Šedému věštci Thanquolovi je po sérii selhání nabídnuta ještě jedna, poslední šance: vše mu bude odpuštěno, když se přidá k výpravě do tajemné země Lustrie a tam pomůže zabít Sotekova proroka. Po plavbě na lodi plné ne zrovna přátelsky nakloněných zabijáků z klanu Eshin se Thanquol ocitne na tropickém ostrově porostlém nekonečnou džunglí, kde se nejprve důvěrně seznámí s hladovými žraloky a zombiemi, a pak i vyloženě nepřátelskými ještěry, obřím hadem a kněžími praktikujícími krvavé rituály. Sám mezi všemi, kdo usilují o jeho život, musí využít veškerou svou mazanost, magii a přízeň Rohaté krysy, aby vyvázl se zdravou kůží.
Brož., 410 str., obálka Ralph Horsey, překlad Jindřich Hořejší, cena 299 Kč, vyšlo 18. listopadu 2016.




Úryvek z románu:

Thanquol rozmrzele švihl ocasem a prsty se mu sevřely na rukojeti hole. On přece není nějaký zablešený vůdce klanu z nějakého ubohého doupěte! Je šedý věštec Thanquol, nejvyšší generál čaroděj Podříše, nejskvělejší, nejhrdinnější a nejloajálnější služebník rady třinácti! Jestli si Sneek myslí, že bude snadná kořist, poučí ho, jak moc se mýlí! Thanquol je vyvoleným samotné Rohaté krysy, požehnaný bohem všech skavenů!
Samozřejmě, že to požehnání Rohaté krysy bylo v poslední době poněkud problematické. Všechno to samozřejmě byla chyba jeho neschopných nebo zrádných podřízených. Ten usmrkaný hlupák Skrim Ocasohryz a ten proradný bídák Kratch! Nebýt nich, červivec by už byl jeho a pouze jeho, aby ho použil tak, jak sám uzná za vhodné. Ten starý idiot Thratquee a všichni ti dekadentní obyvatelé Podaldorfu by teď už drhnuli chodby skaveního města, kdyby Thanquola nepodrazili jeho nohsledi!
Šedý věštec zaskřípal zuby a zahleděl se na noční oblohu. Na rozdíl od většiny Podříše se velká část Skavenmoru nacházela na povrchu, kde zamořovala rozpadající se zříceninu prastarého lidského města, které kdysi dominovalo tomu, co se později stalo Zamořenými močály. Dokonce se šeptalo, že Roztříštěná věž, ve které měla svoje komnaty rada třinácti, nebyla postavena skaveními prackami, ale rukama lidí. Takové kacířství bylo samozřejmě trestáno okamžitým uříznutím jazyku toho, kdo se ho dopustil, ale když se teď Thanquol díval na nakloněné vížky dominující panoramatu města, musel připustit, že mají jisté rysy ohyzdné lidské architektury, možná dokonce i trpasličí práce. Přirozeně nebyl takový blázen, aby podobné myšlenky vyslovoval nahlas.
Nyní obrátil svůj zrak zase zátky k široké ulici, na které stál. Třída se hemžila krysáky, mořem neustále se pohybujících kožichů a drápů, které se vzdouvalo a vlnilo, pištělo a tlačilo ve snaze pohybovat se po městě. Vzduch byl hustý pachem hnijícího trámoví, mokré srsti, pižma a výkalů, a nezaměnitelný pach černého zrní v krysích bobkách dodávaly městu unikátní aroma. Od polorozpadlých kamenných zdí, které ulice lemovaly, se odráželo vrčení a syčení krysáků.
Většina města se propadala do svých základů, pomalu klesala do bludiště doupat a krysích chodeb, které pod ním vyhrabaly generace skavenů. Ve snaze zastavit šířící se rozklad podepíraly nahnuté zdi trámy a vzpěry. Mnohé stavby byly natolik potopené do bahna a země, že jejich spodní patra přestala existovat. Některé stále ještě podepíraly kdysi nádherné sloupy kolonád, nyní ohlodané větrem, a tu a tam pod vrstvou špíny, která se pokrývala, prosvítaly slabé pozůstatky fresek. Před jedním panským domem stála na popraskaném mramorovém podstavci beztvará, rzí rozežraná železná socha, z níž trčelo cosi, co kdysi možná bývalo mečem sevřeným v pravici.
