Asher, Neal: Mosazňák


Píše se rok 2441. Na primitivní planetě Cull, která stojí mimo Řád, honí moderní potulný rytíř jménem Anderson draka. Netuší, že daleko od něho vzkřísil jiný člověk – byť má nyní v sobě víc techniky než člověka – mosazný vraždící stroj jménem ‚pan‘ Jeřáb, aby mu pomohl při podobné štvanici, která však obsáhne mezihvězdné dálky. Když agent Cormac zjistí, že jeho starý nepřítel stále žije, vydá se ho pronásledovat na palubě útočné lodi Jack Ketch.
Pro obyvatele Cullu představuje každý den boj o přežití na planetě hemžící se dravými hmyzími monstry, přesto však vytrvávají a pomalu budují průmyslovou základnu, která jim snad pomůže dosáhnout kosmické lodě předků, stále ještě obíhající vysoko nad nimi. Pomáhá jim bytost, která si říká Drak, její motivy jsou však přinejmenším problematické. A jako by to nestačilo, planeta, která tisíce let nepoznala geologickou aktivitu, trpí čím dál silnějšími zemětřeseními. Pan Jeřáb se zatím zarputile snaží uniknout své minulosti, na kterou nedokáže zapomenout, ale ani si ji není schopen řádně vybavit. Proto dál pátrá po příčetnosti, kterou může najít v příštím okamžiku, ale také se mu to nemusí podařit dalších tisíc let...
Brož., cca 392 str., překlad P. Kotrle, obálka Steve Rawlings, 259 Kč, vyšlo 30. června 2008




ÚRYVEK Z KNIHY:

PROLOG

Když se asteroid otočil a ukázal novou stranu, Salvor zanadával, neboť pochopil, že hodnoty titanu a platiny, které registruje, nepocházejí z nějakého velkého ložiska v tělese jako takovém, ale z vraku roztroušeného po jeho povrchu. Ale jen co upravil zvětšení na své hlavní obrazovce a najel blíž, jeho zklamání se rozplynulo. Tam dole bylo něco neporušeného, něco, co vypadalo jako vršek obrovského bodláku ze zlatého kovu. Třeba tady nakonec nemarnil čas.
„Supice, srovnej rotaci,“ řekl. „Naveď mě tak, abych byl s tou věcí geostacionárně.“
Raketové motory v malém plavidle zahučely. Obraz kovového objektu se otočil a zaujal místo ve středu obrazovky. Hukot pokračoval, jak drobné plavidlo udržovalo svou polohu.
„Co to je?“ zeptal se.
Obraz, který už na monitoru byl, začaly okamžitě překrývat skeletové čárové obrazy jiných objektů. Naskakovaly jeden za druhý, čím dál rychleji, až je oko nestačilo sledovat.
„Není to celá loď,“ odpověděla Supice. Hlas UI malého průzkumného plavidla byl ženský a něžně sexy. Salvor jej vytvořil na základě hlasového záznamu své druhé ženy, na níž založil také model osobnosti lodní UI. To všechno se stalo dřív, než se u ní projevilo chování harpyje a také tomu odpovídající hlas.
„No ne, vážně? A já jsem si myslel, že zbytek těch trosek a kovové páry tady všude kolem s tím nemají vůbec nic společného.“
„Sarkasmus není nutný. Chystala jsem se dodat, že je to kus lodi a že je poměrně jasné, o kterou loď se jedná, když se použije trocha rozumu: o kus Occamovy břitvy.“
„Kdo že je tady sarkastický?“
Salvor si v dolní části hlavní lodní obrazovky otevřel okno a začal na něm zkoumat výsledky průzkumu. „Tvrzený keramal. Dají se sehnat plány Břitvy?“
„Ne. Řádové UI mají tak trochu zvláštní přístup k šíření takových informací o svých bitevních lodích. Nechápu proč.“
Řádu, té stále se rozrůstající sféře světů obydlených lidmi, celkově vládla UI Zemské centrály a tuto vládu vykonávala prostřednictvím sektorových UI a planetárních guvernérů nebo runsiblových UI. Lidé stáli v hierarchii poměrně nízko a nedostávali mnoho informací vojenského charakteru. Salvor předpokládal, že důvod zná: lidem se nedalo věřit. Ignoroval výstřel ze zálohy, který mu Supice adresovala, a řekl: „Překvapuje mě, že z ní vůbec něco zůstalo, a překvapuje mě, že to ti vyšetřovatelé z Řádu zatím nenašli – tváří se, že by chtěli posbírat všechno do posledního kousíčku. Pojďme dolů, omrkneme to.“
„To by nemuselo být rozumné. Podle oficiální verze se lodní UI vymkla poslušnosti, a proto zaútočila na Elysium. Ale jsou i jiné verze, podle nichž to souvisí nějakými špinavými organickými technologiemi. Proč to raději nenahlásit Řádu a nezinkasovat odměnu?“
„To je sice hezký nápad, ale myslící člověk se musí podivit nad tím, proč se takové odměny nabízejí. Nic totiž není zadarmo. Můžeš si být jistá tím, že jejich marže je mnohem vyšší. Slétni dolů.“
Jak Supice klesala, kovový objekt zůstával uprostřed obrazovky. Při přiblížení k povrchu asteroidu, z jedné strany objektu, Supice – loď připomínající desetimetrového černého červa – vystřelila kotevní harpuny, které za sebou táhly lana. Krátké záblesky, které ozářily obrazovku, Salvorovi prozradily, že nálože v hrotech zarazily harpuny do skály. Zatímco se loď přitahovala k povrchu, vstal a přesunul se z pilotní kabiny dozadu.
