Seznamte se se zaměstnanci Carnackiho institutu – J.C. Chance: vedoucí týmu, statečný, šarmantní a až nesnesitelně arogantní; Melody Chambersová: technočarodějka, která udržuje v chodu veškerou jejich nadpřirozenobijeckou výbavu a Štístko Jack Palmer: děsivě deprimovaný telepat. Jejich popis práce: udělat NĚCO s duchy, uložit je k věčnému odpočinku, vypudit je a když to nepůjde po dobrém, tak jim nakopat ty jejich ektoplazmatické zadky…
Ve známém strašidelném domě v tichém londýnském předměstí uskuteční čtyři universitní studenti experiment, který se strašlivým způsobem zvrhne. To nebo ten, koho přivolali, je připraví o jejich vědomí, takže z nich zůstanou jen prázdné tělesné schránky.
To je případ pro Hledače duchů, připravené střetnout se s rozzuřeným poltergeistem a duše studentů mu zase vyrvat.
Je to pro ně běžná prácička na jeden den. Jenomže netuší, že v jiné části města se chystá překročit práh mezi světy jiná, mnohem nebezpečnější bytost. Nyní už nejsou v sázce čtyři životy, ale existence veškerého lidstva.
Další pokračování série Hledači duchů, jejichž příběhy se dočkaly i zfilmování (Judas Ghost, premiéra Velká Británie, listopad 2013).
Brož., 264 str., obálka Don Sipley, překlad Josef Hořejší, cena 249 Kč, vyšlo 24.9.2015




Úryvek z románu:

Zvenčí to byl obyčejný dům. Normální nemovitost s větším pozemkem ve střední části vedlejší ulice v naprosto fádní části jižního Londýna. Za klidného večera na počátku podzimu. Až na to, že v tom doně zářilo ve všech oknech světlo. Jako kdyby se jeho obyvatelé panicky báli tmy. Nebo něčeho v ní.
Ulicí se plnou rychlostí přiřítil Land Rover, který jako by se nemohl rozhodnout, po které straně cesty jet, a prudce zastavil před oním domem. Několikrát se ještě zhoupl dopředu a dozadu, jako kdyby si na náhlou nehybnost musel nejprve zvykat, a jeho motor utichl. Nikdo nevystoupil. Tři lidé, kteří byli v uvnitř, zůstali sedět na svých místech, aby si mohli dům a jeho okolí pořádně prohlédnout z bezpečí. Poslední paprsky slunce se rozpustily ve večerním šeru a dům se teď ostře rýsoval proti temnému a podmračenému nebi. Přestože všechna okna zářila velice jasně, nebylo uvnitř vidět žádný pohyb. Pouliční lampy zalévaly celou nehybnou scénu oranžovým a jantarovým světlem. Večer byl velice tichý, ulice prázdná. Dům budil dojem jasně osvětleného jeviště, na kterém každou chvíli začne představení. Melody Chambersová vypnula světla Land Roveru a otočila se ke svým dvěma společníky.
„Mě to připadá docela normální.“
„Nikdy se nenech ošálit normálnosti,“ odpověděl J.C. Chance. „Obvykle to znamená jen to, že se před tebou vesmír snaží něco zatajit. A zřídka to bývá něco dobrého.“
„Mám z tohohle místa špatný pocit,“ konstatoval Štístko Jack Palmer nešťastně.
„Ty máš pořád nějaké špatné pocity,“ odsekla Melody.