Domov, pomyslel si Thanquol, když pachy, zvuky a obrazy Skavenmoru zaplavily jeho smysly. Nikde na světě nenašel nic, co by se dalo srovnat s tím ustavičným tlakem davů Skavenmoru, s pocitem bezprostřední blízkosti stovek tisíc krysáků. Vedle Skavenmoru se i Podaldorf zdál pustý a prázdný. Takhle by měl vypadat svět, naplněný až k prasknutí neustále se hemžícími masami Podříše, svět oživený nesčetnými hordami skavenů, kteří vylezou z kanálů hnaní touhou po jediném vůdci, vůdci, jakého mohou nalézt pouze v šedém věštci Thanquolovi.
Thanquol se vzrušeně zatahal za vousky, když si představil sám sebe jako nezpochybnitelného vládce skavenstva. Jednoho dne bude vyzván, aby položil svou pracku na Sloup velení, ten obelisk z čistého chaotitu vztyčený před Roztříštěnou věž samotnou Rohatou krysou. Nepochyboval, že tuto zkoušku přežije, přežije i výzvu šedého věštce Kritislika a zaujme svoje místo v radě. Potom, potom se zbaví všech ostatních pánů rozkladu. Toho nabobtnalého morového vředu Nurglitcha i toho čaroděje ze šrotu Morskittara a záludného hrdlořeza Sneeka…
Když si Thanquol vzpomněl na Nočního pána Sneeka, skoro vystříkl pižmo strachu. Černě odění vrahové klanu Eshin jsou noční můrou každého krysáka od nejnižšího člena klanu po nejvznešenějšího vojevůdce. Mohli být kdekoliv, plížit se ve stínu se svými otrávenými noži a smrtícími foukačkami. Thanquolovy oči se zúžily podezřením, když si prohlížel masu skavenů plnících ulice kolem něj. Najednou nebyl tlak tolika krysáků rojících se ze všech stran nebyl tak uklidňující, jak mu připadal před několika okamžiky. Skoro bezděčně ucouvl před skupinkou otrhaných skavenů v barvách klanu, který nepoznával. Podezřívavě je pozoroval, jak procházejí kolem něj, jednu pracku sevřenou kolem maličkého kousku chaotitu, který ukrýval v tajné kapse svého šatu. Všímali si ho víc, než by měli? Možná by je měl prostě sežehnout kouzlem a o to, jestli nepracují pro klan Eshin, se starat později.
Thanquol potřásl hlavou a takovou unáhlenost zavrhl. Magie by zničila jeho nepřátele, ale mezi skaveny plnícími ulice by vyvolala paniku. A ušlapaný davem by byl mrtvý stejně spolehlivě, jako zasažený zabijákovou dýkou. Dál pozoroval tři klanové krysy, dokud mu nezmizely v davu chlupatých těl. Pravděpodobně jej jen poznali a žasli nad jeho impozantním zjevem. Ano, tak tomu určitě bylo.
Ostře zavrčel na obra tyčícího se za ním a začal se prodírat davem krysáků. Za toho behemota zaplatil většinu pečlivě opatrovaných chaotitových známek, ale po zlověstném setkání s Nočním pánem Sneekem si uvědomil, že něco na svou ochranu potřebuje. Tenhle krysí lidožrout byl největší a nejvzteklejší, jakého dokázal v ohradách těch bestií najít. Byl to obr s hnědou srstí, pěstmi jako balvany a mordou plnou dýkovitých zubů. Pojmenoval ho Kostilam po statečném, chytrém osobním strážci, který tak hrdinně bojoval, aby jej ochránil před zradou pána Skrolka a zlovolnou magií toho šedého mága-člověka.
Dav se před Thanquolem, nad nímž se Kostilam tyčil jako pravý stín zkázy, spěšně rozestupoval. Ozývalo se vyděšené pištění a nesmělé protesty, a ve vzduchu bylo cítit pižmo strachu. Thanquol si pomyslel, že krysí lidožrout je skvělý prostředek k tomu ukázat nižším kastám, kdo je tady pánem.
Pak jeho pozornost upoutalo mihnutí čehosi černého mezi krysáky. Zahlédl černý plášť? Takový plášť, jaký nosí zabijáci? Thanquol se vzápětí za takovou pošetilost v duchu pokáral. To bylo směšné! Proč by se zabiják obtěžoval nosit černou, když bez ní mohl tak snadno splynout s davem? Při práci přece nepotřeboval nosit uniformu, odznak který informoval o jeho profesi každého skavena, se kterým se setká!
Pak v davu spatřil skavena v černém mířícího přímo k němu, jednu ruku ukrytou v záhybu svého šatu. Thanquol nevěřícně zamrkal. Pořád to bylo směšné, ale ten ničema skutečně skrýval pod pláštěm dýku! Když se podíval znovu, uviděl druhého krysáka v plášti, který se k němu blížil, a pak ještě třetího, přicházejícího z opačného směru.
