Abnett, Dan: Horův vzestup


Po tisících let expanzí a konkvist je lidské Impérium na vrcholu. Císař, který dosáhl svého snu pro lidstvo, předá otěže moci svému vrchnímu veliteli Horovi a zamíří zpátky na Terru. Je ale Horus dost silný, aby ovládl svoje velitele a pokračoval v císařových velkých plánech, nebo dopustí, aby ho moc zkorumpovala?
První kniha ze série Horovo kacířství
Brož., 352 str., obálka Clint Langley, překlad Vojtěch Dušek, cena 279 Kč, vyšlo 26.9.2011







Úryvek z románu:

Byla to dobrá historka. K vyprávění ho většinou přemluvil Torgaddon, vyhlášený vtipálek proslulý svým burácivým smíchem a všemi těmi pitomými kousky, které prováděl. A Loken se vždycky zase nechal přesvědčit a pustil se do příběhu, který už se po tolika opakováních vyprávěl skoro sám.
Loken se vždy pozorně ujistil, zda posluchači pochopili, jaká ironie se v příběhu skrývala. Nejspíš se kvůli své účasti na celé té záležitosti trochu styděl, protože při ní byla prolita krev pro pouhé nedorozumění. Vždy se snažil, aby jeho posluchači dokonale pochopili nesmírnou tragédii, kterou byl příběh o Císařově smrti prodchnut. Nakonec je ale stejně většinou zajímala jen Sejanova smrt.
Ta, a ještě závěrečná pointa.
Tehdy se, alespoň podle warpem rozladěných horologů, psal dvou stý třicátý rok Velkého křížového tažení. Loken vždy dbal na to, aby příběh zasadil do správné doby a na správné místo. Velitel už se tehdy asi rok honosil titulem vojevůdce, který obdržel po závěrečném triumfu v ullanorském tažení, a dychtil dokázat, že je svého nového postavení hoden; především svým bratrům.
vojevůdce. Takový skvělý titul. Pořád ještě zněl nově a nezvykle.
K plavení se oceánem hvězd to tehdy byla podivná doba. Dělali jen totéž, čím už předtím strávili celá dvě staletí, ale najednou jim to přišlo zvláštní. Něco začínalo a něco zase končilo.
Plavidla 63. expedice tehdy naprostou náhodou narazila na Impérium. Nenadálá warpová bouře, kterou později Maloghurst prohlásil za dílo štěstěny, je přiměla změnit trasu a zavedla je na okraj soustavy devíti planet.
Devíti planet obíhajících kolem jediného žlutého slunce.
Když tenkrát Císař hejno robustních válečných lodí na okraji soustavy zpozoroval, otázal se jich nejprve na jejich cíl a na důvod jejich přítomnosti. Když mu odpověděli, je promptně opravil v několika bodech, které považoval za chybné.
A pak je vyzval, aby mu odpřísáhli poslušnosti.
Vysvětlil jim, že je Císařem lidstva. Neochvějně provedl svůj lid nešťastným obdobím warpových bouří, Věkem sváru, aniž by polevil v prosazování lidského práva a udržování pořádku. Jak dále prohlásil, nic menšího se od něj ani nečekalo. Nenechal plamínek lidské civilizace pohasnout ani během tragické izolace, kterou přinesla Dlouhá noc. Zachovával tuto její drahocennou, životně důležitou část nedotčenou do doby, kdy s ní měly rozptýlené fragmenty lidstva znovu navázat kontakt. Nyní se radoval, že ten čas už konečně nadešel. Srdce mu zaplesalo, když spatřil, jak se osiřelé lodě navracejí do srdce Impéria. Vše už pro ně bylo připraveno. Vše zůstalo zachováno. Císař měl přivinout navrátilé sirotky na svou hruď a spustit svůj Velký plán obnovy, aby se Impérium lidstva mohlo po právu opět rozprostřít mezi hvězdami.
Stačilo jen, aby mu odpřísáhli poslušnost. Aby mu přísahali poslušnost jako Císaři lidstva.
Velitel, kterého celá ta záležitost vcelku příjemně pobavila, vyslal Hastura Sejana, aby se s Císařem setkal a vyřídil mu vojevůdcův pozdrav.
