Gotrek a Felix: neopěvovaní hrdinové císařství, nebo jen obyčejní zloději a zabijáci? Pravda leží jako obvykle někde uprostřed a záleží zcela na tom, koho se zeptáte…
Gotrek a Felix dorazí do trpasličí pevnosti na Karak Kadrinu a zjistí, že je obležená jedním z největších vojsk Chaosu, armádou náčelníka Garmra. Když král Ungrim Železná pěst promluví o legendární 'cestě lebek' a pokusu nenáviděného nepřítele otevřít bránu do říše Chaosu, Gotrek cítí, že ho očekává velký osud – i když možná ne takový, jaký by si sám zvolil. Zatímco králův vlastní syn vede vojsko Zabíječů, aby naplnilo prastaré proroctví, zdá se, že Garmr má vítězství na dosah ruky.
Další z příběhů legendárních hrdinů Gotreka a Felixe ze světa Warhammeru.

Brož., 320 str., obálka Vinona Nelson, překlad Leona Malčíková, cena 309 Kč, vyšlo 21. 4. 2016




Úryvek z románu:

Jak může potvrdit každý, kdo se setkal s mým společníkem Gotrekem Gurnissonem, byl značně nevyzpytatelný i ve svých nejlepších dnech. Během našich cest jsem si na to zvykl, ale i tak mě jeho náhlé výkyvy nálad stále překvapovaly.
V týdnech po našem katastrofickém setkání (alespoň podle Gotreka) s tvorem, který si říkal Manfred von Carstein, byl Gotrek nevrlejší než obvykle, jako by v něm to, že se málem ponořil do Stiru, vyvolalo dávno potlačenou stopu nepříjemného fatalismu.
Jak čtenáři předchozích dílů vědí, trolobijce hledá smrt. A Gotrekovi se smrt vyhýbala s mazaností lišky prchající před loveckými psy. Kdybych nebyl přesvědčen, že už je šílený, myslel bych si, že se tehdy pohyboval na hranici příčetnosti. Dnes to vím lépe.
Gotreka nepohánělo šílenství.
Bylo to něco mnohem strašnějšího a svým způsobem smutného.
A tak jsem opět putoval do divočiny Hor na konci světa, v předvečer toho, co mělo být jedním z mých nejnebezpečnějších zážitků v Gotrekově stínu…

— Z knihy Mé cesty s Gotrekem, díl II, Herr Felix Jaeger
Altdorf Press 2505

1
Hory na konci světa,
blízko Karak Kadrinu

„Hni sebou, človíčku,“ zahřímal Gotrek Gurnisson, popadl do hrsti Felixův červený sudenlandský cestovní plášť a strhl svého společníka dozadu, jak proti nim vyletěl meč zpěněného nájezdníka Chaosu rychlý jako bodnutí škorpióna. Hrot minul jen o vlásek nos Felixe, jak se pozpátku potácel na tvrdý povrch stezky.
Trolobijce se promýkl kolem Felixe a s vlhkým křupnutím zasekl sekeru nájezdníkovi do pokřiveného obličeje. Bez viditelného úsilí ji vytrhl z trosek původní lebky a temně se zahleděl na nájezdníky Chaosu, kteří je přepadli ze zálohy. „Tak, kdo bude další?“ řekl. Zní to skoro vesele, pomyslel si Felix trpce, zatímco se škrábal na nohy. Tasil meč. Karaghul při vyjíždění z pochvy málem zavrněl a připadal mu lehký, když jej pevně stiskl. Sledoval trolobijce, který vrhal výzvy do tváří mužů ozářených zezadu plameny šlehajícími ze zničené budovy až k obloze.
Řečená budova byla trpasličí předsunutá hláska přichycená na svahu horské průrvy jako klíště. Byla to hranatá stavba a byla maskovaná tak, aby vypadala jako součást úbočí. Nyní ovšem chrlila oheň ze vchodu i úzkých střílen v hrubých kamenných stěnách. Na skalách ulpíval pach spáleného masa a Felix kolem ní viděl zkroucená ležící těla několika trpaslíků. V tu chvíli ho málem zabili, jelikož při pohledu na ně strnul hrůzou.
Stezka k hlásce byl úzký výchoz horniny nad řekou Stir klikatící se dole k Horám na konci světa. Šli podél Stiru od říčního města Wurtband k horám už několik dnů. Postupovali směrem k prameni v údolí nedaleko trpasličí pevnosti Karak Kadrin. Felix slyšel, že se horám říká ‚páteř světa‘ a odsud z výšky viděl proč. Horský hřbet trčel od obzoru k obzoru a táhl se, kam až oko dohlédlo. Střecha světa posázená hvězdami se jim rozkládala nad hlavou, a pokud by člověk trpěl závratí, tak pohled vzhůru by ji v něm určitě vyvolal.
