrů před zadním gravitorovým prstencem se řinulo jasné světlo a Honor sledovala, jak technici doků v lehkých skafandrech šplhají po zlověstném tělese graseru číslo pět. Původně si myslela, že opakující se závadu má na svědomí ovládací software, ale lidé z Vulkána trvali na tom, že se skrývá přímo v soustavě emitoru.
Škubla mimoděk rameny a Nimitz mírně zaprotestoval. Zaťal drápy hlouběji do vycpaného ramenního dílu její blůzy, aby udržel rovnováhu. Omluvně zacvakala zuby a podrbala ho za ušima, aniž přitom odtrhla oči od průzoru. Šalupa pokračovala v pomalé okružní plavbě po exteriérech Neohroženého . Půl tuctu pracovních čet přerušilo práci a vzhlédlo, když šalupa proplula kolem nich jako duch. Honor za čelními průzory přileb nerozeznávala výrazy obličejů, ale dokázala si představit směs nevrlosti a ostražitosti, která se na některych mohla objevit. Dokařské krysy nesnášely, když jim kapitán nakukoval přes rameno během práce na jeho lodi... téměř do stejné míry, do jaké kapitáni neradi odevzdávali své lodi dokařským krysám.
Potlačila zachichotání. I když neměla v úmyslu jim to říkat, udělalo na ni dojem, kolik toho Vulkán i Venizelos navzdory Antrimovu pasivnímu odporu vůči výměně uzlu během její dvoutydenní nepřítomnosti stihli. Výměna gravitorového uzlu byla vrcholně nepříjemná práce a Antrim očividně doufal, že z ní vybruslí, tato jeho snaha však byla předem odsouzená k nezdaru. S betou čtrnáct byly potíže skoro od přejímacích zkoušek Neohroženého a Honor a její inženýry z toho bolela hlava už dost dlouho. Tento uzel nebyl tak důležitý jako uzel alfa a Neohrožený bez něj mohl snadno udržovat osmdesát procent maximálního zrychlení. Pak tu také byla ta drobná záležitost s kupní cenou náhradní součástky - asi tak pět miliónů dolarů - kterou Antrim bude muset odepsat. To všechno nepochybně vysvětlovalo, proč s provedením práce váhá; jenže komandér Antrim nebude na palubě, až bude HMS Neohrožený příště potřebovat vyhnat výkon pohonu k červené rysce.
Šalupa zatočila vzhůru nad trup a úhlopříčně přelétla nad levoboční záďovou baterií řízených střel a nad přesnou geometrií radaru číslo šest. Dlouhé štíhlé čepele hlavních gravitačních senzorů křižníku odpluly ze zorného pole pod spodní okraj průzoru a Honor spokojeně přikývla, když její čokoládově tmavé oči postřehly v soustavě vyměněné prvky.
Celkem vzato byla více než spokojená s tím, jak si Neohrožený za posledního dva a půl standardního roku vedl. Byla to poměrně nová loď a její stavitelé odvedli ve většině ohledů skvělou práci. Nebyla jejich chyba, že jim někdo dodal vadny beta uzel, a loď si při své namáhavé první službě vedla dobře. Ne že by si Honor sama vybrala úkol hlídkovat proti pirátům. Na jednu stranu bylo příjemné moci jednat na vlastní pěst a odměna za odstřel slezské 'korzárské' eskadry jejímu bankovnímu kontu ani trochu neuškodila.
Když už šlo o to, i záchrana oné osobní linkové lodi byl kus práce, na jakou by mohl být pyšný každý, avšak takových okamžiků vzrušení se vyskytlo málo a doba mezi nimi byla dlouhá. Jakmile pominulo nadšení z toho, že velí svému prvnímu těžkému křižníku - který byl ke všemu pěkné žihadlo - zbyla většinou jen nemálo nudná dřina.
Udělala si v duchu poznámku o plošce odřeného nátěru nad graserem číslo tři a pocítila, jak se jí rty roztahují v mírném úsměvu, když si vzpomněla na pověsti o svém novém pověření. Pohotovost, s níž admirál Courvosier přijal pozvání na tradiční večírek před vypravením lodi, naznačovala, že na nich je hodně pravdy. To je dobře. Neviděla admirála už příliš dlouho, natož aby pod ním sloužila, a i když diplomaté a politici byli obvykle nižší forma života než piráti, mělo by to znamenat alespoň zajímavou změnu životního rytmu.

"Víš, na rovnookého má tamhleten mladík docela pěkny zadek," poznamenala dr. Allison Čou Harringtonová. "Vsadím se, že by tě mohlo bavit prohánět ho po velitelské palubě, miláčku."
" Mami! " Honor potlačila nedcerovské nutkání svého rodiče zaškrtit a rychle se rozhlédla kolem. Ale zdálo se, že to nikdo neslyšel, a poprvé, kam až její paměť sahala, byla ráda, že se kolem rozléhá změť hlasů.
