(třetí kniha cyklu Honor Harringtonová)

Vláda Havenu zabředá do vážných vnitropolitických potíží a domnívá se, že je opět dokáže na čas zatlačit do pozadí úspěchem v nové válce. V cestě jí však stojí Mantichorské království a v řadách jeho námořnictva i kapitán Honor Harringtonová...
Třetí pokračování příběhů Honor Harringtonové.
Brož. 398 str., překlad J. Engliš, obálka 2D studio, cena 189 Kč


Úryvek z románu:

Harris přešel ke svému křeslu a posadil se. Opřel se lokty o dlouhý stůl, podepřel si bradu dlaněmi a protřel si oči. Pak se napřímil.
"No nic. Za hodinu musím být na hřbitově, takže to zkrátíme." Obrátil pohled ke Constanci Palmerové-Levyové, ministryni bezpečnosti Lidové republiky Haven. "Něco nového o tom, jak Waltera dostali, Connie?"
"Nic konkrétního," pokrčila Palmerová-Levyová rameny. "Walterovi osobní strážci střelce naneštěstí zneškodnili befinitivně. Mrtvola se vyslýchat nedá, ale identifikovali jsme ho jako Everetta Kanamašiho... a to málo, co na něj máme, naznačuje, že byl řadovým členem UOP."
"Skvělé." Ministryně války Elaine Dumarestová se zatvářila jako by každou chvíli chtěla začít uhryzávat z okraje stolu třísky. Ona a Walter Frankel byli dlouholetí protivníci - jak bylo nevyhnutelné s ohledem na rozpočtové spory mezi jejich ministerstvy - avšak Dumarestová patřila k lidem, kteří věří v řád. Ráda by prosazovala svou politiku v úhledně rozškatulkovaném a nalinkovaném vesmíru a lidé z Unie za občanská práva stáli na jejím seznamu jedinců vybočujících z řady hodně vysoko.
"Myslíte si, že Waltera označilo za cíl vedení UOP?" otázal se Ron Bergren a Palmerová-Levyová se zamračila.
"Naši agenti mezi ně pronikli tak hluboko, jak to jen šlo," odpověděla ministrovi zahraničních věcí. "Žádný z nich nehlásil nic, co by naznačovalo, že vedení uvažuje o nějakém drastickém kroku, ale mezi řadovými členy bylo hodně zlé krve kvůli Walterovým návrhům týkajícím se sociálních dávek. Také si teď dávají větší pozor na utajení. Už jsem zachytila náznaky skutečného organizování do buněk, takže je nejspíš docela možné, že to akční výbor schválil, aniž bychom se o tom dozvěděli."
"To se mi nelíbí, Side," zamumlal Bergren a Harris přikývl. Unie za občanská práva hlásala 'přímou akci v oprávněném zájmu lidu' (čímž mínila stále vyšší životní úroveň dávkařů), avšak obvykle se omezovala na vyvolávání pouličních nepokojů, vandalismus, příležitostné teroristické pumové útoky a zastrašovací atentáty na níže postavené státní úředníky.
Vražda ministra vlády znamenala nový a nebezpečný obrat... pokud ovšem UOP skutečně atentát schválila.
"Měli bychom tam vpadnout a ty parchanty srovnat," zavrčela Dumarestová. "Víme, kdo jsou jejich vůdcové. Předejte jména námořní bezpečnosti a nechte moje námořní pěšáky, ať se o ně postarají - natrvalo."
"To by byla chyba," nesouhlasila Palmerová-Levyová. "Taková perzekuce by způsobila jen to, že by přešli do ilegality. Když je necháme pořádat ty jejich mítinky, alespoň si udržíme přehled, k čemu se chystají."
"Jako tentokrát?" zeptala se Dumarestová ironicky a Palmerová-Levyová zrudla.
"Jestli - a to jestli zdůrazňuji - vedení UOP naplánovalo nebo schválilo Walterovu vraždu, pak musím skutečně připustit, že jsme minuli míč. Ale jak jste právě řekla, zatím jsme schopni sestavit seznam jejich členů a sympatizantů. Když je zaženete do podzemí, příjdeme i o tuto výhodu.
A znovu opakuji, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by Kanamaši nejednal na vlastní pěst."
"Jo, jistě," odfrkla Dumarestová.
