Sigmar, první císař, je bůh mezi lidmi, vůdce, jakému není rovno a neporazitelný válečník. Když triumfálně zvítězil nad orky v Průsmyku černého ohně a zastavil invazi Chaosu do Middenheimu, pozná konečně Říše život v míru. Ale v rozlehlých pustinách Nehechary začíná vznikat nová říše. Nagaš, nejobávanější z nekromantů, je odhodlaný vyhlásit vládu nad Starým světem a zničit svou nezastavitelnou armádou jako ze zlého snu všechno živé. Legie jeho nepřirozených stvůr pochodují Říší a smetou všechno, co se jim postaví do cesty. Sigmar musí ochránit země živých před hordami oživených mrtvol a zabránit tomu, aby se Nagašova strašlivá vize o vládě nad světem naplnila.
Kniha třetí trilogie o Sigmarovi.
Brož., 272 str., překlad Jindřich Hořejší, obálka Jon Sullivan, cena 339 Kč, vyšlo 11. 4. 2018.
ÚRYVEK Z KNIHY:
Lord Aetulff byl mrtvý a jeho tělo odnesli z vesnice v dlouhém průvodu přes sníh ke břehu bičovanému příbojem. Ti, kteří pod ním sloužili, těch několik opovrženíhodných, kteří přežili dlouhý útěk před mstivými čepelemi nepřátel, následovali zachmuřeně máry a drželi před sebou svoje zlomené meče. Propadli životem, ale na pobřeží zůstalo jen málo mužů, kteří by je za jejich zbabělost potrestali smrtí.
Náčelníkovi oblíbení huskarlové nesli tělo na palankýnu z rozbitých štítů, zavinuté do potrhané vlajky přinesené z jihu. Tělo bylo lehké, zhoubná choroba mu při návratu z tragické války sežrala maso na kostech. Zhek Askah řekl, že to byl trest bohů, a nikdo se neodvážil mu odporovat.
Aetulffovo zraněné tělo zlomené na duchu přežívalo ještě šest období, než konečně podlehlo smrtelnému zápasu. Býval silný a trpěl dlouho, než konečně zemřel.
Všichni jeho synové byli mrtví, zabití v boji jak bohové žádali, a nyní už nebyl nikdo, kdo by zachoval jeho rod. Aetulff zemřel s vědomím, že nezůstala jediná živá bytost, která by v budoucnu nesla jeho jméno. Nikdo na něj nebude vzpomínat a jeho krvavé činy budou během jediné generace zapomenuty.
Aby byla jeho hanba úplná, nedoprovázela jeho mrtvé tělo žádná žena.
Štítonoši kráčeli cestou k vodě, kde v jámě vykopané ve zmrzlé zemi hořel oheň. Vodstva oceánu byla temná, chladná a nelítostná, a na hladině se v příboji houpala bouřemi otlučená loď. Byla pevně stavěná ze vzájemně se překrývajících pláněk utěsněných térem a její příď zdobila vyřezávaná vlčí hlava. Bývala to hrdá loď a nesla je přes ty nejhorší bouře, které na ně mohli bohové z nebes seslat. Zasloužila si něco lepšího, ale jestli se lidé z osady za poslední rok a půl něco naučili, tak to to bylo to, že se tento svět pramálo stará, co si kdo zaslouží.
Válečníci, kteří tělo doprovázeli, vylezli na palubu a pak se otočili, aby pomohli vyzvednout svého mrtvého náčelníka na jeho loď. Byli to silní mužové a nedalo jim mnoho práce položit ho na hranici z drahocenného dřeva a třísek. Pak si jeden po druhém nařízli zlomenými čepelemi svých mečů předloktí. Svou krví skropili mrtvého náčelníka a pak svoje bezcenné zbraně odhodili na palubu. Bledí ztrátou krve a beze zbraně pak vylezli na lodní bok, který vypadal bez řady štítů a mužů u vesel sedících na lavičkách podivně holý. Jeden z válečníků s helmou ozdobenou křídly z havraních per počkal, až se ostatní vrhnou jeden po druhém do moře, a pak polil hranici a mrtvého náčelníka olejem. Zbytek nacákal na lodní bok a prázdnou láhev zahodil do vln. Havranopřilbý válečník pak zatáhl za lano visící ze stěžně a s hlasitým plesknutím vydělané kůže se rozvinula černá plachta. Muž se vrhl přes loubení do vody a ztěžka se brodil příbojem za zbytkem opovrženíhodné tlupy. Jejich náčelník zemřel a oni byli přesto naživu. Taková hanba byla neomluvitelná. Ženy se jich budou stranit, děti na ně budou plivat a budou k tomu mít plné právo. Bohové je prokleli navěky, dokud nesplatí svůj dluh.
