Jsem Eddie Drood alias Šaman Bond, člen rodiny Droodů. My Droodové držíme už po generace síly temnoty na uzdě. Je to zatraceně těžká práce – a my jsme v ní vážně dobří.
Ale právě teď na tom nejsou Droodové nejlépe. Zvlášť poté, co byla zavražděna Matriarcha a ukázalo se, že ji zabil jeden z rodiny. Dost nás to vzalo, to vám tedy řeknu. A rozumí se samo sebou, že síly temnoty neztrácely čas a okamžitě využily situace. Objevilo se satanistické spiknutí, takové, které by mohlo uvrhnout celé lidstvo do spárů největšího z velkých zel – navždy.
Takže to vypadá dost zle – a já tady nejsem, abych to pomohl vyřešit. Jsem totiž mrtvý.
Brož., 328 str., obálka Paul Young, překlad Josef Hořejší, cena 289 Kč, vyšlo 27.10.2011.
Úryvek z románu:
Byla už polovina prosince, ale já jsem nemohl spát.
Nebyl jsem si jistý, jak dlouho už spím, ale připadalo mi, že dlouho. Jako kdybych usnul zimním spánkem, schoulený hezky v teplíčku a bezpečí přes tmou a chladem světa tam venku. Ale něco mi nedalo pokoj a tak jsem teď byl vzhůru a kráčel jsem dlouhou, prázdnou chodbou nějakého velkého tichého domu.
Nebyl mezitím žádný předěl: v jednu chvíli jsem tvrdě spal, v dalším okamžiku jsem se bezcílně toulal příjemně vyhlížející chodbou s tlustým kobercem, dřevěným ostěním a velkými širokými okny. Svým způsobem jsem to tam znal, ale nedokázal jsem tomu přiřadit jméno. Vlastně jsem nedokázal pojmenovat ani sebe. Neměl jsem tušení, kdo jsem, ale kupodivu mě to vůbec netrápilo. Neměl jsem žádné vzpomínky ani plány. Žádné potřeby ani starosti. Prostě jsem jen šel prázdnou chodbou. Okolí mi připadalo povědomé a mírná zvědavost mne nutila prohlížet si malované portréty, které visely na stěnách. Ty obličeje mi byly taky povědomé, ale žádný z nich jsem nedokázal pojmenovat. Připadali mi přátelští, vstřícní, jako… rodina. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se v tom tichém a prázdném domě cítím docela pohodlně, nebo spíš jako by mi tam něco hrozilo. Nebo obojí.
Kdo jsem? Jak se jmenuji? Zastavil jsem se a uvažoval jsem nad tím, mračil jsem se, až mě z toho rozbolelo čelo, a nakonec se mi něco vynořilo z mysli. Drood… Co to mělo být? Bylo to vůbec jméno? Co k čertu byl ten Drood? Znovu jsem vyrazil a brzy jsem došel na konec chodby. Otočil jsem se doprava a tam se přede mnou táhla další dlouhá chodba. Šel jsem dál. Něco jsem měl vykonat a snažil jsem se udělat si pořádek ve svých myšlenkách. Byl celý tento dům až na mne úplně opuštěný? Náhle se přede mnou objevilo středověké brnění naaranžované na stojanu a veden náhlým impulzem jsem se před ním zastavil. Solidní ocel byla pečlivě vyleštěná, ale nesla všechny ty promáčkliny, záseky a škrábance svědčící o dlouhém používání. Někdo tu zbroj v minulosti nosil, stejně jako lesklý meč a štít, které stály vedle ní, v nějakém dávno zapomenutém konfliktu. Znovu jsem se zamračil. Zbroj… něco to pro mne znamenalo. Něco významného. Sklonil jsem se k brnění, abych si ho prohlédl důkladněji, a zjistil jsem, že je celé pokryté tlustou vrstvou jinovatky. Natáhl jsem ruku, abych se prstem dotkl hrudního plátu, ale necítil jsem kov ani led.
Ucouvl jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Podlaha, stěny a strop byly pokryty vrstvami námrazy a ledu. Dokonce i velká okna byla potažená tlustou jinovatkou vytvářející ledové květy. Tak proč mi nebylo zima? Podíval jsem se na sebe. Měl jsem obyčejné bílé tričko a standardní modré džíny. Ruce jsem měl holé, ale neměl jsem na nich ani husí kůži.
