Gaiman, Neil: Koralina


Den poté, co se nastěhovali do nového domu, se Koralina vydala na průzkum...
V novém bytě Koralininých rodičů je dvacet jedna oken a čtrnáct dveří. Třináct z nich se dá otevírat a zavírat. Čtrnácté jsou zamčené a za nimi je jen cihlová zeď - až do chvíle, kdy je Koralina jednoho dne otevře a najde za nimi průchod do jiného bytu v jiném domě, který se tomu jejich podobá jako vejce vejci.
Až na to, že je jiný: psi tady nejí nic jiného, než čokoládu, kočky umí mluvit a místo pravých ji tam přivítají jiní rodiče. Její jiná matka je navlas podobná té skutečné - až na to, že má pavoučí prsty a oči jako černé knoflíky - vaří jí samé dobroty, je na ni něžná a přemlouvá jí, aby u ní zůstala. Koralině se však stýská po pravých rodičích a chce se k nim vrátit - a tehdy se krásný sen změní ve skutečnou noční můru.
Vázané vydání, 168 str., ilustrace a obálka Dave McKean, překlad L. Vojtková, 199 Kč, vyšlo 28. května 2007. Nové vydání s filmovou obálkou a přílohou vyšlo 26. března 2014, cena 259 Kč.



Román byl odměněn cenami: Hugo za nejlepší román, SFWA Nebula za nejlepší román, Locus za nejlepší knihu pro mládež, cena Brama Stokera za nejlepší dílo pro mladé čtenáře, ocenění ALA za pozoruhodnou knihu, ocenění ALA za nejlepší knihu pro mladé čtenáře, nejlepší kniha Publishers Weekly, nejlepší kniha A School Library Journal, nejlepší kniha roku A Child Magazine, nejlepší kniha A Book Magazine, výběr nejlepších knih roku 2002 A Guardian Unlimited (Velká Británie), výběr A BookSense, výběr A New York Public Library Book pro náctileté, IRA/CBC Children’s Choice, vítěz Modré stuhy (bulletinu centra dětské knihy), A New York Public Library (výběr One Hundred Titles for Reading and Sharing)



Úryvek z románu:

Koralina ty dveře objevila brzy potom, co se do domu nastěhovali.
Byl to velice starý dům - pod střechou měl půdu a v podzemí sklep a vzadu velkou zarostlou zahradu s obrovskými starými stromy.
Nepatřil její rodině celý, ne, na to byl příliš veliký. Vlastnili jen jednu část.
V domě bydleli ještě další lidé.
V přízemí, v bytě pod bytem Koralininých rodičů, bydlely slečny Spinková a Forciblová. Obě byly staré a kulaté a žily ve svém bytě s houfem starých skotských teriérů, co měli jména jako Hamish a Andrew a Jock. Slečny Spinková a Forciblová kdysi bývaly herečkami, jak slečna Spinková vysvětlila Koralině, když ji potkala poprvé.
"Víš, Karolíno," povídala slečna Spinková a vyslovila to jméno nesprávně, "bývaly jsme se slečnou Forciblovou skutečně slavné herečky. Chodily jsme po prknech, jež znamenají svět, zlatíčko. Jejda, nenechej Hamishe jíst ten ovocný koláč, celou noc by ho bolelo bříško."
"Jsem Koralina. Ne Karolína. Koralina," upozornila ji Koralina.
V bytě nahoře, pod střechou, žil bláznivý stařík s mohutným plnovousem. Svěřil Koralině, že cvičí myší cirkus. Nikomu ho nikdy neukázal.
"Jen počkej, Karolínko, jednoho dne, až to bude dokonalé, uvidí celý svět můj skvělý myší cirkus. Možná se ptáš, proč jej nemůžeš vidět teď. Je to to, co jsi říkala?"
"Ne," řekla tiše Koralina, "říkala jsem vám, abyste mi neříkal Karolína. Jmenuji se Koralina."
"Důvod, proč můj myší cirkus nemůžeš vidět," vysvětloval muž shora, "je v tom, že myšky ještě nejsou dost vycvičené a připravené. A taky odmítají hrát ty písničky, které jsem pro ně napsal. Všechny melodie, jež jsem pro ně napsal, jsou es-tam-ta, es-tam-ta. Jenže myši pořád hrají jenom fidli-mydli, potvůrky. Uvažuju, že jim zkusím dát nějaký jiný sýr."
Koralina nevěřila, že opravdu existuje nějaký myší cirkus. Myslela si, že si to starý pán nejspíš vymýšlí.
Hned druhý den, co se nastěhovali, se Koralina vydala na průzkum. Prozkoumala zahradu. Byla to veliká zahrada: úplně na konci byl i starý tenisový kurt, ale nikdo v domě tenis nehrál a plot kolem kurtu byl celý děravý a síť se rozpadala. Byla tam také stará růžová zahrada, plná zplanělých, neupravených keřů, a také skalka bez skalniček. Našla i 'vílí palouček', jak se říká kolu hříbků v trávě. Jenže tyhle byly promáčené hnědé prašivky a příšerně páchly, když na ně náhodou šlápla.
Byla tam i studna. Hned ten první den, když se Koralinina rodina přistěhovala, upozornily slečny Spinková a Forciblová Koralinu velice důrazně, že ta studna je strašně nebezpečná, a varovaly ji, aby se k ní vůbec nepřibližovala. A tak se ji Koralina vydala hledat, aby věděla, kde je, a mohla se jí vyhnout.
Našla ji až třetí den, na zarostlé louce vedle tenisového kurtu, za skupinou stromů - nízkou kruhovou zídku z cihel schovanou ve vysoké trávě. Studna byla zakrytá dřevěnými prkny, aby do ní nikdo nespadl. V jednom prkně byla díra po suku a Koralina celé odpoledne házela do otvoru kamínky a žaludy a čekala a počítala, dokud neuslyšela žbluňknutí, když spadly kdesi hluboko do vody.
Pátrala také po zvířatech. Našla ježka a kůži z hada (hada ne) a kámen, co vypadal úplně jako žába, a ropuchu, co vypadala jako kámen.
Pak tam byla ještě namyšlená černá kočka, která sedávala na zdech a na pařezech a pozorovala ji, ale utekla pryč, kdykoliv se k ní Koralina přiblížila a snažila se s ní skamarádit.
Tak strávila Koralina první dva týdny v novém domě - průzkumem zahrady a okolí.
Maminka ji vždycky zavolala dovnitř na oběd a na večeři. A dohlížela na to, aby se Koralina pořádně oblékla, než půjde ven, protože toho roku bylo skutečně chladné léto. Ale jinak mohla být pořád venku a pátrat, každý den, až do toho rána, kdy začalo pršet a Koralina musela zůstat doma.
"Co mám dělat?" ptala se.
"Čti si knížku," radila jí maminka. "Pusť si video. Hraj si s hračkami. Běž otravovat slečny Spinkovou a Forciblovou nebo toho bláznivého dědu shora."
"Ne," odmítala Koralina. "To mě nebaví. Chci zkoumat."
"Pro mě za mě si dělej, co chceš," mávla rukou maminka. "Jen nenadělej nepořádek."
Koralina šla k oknu a pozorovala, jak prší. Nebyl to déšť, ve kterém jste mohli jít ven - byl to jiný déšť, takový ten, který se střemhlav vrhá z oblohy, a když dopadne na zem, vysoko se rozstříkne. Byl to déšť, který ví, co dělá, a tentokrát dělal ze zahrady blátivou mokrou omáčku. Koralina už všechna videa viděla stokrát. Hračky ji nudily a knížky už taky měla přečtené.
Zapnula televizi. Přepínala z kanálu na kanál, ale všude byli jen páni v oblecích hovořící o akciových trzích, nebo besedy. Nakonec přece jen něco našla: byl to závěrečný díl nějakého přírodopisného pořadu o čemsi, co se jmenovalo ochranné zbarvení. Sledovala zvířata, ptáky a brouky, kteří se maskovali jako listy nebo větvičky nebo jiná zvířata, aby unikli věcem, které jim mohly ublížit. Moc se jí to líbilo, ale brzy byl konec a následoval pořad o továrně na zákusky.