„Není mi jasné, proč to zůstalo na povrchu – gravitace tady není dost silná, aby vytvořila protiváhu k odstředivé síle,“ řekl, když vytáhl ze skříňky svou přilbu, zacvakl ji do krčního prstence kosmického obleku, který měl na sobě, a aktivoval jeho systém.
„Jestli to bylo rozžhavené, když to dopadlo, pravděpodobně se to speklo s horninou pod tím—“ říkal Sup uvnitř Salvorovy helmy „—nebo je možné, že nějaká část je přichycená k zemi. Ale je tu také možnost, že to k asteroidu někdo připevnil.“
To Salvora zarazilo. „Ty myslíš, že by uvnitř mohl být někdo naživu?“
„To je jedna možnost – případně nějaká zbývající UI nebo počítačový systém.“
„Hm, Occamovu břitvu usmažili před rokem, takže lidé, kteří přežili, by teď byli mrtví nebo uložení v hibernaci.“
Salvor se protlačil těsnou kabinou do přechodové komory, jejíž vnitřní dveře už Supice otevírala. Vmáčkl se do tohoto ještě těsnějšího prostoru, vnitřní dveře se uzavřely a z komory se odčerpal vzduch. Nakonec se otevřely vnější dveře a on vystrčil nohu do naprostého vakua. Když sestupoval na povrch, oblek mu aktivoval displej v pravém dolním rohu hledí, aby mu oznámil, že zapnul přísavnou funkci podrážek jeho bot a dotázal se, jestli to nechce změnit. Kosmický oblek byl poloUI, takže už propátral jeho okolí a předvídal jeho potřeby. Salvor si displeje nevšímal a on po několika sekundách zhasl. Jakmile se jeho noha dotkla odrhnutého kamene asteroidu, podrážky bot se s ním spojily a mohl se vydat k obrovskému kusu vraku, jako by šel po podlaze natřené térem.
„Je zjevné, že stopková část byla spíš odpojena, než že by se ulomila,“ oznámila mu vysílačkou Supice.
Salvor se rozhlédl po stometrové ‚stopce‘. Všiml si, že má čtvercový průřez o straně kolem deseti metrů, a po celé délce jsou připojovací místa pro optická vlákna, plynové rozvody a potrubí s tekutinami. Některé zůstávaly dál napojené – ustřižené rozvody, potrubí a optika trčely nebo vlály do vzduchoprázdna. Na jejím povrchu bylo také mnoho jiných spojovacích článků a zařízení: dlouhé ozubené hřebeny, hydraulické berany, gravidesky, generátory a výkonné krokové motory. Bylo evidentní, že tento objekt byl něco, čím mohla Occamova břitva ve svých útrobách pohybovat. Druhý konec stopky byl uzavřený a připojený k nějakému obrovskému hydraulickému stroji, jehož spojovací objímky se otevíraly do vakua.
„Mnohé řádové bitevní lodě mají možnost přeskupovat vnitřní strukturu za účelem dosažení optimálního výkonu. Toto je zřejmě součást té pohyblivé struktury,“ řekla mu Supice.
„Vážně?“ odpověděl kousavě Salvor.
