Abnett, Dan & Lee, Mike: Meč chaosu
Temný elf Malus Temná čepel posedlý prastarým démonem Tz’arkanem čelí neúprosné volbě – získat během jednoho roku pět artefaktů nepředstavitelné moci nebo navždy přijít o duši. Cesta jej dovede do obávaného města Har Ganeth k legendárnímu meči Chaosu. Času není nazbyt a zatímco Malus je zatažen do vraždění a náboženstkých intrik, démon v něm stále sílí…
Dan Abnett a Mike Lee spojili své síly k vytvoření krutého příběhu podvodů a moci v temném a neskutečném světě Warhammeru.
Brož., 296 str., obálka Clint Langley, překlad L. Malčíková, cena 249 Kč, vyjde 5. srpna 2010
ÚRYVEK Z KNIHY:
Kapitola první
Pytel kostí
Na večerní obloze visely nízko dva úplňky lesknoucí se nad ostrými horskými štíty na západě jako perly na indigové stuze. Jejich světlo vrhalo zlatavě bílý třpyt na neklidnou hladinu moře Zášti a vítr vanoucí od vody byl chladný a vlhký. Po skalnatém pobřeží se plazily výhonky mlhy váhavě se natahující přes šustící pole zežloutlé trávy k severu, až se lehce dotkly tmavých kamenů na Cestě otrokářů. Jak noc pomalu plynula, mlha houstla , až nakonec cestu spolkla úplně a hladově se vrhla na hustý les tmavých borovic.
Malá skupinka druchii putujících po klikaté cestě pozorovala rozpínající se mlhu s unavenou bázní. Po mnoha dnech cesty podél pobřeží věděli, že vítr a mlha proniknou jejich lehkými letními plášti jako nůž vraha a zalezou jim hluboko do kostí. Byli mladí a silní – což od chvíle, kdy vyrazili na cestu, předvedli při nejedné příležitosti – ale svaly je bolely a po týdnech spaní na vlhké chladné zemi měli ztuhlé klouby. Takže když si jeden z nich všiml malé mýtiny s jámou na oheň pod stromy na okraji, zastavili se a tichými zdušenými hlasy se mezi sebou začali domlouvat.
Jejich vůdkyně, žena, která měla ve svých černých vlasech vpletené lidské prstní kůstky, se otočila a zahleděla se podél cesty k severu; pátrala po nějaké známce toho, že jejich cíl už není daleko. Chtěla jít dál, ale když muž, který mýtinu nalezl, došel k ohništi a ukázala na hromadu dříví schovanou pod nedalekou borovicí, bylo rozhodnuto. S posledním pohledem k severu se žena přidala ke svým společníkům u ohniště, odhrnula záhyby cestovního pláště a setřásla cestovní vaky z ramen. Kusy dřeva klepaly a rachotily, jak je házeli do ohniště, a druchii si mezi sebou mulali, potěšeni vyhlídkou na teplý oheň, který udrží mlhu v uctivé vzdálenosti.
Byli tak zaměstnáni prací s křesadlem a troudem a vybalováním hubených přídělů, že si nevšimli vychrtlé postavy, která tiše vystoupila z mlhy blízko pobřeží. Kapky vody se leskly jako střípky skla na těžkém tmavém plášti s kožešinou, který měl Malus Temná čepel na sobě, a stékaly mu v tenkých pramíncích na ošlapané boty s rozpadlými švy. Dlouhé černé vlasy mu volně visely v zacuchaných propletencích a splývaly s vlčí kožešinou, kterou měl přehozenou přes hubená ramena. Měsíční světlo zdůraznilo tvrdé rysy ošlehaného obličeje s ostrými úhly lícních kostí a bledou bradou špičatou jako hrot dýky.
Jeho propadlé tváře a oči byly plné stínů, když si prohlížel čtyři muže a dvě ženy usazené v kruhu kolem ohniště o několik kroků dál. Díval se, jak jeden druchii zastrčil troud pod hromadu klacků a vytáhl křesadlo, z něhož několika obratnými pohyby vykřesal proud červených jisker. Pak se sehnul a jemně foukal do čoudících třísek. Za chvilku vyrazil z troudu plamínek a olízl dřevo. Všichni druchii se dychtivě naklonili kupředu a natáhli štíhlé bledé ruce k teplu, které se mělo brzy rozhostit kolem. Malus se chladně usmál a stěží si všiml, že mu vítr od moře chladnými vlhkými prsty hladí tváře. Ještě chvíli, řekl si a přikývl. Skočili na návnadu, teď už jen musí zaseknout háček.