Palmerová-Levyová se připravovala něco sžíravého odseknout, ale Harrisova zdvižená dlaň ji zarazila. President se osobně klonil spíš na stranu Dumarestové, ale dokázal pochopit i stanovisko Palmerové-Levyové. UOP věřila, že dávkaři mají Bohem dané právo na stále vyšší sociální dávky. Aby své stanovisko zdůraznili, vyhazovali pumami do vzduchu jiné lidi (včetně svých soudruhů z řad dávkařů) a Harrise by velice potěšilo, kdyby je mohl dát postřílet všechny. Bohužel však rodinám legislativců, které vládly Lidové republice, nezbývalo než organizacím jako UOP povolit existenci.
Kromě toho, že každý otevřený zásah proti nim skrýval nebezpečí výbuchu ještě většího násilí, už existovaly tak dlouho a zakořenily tak hluboko, že by jejich likvidace jen udělala místo dalším. Tudíž bylo rozumnější dávat si pozor na známé zlo, než ho vymýtit a udělat tak místo zlu, o kterém nic nevěděli.
Nicméně vražda Waltera Frankela v nich vzbuzovala hrůzu. Násilnosti dávkařů byly takřka legitimní jako součást mocenské struktury, která udržovala masy spokojené, zatímco se legislativci věnovali vládnutí. Příležitostné pouliční výtržnosti a útoky na méně významnné články byrokratické struktury republiky se staly trpěnou součástí toho, co nahrazovalo politický proces, avšak mezi vládnoucími kruhy a vůdci dávkařů zatím existovala tichá dohoda, která činovníky na vládní úrovni a prominentní legislativce vylučovalo ze seznamu možných cílů.
"Zdá se," řekl president konečně a pečlivě přitom volil slova, "že musíme alespoň pro tuto chvíli předpokládat, že UOP tento atentát schválila."
"Obávám se, že s tím musím souhlasit," připustila Palmerová-Levyová nešťastně. "A po pravdě řečeno, stejné starosti mi dělají zprávy, že se do vedení UOP dere Rob Pierre."
" Pierre ?" Presidentův hlas zazněl skutečně překvapeně a šéfka bezpečnosti přikývla ještě nešťastněji než předtím. Robert Stanton Pierre byl nejvýznamnější vůdcem dávkařů. Nejenže se těšil podpoře téměř osmi procent voličských hlasů dávkařů, ale momentálně sloužil také jako mluvčí Lidového kvóra, 'demokratické platformy', která pověřovala vůdce dávkařů, jak mají hlasovat.
Tolik moci v rukou nelegislativce vyvolávalo u všech nervozitu, neboť dědičně vládnoucí rodiny spoléhaly na to, že Lidové kvórum zabezpečí formální 'volby' tak, aby legitimizovaly jejich vládu. Jenže z Pierra šel strach. Sám se narodil jako dávkař a cestu ke své současné moci si prorazil všemi špinavými triky, jaké může ctižádostivý člověk vymyslet. Některé z nich dosud nenapadly ani samotné legislativce, a třebaže zatím věděl, na které straně je chléb namazaný a držel se jejich pokynů, byl čím dál nenasytnější.
"Jste si tím jistá?" otázal se Harris po chvilce a Palmerová-Levyová pokrčila rameny.
"Víme, že už nějaký čas udržuje styky s SOP," řekla a Harris přikývl. Strana občanských práv byla politickým křídlem UOP, otevřeně fungovala v rámci Lidového kvóra a kritizovala 'politováníhodný, nicméně pochopitelný extrémismus, do něhož byli vehnáni někteří občané'. Byla to otřepaná hra, avšak její přijetí poskytovalo vedoucím osobnostem kvóra často užitečný spojovací kanál s podzemním členstvem UOP.
"Nevíme přesně o čem spolu mluvili," pokračovala Palmerová-Levyová, "a jeho postavení mluvčího kvóra mu skýtá spoustu legitimních důvodů proč se s nimi setkat. Ale podle všeho se s některými delegáty až příliš skamarádil."
"V tom případě si myslím, že musíme velice vážně zvažovat možnost, že o vraždě věděl dopředu," prohlásil Harris zvolna. "Netvrdím, že měl něco společného s jejím naplánováním, ale pokud to byla oficiální práce UOP, mohl vědět - nebo mít podezření - k čemu se chystají. A pokud to věděl a nic nám neřekl, mohlo to být proto, že je přesvědčen o nutnosti upevnit své vztahy s nimi i na náš úkor."