Hlavní část objektu byla kulová a měla kolem padesáti metrů v průměru. Hojnost senzorových soustav na vzdálenějším konci jí dodávala vzhled kvetoucího bodláku. Když k ní Salvor došel, prozkoumal spodní část a zjistil, že je skutečně připečená k asteroidu a že při tom vznikly proudy roztavené černé horniny, které měly znepokojivě organický vzhled. Ale při prohlídce asteroidů vídal podobná divná svinstva poměrně často. To nic neznamenalo.
Nakonec, když stál v místě, kde senzorové soustavy trčely vzhůru jako nějaký kovový les, si všiml něčeho, co vypadalo jako únikový východ. Byl částečně otevřený a a tmavá zem pod ním byla pokrytá vrstvou vodního ledu. Salvor podle toho okamžitě poznal, že uvnitř těžko muže být někdo naživu, protože kdyby led vznikl jen z vodních par v přechodové komoře, byl by už dávno pryč. Asteroid se před pouhými několika měsíci pohyboval po oběžné dráze blízko slunce a zdejší teploty by byly dost vysoké i pro roztavení olova. Vzduch zřejmě unikal zevnitř od chvíle, kdy sem ta věc dopadla, a činil tak doposud. Skrčil se pod průlez a chytil se jeho okrajů. Krátce mu kladl odpor, pak ale zabraly servomotory jeho kosmického obleku a poklop se otevřel – jeho neslyšné zaskřípění se projevilo jako vibrace, kterou ucítil přes rukavici. Když vlezl do přechodové komory, oblek mu úslužně rozsvítil přilbový reflektor a on uviděl, že jeho tušení bylo správné a vnitřní dveře jsou otevřené. Protáhl se jimi dovnitř a rozhlédl se tam.
„Co to je?“
„Nebezpečná organická technologie.“ Supice byla teď propojená s jeho oblekem – poznal to podle displeje v dolním rohu svého průzoru – a viděla všechno, co viděl on.
„Mně to připadá mrtvé.“
„Přesto bude žádoucí provést dekontaminaci, až se vrátíš.“
„Já vím, co to je,“ řekl Salvor při pohledu na ovládací křesla obrostlá dřevitými chapadly, nahromadění obvodů pod nahnutou skleněnou podlahou a další systémy zasazené do okolních stěn, rovněž prostoupené rozbujelou masou. „Můstkový modul.“
„Ano, souhlasím. Zároveň radím, abys odtamtud okamžitě zmizel – nevíš, s čím si zahráváš.“
„Počkej chvilku. Máš tušení, kolik by za to zaplatil Dreyden – nebo některá ze separatistických skupin? Jenom ty supermoderní technologie hodí balík, natož všechno to ostatní divný svinstvo, ať je to, co je to.“
Salvor si všiml vyschlé mrtvoly, která ležela u zadní stěny, připíchnutá úponky, které vypučely ze zdi. Přenesl pozornost zpět ke kapitánskému křeslu a uviděl, že je prázdné. Takže nejspíš nějaký biotechnologický útok: něco loď ovládlo a přinutilo zaútočit na Elysium, zatímco kapitán tady ležel mrtvý.
„S tím vším teď stejně nic nenadělám,“ řekl. „Pořídím záznamy a hodím je na net – uvidíme, kdo nabídne nejvíc, aby se dozvěděl polohu.“
Otočil se a chtěl odejít. Pak zaváhal, když se vedle něho něco pohnulo. Vlna stínu se kolem něčeho obtočila a odhalila, co to je. Stál tam muž: nahý muž s ošklivými popáleninami na jedné straně obličeje a těla, popáleninami dost hlubokými na to, aby obnažily kost kolem jedné prázdné oční jamky, zčernalé zuby v čelistech a spálená žebra v hrudi. Tatáž zvláštní organická hmota, která ovládla můstkový modul, se usadila také v těle tohoto muže, jenže v něm se pohybovala jako červi v mrtvole. Kryla také nespálenou stranu jeho obličeje a chitinovitě se mu kroutila pod kůží. Na opačné straně hlavy vycházela nazelenalá záře z krystalickomatricové superky, z níž vybíhaly krystalické kořeny do sežehnutého masa kolem mužovy klíční kosti.
„Do prdele.“ To bylo všechno, co ze sebe Salvor stačil dostat, než muž vymrštil levačku, chytil ho pod krkem a pravou ruku mu přitiskl na hledí skafandru. „Salvore! Salv—“ Výkřiky Supice byly přerušeny.
