Hluboko v tajném srdci Londýna se pod příkrovem věčné temnoty skrývá Noční strana. Je tady pro všechny, které svědí něco, co nutně potřebuje poškrábat. Ale vězte, že do ní vstupujete na vlastní riziko. Její veselí obyvatelé totiž mohou být stejně nelidští, jako jejich chutě…
Já se jmenuji John Taylor. Na Noční straně jsem doma. Nevybral jsem si ji. Vlastně jsem se z ní pokusil uniknout. Ale vrátil jsem se zpátky. A teď to vypadá, že jsem získal práci na plný úvazek (ke své současné profesi soukromého očka) jako Walker, nový reprezentant Autorit Noční strany – a na obzoru je i svatba. Beru si svou životní lásku, Suzii Střelkyni, nejobávanější lovkyni odměn Noční strany. Jenomže na Noční straně není nic tak jednoduché. Rozhodně ne život. Než budu moci říct ‚Ano‘, musím ještě vyřešit svůj poslední případ jako soukromý detektiv – a první jako Walker.
Oba tyto úkoly by bylo mnohem snazší splnit, kdybych nebyl na útěku před svými přáteli i nepřáteli. A kdyby moje nastávající neměla v úmyslu inkasovat tu fakt velkou odměnu, co vypsali na moji hlavu…
Brož., 296 str., obálka Jonathan Barkat, překlad Josef Hořejší, cena 249 Kč, vyšlo 25. dubna 2012.




Úryvek z románu:

Moje kancelář se nachází ve třetím patře vysoké, ultramoderní hi-tech budovy: samá lesklá ocel a polopropustná zrcadla v oknech, ukazující zbytku světa mrazivě prázdnou tvář. Počet pater budovy má tendenci se měnit podle toho, jak dobře se vede jejím jednotlivým nájemníkům a kolik jich tu právě je. V každém případě ale vždycky byla nejméně tak vysoká, jako ty kolem. Jen když se na ně zdola podívám, zmocňuje se mne podivná závrať, jako kdyby moje nohy měly najednou ztratit kontakt s chodníkem a já se s bezmocným plácáním rukama vznesl k nočnímu nebi. S vypětím všech sil jsem odvrátil zrak, odhodlaně jsem několikrát potřásl hlavou a zamířil jsem k zavřeným vchodovým dveřím.
Jediným vstupem do budovy jsou velké a velice solidní dveře ze starého dubu, vždy dokonale vyleštěné a navoskované a naprosto se nehodící k tak moderní budově. Ale nejlepší bezpečnostní opatření jsou vždycky ta, která v sobě kombinují magii s technikou, a nejlepší výsledky dávají ta ze staré školy. U dveří nebyl zvonek, klepadlo ani klika, takže jsem zabušil na jejich leštěný povrch dost silně, aby mě zabolela ruka a pak jsem prozíravě poodstoupil. Zvuk mého bušení byl poněkud tlumený a rozbředlý, jako by jej dřevo dveří polykalo. Přede mnou se objevil obličej, který vystoupil ze dřeva jako plavec, když se vynoří z hlubin a prorazí hladinu vody. Obličej se zformoval z materiálu dveří, přičemž převzal charakteristické rysy a texturu starého dřeva – nebyl to úplně lidský obličej, ale vyzařoval lidské emoce, aby mohl lépe jednat s lidskými návštěvníky. Pomalu zívl a zatvářil se trochu rozmrzele, jako by byl právě probuzen z hlubokého spánku, pak na mne upřel své prázdné oči a když mne poznal, zaškaredil se.