"Ale, Honor," vzhlédla k ní dr. Harringtonová s poťouchlým zábleskem v mandlových očích, tolik podobných Honořiným, "řekla jsem jen..."
"Já vím , co jsi řekla, jenže ten 'mladík' je můj výkonný důstojník!"
"Samozřejmě, že je," opáčila její matka nevzrušeně. "Právě proto by to bylo vhodné. A rozhodně je to hezky chlapík, ne? Vsadím se, že od sebe musí ženské odhánět klackem." Vzdychla. "Pokud je ovšem chce zahánět," dodala zamyšleně. "Jen se podívej na ty oči! Tváří se jako Nimitz v říji, že?"
O Honor se pokoušela mrtvice a Nimitz káravě pohlédl na dr. Harringtonovou. Ne že by něco namítal proti jejím poznámkám o své pohlavní náruživosti, ale empatický stromový kocour si byl až příliš dobře vědom, jak ráda si jeho lidskou společnici její matka dobírá.
"Komandér Venizelos není stromový kocour a já nemám ani v nejmenším v úmyslu mu nadbíhat," prohlásila Honor pevně.
"Já vím, miláčku. Pokud jde o muže, nikdy jsi neměla moc dobry úsudek."
"Mami...!"
"Ale jdi, Honor. Víš přece, že jsem na hony daleko od toho, že bych tě chtěla kritizovat," Allison Harringtonová měla v očích ďábelskou jiskřičku, ale pod láskyplným škádlením bylo cítit stopu vážnosti. "Ale kapitán námořnictva - a navíc starší kapitán - by se měl přes takové hloupé zábrany, jaké máš ty, přenést."
"Já nemám 'zábrany'," pravila Honor se vší vážností, jakou dokázala sebrat.
"Když to říkáš, miláčku. Ale v tom případě si necháváš toho rozkošného mládence zbytečně uklouznout, ať už je to výkonný důstojník nebo ne."
"Mami, to, že ses narodila na tak necivilizované a prostopášné planetě jako je Beowulf není důvod, abys dělala oči na mého výkonného! Kromě toho, co by si pomyslel taťka?"
"Co bych si měl o čem myslet?" vyzvídal komandér doktor Harrington (ve výslužbě).
"Aha, tady jsi." Honor a její otec se tyčili do stejné výše nad její drobnou matkou a Honor ukázala palcem dolů. "Mamka už zase vrhá hladové pohledy po mém výkonném," postěžovala si.
"Z toho si nic nedělej," odvětil otec. "Ona se hodně rozhlíží, ale nikdy neměla k záletům žádný důvod."
"Ty už jsi stejně zkažený jako ona!"
"Mňau," přisvědčila Allison a Honor potlačila úsměv.
Kam až její paměť sahala, libovala si její matka v pohoršování konzervativnějších příslušníků mantichorské společnosti. Považovala celé království za beznadějně prudérní a její štiplavé poznámky na toto téma spolehlivě doháněly jisté dámy ze společnosti k šílenství. A její krása a skutečnost, že byla oddaná svému manželovi a nikdy se žádným skutkem nedopustila ničeho, za co by ji mohly pranýřovat, to ještě zhoršovaly.
Samozřejmě, kdyby měla sklon chovat se podle mravů svého rodného světa, mohla by nasbírat harém rozdychtěnych mužů, kdykoliv by si vzpomněla. Byla to malá osůbka, jen o málo přesahující dvě třetiny výšky Honor, a téměř ryzího starozemského orientálního původu. Výrazná, ostře řezaná stavba kostí, pro kterou se Honor vždycky cítila ošklivá a nehotová, byla ve tváři její matky ztlumená do exotické krásy a proces prodlužování života zmrazil její biologický věk na sotva třiceti standardních rocích. Ona sama je jako stromová kočka, pomyslela si Honor - citlivá, ale silná, půvabná a úchvatná, se sotva patrnými projevy predátora, a skutečnost, že patřila k nejvýznačnějším genetickým chirurgům v království, jí nijak neuškodila.
A také, jak Honor věděla, jí dělal upřímné starosti nedostatečný sexuální život jejího jediného dítěte. Nu, i Honor to občas trochu trápilo, jenže zase tolik příležitostí neměla. Kapitán hvězdoletu prostě nemůže laškovat se členem své posádky, ani kdyby chtěl, a Honor si vůbec nebyla jistá, zda chce. Její sexuální zkušenosti byly prakticky nulové - s výjimkou jedné krajně nepříjemné příhody z Akademie a jednoho pubertálního vzplanutí, které skončilo nešťastným zklamáním - protože jednoduše ještě nikdy nepotkala muže, o kterého by stála.
