Náčelník oddílu skautů Tim Riggs bere jednou ročně svoje chlapce na víkendovou výpravu do kanadské divočiny – tradice, která je stejně příjemná a vítaná, jako vyprávění strašidelných historek u táborového ohně. Je to dobrá parta: Kent, jeden z nejoblíbenějších chlapců ve třídě. Ephraim a Max, dva nerozluční kamarádi a pohodáři. Newton je tak trochu šprt a Shelley zase maličko podivín. Těch pět tráví většinu volného času spolu a dokonale jim to vyhovuje – což jejich náčelníkovi hodně ulehčuje práci. Přesto se nemůže zbavit dojmu, že tentokrát je ve vzduchu něco divného. Něco číhá v temnotě. Něco zlého…
Přijde to jedné noci. Do skautského tábora se dopotácí nečekaný vetřelec. Je hubený jako smrt, bledý a příšerně hladový – a vystaví Tima a jeho chlapce něčemu nesrovnatelně horšímu, než znají ze svých strašidelných historek. Má totiž v těle zabijáka, který se šíří rychleji než strach. A nutí lidi dělat věci, jaké by si dřív nedokázali představit ani v tom nejhorším snu.
Hrůzný víkend v divočině začíná. Chlapci musí bojovat o přežití proti běsnícím živlům, smrtícímu vetřelci, kterého muž na ostrov zavleče, a… proti sobě navzájem.

Oddíl mě pekelně vyděsil a nemohl jsem ho pustit z ruky. Tohle je horor ze staré školy v nejlepší formě. Není pro slabé povahy, ale pro nás ostatní úchyláky je to dokonalý dárek pro zimní večery.
— Stephen King
Váz., 320 str., překlad Petr Caha, cena 329 Kč, vyšlo 8. 12. 2014




Úryvek z románu:

Tim toho muže uslyšel ještě než dorazil. Slyšel ho, jak se blíží bolestivou, kolébavou chůzí, jako dezorientovaný medvěd vyrušený ze zimního spánku.
Tim byl od přírody klidný a vyrovnaný – což je charakterová vlastnost ceněná u lékaře s praxí sahající od léčení a konejšení malého chlapce stonajícího se spalničkami po strkání tracheálního tubusu do hrdla dívky, která utrpěla anafylatický šok po včelím žihadle. Skoro rok strávil v Afganistanu s Lékaři bez hranic – a jelikož nebyl žádný hrdina, déle to tam prostě nevydržel. Jeho mysl přirozeně tíhla k nejpravděpodobnějším vysvětlením a proto se jal chladně zvažovat možnosti.
Fakt číslo jedna: dorazil člun. Mohl to tedy být rodič jednoho z chlapců – zapomněl si snad Newton svůj inhalátor? Pravděpodobně ne: Tim věděl, že Newton málokdy něco zapomíná. Nebo se možná potopila loď – bylo možné, že se převrhl trawler lovící na moři západně odsud tresky? – a v tom člunu byli zbědovaní trosečníci.
Timova mysl přepnula na třídící režim: jestliže je to ten případ, budou potřeboval lékařskou pomoc; když to bude nutné, stabilizuje je tady na pláži a vysílačkou zavolá pro zdravotní helikoptéru.
Nebo by to mohl být opilec z pevniny, který se ztratil při noční rybářské výpravě. Na rozdíl od ochmelků z Timova rodného města, kteří po zavření barů zamířili domů na kutě, místní flamendři vyrazili na moře. Proháněli se po oceánu v otevřených motorových člunech a hulákali jako býci, když nadskakovali na vlnách – nebo hodili do moře rybářskou šňůru, přepnuli motor na pomalou rychlost a volným tempem brázdili moře. Před několika lety opilec jménem Lester Hamms ve svém člunu dočista zmrzl; Jeff Jenks, náčelník northpointské policie našel Jeffa sedm mil od mysu pokrytého jinovatkou jako stejk vytažený z mrazáku, se zadkem přimrzlým k sedačce a rampouchy v obou nosních dírkách připomínající mroží kly. Motor Lesterova člunu stále ještě pufal; brzy by ho odliv odnesl na širé moře – Tim si představil, jak jeho zmrzlé tělo naráží na břeh Grónska jako kus náplavového dřeva a lední medvědi by ho zvědavě očichávají.
Ať tak nebo tak, Tim si byl jistý, že dotyčný nebo dotyčná budou jeho pomoc potřebovat… s devětadevadesáti procentní jistotou.
Fakt číslo dvě: on a chlapci se nacházejí na ostrově víc než hodinu od domova. Nemají s sebou jiné zbraně, než svoje nože – s čepelemi ne delšími než tři a půl palce, jak předepisuje skautská příručka – a signální pistoli. Je noc. Jsou sami.