„A pokaždé mám pravdu!“
„To je docela možné,“ řekl J.C. „Pořád bych ale rád věděl, proč sis pro boha živého vybrala na převoz našeho týmu zrovna Land Rover? Copak už neměli žádné traktory a kombajny?“ Melody na něj pohlédla spatra. V tom byla velice dobrá. Měla spoustu praxe. „Tento úžasný kousek spolehlivé techniky jsem zvolila, protože už mě nebaví, jak se moje vědecké vybavení vždycky někde zasekne, nebo dorazí příliš pozdě na to, aby nám k něčemu bylo. Jak mám být technočarodějka Hledačů duchů, když nemám žádné vědecké vybavení, se kterým bych mohla pracovat? Tak jsem zašla do garáží Carnackiho institutu a vybrala jsem si tohle. Protože je to opravdový pracant auto a taky protože bylo jako jediné dost velké, aby se do něj všechny moje úžasné přístroje vešly.“
J.C. pomalu přikývl. „Ale není to ten nejnenápadnější dopravní prostředek, ve kterém jsme se tady mohli objevit, že?“ zabručel. „Od nás se čeká, že budeme konat dobré skutky skromně a bez toho, abychom tím na sebe upoutali příliš mnoho pozornosti. Protože kdyby veřejnost zjistila, že existují nějací hledači duchů a čím se zabývají, propukla by masová panika a cvrnkání do kalhot biblických rozměrů.“
Melody si hlasitě odfrkla. „Já si svou práci udělám. Odkážu duchy na jejich místo a nakopu jim ty jejich nadpřirozené zadky přísně vědeckým způsobem. A ještě při tom budu vypadat dobře. O styk s veřejností se můžeš postarat ty.“
„To víš, že postarám,“ řekl J.C. „Vážně. Ani nevíš, jak.“
Melody rozrazila dveře vozu a vystoupila z něj. Podívala se na dům, který na ně čekal uprostřed velkého pozemku, jako by ho vyzývala jen ať si něco zkusí. Světla ve všech jeho oknech jí pohled oplácela bez mrknutí a bez jakékoliv známky, že se za nimi někdo pohybuje. J.C. také otevřel dveře vozu a pomalu a opatrně opustil svoje zadní sedadlo, pak si důkladně protáhl své dlouhé končetiny, které při tom hlasitě praskaly do ticha prázdné ulice. Když byl připravený, přesunul se k Melody a podezíravě si dům prohlédl.
J.C. byl vysoký a štíhlý a příliš pohledný, než aby to bylo dobré pro něj nebo pro kohokoliv jiného. Byl čerstvý třicátník a dával okázale najevo, že je mu to fuk. Měl bledý obličej s rockerskou hřívou dlouhých černých vlasů, výrazný nos a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Na sobě měl luxusní zmrzlinově bílý oblek naprosto ničivého stylu a elegance, doplněný školní kravatou, kterou ukradl. Vždycky nosil tmavé brýle a měl k tomu dobrý důvod. J.C. byl vedoucím týmu, protože byl jediný dost odvážný a arogantní, aby stál vždycky vpředu a čelil nebezpečí s ledabylým úsměvem a mnohem větší dávkou sebevědomí, než bylo pro něj nebo jeho společníky zdrávo.
„Divné…“ řekl J.C. konečně. „Já vím, že je večer, ale přece jenom by měl někdo být venku. Spěchat domů z pozdní práce, běhat pro zdraví nebo venčit psa… Je to skoro jako kdyby všichni místní nějak vycítili, že není bezpečno zdržovat se v tuto chvíli venku.“
„To je dobře,“ přikývla Melody spokojeně. „Nenávidím nevinné kolemjdoucí. Jenom se člověku pletou pod nohy a pak umírají v rámci vedlejších ztrát strašlivou smrtí.“
„Kromě případů, kdy je využiješ k tomu, aby ses za ně schovala,“ řekl J.C.
„To jo,“ přisvědčila Melody. Vyslala k domu poslední varovný pohled a pak obešla Land Rover, aby z něj vyložila svoje drahocenné přístroje.
„Ne aby někoho z vás napadlo, že by mi mohl pomoct se vší tou dřinou a vláčením těžkých předmětů!“ řekla hlasitě.
„Bez obav,“ odpověděl J.C. „Nenapadne.“
Pak nemilosrdně bušil na spolujezdcovy dveře Land Roveru, dokud se konečně neotevřely a Štístko Jack Palmer napůl nevypadl ven. S viditelnou námahou se narovnal a se zamračeným výrazem za sebou dveře zavřel. Pak se o ně opíral, dokud nenašel rovnováhu a neuspořádal si myšlenky. Nejistě se rozhlédl po ulici, jako by doufal, že mu něco naznačí, co tady vlastně sakra dělá, načež vytáhl z vnitřní kapsy svého saka malou stříbrnou krabičku s pilulkami. Otevřel ji a prstem se přehraboval v jejím pestrobarevném obsahu tak dlouho, až si vybral dvě tmavě zelené pilulky zdobené matně žlutými blesky. Hodil si je do úst, nasucho je spolkl s praxí někoho, kdo to dělá už hodně dlouho, a pak několikrát hlasitě škytl. Narovnal se, odstrčil se od vozu a krabičku schoval zpátky do kapsy. Oči měl najednou mnohem jasnější a ve tváři se mu objevil úsměv odhalující až příliš mnoho zubů. J.C. na něj pohlédl bez jakéhokoliv výrazu.