„Ale zatraceně, to jsi zase ty. Není třeba se představovat, Johne Taylore. Tady tě všichni znají, ať už po tom touží nebo ne. Co chceš? Měl jsem moc hezký sen o stromových nymfách a nebyla to jen míza, co při tom stoupalo.“
„Otevři,“ opáčil jsem bezcitně. „Mám toho dneska hodně a dohadovat se s domýšlivým simulakrem na mém seznamu není.“
„Nemůžeš vstoupit, dokud mi neřekneš heslo,“ odpověděly dveře chytrácky. „Jaké je dnešní heslo?“
„Žádné heslo není! Nikdy tu žádné heslo nebylo a ty to víš! Prostě řekni Cathy, že jsem tady, jinak tě zpracuju drátěným kartáčem!“
Obličej trucovitě našpulil rty. „Jen to toho. Napadni mne! Na to tady přece jsem. Nikdo si nechce popovídat nebo se trochu pobavit. Stýská se mi po časech, kdy jsem byl strom. Hodil bych na tebe svoje oříšky, kdybych si jen pamatoval, kde jw mám. Víš, měl jsem být bezpečnostní bariéra. Cha! Cha, říkám! Polovina lidí, co sem přichází, mi cpe do úst dopisy.“
„Hni sebou,“ řekl jsem necitelně. „Před svou zítřejší svatbou toho musím ještě hodně zařídit.“
„Óóó! Óóó! Svatba!“ zvolal obličej vzrušeně, až dřevo kolem něj zapulzovalo. „Miluji svatby! Můžu přijít? Prosím, řekni, že můžu přijít! Budu tiše jako myška a nebudu se ti plést pod nohy. Můžeš mě třeba v kostele opřít o zeď někde vzadu. Slibuji, že budu moc hodný a nikoho nebudu obtěžovat.“
„Uvidíme,“ odpověděl jsem a při tom jsem uvažoval, jak se stalo, že jsem se nechal zatáhnout do takovéhoto rozhovoru. „Teď řekni Cathy, že jsem tady a chci dovnitř.“
„Hej, Cathy!“ řekla tvář. „Velký šéf je tady! Jsi připravena ho pustit dovnitř, nebo bys raději předtím vyhnala z kanceláře všechny ty nahé lidi?“
Odpověď musela být souhlasné povahy, protože obličej zmizel v povrchu dřeva a dveře se přede mnou otevřely. Rychle jsem jimi prošel, než jim zase něco přeletí přes to, co mají místo mozku a rozmyslí si to. Přede mnou se rozkládala vstupní hala budovy: nákladně pohodlná, jasně osvětlená, ale ne odstrašující a vybavená tak tlustými koberci, až má člověk pocit, že jde po vodě. Což byl patrně právě ten efekt, ve který doufali. Na zdech visely obvyklé reprodukce prerafaelitů. Ten John Waterhouse je v poslední době všude. Líbí se Turner dneska ještě vůbec někomu? Hlídač ve vkusné uniformě, který seděl za svým bezpečnostním recepčním pultem, se na mne jen podíval, zbledl a zatvářil se, jako by se chystal schovat se pod stůl a být velice nenápadný. Sebral ale všechnu svou odvahu, narovnal se na židli a uctivě na mne kývl. Ignoroval jsem ho a zamířil jsme k výtahům na druhé straně haly. Bývaly časy, kdybych ho jen tak z principu přiměl cvrnknout si do kalhot, za to, že je takový tyran a snob, jehož posláním je znepříjemňovat život lidem jako jsem já… ale nejspíš jsem změkl. Kromě toho, vážně jsem neměl čas.
Jeden z výtahů mi otevřel dveře. Vešel jsem dovnitř a řekl jsem mu, aby mne zavezl do třetího patra. Mám radši, když výtahy mají lidskou obsluhu. Tu můžete podplatit, aby mlčela. Také jsou jistou zárukou, že se vás výtah nepokusí sežrat. Na Noční straně se vyskytují predátoři všech tvarů a velikostí. Ale dveře se hladce zavřely a výtah se pomalu rozjel vzhůru. Pak okamžitě předvedl svou špatnou stránku, když začal hrát muzakovou verzi prog rocku ze sedmdesátých let: ELO, ELP, PFM. Výtahy s reprodukovanou hudbou by vážně měly mít nějaký vypínač. A pak, jako by toho nebylo dost, se mi ten výtah začal pokoušet vlezlým hlasem prodat různé věci.
„Uvažoval jste někdy o výhodách skutečně moderního životního pojištění?“
„Nikdy jsem neviděl výhodu v tom, že někdo jiný bude mít prospěch z mé smrti,“ odsekl jsem. „Nepokoušej své bližní, to je moje heslo.“
„Mohl bych ti poskytnout skutečně výhodné bonusy…“
„Já jsem John Taylor.“
Na chvíli bylo ticho. „Aha, ano. Dobře, zapomeňte na to. Chtěl byste změnit operátora pro svůj mobilní telefon? A ne, nevím, kde jsou satelity, tak se mě na to neptejte. Prosím, řekněte ano: dostávám tučnou prémii za každého, kdo to podepíše.“
„K čemu jsou prémie výtahu?“ řekl jsem. „K čemu jsou ti peníze?“
„Šetřím si na to, aby bylo moje vědomí přehráno do něčeho, co se pohybuje ve vyšších kruzích. Myslím společensky… Nejlépe něco s rukama a nohama. S rukama a nohama se toho dá hodně dokázat. Nechtěl byste třeba novou kreditní kartu od těch báječných přátelských lidí, Z. Hltla & S. P. Olkla?“
„Máš vypínač?“
„A ty?“
„Podívej se,“ řekl jsem. „Je to na tobě… Buďto přestaneš pokoušet se mi cokoliv prodat, nebo před tím, než vystoupím, zmáčknu všechna tvoje tlačítka a budeš navěky jezdit budovou nahoru a dolů.“
„Zvíře!“ zamumlal výtah. „Není to moje chyba. Stejně jsem nikdy nechtěl být výtahem.“
„Když mi prozradíš, že jsi ve skutečnosti chtěl být dřevorubec, čeká nás vážný střet.“
Možná naštěstí výtah v tu chvíli zastavil ve třetím patře a dveře se otevřely. Vystoupil jsem a dveře se za mnou zabouchly tak prudce, že mi málem přivřely šos třenčkotu.
