Abnett, Dan: Hereticus


Inkvizitor Gregor Eisenhorn, pronásledovaný svými bývalými spojenci jako radikál a nepřítel Impéria, musí dokázat, že je stále loajální Císaři a zároveň vypátrat nebezpečného kacíře o kterém všichni věří, že je mrtvý. V obavě, že by se mu to nemuselo podařit, používá k dosažení svých cílů stále temnějších prostředků - ale jak daleko může zajít ve využívání zbraní nepřátele, než se tímto nepřítelem sám stane a nebude lepší, než zrádce, kterého pronásleduje?
Závěrečný díl trilogie Eisenhorn z temné budoucnosti Warhammeru 40 000
Brož., 320 str., obálka Alexander Ovchinnikov, překlad Marek Hrnčíř, cena 309 Kč, vyšlo 12. října 2016.




Úryvek z románu:

„Šéfe!“ sykl náhle Haar. Rychle jsem vstal.
„Co je?“
„Pohyb… třicet metrů…“ Jeho hledí se chvělo, jak si stahoval data. Klečel ve dveřích, pušku připravenou k výstřelu.
„Co vidíš?“
„Problémy. Osm mužů, ozbrojených, pohybují se jako pěchotní oddíl. Míří sem.“
„Cestou sem jsme museli o něco zakopnout,“ poznamenal Begundi.
„Nechci bojovat. Ještě ne.“ Podíval jsem se na ostatní. „Vypadneme tudy a pak se přeskupíme.“
„Jeho musíme vzít s sebou,“ řekl Rassi a ukázal na starého kněze.
„Souhlasím. Pojďme.“
Begundi otevřel dveře na opačné straně hangáru a vyšel ven jako první. Bequin jej následovala, pak šel Fischig. Rassi se sehnul, aby pomohl vstát starému knězi. „Pojďte, otče,“ vybídl ho.
Když Dronicus uviděl jeho napřaženou ruku, vyjekl.
„Do prdele! Jsme prozrazení!“ zvolal Haar. „Jdou sem!“
Prostor kolem dveří se zablýskal divokou laserovou palbou, která na několika místech prorazila shnilou fibropřekližku. Kara skočila do úkrytu. Haar zůstal na místě a uslyšel jsem zapraskat jeho dlouhý laser.
„O jednoho méně,“ konstatoval.
Spolu s Rassim jsem zvedl starého kněze na nohy a táhli jsme ho k zadnímu východu. Za našimi zády znovu zapraskal dlouhý laser a zarachotila útočná puška Kary Swole. Odvetná palba zabubnovala do stěny hangáru a proděravěla ji.
„Odveď ho odsud,“ řekl jsem Rassimu a rozběhl jsem se zpátky ke dveřím.
Postavil jsem se za stále ještě střílející Karu a vyslal jsem oknem několik střel z bolteru. Na ulici zaplálo světlo laserů a opřelo se do zdi budovy. Na okamžik jsem zahlédl postavy v šedých bojových uniformách, které se snažily připlížit blíž. Pak se zastavily a znovu vypálily naším směrem.
Mozkem mi proletěla jasnozřivá myšlenka. Popadl jsem Ka-ru a Haara. „Rychle!“ zavyl jsem.
Sotva jsme stačili doběhnout k zadním dveřím, když exploze granátu strhla celou přední část hangáru. Místo kolem dveří, kde se předtím schovával Haar, vybuchlo v plamenech a smršti třísek z fibropřekližky.
Rázová vlna nás vymrštila na ulici.
Fischig mne zvedl na nohy.
„Běž! Běž!“
Kara krvácela z rány od šrapnelu na spánku a Haar byl jako omámený. Ale utíkali jsme, táhli jsme je s sebou po blátivé cestičce k hlavní anténě.
Po ulici před námi běželi tři muži v izolační bitevní zbroji. Namířili na nás laserové pušky.
Begundi měl v rukou svoje hecuterské pistole dřív, než kdokoliv z nás stačil pozvednout zbraň, které už jsme měli v rukou. Zarachotily dvě dávky a z vyhazovacích oken na bocích jeho pistolí se vysypaly prázdné nábojnice. Všichni tři muži před námi se zapotáceli a svalili se na zem.
Begundi se rozběhl vpřed a skolil další dva, kteří se objevili. Pak náhle skočil na zem, převalil se na záda a sestřelil dalšího útočníka ze střechy, kde se náhle objevil.