„Pořád ještě jsi na máminých malých pomocníčcích? Mentální medikaci? Vždyť jsme s vyšetřováním ještě ani nezačali.“
„Je to jediný způsob, jak se vypořádat s Melodyiným stylem jízdy,“ odpověděl Štístko.
„Já jsem to slyšela!“ ozvalo se zpoza Land Roveru.
„Taky jsi měla!“ odsekl Štístko mrazivě. Trochu poklesl. „Bože, já jsem tak unavený, J.C. Teď bývám unavený pořád. Potřebuji něco, co by mne probralo a udrželo na nohou. Tak tohle je ten dům? Nelíbí se mi. Mám pocit, že se na mne kouká.“
Prohlédl si dům zasmušilým, antagonistickým způsobem, jako by ho vyzýval na zápas. J.C. ho nechal a odešel za Land Rover k Melody, která vršila bedny s technickým vybavením na chodník. Ani se na něj nepodívala a dál pokračovala v práci.
„Tuhle noc moc dobře nespal,“ utrhla se na něj. „Nechce spát. Říká, že když spí, je… zranitelný. Že by se něco mohlo pokusit vloupat se mu do hlavy, když má vypnuté ochrany. A u telepata tak citlivého, jako je on – kdo může říct, že ne?“
„Přece si může najít nějaké pilulky, které mu pomůžou usnout?“ řekl J.C.
„Může; ale jeho tělesná konstrukce je už tak oslabená nejrůznějšími chemikáliemi, mnohdy takovými, jejichž existenci moderní věda pouze tuší, že to chce něco zatraceně silného, aby to na něj účinkovalo. A on se bojí brát si podobné pilulky moc často, aby si na ně nevypěstoval imunitu. Pak už by neměl nic, k čemu by se mohl uchýlit, kdyby to potřeboval doopravdy. Polyká těch svých pilulek pořád víc a víc, J.C.! Větší, silnější dávky. Jen aby se udržel v chodu. Nelíbí se mi, kam to směřuje; ale netuším, jak jinak bych mu mohla pomoct. Sex už ho zabavit nedokáže a láska mu nedává dost sil. Někdy mám pocit, že ho při životě udržuje jenom jeho práce.“
„On svou práci nenávidí,“ namítl J.C.
„Já vím!“
Oba se podívali na Štístka, který se pomalu pohupoval na patách a prohlížel si čekající dům. Vypadal jako boxer chystající se do ringu na zápas, o kterém je přesvědčený, že je zfixlovaný.
Štístko Jack Palmer byl telepat týmu hledačů duchů a depkař na plný úvazek. Jak často říkával, Kdybyste mohli vidět svět tak jasně, jako já, taky byste byli klinicky deprimovaní. Třicítku už měl nějaký ten pátek za sebou a byl z toho otevřeně nešťastný; byl malý, podsaditý a předčasně plešatící. Mohl by být docela přitažlivý, kdyby se přestal na dost dlouho kabonit. Na sobě měl staré špinavé džíny a tričko s nápisem: ŽE JSEM PARANOIK JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE VÁS NEJSEM SCHOPNÝ DOSTAT a odřenou černou koženou bundu, jejíž nejčerstvější šrámy byly vyspravené sešívačkou. Spolykal tolik pilulek, že při kašlání chřestil. Tak akorát, jak říkal, aby si udržel svět a jeho příšernosti dál od své hlavy.
Melody konečně naložila všechny důležitější položky své výstroje na vozík a teď ho táhla po ulici ke Štístkovi, stojícímu před domem. J.C. vyrazil pomalou chůzí za ní. Nebyl tak pošetilý, aby jí nabídl pomoc – věděl, že Melodyiných přístrojů se nesmí dotknout nikdo jiný, než Melody. Nakonec stáli tři hledači duchů bok po boku a bedlivě si prohlíželi dům.
„Cítíš něco, Štístko?“ zeptal se J.C. po chvíli.