„Hezký den!“ křikl za mnou vzdorovitě.
Kéž by, pomyslel jsem si toužebně a vyrazil jsem dlouhou chodbou, která se přede mnou otevřela. Moje kancelář byla přesně tam, kde jsem si ji pamatoval. Dveře byly jeden velký a těžký plát stříbra, hustě rytý ochrannými znameními a runami, stejně jako mimořádně hrubou kletbou v enochštině. Ani tady nebyl žádný zvonek, klepadlo nebo mikrofon domovního telefonu, a tak jsem jen hlasitě vykřikl své jméno. Dveře se pomalu otevřely, navzdory své očividně obrovské váze hladce a tiše, a já jsme vešel dovnitř, jako kdyby mi to tam patřilo. Což byla pro jednou pravda.
Moje sekretářka Cathy vyskočila ze židle jako čertík z krabičky, vyhnula se obrovskému mahagonovému stolu a rozběhla se přes kancelář, aby se mi vrhla do náručí. Zapřel jsem se proti nárazu a připravil jsem se na její vroucí přivítání. Cathy byla vysoká, světlovlasá a velice zdravá mladá žena, která se už ani vzdáleně nepodobala té rozcuchané puberťačce, se kterou jsme se setkal poprvé před všemi těmi lety. Objal jsme ji, i když si jinak na fyzický kontakt příliš nepotrpím, a nějaká čas jsme jen mlčky stáli velice blízko sebe. Konečně mne pustila, poodstoupila a šťastně se na mne zašklebila.
Cathy; velké oči, ještě větší úsměv a hezká tvářička s tolika vrstvami make-upu, že prakticky nosila masku, nad tím hustá čupřina nákladně stylizovaných vlasů. Na sobě měla dlouhé bílé šaty toho druhu, co proslavily Marilyn Monroe, a docela hezky je plnila. Také nosila hodně vysoké jehlové podpatky, protože to byla skvělá zbraň při barových rvačkách. Cathy byla bystrá, šikovná a velice chytrá a vedla mou kancelář a všechny moje záležitosti mnohem efektivněji, než jsem to kdy dokázal já. Při každém pohybu jí na zápěstích hlučně zvonily náramky a kolem krku nosila s nenuceným šarmem šňůru korálků. Z uší jí visely těžké diamantové náušnice. Jednou se mi pokusila vyprávět o svém intimnějším piercingu, ale se vší zdvořilostí a autoritou jsem jí v tom zabránil. Cathy byla moje sekretářka, kumpánka a dobrá kamarádka, ale nikdy jsem nedovolil, aby to zašlo dál. Mám svoje zásady. Cathy je moje sekretářka od doby, co jako puberťačka utekla na Noční stranu a já jsem ji zachránil před domem, který se ji pokusil sežrat.
Rozhlédl jsem se po své kanceláři. Už je to nějaký čas, co jsem to tu viděl naposled. Moje kancelář se pyšnila všemi nejnovějšími vynálezy a luxusem, včetně několika věcí, o kterých jsem si byl docela jistý, že by je neschvalovali ani na Noční straně. Pečlivě jsem se jim vyhnul očima a prohlížel jsem si pestře zbarvené stěny, tlusté plyšové koberce švestkovo vínové barvy, dost velké, aby se do nich dal zabalit slon za předpokladu, že máte nějakou hodně pevnou mašli.
Z každičké mezery v hromadách podivného nábytku a ještě podivnějšího kancelářského zařízení na mne hleděly obrovské plyšové hračky se znepokojivě velkýma očima a znervózňujícími úsměvy jako zvířata vykukující z nějaké zvláštní civilizační džungle. Celou jednu stěnu zabíraly tečkované regály plné příruček. Obrovský plakát vystavoval vnady finské dívčí kapely INDICA. V koutě se vršila hromada vyřazené supermoderní techniky, kterou zjevně nahradila ještě novější. Nic na Noční straně nezastará rychleji, než nejposlednější výkřiky špičkové techniky.
Všiml jsem si několika změn, ke kterým došlo od chvíle, kdy jsem měl důvod navštívit svou kancelář minule, počínaje vysokými rostlinami v květináčích, které se netrpělivě vrtěly a svíjely v jednom koutě a něco si přidušeně mumlaly. Vitríny, která byla naprosto zjevně uvnitř větší, než zvenčí – kouzlo, bez kterého bychom se na Noční straně vůbec neobešli. A obrovské, bohatě polstrované kožené židle stojící za stolem, ze které se Cathy katapultovala; při bližším prozkoumání se ukázalo, že má vlastní zabudovaný minibar, GameBoye a masážní funkce. Už jsem žil v bytech, které byly méně pohodlné, než ta židle. Cathy si všimla, na co se dívám, a půvabně pokrčila rameny.
