Abnett, Dan: Malleus


Po sto let dlouhé, kruté válce, byl Ophiďanský subsektor konečně dobyt pro Boha Císaře. Na Thracian Primaris se koná velký triumf na oslavu vítězství, ale radost vystřídá tragédie tak obrovská svým rozsahem, že zdrtí i v bitvách zakalené Impérium. Inkvizitor Gregor Eisenhorn se pustí do vyšetřování původců toho zvěrstva, přestože je jeho vlastní reputace silně pošramocená zprávami o jeho neortodoxních metodách. Jak se nitky případu rozplétají, Eisenhorn objeví spojení se sto let starým případem a začne směřovat ke střetu s démonickým Cherubaelem a jeho neznámým pánem…
Druhé pokračování trilogie Eisenhorn z temné budoucnosti Warhammeru 40 000
Brož., 336 str., obálka Alexander Ovchinnikov, překlad Marek Hrnčíř, cena 299 Kč, vyšlo 4.2.2016




Úryvek z románu:

Doupě Beldame Sadie bylo ve svatyni pod hlavní kaplí ruin. Ravenor ho pečlivě prozkoumal a v jedné z polozasypaných krypt našel vstup, o kterém možná nevěděla ani ona.
Můj respekt k Ravenorovi den ode dne rostl. Takového žáka jsem ještě neměl. Vynikal ve skoro každé dovednosti, které by měl inkvizitor mít. Už se těším na den, kdy podpořím jeho žádost na status inkvizitora. Zaslouží si to. A Inkvizice potřebuje muže, jako je on.