"Opravdu si myslíš, že je to tak zlé, Side?" otázal se Bergren a president pokrčil rameny.
"Ne, ani ne. Ale když budeme počítat s horší variantou, můžeme přežít, zatímco jestli UOP na vraždu kývla - a jestli o ní Pierre něco věděl, ale rozhodl se nám nic neříct - a my budeme předpokládat, že tomu tak není, mohli bychom se nechat vmanévrovat do závažné vnitropolitické chyby."
"Navrhuješ, abychom upustili od Walterových návrhů na snížení sociálních dávek?" zeptal se George De La Sangliere. Korpulentní bělovlasý De La Sangliere nahradil Frankela ve funkci ministra hospodářství... nikoliv bez usilovné snahy tuto 'čest' odmítnout. Nikdo se zdravým rozumem nemohl chtít převzít odpovědnost za vetchou finanční strukturu republiky a De La Sangliere se při té otázce tvářil nešťastně.
"Já nevím, Georgi," vzdychl Harris a zamnul si hřbet nosu.
"Nerad to říkám, ale myslím, že to vlastně ani nemůžeme udělat," opáčil De La Sangliere. "Rozhodně ne, pokud nesnížíme vojenské výdaje aspoň o deset procent."
"To je nemožné," odsekla okamžitě Dumarestová. "Pane presidente, vy přece víte , že to nepřipadá v úvahu! Musíme udržovat sílu loďstva na stávající úrovni - přinejmenším - dokud se nevypořádáme s mantichorskou aliancí jednou provždy."
De La Sangliere se zamračil, ale ani se na ni nepodíval. Očima téměř prosebně visel na presidentovi. Při pohledu na jeho výraz se z nich však naděje vytratila.
"Měli jsme je vyřídit před čtyřmi roky," zavrčel Duncan Jessup. Ministr veřejné informovanosti byl podsaditý, věčně rozcuchaný chlapík, který si u veřejnosti pěstoval image nabručeného, avšak dobrotivého strýčka.
Ministerstvo veřejné informovanosti bylo hlavním mluvčím vlády, její oficiální propagandistickou hlásnou troubou, avšak před dvaceti lety také ministerstvu veřejného zdraví vyrvalo úřad pro duševní hygienu. Jessup řídil policii pro duševní hygienu s chladnou a nemilosrdnou rázností, která někdy děsila i Harrise, a osobní vláda nad PDH z něho činila nejmocnějšího člena vlády hned po presidentovi.
"Nebyli jsme připraveni," namítla Dumarestová. "Ještě jsme tehdy úplně nestrávili nové přírůstky a..."
"A moc jste si foukali," skočil jí do řeči Jessup s hrubým odfrknutím.
"Nejdřív ta blamáž v Bazilišku a potom katastrofa na Jelcinu a Endicottu.
Jediné, čeho jsme docílili, bylo, že si mohli vybudovat tu svou 'alianci', zatímco náš vojenský potenciál zůstal stejný. Chcete mi vážně namluvit, že se nyní nacházíme v relativně silnější pozici než tehdy?"
"To stačilo, Duncane," ozval se Harris tiše. Jessup na něj chvilku upřeně hleděl a potom sklopil oči. President pokračoval mnohem klidněji, než se cítil. "Obě operace schválila celá vláda a rád bych vám připomněl, že jakkoliv byly tyto neúspěchy okaté, většina našich ostatních operací uspěla. Nezabránili jsme sice Mantichořanům vybudovat alianci, ale zajistili jsme si odpovídající protipozice. Zároveň snad všichni víme, že se rozhodujícímu střetnutí s Mantichorou nevyhneme." Všichni nešťastně přikyvovali a Harris se obrátil pohledem k velkoadmirálu Amosovi Parnellovi, veliteli Lidového námořnictva, který seděl vedle Dumarestové.
"Jak vypadá skutečný poměr sil, Amosi?"