Přistoupil jsem k nejbližšímu oknu a setřel jsem z něj námrazu předloktím. Nic jsem necítil. Vyhlédl jsem ven a všude byla zima. Kam až jsem dohlédl pokrývaly zemi tlusté závěje sněhu, hladké a netknuté stopami lidí ani zvířat. Širý dmoucí se oceán běli, táhnoucí se až k obzoru. Sníh nepadal, ale u podezdívky domu se líně převalovala lehká šedá mlha. Tu a tam jsem v závějích rozeznal tvary, které mohly být sněhové sochy. Okřídlení koně, gryfové a skutečně obrovský drak. Velice dopodrobna vyvedené, ale naprosto nehybné. Roztroušené po zasněžené krajině jako bedliví hlídači. Bylo tam i rozsáhlé bludiště ze živého plotu, ale když jsem se na něj díval takhle shora, veškerá jeho komplikovanost vytvářela jediný vzor. Bílé čáry a temné stíny. A pak jsem uviděl, jak se uvnitř bludiště něco pohybuje, něco, co vztekle pobíhalo po úzkých cestičkách a divokou silou to útočilo na zasněžené živé ploty. Objevovalo se to hned tu a hned zase tamhle, pohybovalo se to příliš rychle, než abych mohl cokoliv rozpoznat, až na fakt, že to v žádném případě nebylo lidské. Bylo na tom něco špatného, něco zlého, něco strašlivě monstrózního, ale přestože to neustále naráželo na nekonečné bílé stěny bludiště, nedokázalo je to poškodit nebo narušit. Přes všechnu svou zjevnou sílu a moc to bylo v bludišti uvězněno. Díval jsem se, jak to pobíhá sem a tam a zase zpátky a ani na okamžik se to nezastavilo, nedokázalo to najít východ. Uvažoval jsem, co to je a proč se tak děsím možnosti, že by se to přece jenom mohlo dostat ven.
Vzhlédl jsem k otevřenému nebi. Obrovský měsíc, modrý a v úplňku, visel osaměle na temném, velice temném nebi bez hvězd. Bez jediné hvězdy. Ucouvl jsem od okna a modré měsíční světlo procházející sklem osvětlilo část chodby. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že kromě světla modrého měsíce tu žádné jiné není. Modré měsíční světlo, třpytící se led a temné stíny zaplňovaly chodbu a nikde ani stopa života. Rychle jsem vyrazil vpřed a díval jsem se do každého okna, které jsem míjel, ale pokaždé jsem uviděl totéž. Přesně stejný výhled v přesně stejného úhlu, nezměnil se ani o milimetr bez ohledu na to, jak daleko jsem došel… Což by mělo být nemožné.
Otočil jsem se a ohlédl jsem se směrem, odkud jsem přišel. Ačkoliv byl tlustý koberec potažený silnou vrstvou jinovatky, nezanechal jsem na něm jediný otisk nohy. Žádnou stopu, nic, co by označovalo, kudy jsem prošel. Silně jsem dupl, ale námrazu na koberci jsem neporušil a znělo to podivně ploše, tlumeně.
Byl jsem duch strašící v tomto domě? Nebo ten dům strašil mne? Připadal mi… mrtvý. A proč jediný chlad, který jsem cítil, vycházel ze mne a ne z mého okolí?
Zavolal jsem: „Halo! Je tady někdo? Kdokoliv?“ Žádná odpověď. Ticho bylo ještě těžší a tísnivější, než předtím. Náhle jsem se otřásl a nebylo to zimou. Připadalo mi, že můj hlas zní podivně ploše a uvědomil jsem si, že je to tím, že nevyvolal vůbec žádnou ozvěnu. Měl ji vyvolat. Další nemožná věc na tomhle nemožném místě. Ztěžka jsem oddechoval, ale můj dech se v mrazivém vzduchu nesrážel.
Rozběhl jsem se chodbou a cestou jsem zkoušel každé dveře, na které jsem narazil. Žádné se nedaly otevřít, ani klika se mi nepohnula v ruce bez ohledu na to, jakou sílu jsem na ni použil. Ne jedny dveře jsem začal bušit pěstmi, ale nikdo mi neotevřel. Náhle jsem se zastavil před velkými sloupkovými hodinami. Byly vysoké a solidní, se zdobenou skříní z dubového dřeva, a měly široký ciferník a dvojici závaží visících na řetízku. Hodiny byla absolutně tiché, žádné tikání, a teprve po chvíli jsem si všiml, že na ciferníku nejsou ručičky. Podíval jsem se na zápěstí. Digitální displej mých hodinek byl úplně prázdný. Přišel jsem na místo, kde se čas zastavil, kde už žádný čas nezůstal?
