Když se vojevůdce Horus zotavil ze svých strašlivých zranění, vytáhl s vítězícím říšským vojskem proti vzbouřené planetě Ištvan III. Přestože jsou vzbouřenecké síly rychle rozdrceny, Horova zrada je konečně odhalena poté, co je planeta vybombardována virovými pumami a Hvězdná pěchota se v trpkém boji obrátí proti svým válečným bratrům.
Třetí kniha z cyklu Horovo kacířství.
Brož., 312 str., obálka Neil Roberts, překlad Marian Hronek, cena 349 Kč, vyšlo znovu 21.11.2019.




Úryvek z románu:

„Byl jsem tam,“ řekl Titus Cassar, jehož třesoucí se hlas stěží pronikl do zadní části síně. „Byl jsem tam toho dne, kdy Horus od Císaře odvrátil svou tvář.“
Jeho slova vyvolala hromadný povzdech shromáždění Lectitio Divinitatus a při tom strašlivém pomyšlení sklonili hlavy jako jeden muž. Ze zadní části místnosti, nepoužívaného skladu munice hluboko v podpalubí vojevůdcovy vlajkové lodi Duch pomsty, sledoval Kyril Sindermann Cassarův trapný projev a přivíral oči. Ten člověk nebyl iterátor, to bylo jisté, ale jeho slova v sobě měla onen naprostý a nepochybný zápal někoho, kdo opravdu věří tomu, co říká.
Sindermann mu tu jistotu záviděl.
Uběhlo už mnoho měsíců od doby, kdy pocítil cokoliv blížícího se jistotě.
Jako vrchní iterátor šedesáté třetí expedice měl Kyril Sindermann za úkol šířit imperiální pravdu Velkého křížového tažení a šířit osvícení na světech, které se podvolily vládě Císaře a slávě impéria. Přinášení světla rozumu a sekulární pravdy do nejvzdálenějších oblastí stále se rozšiřujícího lidského impéria bylo šlechetným počinem.
Ale někde cestou se věci pokazily.
Sindermann si nebyl jistý, kdy se to stalo. Na Xenobii? Na Davinu? Na Aureu? Nebo na kterémkoliv z tuctu ostatních podmaněných světů?
Kdysi byl znám jako hlavní prorok sekulární pravdy, ale časy se změnily a on se přistihl, jak vzpomíná na svého Sahlonuma, sumaturanského filosofa, který se podivoval, proč světlo nové vědy nezáří tolik, jako kdysi stará čarodějnictví.
Titus Cassar pokračoval ve svém jednotvárném kázání a Sindermann k němu znovu obrátil svou pozornost. Vysoký a kostnatý Cassar nosil uniformu moderati primus, jedné z vyšších šarží Dies Irae, bitevního titána třídy Imperátor. Sindermann měl podezření, že to byla právě tato hodnost, spojená s jeho dřívějším přátelstvím s Euphrati Keeler, co mu zajistilo postavení uvnitř Lectitio Divinitatus; postavení, které bylo zjevně nad jeho síly.
Euphrati Keeler: imagistka, evangelistka…
…Světice.
Vzpomněl si na setkání s Euphrati, smělou a nadmíru sebejistou ženou, k němuž došlo na výsadkové palubě, předtím než se vydali k povrchu 63-19, aniž by tušili, jakých hrůz budou svědky v Šeptajících horách.
Spolu s kapitánem Lokenem spatřili tu warpem zplozenou zrůdnost, kterou se stal Xavyer Jubal. Sindermann se zoufale snažil porozumět tomu, co viděl. Uchýlil se ke svým knihám a studoval, aby pochopil, k čemu došlo. Euphrati neměla takové útočiště a hledala útěchu v rostoucímu kultu Lectitio Divinitatus.
Kult, který uctíval Císaře jako božskou bytost, se ze skromných počátků změnil v hnutí, které se šířilo po celé Expediční flotile galaxie – k veliké zuřivosti vojevůdce. Pokud předtím kult postrádal zaměření, v Euphrati Keeler našel svou první mučednici a světici.
Sindermann si vzpomněl na den, kdy na vlastní oči viděl, jak Euphrati Keeler stanula před děsivou noční můrou zpoza bran Empyreanu a vrhla ji zpátky, odkud přišla. Viděl ji obklopenou vražedným ohněm, z nějž vyšla bez zranění, zatímco jí z napřažené ruky, v níž svírala stříbrného imperiálního orla, proudilo oslepující světlo. Ostatní to viděli také: Ing Mae Sing, paní astropatů flotily, a tucet ozbrojenců z lodi. Zvěst se rychle rozšířila a Euphrati se přes noc stala v očích věrných světicí a ikonou, ke které se lze přimknout na hranici vesmíru.
Nebyl si jistý, proč vlastně přišel na toto setkání – ne na setkání, opravil sám sebe, ale na bohoslužbu, náboženské kázání – protože existovalo velmi reálné nebezpečí, že bude poznán. Členství v Lectitio Divinitatus bylo zakázáno a pokud by byl odhalen, byl by to konec jeho kariéry iterátora.
„Nyní budeme rozjímat o slovech Císařových,“ pokračoval Cassar, čtoucí z malé knížky vázané v kůži. Sindermannovi se vybavily knihy Bondsman číslo 7, do kterých zesnulý Ignace Karkasy napsal svou skandální poezii. Poezii, která – bylo-li podezření Mersadie Olidon správné – zavinila jeho vraždu.