"Ne tak dobře, jak bych si přál, pane," připustil Parnell. "Zdá se, že Mantichořané mají podstatně větší technický náskok, než by si kdo ještě před čtyřmi roky myslel. Osobně jsem vyslýchal ty, kdo přežili operaci Endicott-Jelcin. Její závěrečné akce se neúčastnil nikdo z našich lidí a nemáme žádné podklady, které by podpořily naše analýzy toho, co se tam odehrálo, ale je naprosto zřejmé, že Manťáci vyřídili bitevní křižník třídy Sultán s pouhým jedním těžkým křižníkem a jedním torpédoborcem. Samozřejmě masadská posádka Saladina zdaleka nedosahovala našich standardů co do výcviku a zkušeností, ovšem i tak jsou tady indície svědčící o nižších schopnostech našich strojů. Na základě toho, co se stalo Saladinovi , a z výpovědí lidí, kteří přežili předchozí akce, odhadujeme, že technická vyspělost poskytuje jejich jednotkám při stejné hmotnosti dvaceti až třicetiprocentní převahu."
" Tolik určitě ne," namítl Jessup a Parnell pokrčil rameny.
"Můj osobní instinkt mi říká, že to je až příliš střízlivý odhad, pane ministře. Přiznejme si, že jejich vzdělávací soustava a organizace průmyslu jsou mnohem lepší než naše, a to se musí odrážet na jejich výzkumu a vývoji."
Admirál při těch slovech zpražil kosým pohledem Erika Grossmana a ministr školství zrudl. Katastrofální následky 'demokratizace vzdělávací soustavy' v Lidové republice byly bolavým místem vztahů mezi jeho ministerstvem a ministerstvy hospodářství i války, a slovní přestřelky mezi ním a Dumarestovou byly od doby, kdy se převaha mantichorské techniky zřetelně projevila, značně ostré.
"Mantichora rozhodně má vojenskou převahu," pokračoval Parnell, "ať už je ve skutečnosti jakkoliv výrazná. Na druhou stranu máme zhruba dvojnásobnou souhrnnou tonáž a čtyřicet procent jejich bojové stěny sestává z dreadnoughtů. Dreadnoughty RMN jsou sice větší než naše, jenže devadesát procent naší bojové stěny tvoří super dreadnoughty. Kromě toho máme více bojových zkušeností a jejich alianční partněři souhrnou bojovou sílu příliš nezvyšují."
"Proč si tedy kvůli nim děláme takové starosti?" vyzvídal Jessup.
"Kvůli astrografii," poučil ho Parnell. "Manťáci už předtím měli výhodu vnitřní pozice; teď si obranné pásmo ještě prohloubili. Pochybuji sice, že by bylo tak hluboké, jak by se jim líbilo - u Jelcina to dělá sotva třicet světelných let - ale když teď uzavřeli mezeru u Hancocku, vybudovali celou síť navzájem propojených opevněných zásobovacích a údržbářských základen podél celé hranice. To jim poskytuje výhodu předsunutého průzkumu a každá z těchto základen je také potenciálním uzlem, ze kterého mohou napadat naše zásobovací linie, když proti nim budeme postupovat. Jejich hlídky už pokrývají všechny směry našeho přístupu, pane ministře, a až dojde na skutečné střílení, bude ještě hůř. Budeme se skrze ně muset probojovávat a dobývat základny, které nám leží v cestě, abychom si chránili boky a týl, a to znamená, že budou předem znát směr našeho útoku a budou moci rozmístit své síly tak, aby se s námi střetli čelně."
Jassup zabručel, zamračeně se opřel a Parnell stejným tónem pokračoval:
"Zároveň jsme však vybudovali vlastní základny, abychom pokryli ty jejich, a jako útočníci budeme mít výhodu prvního úderu. Budeme vědět, kdy a kde máme v úmyslu skutečně zaútočit; oni budou muset vykrýt všechny body, které bychom si mohli vybrat jako cíl útoku, a to navíc početně slabší flotilou.
Nemyslím, že by nás mohli zastavit, když podnikneme rozsáhlou ofenzívu, ale pokoušou nás hůř než kdo v minulosti."
"Navrhujete tedy, abychom na ně zaútočili, nebo ne?" otázal se Harris tiše.
Parnell se po očku podíval na ministryni války, která mu pokynula, aby odpověděl. Odkašlal si.
"Při vojenském tažení není nikdy nic jistého, pane presidente. Jak jsem řekl, mám vážné výhrady ohledně nedostatečnosti našich strojů a přístrojů. Současně mám ale za to, že máme rozhodnou početní převahu, a bojím se, že zaostávání našich technických možností se bude nadále pouze zvětšovat. Budu k vám naprosto upřímný, pane. Nechce se mi dobývat Mantichoru - ne proto, že bych si myslel, že by nás mohli porazit, ale protože nás mohou oslabit - ale pokud musíme bojovat, měli bychom se do toho pustit co nejdřív."