Tim pootevřel špičkou boty dveře na verandu. Vydaly ze sebe tiché zakvílení – eeee-ee-eee – jako když se z mokré laťky tahá rezavý hřebík.
Obešel chatu a srdce mu při tom bušilo tak, že mu naběhla žíla na krku. Moskyti se mu lepili na zpocené čelo. Mohl si s sebou vzít lucernu, ale signál vycházející z hloubí jeho plazího mozku ho varoval: Žádné světlo. Snaž se nebýt vidět.
Rukou nahmatal svůj nůž Buck a přitiskl si ho naplocho ke stehnu – načež se ozval hlas rozumu: To je přece směšné, chováš se jako idiot, naprostý paranoik. Ale primitivnější a instinktivnější část jeho já, ta část, kterou ovládal plazí mozek, vydávala jen bezmyšlenkovité bzučení jako roj afrických včel zabijáků.
Kolem se honil vítr a jak vál mezi stromy a skalisky, vyluzoval zvuky podobné hlasům: tiché tlumené zvuky, jako když malé dítě šeptá na dně hluboké studny. Studený vítr šlehal Tima po lýtkách a jeho ledové jazyky jej mrazily až do kosti. Zamžoural směrem k linii stromů, kde něco zachytil, pohybující se stíny, které nabývaly určitý tvar a podstatu.
Z porostu se vyloupl obrys. Tim se ostře nadechl. Ve světle nezvykle jasného měsíce spatřil tvora, který vystoupil přímo z nejčernějších nočních můr jeho dětství: hnijící stvůru vrávorající z moře.
Nebylo to víc než kostra pospojovaná provazci vodou rozmočených svalů, maso mu odpadávalo od kosti v šedých, potrhaných cárech. Klopýtalo to kupředu a tiše si to něco mumlalo. Hrůza přimrazila Tima na místo.
Pak tvor dorazil k paprskům měsíčního světla tancujících v trávě a to změnilo zlý sen v to, co to skutečně bylo: muž tak příšerně vyhublý, že byl div, že vůbec ještě byl naživu.
Tim bez přemýšlení vykročil z úkrytu, veden instinktem nabídnout pomoc. „Halo? Jste v pořádku?“
Muž otočil pohled svých jasně planoucích očí k němu. Měl v nich výraz bezmezné hrůzy a zoufalství, ale co Tima vyděsilo doopravdy, byla ta obrovská koncentrace, která z něj vyzařovala s laserovou ostrostí: ten muž očividně něco chtěl. Potřeboval to.
Cizinec se přišoural blíž, přičemž se rukou probíral knoflíky na košili a zajížděl si jí do mastných vlasů. Tim najednou pochopil: ten muž se snažil trochu se upravit.
„Máte něco… k jídlu?“
„Ehm… něco najdu,“ odpověděl Tim. „Jste sám?“
Muž přikývl. Z koutku úst mu vytekl pramínek slin a odkápl na zem. Pokožku na obličeji měl napnutou a vytaženou dotenka jako krepový papír. Po nose se mu plazili červi kapilár, kteří se roztahovali po tvářích a hrdle. Připomínalo to vodní cesty zakreslené na topografických mapách. Ruce mu trčely z rukávů trička jako hračce TinkerToy. Kůži na loketních kostech měl volnou, takže vypadaly jako uzly na provaze.
Muž se zeptal: „A vy jste sám?“
Bezpečnější bylo nechat cizince, aby si to myslel. „Ano, dělám tady geologický průzkum.“
Muž zvedl ze země hrst hlíny a strčil si ji do úst. Timovi to připadalo jako něco bezděčného, reflexivního, jako když člověk mrká.
„Hej! Hele, nemusíte… jíst tohle,“ řekl Tim, který se snažil zachovat klid. „Já mám jídlo.“
Muž se usmál. Škleb smrtihlava. Jeho rty byly tenké bezkrvé plátky. Dásně se mu stáhly a odhalily tak zažloutlé zuby, které vypadaly jako nějaké kly. V mezerách mezi nimi měl hlínu.
„Jídlo… ano. To by bylo skvělé. Děkuji vám.“
Jako lékař se Tim setkal s lidkostí ve všech jejích odpudivých podobách. Vyprazdňoval vaky chirurgického vyústění tlustého střeva. Viděl z břicha vyndávat pulzující nádory. Ale tenhle chlap… byl nemocný nějakým nepřirozeným způsobem, se kterým se Tim ještě nikdy nesetkal. Mrazilo ho z toho.