Jakmile si Gotrek všiml světla ohně, trval na tom, že vyšplhají k hlásce. „Trpaslíci nejsou blázni a nezapalují v noci v těchto kopcích ohně, ať už je to blízko Karak Kadrin nebo ne, pokud nemají dobrý důvod,“ bručel. Jak vůbec věděl, že tu ta hláska je, na to se Felix nezeptal. Trolobijce netrolobijce, Gotrek byl pořád trpaslík vyznačující se obvyklou trpasličí nesdílností, pokud šlo o cesty používané jeho lidem.
Proč měl Gotrek podezření byla další otázka, kterou nepoložil. Noční vítr přinášel víc než kouř, ten hřmot v zemi Felix cítil už dřív. V těch horách se něco děje. Očekával zelené kůže… Sigmar ví, že hory jsou jimi doslova zamořené.
Ale místo orků tam bylo půl tuctu potetovaných seveřanů ve špatně vyčiněných kožešinách odhalujících holou zjizvenou hruď. Po větrem ošlehaných tělech se jim kroutily jizvy cejchů a odporná tetování. Mluvili hrubým jazykem. Nedokázal určit, jestli jsou to Norskané nebo členové jednoho z tisíců nájezdnických kmenů, které zamořily Pustiny za Kislevem. A po pravdě řečeno, bylo mu to jedno. Byli tady, chtěli ho zabít a to bylo všechno, co potřeboval vědět. Jenže i když o horách bylo známo, že skrývají mnohá nebezpečí včetně divokých orků a zvířeckých hord bestií, jaktěživ neslyšel, že by se lidé z Pustin Chaosu vydávali tak daleko na jih. Při tom pomyšlení se otřásl a připojil se ke Gotrekovi. Trolobijce se už vrhal na nepřátele a jeho sekera se slyšitelným syčením protínala vzduch. Úvahy si nech na později, Jaegere… teď bojuj, pomyslel si, jakmile se k němu nájezdníci rozběhli.
Gotrek se pohyboval na svou velikost rychle, což nájezdníky překvapilo. Dva už padli v kaluži vlastní krve a zbytek pevněji sevřel zbraně. Felix šermoval s vousatým válečníkem, který po něm chňapal zčernalými zuby jako pes, kdykoli zatlačil čepel blíž Felixovi k obličeji.
Felix se málem zaklonil, ale rychle se vzpamatoval, dupl válečníkovi na nárt a sekl Karaghulem vzhůru a vodorovně v klasickém příkladu altdorfského mittelhau podle Liechtenaurova třetího zákona. Tímto sekem si kdysi ukončil slibnou akademickou kariéru – tedy dvěma seky, pokud člověk počítá toho druhého studenta, co zabil v souboji. Nájezdník Chaosu zavrávoral a vyzvracel krev. Felix si připomněl slova svého starého šermířského mistra, která mu uvízla v paměti, a použil schielhau, kterým válečníkovu hlavu definitivně rozdělil na dva kusy. Než se muž skácel s rozťatou lebkou, byl už Felix někde jinde.
Většinu práce ale jako vždy odvedla Gotrekova sekera. Další nájezdník ležel na zemi a vypadal, jako by ho rozdupala bestie. Gotrek zatlačoval poslední dva dozadu a občas temně vyštěkl pobavením, když se jejich čepel náhodou dotkla jeho těla nebo projela tak blízko, že to cítil. Felix okamžik uvažoval, že mu půjde na pomoc, ale už byl společníkem zarputilého trolobijce dost dlouho, aby věděl, že by se za to díků nedočkal.