Sejanus byl velitelův oblíbenec. Nebyl tak pyšný ani prchlivý jako Abaddon, ani tak bezohledný jako Sedirae, dokonce ani tak neochvějně spolehlivý a majestátní jako Iacton Qruze. Sejanus byl dokonalý, ve všech ohledech vyvážený kapitán. Byl stejně tak válečník jako diplomat a v jeho společnosti jste si často ani nevzpomněli na jeho služební záznam, který předčil jen ten Abaddonův. Byl to skvělý muž, říkával později Loken, když vyprávěl svůj příběh. Skvělý, všemi zbožňovaný muž. „Zbroj Vzor IV ještě nenosil nikdo lepší než Hastur Sejanus. O jeho kvalitách svědčí i to, že i my na něj dnes vzpomínáme a oslavujeme jeho činy. Byl to ten nejvznešenější ze všech hrdinů tažení,“ popisoval ho Loken svým pozorným posluchačům. „Ještě v daleké budoucnosti se na něj bude vzpomínat s takovou láskou, že po něm budou lidé pojmenovávat své syny.“
Sejanus se spolu s malou jednotkou svých nejlepších válečníků ze Čtvrté roty vydal v pozlacené lodi na cestu soustavou a dostalo se mu přijetí v Císařově paláci na třetí planetě.
A tam ho zabili.
Zavraždili ho. Byl sražen na onyxovou podlahu před Císařovým zlatým trůnem. Sejanus i jeho nejlepší muži – Dymos, Malsandar, Gorthoi a ostatní – byli do jednoho zmasakrováni Císařovými elitními strážci, jimž se říkalo Neviditelní.
Sejanus patrně neudělal to, co se po něm chtělo. Nepříliš taktně dokonce podotkl, že by mohl existovat ještě nějaký jiný Císař.
Velitelův žal byl nesmírný. Sejana miloval jako vlastního syna. Bok po boku spolu prošli bitvami na stovce různých světů. Přesto však velitel, v takových věcech vždy optimistický a rozvážný, nařídil svým signalistům, aby Císaři dali ještě šanci. Velitel se k boji uchyloval jen nerad a snažil se vyhnout násilí, kdykoli to jen šlo. Usoudil, že došlo k omylu – strašlivému omylu. Ještě pořád bylo možné zachránit mír. Ještě mohli s tím ‚Císařem‘ dospět k vzájemnému porozumění.
Zhruba v této části příběhu Loken rád začínal vzbuzovat dojem uvozovek u ‚Císařova‘ jména.
Bylo rozhodnuto, že vyrazí ještě druhé poselstvo. K jeho vedení se okamžitě nabídl Maloghurst. Velitel souhlasil, ale zároveň přikázal přední části flotily, aby se přiblížila do bojové vzdálenosti. Signál, který tak vyslal, byl jasný: jednu ruku nabízel otevřenou na znamení míru a druhou přitom držel napřaženou a zaťatou v pěst. Kdyby druhé poselstvo neuspělo nebo proti němu bylo použito násilí, mohla pěst okamžitě udeřit. Toho smutného dne, pokračoval Loken, připadla čest být v první linii podle tradičního losování jednotkám Abaddona, Torgaddona, ‚Malého Hora‘ Aximanda… a Lokena samotného.
Jakmile byl vydán rozkaz, začaly přípravy na bitvu. Lodě v čele formace vyrazily vpřed, skryty před očima nepřátel zastřením. Na jejich palubách probíhaly přípravy k útoku. Výsadkové letouny Hromovládce byly usazovány na startovací podvozky. Vydávaly se a kontrolovaly zbraně. Před svědky se skládaly poslední bitevní přísahy. Na pomazaná těla vyvolených válečníků se upevňovala zbroj.
Hrot útočných sil tiše a s napětím sledoval, jak se konvoj raketoplánů s Maloghurstem a ostatními posly obloukem snáší k třetí planetě. Baterie pozemních děl je smetly z oblohy. Zatímco se planoucí kusy Maloghurstova poselstva snášely do atmosféry, z oceánů, z oblaků na planetě i z gravitačních polí nedalekých měsíců se vynořila ‚Císařova‘ flotila. Šest set válečných lodí vystrojených do boje.