Ne že by se zajímala o ženy; prostě se nijak zvlášť nezajímala o nikoho - což mohlo být nakonec dobře. Chránilo ji to před všemožnými potížemi v povolání... a beztak docela pochybovala o tom, že by taková přerostlá kobyla jako ona vyvolala velký zájem z druhé strany. Ta myšlenka ji trochu trápila. Ne, pomyslela si, buď upřímná; trápí tě hodně a matčin druh smyslu pro humor chvílemi není zábavný, spíš naopak. Ale tohle nebyla jedna z těch chvil a Honor oba rodiče překvapila tím, že matce položila ruku kolem ramen a stiskla ji ve vzácném veřejném projevu příchylnosti.
"Snažíš se mě podplatit, abych byla hodná, co?" popichovala ji dr. Harringtonová a Honor zavrtěla hlavou.
"Nikdy se nesnažím o nemožné, mami."
"Bod pro tebe," podotkl otec a pak natáhl ruku ke své ženě. "Pojď, Alley.
Honor by měla obcházet hosty - a ty můžeš otravovat život zase chvíli někomu jinému."
"Vy lidi od Námořnictva umíte být opravdu osina v... pozadí," odpověděla matka s předstíraně zlomyslnym pohledem na dceru a Honor láskyplně sledovala, jak se její rodiče vmísili do davu. Nevídala je tak často, jak by bývala ráda, což byl jeden z důvodů, proč měla takovou radost, že Nehoroženého poslali k údržbě na Vulkána místo na Héfaista . Vulkán obíhal kolem Honořina domovského světa Sfingy, o deset světelnych minut dál od slunce než hlavní planeta Mantichora, a ona bezostyšně využila té výhody k tomu, aby strávila nějaky čas doma a užívala si kuchařského umění svého otce.
Ale Alfred Harrington měl ohledně jejích povinností hostitelky úplnou pravdu a Honor se napřímila, aby se vrhla zpět do oslav.

Když admirál Zelených Raoul Courvosier sledoval, jak se kapitán Harringtonová sebejistě pohybuje mezi hosty, pohrával mu na ústech značně majetnicky úsměv. Připomněl si toho vyčouhlého kadeta, samá ruka a noha, s ostře řezanou hranatou tváří, kterého poprvé potkal před šestnácti mantichorskými roky - více než sedmadvaceti standardními roky. Byl s ní opravdu kus práce, vzpomínal s náklonností. Absolutně oddaná studiu, stydlivá až k nemluvnosti, a přitom odhodlaná nedat to najevo, vyděšená z kursů matematiky a jedna z nejlepších intuitivních taktiků s největším citem pro vedení lodi, s jakým se kdy setkal. A také jedna z nejzoufalejších případů. Všechna ta slibnost a potenciál a málem u něho pohořela, než ji dokázal přesvědčit, aby stejnou intuici využívala i při zkouškách z matematiky! Ale jakmile ucítila pevnou půdu pod nohama, nic ji nedokázalo zadržet.
Courvosier byl bezdětny stary mládenec. Věděl, že náhradou za to věnoval velkou část svého života studentům Akademie, ale jen na málokteré mohl být tak pyšný jako na Honor. Příliš mnoho důstojníků uniformu prostě nosilo; Honor jí žila . A sluší jí, pomyslel si.
Pozoroval, jak rozmlouvá s manželem velitelky Vulkána , a přemítal, kam se ten neohrabaný kadet poděl. Věděl, že stále nesnáší společenské akce, že na sebe stále pohlíží jako na ošklivé káčátko, ale nikdy to nedá najevo.
A jednoho nepříliš vzdáleného dne, pomyslel si láskyplně, se probudí do skutečnosti, že z toho káčátka vyrostla labuť. Jednou z negativních stránek kúry na prodloužení života bylo, že prodlužovala 'problematická období' tělesného vyvoje, a Honor, jak připouštěl, jako mladé děvče patřila spíš mezi ty méně pohledné - alespoň na první pohled. Měla sice vždycky rychlé kočičí reflexy, vyplývající z 1,35násobné gravitace jejího rodného světa, ale půvab jejího držení těla spočíval v něčem jiném, v něčem, co přesahovalo její rodné prostředí. Už jako kadet v prvním semestru se pohybovala s elegancí, jež přitahovala druhé pohledy očí, které příliš rychle pominuly její nepřitažlivý zevnějšek, a její tvář se s přibývajícím věkem vylepšovala. Ona si však ani teď ještě neuvědomovala, jak se její někdy příliš ostré rysy uhladily v individualitu, jak velké oči zděděné po matce propůjčily její tváři zajímavý exotický nádech. Měl za to, že to vůbec není tak překvapivé, když se vezme v úvahu, jako dlouho ten prodlužovací kúrou zpomalený proces uhlazování trval, a byla pravda, že nikdy nebude 'krásná' - jen plná krásy... až si to uvědomí.