Mrazivý vítr se opřel do plachty a loď se odlepila od břehu a vydala se na cestu bez kormidelníka, který by ji řídil a veslařů, jenž by ji poháněli. Odliv a vítr ji brzy odehnal od břehu, pohazujíce si s ní jako voda v mlýnském náhonu se spadlým listem. Zrádné proudy a víry kolem tohoto pobřeží už vrhly mnohou nepozornou loď proti skaliskům, ale loď lorda Aetulffa odnášely s jemným pohupováním na širé moře. Nad jejím stěžněm skřehotali racci, kteří se svými hrdelními skřeky přidávali k žalozpěvu nad mrtvým náčelníkem. Havranopřilbý válečník pozvedl luk a založil do tětivy šíp. Jeho hrot omotaný naolejovanou látkou přidržel u ohně, až vzplál. Když vítr trochu polevil, vystřelil šíp, který opsal elegantní oblouk proti šeřícímu se nebi a zabodl se do stěžně.
Vyskočily plameny, nejprve pozvolna, pak divočeji, a brzy hořela celá loď. Oheň hladově olizoval shnilé maso mrtvého a zakusoval se do lodních boků nasáklých olejem. Během okamžiku hořela celá loď od přídě k zádi a k nebi se truchlivě valil černý dým.
Válečníci se dívali, dokud se loď nerozpadla se zvukem, jako když praskne srdce. Naklonila se na bok a s posledním šplouchnutím se ponořila pod hladinu.
Lord Aetulff byl mrtvý a nikdo ho neoplakával.
Z jeskyně vysoko v útesu nad vesnici pozoroval poslední plavbu prokleté vlčí lodi muž v rozedraných kožešinách a plášti pošitém peřím. Tvář měl porostlou vousem a dlouhé umaštěné vlasy mu spadaly na záda. Kdysi byly černé jako havraní peří, ale teď byly tak špinavé a zablácené, že se jejich původní barva už ani nedala poznat. Špína z jeskyně pokrývala celé jeho tělo a na rukou měl boláky, které pálily a současně příjemně svědily.
Vesničané jej nazývali Wyrtgeorn, i když jemu byl význam toho slova naprosto neznámý. Co se obtěžoval naučit z jejich jazyka mu dovolovalo porozumět jen nejzákladnějším věcem. To jméno na něj plivl šaman ověšený talismany před rokem a půl, když vychrtlý nesmrtelný vystoupil z lodě, která nyní shořela na popel. Přestože nevěděl, co to znamená, bylo to jméno, za které se schovával, které jej zaštiťovalo před důsledky činů spojených s jeho pravým jménem.
Nesmrtelný opustil vesnici, která po něm chtěla, aby odešel do severních pustin, ale on odmítl a usadil se v jeskyni na útesu. Věděl, že by měl odejít, jeho přítomnost tady přitahovala lovce, ale něco mu v tom bránilo, jako kdyby ho tu držely neviditelné okovy.
Zahnal takové ponuré myšlenky a díval se, jak vlčí loď klesá do vln. Z jihu se valila mlha, která zakryla obzor a způsobovala, že vzduch chutnal jako mokré plátno. Díval se na válečníky plahočící se sněhem k vesnici, obtížené hanbou, kterou si museli nést za to, že přežili.
Provinile se ohlédl přes rameno a zamrkal bolestí z rány, která se nikdy úplně nezahojila. Nesmrtelný mu dal cosi zabaleného v kusu hadru, když prchali přes oceán, a ani to nemusel rozbalovat, aby věděl, co je uvnitř. Jako by takové věci byly tajemství. Zahodil to za sebe, když utíkali, a přesto to pořád měl.