Pět dalších se hnalo za námi ze dveří hangáru, kterými jsme právě unikli.
Fischig a Kara se otočili a začali po nich pálit. Tři z nich skolili okamžitě. Bequin složila čtvrtého jediným dobře mířeným výstřelem do hlavy. Střela z mé bolterové pistole odhodila posledního dobrých pět metrů zpátky na cestu.
„Trne? Toužíš po Záštitě? Vzor přísaha?“ ozvalo se náhle z mého voxu. Medea naši aktivitu monitorovala přes voxové spojení. „Negativní! Trn si přeje, aby záštita dál odpočívala pod křídly!“ odpověděl jsem v glossii, soukromé kódované řeči, kterou jsem používal se svými lidmi.
„Záštita neklidná. Květ krve.“
„Záštita ať odpočívá, u třikrát zažehnuté. Jako socha, až do skonání světa.“
„Gregore! Nech mne přiletět!“
„Ne, Medeo! Ne!“
Nyní jsme se ocitli ve skutečném palebném poli. Záblesky laserových střel i třaskavé projektily létaly na všechny strany. Fischig a Haar spustili těžkou krycí palbu. Kara a Bequin si cíle vybíraly pečlivěji a většinu z nich také zasáhly. Begundi se svými dvěma pistolemi doslova exceloval. Já jsem střílel uvážlivě, opatrně a účelně a při tom jsem chránil starého kněze svým tělem. Rassiho pepřenka duněla a prskala a metala na nepřátele krupobití olověných kulí. Každých pár sekund zvedl svou hůl a vyslal z jejího stříbrného konce psychotermický plamen.
„Teď se držte!“ křikl jsem. „Hlavně ty, Poule.“
Přikývl.
Odhalte se! vyzval jsem nepřítele a použil jsem k povelu plnou sílu své vůle.
Takový syrový výbuch emocí by obvykle srazil všechny v mé blízkosti k zemi, ale Haar, Begundi a Kara prošli tvrdým mentální výcvikem, aby získali ochranu před mou psykerskou mocí. Bequin byla nedotknutelná a Fischig nosil torkéz, který ho chránil. Rassi vztyčil po mém upozornění mentální zeď. Starý kněz vykřikl, vztyčil se a pomočil se.
Nebyl jediný, kdo to udělal. Všichni útočníci se postavili, kouřící zbraně v ruce, ve tváři nechápavý pohled.
Begundi, Fischig a já jsme je vyřídili v několika vražedných sekundách.
Vítězství.
Na chvíli.
Najednou Dronicus utíkal ulicí pryč a Rassi se zlomil křečí v pase. Cítil jsem to taky. Náhlé vzepětí psionické rezonance pozadí. Jako bolestivě ostrý záblesk světla.
Pozpátku jsem zavrávoral a narazil jsem do stěny nejbližšího domku. Z nosu mi vytryskla krev. Begundi a Kara padli na kolena. Haar ztěžka dosedl na zem a rozvzlykal se. Dokonce i Fischig, chráněný svým torkézem, to cítil a potácel se.
Alizebeth, jediná nedotčená, se po nás rozhlédla a zeptala se: „Co se děje? Co je to?“
Věděl jsem, odkud to vychází. Z hangáru. Zvedl jsem se právě včas, abych viděl, jak se jeho střecha otřásla a nahnula se, a pak ji zevnitř něco prorazilo.
Něco tak obrovského, že to jednoduše odhodilo celou střechu stranou a vztyčilo se to.
Uvědomil jsem si, že předtím musel v hangáru ležet. Nyní byl aktivován a vstal. Co jsme cítili, byly jen zadní laloky vyzařování jeho probouzející se mysli.
S děsivou jistotou jsem si uvědomil, že Fayde Thuringa bude po čertech těžké zastavit.
Udělal jsem neuvěřitelnou, neodpustitelnou chybu. Podcenil jsem ho a podcenil jsem prostředky, které má k dispozici. Už nebyl ani zdaleka tím drobným warpfušérem, kterého jsem kdysi nechal uniknout.
Měl Titána, Císař ho zatrať.
On měl bitevního Titána.


Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.