Šetřte si dech na poslední zaječení…
Lidstvo decimuje v globálním měřítku podivná epidemie lidově označovaná jako Róza. Ti, kteří ji dostanou, začnou zapomínat – nejprve jen maličkosti, jako kde si nechali klíče… pak už ne takovové maličkosti, jako jak řídit auto nebo písmena abecedy. Nakonec jejich těla zapomenou, jak fungovat. A moderní medicína je bezmocná.
Hluboko v Tichém oceánu, na dně Marianského příkopu, byla objevena neznámá substance pracovně nazvaná ‚ambrózie‘ – která podle prvních zpráv dokáže vyléčit cokoliv. Je docela možné, že právě tohle by mohl být lék schopný poradit si s Rózou.
Pro výzkum tohoto fenoménu byla jedenáct kilometrů pod hladinou oceánu vystavěna speciální výzkumná laboratoř Trieste obsazená trojicí špičkových vědců. Když se ale náhle přeruší spojení s ní, je do do temných vod oceánu vyslána dvoučlenná záchranná výprava v naději, že záhadu vysvětlí… a místo toho se setká se zlem temnějším, než si kdo vůbec dokáže představit.
Hlubina je dílem horor a dílem psychologická noční můra, kterou si nesmí nechat ujít žádný čtenář Stephena Kinga a Cliva Barkera - zvlášť pokud se bojí tmy.
Váz., 336 str., překlad Petr Caha, cena 349 Kč, vyšlo 19. srpna 2015




Úryvek z románu:

Luke to viděl ve své mysli: plechová petlice líně spadla dolů jako jazyk visící z tlamy unaveného psa. Víko se maličko pootevřelo.
Jen o chloupekk.
„Al…“
„Já jsem to slyšela taky.“
Al měla na tváři ten výraz co to sakra znamená? V koutě nebylo živé duše. Pouze ta bedna. A to, co bylo v ní.
Což je nic, říkal si Luke. Přece se dovnitř dívali, ne? Nebylo tam nic, než nástroje – a nepřirozeně dlouhá ruka zakončená smolně černými drápy – a elektronické obvody a nic jiného. Vůbec nic jiného.
Al se narovnala a zamířila k tomu zvuku, její boty zněly na kovovém roštu podlahy tak tak. Udělala pět kroků, pak deset.
Tak. Tak. Tak. Tak.
Její boty splynuly s kobercem tmy ve vzdáleném koutě místnosti – vypadalo to, jako by ji ta temnota vypíjela, vsávala ji do sebe.
Luke vstal. „Al, co kdybychom—?“
Ale Al už splynula s tmou.
Tak. Tak. Tak. Ta—
Ticho se protahovalo. Lukeův dech se změnil v pištivé chroptění.
Al, okamžitě odtamtud vypadni, prosím tě. Utíkej odtamtud, sakra.
Tak. Tak. Ta—
Všezahalující ticho.
Pak Alin hlas ozývající se z temnoty:
„Ježíši Kriste. Ne. Ne. Ježíši Kri—“
Tak… tak… taktaktaktak
Al vyběhla z temnoty a narazila do Luka, skoro ho smetla na zem. Její obličej byl zkřivený hrůzou; ústa jí strnula ve výkřiku děsu, ale vycházelo jí z ní jen dušené, škytavé sípání.
Luke ještě neviděl dospělého člověka, který by vypadal tak zkamenělý strachem. Nedokázal si představit, co by Al – nejodolnějšího člověka, se kterým se kdy setkal – mohlo takhle proměnit v chvějící se uzlíček nervů.
Hu-Thump!
Vycházelo to ze tmy, kde se podobné zvuky vždycky rodí.
Z bedny, která v jeho představách už přepravní bednu vůbec nepřipomínala.
Byla teď ze dřeva, pomalovaná šklebícími se klauny.
Hu-hu-hu, už si pro tebe jdu, Lucíčku! Hu-hu a tentokrát to dovedeme do konce!
To nebylo možné. To nemohlo být možné, po všech těch letech. Byl to jen výplod jeho přetížené obrazotvornosti. Něco, co mu naočkovala jeho vlastní matka, která chladnokrevně předvídala účinky, jaké to na jejího mladšího syna bude mít.
Ta truhla byla prázdná. Ta bedna byla prázdná. Takže tu není—
HuTHUMP.
Teď to bylo blíž. Vzdálenost se zmenšovala.
Jak se to mohlo dostat sem dolů? zeptal se Luke dětinsky sám sebe.
