Píše se rok 2444. Erebus, bytost vzniklá splynutím – nebo spíš podmaněním – mnoha UI a ovládající smrtící džainskou technologii, podnikne sérii útoků na Řád. Některé z těchto akcí ale jako by neměly žádnou logiku. Když jedna z Erebových červích lodí zabije miliony nevinných civilistů na Klurhammonu, technicky vyspělé zemědělské planetě bez jakéhokoliv taktického významu, je tuto záležitost vyslán prošetřit agent Cormac… přestože se tajně pořád ještě pokouší obvládnout svou nově nalezenou schopnost, jakou by neměla mít právo vládnout žádná lidská bytost, a navíc začíná pochybovat o skutečných motivech UI, jež mu rozkazují.
Další útoky a zdánlivě zbytečné masakry způsobí, že se do války postupně zapojí i některé nejnebezpečnější osobnosti Řádu. Pan Jeřáb, neporazitelný mosazný stroj na zabíjení, opustí kvůli pomstě planetu, kterou si zvolil za svůj přechodný donov, a Orlandine, huiman s technologicky silně upraveným tělem a disponující džainskou technologií, připraví ze stejného důvodu s pomocí několika bizzarních veteránů z války zbraň děsivé síly. Mezitím je Mika, vědkyně a odbornice na Draka, znovu unesena touto obří mimozemskou bytostí a vtažena do samotného centra dění s jediným úkolem: probudit dávné tvůrce džainské technologie z jejich pět miliónů let dlouhého spánku.
Postupně se začne ukazovat, že Erebovy útoky nebyly tak nelogické, jak se zdálo, a že mohou ve svém důsledku znamenat začátek konce celého Řádu…
Brož., 368 str., obálka Steve Rawlings, překlad Marek Hrnčíř, cena 369 Kč, vyšlo 26. března 2014
Úryvek z románu:
Černé oči, zasazené v mosazné tváři, která mohla patřit soše nějakého nemilosrdného Apolóna, nemrkaly. V jejich hlubinách občas zablikaly zlaté hvězdičky, nebo si to Sup možná jenom představoval. Když se konečně snesl v oblaku prachu na zem před panem Jeřábem, pročechral si umaštěné peří, vzhlédl k němu a tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Pořád se ještě snaží prohledat každý čtvereční decimetr tohohle místa, ale od tebe se drží dál, kámo,“ oznámil pták.
Sup kdysi býval umělou inteligencí, pilotující stejnojmennou loď. Koule Draka mu zachránila život před šílencem Skellorem a džainskou technologií, kterou ten muž používal, pak ale jeho UI přemístila do téhle ptačí schránky. Sup rozložil křídla do prašného větru a požitkářsky se protáhl: tohle tělo se mu líbilo víc. Možná Drak udělal něco s jeho myslí, aby to tak cítil.
„Hádám, že mají instrukce nechat tě na pokoji,“ pokračoval. „Džainskou uzlinu jsi jim dal, když si o ni řekli, a je jim jasné, že naštvat tě by nebyl nejlepší nápad.“
Sup tajně hádal, že průzkumné a úklidové týmy dostanou v určitém okamžiku zelenou, aby se vnutily i sem, ale přinejmenším prozatím je Zemská centrála držela zpátky. Pan Jeřáb a tvorové žijící v podivné vesnici roztroušené kolem tohohle pískovcového skaliska byli neznámá veličina, kterou nebylo možné nechat na pokoji. Která by neměla být nechána na pokoji.
Skoro jako by Supovi četl myšlenky, pan Jeřáb se náhle zvedl a zadíval se směrem, ze kterého pták přiletěl. Došel k okraji monolitu a s hbitostí popírající jeho váhu se přes něj přehoupl a začal slézat dolů, využívaje při tom chyty vytesané do skály. Sup se přikolébal k okraji a pohlédl dolů. Uviděl jednoho z hybridů zabouna a člověka, jak se tiskne ke skále vedle androidovy sestupové cesty. Tenhle znepokojivý tvor připomínal dva a půl metru dlouhého štíra s lidským obličejem v místech, kde by štír měl mít klepítka. Rysy jeho tváře jako by strnuly v permanentním křiku.
Když boty pana Jeřába konečně ztěžka dopadly do prachu na úrovni země, Sup vzlétl do vzduchu a klouzavým letem mu kroužil nad hlavou. Golem zvedl ruku, aby zachytil svůj klobouk, než mu ho náhlý poryv větru shodí, na okamžik se zadíval na ptáka nad sebou a pak vykročil.