Což jeho současné starosti jen zvyšovalo. Zamračil se do své skleničky, pohlédl na hodinky a vzdychl. Večírek na rozloučení s Neohroženým byl velice úspěšný. Vypadalo to, že bude trvat ještě celé hodiny, a ty on k dispozici neměl. Musí si na Mantichoře ještě vyjasnit příliš mnoho detailů, což znamenalo, že ji bude muset odvléci od hostí - neočekával ovšem, že by jí to přišlo nevhod!
Začal se jakoby bezcílně propracovávat zástupem, a ona jej zachytila svym vnitřním radarem a obrátila se k němu. Courvosier nebyl o mnoho vyšší než její matka a nyní se na ni zdola usmál.
"Je tu docela rušno, kapitáne," řekl a ona mu úsměv poněkud kysele opětovala.
"To je, pane. A rámus," dodala s ušklíbnutím.
"To ano." Courvosier se rozhlédl kolem a pak pohlédl zpět na ni. "Obávám se, Honor, že budu muset za hodinu chytnout raketoplán zpátky na Héfaista , a potřebuji si s vámi předtím promluvit. Můžete se utrhnout?"
Na jeho nečekaně vážný tón přimhouřila oči a také se rozhlédla po zaplněné důstojnické klubovně.
"Nejspíš bych neměla..." řekla, ale v hlase se jí ozýval téměř toužebný tón. Courvosier při tom pohledu na boj pokušení se smyslem pro povinnost potlačil úsměv. Byl to nerovny boj, zvlášť když se k pokušení přidružila i zvědavost, a Honor sevřela rozhodně rty. Zdvihla ruku a ze zástupu se jako kouzlem zhmotnil vrchní stevard James MacGuiness.
"Macu, doprovodíte, prosím, admirála Courvosiera do mé pracovny?" Mluvila tiše, aby její hlas zanikl v okolním ruchu.
"Zajisté, madam," odvětil stevard.
"Děkuji." Pohlédla opět na Courvosiera. "Přijdu za vámi, jakmile najdu Andyho a předám mu hostitelské žezlo, pane."
"Děkuji, kapitáne. Jsem vám za to vděčný."
"Já vám také, pane," přiznala se s úsměvem. "Já vám také!"

Když se průchod tiše otevřel a Honor vešla dovnitř, Courvosier se odvrátil od okénka kabiny.
"Já vím, že nejste z večírků příliš nadšená, Honor," řekl, "ale opravdu nerad vás vyrušuji z tohoto, který se podle všeho dobře rozjel."
"Podle toho jak pokračuje, budu mít spoustu času se tam vrátit, pane."
Zavrtěla hlavou. "Vždyť polovičku z nich ani neznám! Z planety přijalo pozvání víc hostů, než jsem čekala."
"Samozřejmě," opáčil Courvosier. "Jste jejich krajanka a jsou na vás hrdí."
Honor mávla rukou a tváře jí zrudly.
"Budete se muset toho červenání zbavit, Honor," napomenul ji její starý učitel přísně. "Skromnost je sice krásná věc, ale po Bazilišku se z vás stala význačná žena."
"Měla jsem štěstí," zamumlala.
"To jste měla," přisvědčil tak rychle, že si vysloužil její ostrý pohled. Pak se zašklebil a ona se ušklíbla také nad tím, jak snadno mu skočila na špek. "Ale vážně, pokud jsem se ještě nedostal k tomu, abych se o tom zmínil, jsme na vás všichni hrdí."
"Děkuji," řekla tiše. "Od vás to znamená hodně."
"Opravdu?" Když shlédl dolů na zlaté kroužky na svém rukávu v barvě kosmické černi, jeho úsměv se maličko zkřivil. "Víte, téhle uniformy se vzdávám strašně nerad."
"Je to jen dočasné, pane. Nenechají vás dlouho trčet na suchu. Vlastně,"
Honor se zamračila, "pořád nechápu, proč vlastně ministerstvo zahraničí chce právě vás."
"Ale?" Naklonil hlavu ke straně a blyskl po ní očima. "Chcete snad říci, že takového sešlého dědka, jako jsem já, nemohou pověřit diplomatickou misí?"
"To samozřejmě ne! Jenom říkám, že máte větší cenu v Pokročilém taktickém výcviku, než když budete ztrácet čas na diplomatických soirée." Zkřivila znechuceně ústa. "Kdyby Admiralita měla jen špetku rozumu, poslala by ministerstvo zahraničí, ať si jde skočit plavmo Křižovatkou, a dali by vám operační svaz, pane!"
"Život je víc než jen kursy PTV - nebo operační svaz," namítl. "Ve skutečnosti jsou politika a diplomacie snad ještě důležitější, když na to tak přijde." Honor odfrkla a on se zamračil. "Nesouhlasíte snad?"
"Admirále, já nemám politiky ráda," přiznala upřímně. "Pokaždé, když s nimi máte co do činění, všechno zamlží a zatemní. Ten zmatek na Bazilišku způsobili právě politici a kvůli nim málem zahynula celá moje posádka!"