„Já jsem ta, co tady musí pracovat. Nezastavil ses tu … celé věky! Už jsme si začínala myslet, že jsi zapomněl cestu, zase, a já ti budu muset poslat další mapu. A kompas. Proč jsi tady, šéfe?“
Přesvědčil jsem ji, aby se posadila zpátky za svůj stůl a já jsem se složil do překvapivě pohodlného křesílka pro zákazníky. Zamyšleně jsem se na ni podíval.
„Ale zatraceně,“ řekla okamžitě. „Když se na mne podíváš takhle, vždycky to znamená potíže. Co se podělalo tentokrát?“
„Jenom to, že když teď budu pro Noční stranu novým Walkerem,“ řekl jsem opatrně, „už nemůžu být soukromý detektiv.“
„Aha,“ řekla Cathy a vážně přikývla. „Konflikt zájmů.“
„Spíš nebudu mít dost času,“ odpověděl jsem. „Když je jeden Walker, má pořád co dělat.“
„John Taylor, poslední čestný muž na Noční straně, je teď hlas Autorit,“ řekla Cathy. „Nemůžu říct, že jsem tohle předvídala.“
„Ani já,“ řekl jsem. „Jinak bych utíkal hodně rychle opačným směrem. Ale raději já, než někdo jiný, komu by nebylo možné věřit nebo se na něj spolehnout v krizi; takže to musím dělat. Kdybych věděl, že mi moje svědomí způsobí tolik potíží, nechal bych si ho už dávno chirurgicky odstranit. Ale jako soukromé očko jsem skončil, takže tuhle kancelář už nebudu potřebovat. Budeš to tu muset zavřít, Cathy.“
„A to je všechno? Že je to na pořadu dne vím od okamžiku, co jsem se dozvěděla, že budeš novým Walkerem. Netrap se tím, šéfe; všechno mám pod kontrolou.“ Zarazila se a zamyšleně se na mě podívala. „Předpokládám, že jako Walker budeš mít novou kancelář?“
„S tím postavením jsou spojeny jisté výhody,“ odpověděl jsem opatrně. „O většině nejsem oprávněn s nikým hovořit.“
„Ani se mnou?“
„Co nevíš, tě někdo jiný nemůže přinutit vyzradit,“ řekl jsem. „Je to ten druh práce.“
„Myslím, že je to osamělá práce, být Walkerem,“ řekla Cathy. „Nemůžeš nikomu věřit.“
Usmál jsem se. „Což je na Noční straně naprosto normální stav.“
Cathy na mne upřela skoro obviňující pohled. „Je Suzie vážně těhotná?“
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Jak k tomu sakra došlo?“
„No, jestli tohle ještě nevíš, Cathy…“
„Ale já jsem si myslela… že nesnese, aby se jí někdo dotýkal. Kdokoliv!“
„Bývalo to tak,“ přisvědčil jsem. „Ale na Noční straně se občas stane i zázrak.“
„Zatraceně, šéfe,“ řekla Cathy. „Ty vážně dokážeš cokoliv.“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Ona to dokázala úplně sama. Vždycky byla mnohem silnější, než si většina lidí uvědomovala. A já… jsem na ni vždycky byl tak pyšný.“
„Ale… vážně myslíš, že je nutné, aby sis ji vzal, šéfe? V téhle době a věku? Dneska se ženy už nevdávají jen proto, že je někdo zbouchne.“
„Připadalo mi to jako správná věc,“ řekl jsem. „A dělat správné věci je teď ještě důležitější, než kdy jindy. Vzhledem k tomu, kým a čím se stanu. Ale neberu si ji jenom protože… Je to to, co jsem vždycky chtěl. Miluji ji. Ona miluje mne. Na ničem jiném nezáleží.“
„Ty jsi ale měkkosrdcatý, sentimentální staroušek,“ řekla Cathy.
„Co si o naší svatbě myslíš ty?“ zeptal jsem se.
„Já? Já svatby miluji!“ prohlásila Cathy nadšeně. „Budu brečet jako želva.“
„Alex obvykle brečí taky,“ řekl jsem. „Když si vzpomene na vlastní svatbu.“
Cathy se na mne podívala. „Ty jsi jeho bývalou znal. Jaká byla?“
„Chyběla jí trpělivost. A smysl pro humor. A vyspala se s každým, kdo dýchal, a s několika, co ne.“
„Zkusila to někdy i na tebe?“ vyzvídala Cathy.
„Naštěstí jsem tehdy už ukázal Noční straně záda,“ řekl jsem.