O chvíli později na mýtině hučel oheň ozařující tmavé borovice blikotavým oranžovým světlem. Druchii jedli suchary, sušené ryby a sýr. Unavené nohy si natáhli k teplu. Po dlouhém těžkém dni na cestě se muži a ženy zřejmě uvolnili díky opojnému pocitu tepla jídla v břiše. Nikdo z nich si Malusova příchodu nevšiml, dokud nevkulhal jako chodící mrtvola do kruhu světla vrhaného ohněm.
Hovor rázem ustal. Někteří druchii se napřímili a sáhli po mečích. Ve tvářích měli pečlivě udržovaný neutrální výraz, ale Malus jim viděl v očích vypočítavý svit. Měřili si ho a rozhodovali se, jestli je predátor nebo kořist. Malus vytáhl obě ruce zpod záhybů vybledlého pláště a ukázal jim prázdné dlaně. „Krásné setkání, bratři a sestry,“ řekl opatrně. Mluvil tichým, chraptivým hlasem – během dvou a půl měsíců, kdy žil jako zvíře v lesích kolem Cesty otrokářů, neměl ke konverzaci mnoho příležitostí. „Může druchii, který je poutník jako vy, přisednout k ohni?“
Aniž by čekal na odpověď, rozepnul si plášť a stáhl jej z ramen. Po ním měl potrhanou černěnou kroužkovou košili a poničený kheitan z lidské kůže střižený ve venkovském stylu běžném v severních oblastech. Krátký široký seveřanský meč a sada nožů mu visely na opasku, kterým měl stažené vybledlé a potrhané vlněné šaty. Černé boty měl rovněž zničené, na ostrých špičkách se odchlipovala podrážka. Až na velký rubínový prsten jasně se třpytící na pravé ruce vypadal jako zpola vyhladovělý autarii nebo bláznivý horský poustevník.
Malus si opatrně rozprostřel plášť na zemi a sundal z ramene prostý plátěný vak. Ostré číhavé pohledy přeskakovaly z jeho obličeje na špinavý plátěný vak a zase zpátky. Všichni poutníci měli podobné vaky položené blízko sebe. Stejně jako Malus byli oblečení prostě – jednoduché šaty a kheitan, lehká nebo žádná zbroj a jediný meč, případně široký nůž, pro vyřešení střetů po cestě. Kdyby měli koně a cinkající pytle okovů pro otroky, mohli by to být obchodníci na cestě do Karond Kar za zbožím na podzimních trzích s otroky.
Po chvilce se vůdkyně malé skupinky naklonila s tichým zašustěním vrstev vlněného oblečení vpřed a zamyšleně si Maluse prohlédla. Vlasy měla stažené do mnoha pevných copánků, což jen zdůrazňovalo dlouhý obličej a přísné rysy. Oči barvy mosazi se jí ve světle ohně zatřpytily jako vyleštěné mince. „Cestuješ zdaleka, bratře?“ zeptala se.
Urozený se jí zadíval do očí a snažil se skrýt překvapení. Podle očí byla ta žena vysoce postavenou kněžkou Khaina, boha s krvavýma rukama. Tento znak ji mezi členy chrámu označoval jako obzvláštní oblíbenkyni Pána vraždy.
Malus pomalu přikývl. „Z Naggoru,“ odpověděl a chystal se popsat putování po Cestě oštěpů kolem Naggarondu, ale v poslední chvíli se zarazil. Neříkej víc, než musíš, napomenul se. „A vy?“
„Z chrámu v Clar Karond,“ odpověděla žena a kývla na dva muže po své pravici. „A ti jsou z Hag Graef.“
Malus přikyvoval a snažil se tvářit neutrálně. Na ty dva se podíval vždy jen krátce. Rychle uvažoval a kolem srdce se mu začala svírat pěst. V hlavě mu zasyčel hlas, jako když se přejede čepelí po kameni.