„Něco zlého se tu přihodilo,“ odpověděl Štístko. „Nedávno.“
„Očividně,“ opáčila Melody jedovatě. „Jinak bychom tady nebyli, že? Co zlého?“
Štístko se nad tím zamyslel. „Něco hodně zlého.“
„Výborně!“ prohlásil J.C. vesele. „Alespoň to bude zajímavější. Tak jdeme a zašťouráme do toho klackem.“
„Až po tobě,“ odpověděl Štístko.
J.C. se jen ušklíbl a vyrazil po dlážděném chodníku ke vchodu. Štístko se ploužil za ním, zatímco Melody hrkotala se svým vozíkem vzadu. Cestička vedla přes pečlivě posekaný trávník vyzdobený hrstkou zamračených zahradních trpaslíků. Štístko je pozoroval s ponurým podezřením. V tiché ulici se jejich kroky a vrzání Melodyina přetíženého vozíku hlasitě rozléhaly. J.C. se trochu zamračil, když si uvědomil, že nic jiného neslyší.Večer byl skoro absolutně tichý, jako kdyby zadržel dech a naslouchal. Kroky se na cestičce ozývaly tak zřetelně, že každý v domě už musel vědět, že jsou tady; ale nikdo se neobjevil v některém z jasně osvětlených oken, aby se podíval.
„Ví někdo v domě, že přijdeme?“ zeptala se Melody.
„Někdo ano,“ odpověděl J.C. „Profesor Volke zavolal asi před hodinou na tísňovou linku institutu, z této adresy. Zjevně je čísi bratranec. Věděl dost o nás a o tom, co děláme, aby zahalekal o pomoc, když te to tu děsivě podělalo.“
„V čem si říkal, že je problém?“ zeptal se Štístko.
„To nevím,“ odpověděl J.C. „Tohle je mimořádná akce. Nedostali jsme žádný spis ani instrukce. Poslali na to nás, protože jsme byli zrovna nejblíže a mohli jsme se sem dostat nejrychleji. Všechny děsivé a zábavné podrobnosti nám má dodat na místě profesor.“
„Žádný spis, žádné podrobnosti, žádná varování,“ řekl Štístko. „Tak tohle už může být jenom lepší.“
J.C. se zastavil před vchodovými dveřmi. Štístko zůstal v příhodné vzdálenosti za ním. Melody postavila vozík a snažila se popadnout dech. J.C. zazvonil, briskně zabušil na dveře a pak do nich ještě pro dobrou míru několikrát kopl. Tím vším vytvořil značný hluk, ale žádné reakce se nedočkal. Zkusil kliku, ale bylo zamčeno.
„Co budeme dělat, ó náš moudrý a učený vůdče týmu?“ zeptal se Štístko.
„Předpokládám, že bychom mohli rozbít okno…“ usoudil J.C.
„Pusťte mě k tomu,“ řekla Melody.
Protlačila se kolem Štístka a J.C. pak z tajné kapsy vytáhla štíhlou zašpičatělou věcičku. Tu strčila do zámku a zacloumala jim, a zámek pokrčil rameny a vzdal to. Melody rozrazila s úklonou dveře dokořán. J.C. se zamyšleně díval na nástroj v její ruce.
„Jak dlouho už takhle dokážeš odemykat zámky, Melody?“
Pokrčila rameny a usmála se, pak nástroj schovala. „Děvče se nějak musí bavit…“
„Hned jak se vrátím domů, vyměním si všechny zámky,“ řekl J.C.
„Klidně,“ odpověděla Melody. „Uvidíme, k čemu ti to bude.“
Vešli dovnitř a pečlivě za sebou dveře zase zavřeli.
Tři hledači duchů se pomalu a opatrně sunuli dlouhou, úzkou chodbou, rozhlíželi se kolem sebe a dávali si pozor, aby se ničeho nedotýkali. Všechna světla byla rozsvícená, každá žárovka jasně zářila, ale nikdo je nevítal. Ve vzduchu viselo hrozné, tísnivé ticho, které jako by dusilo i ten sebemenší zvuk. Štístko zamžoural a zamnul si čelo.
„Špatná atmosféra,“ postěžoval si.
„Jak špatná?“ zeptal se J.C. trpělivě.
„Škodlivá,“ odpověděl Štístko. „Toxická.“
„Jako skutečné, bezprostřední ohrožení života?“ vyptával se J.C.