„Poté, co tě Suzie střelila do zadku.“
„Jenom se snažila získat si mou pozornost.“
„Takže mě čeká spousta hlídání malého, co?“ řekla Cathy. „Tetička Cathy! To miluju! A strýček Alex! Bude to absolutně nenávidět!“
Rozhlédl jsem se po kanceláři. „Co budeš dělat se všemi těmi… věcmi?“
„O to jsem se už postarala, šéfe. To, co je skutečně dobré, si odnesu s sebou a co nepůjde prodat, naházím do nejbližšího časového skluzu, takže to bude problém někoho jiného.“
„Dobře,“ řekl jsem. „Teď zpátky do práce. Cathy, chci, abys mi našla nějaký případ, který bude můj poslední jako soukromého detektiva. Nic moc velkého nebo komplikovaného, protože to chci vyřešit předtím, než se zítra ožením. Ale něco doopravdy dobrého, aby se na to vzpomínalo.“
A pak jsem se zarazil, jak mne najednou něco napadlo. Rozhlédl jsem se po své kanceláři. „Kolik vlastně za tohle všechno platím?“
„Předtím tě to nikdy nezajímalo,“ namítla Cathy, což mi vážně nepřipadalo tak docela jako odpověď.
„Předtím jsem se nikdy neženil,“ odpověděl jsem. „Všichni mě varují, že to bude drahé.“
„Klídek, šéfe. Řekněme, že vzhledem k tomu, jak odborně jsem po všechny ty roky spravovala tvoje finance a investovala je, klidně si to můžeš dovolit.“
„Já že jsem solventní?“ zeptal jsem se. „Kdy se to stalo?“
„Čísla nikdy nebyly tvoje silná stránka,“ odpověděla Cathy a smutně potřásla hlavou.
„Jsem bohatý?“
„No, podle měřítek Noční strany, jsi pohodlně za vodou.“
„Zatraceně,“ řekl jsem. „Tak to musím vyrazit do obchodů a koupit si něco doopravdy drahého, už z principu. Jsou to už roky, co jsem si naposledy něco dopřál.“
„To není přesně to, co jsem slyšela…“
„Cože?“
„Ale nic, šéfe!“
Cathy zapnula všechny ty počítače a monitory vestavěné do desky svého stolu a začala je pečlivě prohlížet. Významně mávla rukou k horám lejster v košících označených Přijato, Odeslat, Naléhavé a Okamžitě zaplatit. Popadl jsem jich pár hrstí a začal jsem se jimi probírat, zatímco Cathy si zobrazila všechny nejčerstvější e-maily. Lidé na Noční straně pořád hodně psali dopisy, které posílali po kurýrech, protože papír není ohrožen hackery. O mé kanceláři se také vědělo, že dostáváme poštu ze spousty alternativních budoucností. Obvykle označené: ‚Neotvírat, dokud…‘ Všechny ty jsem vytřídil a odložil stranou. Nikdy nevěřte zprávám z budoucnosti; vždycky sledují svoje vlastní zájmy.
„To nic není,“ řekla Cathy, když si všimla mého zájmu. „Tady v kanceláři se prostě tu a tam něco takového objeví, doručeno některým z nadpřirozených způsobů. Otevírám je jen ve svých speciálně chráněných palčácích. A vždycky jsou tu samozřejmě havrani.“
Podíval jsem se na hejno havranů, tisknoucích se k sobě na dřevěném bidýlku na opačné straně kanceláře a trpělivě čekajících, až na ně přijde řada, aby doručili zprávy, které jim byly magicky vnuceny.
„Netuším jak se dostávají dovnitř, šéfe,“ pokračovala Cathy. „Zvlášť když uvážíme, že tahle kancelář nemá okna. Nikdy se jich neptám, co nesou za zprávu, protože pak zmizí zpátky k tomu, kdo je vyslal. A já nehnu ani prstem pro někoho, kdo zachází takhle krutě se zvířaty. Takže je tady nechávám, dokud jejich zpráva spolehlivě nezastará a pak jim najdu hezký domov.“
„Ty jsi ale měkkosrdcatá, sentimentální dívka,“ řekl jsem.
„A ty, kterým nemůžu najít domov, nasekám do paštiky.“
Na to jsem neřekl nic. Už dávno jsem zjistil, že je to často nejbezpečnější. Soustředil jsem se na četbu dopisů, zatímco Cathy se prokousávala elektronickou poštou.