„Já jsem tě varoval, maličký druchii,“ řekl démon a z hlasu mu odkapávalo uspokojení. „Každou chvilku tě poznají a tvoje ubožácké plány budou k ničemu.“
„Po dnešní noci se nebudeš moci do Hag Graef vrátit,“ řekla mu matka. Její hlas pronikl přes vyjící vítr, zatímco všude kolem hořelo město. „Musíš najít Khainův meč chaosu ve městě Har Ganeth. Tam tě očekává tvůj bratr Urial, který se snaží získat meč pro sebe.“
A tak se vydal na sever a východ. Proklouzl z mrtvolami ucpaného Údolí stínu s jídlem získaným v troskách naggoritského tábora. Putoval v noci a držel se mimo cesty, kdykoli to šlo, protože věděl, že příbuzní půjdou po jeho stopě co nejdřív. Jakmile budou ohně uhašeny a ve městě znovu nastolen pořádek, vyšle nevlastní bratr Isilvar oddíly do Údolí, aby prozkoumaly každou nafouklou a potrhanou mrtvolu, jestli není Malus mezi padlými. Až si uvědomí, že unikl, rozšíří zprávy a pak po něm půjde každý druchii v Zemi chladu, protože muž nebo žena, který doručí Maluse Temnou čepel – živého nebo mrtvého – do rukou Černokněžného krále, bude bohatě odměněn majetkem i přízní. Ne proto, že Malus vedl armádu proti svému bývalému domovu, ale protože zločinně připravil o život svého otce Lurhana, vaulkhara Hag Graef a tedy vazala samotného Malekitha. Nikdo nezabije poddaného Černokněžného krále bez jeho souhlasu, a tak Malus přišel o všechno – postavení, majetek, peníze a ambice – to vše jediným úderem meče.
Považoval se za chytrého, ale nakonec hrál nepřátelům přímo do rukou. Nyní byl Isilvar vaulkharem Hag Graef a dědicem nejen Lurhanova, ale i Malusova majetku. Jeho nevlastní sestra Nagaira se spřáhla s Isilvarem; společně věděli o Malusově tajné výpravě za démonem Tz’arkanem víc, než si myslel. Věděli o pěti artefaktech, které potřebuje najít, aby se dostal z démonova područí a získal zpátky svou duši. Věděli, že bude hledat Torxusovu dýku v hrobce Eleurila Zatraceného, a tak zařídili, aby ji Lurhan získal dřív. A tak Malus, slepý ke všemu kromě těch pěti artefaktů, které musel získat, aby se zbavil démona, poslušně plnil jejich pokyny jako cvičený pes.
Dostat se na Cestu otrokářů mu trvalo týden a další dva týdny potřeboval, aby došel k Har Ganeth, městu popravčích. Malus se tu zastavil a váhal před otevřenými městskými branami a ztemnělými ulicemi.
Brány Har Ganeth se nikdy nezavíraly, protože město popravčích žíznilo po mase a krvi. Bylo to Khainovo město, sídlo světské moci chrámu, a nikdo z něj nevyšel ani nevstoupil bez vědomí kněží, kteří tu vládli.
Malus věděl, že ho budou vyhlížet. Jeho nevlastní bratr Urial na to dohlédne, pokud nic jiného. Urial měl všechny důvody Maluse nenávidět a bát se ho. Toužil získat meč sám pro sebe. Figuroval v prastarém proroctví, pro které se zmrzačený urozený podle svého názoru narodil.
Malus měl důvod věřit něčemu jinému. Proroctví byla často kluzkou záležitostí a měla tendenci se obracet v rukou těch, kteří si mysleli, že jim vládnou.
Nicméně o městě nic nevěděl a neměl ani groš, aby někoho podplatil. Proto nevěřil, že by se mu mohlo podařit do města proklouznout tiše a schoval se Urialovi rovnou před nosem, natož aby pátrat v chrám po posvátné relikvii. Nejednou mu připadalo trpce směšné, že dřív, když měl o co přijít, by vrazil do města přímo a byl by přesvědčen, že se dokáže dostat z jakékoli kaše, do které by případně spadl. Nyní, když neměl nic, byl mnohem obezřetnější.
Potřeboval o městě a jeho obyvatelích víc informací. A tak se stáhl do lesů pod kopci na sever od města a čekal, až někdo bude odcházet.
První, co zjistil, bylo to, že na rozdíl od jiných měst v Naggarothu do Har Ganeth přichází a odchází velice málo lidí. Trvalo skoro týden, než z brány vyšel poutník a zamířil na koni na západ. Malus sledoval osamělou postavu až do západu slunce, kdy muž sjel z cesty a udělal si oheň na tábořišti na okraji lesa. Poté, co muže sledoval další půl hodiny, vešel Malus přímo do tábora a nabídl mu trochu vína výměnou za místo u ohně. Muž ochutnal Malusovo víno a nevrle jeho nabídku přijal.