Všude kolem nich byla obydlí hybridů: výsledky Drakova experimentování s kombinacemi genomu zabounů – místních členovců – s lidským. Jejich příbytky vypadaly jako obří vydlabané tykve, ale vyrobené z písku slepeného přirozeným zabouním lepidlem, které někteří z hybridů také dokázali produkovat. Skrze kruhovité vchody viděl chitinovou aktivitu – cvaknutí klepeta nebo protažení obrněné hmyzovité nohy – spolu s prvky zparchantělého lidství, jako jsou obličeje nebo ruce. Občas se z temných niter příbytků ozývaly hlasy mumlající primitivním jazykem. Sup netušil, jak se tito tvorové stali svěřenci pana Jeřába, stejně jako mu nebylo jasné, jak se s nimi dorozumívá, ale nějak to dělal.
Když pan Jeřáb došel na opačný konec vesnice, pustili se dva hybridi za ním. Jeden vypadal úplně jako mladá dívka, až na fazetové oči a klepítka, která jí vyrůstala z úst. Druhý byl kentaur: horní polovina těla lidského chlapce naroubovaná na těle zabouna. Mosazný golem se zastavil a zadíval se na ně, pak lehce kývl hlavou směrem k roztroušeným příbytkům. Obě děti zklamaně svěsily hlavy a smutně se vrátily, odkud přišly.
„Mají tě rádi,“ řekl Sup, když dosedl do prachu vedle golema.
Jeřáb se na něj podíval, ale nijak to nekomentoval. Od chvíle, kdy jejich partnerství začalo – alespoň Sup si rád představoval, že se jedná o partnerství – mu Jeřáb stěží řekl dvacet slov. Byly tu samozřejmě i jiné formy komunikace, drobná gesta tady, lehké pokynutí hlavou tam, možná i mrknutí. Pan Jeřáb byl zkrátka tím, co Sup nazýval konverzačním minimalistou.
Necelý kilometr od vesnice hybridů začínal labyrint pískovcových věží a roklí. Sup, který pana Jeřába doprovázel tu po zemi, tu ze vzduchu, viděl rozházené kusy krunýřů a těla velkých zabounů ve třetím stadiu zavěšená na blízké skále – připravená, až je hybridi zbaví končetin. Mnozí z těchto záludných tvorů sem přišli, aby hodovali na svých zranitelnějších hybridních příbuzných, ale poté co jim pan Jeřáb utrhl hlavu, se sami proměnili v oběd.
Jeřáb se zastavil, rozhlédl se po okolí a pak se upřeně podíval na Supa, který přistál na mrtvém zabounovi. Sup ukázal křídlem k jednomu z blízkých kaňonů.
„Tenhle.“
Pan Jeřáb sotva znatelně přikývl a znovu vykročil. Během hodiny se dostali na dohled jednomu z průzkumných týmů, které obvykle předcházely těm úklidovým. Jejich velká pásová vozidla stála pod pískovcovým útesem, v jehož spodní části bylo množství jeskyní. Nějaká žena je zkoumala skenovacím zařízením a zcela se soustředila na jeho obrazovku. Její mužský společník proto uviděl Jeřába a Supa první a popadl ženu za rameno, aby jí je ukázal. Vypadal vyděšeně; ona spíš fascinovaně.
Přestože pan Jeřáb nevyvíjel žádné úsilí ukazovat se obyvatelům Cullu, zvěsti o jeho osobě a o tom, jak zasáhl do nedávných událostí, se rychle rozšířily. Stejně jako historky o příšerných věcech, které prováděl v Řádu, i když tehdy ještě pod vládou různých superpadouchů. Sup pochyboval, že by pana Jeřába zajímalo, že se stal legendou.
„Jak vám můžeme pomoct?“ zeptal se muž, když pan Jeřáb došel až k nim.
Golem ho ignoroval a prošel kolem něj.
„Řekl bych, že jste se dostali trochu moc blízko vesnice hybridů,“ prohodil Sup ze svého hřadu na střeše pásového vozidla.
„Cože?“ Muž vzhlédl.
„Obtěžovat ho není dobrý nápad, víte?“ Sup melancholicky pokrčil rameny. „Ale proč se starám? Jsem koneckonců mrchožrout a zabouni mi v poslední době už vážně lezou krkem.“
„Myslím, že nejlepší by asi bylo odsud vypadnout,“ zamumlal muž.
„Vážně?“ opáčila žena.
Pan Jeřáb mezitím došel k úpatí útesu, sklonil se ze své dvouapůlmetrové výšky a nahlížel po řadě do všech jeskyní. Po chvíli strčil do jedné z nich ruku až po rameno, chvíli uvnitř šátral a pak vytáhl něco, co vypadalo jako mrtvá a vysušená kobra. Otočil se, vrátil se k nim a nabídl tu věc ženě. Váhavě ji přijala.
„To je Dračí panožka, Deeno,“ poznamenal muž. „Tohle ti tady hlásily přístroje.“
„Vskutku,“ odpověděla Deena a pohlédla úkosem na pana Jeřába.