„Mám počítačový program, který spolu se spamem odstraňuje i poštu všech, kdo jenom marní čas,“ řekla Cathy po chvíli. „Ale občas zprávy úplně obejdou systém a spadnou mi na stůl bůhví odkud, když předtím proniknou všemi ochranami a štíty téhle kanceláře. S těmi vždycky zacházím s náležitou úctou, protože když má někdo takovou moc, určitě by tě neobtěžoval ničím, co není naléhavé.“
„Zadrž,“ řekl jsem. „Právě jsem si všiml, že používáš úplně nový počítačový systém. Co se stalo s tou stříbrnou koulí, co obsahovala tu drzou UI z budoucnosti?“
„Jo tohle… Před několika měsíci se vrátili zpátky domů,“ řekla Cathy. „V podstatě to byli datová vandráci. Zpočátku byli šťastní jako prasata ve hnoji, protože si mysleli, že jim nikdy nedojdou čerstvá data, která mohou zkoumat a třídit, ale nakonec toho měli dost. Jednoho dne mi oznámili, že Noční strana je příliš divná dokonce i na ně a že z ní dostávají bolení hlavy. A jelikož žádné hlavy nemají, jedou domů. A byli pryč. Vrátili se tam, odkud přišli, ať už je to kdekoliv. Počítač, který mám na stole teď, je nejnovější myslící mašinka, která se k nám dostala časovým skluzem. A ne, vážně nechceš vědět, kolik jsem za ni zaplatila. Než ji zabudovali do mého stolu, vypadala jako hlava robota Robbyho. Její konstruktér měl zřejmě hodně špatný den, nebo byl zhulený něčím doopravdy divným. Občas přemýšlí tak rychle, že odpovídá ještě dřív, než dokážu zformulovat otázku. Říkám mu Oliver. Nedráždi ho.“
Rozhodl jsem se, že potřebuji přestávku. Vstal jsem ze židle a namířil jsem si to k futuristicky vyhlížejícímu kávovaru, který stál na zvláštním stupínku. Lesklá kovová möbiovská příšernost, která nějak nikdy nepotřebovala doplnit a na požádání vyráběla horkou černou kávu. Pokud jste ji požádali dost zdvořile. Na Noční straně má až příliš mnoho věcí vlastní mysl. Už jenom schází, aby založily odbory… Zatímco jsem čekal, až se mi šálek naplní, nemohl jsme si nevšimnou řady prázdných lahví od šampaňského vyrovnaných za Cathyinou židlí. Dobré značky. Neptal jsem se. Nechtěl jsem vědět. Šálek se konečně naplnil hustou kouřící tekutinou. Usrkl jsem a vzápětí jsem to vyplivl přes půl kanceláře. Přísahám, že se kávovar ušklíbl. Zamračil jsem se na Cathy.
„Co se k čertu stalo s kávou? Chutná jako kyselina z akumulátoru, do které se někdo vymočil!“
„To já nevím,“ odpověděla Cathy nevinně. „Já jsme se jí nedotkla od chvíle, kdy měl kávovar ten nervový záchvat. Osobně si myslím, že je to jeho volání o pomoc. Dneska dělá kávu jen klientům a návštěvám. Já piju archivní bublinky a občas nějakou tu láhev Stoli. Tady…“
Zmizela pod stolem, zatímco já jsem opatrně posavil šálek stranou a znovu jsem se posadil na židli pro návštěvy. Když se Cathy znovu vynořila, měla v ruce světle modrou láhev. „Jestli chceš, můžeš si tímhle vypláchnout ústa. Vídeňský Creme Violette. Zoufale hustý a hodně příšerný likér s chutí, co by prorazila železný plát. Je to průmyslový čistič patra. Jeden starý zákazník nám ho posílá každé Velikonoce jako poděkování.
„Za co?“ zeptal jsem se a prohlédl jsem si láhev, pak jsem rozhodně zavrtěl hlavou.
Cathy se ušklíbla a láhev zase nechala zmizet. „Nikdy tam není jméno. Ale… pití zdarma je pití zdarma! Když na konci roku něco zbude, vezmu to a rozdám bezdomovcům. Jsou mi za to vždycky tolik vděční. Myslím, že si to před pitím zředí odrezovačem. Nebo to používají na rozdělávání ohně, když přituhne.“
„Také jsem si nemohl nevšimnout,“ pokračoval jsem, „že tvůj nejmodernější audiosystem byl nahrazen něčím, co vypadá jako staromódní gramofon i s plechovou troubou.“
„Jo tohle!“ řekla Cathy a vzrušeně se zavrtěla v křesle. „To je nejnovější model! Můžeš si vybrat jakoukoliv nahrávku, nastavit dimenzionální vyhledávací systém a zahraje to všechny verze a variace ze všech alternativních časových stop! Naprosto skvělá věcička!“
„Občas se z tebe cítím strašně starý,“ řekl jsem. „Co je špatného na CD?“
„Vinyl je super!“ zvolala Cathy.
Odhodlaně jsem se vrátil ke stohu papírů a snažil jsem se v nich najít něco, co by mne zaujalo… a pak jsem zase vzhlédl a zamyšleně jsem si Cathy prohlédl.