Zavrtěla hlavou. "Ne, pane. Nemám ráda politiky, nerozumím jim a nechci jim rozumět!"
"Tak to byste raději měla změnit názor, kapitáne." Náhle chladny Courvosierův hlas zněl ostře. Honor překvapeně zamrkala a Nimitz na jejím rameni zvedl hlavu a upřel trávově zeleny pohled na maličkého cherubínského admirála. "Honor, jak to máte s pohlavním životem, je vaše věc, ale žádný kapitán ve službách Jejího Veličenstva nemůže být panna či panic, když jde o politiku - a hlavně pak ne tam, kde jde o diplomacii ."
Znovu se zarděla, ještě temněji, ale také cítila, jak se vypíná do pozoru jako kdysi na akademii, když tehdejší kapitán Courvosier uplatňoval svou autoritu. Ostrov Saganami je daleko, ale některé věci se nikdy nezmění, uvědomila si.
"Promiňte, pane," pravila maličko upjatě. "Chtěla jsem jen říci, že politici si podle všeho víc hledí svých gáží a postavení než své práce."
"Nemyslím si, že by vévoda z Cromarty tuhle charakteristiku zvlášť přivítal. Ani ho nevystihuje." Když Honor znovu otevírala ústa, Courvosier jemně mávl rukou. "Ne, já vím, že jste nemluvila o ministerském předsedovi. A chápu vaši reakci po tom, co se stalo s vaší poslední lodí. Ale právě teď je diplomacie pro přežití Království kriticky důležitá, Honor. Právě proto jsem souhlasil s nabídkou ministerstva zahraničí, když potřebovali vyjednavače pro Jelcinovu hvězdu."
"To dokážu pochopit, pane. A asi to ode mne znělo trochu nedůtklivě, že?"
"Jenom maličko," připustil Courvosier s lehkým úsměvem.
"Nu, asi víc než jen maličko. Ale znovu musím podotknout, že jsem neměla mnoho do činění s diplomacií. Mám zkušenosti spíš s drobnými politikáři - víte, s takovým tím úlisným druhem."
"Řekl bych, že to je docela přiléhavé. Ale tohle je mnohem důležitější a právě proto jsem s vámi chtěl mluvit." Poškrábal se na obočí a zamračil se. "Upřímně řečeno, Honor, trochu mě překvapilo, že mi Admiralita přidělila vás."
"Ano?" Snažila se nedat najevo, jak ji to ranilo. Myslí si snad admirál, že Honor neudělá, co bude v jejích silách - zejména pro něj - jenom proto, že nemá ráda politiky? To už by ji mohl znát lépe!
"Samozřejmě ne proto, že bych si myslel, že na to nestačíte." Ta rychlá odpověď zmírnila její pocit ublíženosti a admirál zavrtěl hlavou. "Já jenom... ehm, kolik toho víte o jelcinské situaci?"
"Skoro nic," přiznala. "Oficiální rozkazy nebo informační souhrn jsem ještě nedostala, takže vím jen to, co jsem vyčetla z knih. Nahlédla jsem do Královské encyklopedie , ale příliš mi to nepomohlo, a jejich námořnictvo není ani uvedeno v ročence Jane's . Hádám tedy, že Jelcin kromě své polohy nemá nic, co by mohlo vzbuzovat náš zájem."
"Z té poslední poznámky usuzuji, že přinejmenším víte, proč chceme mít tu soustavu na své straně?" Courvosier to vyslovil jako otázku a Honor přikývla. Jelcinova hvězda ležela necelých třicet světelnych roků severovýchodně (v galaktickych souřadnicích) od dvojhvězdné soustavy Mantichora. Ležela také mezi mantichorským královstvím a rozpínavou Lidovou republikou Haven a jenom idiot - anebo člen liberální nebo progresivní strany - mohl věřit, že válka s Havenem není na spadnutí. Diplomatické střety obou mocností se za posledního dva a půl standardního roku od nestoudného havenského pokusu uchvátit soustavu Bazilišek vyostřovaly a obě se snažily o co nejvýhodnější postavení před nevyhnutelnou otevřenou srážkou.
A to propůjčovalo Jelcinově hvězdě takovou důležitost. Ona a sousední soustava Endicott byly jediné obydlené světy v okruhu dvaceti světelnych roků, přímo mezi oběma protivníky. Spojenci, anebo (snad ještě důležitejší) předsunutá základna flotily v této oblasti by byli neocenitelní.