Abaddon dal zrušit zastření a osobně vyslal poslední prosbu k ‚Císaři‘, aby se zachoval rozumně. Lodě ale spustily na Abaddonovu skupinu palbu.
„Můj veliteli,“ odvysílal Abaddon do středu vyčkávající flotily, „tady už nelze vyjednávat. Ten bláhový podvodník nás neposlechne.“
A velitel odpověděl: „Dopřej mu osvícení, můj synu, ale ušetři vše, co půjde. Bez ohledu na tento rozkaz ale pomsti prolitou krev mého šlechetného Sejana. Pozabíjej ty ‚Císařovy‘ elitní vrahy a toho podvodníka samotného mi přiveď.“
„A tak,“ povzdechl si vždy v téhle chvíli Loken, „jsme se pustili do boje s našimi oklamanými bratry.“

Bylo už pozdě večer, ale nebe i přesto tonulo v jasném světle. Fototropické věže Vznešeného města zkonstruované tak, aby se za dne mohly otáčet za sluncem, sebou v pulzující záři večerní oblohy neklidně trhaly. Svrchní vrstvou atmosféry proplouvaly přízračné siluety lodí, které se shlukovaly do jediné vířící masy. Baterie jejich zbraní chrlily vražedné paprsky, které se na nebi proplétaly do prchavých, absurdních obrazců.
Kolem širokých čedičových plošin lemujících okraj paláce proudil jako nějaký vodorovný déšť příval palby – šňůry trasírek, které létaly po křivce a zdály se být nesmírně pomalé; dokonale rovné paprsky energie, které mizely stejně rychle, jako se objevovaly; dávky těžkých střel z bolterů bičující své cíle jako vražedné krupobití . Dvacet čtverečních kilometrů okolní krajiny pokrývali přistávající Hromovládci, z nichž velká část byla těžce poškozená nebo rovnou v plamenech.
K palácovému komplexu se pomalu blížily černé, humanoidní postavy. Tvarem připomínaly člověka v brnění a lidská byla i jejich chůze, ale všechno to byli sto čtyřicet metrů vysocí obři. Mechanicum nasadilo šest svých válečných Titánů. Kolem jejich začouzených kotníků se hrnula tři kilometry široká vlna pěchoty.
V jejím čele šli Vlci Luny, tisíce bělostných postav překonávajících přískoky a rychlým během okrajové plošiny. Každou chvíli mezi nimi vykvétaly ohnivé květy výbuchů, které zdvihaly hřibovitá mračna tmavě hnědého kouře. Při každé detonaci se s drsným zaduněním otřásla země a z nebe se snesla sprška vyrvané hlíny. Nízko nad hlavami, skrze široké mezery mezi pomalu postupujícími Titány, jim přelétly útočné letouny a pomalu se zvedající mračna dýmu se za nimi splétala v rychle se točící víry.
Přilbou každého z Astartes zněl voxový provoz – praskající hlasy vydávaly rozkazy, odpovídaly a kvůli horší kvalitě spojení zněly ještě hruběji než obvykle.
Od Ullanoru se Loken ani celá Desátá rota tak rozsáhlé bitvy nezúčastnili. Došlo sice k řadě menších šarvátek, ale ty pro ně nepředstavovaly žádnou výzvu. Loken rád viděl, že jeho jednotka za tu dobu nezlenivěla. Přísná životospráva, ostré tréninkové drily a náročná cvičení, která jim pořádal, je udržely tak připravené, jak si žádaly přísahy složené před pár hodinami.
Na Ullanoru to byla slavná, neúprosná a tvrdá dřina s cílem rozbít brutální orčí říši. Zelenokožci byli nebezpeční a houževnatí nepřátelé, ale jim se podařilo orčí síly porazit a štvát je přes žhnoucí uhlíky jejich táborových ohňů. Velitel v té válce zvítězil díky své oblíbené a mnohokrát prověřené strategii: zaútočit přímo na srdce nepřátelských sil. Ignoroval zelené hordy, které jeho muže počtem pětinásobně převyšovaly, a napadl orčího vůdce a jeho suitu, takže se nepřítel ocitl bez velení a povelů.
