Gotrek a Felix (antologie povídek ze světa Warhammeru)



Gotrek a Felix: neopěvovaní hrdinové Říše, nebo jen obyčejní zloději zabijáci? Pravda je možná někde uprostřed a záleží na tom, koho se zeptáte…
Na stránkách této knihy naleznete nevypovězené příběhy dvojice dobrodruhů, včetně těch, které by raději udrželi v tajnosti. V nekonečných pustinách Arabie, mezi orky Karak Azgalu nebo mezi ogry Skabrandu – tam všude byli a jejich činy se dávno staly legendárními.

Brož., 336 str., sestavil Christian Dunn, obálka Winona Nelson, překlad Leona Malčíková, cena 299 Kč, vyšlo 4. prosince 2012

OBSAH:
— Nathan Long: Trolobijcova čest
— Josh Reynolds: Soudek Wynterse
— John Brunner: Místo tichého shromáždění
— Jordan Ellinger: Požírač rodných
— Ben McCallum: Proroctví
— David Guymer: Tileánský talisman
— Andy Smillie: Poslední rozkaz
— C.L. Werner: Zlodějka mysli
— Nathan Long: Dvě koruny Ras Karim
— Richard Salter: Pohřeb Gotreka Gurnisona


ÚRYVEK Z KNIHY:

Trolobijcova čest
Nathan Long


1.
„To je ale žumpa,“ řekl Gotrek Gurnisson.
Felix Jaeger musel souhlasit. Ucítili to dřív, než vyjeli na vrchol posledního stoupání cesty – puch z hnijících odpadků, otevřené stoky, spáleného masa a zvětralého piva. Když teď procházeli omšelými dřevěnými vraty, Felixovi připadal vzhled toho místa stejně urážlivý pro oko jako předtím zápach pro nos. Opuštěná brána dřepěla na konci úzkého údolí ve stínu zřícené trpasličí pevnosti Karak Azgal, která se tyčila na skalní vyvýšenině nad ní. Felixovi připadalo, že osada z roztroušených primitivních šindelových střech a špinavých ulic vypadá jako strupovitá hnědá skvrna šířící se po boku prastaré žulové cisterny.
Podle toho, co říkal Gotrek, to ani nebylo daleko od pravdy. Když se trpasličí lordi vládnoucí Karak Azgal přestali snažit získat pevnost zpátky od orků, goblinů a jiných nestvůr, které se usídlily v jejích hlubinách, otevřeli ji pro dobrodruhy a nechali je, aby ji celou rozkutali v pátrání po bájných pokladech – samozřejmě za poplatek. Zprávy o této báječné příležitosti se rychle rozšířily a přestože Karak Azgal ležel daleko od civilizovaných zemí, hluboko v jižním cípu Hor na okraji světa, údolí se brzy hemžilo lovci pokladů, doufajícími, že odejdou s trpasličím zlatem, prastarými zbraněmi vládnoucími velkou mocí a drahokamy velkými jako jablko. Pro jejich pohodlí vyrostla za pevností lidská osada. Nejdřív tam byly jen obchody s jídlem a výstrojí pro ty, co šli do podzemí, ale brzy tu vznikly i podniky, kde se dala utratit kořist, kterou dobrodruzi vynesli na povrch – objevily se taverny, zápasnické jámy, herny, nevěstince a márnice – až z toho vznikla Opuštěná brána, ani ne tak město, jako spíš jatka sbitá z prken, vybudovaná, aby vytáhla zlato z kapes dřív, než se jejich majitelům podařilo údolí opustit.
Když Felix vešel s Gotrekem do zablácených ulic, padly mu do oka křiklavé vývěsní štíty namalované přímo na průčelí budov nebo houpající se nad otevřenými dveřmi – Zmalovaná dáma, Červený kohout, Krvavá jáma, Palác – a pod každým bylo vypsáno, jestli poskytují pivo, víno, hazardní hry, boj nebo dámskou společnost.
