Píše se rok 2437. Styčnická stanice Miranda byla zničena nanomyceliem a povaha sabotáže naznačuje, že je do ní nějakým způsobem zapleten mimozemský biokonstrukt, který si říká Drak – tvor, který je stejně nespolehlivý, jak je obrovitý.
Agent Cormac, který je na místo vyslán v gigantické řádové bitevní lodi Occmova břitva , musí katastrofu vyšetřit a také vyřešit otázku Masady, teokratické planety, která by měla být přičleněna k Řádu, až se ocitne za jeho hranicí.
Ale zlotřilý biofyzik Skellor, jehož se zatím nepodařilo dopadnout, teď ovládá něco, co mu dává takovou moc, že na něj řádové UI uspořádají nekončící štvanici, aby mu zabránily to použít.
Dlouhodobé povstání na Masadě nemůže vystoupit z podzemí, neboť otrocké obyvatelstvo je drženo v porobě orbitálními laserovými systémy ovládanými Teokracií z válcových světů nad planetou a skutečností, že nemůže bezpečně opustit pracovní tábory. V divoké krajině na Masadě totiž chybí dýchatelný vzduch... a potulují se tam nestvůrní kapucíni a siluráci, o příšerných žvatlokačích nemluvě.
Brož., 408 str., překlad P. Kotrle, obálka Steve Rawlings, cena 259 Kč, vyšlo 28. března 2007




Úryvek z románu:

„Ještě jednou: vyprávěj mi o své smrti.“
Díval se na podivnou růžově pruhovanou oblohu a pokřivené tvary a svýma novýma očima viděl víc než kdy dřív. Slova si vybavoval jasně. Jelikož jeho paměť mohla být nepřesná jedině tak, jak sám chtěl, znal každý přízvuk, každou nuanci – stejně jako si živě vybavoval každou sekundu své záhuby.
„Slézal jsem první, když to vylezlo šachtou nahoru a vrazilo to do mě...
A tak to šlo dál. Zatímco mluvil, jeho smysly začaly vnímat: dorážející zvuky, světlo ozařující mapu umělých žilek v jeho víčkách, tah gravitace přidržující ho k teplé, ale tvrdé desce. Nikdy nezaslechl tlukot svého srdce, nikdy už ho zaslechnout neměl. Když skončil svou řeč, odmlčel se a pak dodal: „Posuzování hodnot.“
„Už nejsi ve virtuálním režimu. Realita, se kterou se teď setkáš, je opravdu reálná.“
To ale byl vtipálek. Gant si vzpomněl na ten pocit, jak se mu v rukou lámou lidské kosti, výkřiky, krev – absolutní hrůza z pohybu, teď už minulá.
„Takže pak to bude jiné,“ zeptal se s jistým sarkasmem.
„Virtuální režim je vhodný pro fyzický výcvik – uvědomil sis v něm, jaké máš schopnosti, ale příliš dlouhý pobyt může mít vliv na posuzování hodnot. Ve virtuálním režimu ses naučil, že jsi schopen v mžiku zabít člověka, a naučil ses ovládat svoje nové tělo. Nenaučil ses však nic o důsledcích.“
„Myslíš si, že jsem na to ještě nepřišel?“ zeptal se. Pak mu blesklo hlavou: člověka. Ale UI byla daleko před ním. „Ano, ve VR jsi zabil dvacet lidí, mnohé z nic náhodou, a nemělo to žádné důsledky. Po celou dobu jsi věděl, že tito lidé nejsou opravdoví. Toto vědomí by se dalo potlačit, ale dezorientace může někdy dohnat psychika k paranoidní schizofrenii.“
„Moje psychika je z křemíku,“ podotkl.