Husím pochodem jsme vešli za Ravenorem do krypty. Upozorňoval nás na každou past a uvolněný kámen. Pach soli a starých kostí byl nesnesitelný a v tom parném vzduchu jsem rychle slábl.
Dorazili jsme na kamennou galerii vedoucí nad velkým podzemním sálem. Ve tmě prskaly smolné lampy a ve vzduchu byly silně cítit byliny a ještě jiná, odpornější ingredience. Dole v sále se nacházely nějaké bytosti v náboženském vytržení. Modlářství je to slovo, které se mi vybavilo. Asi dvacet nahých lidí pomalovaných krví se tam oddávalo jakémusi temnému eldarskému obřadu kolem mučící jámy, ve které byl řetězy připoutaný zbídačelý muž.
Dorazil ke mně puch krve a exkrementů. Snažil jsem se nezvracet, protože jsem věděl, že bych zase omdlel.
„Tam, vidíš ho?“ zašeptal mi Ravenor do ucha, jak jsme se plížili po galérii.
Ve stínech jsem rozpoznal jakéhosi bledého ghúla.
„Hemokulus seslaný kabalem Padlé čarodějnice, aby dohlédl na Beldaminy obřady.“
Pokoušel jsem se rozeznat podrobnosti, ale postava byla příliš hluboko ve stínu.
Viděl jsem zubatý škleb a nějakou zbraň z čepelí připevněné na jeho pravé ruce.
„Kde je Pye?“ zeptala se Bequin, rovněž šeptem.
Ravenor zavrtěl hlavou. Pak mne uchopil za ruku a stiskl ji. Už jsme nemohli ani šeptat.
Do sálu vstoupila Beldame osobně.
Kráčela na osmi pavoučích nohou, obří servomotorový rám zalomených článkovaných nohou škrábajících na kameni. Inkvizitor Atelatl, dej mu Císař odpočinutí, zničil její skutečné nohy sto padesát let před mým narozením.
Byla zahalená v černém tylu, který vypadal jako pavučiny. Její zlo jsem i na tu dálku cítil jako horečný pot.
Zastavila se na okraji mučící jámy, jednou vychrtlou rukou zvedla závoj a plivla na oběť dole. Byl to jed vymačkaný ze žláz vestavěných do jejích úst za umělé tesáky. Viskózní tekutina zasáhla oběť do obličeje a ta sebou začala svíjet v agonii bolesti, jak jí ta žíravina rozpustila přední část lebky.
Sadia začala mluvit, hlubokým, sykavkovým hlasem. Mluvila jazykem temných eldarů a její nazí bratři se při tom svíjeli a sténali.
„Už jsem viděl dost,“ zašeptal jsem. „Ona je moje. Ravenore, poradíš si s hemokulem?“
Přikývl.
Na můj povel jsme se vrhli do útoku, se zbraněmi připravenými jsme seskákali z galerie. Qusova těžká palba roztrhala několik uctívačů na kusy.
Arianrhod s váleným pokřikem Carthei, se rozběhla k hemonkulovi kus před Ravenorem.
Uvědomil jsem si, že jsem zašel příliš daleko. Když jsem dopadl na zem, zapotácel jsem se slabostí.
Bleskově se pohybující ocelové nohy Beldame vykřesávaly na kameni jiskry, jak se hnala přímo na mne. Pak si zvedla závoj, aby na mne mohla plivnout.
Náhle se otočila, jak na ni z boků udeřily spojené síly Bequin a Zu Zeng.
Sebral jsem se a vystřelil jsem na ni, utrhl jsem ji z jejího pavoučího šasi jednu z jejích servokončetin.
Oplatila mi to plivnutím, ale minula mne. Jed zasyčel na studených kamenech u mých nohou.
„Imperiální inkvizice!“ zahřímal jsem. „Ve jménu posvátného Boha Císaře, ty a tví lidé jste obviněni ze zrady a projevu nevíry.“
Zvedl jsem zbraň. Vrhla se na mne.
Její těžké tělo mne srazilo na zem.
Jedna z jejích pavoučích nohou mi probodla levé stehno skrz. Její ocelové tesáky podobné zahnutým jehlám mi zavrčely do obličeje. Na okamžik jsem zahlédl její oči, černé, bez jakékoliv stopy zábran a příčetnosti.
Plivla.
Ucukl jsem hlavou, abych se vyhnul její žíravé slině, a vypálil jsem na mi z bolterové pistole.
Síla nárazu ji odhodila dozadu, celých čtyři sta kilo seschlé čarodějnice a bionických protéz.
Převalil jsem se stranou.
Hemonculus se postavil Arianrhodině útoku čelem, glaiva na jeho pravé ruce zavyla a cizácké čepele se daly do pohybu. Byl nesmírně hubený, oblečený v lesklé černé kůži. Bezbarvá, bledá pleť v jeho obličeji byla stažená dozadu, takže to vypadalo, jako by se neustále šklebil. Na sobě měl kovové šperky vyrobené ze zbraní válečníků, které zmasakroval.
Slyšel jsem, jak Ravenor křičí Arianrhodino jméno.
Barbarisater se snesl na to eldaří monstrum, to se ale s nadlidskou rychlostí ráně vyhnulo.
Arianrhose se znovu rozpřáhla a zaútočila dvěma vražednými ranami, které ho nějak minuly úplně. Pak se po ní hemonculus ohnal a ona odletěla v oblaku krve. Poprvé od chvíle kdy jsem ji poznal jsem ji uslyšel vykřiknout bolestí.
Sálem se prohnaly plameny. Gonvax se belhal vpřed, bezmezně oddaný svému pánovi… a jeho milence. Pokusil se zasáhnout hemoncula, ale ten se najednou nějak ocitl za ním. Gonvax vykřikl, jak mu čepele vyvrhly vnitřnosti. Arianrhod se se zavytím vrhla na temného eldara. Na okamžik jsem ji uviděl jakoby strnulou uprostřed pohybu, jak se její šavle snáší dolů. Pak se dvě těla srazila a zase se rozpadla.
Šavle uťala eldarovi levou ruku i s ramenem. Ale jeho glaiva…
Věděl jsem, že je mrtvá. Tohle nemohl přežít nikdo, ani vznešená šermířka z Carthae.
Bequin mne táhla pryč. „Gregore! Gregore!“
Beldame Sadia kulhala na svých pavoučích nohách ke schodišti.
Za mými zády něco explodovalo. Slyšel jsem, jak Ravenor řve vztekem a bolestí.
Rozběhl jsem se za Beldame.

Horní kaple, nadzemní část chrámu, byla tichá a studená. Řadami vitrážových oken probleskovaly ohně Temné noci.
„Nemůžeš uniknout, Sadie!“ křikl jsem, ale můj hlas zněl slabě a chraptivě.
Zahlédl jsem ji, jak se proplétá mezi sloupy po mé levici. Stín ve stínech.
„Sadie! Sadie, ty stará čarodějnice, ty jsi mne zabila! Ale teď zhyneš mou rukou!“
Napravo jsem napůl zahlédl jiný plížící se stín. Zamířil jsem tím směrem.
Pak mne někdo zezadu probodl, přímo mezi lopatky. Jak jsem padal, otočil jsem se a uviděl jsem maniakální obličej Beldamina arcitraviče, Pye. Pochechtával se jako šílenec, v obou rukou prázdné injekční stříkačky.
„Mrtvý! Mrtvý, mrtvý, mrtvý, mrtvý!“ blekotal.
Vbodl mi do těla druhou složku binárního jedu.
Přepadl jsem dopředu, svaly stažené počínajícími křečemi.
„Jaké to je, inkvizitore?“ chechtal se Pye a poskakoval kolem mne.
„Císař tě zatrať,“ vydechl jsem a střelil jsem ho do obličeje. Pak jsem ztratil vědomí.