Pod vývěsními štíty vykřikovali vyvolávači v blýskavých šatech tutéž nabídku na muže s ošlehanými obličeji, kteří kráčeli ulicemi, a snažili se je nalákat dovnitř, zatímco venku zase z plna hrdla povykovali pouliční prodavači jídla, talismanů a profesionální vyvolávači.
„Kanárci pro vyhledávání zlata! Vezměte ho do hlubin a dovede vás přímo k pokladu!“
„Hrušky z Pustin! Jedna čerstvá za dva feniky! Deset shnilých za jeden!“
Muž s praporcem zobrazujícím draka stojícího na zadních křičel nejhlasitěji. „Tén Thorgrin Drakobijce vás potřebuje pro boj proti zeleným kůžím! Přihlaste se v pevnosti a rozšiřte jeho řady. Jedna zlatá mince za den boje a volný přístup do hlubin na měsíc. Získejte bohatství a zachraňte pevnost!“
Jak procházeli kolem pestře pomalované hospody nazvané Grál, přistoupil ke Gotrekovi a Felixovi usmívající se darebák, který se jim ukláněl a šoupal nohama. „Pojďte dál, mein herr a herr trpaslík. Tudy. Z Pustin do Hor na kraji světa je to dlouhá a prašná cesta. Proč si nesvlažit hrdlo několika korbely pravého trpasličího piva? Nebo pokud máte prázdno v břiše, můžeme ho zaplnit. Máme klobásy a koláče a—“
„Trpasličí pivo?“ zastavil se Gotrek.
„Vskutku, herr trpaslík,“ ujistil ho naháněč. „Bugmanovo nejlepší. Šest sudů, které přivezli průsmykem dneska ráno.“
Trolobijce se na muže zahleděl. „Pokud lžeš, tak se sem vrátím a nacpu ti korbel do krku.“
„Nelžu, příteli,“ zvedl muž ruce. „Nejsme tak hloupí, abychom se snažili ošálit ty, co tomu rozumí. Skutečně, vevnitř je další z vašich příbuzných a nemůže se toho zboží nabažit.“
Gotrek zabručel a rozrazil dvojité lítací dveře. Felix šel do zakouřené hospody za ním a ostražitě se rozhlédl. Nevypadalo to tu na místo, kde by točili Bugmana – a pokud ho nemají, budou potíže. Výzdoba byla mizerným pokusem o bretonský dvorský styl, s klenutými dveřmi, heraldickými tapiseriemi a židlemi s vysokými opěradly. Jenže stálí zákazníci nevypadali na to, že by byli zvyklí recitovat rytířskou poezii na Vznešeném hradu v Couronne. Drsnější a zjizvenější spolek žoldáků a lovců pokladů Felix ještě neviděl. Ani ti řízci s býčími šíjemi, co obsluhovali za barem, nevypadali, že by je najali pro jejich znalosti vinařství.
„Vážně chceš zemřít v tak ohavném městě?“ zeptal se Felix, když s Gotrekem obešli dvojici hromotluků táhnoucí ke dveřím zákazníka v bezvědomí.
„Tady neumřu.“ Gotrek se prodral k baru. „Pavouk je v hlubinách, ten zlatník to říkal.“
„Jasně, hlubiny,“ řekl Felix. „No, jsem si jistý, že ty budou mnohem příjemnější.“
„Budou to trpasličí síně,“ řekl Gotrek. „Náležité místo pro trolobijcovu smrt.“
„Bohužel pro básníka zase tak náležité není,“ povzdechl si Felix a kývl na barmana. „Dva Bugmany, prosím.“
Poprvé o tom strašlivém pavoukovi, zvaném Bílá vdova, slyšeli v trpasličí pevnosti Ekrund, kde skončili, když je nešťastná náhoda zavedla na pobřeží jižně od hor Dračího hřbetu. Zdejší trpasličí zlatník Harn Kladivoklep jim o něm pověděl, když jim odhadoval pár drahokamů, které zachránili z vraku lodi. Jakýsi lidský dobrodruh prý mu donesl rubín velký jako kloub na ruce a nechal si ho zasadit do medailonu. Tomu muži chyběla levá paže a uši a kulhal – ona zranění mu prý způsobil strážce truhly s poklady, z níž rubín ukradl. Byla to Bílá vdova, jeskynní pavouk – albín velký jako vůz se senem, který má doupě v nejhlubším místě Karak Azgul.