Měl to v jeskyni, zastrčené ve skalní štěrbině. Věděl, že by to měl hodit do moře, ale věděl také, že to neudělá.
Něco se v mlze pohnulo a on pozvedl ruku, aby si zastínil oči před zimním sluncem.
Mlžný přízrak, nebo něco ještě temnějšího?
Jeho pravice se zachvěla vzpomínkou na masakr a pohled se mu stočil k osadě, když jej staré instinkty a nové smysly varovaly před nebezpečím.
Z mlhy se vynořil tucet lodí plujících k vesnici.
Mocné záběry vesel hnaly lodě vpřed a jejich paluby byly plné ozbrojených mužů v lesklých železných kyrysech a bronzových přilbách zakrývajících obličej. V rukou svírali meče, sekery a oštěpy a jejich vztek se dal vycítit i z výše útesu. Ohlédl se do své jeskyně, ale pak křečovitě zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tohoto okamžiku se bál od chvíle, kdy vkročil na tento břeh, ale teď, když to přišlo, se cítil dokonale klidný.
Stejný klid cítil před tím soubojem. Stejný klid cítil předtím, než zabil.
Díval se, jak lodě proplouvají divokým příbojem a kloužou po oblázkové pláži. Těch několik málo válečníků, co byli ve vesnici, se proti nim rozběhlo se sekerami bojovně nad hlavou, ale byli to hlavně starci a výrostci. K obraně celé vesnice zůstalo pouhých padesát mužů skutečně schopných vládnout mečem.
To nepostačí ani zdaleka.
Když se z pláže ozval ječivý bojový pokřik, ženy a děti se rozběhly k útesům. Nebylo tam pro ně úniku, jen oddálení nevyhnutelného. Tihle válečníci nenechají naživu nikoho. Nikdy nenechávali.
Dokonce i v izolaci své jeskyně občas zaslechl zkazky o nájezdnících z moře, zabijácích zpoza oceánu, kteří ve svých mstivých masakrech vyhladili celé kmeny. Jejich karmínové a bílé plachty byly postrachem pobřeží a pohled na ně děsil i ty, kteří sami bývali pány oceánu.
Z přední lodě seskákalo několik desítek ozbrojených mužů vedených válečníkem v lesklé stříbrné zbroji v přilbici se zlatou korunou. Byl vyzbrojený obrovským kladivem, kterým smetl prvního obránce jediným úderem. Přistávaly další lodě a brzy byly na pláži stovky mužů. Z palub lodí létaly šípy, jejich pilovitá ostří trhala maso, zatímco zápalné střely šířily oheň mezi domky vesničanů z proschlého dřeva.
Každou vteřinou padl tucet válečníků. Přestože obránci osady stáli proti beznadějné přesile, bojovali se zuřivostí mužů, kteří dostali poslední šanci zemřít čestnou smrtí. Pak se po pláži rozvinuli muži v lehké zbroji s luky, kteří si vybírali cíle mezi prchajícími a zabíjeli je nemilosrdně přesnými výstřely. Na pláži zvonilo železo o železo, dokud nebyl zabit i poslední z obránců. Havranopřilbý válečník se sám vrhl na vůdce nájezdníků se sekerou napřaženou k úderu. Válečné kladivo se mihlo vzduchem a ostří sekery dopadlo na jeho topor. Takový úder by každou zbraň přesekl a rozpoltil lebku nepřítele, ale tohle nebylo obyčejné válečné kladivo. A muž, který jim vládl, nebyl obyčejný nepřítel.
Kladivo se v jeho rukou otočilo rychleji, než by se zbraň takové váhy měla pohybovat. Jeho hlavice udeřila havranopřilbého válečníka do obličeje, roztříštilo mu lebku a srazilo ho do zkrvaveného sněhu.
„Tebe žádná pohřební hranice nečeká,“ zamumlal, zatímco se mořští nájezdníci hnali do osady.
Domky už hořely a lidé byli pobiti, ale nájezdníci stejně strhávali trosky a nenechávali tu nic, co by připomínalo, že to kdysi byl něčí domov. Tohle nebyl nájezd kvůli zlatu, otrokům nebo rabování. Tady šlo jen o zkázu.