O kus dál jsem narazil na velké zrcadlo zasazené do rámu ze stříbrného filigránu, které v modrém světle měsíce jasně zářilo. Stál jsem před zrcadlem, které odráželo všechno na chodbě, až na mne. Srdce mi divoce bušilo v hrudi a dech mi chrčel v hrdle. Přitiskl jsem jednu ruku vší silou proti studenému sklu, ale zrcadlo dál odmítalo zobrazit kteroukoliv mou část.
Ucouvl jsem od zrcadla a otočil jsem se, abych se znovu rozběhl tou chodbou, přestože moje nohy nevydávaly žádný zvuk a vůbec jsem neklouzal na omrzlém koberci, jak bych čekal. Když jsem prudce zahnul doprava za další roh, náhle jsem se zastavil, protože jsem se ocitl v přízemí, ve vstupní hale, před velkými dvoukřídlými dubovými dveřmi vedoucími ven. Stál jsem tam velice tiše, ani jsem nedýchal a hleděl jsem na ty dveře. Bylo to špatně. Chodba v patře přece nemohla vést přímo do přízemní haly bez dobrodiní schodiště. Ale právě teď jsem si s tím hlavu nedělal. Přede mnou byla cesta ven a už jsem měl tohoto prázdného domu plné zuby. Rozběhl jsem se ke dveřím a vyzkoušel jsem kliky, a samozřejmě se ani nehnuly. Cloumal jsem jimi tak silně, až se těžké dveře otřásaly, ale nepovolily. Udeřil jsem do dveří ramenem, pak znovu a znovu, ale necítil jsem ani sílu nárazu. Nakonec jsem toho nechal a opřel jsem se o dveře, v očích mne pálily horké slzy zklamání a frustrace. A pak někdo za mými zády řekl:
„Nemůžete odsud odejít, Eddie. Žádná cesta ven pro vás není. Jste tady zavřený, jste vězeň v Síni Droodů.“
Otočil jsem se a tam, uprostřed haly, stál Walker, klidný, vyrovnaný a elegantní jako vždycky. Muž, který ve všech ohledech, na kterých doopravdy záleží, řídil londýnskou Noční stranu. Oblečený jako velké zvíře v City, v drahém ručně šitém obleku včetně buřinky a srolovaného deštníku, o který se opíral. Nejlepší dny už má možná za sebou, ale pořád z něj vyzařovala bezmezná autorita, jak tam stál s tím svým zdvořilým úsměvem a velice chladnýma očima. Poznal jsem ho okamžitě a najednou mne zaplavila celá řeka vzpomínek. Jsem Eddie Drood známý také jako Šaman Bond, přísně tajný agent. Polní agent nejstarší a nejmocnější rodiny, Droodů; trénovaný od dětství, aby chránil lidstvo před všemi temnými silami, které ho ohrožovaly.
Tohle byl můj domov, Síň Droodů. Ačkoliv tak prázdnou, tak opuštěnou jsem ji v životě neviděl. Teď jsem si už vzpomínal na spoustu věcí, ale ne jak jsem se dostal sem nebo co se to k čertu děje. Tak jsem zaujal co nejuvolněnější a nejsebevědomější postoj a věnoval jsem Walkerovi vlastní mrazivý úsměv.
„Vězeň?“ řekl jsem. „Ve svém vlastním domovu? To si nemyslím. A jak jste se sem k čertu dostal vy, Walkere? Jsme dost specifičtí v tom, koho pustíme do naší Síně.“
„Hm,“ odpověděl Walker. „Řekněme… že tady jsem jako zástupce jisté mocné zájmové skupiny, která chce znát odpovědi na jisté otázky a já vám je teď položím. Zajímají je některé věci o vás a vaší rodině. Věci, které jste udělali a udělat zamýšlíte. Veškerá tajemství, která jste vy a vaše rodina ukrývali před světem. Chtějí vědět… všechno. Prostě mi to povězte, Eddie, a všechno tohle skončí. Musíte si uvědomit, že nemá smysl bojovat se mnou nebo s těmi, které zastupuji. Jste rozumný muž…“
„Ne, to sakra nejsem,“ odsekl jsem. „Jsem Drood a polní agent, licensovaný nakopávat nadpřirozené zadky a když jednáte se silami zla, být rozumný není způsob, jak se k něčemu dopracovat. Mám vlastní otázky, Walkere. A můžeme začít třeba s touhle: co se stalo se Síní Droodů? A kde jsou sakra všichni? Zmeškal jsem snad požární poplach?“
Pocítil jsem potřebu podepřít svůj dotaz trochu vlastní autority a tak jsem v duchu vyřkl aktivační Slovo, které mělo vyvolat mou zbroj, zvláštní zlaté brnění, které bylo nejstřeženějším tajemstvím a nejmocnější zbraní mé rodiny. K mému překvapení a šoku se ale nic nestalo. Ruka mi automaticky vystřelila k hrdlu a zlatý torkéz tam nebyl. Myslím, že jsem bezděčně vykřikl, jako mi z těla vyrvali část duše. Droodové dostávají svůj torkéz krátce po narození a pak už bez něj nejsou ani minutu. Drásal jsem si hrdlo oběma rukama, ale zůstávalo holé. Na okamžik jsem se ani nedokázal nadechnout a musel jsem své uhánějící myšlenky zkrotit železnou vůlí. Jsem přece trénovaný polní agent a ať se propadnu, jestli před tváří nepřítele podlehnu panice. I když jsem se v životě necítil tak bezmocný, tak zranitelný, tak… vykastrovaný.