Nečistý, vynořilo se mu v mysli. Ten chlap je nečistý…
Pak ho do nosu udeřil mužův pach. Zápach hniloby a čpavku. Ketóza. Mužovo tělo začalo rozkládat vlastní mastné kyseliny v poslední snaze udržet svoje životní orgány v chodu. Ketony uvolňují při spalování odporný nasládlý zápach – zoufalý pach těla, jež stravuje samo sebe. Zápach vycházející z mužových úst připomínal koš broskví hnijících na slunci. Tim se ho snažil nevdechovat, protože se obával, že by to nastartovalo jeho dávivý reflex; vtom se muž zapotácel, jak slabostí ztratil rovnováhu, a Tim ho automaticky chytil rukou kolem pasu…
Okamžitě uskočil. Když mu ruka náhodou vjela pod mužovu košili a dotkla se jeho břicha, ucítil pohyb. Něco se mu plazilo pod kůží.
To je absurdní, ujišťoval v duchu sám sebe. Byly to jen plyny. Možná i kus uskřínutých střev. Bůh sám ví, co tomu chlapovi vlastně je…
Navzdory těmto racionálním námitkám se toho pocitu nedokázal zbavit. Ulpěl mu na konečcích prstů: kradmý hadovitý pohyb pod kůží, jako kdyby tam něco zareagovalo na jeho dotek, než to znovu znehybnělo.
Muž se začal potácet směrem k chatě a její rozsvícené lucerně s odhodláním můry. Jeho oči lesknoucí se v měsíčním světle byly pár spálených pojistek zasazených do bezmasé masky jeho obličeje. Tim napřáhl ruku dlaní nahoru, aby ho zastavil – čistě instinktivní gesto.
Nechtěl toho muže v chatě s chlapci. Teď ne a možná, že vůbec.
„Počkejte chvíli, nespěchejte tak,“ řekl tomu muži tónem, jakým se napomíná hyperaktivní dítě. „Ztratil jste se? Víte vůbec, kde jste? Nikdy jsem vás tady neviděl.“
Muž zatlačil tělem proti Timově dlani a přitom se pomalu houpal ze strany na stranu, jak tlak sílil, pak znovu ochabl. Tima se zmocnil pocit, že ten muž ví, že se z něj Timovi obrací žaludek – jak se ho dotýkal, mužova pokožka ronila olejnatý pot podobný mastnotě na staré motorové skříni. Tim se zasmál, jako by to všechno byl nějaký vtip, nějaké bláznivé nedorozumění; ale jeho smích se záhy změnil v hihňání šílence.
„Ztratil jsem se,“ řekl muž. „Ztratil a… není mi dobře. Jen tuhle noc. Ráno odejdu. Prosím… dejte mi jíst.“
„Máte rodinu?“ Tim nedokázal vysvětlit, proč mu to připadá životně důležité: bude tento muž někomu vůbec scházet? „Pátrá po vás někdo?“
Ale muž jenom zopakoval. „Jenom na noc. Jídlo. Prosím.“
Tim uvažoval, že ho nechá, kde je. Jídlo mu mohl přinést ven, nechat ho, aby se nakrmil v lese (jeho výběr slov ho udivoval, ale znělo to správně: tohle nebyl člověk, který potřeboval něco sníst – on potřeboval nakrmit). Kromě toho mohl chlapcům nakázat, aby neopouštěli ložnici a úplně tak zabránit kontaktu mezi nimi. Na druhé straně, nechat toho muže tady odporovalo všem zásadám Hippokratovy přísahy, ale dobrý doktor na sebe musí vzít břemeno rozhodnutí. Všechny zachránit nemůžete. Smutná pravda života. Takže zachráníte nejmladší nebo ty, kteří mají nejlepší naději přežít.
„Prosím.“
Muž mu nabídl značně křečovitý úsměv. Mohl ho Tim nechat samotného a umírajícího hladem jen několik kroků před chatou? Dokázal by pak s touto skvrnou na duši žít?“
Ne. To si nedokázal představit. Musí učinit veškerá bezpečnostní opatření, ale to se dalo zařídit. Mužův strašidelný tisíciyardový úsměv trval. Tohle byla nějaká nemoc, kterou Tim neznal – nějaká celková atrofie? Nebo jenom běžná nemoc, která zešílela?
„Uděláte přesně to, co vám povím,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl odpor.
„Ugn,“ odpověděl muž.
„Když to neuděláte, nemohu vás pustit dovnitř.“
Mužovo tělo narazilo na Timovu dlaň – tvrdost kosti pod nejtenčí vrstvičkou masa; Timovi to připadalo jako plastový pytel plný úlomků cihel.
„Tak tedy pojďte.“

Tim tomu muži nařídil, aby si lehl na moly prožrané lehátko, a přinesl z verandy lucernu.
V její světle vypadal muž ještě hůř. Jeho pokožka postrádala jakýkoliv pigment. Timova mysl vykouzlila zvláštní obraz: posledních pár kapek na dně hrnku jahodové ledové tříště: všechna barva už byla vysátá a zůstaly jen bezbarvé krystalky ledu.