Když jsem přišel k sobě, Beldame Sadia mne držela za krk a třásla se mnou svými servoklepítky.
„Chci tě při vědomí!“ syčela. Její závoj byl zdvižený a tváře se jí nadouvaly jedem. „Chci tě při vědomí, abys tohle cítil!“
Pak její hlava vybuchla v úlomcích kostí a zkrvavené tkáně. Pavoučí šasi se křečovitě stáhlo a odmrštilo mne přes celou kapli. Celou minutu sebou házelo, tancovalo a poskakovalo, zatímco z něj její mrtvola bezvládně visela, než konečně znehybnělo.
Já jsem ležel tváří dolů na podlaze a pokoušel jsem se převrátit, ale postupující účinky jedu mne ochromily.
Nemohl jsem se skoro ani hnout.
V mém zorném poli se objevily obří boty. Boty keramitové zbroje.
Otočil jsem se jak to šlo a vzhlédl jsem.
Nade mnou stál lovec čarodějnic Tantalid a zastrkával do pouzdra bolter, kterým právě zabil Beldame Sadii. Na sobě měl pozlacenou válečnou zbroj, na hřbetě zástavu Ministora. „Byl jsi obviněn z kacířství, Eisenhorne. A já teď požaduji tvůj život.“
Ne Tantalid, pomyslel jsem si, zatímco mne znovu opouštělo vědomí. Ne Tantalid. Ne teď.

Od okamžiku, kdy jsem upadl do bezvědomí u nohou zarputilého lovce čarodějnic Tantalida, jsem už nevěděl nic, až do chvíle o devětadvacet hodin později, když jsem se probral na palubě svého dělového kutru. Nevzpomínám si nic ze sedmi pokusů přivést můj systém šokem zpátky k životu, na masáže srdce, protijedy vpravované injekcemi přímo do mého srdečního svalu, všechen ten boj o to, abych zase žil. Dozvěděl jsem se o tom až později, když jsem se pomalu zotavil. Celé dny jsem ještě byl slabý jako kotě.
A zejména jsem neměl ani tušení, jak jsem unikl Tantalidovi. O tom mi pověděla Bequin až dva nebo tři dny po mém probrání. Bylo to něco tak typicky Betancoreovského.
Alizabeth běžela po schodech ze svatyně těsně za mnou a dorazila tam právě včas, aby byla svědkem Tantalidova příchodu. Poznala ho okamžitě. Lovec čarodějnic je nechvalně známý po celém subsektoru.
Chystal se mne zabít a já jsem ležel v bezvědomí u jeho nohou; z jedu kolotajícího v mých žilách jsem upadl do anafylatického šoku.
Alizabeth vykřikla a snažila se vytáhnout zbraň.
Pak se vitrážovými okny dovnitř prodralo světlo – ostré, silné světlo. Ozvalo se dunění. Můj dělový člun s reflektory na plný výkon vzlétl a visel ve vzduchu nad polorozbořenou kaplí. Bequin, která okamžitě uhodla, co bude následovat, se vrhla k zemi.
Z trupu vznášejícího se dělového kutru zaburácel hlas.
„Imperiální inkvizice! Okamžitě odstupte od inkvizitora!“
Tantalid zamžoural do světla, jeho šlachovitá želví hlava se otočila v otvoru krunýře zbroje.
„Důstojník Ministora!“ křikl zpátky, hlas zesílený voxovou jednotkou ve zbroji. „Stáhněte se. Okamžitě se stáhněte! Tento kacíř patří mě!“
Jak se mi Bequin později svěřila, odpověď Betancore ji rozesmála. „Nikdy se nedohaduj s dělovým kutrem, prďolo.“
Zotročení servitoři v tupých zakončeních křídel spustili palbu a zasypali kapli ranami z autokanónů. Vitrážová okna se vysypala, sochy přicházely o hlavu, dlažební kameny se rozpadaly v prach. Tantalid, kterému to konečně došlo, se vrhl do prachu a suti. Jeho mrtvola nalezena nebyla, takže předpokládám, že ten parchant nakonec nějak přežil. Ale měl dost rozumu na to, aby se uklidil.
Moje odolné tělo neutrpělo žádné úhony, ani když bylo všechno kolem mne zasypáno výstřely.
Typický Betancoreovský bravurní kousek. Typická Betancoreovská taktika.
Ona je úplně stejná, jako její zatracený táta.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.