Teprve teď jsem chápal, jak se cítil zbytek mé rodiny, když jsem jim sebral torkézy.
Probodl jsem Walkera pohledem. „Jak ses opovážil? Jak ses opovážil ukrást mi můj torkéz? A co se stalo s mou rodinou? Co jsi s nimi udělal?“
Walker se na mne klidně usmál. „Jsem tady, abych otázky kladl, Eddie, ne abych na ně odpovídal. Mí nynější páni a vládci vyžadují tvou poslušnost. Pověz mi svoje tajemství, Eddie. Všechna, do posledního. A pak tahle noční můra může skončit.“
Stál jsem na místě a zamyšleně jsem si ho prohlížel. Ztrácet sebeovládání před Walkerem mne nedostane nikam. Duchovní žumpu, jako je Noční strana nemůžete ovládat rozumnými argumenty a dobrými úmysly. Walker věří v ocelovou pěst v ocelové rukavici a vždycky byl velice nebezpečný muž. Nemohl jsem doufat, že se mi podaří ho zastrašit svou zbrojí. Ale v den, kdy nedokážu přelstít bezduchého činovníka, jakým byl Walker, odejdu z branže a začnu chovat včely. Podle toho, co se říká v médiích, je jich dnes nedostatek… Obdařil jsem Walkera svým nejzchytralejším, nejvyzývavějším úsměvem, takovým, co říká Vím něco, co ty nevíš…
„Neviděli jsme se od té ošklivé záležitosti s nezávislým agentem,“ řekl jsem. „Takže ty pořád ještě držíš na uzdě Noční stranu? Děláš, co je potřeba, aby si spolu všichni místní bohové a netvoři hráli hezky?“ A pak jsem zmlkl, zamračil jsem se a prohlédl jsem si Walkera pořádně. „Neříkal mi někdo náhodou… že tě zabili?“
Walker pokrčil rameny. „To nás nakonec potká všechny. Ještě nikdo nevyvázl ze života živý. Jediné, co je teď důležité, je, že sloužím novým pánům a ti od tebe chtějí informace. Poslední případy, stará i nová vítězství, všechno, co se dá vědět o nechvalně známé rodině Droodů.“
„Jo,“ řekl jsem. „To by bylo něco. Takže nová páni a vládci, říkáš? A kdopak že jsou, přesně,“
„To nepotřebuješ vědět,“ odpověděl Walker. „Na tom nezáleží; nakonec všichni někomu sloužíme. Je v naprostém pořádku, abys mi to všechno pověděl, Eddie. Tajemství, která jsi zachovával za svého života, už nejsou důležitá, když jsi mrtvý.“
Vytřeštil jsem na něj očí. „Tak tebe doopravdy někdo zabil? Nevěřil jsem, že by někdo mohl sejmout legendárního Walkera.“
„Zestárl jsem,“ odpověděl Walker. „A možná jsem si dost nedával pozor na jednoho člověka, kterému jsem důvěřoval. Tak či tak, bude za mne dobrou náhradou.“
„A… já jsem mrtvý?“
„Samozřejmě. To si nevzpomínáš, jak tě ten maskovaný Nesmrtelný probodl? Ne? No, myslím, že si časem rozpomeneš. Pravděpodobně jsi pořád ještě v šoku.“
„Já nejsem mrtvý! Dýchám, cítím, jak mi bije srdce… Nemůžu být mrtvý!“
„Musíš být,“ odpověděl Walker. „Jinak bys nemohl přijít sem, mezi mrtvé.“
Náhle jsem se bezděčně zachvěl a rychle jsem se rozhlédl po vstupní hale skvrnité hlubokými stíny a modrým měsíčním světlem.