Nájezdníci začali vytahovat mrtvoly obránců z moře a sundávat jim helmy. Válečník s kladivem se skláněl nad jedním po druhém a díval se jim do tváří, ale pokaždé zklamaně zavrtěl hlavou.
Wyrtegorn se nevesele zasmál a řekl: „Mezi mrtvými toho co hledáš nenajdeš.“ Pak uslyšel nějaký hluk z útesu pod sebou a stáhl se hlouběji do stínu ústí jeskyně. Po zledovatělé stezce k němu kráčela štíhlá žena s ostrými rysy nesoucí dvě děti. Potácela se a ze zad jí trčely dva šípy. Když ho spatřila, pokusila se promluvit, ale z úst jí nevyšla žádná slova, jen bublání a zkrvavená pěna.
Dorazila ke skalní římse před jeskyní a svezla se na kolena. Oči jí horečně plály. Zůstávaly jí jen vteřiny života a věděla to.
„Wyrtgeorne,“ řekla jazykem, který nebyl její vlastní. „Zachraň… moje… děti.“
Couval před ní a vrtěl hlavou.
„Musíš!“ řekla a přistrčila je k němu. Uviděl, že to jsou dvojčata, chlapec a dívka. Oba se třásli neovladatelnými vzlyky. Žena zavřela oči a zhroutila se na zem, jak ji konečně dostihla smrt. Dívenka se vrhla matce kolem krku a obě se zřítily z útesu, stovky yardů do moře.
Válečníci na pobřeží je viděli padat a všimli si jeskyně na útesu. Wyrtgeorn věděl, že je ve stínu neviditelný, ale chlapec stál na skalní římse všem na očích. Čtyři z válečníků se rozběhli k patě útesu a Wyrtgeorn zaklel. Ucítil, že ho něco tahá za kazajku a když se podíval dolů, pohlédl do těch nejchladnějších modrých očí, jaké kdy spatřil. Chlapec tam stál s rukama zaťatýma v pěst a když se jejich pohledy střetly, v tom jeho byla zoufalá prosba.
„Ty jsi Wyrtgeorn,“ řekl chlapec v mužově jazyce. „Proč jsi nesešel dolů a nebojoval jsi?“
„Protože nemám v úmyslu spáchat sebevraždu,“ odpověděl.
„Oni pobili můj kmen,“ vzlykal chlapec. „Proč jsi je nezabil?“
„Zabiju každého, kdo se pokusí zabít mne,“ odpověděl muž.
„Dobře,“ řekl chlapec. „Zhek Askah říkal, že jsi velký válečník.“
„Nevím, kdo to je.“
„Šaman, který tě pojmenoval Wyrtgeorn. Lord Aetulff chtěl tebe i tvého přítele zabít, ale Zhek Askah řekl, že jsi zabiječ lidí a abychom tě nechali žít v jeskyni.“
„Opravdu?“ odpověděl muž. „To by mne zajímalo, proč. Možná abych ti jednou zachránil život.“
Čtyři válečníci šplhali k nim, opatrně volili cestu po zrádné stezce. Měli dlouhé nože, protože sekery se na úzké skalní římse použít nedaly. Muž se díval, jak se blíží: sebevědomí, arogantní a pyšní na schopnosti, které neměli. Viděl je, jak bojují na břehu. Byli to dobří válečníci, ale nic víc.
„V zadní části jeskyně je druhý východ,“ řekl muž. „Vede skálami až k místu několik mil severně od vesnice. Počkej na mě tam. Brzy za tebou přijdu.“
„Nechci utíkat,“ namítl chlapec a muž v jeho tváři spatřil divoké odhodlání, které bylo silnější, než strach.
„Ne,“ přisvědčil. „To nechce nikdo, ale někdy se prostě nic jiného udělat nedá.“
„Jak to myslíš?“
„Na tom nezáleží,“ odpověděl muž. „Ale teď už vím, proč jsem celou tu dobu zůstával v téhle jeskyni.“
Než mohl chlapec pokračovat ve vyptávání, ve světle v ústí jeskyně se objevily postavy dvou mužů, kteří konečně dorazili nahoru.
„Schovej se za mě,“ řekl muž a odstrčil chlapce z cesty.