„Tvůj mozek je z křemíku. Tvá mysl se skládá ze vzpomínek a modelů uvažování, které se jen málo liší od těch, jež jsi měl ve svém organickém mozku.“
„Neslyším tlukot svého srdce.“
„Rozhodl ses pro memplantát, vojáku Gante. Chtěl bys to raději ukončit?“
„Ne... Asi ne.“
Gant si vzpomněl, jak otevřel oči a zahleděl se do stropu obloženého kachlíky. Posadil se rovně a ze starého zvyku zakýval hlavou ze strany na stranu. Žádnou ztuhlost však necítil, vůbec žádnou bolest – ani náznak polidšťující slabosti. Cítil, to ano, cítil, dokonce se zřetelností, jež byla ostrá a neúprosná jako rozlomený pazourek. Jak propátrával místnost, přepnul zrak do infračerveného a ultrafialového pásma, napnul sluch po obě meze jeho rozsahu, pak prudce seskočil ze stolu a postavil se vedle něho. Byl nahý a neměl na těle žádné jizvy. Při doteku genitálií zjistil, že nejsou citlivé o nic míň, než si pamatoval.
„Ve skutečnosti už nejsem Gant,“ řekl.
„Ne, jsi Gantův záznam.“
„Chci říct, že nejsem všechno, co byl Gant: žlázy, bolesti a trápení, tělo. Nejsem člověk, takže nebudu jednat stejně.“
„Záleží na tom?“
„Já jsem chtěl nesmrtelnost.“
„Máš ji.“
„Ale Gant ne.“
„Nesmrtelnost neexistuje: smrt je změna. Člověk umírá každým dnem, kdy žije. Materiál jeho těla se vyměňuje za jiné materiály, jeho myšlení se mění. Jediné, co žije, je DNA, a co je tobě do ní? Nakonec je důležitá tvá mysl. Mysl, kterou teď máš, má blíž k mysli, již jsi měl, když jsi zemřel na Samarkandu – než mysl, kterou bys měl, kdybys nezemřel. Memplantátový krystal nedokáže všechno, ale chybové rozpětí je menší než změny v organickém mozku za—“
„No jasně,“ přerušil výklad Gant. V duchu se spokojeně usmál.
Mohl si přehrát chuť, kterou měl v ústech, když se vůbec poprvé nadechl tímto umělým tělem. Vzduch chutnal příjemně, i když to nevyžadoval, tenkrát ani teď. Trochu se zamyslel nad tím, co má před sebou – nad budoucností, kterou mu smrt neodepřela. S pohledem stále upřeným k obzoru dýchal vzduch, který by člověka, jímž byl dřív, zabil.

Cormac si nasadil zesilovač na ochranné brýle svého kryooděvu a z hledačky připnuté k opasku přetáhl kód signálu do hlavního procesoru optického zesilovače. Když pak přidal zvětšení o několik řádů, chameleonské čočky začaly tiše bzučet a hýbat se, jak kompenzovaly bezděčné pohyby jeho hlavy, a v jeho zorném poli se objevil zaměřovací obrazec vycentrovaný na tetelivý obzor. Nebylo vidět nic než šikmé skalní plotny, ve spalujícím slunci ostře bílé, plasodermy zakořeněné ve vyprahlé půdě mezi nimi jako nějaké obrovské kovové ptačí pařáty a občas nějaké to mihnutí se smrtící fauny, která se zde vyskytovala v hojném množství. Pro Cormaka dělali z tohoto místa takové peklo právě calloraptoři, nikoli teplota, která neklesala pod padesát stupňů Celsia, vysušující vzduch plný kyanidových sloučenin ani gravitace dvou gé. Calloraptoři byli to, co mohlo člověku rozervat skafandr a vystavit ho těm vražedným podmínkám; to oni by člověka ohryzali na kost, přestože by se jeho masem otrávili. Když se to vzalo kolem a kolem, byl rád, že ho doprovází takový pár, byť mu nebylo jasné, co si Zemská centrála od spojení těchto dvou slibuje.
„Zatím nic,“ řeklo první z těchto individuí.
Cormac dal zesilovač dolů a vrátil jej na opasek. Gant samozřejmě zesilovač nepotřeboval, protože ho měl zabudovaný. Cormac na tohoto golema, který měl v sobě nainstalovanou lidskou mysl zemřelého vojáka, zvědavě pohlédl: Gant neměl nasazenou masku ani kapuci skafandru, a právě to ho usvědčovalo z nelidskosti, když se nevzrušeně rozhlížel po okolí s multipuškou přes rameno. Cormac uvažoval, co by ho zabilo dřív, kdyby totéž udělal on: udušení nebo vysušení? Pak se zadíval na individuum, které dostal Gant jako partnera. Jeho nelidskost zůstávala z větší části skrytá v jeho kryooděvu, dokud nepohnul nohama, které byly špatně spojené se zbytkem těla – jako u ptáků. Ale drakoman nakonec pocházel ze stejného prastarého druhu jako ptáci, třebaže spletitější cestou.