„Jsou ti mrtví tady?“
„Samozřejmě,“ řekl Walker. „Staří nepřátelé i staří přátelé; některé si patrně budeš pamatovat, jiné ne. Minulost je plná cizinců s povědomými obličeji. Lidé, jejichž životů ses na své cestě dotkl, ať v dobrém, či zlém. Životy, které jsi zachránil, i ty, co jsi ukončil. A všichni chtějí to, co chci já. Odpovědi. Tajemství. Informace. Musíš mi říct, co potřebuji vědět, Eddie. Povídej.“
„Ať se propadnu, jestli ti něco povím!“
„Propadneš se do zatracení, když mi to nepovíš,“ ujistil mne Walker klidně.
Náhle jsem pohlédl za něj, kde jsem spatřil povědomý obličej. V modrém měsíčním světle tam stál trochu rozpačitě, jako kdyby si nebyl jistý, že tam má být, vysoký muž s očima upřenými na mne. Na sobě dlouhý šedý kabát, kolem krku tlustou šálu na ochranu před chladem. Rakev Jobe na mne smutně kývl. Jobe byl nekroleptik; neustále padal mrtev k zemi a vždycky se z toho zase dostal. Znali jsme se, ale jako přátele bych nás neoznačil. A rozhodně neměl co dělat v Síni Droodů.
Přistoupil ke mně, takovým tím váhavým, nepřímým způsobem, a zastavil se po Walkerově boku; ten si od něj poodstoupil, jako by měl strach, že se od něj něčím nakazí. Spousta lidí měla s Rakve Joba takový pocit. Já jsem si vždycky myslel, že to je tím kabátem; vypadal, jako kdyby dokázal docela sám rozpoutat novou epidemii moru.
„Ahoj, Jobe,“ řekl jsem. „Tak sem chodíš, když jsi mrtvý?“
„Já nevím,“ řekl Jobe. „Jakmile zase ožiji, nikdy si nevzpomínám, kde jsem byl. Zjevně by to bylo proti pravidlům. Ale nemyslím, že už jsem někdy byl tady. Vlastně mám neodbytný pocit, že bych tu být neměl. Samozřejmě, stejný pocit jsem měl na spoustě míst, když jsem byl ještě živý…“ Vyčítavě se na mě podíval. „Měl jsem tě raději, když jsi býval Šaman Bond. Se Šamanem jsem vždycky věděl, na čem jsem. Byl jen další tváří na scéně, další drobný hráč jako já. Nikdo důležitý. Ale ukázalo se, že jsi byl celou tu dobu Drood. Smál ses nám zpoza masky Šamana Bonda.“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Tak to nebylo, Jobe…“
Ale už byl pryč, zmizel v okamžiku, zpátky v říši živých.
Dveře na jedné straně se otevřely a majordomus rodiny Droodů vyšel ze své soukromé kanceláře. Předchozí majordomus, ten, který zahynul velice hrdinně na Cestě zatracení, aby nám ostatní dal šanci utéct. Velký, svalnatý a brutální, přesně jak jsem si ho pamatoval. Polovinu obličeje měl pořád změť jizev, jak na něj moje přítelkyně Molly Metcalfová zaútočila deštěm krys. Zasloužil si něco horšího. Stál vedle Walkera a chladně na mne hleděl, pohled právě tak nehybný a odsuzující jako dřív.