"A když se do toho tedy pustíme, jak to konkrétně provedeme?" zeptal se Jessup ostře.
"Vypracoval jsem se svým štábem plány několika možných postupů pod společným kódovým názvem 'Perseus'. Jeden předpokládá jako první krok obsazení Bazilišku, abychom mohli prostřednictvím mantichorské křižovatky napadnout přímo Mantichoru souběžnými útoky ze dvou větví červí díry: Bazilišek-Mantichora a Trevorova hvězda-Mantichora. Tento plán nám sice skýtá největší šanci získat moment překvapení a vyhrát válku jediným úderem, ale také s sebou nese největší riziko katastrofálních ztrát v případě, že se nám to nepodaří.
Perseus dva je konvenčnější. Soustředili bychom síly na základně DuQuesne v soustavě Barnett, což je tak daleko od hranic, že Mantichora nedokáže odhadnout, k čemu se chystáme. Odsud bychom vedli útok na jihozápad proti Jelcinu jakožto nejslabšímu bodu jejich obranného pásma. S Jelcinem v rukách bychom postupovali přímo proti Mantichoře a přitom zneškodňovali jejich základny, abychom si chránili týl. Ztráty by byly vyšší než při úspěšném Perseu jedna, zato bychom se ovšem vyhnuli riziku úplné zkázy, které při Perseu jedna hrozí.
Perseus tři je varianta Persea dva, při které povedeme útok z Barnettu dvěma směry, jeden hrot proti Jelcinu a druhý na severozápad proti Hancocku. Účelem je donutit Mantichoru rozdělit síly proti oběma větvím hrozby. Je zde sice jisté riziko, že soustředí veškeré síly, aby jeden z útoků zcela rozdrtili, ale je to málo pravděpodobné vzhledem k rizikům, která by z toho plynula jim od druhé větve naší ofenzívy. Podle názoru mého štábu snižuje pravděpodobnost takového útoku z jejich strany i to, že bychom byli schopni rozhodnout se, kdy na které větvi přitlačit, a tím diktovat tempo operací.
Nakonec tu je Perseus čtyři. Na rozdíl od ostatních není založen na úplném dobytí Mantichory jediným úderem ale na omezené ofenzívě s cílem oslabit alianci. V tomto případě bychom opět zaútočili na severozápad proti stanici Hancock. Existují dvě možné varianty. Jedna z nich předpokládá posílení našich jednotek na Seafordu devět a přímý útok na Hancock, zatímco druhá znamená vyslat vyčleněný operační svaz z Barnettu, který by dobyl Zanzibar a odsud zamířil k severu, zatímco naše síly ze Seafordu devět zaútočí k jihozápadu, čímž sevřeme Hancock do kleští. Bezprostředním cílem je zničit jedinou významnější manťáckou základnu v oblasti a obsadit Zanzibar, Alizon a Yorik, načež bychom nabídli vyjednávání o příměří. Ztráta tří obydlených soustav - zejména když se nacházejí v oblasti, která se k alianci připojila teprve nedávno - otřese ostatními spojenci Manťáků a držení tohoto prostoru nás postaví do docela výhodné pozice pro pozdější zahájení Persea jedna nebo tři."
"A když se Mantichora rozhodne nepřijmout naše mírové podmínky a pokračovat v operacích?" otázala se Palmerová-Levyová.
"V tom případě budeme pokračovat Perseem tři - pokud bychom zatím neutrpěli větší ztráty, než odhaduji - anebo ustoupíme na předválečné pozice a budeme vyjednávat odtamtud. Druhá možnost by byla mnohem nevýhodnější, nicméně by byla stále dosažitelná, i kdyby nám vojenské operace úplně vybouchly."
"Dáváme některému z těch plánů přednost, Amosi?" zeptal se Harris.
"Já osobně se přikláním k Perseovi tři, pokud nám jde o konečné řešení, anebo k Perseovi čtyři, který značně snižuje celkové riziko, pokud si klademe omezenější cíle. Rozsah našich skutečných cílů závisí ovšem na politickém rozhodnutí, pane presidente."
"Aha." Harris si opět zamnul hřbet nosu a potom se rozhlédl kolem stolu.
"Připomínky, dámy a pánové?"