Systémy kosmického obleku se zbláznily hlášeními o narušení hermetičnosti, podvratných programech a změně dýchací směsi… Salvor bojoval se stiskem, který mu drtil hrtan, ale bylo to jako bojovat se spojovacím zámkem. Systémy obleku odumřely: všechny miniaturní displeje, které zobrazil na spodku jeho hledí, v jediném okamžiku zhasly. Pak se jeho hledí začalo roztékat a k očím se mu natlačily tmavé dřevité úponky.
Nevykřikl, nepodařilo se mu najít dech.

– prostřih do minulosti 1 –

Těsně za hranicemi Bangladéše zalévalo jasné tropické slunce svými paprsky trávníky kolem ředitelství firmy Cybercorp a hlasitost žvanění davu stoupala přímo úměrně množství zkonzumovaného vychlazeného šampaňského. Mnozí zástupci médií, které čekání na prezentaci nového Golema 25 nudilo, nacházeli rozptýlení v tom, že krmili jednohubkami místní chipmunky. Někdo přivedl slona nastrojeného do červenozlatého úboru. Stál stranou a mával chobotem po rojících se holokamerách, zatímco golem na jeho hřbetě se tvářil rozpačitě. Nikdo nevěděl, proč tam to zvíře je; málokoho to zajímalo.
Solenz Garrick, usazený na podstavci sochy Ganéši, si papírovým kapesníčkem otřel ze svého společenského obleku havraní hovínko a s něčím, co se blížilo nenávisti, upřel zrak na černé ptáky vysedávající na nedaleké datlové palmě. Zabloudil pohledem k seskupení geodetických kupolí schoulených kolem paty kilometr vysokého mrakodrapu Cybercorpu, zavrtěl hlavou a řekl něco neslušného. Představení dřívějších sérií golemů se určitě řadila mezi mediální události, ale teď, u čísla dvacet pět, začínala být pasé a to, že na tuto akci poslali jeho, Solenzovi napovídalo, jak se na něj jeho šéf dívá. Otočil se a pohlédl nahoru na svou holokameru. „Číselné rozlišování golemů je teď vcelku zbytečné,“ řekl. Pak vstal, zavadil pohledem o šmouhu na rameni a natočil se ke kameře bokem.
„Rozdíly mezi jednotlivými sériemi jsou teď jen v malých vylepšeních, která obvykle ztratí význam, když golemy ze starších sérií jejich majitelé upgradují – nebo když to udělají golemové sami, pokud jsou svobodní. Pod vší tou nabubřelou reklamou je vidět, že prototyp Golema 25 má jen o něco výkonnější servomotory a energetický zdroj s poněkud delší životností než jeho předchůdce.“
„Já myslím, že ta vrána řekla k tvému komentáři všechno, co je třeba říct, Solenzi.“ Barone z India News, který se k němu přikolébal a postavil se vedle něho, se nepříjemně ušklíbl. Pak dopil svou sklenici a hodil ji na zem, kde ji přiběhl obhlédnout chpmunk, který povýšeně začichal a odešel si na další jednohubky.
„Ve skutečnosti to byl havran,“ řekl Solenz. Nepříjemně si uvědomoval, že je pořád v živém přenosu na Earthnetu, byť na jednom z méně významných kanálů. „Á, tady je máme,“ řekl Barone.
Z klenutého vstupu do nejbližší kupole vyšli šéfové Cybercorpu, nastrojení jako hejno pávů. Uprostřed této skupiny, tak, že všechny převyšoval, šel nový golem.
„Prototyp udělají vždycky pro efekt větší – aby vynahradili to, že ve skutečnosti chybí jakákoli technická vylepšení,“ komentoval to povýšeně Solenz.
„Ale no tak, člověče, drž krok s programem,“ popíchl ho Barone. „Ze všeho nejvíc jde přece o primární vlastnictví a o to, jak velký mám gule, protože si můžu dovolit golema z nejnovější série.“
Přestože byl Solenz stále v živém vysílání, otočil se k Baronemu a řekl: „Co kdybys odprejskl a šel prudit jinam?“
„Á, pan citlivka.“ Ale Barone se odporoučel.