Stejný postup – useknout hlavu a nechat tělo, ať v křečích zajde samo – zvolil i teď. Loken, jeho muži a podpůrné válečné stroje byli ostřím zbraně, která to měla vykonat. Tohle ale Ullanor v ničem nepřipomínalo. Nestáli tu proti náspům uplácaným z jílu a bahna, ani proti hrubě postaveným pevnůstkám z kusů kovu a z drátů, nevybuchoval tu střelný prach a jejich nepřátelé nebyli divoká, vyjící monstra. Už to nebyla barbarská rvačka, ve které se bojovalo zblízka a kde rozhodovala síla svalů.
Tohle byl moderní boj na technicky vyspělé planetě. Mezi impozantními stavbami kultivovaného národa tu spolu bojovali lidé. Nepřítel disponoval zbraněmi a dělostřelectvem, které se zcela vyrovnaly výzbroji legie, a nechyběly mu ani dovednost a výcvik k jejich používání. Na zelené obrazovce svého hledí Loken viděl, jak na ně z nižších okruhů paláce míří muži v brněních energetickými zbraněmi. Viděl zbraně na pásových podvozcích; automatizované dělostřelectvo, skládající se z hnízd čtyř nebo dokonce i osmi automatických děl spojených dohromady na plošinách, které se sunuly vpřed na hydraulických nohách.
Vůbec se to nepodobalo Ullanoru. Ullanor byl peklo. Tohle byla výzva. Boj rovnocenných soupeřů, kteří si byli tolik podobní.
I přes všechnu technickou vyspělost však nepříteli scházela jedna nesmírně důležitá věc, zakutá v každé zbroji Vzor IV – geneticky upravené svaly a krev imperiálních Astartes. Modifikovaní, zušlechtění a nadlidští Astartes překonávali všechno, s čím se setkali. Legiím se nemohla vyrovnat žádná armáda v celé galaxii, leda by vyhasly hvězdy, svět se postavil na hlavu a šílenství zvítězilo nad zdravým rozumem. Jak ostatně jednou pravil Sedirae: „Astartes mohou porazit zase jedině Astartes,“ a tenkrát to všechny rozesmálo. Nemožného přece nebylo proč se bát.
Nepřátelé – v naleštěné červenofialové zbroji se stříbrným lemováním, jak Loken zjistil, když si později sundal přilbu – neochvějně bránili vstupní brány do vnitřního paláce. Byli to velcí muži, vysocí a s mohutnými rameny i hrudí, na vrcholu fyzické zdatnosti. Nikdo z nich, ani ti úplně nejvyšší, nesahal žádnému z Vlků Luny ani po bradu. Bylo to jako bojovat s dětmi.
I když ty děti byly dobře vyzbrojené.
Loken vedl První četu, složenou z veteránů, vzhůru po schodech a plastocelové podrážky jejich bot skřípaly o kámen. První družstvo, Desátá rota, taktické družstvo Helleborus; obři v lesklých, perlově bílých zbrojích s černým symbolem vlčí hlavy na náramenících. Obránci bran před nimi je zasypávali křížovou palbou. Noční vzduch rozžhavený výstřely se chvěl. Nad hlavami jim po balistické křivce prolétaly těžké, pomalé střely z jakéhosi automatizovaného moždíře.
„Zničte to!“ zaslechl Loken se na spojovacím kanálu rozkaz bratra-seržanta Jubala. Jubal jej vyslovil v úsečném nářečí Cthonie, jejich domovského světa; Vlci Luny tento jazyk stále ještě používali pro dorozumívání v boji.
Bratr nesoucí plazmový kanón bez jediného zaváhání uposlechl. Na jednu oslepující půlsekundu spojil jeho zbraň a automatický moždíř dvacetimetrový pruh světla a potom zařízení explodovalo a zalilo stěny paláce spalujícími žlutými plameny.
Výbuch srazil k zemi desítky nepřátelských vojáků. Několik dalších jich vyletělo do vzduchu a jejich zkroucená, polámaná těla přistála na schodišti.
„Na ně!“ zařval Jubal.