Thanquol rychle zahnul pryč od blížících se zabijáků, prsty sevřené na kousku chaotitu v kapse. Teď, když viděl Sneekovy zabijáky, jak si pro něj jdou, byl mnohem ochotnější riskovat ušlapání.
Náhle Kostilam otevřel svou obrovskou tlamu v divokém zařvání. Prackami se udeřil do hrudi v dunivém zabubnování, které se neslo nad hlavami skavenů plnících ulice. Rudá očka krysího lidožrouta plála zlobou. Pak uvážlivě vykročil k nejbližšímu zabijákovi a při tom drtil svýma sloupovitýma nohama nevinné kolemjdoucí.
Thanquol se nadmul pýchou, když viděl, jak se na tvářích zabijáků objevil výraz strachu. Tohle nečekali. Při vybírání svého osobního strážce byl prozíravý a zvolil si takového který byl vycvičený, aby nenáviděl adepty klanu Eshin v černých pláštích. Tělo krysího lidožrouta bylo stále ještě zjizvené ranami, které mu uštědřil jeho pán, když vtloukal tu nenávist do jeho maličkého mozečku. Efektivita takového výcviku se ale potvrdila vzápětí, kdy si Kostilam prorazil davem krvavou cestu, zjevně odhodlaný utrhat zabijákovi jednu končetinu po druhé.
„Správně-správně!“ syčel Thanquol mezi tesáky. „Zabij je, Kostilame! Zabij ty odporné malé červy!“
Povel jeho pána připravil Kostilama o veškeré sebeovládání. Vyrazil ze sebe dunivý, hromový řev a rozběhl se přímo přes dav pištících krysáků, přičemž je odhazoval stranou a drtil nohama ty, kteří byli příliš pomalí nebo vyděšení, aby se mu včas uklidili z cesty. Zabiják v černém plášti strnul, když viděl, jak se na něj ten obří behemot řítí. Pak odhodil plášť a odhalil tak dýku, kterou pod ním ukrýval. Se zaječením hrůzy hodil svou zbraní po Kostilamovi. Otrávené ostří se s masitým plesknutím zabodlo do lidožroutova ramene.
Kostilam se na okamžik zarazil. Otočil svou velkou hlavu a podíval se na dýku, která mu trčela z ramene. Pak ji uchopil prackou, vytrhl ji z rány a nechápavě se na ni zadíval. Jeho velký čenich se zachvěl, když ucítil odpornou mazlavou tekutinu skapávající z otráveného ostří nože. Chvíli mu trvalo, než jeho tupá mozek pach rozpoznal, ale když si vzpomněl na bolestivé lekce, které mu při jeho výcviku uštědřil krotitel, jeho vztek se znovu rozhořel. Dýka, zmačkaná v jeho pěsti k nepoznání, zazvonila o zem.
Zabiják vypískl hrůzou a obrátil se k útěku, vyděšený, že Kostilam přežil jed. Nemohl vědět, že krotitel krysímu lidožroutovi už od mláděte podával stále větší dávky jedů, čímž u něj vypěstoval značnou odolnost proti široké škále nemocí a toxinů.
Nyní Kostilam natáhl pracku a zvedl prchajícího skavena ze země. Ničema pištěl a svíjel se v jeho sevření, ale bestie si toho sotva všimla. Pohledem vyhledala druhého zabijáka, který se snažil nenápadně odplížit, a mrštila po něm ječícím krysákem. Živý projektil s kvílením zasáhl zabijáka silou srovnatelnou s výstřelem z děla. Oba skaveni společně proletěli vzduchem, prorážeje si cestu davem svých soukmenovců.
To pobídlo vyděšené krysáky na ulici k ještě usilovnější snaze utéct, ale jejich množství jim to znemožňovalo. Po zemi se plazili zmrzačení, polámaní skaveni zasažení Kostilamovou živou střelou a zoufale se snažili vyhnout dupajícím nohám ostatních. Skaven, kterým Kostilam hodil, se nárazem o kamennou zeď na druhé straně ulice změnil v hromadu polámaných kostí a zkrvavené kůže. Pod jeho mokvající mršinou se zmítal zasažený zabiják. Úder mu přerazil páteř a zanechal ho od pasu dolů ochrnutého.