„Za svého života jsi byl tyran a násilník, majordome,“ řekl jsem. „A zdá se, že smrt tě nijak neobměkčila.“
„Ty jsi nikdy nechápal, co je to povinnost, Edwine,“ odpověděl majordomus. „Nikdy ti nemělo být dovoleno řídit rodinu. Sebral jsi nám naše torkézy. Oslabil jsi nás.“
„Rodina se nechala zkorumpovat,“ řekl jsem. „Příliš se odchýlila od toho, čím měla být. Udělal jsem, co bylo třeba, abych rodinu zachránil před sebou samou.“
„Tím, že jsi zničil Srdce.“
„To Srdce bylo prohnilé. Lhalo nám. Byl jsem nakonec jediný, komu ještě záleželo na tom, co má naše rodina doopravdy hájit. O co ses kdy staral ty, kromě tyranizování všech, kdo byli slabší, než ty?“
„Nikdy jsi nechápal, co je to povinnost,“ zopakoval majordomus. „Rodina musí být silná, aby mohla dělat to, co má. Snažil jsem se tě posílit tím, že z tebe vytluču všechnu tvou slabost a vzdor.“
„Slabost?“ opáčil jsem. „Tím myslíš věci jako soucit, čest a dělat, co je správné?“
„Ano,“ přikývl majordomus. „Všechno, co rodina dělá, je správné, protože jsme Droodové. Na ničem jiném nezáleží.“
„Měli jsme lidstvo ochraňovat, ne mu vládnout!“
„Ovce potřebují pastýře,“ odpověděl majordomus. „A tu a tam trochu probrat, aby se zkvalitnilo stádo.“
Přistoupil jsem k němu a udeřil jsem ho do obličeje. Moje ruka jím ale prošla, jako kdyby byl jen zjevení nebo duch. Stáhl jsem ruku a majordomus na mne pohlédl skoro smutně. „Dobrý úder, Edwine. Přesně jak jsem tě to učil. Ale tady ti to není k ničemu. S námi se rvát nemůžeš. Nemůžeš nás zastavit. Pověz nám, co chceme vědět. Pověz nám všechna svoje tajemství. To je jediný způsob, jak můžeš z tohoto místa uniknout.“
„Ty nejsi majordomus,“ řekl jsem. „Ten by raději zemřel, než by odhalil jediné tajemství Droodů někomu zvenčí.“
„Nám nemůžeš uniknout,“ řekl Walker.
„Vážně?“ opáčil jsem. „Polib mi prdel.“
Proběhl jsem kolem něj a nahoru po schode do dalšího patra. Až na to, že tam žádné další patro nebylo; místo toho jsem se zastavil ve dveřích válečného sálu, nervového centra rodiny, kde se činí všechna skutečně důležitá rozhodnutí: odsud dohlížíme na stovky polních agentů po celém světě, udupáváme nadpřirozené požáry a plácáme přes ruku padouchy. Zakládáme nehodným na hnědé kaliko, jak to říkával strýček James. Válečný sám byl obvykle plný lidí pohroužených do práce, plný ruchu a shonu; ale nyní byl opuštěný a tichý. Všechny pracovní stanice byly neobsazené, počítačové monitory a křišťálové koule nikdo nesledoval. Na velké mapě světa nesvítilo jediné světýlko a hodinové ciferníky, ukazující, kolik je v každé zemi na světě právě hodin, byly prázdné, bez ručiček. I tady se čas zastavil.
Pracovní plochy byly pokryté námrazou a komunikační systém byl tlustě obalený ledem. (Podvědomě jsem se divil, odkud se bere to modré měsíční světlo, které zalévalo válečný sál, ale vědomí se rozhodlo, že si budu dělat starosti jen s věcmi, na kterých aktuálně záleží.) Napsal jsem svoje jméno prstem do jinovatky pokrývající jeden z monitorů, ale chlad ledu jsem necítil. Pak jsem ostře vzhlédl, když jeden z monitorů na stěně, které ukazovaly problematická místa ve světě, se náhle rozsvítil a objevila se na něm vzdáleně povědomá tvář, která na mne shlížela mrazivým, hněvivým a odsuzujícím pohledem. Když jsem se na ten obličej podíval přímo, zmizel a objevil se znovu až když jsem se obrátil jinam. Brzy jsem byl obklopen mořem tváří, přísných a ponurých, ale žádné z nich jsem nemohl pohlédnout přímo do očí. Rychle jsem se rozhlížel sem a tam, ale ty žalující obličeje jsem vždycky zachytil jen koutkem oka. Očividné však bylo, že si o mne nemyslí nic dobrého.
Div že jsem nevyskočil z kůže, když jsem si náhle uvědomil, že se mnou ve válečném sále někdo je. Prudce jsem se otočil, až jsem zády narazil do nejbližší pracovní stanice, a přede mnou stál Modrý víla. Půlelf, zloděj, zrádce… někdy přítel a někdy ne. Tak tomu v naší branži bývá často. Vypadal velice úpravně, skoro módně, tím svým podlým způsobem; ale jeho obličej byl zpustošený časem a dlouhým nevázaným životem. Díval se na mne a smutně vrtěl hlavou.