Od zbrojí se jim odrážela zuřivá palba. Loken ucítil vzdálené bodnutí. Bratr Calends se zapotácel a upadl, ale téměř okamžitě se zase postavil.
Loken si všiml, že nepřátelé před jejich útokem ustupují, a pozvedl bolter. Zbraň měla v kovové přední pažbě zářez, který v ní zanechala orčí sekera na Ullanoru. Loken přikázal zbrojířům, aby tu připomínku neodstraňovali. Zahájil palbu – ne dávkou, ale jednotlivými střelami – a v dlaních ucítil zpětný ráz. Střely z bolteru po průniku do tkáně explodovaly. Každý, koho zasáhl, se buď rozprskl jako propíchnutý puchýř, nebo se rozletěl na kusy jako přezrálé ovoce puštěné na zem. Za všemi roztrhanými těly se při pádu na zem táhl růžový opar.
„Desátá roto!“ zvolal Loken. „Za vojevůdce!“
Stále ještě to znělo nezvykle, ale nového toho bylo víc. Loken ten pokřik použil v boji poprvé. Poprvé od chvíle, kdy jej Císař po Ullanoru vyznamenal, k tomu dostal příležitost.
Císař. Pravý Císař.
„Lupercal! Lupercal!“ odpověděli mu přibíhající Vlci starým pokřikem, přezdívkou, kterou v legii nazývali svého milovaného velitele. Mohutné sirény na Titánech zaburácely. Vřítili se do paláce. Loken se na okamžik zastavil u jedné ze vstupních bran, odkud povzbuzoval své druhy a důkladně sledoval postup hlavních sil své roty. Z balkonů a věží nad nimi se stále snášela pekelná palba. V dáli náhle k nebi vyletěla koule nesmírně jasného, oslepujícího světla. Lokenovo hledí se automaticky ztmavilo. Země se zatřásla a dolehl k nim hlasitý zvuk připomínající burácení hromu. Velká loď, poškozená a v plamenech, se zřítila a dopadla na okraj Vznešeného města. Fototropické věže nad Lokenem se zachvěly a začaly se za zábleskem otáčet.
Jedno hlášení stíhalo druhé. Pátá – Aximandova – rota zajistila regentský palác a pavilóny u okrasných jezer západně od Vznešeného města. Torgaddonovi muži postupovali nižší částí města a likvidovali obrněná vozidla, která se jim snažila zablokovat postup.
Loken se podíval na východ. O tři kilometry dál, za čedičovými plošinami, za přívalem útočících mužů a kráčejících Titánů a za clonou husté palby postupovala První, Abaddonova rota přes obranné valy do protějšího křídla paláce. Loken si ten výjev přiblížil, až rozeznal stovky postav v bílých zbrojích, probíhajících mezi oblaky dýmu a krátkými dávkami nepřátelských střel. V jejich čele kráčely temné postavy Justaerinů, členů nejlepší jednotky terminátorů z celé První roty. Jejich zbroje byly černé jako noc, jako kdyby patřili k nějaké jiné, černé legii.
„Loken První rotě,“ odvysílal. „Desátá je uvnitř.“
Chvíli bylo ticho, načež se ozvalo krátké zapraskání následované Abaddonovým hlasem: „Lokene, Lokene… snažíš se mě zahanbit?“
„To by mě ani nenapadlo, první kapitáne,“ odvětil Loken. V legii existovala přísná hierarchie a přestože byl Loken sám vysoký důstojník, choval k výjimečnému prvnímu kapitánovi nesmírnou úctu. A vlastně ke všem z Mournivalu, i když Torgaddon se k němu vždy choval nelíčeně přátelsky.
A Sejanus teď zemřel, napadlo Lokena. Mournival čekaly změny.
„Jen si s tebou hraju, Lokene,“ ozval se Abaddon hlasem tak hlubokým, že některé samohlásky ve voxu úplně zanikly. „Sejdeme se před tím falešným císařem. Kdo se k němu dostane první, smí mu dopřát osvícení.“
Loken přemohl nutkání se usmát. Ezekyle Abaddon s ním ještě skoro nikdy nesoupeřil. Připadal si šťastně, povzneseně. Patřit mezi vyvolené samozřejmě stačilo už samo o sobě, ale každý kapitán snil o tom, že se zařadí mezi naprostou elitu.