„Zase ten pohled,“ řekla resignovaně. „Co je to tentokrát, šéfe?“
„Jenom jsem si říkal,“ odpověděl jsem opatrně, „jestli bys nechtěla tuhle kancelář a podnik převzít, až odejdu. Že bys teď byla soukromým očkem ty.“
„To v žádném případě,“ odpověděla Cathy okamžitě. „To není můj styl. Dělala jsem to jenom proto, že mi připadalo, že potřebuješ sekretářku a pomoc.“
Musel jsem se usmát. „A já jsem tě tu nechával, protože jsem si myslel, že potřebuješ něco dělat, něčím se zaměstnat, než najdeš na Noční straně pevnou půdu pod nohama.“
Oba jsme se zasmáli.
„Líbilo se mi být tvou sekretářkou,“ řekla Cathy. „Chodit pít a tančit do všech nejlepších klubů a barů, abych si poslechla nejnovější drby a užitečné informace. A ještě za to dostávat zaplaceno. Byla to ta nejlepší práce na světě! V tomhle bych klidně mohla pokračovat…“
„Jsi pořád ve spojení se svou mámou?“ zeptal jsem se.
„Pravidelně spolu klábosíme po telefonu,“ odpověděla Cathy. „Teď, když je mezi námi jistá vzdálenost, si docela rozumíme.“
„Nějaká šance, že by ses vrátila a navštívila ji?“
„Raději ne,“ odpověděla Cathy velice rozhodně. Pak se na mne usmála. „Takže je to definitivní. Už žádný John Taylor, soukromý detektiv. Žádná jeho věrná sekretářka. Konec jedné éry.“
„Co budeš dělat, až to tady zavřeme?“ zeptal jsem se.
„Tak tohle už je rozhodnuto, šéfe. Budu Alexovi pomáhat vést Podivíny. Strašně ráda organizuju věci. A lidi.“
„Mrzí tě, že to končí, po tak dlouhé době?“
„Nostalgie je pro staré, šéfe. Já vždycky hledím vpřed, nikdy zpátky.“
Trochu jsem se na své židli narovnal, abych nevypadal, jako stařec, a soustředil jsem se na dopisy, zatímco ona se vrátila k e-mailům. A brzy jsme oba začali nacházet zajímavé případy. Naštěstí žádný z nich nezahrnoval pátrání po tom nechvalně známém černém ptákovi, Maltézském sokolovi. Což je naprosto reálný předmět, pro případ, že by vás to zajímalo. Ne že bych se ho dotkl třeba jen očarovaným bidlem.
„Mám tady jeden moc hezký e-mail z minulého týdne,“ řekla Cathy. „Katherine Karnsteinová chce, abys našel její ztracenou nevinnost.“
Hlasitě jsem si odfrkl. „To nemyslím. Dotyčnou dámu znám a svou nevinnost neztratila; zahodila ji oběma rukama při první příležitosti, která se jí naskytla.“
„No dobře, a co tohle: pan William Everett chce, abys našel ztracenou Atlantidu.“
„Není ztracená,“ řekl jsem. „Je ukrytá. V tom je rozdíl. Dál.“
„SAS nabízejí pozoruhodnou sumičku, když pro ně najdeš svatý grál.“
„Sesterstvo armády spásy by mělo být rozumnější a nechtít to po mě,“ opáčil jsem. „Patrně se mě zase snaží dostat do problémů. Nikdy mne neměly rády. Dost velký malér byl, když jsem našel nesvatý grál. Co tam máš dál?“
„Reverend Lionel chce, abys našel posledního z merovejské linie.“
„Na to zapomeň,“ řekl jsem. „Tahle linie byla v posledních staletích přerušená tolikrát, že to vlastně už žádná linie není. Až příliš mnoho falešných následníků trůnu, dalo by se říct.“
„No tak dobře, pane Vybíravý, co máš ty?“
Pochybovačně jsem se zadíval na dopis před sebou. „Někdo, kdo dává přednost tomu zůstat v anonymitě chce, abych zjistil, proč je Měsíc na Noční straně o tolik větší, než by měl být. Což je opravdu dobrá otázka. Pokouší mě to; vždycky jsem to chtěl vědět. Podle mě to znamená, že Noční strana ve skutečnosti není tam, kde si myslíme, že je… Ale ne. To by bylo na dlouhé lokte, zahrnovalo by to spoustu pochůzek a vyptávání, a na to už nemám čas.“
„Hmmm. Je tady jeden dost zvláštní e-mail, šéfe. Píše se v něm: Pusťte slunce dovnitř.“
Podíval jsem se na něj. Vypadalo to, že se jedná o stejnou sentimentální větičku, jaká byla nasprejovaná v průjezdu. Měl jsem pocit, že to znamená… něco. V duchu jsem pokrčil rameny. Bezpochyby na to přijdu, nakonec. A pak jsem se prudce narovnal, když jsem zjistil něco doopravdy zajímavého. Dopis od někoho, kdo se podepisoval Anonymní gentleman, na kvalitním papíře, staromódní kaligrafické písmo, které už dneska nikdo neučí. Odsunul jsem ostatní papíry stranou. Podržel jsem dopis proti světlu a ukázal se vodoznak z klubu Londinium. Toho úctyhodného a velice soukromého klubu pro ty, kdo skutečně hýbou Noční stranou. Hodil jsem ho přes stůl Cathy.