"Pokud máme udržet úroveň sociálních dávek, musíme rozšiřovat naši ekonomickou základnu," řekl De La Sangliere ztěžka. "A jestli Waltera vyřídila UOP, myslím, že bychom měli k nějakému krácení dávek přistupovat velice opatrně."
Harris zachmuřeně přikývl. Na podpoře žily v současnosti dvě třetiny obyvatel havenského domovského světa a bující inflace byla neoddiskutovatelnou realitou ekonomického života. Vzhledem ke stavu státní pokladny, která byla už déle než jedno století prakticky prázdná, dohnalo Frankela zoufalství k návrhu zvyšovat nadále sociální dávky jen o míru inflace, aby se tak kupní síla zachovala, ale nerostla. Pečlivě formulované 'úniky informací', které Jessup zařídil, aby prosondoval možné dopady tohoto nápadu, vyvolaly nepokoje prakticky ve všech proletářských sídlištích a dva měsíce nato Kanamaši napumpoval Frankelovi do hrudi dvanáct výbušných šipek z pulseru, v důsledku čehož se státní pohřeb musel konat se zavřenou rakví.
To byl jeden z těch jednoznačnějších 'protestních hlasů', přemítal Harris chmurně. Naprosto chápal paniku, kterou myšlenky na skutečné krácení sociálních dávek vyvolávaly u jeho kolegů ve vládě.
"S ohledem na tyto skutečnosti," pokračoval De La Sangliere, "musíme získat přístup k soustavám za Mantichorou, zejména ke Slezské konfederaci. Pokud někdo z vás zná způsob, jak se jich zmocnit aniž bychom nejdřív museli bojovat s Mantichorou, nesmírně rád si ho poslechnu."
"Žádný neexistuje." Palmerová-Levyová se rozhlédla kolem stolu, jako by vyzývala všechny, kdo se odvažují s jejím kategorickým tvrzením nesouhlasit, aby vystoupili. Nikdo nic nenamítal a Jessup její výrok potvrdil energickým přikývnutím. Elegantní ministr zahraničí Bergren se tvářil ještě mnohem nešťastněji než jeho kolegové, ale i on neochotně přikývl na souhlas. "Kromě toho," pokračovala ministryně bezpečnosti, "zahraniční krize může uklidnit domácí frontu, alespoň krátkodobě. Zatím to vždycky tak fungovalo."
"To je pravda." De La Sanglierův hlas zněl téměř tak, jako by v to doufal.
"Lidové kvórum se odjakživa smiřuje se zmrazením sociálních dávek po dobu trvání bojových operací."
"Samozřejmě," odfrkla Dumarestová. "Vědí, že bojujeme za více pomejí do jejich koryt!"
Harrisem její sžíravý cynismus trhl. Bylo jen dobře, že Elaine vedla ministerstvo války a ne nějaké jiné, které bylo veřejnosti více na očích, napadlo ho. Nicméně její analýzu nemohl dost dobře zpochybnit.
"Přesně tak." Palmerová-Levyová pohlédla na Parnella a chladně se přitom usmívala. "Říkáte, že v boji proti Mantichořanům můžeme mít ztráty, admirále?" Parnell přikývl. "A budou operace proti nim trvat dlouho?"
"Nevím, proč by měly, paní ministryně. Jejich loďstvo jednoduše není dost velké na to, aby si mohlo dovolit stejné ztráty jako my. Pokud se jim nějak nepodaří zvrátit poměr ztrát význemně v náš neprospěch, měla by to být docela krátká válka."
"To jsem si myslela," pravila Palmerová-Levyová spokojeně. "A určité množství ztrát může dokonce zapůsobit v náš prospěch. Jsem si jistá, Duncane, že tomu dokážete udělit správný směr a budete moci využít smrti našich statečných obránců k mobilizaci veřejného mínění v době pro nás kritické, co vy na to?"
"To určitě půjde." Jessup se při vyhlídce na takový velkolepý propagandistický tah div neolizoval - a skutečně si mnul ruce - a ani si nevšiml hněvivého záblesku v Parnellových očích. "Dokonce bychom možná mohli získat vyváženou podporu pro budoucí potřeby, když k tomu přistoupíme správně. Rozhodně vznikne situace na hony vzdálená sílícímu neklidu, jakého jsme svědky dnes."
"Tady to tedy máte," řekla Palmerová-Levyová. "To, co potřebujeme, je krátká vítězná válka... a myslím, že všichni víme, kde nějakou najdeme, ne?"