Odpověď byla ve své logice stejně dětinská: To je hloupá otázka – dostalo se to sem, protože je to příšera. Příšery to takhle dělají.
Luke chytil Al za ramena. Její tělo se pořád ještě třáslo a oči měla vytřeštěné hrůzou.
„Co jste tam viděla?“ zasyčel Luke. „Pro boha živého, Al – co?“
„On je živý,“ zašeptala Al. „On je… on je pořád naživu.“ Vyrazila ze sebe sérii neartikulovaných výkřiků. „Je pořád naživu!“
Lukeova mysl převzala ten obraz s překvapivou lehkostí: z bedny vylézal mladý námořník, Eldred Henke. Jeho tělo bylo nabobtnané mořskou vodou, kůže mu visela z kostí jako chuchvalce mokré vlny. Obličej měl rozsekaný žhavým kovem.
Na svých tlejících nohách se potácel k Al a nechával za sebou cáry kašovitého černého masa. To ty jsi mi to udělala, sípal, Ty jsi to udělala…
Zjevně viděli každý něco jiného – ať už v té bedně číhala jakákoliv hrůza, pro každého z nich byla jiná – ale Luke si nebyl jistý, jestli na tom záleží. To, co způsobilo, že tohle viděli, bylo bezpochyby schopné udělat s nimi něco podobného, co to udělalo Westlakeovi. Mohlo to roztrhat jejich mysli na kusy.
„Jděte,“ Luke popostrčil Al k průlezce. „Jděte, jděte! Musíme odsud vypadnout, hned!“

HuTHUMP. Al se omámeně podívala za tím zvukem – ve tváři měla směsici šoku, nevěřícnosti a primitivního strachu. Luke si všiml prázdného výrazu v jejích očích. Vypadala jako by byla úplně nepříčetná.
Připravte záchranné čluny, námořníci! SS Příčetnost se převrhla! Jdeme ke dnu!
HUTHUMP! – tentokrát tak mocně, až se pod tím podlahový rošt otřásl.
Začali couvat k průlezce. K zející tlamě temnoty.
Jaká byla tvoje původní tvář, než ses narodil?
To byl zenový kóan, který Luke odříkával na veterinární škole. Od té doby měl tendenci vybavovat si ho v časech nejhoršího nebezpečí – jako když se Zachary dusil kouskem málo usmažené slaniny a Luke na něj aplikoval Heimlichův zákrok.
Jaká byla tvoje původní tvář?
Nikdy si nedokázal původní tvář představit, ale bylo mu jasné, že právě o tom při tom cvičení jde. Odvede to jeho mentální pozornost – jiskérka pokoje uprostřed vší té umrtvůjící hrůzy, oko bouře, ve kterém se dá pracovat.
Dostaneme se z toho, řekl si teď. Pár zachráněných životů už na kontě mám. Zvířecích životů, jistě, ale duše je duše. Teď nás dokážu zachránit oba. A taky jsi jich pár ztratil, připomněla mu jeho matka. Ztratil jsi i ten nejdůležitější.
I to byla pravda. A teď byl tak vyděšený, jako ještě nikdy – cítil hrůzu ještě intenzivnější, než u té odpadní roury nebo ve sklepě. Tehdy měl alespoň na dosah svět, do kterého mohl uniknout.
Teď pouze těsnou rouru.
„Jděte první,“ řekl Al. „Al…?“
Al zírala s ústy dokořán do tmy za ním. Z koutku jí vytékala slina na bradu.
HUTHUMP!
Velké vlnité protažení, jako kdyby polkla sama temnota. Luke by přísahal, že zahlédl, jak se něco bledého a hadovitého vrhá vpřed.
„Al!“ Surově jí zatřásl. „Vzpamatujte se, zatraceně!“
Její oči se vyčistily. Přikývla, jako by chtěla říct, že je zase na příjmu.
„Zvedněte ruce, ano?“ vyzval ji Luke. „Držte je nad hlavou, jako skokan z věže. To by vám to mohlo usnadnit. Odstrkávejte se, i tou zraněnou rukou – bude to bolet jako čert, ale když to bude třeba, dám vám ji zase dohromady. A nezapomeňte na ty ohyby, ano?“
Al přikyvovala. „Dobře. Jo, dobře.“
„Jděte. Hned.“
Al se ponořila dovnitř, roura polkla její hlavu a ramena. Když zmizely i podrážky jejích bot, Luke se naposled ohlédl.
Uprostřed místnosti byla polopevná hranice, kde se světlo setkávalo s tmou.