Gotrek nezadržitelně postupoval kupředu. Nikdy nezakolísal ani neustoupil. Felix si myslel, že ho to nikdy ani nenapadlo. Jeden nájezdník se k němu zoufale vrhl, ale Gotrek ho prostě odhodil stranou a nechal si na svalnaté předloktí vyrýt šrám, když popadl bojovníka za kožešiny a trhl s ním kupředu, aby jej udeřil hlavou do čela, až mu roztříštil lebku. Poslední bojovník neutíkal, ale zaútočil na něj. Gotrek jen tak líně sekl a bez zájmu sledoval, jak dvě poloviny nájezdníky padají na zem. Pohlédl na Felixe: „Tady do toho jsi málem vrazil, človíčku,“ pokáral ho. „Kdyby ti usekl hlavu, kdo by napsal o mé smrti?“
„Těžko bych do něj vrazil,“ namítl Felix, který si čistil meč o kožešiny jedné mrtvoly. Ohlédl se na hořící hlásku. Z hlediska člověka byla malá. Neměla být domovem, jen ukrytou strážnicí na západě průsmyku. Podobných hlásek byly po vrcholcích rozeseté tucty. Felix netušil, jak mezi sebou udržují spojení. Gotrek se kdysi zmínil o signálních ohních a zrcadlech. Felix si mrtvé trpaslíky příliš pozorně neprohlížel. I tak se se smrtí znal až příliš důvěrně.
„Překvapili je,“ řekl Gotrek, než se Felix vzmohl na otázku. Dřepl si a trhnutím zvedl mrtvému nájezdníkovi hlavu, aby si jej mohl jedním okem pořádně prohlédnout. Trolobijce vypadal v téhle pozici trochu jako opice. Mohutné svaly zakrývala větrem ošlehaná kůže, na oholené hlavě trčel hřeben červeně nabarvených vlasů. Všude po těle měl jizvy a tetování. Felix byl u toho, když Gotrek některé z nich získal, i u toho, když přišel o oko. Důlek si trolobijce schovával za primitivní koženou klapkou, za což mu byl Felix vděčný.
Gotrek si strčil prst pod klípec a zatočil prstem v důlku. Felix sebou škubl a zastrčil meč do pochvy. „Proč tady vůbec jsou?“ řekl. „Myslel jsem, že až tak daleko na jih chodívají málokdy. A jak je mohli překvapit?“
„Magie, človíčku,“ odplivl si Gotrek hledící na mrtvého nájezdníka. Před hláskou bylo místo vytesané tak, aby vypadalo jako vytvořené přírodou; Felix k němu došel a nahlédl přes okraj světa.
V trhlinách sténal noční vítr, a tak si přitáhl plášť blíž k tělu, jak naslouchal praskání plamenů. Přes hory se roztahovala tma, majestátní a všepohlcující. Felix vzhlédl k obloze a viděl, že měsíc má barvu krve. Zaujaly ho jiskřičky dole. Zamračil se. „Gotreku,“ řekl a ukázal.
Gotrek se k němu připojil. „Další ohně,“ řekl.
„To jsou ty signální, o kterých jsi mluvil?“ zeptal se Felix s nadějí.
Gotrek neodpověděl, své jediné oko upřené do dálky. Trpaslík měl lepší zrak než Felix, i když měl jen jedno oko a byla tma. Pak řekl suše: „Ne.“
V dálce se ozvalo zahřmění. Skála se jim pod nohama se otřásla a Felix spěšně ustoupil od okraje. „Co—“ začal, ale rachot připomínající vzdálené hřmění ho přerušil. V dálce se zablesklo; jiskřička světla, která odhalila… co?
Skála, na které stáli, shlížela téměř přímo do údolí a na bouřící klikatou řeku. Felix věděl, že tu kdysi býval les, jenže trpaslíci dávno vykáceli všechny stromy a vytrhali pařezy, aby vytvořili smrtící zónu nepodobající se žádné jiné. Údolí byl kotel, do kterého zamířila nejedna armáda hodlající obléhat to, co jim už na první pohled připadalo jako neblaze proslulá pevnost trolobijců. Felixovým zděšeným očím připadalo, že je to i tento případ. Připomínalo to mravence hemžící se na psí mršině. Kolik lidí tam dole je a vrhá se proti hradbám? Polkl, protože se mu náhle zvedl žaludek.
„Možná bychom se měli vrátit na západ. Podívat se, jestli bychom nemohli—“
Gotrekova sekera odštípla rozeklaný kus skály. Felix zmlkl a otočil se zpátky k údolí. Se světlem hořící hlásky za zády bylo těžké rozeznat, co se dole v údolí děje, ale občasné záblesky světel ohňů a karmínové světlo měsíce odrážející se na řece mu pomohlo. V každém případě by bylo těžké citadelu minout.
Pevnost vypadala skutečně mocně. Byla vytesána z rostlé skály; její mohutné vnější hradby byly vystavěny z lišejníkem obrostlého kamení, stejně jako vnitřní hradba, která se tyčila nad vnější a bylo možné se z mní dostat přímo na úbočí hory. Felixovu necvičenému oku to připadalo jako půlka cibule, kde sundali jednu vrstvu z těch ostatních. Tuhle pošetilou myšlenku ovšem před Gotrekem nevyslovil. I tak pevnost dominovala údolí, v němž se krčila. Felix cítil, jak se mu zastavilo srdce, když si prohlédl rozměry hradeb a došlo mu, jak jsou ve skutečnosti velké. „Ty hradby jsou větší než altdorfské,“ pronesl v úžasu.