Lokken vstoupil přes zkroucená těla mrtvých nepřátel do paláce a nasadil nový zásobník. Sádrové obložení vnitřních zdí popraskalo a jeho opadané úlomky se mu drolily pod nohama jako hroudy suchého písku. Vzduch byl plný kouře a na obrazovce jeho hledí se míhal jeden údaj za druhým ve snaze to vykompenzovat a poskytnout nezkreslená data.
Prošel do vnitřní síně a odněkud z hloubi paláce k němu dolehl zvuk střelby. Ve dveřích po jeho levici leželo tělo jednoho z jeho bratrů; velká postava v bílé zbroji působila mezi menšími těly nepřátel podivně a nepatřičně. Skláněl se u něj Marjex, jeden z apatykářů legie. Když Loken přišel blíž, Marjex k němu vzhlédl a zavrtěl hlavou.
„Kdo je to?“ zeptal se Loken.
„Tibor z Druhého družstva,“ odpověděl Marjex. Loken si všiml strašlivé rány na hlavě, která se Tiborovi stala osudnou, a zamračil se.
„Císař ho zná,“ řekl Loken.
Marjex přikývl a sáhl do narthecia pro reduktor. Chystal se odebrat Tiborův cenný genový štěp, aby jej mohl navrátit do zásob legie.
Loken nechal apatykáře pracovat a pokračoval v chůzi. Vysoké stěny kolonády před ním byly zdobeny freskami s povědomými vyobrazeními Císaře sedícího se svatozáří nad hlavou na zlatém trůnu. Jak jsou ti lidé slepí, pomyslel si Loken, a jak je to skličující. Stačil by jeden den, jediný den s iterátory, a pochopili by. Nejsme nepřátelé. Jsme stejní jako oni a přinášíme jim spásu. Dlouhá noc skončila. Lidstvo opět pluje mezi hvězdami, doprovázeno a chráněno silou Astartes.
V širokém, svažujícím se tunelu se stěnami z rytého stříbra Loken dostihl část Třetího družstva. Třetí družstvo – přesněji taktické družstvo Locasta – bylo ze všech jednotek v celé rotě Lokenovo nejoblíbenější. Velitel družstva, bratr-seržant Nero Vipus, byl jeho nejstarší a nejvěrnější přítel.
„Nálada, kapitáne?“ zeptal se Vipus. Bílou zbroj měl umazanou od sazí a potřísněnou krvavými skvrnami.
„Zatím klidná, Nero. Tvoje?“
„Rozčílená. Přesněji řečeno pořádně zuřím. Právě jsem ztratil jednoho muže a další dva jsou zranění. Něco kryje tu křižovatku před námi. Nějaká těžká zbraň s neuvěřitelnou kadencí.“
„Granáty jste zkoušeli?“
„Dva nebo tři. Bez výsledku. A není ani nic vidět. Garvi, všichni jsme slyšeli o těch takzvaných Neviditelných, těch, co zmasakrovali Sejana. Přemýšlel jsem a—“
„Přemýšlení nech na mě,“ řekl Loken. „Kdo to dostal?“
Vipus pokrčil rameny. Byl o něco málo vyšší než Loken a při tom pokrčení o sebe zarachotily pláty jeho zbroje. „Zakias.“
„Zakias? Ne…“
„Roztrhalo ho to na kusy přímo mně před očima. Garvi, úplně slyším volání lodi.“
Volání lodi. To rčení používali už dlouho. Velitelova vlajková loď se jmenovala Duch pomsty a kdykoliv měli Vlci ztráty nebo se ocitli v ohrožení, uchylovali se k ní jako k talismanu a k symbolu odplaty.
„Za Zakiase,“ zavrčel Vipus. „Najdu toho parchanta Neviditelného a—“
„Zchlaď svůj hněv, bratře. Ten teď nepotřebuji,“ přerušil ho Loken. „Postarej se o raněné, já se na to zatím podívám.“
Vipus přikývl a stáhl své muže. Loken se kolem nich protáhl ke křižovatce.