Sindermann si pomyslel, že spisy Lectitio Divinitatus byly sotva méně nebezpečné.
„Máme mezi sebou nového věrného,“ řekl Cassar a Sindermann cítil, jak se na něho obrátilo každé oko v místnosti. I když byl zvyklý stát tváří v tvář publiku čítajícím celé kontinenty, Sindermanna jejich zkoumavý pohled rázem uvedl do značných rozpaků.
„Když lidé zjistí, že tíhnou k uctívání Císaře, je jen přirozené, že mají otázky,“ řekl Cassar. „Je jím jasné, že Císař musí být bůh, protože má božskou moc nad všemi lidskými druhy, ale jinak tápají v temnotě.
Alespoň s tímto Sindermann souhlasil.
„Nejdůležitější je pro ně otázka: ‚Jestli je Císař opravdu bůh, co potom dělá se svojí božskou mocí?‘ Nevidíme Jeho ruku natahující se z nebe a jen pár vyvolených z nás je obdařeno vizemi, které poskytuje. Copak se o většinu Svých poddaných vůbec nestará?
Nechápou mylnost takového přesvědčení. Jeho ruka spočívá nad námi všemi a každý z nás je mu zavázán svou oddaností. Císařova mocná duše svádí v hlubinách warpu bitvu s temnotou, která by jinak prorazila a všechny nás pohltila. Na Teře tvoří divy, které galaxii přinesou mír, osvícení a naplnění všech našich snů. Císař nás vede, učí a vyzývá nás, abychom se stali něčím více nežli jsme, ale v první řadě Císař chrání.“
„Císař chrání,“ opakovalo shromáždění jednohlasně.
„Víra Lectitio Divinitatus, Božské Slovo Císařovo, není snadnou cestou k následování. Tam, kde je Imperiální Pravda utěšující ve svém striktním odmítání neviditelného a neznámého, Božské Slovo vyžaduje sílu věřit v to, co nelze spatřit. Čím déle hledíme na tuto temnou galaxii a zažíváme těžké boje při jejím dobývání, tím více si uvědomujeme, že Císařovo božství je tou jedinou pravdou, která může existovat. Nevyhledáváme Božské Slovo; naopak, slyšíme je a cítíme potřebu je následovat. Víra není slepá oddanost nebo téma k debatám, je to cosi dokonalého a nevyhnutelného hluboko v nás. Lectitio Divinitatus je vyjádřením oné víry a jedině přijetím Božského Slova můžeme porozumět cestě, kterou Císař pro lidstvo připravil.“
Výtečná řeč, pomyslel si Sindermann, opravdu výtečná. Nevalně přednesená, ale od srdce. Mohl vidět, že se dotkla něčeho hluboko uvnitř těch, kdo ji vyslechli. Zdatný orátor by mohl takovou řečí a silou víry ovládnout celé světy.
Než mohl Cassar pokračovat, zaslechl Sindermann výkřiky přicházející ze spleti chodeb, které vedly do místnosti. Otočil se právě v okamžiku, když nějaké panikou zachvácená žena rozrazila s tupým zaduněním kovu dveře. Na to Sindermann uslyšel zaburácení dávek z bolterů.
Shromáždění začali zmateně pobíhat a vrhali při tom tázavé pohledy na Cassara, ale ten byl stejně bezradný, jako oni.
„Vyslídili vás,“ vykřikl Sindermann, který si uvědomil, co se děje.
„Všichni ven,“ zařval Cassar. „Rozdělte se!“
Sindermann se protlačil zděšeným davem do přední části místnosti a směrem ke Cassarovi. Někteří členové shromáždění vytahovali zbraně a z jejich vojenského držení těla Sindermann usoudil, že jsou to vojáci Imperiální armády. Někteří očividně patřili k posádce lodi a Sindermann znal náboženství dost na to, aby věděl, že budou svou víru bránit násilím, bude-li třeba.
„No tak, iterátore, je načase odsud zmizet,“ řekl Cassar a táhl ctihodného iterátora k jedné z mnoha přístupových chodeb, které se rozbíhaly z místnosti. „Nebojte se, Kyrile, Císař chrání,“ dodal, když viděl znepokojení v jeho tváři.
„V to rozhodně doufám,“ opáčil Sindermann udýchaně.
Od stropů se odrážela ozvěna výstřelů a od stěn oslnivé záblesky z hlavní. Sindermann se letmo ohlédl přes rameno a spatřil mohutné postavy ve zbroji Astartes, které už vnikali do místnosti. Při pomyšlení, že je nepřítelem takových válečníků, se mu sevřelo srdce.
Sindermann Cassara spěšně následoval do přístupové chodby a skrze řadu ohnivzdorných dveří, cestou klikatící se hluboko do nitra lodi. Duch pomsty byl obrovské plavidlo a on neměl ponětí o rozvržení této části, kde bylo všechno ve srovnání s velkolepou nádherou horních palub ponuré a strohé.
„Víte, kam jdetme?“ zasípal Sindermann, který prudce lapal po dechu a jehož vetché údy už byly vyčerpané námahou, kterou sotva kdy zažil.
„Do strojovny,“ řekl Cassar. „Je to tu jako bludiště a mezi mechaniky máme přátele. Zatraceně, proč nás jen nemůžou nechat na pokoji?“
„Protože z vás mají strach,“ řekl Sindermann. „Stejně jako jsem ho měl já.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.