„Co myslíš?“ opáčil Štístko.
„Proč se jako duchové nikdy nevracejí veselí, přátelští lidé?“ zeptala se Melody. „Proč se nikdy nesetkáme se šťastnými, veselými duchy z bezedných hlubin, kteří jsou doopravdy rádi, že nás vidí?“
„Odpověď je skoro jistě implicitně obsažená v otázce,“ řekl J.C. „Pohodáři se prostě vracet nepotřebují. To ti, co si mají na co stěžovat, přicházejí a straší živé. Zkusíme obývací pokoj.“
Rychle prošel chodbou a při tom otevřel každé dveře, které míjel, aby se podíval, co je za nimi. Až našel obývací pokoj a vešel dovnitř. Štístko ho následoval, zatímco Melody se plahočila s vozíkem, jehož kolečka vázla na shrnutém koberci. Z obývacího pokoje se vyklubala příjemná prostorná místnost s pohodlnými křesly a velkou červenou koženou pohovkou, spolu s obvyklým komfortem a luxusem, včetně doopravdy velkého širokoúhlého televizoru. Kousek stranou stál podlouhlý konferenční stolek a kolem něj byli na podlaze usazeni dva mladíci a dvě dívky. Všichni na sobě měli džíny a mikiny a měli ten nedefinovatelný, ale nezaměnitelný vzhled studentů. Žádný z nich nevzhlédl, když hledači duchů vešli do místnosti. Žádný nevydal jediný zvuk a nehnul ani svalem. Jen seděli na místě a zírali prázdnýma očima v prázdných obličejích přímo před sebe.
J.C. na ně začal mluvit, ale nechal toho, když si uvědomil, jak jsou nehybní a jak dokonale prázdné mají tváře. Pomalu vyrazil vpřed, krok za krokem, až byl těsně u nich a mohl je prozkoumat důkladněji. Nereagovali, ale stále dýchali, i když jen plýtce. J.C. se trochu uvolnil. Kde je alespoň jiskra života, je i naděje. Pokynul Štístkovi a Melody, aby zůstali, kde jsou, a začal sedící studenty obcházet a zkoumat zblízka, s rukama založenými za zády, aby si byl jistý, že se ničeho nedotkne. Pak se přes ně naklonil, aby se podíval na konferenční stolek. Ležela na něm starožitně vyhlížející ouija, spiritistická tabulka se všemi obvyklými znaky a písmeny sloužícími k vyjádření duchova sdělení. Příslušnou skleničku otočenou stopkou nahoru nikde neviděl, ale na stolku i na koberci pod ním ležely skleněné střepy.
„Spiritistická tabulka?“ řekl Štístko a velice opatrně přistoupil blíž, aby si ji prohlédl. „To není nikdy dobré znamení. Tyhle věci by měli zakázat. Otevírají dveře a nikdy z nich nic dobrého nevzejde. Dát ouiju bandě amatérů je jako dát batolatům ruční granát. V obou případech to znamená, že někdo půjde spát s brekem.“
J.C. luskl každému ze studentů hlasitě prsty před obličejem, ale žádná reakce se nedostavila. Narovnal se a zamyšleně se podíval na kameru na stativu, která stála u stěny, zaměřená na konferenční stolek. J.C. pokynul Melody a ta přispěchala, aby si kameru prohlédla.
„Drahá,“ konstatovala okamžitě. „Poslední výkřik techniky, všechny nejnovější serepetičky. Jedna z těch, co udělají většinu práce za vás. Má hodně vychytané filtry a pár extra udělátek navíc… to někdo potřeboval zaznamenat každičký detail pro potomstvo?“
„Funguje ta kamera?“ zeptal se jí J.C. „Pořád točí?“
„Ne. Někdo ji vypnul.“
„A nepřenáší obraz někam jinam?“
„Ne. Je nastavená na záznam.“
Všichni sebou trhli, když z horního patra uslyšeli tiché, ale zřetelné zvuky pohybu. Pak pomalé, kradmé kroky někoho, kdo doufá, že unikne pozornosti. J.C. hlava se pomalu pohybovala, jak sledovala kroky z jedné strany místnosti na druhou. Zvuky najednou ustaly. J.C. vyběhl na chodbu a Štístko s Melody mu byli v patách.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.