Gotrek se přirozeně hned dalšího dne vypravil do Hor na okraji světa. Felix šel stejně přirozeně s ním.
Barman postavil před ně dva korbele s pěnou. „Stříbrný šilink za jeden, prosím.“
Gotrek se nedůvěřivě ušklíbl. „Vy prodáváte Bugmanovo nejlepší jen za šilink?“
„Ano, herr trpaslík. Dobré pivo za slušnou cenu, to je heslo Grálu.“
Gotrek mu přistrčil dva šilinky a zvedl korbel. Jediné oko se mu skepticky zalesklo, když korbel pozvedl k nosu. Nadechl se, nevěřícně zabručel, strčil plamenně zrzavý knír do pěny a napil se. Skoro okamžitě se rozkašlal a natáhl paži s korbelem od sebe, aby se na něj mohl podívat.
„Grungni,“ vydechl. „Vážně je to Bugman.“
Felix překvapeně zamrkal a pivo ochutnal. Bylo chladné, čisté a jiskřivé, s chutí připomínající obilná pole a příjemné podzimní dny a klouzalo do krku jako zlaté světlo. Pravděpodobně to bylo nejlepší pivo, jaké kdy pil.
„Jak může díra ve zdi hospody v téhle prdeli světa, kde lišky dávají dobrou noc, čepovat Bugmanovo nejlepší?“ zeptal se, když se nadechl.
„Dobré, že?“ řekl mu někdo za zády.
Felix se otočil. Stál vedle něj šlachovitý muž s tmavými vlasy staženými do ohonu a mával na barmana. Nos měl zahnutý jako skobu a nakažlivě se usmíval. Na sobě měl pevné cestovní šaty plné skvrn.
„Velmi dobré,“ řekl Felix.
Mužovy modré oči spočinuly na Gotrekovi a pak přejely zpátky na Felixe. „Trolobijce a jeho pamětník, mám pravdu?“
„Máte,“ odpověděl Felix. Grál vypadal jako zázračné místo. Nejdřív Bugmanovo nejlepší za legrační cenu a pak tohle. Mnoho lidí vědělo, kdo jsou trolobijci, ale málokdo znal funkci pamětníka. Felix byl spíš zvyklý vysvětlovat, co dělá, než to jen potvrdit. „Překvapuje mě, že to slovo znáte.“
Muž se široce usmál. „Mám s tím taky trochu zkušeností.“ Vzal si od barmana dva natočené korbele a kývl směrem ke krbu. „Můj společník Agnar a já máme stůl u ohně. Nechcete se k nám připojit?“
Felix sledoval jeho pohled a vytřeštil oči. U stolu kam muž ukázal, seděl trolobijce a zíral do ohně. Tři oranžové hřebeny vlasů mu ve světle plamenů narudle zářily.

2.
Gotrek zíral také a mračil se. Felix ze zkušeností věděl, že trolobijci si vždy nelibují ve společnosti jiných svého druhu. Obecně byli samotáři, dumali nad svou minulostí a obvykle se soustředili na to, jak svou budoucnost co nejvíc zkrátit. Gotrekovi nejlepší přátelé Snorri Nosohryz a Malakai Makaisson byli trolobijci, ale k mnohým jiným Gotrek pojal okamžitou nechuť. Na druhou stranu, Felix se nikdy nesetkal s jiným pamětníkem a vyhlídka na možnost si promluvit s někým, kdo ví, co jeho život obnáší, byla až příliš lákavá. Bez ohledu na Gotrekův ostražitý výraz Felix tmavovlasému muži přikývl.