Přes hranici se natahovalo osm výrůstků.
Jedna-dvě-tři-čtyři-pět-šest-sedm-osm!
Osm prstů. Jen konečky.
Osm drápů. Černých, ostrých.
Každý z těch prstů byl nepřirozeně daleko od ostatních – alespoň patnáct centimetrů. Obrovská ruka pohybující se hbitými pavoučími pohyby kupředu.
Jeden z těch prstů na něj kýval.
Ahoj, Lucíčku. Po všech těch letech zase spolu.
Luke se vrhl po hlavě do roury. Přinutil se dýchat pravidelně; byl si skoro jistý, že pokud by začal hyperventilovat a omdlel, probral by se s tou rukou sevřenou kolem kotníku.
Roura se kolem něj sevřela, moře na něj tlačilo veškerou svou tíhou.
Dýchej, Luke. Pro boha živého, dýchej.
Vytvořil si systém: patama se zapřel o kluzký kov a odstrčil se prsty, sunul se kupředu jako červ. Bylo to jako dělat tisíce výponů po sobě. Jeho svaly řvaly bolestí.
HUTHUMP!
Teď to bylo u ústí roury. Půl druhého metru za ním. Možná míň.
S rukama nad hlavou se mu dýchalo lépe, netísnil si plíce. Narazil na ohyb, ale protože už věděl, že přijde, hbitě se kolem něj prohnul. Špičky bot mu klouzaly po kovu, který byl najednou hrozně lepkavý a olejnatý.
Jaká byla tvoje původní tvář, než ses narodil?
Silou vůle se přinutil uklidnit. Lýtka se mu třásla; měl pocit, jako by měl servané šlachy z kostí.
Skrríííííš…
Nehty na kovu. Ruka byla uvnitř roury a škrábala se k němu. Šátrala a posouvala se vpřed jako velká slepá tarantule.
Luke se natahoval, prsty mu mrtvěly a všechny svaly na nohou ho bolely. Představil si, jak se roura protahuje stejně, jako ten sklep před lety. Nekonečný, dusivý tunel. Dokonalé loviště.
Ne. Roura má konec a on ho dosáhne. Slyšel, jak se Al snaží někde vepředu. Vzduch byl už teď cítit méně zkaženě. Nemohlo to být daleko.
Skrríííííš…
Nyní na jeho botě.
Dráp mu škrábal po podrážce, dřel gumu. Luke mimoděk vykřikl – nepadej propadlem do hadí jámy, synáčku, když spadneš, je to game over a přijdeš o všechny tokeny – a hnán adrenalínem vyrazil vpřed.
Další odstrčení, další, lýtkové svaly se napjaly, pot mu promáčel kombinézu, další odstrčení, ústa dokořán a lapající po dechu, prsty se natahují—
Roura skončila. Alicina silná ruka sevřela jeho zápěstí a vytáhla ho ven.
Stáli v chodbě a lapali po dechu. Příklop byl tři metry od nich. V jeho průzoru bylo vidět kolečko kalného světla. Tam na ně bude čekat Vé.
Rozběhli se jako děti utíkající před bubákem – což byla svým způsobem pravda. Luke riskoval jedno ohlédnutí přes rameno. Nedokázal si pomoct. Byl skoro v pokušení udělat dlouhý nos.
Nechytil, nechytil a teď si můžeš trhnout nohou.
Uviděl ruku v ústí roury. Byla obrovská – ještě větší, než si pamatoval. Jejích pět prstů – ne, ne, má přece osm prstů, jako pavouk – její prsty svíraly okraj průlezky, dobrých dvanáct centimetrů od sebe.
Lukeova mysl provedla rychlý šílený propočet. Jaká je vzdálenost mezi ústím roury a bednou? Nejméně třicet metrů. Ruka se plazila přes celou čistící místnost a průlezku… jak daleko dokáže dosáhnout? Možná, že je na konci paže, která se dokáže roztahovat donekonečna…
…ne, musela být přece něčím ukončena, ne? Tělem. Hostitelem.
Když se Luke pokusil to tělo představit – ten obraz krátce probleskl jeho hlavou – jeho mysl se okamžitě dala před tou noční můrou na útěk.
Ruka se nepatrně zvedla. Zhoupla se ze strany na stranu.
Mávala mu na rozloučenou.
Pá-pá, Lucíčku. Ještě se spolu uvidíme, a brzy. Seznámíme se spolu blíž. Vždycky jsme si byli blízcí. Prozatím ahojky. Bylo nám ctí.