Muž měl kalhoty zavázané oranžovou prodlužovačkou. Kolik asi dříve vážil? Tim mu ohrnul límec košile. XL, bylo na nášivce. Bože. Jeho šaty vypadaly jako by visely na strašákovi do zelí jen zhruba lidských tvarů.
Podolek košile se mu vytáhl z kalhot. Kůže na jeho břiše tvořila mohutný záhyb, který Timovi připomněl šarpeje. Podobně vypadali lidé, kteří si nechali stáhnout žaludek pružnou páskou a došlo u nich k drastickému snížení váhy. Často jim pak bylo třeba vypnout kůži: plastický chirurg jim vyřízl kolem břicha kus pokožky velký jako prostírání a sešil volné konce k sobě.
Z ložnice chlapců se ozvalo tiché mumlání. Kluci se asi probudili. Tim to musí nějak vyřešit; ani trochu se mu nelíbila představa pěti ospalých chlapců, kteří si ještě protírají oči a přitom hledí na tuhle živou kostru na lehátku.
„Kluci, poslouchejte,“ řekl, když vešel dovnitř a rychle za sebou zavřel dveře, aby cizince udržel na druhé straně. „Něco se stalo. Není to nic vážného—“ nebo snad ano? „—ale bude lépe, když zůstanete tady, ve svých postelích.“
„Co se děje, Time?“
To byl Kent, který mu v poslední době začal říkat ‚Time‘. Označení náčelník vynechával. Kent seděl na pelesti své palandy a podepíral se rukama, záda nahrbené jako zápasník čekající, že bude zavolán na žíněnky. Kent – dokonce i jeho jméno znělo rázně a agresivně. Přezdívka alfa samce, podobně jako Tanner, Chet a Brodie, jména, které rodiče dávají synům, když plánují, že budou obhájci nebo trenéři lacrossu. Nepojmenujete svého potomka Kent, když doufáte, že bude citlivý a umělecky založený.
„Nějaký chlápek,“ řekl Tim. „Není zdejší – jaktěživ jsem ho tady neviděl. Prostě se tu objevil.“
„Má stan?“ zeptal se Newt, naducanou bradu opřenou o matraci. „Jako turista nebo nějaký… dobrodruh?“
„Nic takového jsem neviděl.“ Tim si klekl do kruhu chlapců. „On je… zdá se, že je nemocný.“
Ephraim zašeptal: „Jak nemocný?“
Tim se zamyslel. „Jako když má horečku, něco takového. A je hrozně vyhublý. Žádal mne o jídlo.“
„Možná to je Gurka,“ řekl Shelley, který ta slova cedil mezi zuby.
„Gurka to není,“ odpověděl Tim a znovu zaťal zuby, aby potlačil záchvat nevolnosti – mužův osobitý odér začínal prosakovat pode dveřmi a plnil místnost pachem hniloby. „On je… vlastně by to mohl být kdokoliv. Mohl přijet z nějaké jiné země, z nějaké jiné části světa, kde chytil nějaký virus a zavlekl ho sem.“
Kent řekl: „Měli bychom zavolat na pevninu, Time.“
Tim zaskřípal zuby tak silně, že se mu stoličky pohnuly v dásni.
„Ano, Kente. Také mne to napadlo, a ano, udělám to. Ale mezitím, potřebuji, abyste všichni zůstali tady. Je to jasné?“
„Nepotřebuješ pomoct?“
„Ne, Kente. Nepotřebuji.“ Tim ignoroval Kentův pochybovačný výraz a pokračoval: „Jsem lékař, víte? V tuto chvíli jsem jeho nejlepší naděje. Ale dokud nebudu vědět, co přesně mu je, je pro vás nejbezpečnější místo tady.“
Tim otevřel dveře. Kalné světlo lampy ozářilo čtveřici pobledlých, dychtivých obličejů – všech, kromě Shelleyova, který apaticky hleděl na spleť pavučin na stropě. Zavřel dveře, na okamžik se zamyslel, pak si přitáhl židli a zaklínil její opěradlo pod klikou.
Potom přešel hlavní místnost ke krátkovlnné vysílačce a začal přepínat frekvence. Hledal nouzovou linku pevniny. Všechno, co měl tady, byla větší lékárnička, trochu lépe vybavená než obvyklá souprava pro přežití – doplnil ji ze svých soukromých zásob. Když ale zavolá pro pomoc, z Charlottetownu mu pošlou záchrannou helikoptéru a—
„Grrraghhh! “
Muž se vratce zvedl a začal se potácet k Timovi jako námořník na palubě lodi zmítané bouří. Jediným bleskovým pohybem sebral ze stolu krátkovlnnou vysílačku, zvedl ji vysoko nad hlavu a praštil jí o podlahu. Vysílačka se s posledním zapraskáním rozletěla na kusy. V její skříni zasršely jiskry krátkého spojení a vyvalil se z ní dým.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.