„Veďte nás.“
V jiné společnosti by prošedivělý trolobijce sedící u stolu byl nejděsivějším zákazníkem hospody. Byl tak starý, že mu kořínky vlasů u nabarvených hřebenů dorůstaly šedé a stejný měl i zapletený plnovous. Zjizvené svalnaté paže měl tak pokryté blednoucím tetováním, že vypadaly rovnoměrně modré od zápěstí k širokým ramenům s vyboulenými svaly. Jeho obličej vypadal jako dřevěný suk – tak pokroucený a potlučený, že Felix stěží rozeznal oči – a uprostřed toho seděl opilecký nos, červený a neforemný jako půlčíkova pěst.
Ve srovnání s Gotrekem však byl téměř drobný. Gotrek byl největší trpaslík, jakého Felix kdy potkal. I bez stopu vysokého hřebene vlasů byl skoro pět stop vysoký – o půl hlavy vyšší než Agnar – a téměř o stopu širší v ramenou. Svaly na pažích se mu při každém pohybu svíjely jako pářící se hadi. Rudý plnovous mu splýval na široký hrudník; měl ho zastrčený za širokým koženým opaskem. Chybějící levé oko mu zakrýval klípec. Zbylé oko bylo pronikavé jako cepín a jasné jako lesklé ostří jeho prastaré runové sekery. Felix už viděl zuřivé opilce dvojnásobně větší než Gotrek, kteří spěšně mumlali omluvy a tiše opouštěli místnost, když se střetli s plnou silou jeho zlovolného pohledu.
Agnar vzhlédl ke Gotrekovi se špatně skrývanou nedůvěrou, ale jeho pamětník byl samý úsměv.
„Agnare Arvastssone, mohu ti představit—“ Podíval se na Felixe. „Promiňte, koho mohu představit?“
Felix sklonil hlavu. „Felix Jaeger a Gotrek Gurnisson, k vašim službám.“
„Je mi potěšením,“ řekl pamětník. „Jsem Henrik Daschke, dříve z Talabheimu – a teď asi z každého města Císařství.“
Agnar si je při představení znovu prohlédl. „Slyšel jsem o tobě,“ řekl ztěžklým hlasem. Zdálo se, že už si nějakého Bugmana dal. „Šel jsi na sever do Pustin. Našel jsi Karak Dum.“
„Ano,“ souhlasil Gotrek a posadil se proti němu.
„Taky jsem slyšel, že jsi našel svou smrt,“ řekl Agnar. „V Sylvánii.“
„Ne,“ řekl Felix a usedl napravo od Gotreka, stejně jako se vedle Agnara posadil Henrik a dal mu korbel. „Byli jsme—“ Zarazil se, protože se nechtěl snažit vysvětlovat tu záležitost s tunely Prastarých a Albionem a to, co se stalo potom. „Jen jsme se ztratili.“
„Vzpomínám si.“ Henrik zvedl obočí. „Ale to bylo před lety. Dost dávno na to, aby se jeden dal zabít.“
Gotrek se naježil. „Co tím chceš říct?“
Henrik zvedl ruce. „Nic, trolobijče. Jen to, že musíš být v boji nezdolný.“
Gotrek zabručel a znovu se napil Bugmana.
Henrik se obrátil na Felixe. „A já jsem překvapen, že ty jsi vůbec naživu,“ řekl. „Úděl pamětníka je nejistý, že?“
Felix pokrčil rameny. Henrik měl samozřejmě pravdu. Gotrek byl trolobijce stejně jako Agnar, přísahal, že vykoupí nějakou tajnou hanbu tím, že zemře v bitvě proti nejstrašlivější nestvůře, jakou dokáže najít. Felix se stal jeho pamětníkem, když mu uprostřed flámu odpřisáhl, že zvěční jeho smrt v epické básni. Od té doby byl obětí povážlivého paradoxu. Jak má zůstat Gotrekovi tak nablízku, aby mohl věrně zaznamenat jeho smrt, a přitom té smrti sám uniknout? Byla to hádanka, na kterou myslel od chvíle, kdy jejich putování začalo, ale probírat to před trolobijci mu připadalo divné. „No, jsou i takové chvíle,“ řekl nakonec.