Rozhodla se, že si půjde popovídat s otcem.
Koralinin tatínek byl doma. Oba rodiče byli zaměstnaní, ale pracovali na počítači, což znamenalo, že byli většinu času doma. V novém domě měli každý svou vlastní pracovnu.
"Ahoj, Koralino," řekl táta, když vešla. Poznal ji, i když se vůbec neotočil.
"Mmmf," bručela Koralina. "Prší."
"Jo," kývl táta. "Lije jako z konve."
"Ne. Jen prší. Můžu jít ven?"
"Co na to říká maminka?"
"Říká v tomhle počasí ven nepůjdeš, Koralino Jonesová."
"Takže ne."
"Ale já chci pokračovat v průzkumu."
"Tak prozkoumávej byt," navrhl táta. "Podívej - tady máš papír a tužku. Spočítej všechny dveře a okna. Sepiš všechno modré. Zkus vypátrat, kde je bojler. A nechej mě v klidu pracovat."
"Smím jít do salónu?" Salón říkali Jonesovi tomu pokoji, kde byl ten drahý (a nepohodlný) nábytek, co zdědili po babičce, když umřela. Koralina tam nesměla. Nikdo tam nechodil. Byl to sváteční pokoj.
"Když tam neuděláš nepořádek. A na nic nebudeš sahat."
Koralina pečlivě zvážila obě podmínky, pak vzala papír a tužku a vydala se na průzkum bytu.
Objevila bojler (byl ve skříni v kuchyni).
Spočítala všechno modré (153).
Spočítala okna (21).
Spočítala dveře (14).
Z těch čtrnácti dveří, jež našla, se jich třináct otvíralo a zavíralo. Ty čtrnácté - velké, vyřezávané dřevěné dveře v zadním koutě salónu - byly zamčené.
Šla za matkou. "Kam vedou ty dveře?"
"Nikam, zlato."
"Musí někam vést."
Maminka zavrtěla hlavou. "Tak se pojď podívat," vyzvala Koralinu.
Natáhla se a sundala z horního rámu dveří do kuchyně svazek klíčů. Pečlivě je roztřídila a vybrala ten nejstarší, největší, nejčernější a nejrezavější. Pak šly do salónu. Maminka vsunula klíč do zámku a otočila. Dveře se otevřely.
Maminka měla pravdu. Nevedly nikam. Za nimi byla cihlová zeď.
"Když v tomhle domě žila jen jedna rodina," vysvětlila jí maminka, "ty dveře někam vedly. Potom dům rozdělili na byty a jednoduše je zazdili. Na druhé straně je prázdný byt ve druhé polovině domu, ten, co ještě není prodaný."
Zavřela dveře a položila klíče zase na rám v kuchyni.
"Nezamkla jsi," připomněla jí Koralina.
Maminka pokrčila rameny: "Proč bych je měla zamykat? Nikam nevedou."
Koralina mlčela.
Venku už byla skoro tma a pořád pršelo, déšť tloukl do oken a rozmazával světla aut venku v ulici.
Tatínek přestal pracovat a uvařil pro všechny večeři.
Koralina znechuceně bědovala: "Tati, ty jsi zase uvařil recept."
"Jsou to zapečené brambory s pórkem zalité sýrovou omáčkou s estragonem," připustil otec.
Koralina si povzdychla. Pak otevřela mrazničku a vyndala předsmažené hranolky a mini-pizzu.
"Dobře víš, že nemám ráda recepty," řekla otci a sledovala, jak se její večeře otáčí v mikrovlnce pořád dokola a jak červená čísílka spěchají k nule.
"Kdybys to zkusila, možná by ti to chutnalo," přemlouval ji tatínek, ale ona jen zavrtěla hlavou.
Ten večer Koralina dlouho nemohla usnout. Poslouchala, jak přestává pršet, až se jí konečně přece začaly oči zavírat. Už skoro spala, když odněkud zaslechla t-t-t-t-t-t. Posadila se.
Odněkud se ozvalo kreeee...
...aaaak
Vstala z postele a vyhlédla do chodby, ale nic zvláštního neviděla. Vešla do předsíně. Z ložnice rodičů vycházelo hluboké chrápání - to byl tatínek - a občas rozespalé zamumlání - to byla maminka.
Koralina uvažovala, že se jí to asi jen zdálo, ať už to bylo cokoliv.
Něco se pohnulo.
Nebylo to víc než stín a rychle to běželo tmavou předsíní, jako skvrnka světla.
Doufala, že to není pavouk. Pavouci jí naháněli hrůzu.
Ten černý tvar vběhl do salónu a Koralina jej trochu nervózně následovala. Pokoj byl temný. Jediné světlo sem dopadalo z chodby a Koralina, stojící ve dveřích, vrhala obrovský a neforemný stín. Jako by na koberci ležela dlouhá a hubená obří žena.
Koralina zrovna uvažovala, jestli má nebo nemá rozsvítit, když tu zahlédla ten černý tvar. Pomalu se kradl zpod pohovky. Zarazil se a pak bleskově zamířil přes koberec do nejzazšího kouta pokoje.
V tom koutě nebyl žádný nábytek.
Koralina cvakla vypínačem.
V koutě nic nebylo. Nic než ty staré dveře, které se otevíraly do zdi. Byla si jistá, že maminka dveře zavřela, ale teď byly pootevřené. Jenom maličko. Přešla k nim a nahlédla dovnitř. Nic za nimi nebylo - jen zeď, červená cihlová zeď.
Zavřela dveře, zhasla světlo a vklouzla do postele.
Zdálo se jí o černých tvarech, které přebíhaly z místa na místo, vyhýbaly se světlu a nakonec se všechny shromáždily pod měsícem. Malinké černé tvary s červenýma očkama a ostrými žlutými zoubky.
Začaly zpívat,

Jsme maličcí, je nás moc,
Malincí jsme, ale nešť,
Byli jsme tu celou noc,
Budeme tu, až spadneš.

Jsme malí, ale je nás hodně,
je nás hodně a jsme malí.
Před tebou jsme tady byli,
budem tu i po tobě

Měly vysoké, šeptavé a trošku kvílivé hlásky. Koralině se to ani trošku nelíbilo.
Pak se jí zdálo několik televizních reklam a nakonec už se jí nezdálo nic.