Kostilam se prodral ječícím davem, dlouhými kroky pronikl skrze natěsnané skaveny. Brzy se tyčil nad zmrzačeným zabijákem. Podíval se na lapeného krysáka, pak mu jednou nohou dupl na hlavu a rozdrtil mu tak lebku.
Thanquol se divoce šklebil, když viděl, jak Kostilam zabil nájemného vraha. Pak se rozhlédl a ke své radosti zjistil, že se zbylí dva zabijáci snaží vmísit do davu; když viděli, co se stalo jejich kolegovi, už nebyli tak dychtiví na šedého věštce zaútočit. Thanquol zavrčel, ukázal drápem na jednoho z mizících vrahů a zavelel Kostilamovi. Vzápětí se ho zmocnil vztek, když ho bestie ignorovala, příliš zaměstnaná rozdupáváním hlavy prvního zabijáka na kaši, než aby slyšela hlas svého pána.
Thanquol se přinutil uklidnit. Bylo vlastně dobře, že ostatní unikli. Alespoň budou moci o svém zážitku vyprávět dalším záludným vrahům z klanu Eshin. Povědí jim, že postavit se šedému věštci Thanquolovi znamená stanout tváří v tvář své smrti. Ano, zabijáci už budou vědět, že zabít šedého věštce Thanquola není snadný úkol!
Pak ho napadla znepokojivá myšlenka a srst se mu zježila úzkostí. Tohle bylo až příliš snadné. Určitě narazil na skupinku zabijáků, kteří se dali snadno odhalit. Možná to byli učni, zabijáci ve výcviku, adepti umění vraždy. Ale poslal by Sneek na někoho tak mocného jako je on amatéry?
Thanquol se prudce otočil a klesl do dřepu. Přímo za ním kdosi zakvílel bolestí. Šedý věštec riskoval ohlédnutí a uviděl, že jeden ze skavenů, kteří se během Kostilamova běsnění ukrývali za ním, teď leží na zemi a jeho tělo se zmítá ve strašných křečích. Ve tváři měl zabodnutou šipku dlouhou jako Thanquolův prst.
Šedý věštec vytřeštil oči hrůzou. Zabijáci, na které poslal Kostilama, ho neměli zavraždit! Měli jen odpoutat pozornost! Zaměstnat Thanquola, aby poskytli skutečnému vrahovi příležitost zaútočit!
Thanquol se vrhl na zem, převalil se přes zablácené kameny. Připadalo mu, že zaslechl, jak mu cosi zasvištělo kolem obličeje, ale bolestné zapištění skavena za ním nemělo s fantazií nic společného. Krysák poskakoval po jedné noze a pokoušel se vytáhnout šipku, která mu trčela z druhé. V příštím okamžiku se skácel na zem a z tlamy mu vybublala pěna. Shora! Ta šipka přiletěla shora! Thanquol se podíval na kamennou zeď a zaskřípal zuby, když spatřil útočníka. Oblečený byl v černém od ocasu až po špičku čenichu, jen z masky na obličeji mu zářila rudá očka. Držel se prastarých kamenů jako nějaký mamutí pavouk. Zavětření Thanquolovi prozradilo, že tohle je skutečný zabiják – při jednom z makabrózních rituálů klanu Eshin mu byly odejmuty žlázy produkující rozpoznávací osobní pach.
Zabiják se díval na Thanquola a pozvedal ke rtům zakrytým maskou dlouhou štíhlou foukačku. Šedý věštec uhnul hlavou, přitiskl se ke špinavé zemi, pokoušel se skrýt před nadcházejícím útokem. Tentokrát zřetelně slyšel, jak šipka proletěla vzduchem. Cítil, jak se o něj něco otřelo a v hrůze zatajil dech a čekal, až jed započne svoje smrtící dílo. Trvalo mu pouhý úder srdce uvědomit si, co se stalo. Šipka se svezla po jeho rohu a minula jej. Když si uvědomil, jak blízko byl smrti, strach v něm začal bojovat o nadvládu se vztekem. Strach svedl hrdinný boj, ale nakonec to byl vztek, kdo zvítězil.
Thanquol vstal ze země, oči upřené na zabijáka přilepeného na zídku nad ním. Prackou sevřel kousek chaotitu v kapse svého oděvu, rozdrtil ho a strčil si ho do úst. Zabiják se zdál být ochromený hrůzou, neschopen pohnout se stejně jako jeho předchůdce čelící útoku Kostilama.