Náhodou byl ve městě cizí – navštívil v Har Ganeth bratrance, který měl hokynářský krámek blízko chrámové pevnosti. Jak se Malus obával, každý cizinec, který vchází do města, se musí hlásit přímo v chrámu a dostat požehnání kněžek, jinak dává svůj život všanc. Ve městě popravčích byly jen tři druhy lidí – sluhové chrámu, hosté chrámu a Khainovy oběti. Druchii chycený na ulici – ať už ve dne nebo v noci – bez požehání chrámu mohl být okamžitě zabit jako obětina pro Pána vraždy. Lidé ve městě byli v uctívání boha s krvavýma rukama nesmírně horliví.
Ten muž nevěděl o chrámové pevnosti nic. Vstoupit měli povoleno jen členové kultu, ostatní uctívači se mohli klanět v kterékoli z tuctu menších svatyní ve městě. Ale nedávno slyšel nějaké drby. Po městě se říkalo, že se objevil svatý muž a starší chrámu pak vyhlásili, že vyplnění proroctví je na dosah. Co to znamenalo nedokázal ten muž říct, ale v akolyté v ulicích vyzývali věrné, aby se připravili na čas ohně a krve. Na každém rohu ulice se začali objevovat hromady zakrvácených lebek. Ten muž se obával, že by tu jeho brzy přidali na jednu z hromad, a tak v obavě o život utekl.
Ty zprávy naplnily Maluse zděšením. Dopili víno v ponurém mlčení, pak Malus bodl muže do srdce a prohledal mu věci, jestli nenajde něco užitečného. Vzdor se té noci nakrmil mužem i koněm a Malus pak měl na týden klobásy a chléb.
Jak dny míjely, upadl Malus do smutného stereotypu, v němž zastavoval ty, co opustili město, a zjišťoval od nich, co se děje. Někdy skončila konverzace na hrotu nože, jindy si zvolil rozvážnost a sotva bylo víno dopito, zmizel ve tmě. Jednou se to málem obrátilo proti němu. Jen díky štěstí u Temné matky a obeznámenosti s terénem v lese vyvázl bez úhony. Znalosti o městě narůstaly kousek po kousku, ale zatím mu nic nepomohlo vyřešit dva základní problémy – jak se vyhnout pozornosti chrámu a neskončit jako nedobrovolná oběť a jak získat Khainův meč chaosu.
Maluse nikdy nenapadlo požádat o pomoc Tz’arkana nebo matku Eldire. Stříbrný prsten, který nosil, byl darem od jeho matky, jedné z nejmocnějších čarodějek a věštkyň v Zemi chladu. Mohl jej použít na to, aby s ní promluvil za nocí, kdy jasně září měsíc. Pokud jde o démona, ten nikdy nevynechal příležitost lákat ho na chuť nadpřirozené moci – jenže po noci v hořícím městě se jeho chování změnilo. Nyní byl ostražitější, ptal se Maluse na každý tah a nenabízel nic, pokud o to nebyl požádán. Démon se z nějakého důvodu bojí Eldiřiny moci, uvědomil si Malus. Těšilo ho to i trápilo zároveň.
S postupujícím létem se vzorec cest změnil. Do Har Ganeth začali mířit druchii – nejdřív jednotlivě, pak v malých skupinkách do šesti osob. Přicházeli ve dne v noci. Přišli po Cestě otrokářů od západu nebo přepluli Moře zášti na lodích. Cestovali tajně, bez fanfár a okázalosti. Podle Malusova názoru pocházeli ze všech vrstev – urození i neurození, princové, pekaři a zloději i cokoli mezi tím. Jakmile vstoupil do Har Ganeth, už nikdy nevyšli ven. Malus se přistihl, jak znovu přemýšlí o Urialovi a jeho proroctví a zvažuje, jestli by na tom přece jen nemohlo být něco pravdy.
Při hledání odpovědí zamířil Malus k cestě, aby našel osamělého poutníka a dal si s ním láhev vína.
První muž, se kterým se setkal, jej přivítal jako dlouho ztraceného bratra a sotva se napil, pokusil se Malusovi podříznout krk. Když se váleli po vlhké zemi a rvali se o jeho zubatý nůž, smál se jako šílenec. Nakonec Malus vyhrál a prohledal tělo. Našel pytel z plachtoviny naplněný částmi těla – ruce, uši, nosy, genitálie, mnohé ještě lepkavé od krve.