„Eddie, chlapče drahý, co tady děláš, pronásledovaný mrtvými, vydaný na milost a nemilost svým starým přátelům a nepřátelům? Tolik hořkosti a nepříjemností, a jen pro pár tajemství, které pravděpodobně za mnoho nestály, ani když jsi byl ještě živý.“ Rozhlédl se. „Příšerné místo, bez jakéhokoliv vkusu. Pověz jim, co chtějí vědět, Eddie, a pak odsud rychle vypadneme. Vůbec se mi tu nelíbí. A když už je o tom řeč, nelíbí se mi být mrtvý. Když jsem poprvé zjistil, jaké to je, být po smrti, brečel jsem jako želva…“
„Musí existovat způsob, jak se odsud dostat,“ prohlásil jsem. „Pomoz mi. Já pomůžu tobě…“
„Opravdu, Eddie? Ano, zachránil jsi mne z hlubin deprese a nemilosti, dal jsi mi nový životní cíl… ale myslíš, že ti za to jsem vděčný? Měl jsi mě nechat takového, jaký jsem byl: zlomený muž, který pomalu umírá a ani trochu ho to netrápí. Ty jsi mne z toho vytrhl, dal jsi mi naději… jen abych o několik let později stejně zahynul v jedné ze tvých stupidních špiónských her. Měl jsi mě nechat tam, kde jsem byl. Bylo by to laskavější.“
„Ty jsi vždycky dělal špatná rozhodnutí,“ ozval se jiný známý hlas.
A z hlubokých, temných stínů válečného sálu se vynořila moje babička, Martha Droodová, Matriarcha rodiny. Stála přede mnou vzpřímená a hrdá, ve svém elegantním tvídovém kostýmu s perlovým náhrdelníkem. Shlížela na mne svýma chladnýma očima v mrazivém obličeji. Po strašlivém zranění, na které zemřela ve vlastní posteli, na ní nebylo ani památky, stejně jako po vší té prolité krvi. Prohlédla si mne od hlavy k patě a opovržlivě si odfrkla. Další až příliš známý zvuk. Rvalo mi to srdce. Vůbec jsem si neuvědomoval, že mi to tolik schází.
„Utekl jsi ze Síně, aby ses stal polním agentem, a k čemu ti to bylo dobré? Jen proto, že jsi v sobě neměl dost disciplíny, abys srazil podpatky a dělal, co se po tobě chce, jako všichni ostatní. Chystala jsem pro tebe vysoké postavení v rodině, ale ty ses k nám otočil zády. Velice jsem se v tobě zklamala, Edwine.“
„Pomstil jsem tvou vraždu,“ odpověděl jsem pevně. „Dopadl jsem tvého vraha, Nesmrtelného, který se zamaskoval za svého manžela, Alistaira. Zabil jsem ho, abych tě pomstil, babičko.“
„Ale já jsem pořád mrtvá,“ odpověděla. „Jenom proto, že jsi nebyl dost bdělý. Příliš zaměstnaný tou svou novou přítelkyní. Nikdy jsem ji neschvalovala.“
„A ty jsi nikdy neschvaloval mne, Edwine,“ řekl Alistair Drood a postavil se vedle Marthy. „I mou smrt máš na svědomí. Já jsem se jen snažil dělat, co je správné, a ochránit svou ženu. Ty ses díval, jak hořím v pekelném ohni, a neudělal jsi nic, abys mne zachránil. Pověz jim, co chtějí vědět, Edwine. Ať tvoje babička a já konečně můžeme spočinout v pokoji.“
„Pověz jim to,“ přidala se Martha Droodová. „Řekni jim všechno, Edwine.“
„Pověz jim to,“ ozval se Modrý víla. „Jinak ti nikdy nedáme pokoj.“
„Smrt žádného z vás jsem nezavinil!“ zařval jsem na ně a pak jsem se otočil a utekl jsem z válečného sálu.
A přímo do zbrojnice, přestože se nacházela v úplně jiném křídle Síně Droodů. Rychle jsem se ohlédl, ale nikdo mne nepronásledoval. Pomalu jsem vykročil vpřed a kontroloval jsem každý temný stín, jestli v něm neuvidím další obviňující obličej. Obrovská kamenná místnost se zdála bez obvyklého rámusu a shonu Zbrojmistra a jeho asistentů nepříjemně tichá. Tady se vždycky pracovalo na nějaké nové zbrani a prostředku katastrofického ničení. Nebo na nějakém zvlášť nebezpečném pokusu, který mohl způsobit smrt všech, jen pro tu legraci s tím spojenou. Pokud někdo nebyl proměněn v něco odporného, neexplodoval nebo nespáchal nějaký nádherný nový zločin proti přírodě, nepovažovali to za úspěšný den. Ale teď byly pracovní stanice neobsazené a zkušební boxy nepřirozeně tiché. Rychle jsem prošel zbrojnicí a pátral jsem po něčem, co bych mohl použít jako zbraň. Vždycky se tu povalovaly strašlivé vynálezy zkázy. Ale těch několik povědomých tvarů, které jsem uviděl, byly doslova přivařeny k podlaze extrémním mrazem a pokryté tlustou vrstvou ledu. Některé z nich jsem se pokusil uvolnit, ale nepodařilo se mi to ani s vynaložením veškeré síly. Tloukl jsem do ledu pěstmi, ale nedocílil jsem ani jediné prasklinky na jeho povrchu.