"Možná si neuvědomujete," pokračoval Courvosier, "že je zde ve hře víc než jen strategická nemovitost. Cromartyho vláda se snaží vybudovat protipožární průsek kolem Havenu, Honor. Jsme nejspíš dost bohatí na to, abychom se liďákům postavili, a máme technický náskok, ale ani zdaleka se jim nevyrovnáme počtem lidí. Potřebujeme spojence, ale navíc také potřebujeme, aby nás ostatní vnímali jako hráče, se kterým se musí počítat; jako někoho, kdo má odvahu a vůli se Havenu postavit. Tam venku stále zbývá spousta neutrálů; až dojde na střílení, nejspíš ještě budou neutrální a my na ně potřebujeme mít co největší vliv, aby byli 'neutrální' v náš prospěch."
"To chápu, pane."
"Dobře. Ovšem důvod mého překvapení, že Admiralita přidělila na tuto konkrétní misi vás, je, že jste žena." Honor užasle zamrkala a Courvosier se při pohledu na její výraz beze stopy humoru zasmál.
"Obávám se, že tohle mi nedochází, pane."
"Ale dojde vám to, až dostanete souhrn informací," ubezpečil ji Courvosier kysele. "Prozatím mi dovolte, abych vám načrtl nejhlavnější body. Posaďte se, kapitáne."
Honor klesla do křesla a s pohledem upřeným na svého nadřízeného sňala Nimitze z ramene na klín. Zdálo se, že admirál si upřímně dělá starosti, a ona za živý svět nemohla přijít na to, co má její pohlaví co dělat s tím, zda je vhodná pro velitelskou funkci.
"Musíte si uvědomit, že Jelcinova hvězda je osídlena mnohem déle než Mantichora," spustil Courvosier hlasem, kterým na Saganami udílel přednášky. "První kolonisté přistáli na Graysonu, jediné obyvatelné planetě Jelcina, v roce 988 po diaspoře, téměř o pět set let dříve, než jsme na scému přišli my." Honor překvapeně přimhouřila oči a on přikývl. "Je to tak. Jelcin vlastně ani ještě nebyl prozkoumán, když opustili Slunce. Mimochodem, když vyrazili na cestu, nebyl celý kryoproces k dispozici ještě ani deset let."
"Ale proč se, proboha, vlekli tak daleko až sem ?" divila se Honor. "Vždyť museli mít lepší astronomické údaje o světech bližších Slunci!"
"To skutečně měli, ale o jejich motivaci už jste se sama zmínila."
Zamračila se a on se usmál sevřenými rty. "Pro Boha, Honor. Byli to náboženští fanatici, kteří hledali svůj domov tak daleko, přotože chtěli, aby je nikdo neobtěžoval. Hádám, že víc než pět set světelnych roků bylo na éru, kdy se o hypercestování ještě ani nespekulovalo, víc než dost.
Každopádně se 'Církev nespoutaného lidství' vydala na cestu ve slepé víře, aniž by měla sebemenší tušení, co najdou na konci."
"Panebože." Honořin hlas zněl otřeseně, a otřesená také skutečně byla. Byla profesionální důstojník námořnictva a při pouhém pomyšlení na všechny ty ošklivé způsoby, jimiž mohli kolonisté zemřít, se jí zvedal žaludek.
"Přesně tak. Ale opravdu zajímavé na tom je, proč to udělali." Honor pozdvihla obočí a Courvosier pokrčil rameny. "Chtěli uniknout před 'škodlivým, pro duši zhoubným účinkem techniky'." Honor na něj nevěřícně vytřeštila oči.
"Sedli na hvězdolet , aby utekli před technikou ? To... to je šílené, pane!"
"Ne tak docela." Courvosier se opřel hýžděmi o stůl a založil ruce na prsou. "Víte, také mne to v první chvíli napadlo, když mi zamini vrazilo obecný přehled o soustavě, ale opravdu to určitým zvráceným způsobem dává smysl. Jestli si vzpomínáte, bylo to hodně dávno, začátkem čtvrtého století po diaspoře, když se Stará Země konečně začínala vypořádávat se znečištěním, vyčerpáním zdrojů a přelidněním. Věci už se vlastně tehdy nejméně dvě stě let zlepšovaly, navzdory snahám skupin eko-cvoků a hnutí 'Země na prvním místě' pohřbít různé kosmické iniciativy. 'Zemi na prvním místě' se mohlo dát do jisté míry za pravdu, když vezmeme v úvahu náklady na podsvětelné kolonizační lodě, ale ti aspoň uznávali vyhody vedlejších produktů vývoje. Vesmírný průmysl, těžba na asteroidech, orbitální energetické kolektory - to všechno bylo konečně v provozu a kvalita života v celé soustavě stoupala. Většina lidí byla ráda a jedinou skutečnou stížností 'Země na prvním místě' bylo, že by životní úroveň mohla růst ještě rychleji, kdyby jen lidé přestali stavět mezihvězdné kolonizační lodě.
Na druhou stranu stále existovaly vystřední skupiny - hlavně extrémističtí 'Zelení' a neo-luddité - kteří mezi kolonizačními snahami a ostatními kosmickými aktivitami nerozlišovali. Trvali - každý z vlastních důvodů - na tom, že jediné reálné řešení je zavrhnout techniku a 'žít způsobem, jaký je pro člověka přirozený'."