Henrik se zasmál. „Chvíle, ano. Kolikrát jsem následoval Agnara do nějaké smrtící vřavy, abych byl svědkem jeho posledních chvil, a zjistil jsem, že nejspíš budou i moje poslední. To stačí, aby člověk chtěl zůstat v hospodě a celou tu smrt si nakonec vymyslel, co?“
Popleskal Felixe po rameni a ten se slabě usmál. Pak střelil pohledem po Agnarovi, aby viděl, jak to bere. Trpaslík vrtěl hlavou, ale nevypadal příliš rozčileně.
„Ty tvoje vtípky, pamětníku,“ řekl. „Jednoho dne zajdeš příliš daleko a já tě zabiju.“
„A kdo si potom zapamatuje tvou smrt?“ zeptal se Henrik.
Agnar se jen zasmál a znovu se napil. Gotrek ho pozoroval napolo s lítostí, napolo znechuceně. Felix cítil něco podobného a hodlal se omluvit, když se k němu Henrik obrátil znovu.
„A co vás přivádí do Karak Azgal?“ zeptal se. „Jdete na nějakou hrůzu v hlubinách?“
„Na pavouka zvaného Bílá vdova,“ řekl Felix. „Slyšeli jsme o něm v Ekrundu. Prý je velký jako parní stroj.“
„A vy jste tady taky kvůli němu?“ zeptal se Gotrek.
Henrik se zasmál. „Bez obav, trolobijče. V síních Dračí skály je dost smrti pro všechny. Ne, přišli jsme sem s tím, že budeme bojovat s nějakým netvorem Chaosu, který se prý plíží v nejhlubších částech dolů, ale objevila se jiná hrozba, která nám zabránila sestoupit dolů.“
„A jaká?“ zeptal se Felix.
„Orci,“ řekl Agnar.
„Neslyšeli jste cestou sem na ulici vyvolávače starého Thorgrina?“ zeptal se Henrik.
„‚Získejte bohatství a zachraňte pevnost‘?“ zeptal se Felix.
„To je on,“ řekl Henrik. „A že potřebuje zachránit. Thorgrin je zoufalý. Válečný vůdce jménem Gutgob Smrdinoha očividně ovládl všechny orky žijící v horní části hlubin a žene je do boje o pevnost nahoře. Thorgrin se obává, že Gutgob má přesilu a může zničit jak Karak Azgal, tak Opuštěnou bránu, a proto verbuje každého, kdo dokáže udržet zbraň, aby mu pomohl se jim postavit.“
„Mezi námi a naší smrtí stojí orci?“ zeptal se Gotrek.
„A Thorgrin,“ dodal Henrik. „Zakázal vstup do pevnosti všem, dokud se s orky nevypořádá. Jediný způsob, jak se dostat dovnitř, je nechat se k němu naverbovat.“
Gotrek si odfrkl. „Nechte mě jít na lov toho pavouka a já cestou zabiju všechny orky, co potkám.“
„On chce armádu,“ zavrtěl hlavou Agnar. „Kdokoli bojující na vlastní pěst zmenšuje vojsko, které by s ním mohlo vytáhnout do boje.“
Gotrek zabručel a znovu se napil.
„Ale potom pustí dovnitř kohokoli, kdo s ním půjde do boje, a nebude muset platit poplatek za hon na poklad?“ zeptal se Felix.
Henrik přikývl. „To není špatná dohoda. Ale vím o lepší.“
„O jaké?“ zeptal se Gotrek.