Zvuk za mnou mne přiměl otočit se a zvednou ruce na obranu před sebe – napůl jsem očekával strýčka Jacka, Zbrojmistra. Byl to ale můj strýček James. Největší polní agent, kterého rodina kdy měla: legendární Šedá liška. Mrtvý, mou vinou. Stál tam s úsměvem na tváři, vysoký, opálený a pohledný ve svém bezvadném smokingu. Každým coulem mistr špión, kterým jsem nikdy nebyl. Vypadal jako před tím, než jsem ho nechal zabít.
„Ne,“ řekl jsem. „Prosím. Ne. Ne ty, strýčku Jamesi. To nesnesu…“
„Uklidni se,“ řekl strýček James. „To je v pořádku, Eddie. Už jsem ti to dávno odpustil.“
Po dlouhý okamžik jsem vůbec nedokázal promluvit. Strýček James chápavě přikývl.
„Rád tě zase vidím, Eddie. Chápal jsem, proč jsi udělal to, co jsi udělal, ještě když jsem byl živý. Co všechno někdy musíme udělat pro rodinu… Necítím k tobě zášť. Jakmile jsi jednou mrtvý, vidíš všechno mnohem jasněji. Udělal jsi pro rodinu to, co jsem já měl udělat už dávno.“
„Proč jsi tady?“ zeptal jsem se. „Jsi také vězněm na tomto místě, jako já?“
„Ne. Byl jsem sem zavolán, stejně jako ostatní. Ale na rozdíl od většiny z nich jsem na tvé straně.“
„Myslíš, že bych měl Walkerovi povědět, co chce vědět?“ zeptal jsem se. „Prozradit mu všechna svá i rodinná tajemství?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl strýček James. „Walker byl vždycky až příliš ochotný sklánět se před autoritou, nebo kýmkoliv, kdo má přízvuk z prominentní školy. Řekni mu, ať táhne k čertu, Eddie.“ Musel jsem se ušklíbnout. Smrt strýčka Jamese ani trochu nezlomila. „Víš, pro koho Walker pracuje? Kdo touží po mých tajemstvích?“ Strýček James se zamračil. „Tady je těžké být si jist čímkoliv. Málokdo a máloco je tady tím, čím se to zdá být.“ „I ty?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Těžko říct. Já si myslím, že jsem já, ale to se dá čekat, že?“
Napřáhl jsem k němu ruku, ale když mi ji chtěl stisknout, naše prsty se prolnuly.
„Jsem duch?“ zeptal jsem se. „Klidně mi to řekni na rovinu, já to snesu.“
„Ani zdaleka,“ vyštěkl jiný známý hlas. „Ty bys tady vůbec neměl být, chlapče.“
A najednou vedle strýčka Jamese stál Jacob Drood, rodinný duch. Na sobě měl starou havajskou košili přes špinavé šortky a vypadal starší než smrt sama. Jeho obličej byl směsice vrásek, na holé lebce mu povlávalo několik posledních šedivých vlasů. Ale oči měl ostré a divoké jako vždycky. Krátce kývl na strýčka Jamese a pak na mne upřel svůj pohled: „Já jsem tady jediný duch, Eddie; ale pomoci ti nemůžu. Jsou zákony, které musí dodržovat i mrtví. Možná zvlášť mrtví.“
Zamyšleně jsem si ho prohlédl. Vypadal skutečnější a hmotnější než všichni ostatní, které jsem zatím v prázdné Síni potkal. „Jsi skutečně tady, Jacobe?“
„Ano. Ale o všech ostatních se to říct nedá.“ Podíval se na strýčka Jamese, který mu pohled s úsměvem oplatil. Jacob si hlasitě odfrkl a zamračil se na něj, než svůj pronikavý pohled upřel znovu na mne. „Někdo si s tebou hraje, Eddie. Ani já nedokážu s jistotou určit, kdo jsou hráči. Musíš odsud vypadnout, chlapče. Nepatříš sem. Blíží se zlé věci, přilákané světlem.“
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.