„Nikde nic,“ přisvědčil Cormac. „Myslel jsem, že budou mít vysunuté věže. Dalo by se čekat, že budou mít tady na naše kamarády automatické zbraně.“ Pokynul napravo, kde právě jeden raptor vyskočil na skálu a prohlížel si je svými jasně oranžovými očními důlky. On si zase prohlédl jeho. S trochou fantazie mohl být ten tvor příbuzný Gantova partnera. Jeho jméno byla složenina jména této planety – Callorum – a dinosaurů velociraptorů, kteří se kdysi potloukali po pravěké Zemi. Na zadních nohách se tyčil do výšky půldruhého metru, ale podrobnější obhlídka ukázala, že přední končetiny se v lokti dělí na dvě předloktí, z nichž každé je zakončeno třemi prsty opatřenými čepelí. Tlama pod znervózňujícími očními důlky se otevírala do tří nezávislých čelistí lemovaných dozadu zahnutými řezáky a naprosto hladká kůže měla temný fialovočervený odstín.
„Můj,“ prohlásil drakoman Jizvák.
Gant, který mezitím sundal multipušku z ramene, se na něho nesouhlasně usmál a pokynul mu, aby šel dál. Drakoman se svým podivným krokem, jako by měl kolena otočená opačně, přiblížil k tvorovi. Multipušku držel u pasu. Cormac nechápal, proč Jizvák musí být tak konfrontační. Raptor představoval na místě, kde byl, poměrně snadný cíl, takže nebylo vůbec třeba jej provokovat.
Když Jizvák došel k okraji skalní plotny, na níž se právě nacházeli, calloraptor otevřel tlamu a nepochybně vyloudil podzvukový sten, který jeho druh používal jako výzvu. Když zaútočil, přeskakoval jako klokan z jedné plotny na druhou. Trojité zadunění Jizvákovy multipušky zaznělo ve chvíli, kdy byl tvor ve vzduchu mezi dvěma plotnami. Zachvěl se na konci přerušované modré čáry a dopadl na další plotnu na záda. Chyběla mu hlava a žíznivý vzduch rychle vysával oblaka páry z jeho vnitřních tekutin. Pak se svalil dolů a zůstal ležet u paty jednoho plasodermu.
„Bavíme se všichni?“ zeptal se Cormac.
Gant se vesele zazubil, podíval se po něm, pak si úsměv setřel hřbetem ruky a vrátil si multipušku na rameno. Jizvák otočil svou ještěrčí hlavou ze strany na stranu, jak hledal něco dalšího, po čem by vystřelil, pak zamručel a vrátil se k nim.
„Tak půjdeme dál, ne?“ řekl Cormac a jako první vyrazil na další plotnu.
Přestože ho oděv účinně chránil před spalujícím žárem, Cormakovi bylo horko a cítil se unavený. Navzdory tomu, že jeho kryooděv fungoval jako exoskelet a pomáhal mu – byl nastavený tak, aby dostatečně zvětšoval jeho sílu pro vykompenzování dvojnásobné gravitace – cítil svou váhu. Ostatní dva se samozřejmě tvářili, jako by tato mise byla výlet na prázdninovém sluníčku.
„Ještě jsi mi nevysvětlil, proč ti centrála dala za parťáka tady toho frajera,“ řekl Cormac, než přeskočil mezeru, z níž ho chvíli pozoroval podřimující raptor, než znovu usnul. Jeho nafouklé břicho svědčilo o tom, že nedávno sežral kořenososku. Pokud byly informace průzkumné sondy správné, bude teď kořist trávit jeden solstanový měsíc.
Gant přeskočil přes mezeru k němu a prohlásil: „Jizvák teď sice má statut svobodného občana Řádu, ale nedá se mu úplně důvěřovat. Pracujeme společně a já ho hlídám.“
Oba se ohlédli po Jizvákovi, který u téže mezery zaváhal a namířil hlaveň na spícího raptora. Když se to nesetkalo s žádnou odezvou, drakoman je následoval.