Henrik ukázal prstem k baru. „Louis Lanquin, kterému to tu patří, má Thorgrinovo svolení postavit vlastní regiment a bojovat spolu s trpaslíky. Platí dvojnásobek toho, co Thorgrin, a zaplatí poplatek za všechny, co půjdou do boje.“
„A proč by měl utrácet takové peníze?“
„Prostá ekonomika, příteli trpaslíku,“ ozval se za Felixem hlas se silným přízvukem.
Felix se otočil a zjistil, že vedle stolu stojí bohatě oděný muž s naolejovanými světlými vlasy a krajkou na límci i manžetách. Měl břicho a dvojitou bradu, ale široká ramena a jizva u kořene nosu vypovídala o značně aktivní minulosti. Také jeho oči v sobě měly ostražitost bojovníka, i když se to snažil zakrýt veselým mrknutím.
„Jsem Louis Lanquin z Quenelles, k vašim službám,“ řekl, uklonil se a mávl u toho rukou.
Felix zdvořile sklonil hlavu. „Felix Jaeger a Gotrek Gurnisson k vašim službám,“ řekl. „A chválím vaše sklepy. Překvapilo nás, že jsme tu našli Bugmana.“
Lanquin se usmál. „Další lákadlo, jak přitáhnout muže – a trpaslíky – k mé věci. Ti, kdo se upíšou mně, budou v mém podniku pít zdarma po zbytek života.“
„Proč?“ zeptal se Gotrek znovu.
Lanquin si položil ruce na prsa. „Tén Thorgrin není jediný, kdo má zájem na přežití tohoto města. Trpaslíci mohou okrádat hledače pokladů svými poplatky za vstup a daněmi z toho, co v pevnosti našli, ale i tak zbude hledačům v kapsách dost, aby si na tom chudý hospodský vydělal na živobytí. Daří se mi tu dobře a rád bych v tom pokračoval. Nevěřím, že Thorgrinových pár rekrutů mi to zajistí. Proto...“ Mezi prsty se mu jakoby kouzlem objevil sloupek zlatých mincí, které položil na stůl. „Jsem ochoten zaplatit značné částky, abych si zajistil jejich návratnost v dalších letech.“
Rozdělil sloupek po dvou a přistrčil dvě mince Gotrekovi a dvě k Felixovi. „Monsier Agnar a monsieur Henrik se už zapsali. Co kdybyste se k nim přidali? S válečníky vašeho kalibru v našich řadách určitě zvítězíme.“
Felix pohlédl na Gotreka. Odpověď byla na něm.
Trolobijce se zahleděl na zlato s obvyklou trpasličí úctou, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Trolobijce, který hledá smrt, nepotřebuje ani zlato, ani pivo. Ta odměna je zbytečná.“
Agnar zamrkal, jako by nad tím takhle neuvažoval, a Lanquin vypadal, že bude něco namítat, ale nakonec pokrčil rameny a vzal si zlato zpátky.
„Jak chcete, příteli trpaslíku,“ řekl. „Možná změníte názor. Zatím pijte. Je to na účet domu.“
Felix zasténal. Dát trolobijci pivo zadarmo nepochybně povede k boji a ničení majetku, navíc mohl Lanquin očekávat, že utratí víc zlata, než nabízel, za opravu rozbitých stolů, židlí a vytlučených oken. Jenomže Gotrek po zbytek noci překvapivě téměř abstinoval. Vypil jen deset korbelů Bugmana a vyměnil si několik válečných historek s Agnarem. Felix si stejně popovídal s Henrikem a dobře se bavil i přes uštěpačný tón, který ten chlap vložil do každé historky, co vyprávěl. Henrik byl možná chlubil, ale znal všechny Felixovy starosti a stesky. Smál se vtipům a příběhům, které mohl pochopit jen pamětník. Znal opuštěnost a stesk po domově i chladné noci uprostřed pustiny. Vytrpěl si vztek a mizerné nálady svého společníka. Prožil si úniky o vlásek, přežil horečky a zranění, které byly při následování trolobijce neopominutelnou součástí údělu. Henrik možná nebyl Felixův přítel, ale nedalo se popřít, že to byl jeho bratr.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.