Jako psi, kteří se ženou do jednoho chumlu, aby vyčenichali něco nevyjádřitelného, shlukli se i zástupci médií. Solenz se s pomocí loktů a ramen prodral do popředí davu. Představitel Cybercorpu – oblečený do lepšího společenského obleku, než měl on, neušlo Solenzovi – zvedl ruce, počkal si na utišení a škubl prsty k holokamerám, které se nahrnuly blíž, aby mohly lépe zabrat mohutného, vytáhlého golema, jenž stál za ním. Solenz se připravoval na to, že se bude nudit, a snažil se vymyslet řízné otázky, které položí, jakmile skončí proslovy.
„Cílem této společnosti je už dlouho přinášet vám jen to nejlepší, jen to nejmodernější z kybertechnologie,“ pokračoval muž s usměvavě povýšeným výrazem. „Pojď mi pohoupat pérem, mám na něm vlaječku,“ zamumlal někdo a někdo jiný se neubránil záchvatu chichotavého smíchu.
Zástupce firmy se zamračil a pokračoval: „Proto je mi velkým potěšením představit Řádu—“
Stručně: hrůzný pohled, jak z jedné holokamery vytryskl ohnivý disk a rozkrojil mluvčího na dvě poloviny, než tlaková vlna nadzvedla Solenzovi nohy a položila ho na záda. Téměř instinktivně se pokusil navázat spojení přes superku, ale cítil, že všechny superkové kanály, které vybírá, se hroutí. Pohlédl nahoru a uviděl holokamery padající ze vzduchu.
Do prdele. Rovinná nálož… elektronická válka…
Lidé ječeli – a v panice se rozbíhali. Solenzovi to připomnělo dřívější roky, kdy přinášel reportáže o válkách a teroristických útocích na hraničních planetách. Viděl, jak Barone vrávorá, obě ruce uříznuté v lokti. Jedna žena z Cybercorpu, která si vyšla ven v nějaké průsvitné duhové kreaci, teď klečela na zemi nahá a ječela.
Ano! Zprávy!
Přestože všechna externí připojení jeho superky byla mimo provoz, Solenz ji aktivoval, aby nahrávala prostřednictvím jeho smyslů – všechno, co viděl a slyšel, všechny čichové a chuťové vjemy. V ústech měl kamínky a ve vzduchu byl kyselý chemický zápach třaskavin. Pak s tupou ránou explodovala nějaká kouřová bomba. Solenz se těžce postavil a začal klopýtat nenadálým dusivým oblakem k místu, kde předtím stál golem. Všude kolem něho se povalovaly zbytky lidí. Šlápl do něčeho měkkého, na co se štítil podívat, aby to identifikoval, ale když na té mazlavé břečce uklouzl, všiml si, že golem leží na zádech nedaleko.
Buď informační virus nebo elektromagnetický puls.
Dál se pohyboval ke golemovi. Pak na něho padl stín, z něhož se – na řetězu omotaném hydraulickými hadicemi a optickými kabely – spustil pavoučí spár. Díval se, jak zašmátral po zemi, sevřel se golemovi kolem hrudi a vytáhl ho nahoru. Solenz se rozhlédl. Nechtělo se mu věřit, jaké má štěstí, že je jediný, kdo to viděl. Poskočí ve sledovanosti nahoru! Tohle se dostane na První kanál!
V tom okamžiku se neviditelný spár sevřel kolem jeho hrudi a ochromil ho. Nervová látka obsažená v dýmu ho zabila dřív, než dopadl na zem.
O rok později, na Prvním kanálu, Solenz oznámil: „Než se mlha rozptýlila a Zemská bezpečnostní centrála zjistila, že se něco děje, gravivůz se ztratil v indickém megaplexu. Jak si možná vzpomenete, k odpovědnosti za útok se přihlásili jupiterští separatisté. Jsem rád, že mohu teď, když Zemská bezpečnostní centrála ukončila mediální embargo na následné události, oznámit, že tyto vrahy se později podařilo najít při tajném průniku do jejich organizace. Vrahové byli dopadeni, Byl jim vymazán mozek a jejich těla byla následně použita pro příjem mozkových dat vybraných z obrovské zásobárny archivovaných myslí těch jednotlivců, kteří využívají novou memplantátovou technologii.“
Solenz mrkl na kameru.
„Pověsti o tom, že těla některých vrahů teď obsahují mysli někoho, koho při útoku zavraždili, není možné dokázat.“ Solenz se vesele ušklíbl – škleb jeho nové tváře se mu líbil.
„Prototyp Golema 25 se nikdy nepodařilo vypátrat,“ dodal.

– konec prostřihu do minulosti –