„Máme ti věřit, Jizváku?“ zeptal se Cormac.
Jizvák něco zavrčel, ale jinak neodpověděl – hovorný jako vždycky.
Cormac cítil, že otázka, zda drakomanovi věřit či ne, je tvrdý oříšek. Jednalo se totiž o výtvor transgalagtické bytosti, která si říkala ‚Drak‘ – bytosti stejně nedůvěryhodné, jak byla obrovská. Drak se původně prohlásil za vyslance mimozemské civilizace, ale potom zapříčinil gigantickou zkázu a masakr na planetě zvané Samarkand, když se ve své horlivosti pokusil zabít jednoho z mimozemšťanů, kteří po něm pátrali. Gant zemřel právě při misi na tuto planetu, vedené Cormakem, takže to nakonec možná od Zemské centrály nebyl tak špatný nápad vybrat ho, aby na Jizváka dohlížel.
Trvalo jim celý zbytek callorumského odpoledne, než překonali plotnové pole a konečně dorazili ke snadno průchodné solné pánvi. Plasodermy se tady rozrostly jako pochodující armáda nějakých avantgardních soch a mezi nimi bylo tu a tam vidět plachou kořenososku. To bylo totálně divné stvoření: v místě, kde se sbíhaly jeho tři nohy – přičemž zadní z nich představoval komolý ocas – měla jen oválnou hlavu bez očí, z níž vybíhal dlouhý zahnutý sosák zakončený prstencem černých chapadel, a prakticky postrádala cokoli, co by se dalo nazvat tělem,. Byli to neškodní tvorové, neboť se živili mízou vysávanou z kořenů plasodermů.
Jak postupovali tou podivnou, vyprahlou krajinou, Cormac se na drakomana znovu pozorně zadíval. Jizvák teď údajně měl svobodnou vůli a nebyl už ovládán Drakem, neboť Cormakova mise vedla ke zničené této entity... Částečnému zničení, připomněl si Cormac. Když lidstvo Draka poprvé objevilo na planetě Aster Colora, skládal se ze čtyř propojených, žijících koulí, z nichž každá měla v kilometrový průměru, a v dvoukilometrovém okruhu všude kolem něj byly zavrtány panožky podobné obrovským hadům. Tam se zdánlivě zničil, poté co dokončil misi, jejímž údajným účelem bylo varovat lidstvo. A zdálo se, že tím to skončilo, dokud se jedna z těchto koulí neobjevila na Samarkandu. Při tomto setkání se dozvěděli, že někde existují i tři zbývající koule. Ukázalo se, že opravdu že byly součástí posla. Nyní to však byli tři samotářští biologičtí konstrukti – jako tři kulaté tečky pod třemi obrovskými otazníky. A podobný otazník visel i nad samotným Jizvákem.
Slunce, jež bylo tak jasné, že do něj stačilo pohlédnout, aby reaktivní sklo v ochranných brýlích kryooděvu zůstalo nějakou dobu černé, se zakouslo do pásma kulovitých hor vyvrhnutých z kůry planety a zhaslo. Modravý soumrak byl dílem okamžiku, nekonala se žádná postupná změna. V tomto světle býložravci zamířili do stínů a dravci je následovali, aby si s nimi zahráli noční smrtelnou hru na schovávanou.
„Vidím věž,“ řekl Gant.
Cormac si nasadil zesilovač na brýle a uprostřed signálního obrazce uviděl nízkou trojnožku s autolaserem namontovaným na otočný prstenec. Přímo před jeho zrakem se dva prstence pohnuly a namířily zbraň na nějaký blízký cíl. Následoval krátký rubínový záblesk.
Cormac dal zesilovač dolů. „Fajn,“ řekl, „nic světoborného. Zjistíme, jaký mají akční rádius, a zaměříme věž Occamovi. Až bude po ní, vlítneme tam. Vy dva najdete jejich ch-warový generátor a vyřadíte jej z provozu. Já půjdu po Skellorovi.“
„Jestli je vůbec ještě naživu,“ poznamenal Gant.