Když se protáhli průlezem, Vé je přivítala vzrušeným štěkotem. Vypadali, jako kdyby od chvíle, kdy tam vlezli, zestárli nejméně o pět let.
Oba páchli tím adrenalínovým potem, který člověku pryští z pórů jako syrovátka ze zrajících sýrů. Kombinézy měli umaštěné od oleje ze stěn průlezky a na několika místech potrhané při… útěku? Před čím utíkali: Al měla kombinézu roztrženou na břiše; vypadalo to jako rozšklebená ústa odhalující její břišní svaly. Odpočívali, vkleče s rukama opřenýma o zem, popadali dech a neodvažovali se podívat jeden druhému do očí. Strach, který Luke cítil – ochromující, bezhlavý strach dítěte – mu teď připadal hloupý… více méně. Věděl, že kdyby se teď podíval průzorem do těsné, slabě osvětlené chodby, neuviděl by nic. Přesto se nedokázal přinutit to udělat.
Nedokázal se ani přesvědčit, že to, co viděl, nebylo skutečné – když už ne dost na to, aby mu to ublížilo fyzicky, tak přinejmenším aby to poškodilo nebo zničilo jeho mysl.
Hraje si to s tebou, Luke.
Vypadalo to tak. Hloupé bylo, že tomu skoro věřil. Mařilo to každičký jeho pokus uniknout tomu nebo to jen racionálně vysvětlit. Cítil se jako krysa běžící podzemím s teriérem v patách, zatímco zhora zaznívá dupání nohou krysaře jako burácení hromu. Jako kdyby ho nějaká vypočítavá síla neustále směrovala k ponurému cíli, jehož obrysy Luke chápal jen částečně.
Žerty stranou, bráško. Pravděpodobně je to těžký případ mořské potřeštěnosti.
Claytonův hlas.
Tuhle možnost nemůžeš vyloučit, bratře můj milený.
Luke ji nevylučoval. Stejně tak bylo možné, že se ho zmocnila Róza. Mohla by mít takový průběh. Člověk si začne představovat věci. Že ho pronásledují lovci bez tváře, vrací se jejich dětské noční můry, aby se jich zmocnili. Svět se hroutí a jejich mozky se hroutí s nim.
A pokud by to chytili dva ubožáci najednou? přizvukoval mu Clayton. Nu, to by degeneraci obou určitě urychlilo. Oba by se začali chytat stejného stébla, pronásledovaly by je stejné přízraky. Nemyslíš?
Luke se podíval na Al. Nespatřil na jejích tvářích ani rukou žádné skvrny – jestli se u ní už projevily, on je neviděl. Pokud šlo o něj, cítil, že mu na obličeji vyráží stresové akné, ale to bylo asi tak všechno.
Vé mu protlačila hlavu pod loket a šťouchla do něj čenichem. Olízla mu dlaň, hlavu nakloněnou v tázavém úhlu.
Já toho psa znám, pomyslel si Luke, který se pustil do inventury svého okolí. Jmenuje se Vé. Je to hnědá labradořice, trochu malá na svou rasu. Nacházíme se jedenáct kilometrů pod hladinou Tichého oceánu. Ta žena vedle mne je podporučík Alice Sykesová, U.S. Navy. Já jsem Luke Nelson, veterinář. Bydlím na 34 Cherryhill Lane v Iowa City. Moje žena se jmenuje Abby. Můj syn má na pravé ruce mateřské znaménko ve tvaru krokve.
Potřásl hlavou, rozzlobený sám na sebe.
Moje bývalá manželka se jmenuje Abby. Můj syn měl na pravé ruce mateřské znaménko ve tvaru krokve.
„Co si o tom myslíte, doktore?“ zeptala se Al. „Přeskočilo nám tady dole nebo co? To, co jsem tam viděla—“ kývla hlavou k průlezce do čistící místnosti „—nemohlo existovat. Vím to. Viděla jsem mladého Henka, jak vylézá z té podělané bedny. Pohyboval se jako krab a nabobtnalé maso mu odpadávalo z kostí… a ani na okamžik ze mne nespustil pohled, doktore. Jeho oči byly jasné, mrazivé a strašlivě vzteklé. Nemělo by to být možné, ale je. Tady dole ano.“
Luke zvedl nohu, aby si prohlédl podrážku boty. Do gumy byl vyrytý klikatý šrám. Skoro ho ani nešokovalo, že ho vidí.
„Měli bychom najít ten generátor, Al.“
Al přikývla, spokojená, že mají plán. „To bychom měli.“


Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.