„Čistě náhodou, není tohle jeden z těch, co se ti objevily na psacím stole neznámo odkud?“
„Trefil jsi to hned napoprvé, šéfe. Když jsem sem dnes ráno přišla, byl tady. Vypadá to, že je to něco skutečně závažného, co?“
Hodila mi ho zpátky a já jsem přečetl jeho obsah nahlas. Vypadalo to, že Anonymní gentleman po mě chce, abych našel tajemství nesmrtelnosti. A ne jenom pro něj, ale pro každého. Zjevně existovalo jisté sérum, které když jste užívali, žili jste věčně. On ho vytvořil a přinesl ho na Noční stranu, aby tu našel někoho, kdo by ho vyráběl ve velkém a distribuoval, ale přirozeně mu ho někdo ukradl. Hlavní podezřelí byly existující nesmrtelné bytosti Noční strany, které nestály o další konkurenci. Gentleman prohlašoval, že zloděj sérum určitě představí na výročním setkání Nesmrtelných Noční strany, na plese Forever. Kde ho obřadně zničí. Gentleman po mě chtěl, abych se plesu zúčastnil, zloděje našel a získal od něj sérum pro dobro všech.
„To zní jako docela dobrý poslední případ,“ řekl jsem.
„Můžeš pomocí svého nadání zjistit, kde se koná ples Forever?“ zeptala se Cathy.
Podíval jsem se na ni. „To nemusím, dítě,“ řekl jsem trpělivě. „Já přece vím, kde se ples Forever koná. Každý to ví. Koná se na stejném místě každý rok. Bude o tom hlavní reportáž ve společenské rubrice Night Times.“
„Vezmeš s sebou Suzii?“ zeptala se Cathy naivně.
„Tentokrát ne,“ odpověděl jsem. „Je příliš zaneprázdněná zajišťováním všeho na zítřejší obřad a já v žádném případě nebudu ten, kdo ji z toho vytrhne. Vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem sem přišel najít si poslední případ, byl, abych se jí uklidil z cesty.“
„To je neomalené,“ prohlásila Cathy. „Naprosto neomalené. Já přece budu její hlavní družička! I když technicky vzato na to nemám předpoklady. A už hodně dávno…“
„Příliš mnoho informací,“ prohlásil jsem pevně. Chvíli jsem si Cathy prohlížel. „Chtěla bys mi pomoct vyřešit ten případ? Být naposled moje parťačka?“
„Ne,“ řekla Cathy. „Je čas přestřihnout pupeční šňůru a udělat to rázně. Ty běž a dobře se bav a já zařídím všechno potřebné, abychom to tady mohli jednou pro vždy zavřít.“ Podívala se na kartotéky. „Co chceš, abych udělala se všemi těmi starými případy? Je v nich spousta tajemství a spousta lidí by byla ráda, kdyby tajemstvími zůstala.“
„Všechno to spal a popel prožeň skartovačkou,“ řekl jsem. „Pak ho rozptyl ve sklepích pod Podivíny. To by mělo stačit.“
Cathy se na mne vážně podívala: „Tušíš, kdo by mohl být ten Anonymní gentleman?“
„Pár nápadů bych měl,“ řekl jsem. „Na tom ale nezáleží. Důležitý je ten případ.“
„Jistě. Správně. Ty vážně věříš, že existuje sérum, které nás všechny může učinit nesmrtelnými?“
„No, tohle je Noční strana… ale ne, pochybuji o tom. Podstatné je, jestli tomu věří jiní a co by byli ochotní dát za to, kdyby se jim dostalo do rukou.“
„Včetně povraždit se navzájem?“
„Samozřejmě. Tohle je Noční strana…“
Cathy se zamyšleně zamračila. „Jak bys zabil nesmrtelného?“
Ušklíbl jsem se. „Velice důkladně.“
„Vypadni odsud,“ řekla Cathy. „Někteří z nás mají práci, kterou za ně nikdo neudělá.“
„Ještě něco,“ řekl jsem. „Tak nějak jsem slíbil předním dveřím, že je pozvu na svatbu. Mohla by ses o to postarat?“
„Ty jsi ale měkkosrdcatý a sentimentální,“ řekla Cathy. „Jenom neříkej, že jsi pozval i ten zatracený výtah…“
„Jestli se ten zatracený krám ke kostelu jen přiblíží, máš mé svolení ho zastřelit,“ odpověděl jsem. „Budeš dnes večer na Suziině loučení se svobodou?“
„Samozřejmě!“ řekla Suzie. „Už jsem objednala striptéry!“
„Hlavně ji dostaň do kostela včas,“ řekl jsem.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.