Honor znechuceně odfrkla a admirál se uchechtl. "Já vím. Dopadli by ošklivě, kdyby se to pokusili zavést v praxi, zvlášť když by museli nakrmit a ubytovat dvanáct miliard lidí v celé soustavě, ale většina těch idiotů pocházela z vyvinutějších národů. Extrémisté mají sklon k ještě většímu extrémismu, když se problémy blíží k vyřešení, jak víte, a tihle extrémisté nemají žádnou skutečnou představu, jak by planeta bez techniky vypadala, protože ji nikdy nezažili. Kromě toho po třech stoletích kázání o zlech techniky - a o 'vině hrabivé kořistnické společnosti' - se ze 'Zelených' stali techničtí negramotové bez jakékoliv vazby na okolní svět a většinu pracovních zaměření neo-ludditů nahradily nové technologie. S takovým zázemím ani jedni nebyli kvalifikovaní opravdu chápat, co se děje, a rázné zjednodušené řešení složitých problémů je přitažlivější než se zdlouhavě nimrat s myšlenkami, které je mohou skutečně vyřešit.
Každopádně Církev nespoutaného lidství byla vytvorem chlapíka jménem Austin Grayson - reverend Austin Grayson odkudsi, čemu se říkalo stát Idaho. Podle ministerstva zahraničí tehdy pobíhaly po Zemi zástupy různých výstředních skupin a Grayson byl takový ten typ 'zpátky k bibli', který se prosadil v hnutí za uvalení klatby na stroje. Jediná věc, která ho odlišovala od ostatních pošuků a pumových atentátníků, bylo jeho kouzlo osobnosti, odhodlání a skutečný talent získávat příznivce. Opravdu se mu podařilo shromáždit kolonizační výpravu a získat pro ni několik miliard dolarů, aby své následovníky odvedl na Nový Sion, do nádherné rajské zahrady bez techniky. Náhodou to byla docela elegantní představa, použít techniku k úniku před technikou, víte?"
"Elegantní," odfrkla Honor a admirál se uchechtl znovu.
"Bohužel je na konci cesty čekalo ošklivé překvapení. Grayson je v mnoha ohledech krásné místo, ale je to svět o vysoké hustotě a s nezvykle velkou koncentrací těžkých kovů a není na něm jediná rostlina nebo zvíře, které by se daly dlouhodobě jíst, aniž by to člověka nakonec zabilo. Což samozřejmě znamená..."
"Že nemohli zahodit techniku a přežít to," dokončila za něj Honor a on přikývl.
"Přesně tak. Ne že by si to byli ochotní přiznat. Grayson sám si to vlastně nikdy nepřiznal. Žil ještě deset standardních roků po přistání a každým rokem byl podle něj konec techniky už na dohled, ale byl tam chlapík jménem Mayhew, který prohlédl o hodně dřív. Podle toho, co jsem dokázal vyhrabat v záznamech, víceméně se spojil s dalším člověkem, kapitánem Janakovem, ktery velel kolonizační lodi, a ti dva po Graysonově smrti provedli jakysi převrat v doktríně. Technika sama není špatná, špatný je jenom způsob, jakým se na Staré Zemi používala . Problém nespočívá ve strojích, nýbrž v bezbožném životním stylu lidstva strojového věku."
Chvilku se v mlčenlivém zadumání pohupoval na patách a pak pokrčil rameny. "Každopádně vypustili z Graysonovy teologie část, která brojila proti strojům, a soustředili se na vytváření společnosti přísně ve shodě se svatym slovem Božím." Střelil po Honor pohledem zpod svraštělého obočí. "Což zahrnovalo i teorii, že 'muž panovati bude nad ženou'."
Nyní bylo na Honor, aby se zamračila, a admirál vzdychl.
"Krucinál, Honor, vy jste typická Mantichořanka! A Bůh nám pomáhej," dodal s náhlým upřímným smíchem, "kdyby měla na Graysonu někdy skončit vaše matka !"
"Obávám se, že tomu stále tak docela nerozumím, pane."
"To je mi jasné," vzdychl Courvosier. "Jenže, víte, Honor, ženy na Graysonu nemají zákonná práva - vůbec žádná."
" Cože?! " Honor se s trhnutím v křesle napřímila. Nimitz poplašeně vypískl, když se pod ním její klín pohnul, a Honor sebou škubla, jak se jeden centimetrový dráp zaryl o kousek hlouběji, než měl kocour v úmyslu, ale sotva si to uvědomovala.
"Doslova. Nemohou volit, nesmějí vlastnit žádný majetek, nesmějí zasedat v porotě a - to obzvlášť! - nesmějí sloužit u vojska."
"Ale to je... to je barbarské !"