Pan Jeřáb předal předmět mužskému průzkumníkovi, který ho odnesl k blízké plasmelové bedně, stočil ho dovnitř a zabouchl víko.
„Můžeme teď jít?“ zeptal se muž.
Ale nezdálo se, že by Deena chtěla odejít. Pokradmu pokukovala po obrazovce svého skeneru, pak ho najednou zvedla a namířila na pana Jeřába.
„Dostávám doopravdy divné—“
Jeřáb natáhl ruku, vytrhl jí skener, rozdrtil ho v prstech na prášek a ten rozsypal kolem, jako když kuchař koření nějaké chutné jídlo.
„To byl majetek Řádu!“ zvolala rozhořčeně.
Jeřáb se k ní nahnul a lehce naklonil hlavu na stranu, jako by ho to, co právě řekla, upřímně zajímalo.
„Vážně už bychom měli jít,“ řekl muž a popadl ji za ruku.
Sup právě začal uvažovat, jak moc ošklivě to pro ně skončí, když tu se Jeřáb náhle narovnal a vzhlédl k obloze. Sup ho napodobil a uviděl sérii záblesků tlumených mračny. Možná blýskání, ale s přihlédnutím k Jeřábovu zájmu Sup soudil, že nikoliv. Pak se ozvalo dunění jako od hromu a praskání, které Sup okamžitě určil jako zvuk částicového paprsku propalujícího se atmosférou.
„Co to k čertu je?“ zeptala se žena.
Z mraků se vynořily dva tyčovité předměty. Nejprve se trochu kymácely, pak se ale stabilizovaly a zamířily k zemi, přímo k vesnici hybridů. Jeřáb se dal okamžitě do běhu, jednu ruku připláclou na klobouk, aby ho v té rychlosti neztratil. Částicový paprsek tyrkysově zazářil a roztrhal jeden z tyčovitých předmětů na kusy. Znovu se zablesklo, jak se pokusil zasáhnout druhý, ale cíl mezitím vyplivl řízenou střelu. Sup vzlétl a držel se těsně vedle golemovy hlavy. Ze směru od vesnice se ale neozvala žádná exploze, což mu připadalo divné. Když se konečně vynořili z kaňonu, pták vylétl výš, aby měl lepší výhled. Monolit a domy se zdály naprosto netknuté, ale odněkud se valil bledě narůžovělý kouř. Pak se přihlásil pud sebezáchovy, pták zpomalil a vystoupil do výše, odkud pozoroval, jak pan Jeřáb dobíhá do vesnice.
Hybridi, kteří nebyli ve svých příbytcích, se teď váleli všude kolem. Jeřáb se zastavil a rozhlédl se, pak zamířil ke střele – která stále vykašlávala dým – a zadupal ji do země. Potom stál několik minut zcela nehybně, než se zase náhle dal do pohybu. Došel k nejbližšímu ležícímu hybridovi, sundal si klobouk, poklekl na zem, klobouk si odložil a začal svýma mosaznýma rukama kopat díru. Bylo zřejmé, že hybridi už nevstanou.
Sup kroužil několik minut po obloze a pak uviděl, že pásové vozidlo odjíždí z kaňonu. Doletěl k němu a přistál na zemi přímo před ním. Stroj zastavil a jeho dva pasažéři vylezli ven.
„Co se děje?“ zeptal se muž.
„Nějaký jedovatý plyn.“ Sup mávl jedním křídlem směrem, odkud přiletěl. „On teď pohřbívá mrtvé.“
„Možná bychom mu mohli pomoct?“ navrhla žena.
Sup ji snadno prohlédl: tohle byla ideální příležitost získat vzorek některého z hybridů. „Jestli tam vážně chcete jít a pokusit se v tom dýchat.“
Zašklebila se.
Sup dodal: „Předtím jste pravděpodobně nebyli v moc velkém nebezpečí, když pro vás vytáhl tu panožku, ale nemám tušení, co udělá po tomhle. Nikdy nebyl to, co byste nazvali vyváženou osobností.“
„Vypadneme odsud,“ prohlásil muž, popadl svou kolegyni za ruku a táhl ji zpátky k pásovému vozidlu. O chvíli později vozidlo zmizelo mezi pískovcovými věžemi.
Sup čekal… a čekal. Když se setmělo, strčil si hlavu pod křídlo a usnul. Konečně ho něco vyrušilo a probudilo ho to do hvězdné noci.
Pan Jeřáb kráčel z vesnice a světlo hvězd se mu odráželo v očích. Klobouk držel v ruce. Zastavil se vedle Supa, chvíli na něj mlčky hleděl a pak si klobouk zase narazil na hlavu.
„Musí zaplatit,“ řekl a jeho ústa se zavřela jako víko rakve.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