„A uvidí Occam?“ zeptal se Jizvák. Napínal zrak do šera, hlaveň vystrčenou dopředu. Cormac uvažoval, jestli drakoman věž vůbec vidí. Možné to bylo: drakomani byli rozhodně stvořeni jako bojovníci.
„To zjistíme, až to vyzkoušíme,“ řekl Cormac.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanou na tak vysokou úroveň. Ani my nemáme tak dobrý chameleonware,“ prohlásil Gant.
„To bude Skellorova práce, a on ještě živý je. Jinak by se jeho implantátový signál změnil.“
Gant přikývl a řekl: „Stejně pořád nechápu, proč jsou z toho chlapa tak vyplašení. Jestli je vážně tak nebezpečný, čekal bych, že ho Zemská centrála klepne přes prsty už dávno.“
„Skellor je špičkový biofyzik, kterého vysoce hodnotí i umělé inteligence jako je Zemská centrála, ale jeho metody byly odjakživa přinejmenším pochybné. Říkalo se, že pro některé své pokusy využívá lidské subjekty, ale nepodařilo se najít dost důkazů pro nějaké soudní stíhání nebo klepnutí přes prsty, jak jsi to kouzelně vyjádřil. Myslím, že ZC se zdráhala proti němu zasáhnout proto, že z jeho výzkumu mohl vzejít obrovský přínos. Teď, když ho mají separatisté, je to něco jiného. Dělal do nanotechnologií a biolologických systémů – a člověk nemusí mít bujnou fantazii, aby přišel na to, co by naši lokální teroristé mohli s takovou technikou dokázat.“
„Uděláme nejlíp, když to vyřešíme,“ prohlásil Gant, sundal si z ramene multipušku a rychle vyťukal na boční klávesnici nový program.
„Klepnout Skellora přes prsty zatím není přípustné,“ řekl mu Cormac. „Ještě nevíme, jestli ho unesli, nebo šel dobrovolně.“
„Jasně,“ řekl Gant, pootočil tři hlavně své multipušky o jednu a vyměnil zásobníky. Podíval se na Jizváka. „Noční práce,“ vysvětlil. Drakoman si svou zbraň upravil obdobným způsobem.
„Jaké nastavení?“ zeptal se Cormac.
„Probíječka,“ odvětil Gant.
Cormac přikývl a znovu vykročil. Jejich zbraně budou teď místo zářivých dávek ionizovaného hliníkového prachu střílet železnými kulkami; jestli budou jejich špičky keramalové, duté nebo rtuťové, záleželo na volbě. On samozřejmě měl svou oblíbenou výzbroj. Aktivoval šurikenové pouzdro připnuté na zápěstí a zbraň nedočkavě zabzučela – tušil, že něco takového by v návodu k použití nenašel. Když pak vytáhl svou dlaňovku, blesklo mu hlavou, kolik separatistů asi dnes zabije.
Vypadalo to, že jeho práce pro Zemskou bezpečností centrálu se skládá hlavně z takového zabíjení. S tím, jak lidstvo pronikalo dál do vesmíru, neslo si s sebou všechny tradiční problémy staré Země a všichni, kteří kdysi měli nálepku ‚teroristé‘, se nyní označovali za ‚separatisty‘, jako by tím propůjčili svým zločinným aktivitám nějakou prestiž. Cormac ze zkušenosti věděl, že ve skutečnosti jim jde jenom o bohatství a moc – jako vždycky. To se rychle prokázalo na každém světě, který vystoupil z Řádu spravovaného UI, když obyvatelé zpravidla začali křičet, že chtějí řádové UI zpátky.
Cormac pohlédl na golema. „Gante, chci, abys mi tu věž označil,“ řekl.
Gant se ušklíbl, podíval se na svou zbraň a pak pokrčil rameny. „Vlastně ji ani nemám seřízenou,“ poznamenal. S očima golema laserový zaměřovač nepotřeboval.
Cormac se otočil k Jizvákovi. „Ty bys měl mít zaměřovač na své zbrani seřízený, ne?“
„Mám,“ řekl řezavě Jizvák.
„Tak nám můžeš věž označit ty.“
Jizvák odpověděl strohým přikývnutím. Cormac tušil, že maska jeho skafandru nejspíš skrývá drakomanův typický zubatý úsměv.