"No, já nevím," namítl Courvosier se šibalským úsměvem. "Tu a tam to člověku může připadat příjemně poklidné."
Honor na něj upřeně hleděla a jeho úsměv se vytratil.
"Nebylo to tak vtipné, jak jsem si myslel, že by to mohlo být. Ale situace je ještě méně zábavná. Víte, Masada, obyvatelná planeta soustavy Endicott, byla osídlená z Graysonu a ne tak docela dobrovolně. To, co začalo jako názorový rozpor v otázce, zda si ponechat techniku, si našlo jiné cestičky, když vyšlo najevo, že bez ní nedokáží přežít. Z původní protechnické frakce se stali 'Umírnění' a z protivníků techniky se stali 'Věrní'. Jakmile museli Věrní uznat fakt, že se bez strojů neobejdou, obrátili pozornost k vytvoření dokonalé Boží společnosti, a jestli považujete současnou graysonskou vládu za poněkud zpozdilou, měla byste vidět s čím přišli oni !
Potravní předpisy, rituální očištění za každý představitelný hřích - zákoník, který mohl každou odchylku od správné cesty potrestat ukamenováním , proboha!
Nakonec došlo k otevřenému boji a Umírněnym trvalo téměř pět roků, než Věrné porazili. Věrní se bohužel stylizovali do role nástroje posledního soudu; pokud nemohli mít svou Boží společnost, hodlali vyhladit celou planetu - samozřejmě v dokonalé shodě se zjevnou Boží vůlí."
Admirál si znechuceně odfrkl, zavrtěl hlavou a vzdychl.
"Nicméně graysonská vláda - Umírnění - jim nakonec zatrhla tipec a poslala je se vším všudy do vyhnanství na Masadu, kde se pustili do budování společnosti tak, jak si ji představoval Bůh. Grayson to sice zachránilo, ale Věrní jsou od té doby stále netolerantnější. O spoustě bodů toho jejich takzvaného náboženství nedokáži sehnat přesné informace, ale vím, že ze svých biblí úplně vytrhli Novy zákon, protože kdyby prý Kristus byl skutečný Mesiáš, nebyla by na Staré Zemi nikdy vznikla technika, oni by nebyli vykopnuti z Graysonu a ženám by bylo vymezeno náležité místo v celém lidském společenství."
Honor na něj hleděla, příliš otřesená, než aby tomu dál nevěřila, a on opět zavrtěl hlavou. "Naneštěstí věří podle všeho také v to, že Bůh od nich očekává, že budou napravovat celý vesmír, a stále se chystají uspořádat Grayson podle svých doktrín. Po ekonomické stránce ani jedna z obou soustav nemá, jestli mi prominete ten výraz, ani čím si utřít zadek, ale jsou příliš blízko u sebe a za ta staletí vybojovaly několik válek včetně občasných jaderných úderů. Což samozřejmě vytváří trhlinu, které se snažíme využít jak my, tak Haven. Právě proto mě také ministr zahraničí přesvědčil, že potřebujeme, aby naši delegaci vedla hodně známá vojenská osobnost - jako jsem ve vší skromnost já. Graysoňané jsou si příliš dobře vědomi, jakou hrozbu pro ně Masada představuje, a budou chtít vědět, že si toho je vědoma i osoba, se kterou jednají."
Zavrtěl hlavou a našpulil rty.
"Je to sakra zamotané, Honor, a obávám se, že naše pohnutky nejsou právě čisté jako padlý sníh. Potřebujeme v té oblasti předsunutou základnu. A co je ještě důležitější, potřebujeme zabránit Havenu zajistit si nějakou tak blízko nás. Tyto skutečnosti budou místním stejně jasné jako nám, takže nám nezbude, než se zapojit do jejich konfliktu, přinejmenším jako udržovatel míru. Kdybych já byl graysonskou vládou, na tomhle bodu bych určitě trval, protože základní krédo masadské teologie je, že se jednoho dne vrátí triumfálně na Grayson a svrhnou dědice bezbožníků, kteří jejich předky vyhnali z jejich legitimního domova. Což znamená, že Graysonu se může mocný spojenec zvenčí hodit - a také to, že jakmile se pustíme do námluv s Graysonem, liďáci se začnou vtírat na Masadu. Víte, oni by sice také dali spíš přednost Graysonu před Masadou, ale Graysoňané si podle všeho o trochu lépe uvědomují, jak osudné může být stát se 'přítelem' Lidové republiky.
A právě proto, Honor, potřebujete přesně vědět, co se děje na tomto, diplomaticky řečeno, malém výletu. Bude vás velice, velice dobře vidět a skutečnost, že Království svěřuje velení vojenské části mise ženě, nu..."
Odmlčel se s pokrčením ramen. Honor zvolna přikývla a stále se snažila vypořádat se s představou té do moderní doby přetrvávající kultury Temného věku.
"Už chápu, pane," pravila tiše. "Už to naprosto chápu."