Na dalšího muže narazil Malus o den později a dostalo se mu stejně vřelého přijetí. Tentokrát byl připraven, když na něj druchii skočil s nožem v ruce. I on měl pytel plný částí těla. V záchvatu vzteku hodil Malus jeho hlavu do pytle také a vzal jej s sebou.
Poté sledoval lidi na cestě mnohem pozorněji. Muž či žena, starý nebo mladý, všichni měli u sebe meč nebo nůž se širokou čepelí a skvrnitý vak na rameni nebo zavěšený na opasku.
Blížil se snad nějaký posvátný obřad a svolávali do města věrné, aby předložili Khainovi své obětiny? Nikdy dřív o ničem podobném neslyšel. Jedno však bylo jasné – poutníci zřejmě s radostí zabijí každého cizince, co potkají, kromě těch s vlastními vaky. Malus neměl ponětí, oč jde, ale nakonec se mu v hlavě začal rodit plán.
„Víno, bratři a sestry?“ vytáhl Malus hliněnou láhev z druhého vaku a nabídl ji skupince. Jeden z mužů z Hag Graef se natáhl a dychtivě si láhev vzal. Malus zachytil jeho pohled, když mu víno dával, záblesk poznání v něm však nespatřil.
„Netušila jsem, že v Černé arše jsou nějací následníci pravé víry,“ řekla chrámová panna.
Pravé víry? Co tím myslí? uvažoval Malus. „Ani já jsem o nikom v Karond Kar neslyšel,“ odpověděl. „Takže jsme na tom zřejmě stejně.“ Aby změnil téma, kývl hlavou k východu. „Do Har Ganeth dorazíme do zítřejšího poledne.“
Ostatní poutníci z Karond Kar potěšeně zabručeli. „Asi jsme tě přece jen měli poslechnout, svatá,“ řekla druhá žena chrámové panně. „Kdybychom pokračovali dál, dostali bychom se do svatého města do půlnoci.“
„Tak pojďme,“ pronesl jeden z mužů. „Máme svatou povinnost, ne? Ten kacíř a jeho přisluhovači možná válčí s věřícími už teď—“
Chrámová panna jej rychlým mávnutím ruky umlčela. Nespouštěla z Maluse oči. „Vypadáš, jako bys týdny putoval po horách,“ řekla urozenému.
Malus pokrčil rameny, ale mozek mu pracoval na plné obrátky. Kacíř? To muselo znamenat Uriala. Kdo jiný nedávno přišel do Karond Kar a vykřikoval něco o konci světa?
„No, já…“ zakoktal se Malus a odvrátil zrak. „Přiznávám, že jsem se na cestě trochu zdržel, svatá.“ Natáhl ruku a zvedl zakrvácený vak. „Touhle dobou je na Cestě oštěpů skromná kořist a nechtěl jsem dojít do Har Ganeth bez náležitých obětin pro našeho boha.“
Několik věřících souhlasně přikývlo. Ohledně obsahu pytle se jen dohadoval, ale hra se vyplatila. Chrámová panna jej chvíli pozorovala, pak se opřela o kládu a snědla svou porci jídla.
Muž z Clar Karond Maluse pozoroval. „Viděl jsi na cestě hodně věřících, bratře?“
„To ano,“ přikývl Malus. „Přicházejí odevšud. Vsadím se, že jich jsou ve městě tisíce a jsou připraveni na boj s kacířem.“
Po té zprávě se mužovy oči divoce zaleskly. „Konečně! Den zúčtování je tady! Už jsme dlouho trpěli kacířovy lži!“
„Nemohu než souhlasit, bratře,“ pronesl Malus s citem. Muž z Hag Graef mu podal láhev zpátky a Malus se pořádně napil. Tohle bude fungovat. Pokud vezme rozum do hrsti, proklouzne do města s hrstkou věřících a nikdo – a Urial už vůbec ne – by to neudělal chytřeji.
Muž z Clar Karond se širokým úsměvem sáhl po láhvi. „Když je tam tolik pravých věřících, tak musí být na ulicích hodně rušno,“ řekl. „My budeme ubytování u Sethry Veyla. A kde ty?“
„U bratrance,“ řekl Malus. „Je hokynář, má krámek blízko chrámové pevnosti.“
Muž z Clar Karond ztuhl s rukou nataženou po láhvi. Úsměv mu vybledl. Najednou si Malus všiml, že všichni ztichli.
Chrámová panna vstala se zahnutou dýkou v ruce.
„Chyťte toho kacíře,“ zasyčela.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.