Když magická energie chaotitu proplula jeho myslí a vsákla mu do duše, v hloubí Thanquolových očí zaplálo chorobné nazelenalé světlo. Cítil, jak jej naplňuje obrovská moc Rohaté krysy, magické vichry proudí jeho tělem. Zaskřípal zuby, mozek zaplněný obrazy zkázy. Mohl sežehnout ohněm celou ulici a upálit všechny na ní, proměnit budovy v hromady škváry. Zuřivostí své magie mohl vypálit zabijákův stín do kamene a jeho ječící duši odeslat do nejhlubších Kweethulových pekel. Pak by svrhl Roztříštěnou věž a z jejích trosek vyvlekl Sneekovo zmrzačené tělo…
Thanquol potřásl hlavou a ovládl ochromující vliv chaotitu. Musí se soustředit na to, co je akutní. Potřeboval jen zabít vraha, nic víc.
Náhle jej z jeho soustředění vytrhl ohlušující výkřik hrůzy. Ve vzduchu ostře páchlo pižmo a sama zem se otřásala pod nohama stovek prchajících krysáků. Šedý věštec se otočil a uviděl, jak se dav v panice stahuje pryč od něj, vyděšený praskajícími blesky tančícími kolem hlavice jeho hole a zlovolnou aurou, která ho obklopovala jako plášť, když vyvolal strašlivou magii Rohaté krysy. Dav od něj prchal tak rychle a tak daleko, jak to šlo, ale ani široké ulice Skavenmoru nedokázaly pojmout takovou masu pištících a tlačících se krysáků. Brzy se zasekli na jednom konci ulice, neschopni dostat se dál. Když k tomu došlo, slepá davová hrůza je otočila a hnala je druhým směrem v naději, že naleznou únik tam.
Z obou stran ulice se tedy hnal dav pištících a vrčících skavenů. Šedý věštec se ocitl přímo mezi těmito dvěmi pološílenými hordami a najednou se přes veškerou magii kolotající v jeho žílách cítil strašlivě maličký a zranitelný.
Zabiják na stěně se zlomyslně zachechtal. Thanquol se zlobně zamračil, když viděl, jak vrah šplhá na střechu budovy a mizí mu z dohledu. Uvědomil si, že to byl od začátku jeho plán. Nepokoušel se zabít Thanquola šipkami, snažil se ho vyprovokovat k použití magie na vlastní obranu a vyděsit tak skaveny v ulicích. Až bude Thanquol rozdupán davem, nezůstane žádný důkaz, že jeho smrt byla práce klanu Eshin.
Thanquol se rozhodl držet pozici. Hlavně proto, že utéct nebylo kam. Zvedl svou hůl a poslal svazek praskajících zelených blesků do prvních řad splašených skavenů. Několik z nich vykřiklo a padlo a jejich těla byla rychle rozdupána ostatními. Panikou ovládaní skaveni však Thanquolovu smrtící magii ignorovali. Šedý věštec se otočil a vyslal druhý výboj do řad skavenů řítících se na něj z druhého konce ulice. Ani tentokrát však dav nezastavil.
Vypustil pižmo strachu. Mohl spálit stovky té zatracené havěti na popel a pořád by jich zůstalo dost, aby jej rozdupali na kaši!
Právě když se odevzdal svému osudu, vrhl se na něj přes ulici velký stín. Thanquol se bleskurychle otočil a vyslal blesky, které zapraskaly Kostilamovi kolem obličeje. Panika davu nakazila i mrňavý mozeček krysího lidožrouta! To tupé zvíře se obrátilo proti němu!
Thanquol už neměl čas zaútočit na něj podruhé, bestie byla přímo u něj. Její obří drápy se sevřely kolem pasu šedého věštce, přitiskly mu ruce k bokům a zvedly ho do vzduchu. Thanquol sebou zmítal a klel, snažil se vykroutit ze sevření zrádného osobního strážce.
Oba panikářící davy skavenů se srazily a zuřivě se napadly navzájem. Ulice se proměnila v moře blýskajících se tesáků a trhajících drápů, jak se vyděšení skaveni pustili jeden do druhého. Thanquolovy smysly zaplavil čpavý pach černé skavení krve.
Kostilam zvedl šedého věštce ještě výš a držel ho v bezpečí z dosahu šílícího davu.
Thanquola opustil strach a spolkl poslední kletby, kterými zasypával svého osobního strážce. Takový chytrý sluha, pomyslel si – viděl, že je jeho pán v ohrožení a přiběhl mu na pomoc.
Bude muset vymyslet nějaký vhodný způsob, jak se za tak nezištnou službu Kostilamovi odvděčit.
Možná, že ho nechá sežrat Sneekovo srdce, až je vytrhne ze zmrzačené hrudi Nočního pána.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.