Bylo to zastřešené rozcestí, do něhož ústily východy ze čtyř síní. V okolí nezaznamenával žádné zdroje tepla ani pohybu. K trámům ve stropě stoupal rozptylující se dým. Ouslitová podlaha byla rozrytá tisíci malých kráterů po střelách. Roztrhané tělo bratra Zakiase zatím stále leželo uprostřed křižovatky, kde padl; hromada roztříštěné bílé plastoceli a krvavého masa, z něhož se ještě kouřilo.
Vipus měl pravdu. Po nepřátelích nebylo nikde ani stopy. Nikde žádné teplo ani nejmenší stopa pohybu. Když si ale Loken místo pořádně prohlédl, uviděl hromádku lesklých, mosazných nábojnic, které se vysypaly zpoza přepážky naproti. Ukrýval se snad ten tajemný zabiják tam?
Loken se shýbl, sebral ze země kus omítky a obloukem ji hodil na otevřené prostranství. Ozvalo se cvaknutí a křižovatku zasypala ničivá automatická palba. Dávka trvala pět sekund a za tu chvíli vyšly tisíce výstřelů. Loken si všiml, že zpoza přepážky vyletovaly prázdné nábojnice.
Palba ustala. Nad křižovatkou se rozprostřelo mračno fycelenových výparů. Střely vyryly do kamenné podlahy hluboké rýhy a nevybíravě zasáhly i Zakiasovo tělo, z něhož vystříkla další krev a kusy tkáně.
Loken počkal. Zaslechl zakvílení a kovové zachrastění samonabíjecího systému. Zachytával slábnoucí tepelnou stopu zbraně, ale ne tělesné teplo.
„Už jsi dostal medaili?“ zeptal se přicházející Vipus.
„Je to jen automatická věž,“ odpověděl Loken.
„No, aspoň že tak,“ řekl Vipus. „Potom, co jsme tam naházeli všechny ty granáty, jsem si začínal říkat, jestli ti slavní Neviditelní nejsou náhodou i Nezranitelní. Zavolám podpůrnou jednotku Devastátorů, aby to—“
„Dej mi světlici,“ přerušil ho Loken.
Vipus si jednu odepnul z plátu zbroje chránícího nohu a podal ji kapitánovi. Loken ji zažehl a hodil na protější stranu chodby. Syčící, žhnoucí světlice se odrazila a proletěla za neviditelného zabijáka.
Zakvílela serva. Na světlici se snesla smršť smrtících střel, které do ní narážely, pohazovaly si s ní a zarývaly se do podlahy.
„Garvi—“ začal Vipus.
Loken se rozeběhl. Dostal se na druhou stranu křižovatky a přitiskl se zády k přepážce. Zbraň stále ještě střílela. Rychle nahlédl za přepážku a uviděl automatickou věž zabudovanou do výklenku ve zdi. Zavalitý a těžce pancéřovaný mechanismus na čtyřnožce obrátil své krátké, mohutné rychlopalné kanóny pryč od něj za vzdálenou, teď už skomírající světlici.
Loken natáhl ruku a vyrval z věže hrst servokabelů. Palba se zadrhla a pak ustala úplně.
„Už můžete!“ zavolal Loken. Locasta postoupila na jeho pozici.
„Teď ses prachsprostě předváděl,“ poznamenal Vipus.
Loken vedl Locastu chodbou dál do přepychově zařízených komnat, za kterými byla řada dalších, podobně luxusních místností. Bylo v nich nápadné ticho a klid.
„Kudy teď?“ zeptal se Vipus.
„Najdeme toho ‚Císaře‘,” odpověděl Loken.
Vipus si odfrkl. „Tak my ho jednoduše najdeme?“
„Vsadil jsem se s prvním kapitánem, že se k němu dostanu první.“
„S prvním kapitánem, hm? Odkdy ten se bratříčkuje s Garvielem Lokenem?“
„Od chvíle, kdy se Desátá dostala do paláce dřív než První. Neboj, Nero. Až budu slavný, pokusím se na vás obyčejné smrtelníky nezapomenout.“
Nero Vipus se zasmál a helma jeho smích zdeformovala tak, že zněl jako supění býka s tuberkulózou.
To, co se stalo potom, už ani jednomu z nich k smíchu nebylo.


Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.