První válečník opatrně vešel do jeskyně, jeho oči teprve přivykaly šeru. Druhý jej následoval v těsném závěsu. Ve slabém světle se zaleskly čepele jejich dýk.
„Copak to tady máme?“ řekl první válečník se silným přízvukem. „Poustevníka a vystrašeného kluka. To bude hezké a snadné, chlapi.“
„Měl bys odejít a nikdy se sem nevracet,“ odpověděl Wyrtgeorn klidným, vyrovnaným hlasem.
„Ty víš, že to se nestane,“ odpověděl válečník.
„Vím,“ přikývl muž a pak se vrhl závratnou rychlostí vpřed. Než si válečník vůbec uvědomil, že na něj útočí, muž jej udeřil pěstí do ohryzku. Válečník klesl s rozdrceným hrtanem na kolena, dusil se a zmítal ve smrtelných křečích. Muž zachytil dýku, kterou při tom upustil, a vrazil ji do hrdla druhého válečníka. Čepel vnikla škvírou mezi jeho železným límcem a hledím přilby. Vlhce zabublal a svalil se na zem, přičemž jeho krev potřísnila stěny jeskyně i jeho protivníka.
Horký pach krve probudil v muži jeho staré instinkty. Nohama napřed skočil proti dvěma zbylým válečníkům. Jeho těžké boty narazily na hrudník pod zbrojí ze železných kroužků, válečník přepadl dozadu a s rukama divoce mávajícíma ve vzduchu se zřítil vstříc smrti na skaliscích. Muž přistál na římse a vzápětí mu poslední z protivníků zaútočil dýkou na břicho. Muž uhnul stranou, zachytil útočníkovu ruku a dvakrát jej krátce bodl ukořistěnou dýkou skrz hledí přilby.
„Tebe žádná posmrtná sláva v síních Ulrikových nečeká,“ zasyčel muž a nechal mrtvolu spadnout ze skalní římsy do moře. Stál na okraji kamenné lavice před jeskyní, ruce a horní část trupu zmáčené krví. Srdce by mu mělo divoce bušit, ale tlouklo rovnoměrně, jako kdyby odpočíval na pokojné louce pod jasnou letní oblohou.
Když pohlédl dolů, uviděl, že na něj nájezdníci hledí v hrůze. Zachytil pohled jejich vůdce v helmě se zlatou korunou, který stál stranou ostatních. Asi tucet mužů se rozběhlo ke stezce na útes, v srdcích vraždu. Muž zahodil dýku a vrátil se do jeskyně. S ponurým odhodláním zamířil ke štěrbině ve skále.
Rychle vytáhl tu věc zabalenou v černém hadru a rozvázal práchnivý řemínek. Chlapec hleděl v úžasu, jak vytahuje lesklý meč s jílcem vykládaným zlatem a rukojetí ze slonoviny. Čepel byla lehce zakřivená jako u zbraní taleutských jezdců a zářila jako čerstvě ražené stříbro.
Sevřel rukama jílec, jako by to byl dávno ztracený přítel a vzdychl, jako by vítal půlnoční milenku.
„Zhek Askah měl pravdu,“ řekl chlapec. „Ty jsi velký válečník, Wyrgeorne.“
„Jsem největší válečník,“ opravil ho muž a odepnul své první oběti opasek s mečem. Připnul si ho a do pochvy zastrčil svou zbraň. Pochva vyrobená pro unberogenský bodný meč byla příliš prostorná. „A neříkej mi Wyrtgeorne. Tak se nejmenuji.“
„Nejmenuješ?“
„Ne. Jmenuji se Azazel,“ odpověděl muž a válel to jméno po jazyku, jako kdyby si ho doopravdy zasloužil až nyní. Chlapec na něj hleděl se směsicí bázně a ostražitosti.
Azazel se na něj usmál, položil mu ruku na rameno a odvedl ho ke skrytému průchodu mezi skálami. Válečníci, kteří je pronásledovali, vchod objeví, ale v bludišti chodeb, které byly za ním, je nikdy nenajdou.
Chlapec se ohlédl k půlměsíčku světla v ústí jeskyně a zaváhal.
„Už není cesty zpátky,“ řekl mu Azazel. „Nikdy není.“
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.