Gotrek zabručel a odplivl si. „To byl jeden z Ungrimových nápadů. Skutečná pevnost je uvnitř hory, jak se patří. Ale Ungrim nechal postavit jednu menší falešnou pro vás lidi. Říkají jí Baragorova stráž, podle prvního krále trolobijců.“ Gotrekův výraz se změnil v trpký úsměv. „Návnada pasti. Jaktěživ jsem nepotkal seveřana, který by si nechal ujít příležitost zaútočit na hradby.“
„Když je to jen návnada, tak proč to postavili tak důkladné?“ zeptal se Felix.
Gotrek se na něj podíval. Felix zvedl ruku a řekl. „Nic jsem neřekl.“
„Baragorova stráž je nic, človíčku. Je to hračka postavená pro obchodníky a pro zabavení nepřátel, zatímco skuteční trpaslíci si jdou po svém. Tam – to je Karak Kadrin!“
zabručel Gotrek a ukázala sekerou na stavbu, která se tyčila za pevností a dala se snadno přehlédnout.
Baragorova stráž byla postavena na svahu a z jejích horních pater trčel velký kamenný most osvětlený plameny stovek ohňových košů. Byly upevněné na kamenných sloupech táhnoucích se po celé délce. Most se klenul přes velkou trhlinu a spojoval pevnost na svahu s ještě větší plošinou vystupující ze samotného srdce hory, kde stála druhá budova. To byla skutečná pevnost Karak Kadrin, jak by Felix poznal, i kdyby mu to Gotrek neřekl. Tam na plošině byly zasazené obrovské dveře do mohutného hřebene se dvěma velkými sekerami vytesanými do stranách do povrchu hory.
„Karak Kadrin,“ řekl Gotrek ještě jednou a sevřel prsty toporo sekery. Prastaré dřevo a kožené opletení pod tím stiskem zaskřípaly. Felix neodpověděl.
Trolobijce trval na jejich cestě do Karak Kadrin, aniž mu vysvětlil proč. Felix se snažil najít příhodnou karavanu nebo třeba jen skupinku cestovatelů, kteří by šli stejným směrem, ale Gotrekova nevrlá netrpělivost je donutila vyrazit dřív, než něco zjistil. Takež putovali po horách pěšky a sami. Týdny chození a šplhání otupily hroty Gotrekova temperamentu a i Felix se cítil lépe, i když jeho obtíže byly spíš tělesné než duševní. Na Gotrekovi byla vidět jen velmi mírná únava, ačkoli nasadil vražedné tempo, jako by ho něco hnalo vpřed. Teď, když hleděl na vzdálené ohně, Felix zvažoval, jestli je tohle to, co ho táhlo.
Po kamenné stavbě prastaré jako hory samy probleskla další světla. „Vrhače ohně,“ zabručel Gotrek. Plivl na bok skály. Felix si všiml, že Baragorova stráž není tak odolná, jak mu na první pohled připadalo. Vnější hradby už byly stržené, nebo přinejmenším nebyly celistvé. Zely v nich trhliny a do nich se s řevem doléhající s ozvěnou až k nim hrnuli muži.
„Zní to skoro jako děla,“ řekl Felix. „Ale to je nemožné, že?“ Podíval se na Gotreka. „Uctívači Chaosu takové věci přece nepoužívají?“
Gotrek se zachmuřil a ve tváři se mu usadil rozhodný výraz. Neodpověděl na Felixovu otázku, ale místo toho řekl: „Potřebujeme se tam dostat, človíčku.“
„A jak to asi uděláme?“ řekl Felix, který nedokázal odvrátit zrak od bitvy zuřící dole. „Nemyslím si, že máme šanci tam jen tak projít.“
Gotrek sevřel sekeru a Felix si na okamžik pomyslel, že trolobijce zvažuje něco násilného. Pak trpaslík potřásl hlavou. „Do Karak Kadrin vede víc než jedna cesta, človíčku. Tyhle hory jsou prolezlé tajnými dveřmi a skrytými branami. Pokud si vzpomínám, jedna je odsud nedaleko. Najdeme ji a pak, u Grimnira, zjistíme, co se tam dole děje,“ zavrčel Gotrek a ukázal sekerou na vojska Chaosu.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.