Píše se rok 3079. Orbus, jeden ze Starých kapitánů přijme práci kapitána na lodi Štítník, aniž tuší, že má jako černého pasažéra vražedně výkonného válečného robota Snajpra. Hlavní Orbusovým motivem je snaha uniknout před vlastní násilnickou minulostí, ale právě tato minulost ho brzy začne dohánět. Jeho starý nepřítel Prador Vrell, zmutovaný spatterjayským virem v něco ještě mocnějšího a nebezpečnějšího, vyvraždil posádku pradorské válečné lodi, zmocnil se jí a nyní chystá pomstu všem, kdo se ho pokusili zabít. Oba se neodvratně setkají na Hřbitově, v hraničním pásmu mezi světy Řádu a Pradorského království, místě plném trosek zbylých po dávných genocidách a meziplanetárních válkách. Hřbitov je však i domovem netvora Golgolotha a místem, kde se už po staletí vleče studená válka.
Mezitím se blíží strašlivý pradorský král, rozhodnutý udělat cokoliv, aby zabil Vrella a zajistil tak, že jistá smrtelně nebezpečná tajemství zůstanou navždy skryta… a kdesi se z pět milionů let dlouhého spánku probudí cosi, co svého času zničilo celé civilizace.
Studená válka se rychle mění v pekelně žhavou.
Brož., 344 str., obálka Steve Rawlings, překlad Marek Hrnčíř, cena 279 Kč, vyšlo 7. 8. 2012.




Úryvek z románu:

Je dobře známo, že spatterjayský virus, který svoje hostitele optimalizuje pro vzájemné přežití, způsobuje oněm hostitelům v případech, že je toto přežití ohroženo, podivné transformace. Nicméně stále se široce debatuje o tom, jak dalece může změnit strukturu lidského mozku. U některých Hooperů, jak se nazývají lidští obyvatelé Spatterjay, může dlouhodobá virová nákaza vést k jakési jednoúčelové specializaci mozku, a ti, kterým se to přihodí, už nejsou s to naučit se nic nového, ani smysluplně reagovat na situace vymykající se každodenním zkušenostem. Také se ale ukazuje, že u některých Hooperů reaguje virus s mozkem opakovaně a v podstatě se napojí na cerebrální strukturu takovým způsobem, že začne docházet k výměně informací mezi myslí a virem. Vypadá to, že některé z těchto informací se nemohly zrodit prostě ze zkušenosti samotné mysli, a vědci proto usuzují, že virus je schopen ukládat nejenom vybranou kolekci genomů obsorbovaných z tvorů, kteří ho hostili, ale i mentální informace. Ti, kdo takovéto spojení mezi myslí a virem zakoušejí, se také zdají být obdařeni větší mentální kapacitou a pamatují si mnohem více z toho, co četli nebo prožili. Samozřejmě by nás to nemělo překvapovat, protože jeden z největších nástrojů optimalizace pro přežití člověka je právě onen orgán, který máme mezi ušima.
—Gordon: Jak to je

Na příhradové zakládací konstrukci obrovského skladiště v beztížné sekci lodi Štítník byly bezpečně upevněny nejrůznější zajímavé bedny, válcové přepravní barely i podivně tvarované předměty zabalené v bublinkové folii. Konstrukcí vedlo bezpočet uliček, které umožňovaly přístup automatizovaným zakladačům, strojům připomínajícím obrovské šedé škvory, které byly v tuto chvíli zaparkované ve výklencích v obvodových zdech, protože svou práci dokončily už před několika dny. Mezi nákladem, který byl naložený jako poslední, byla i obrovská plasmelová bedna. Vtom se ozvalo vysoké zavytí, zevnitř probodlo povrch bedny stříbrné ostří, objelo ji dokola a tím ji úhledně rozpůlilo. Pak to, co bylo v bedně, vysunulo kovová chapadla a odsunulo to jimi dvě poloviny bedny od sebe.
Válečný robot Snajpr otevřel svoje oranžový křišťálové oči a rozhlédl se v temnotě, která pro něj vůbec temnotou nebyla, protože rozsah jeho smyslů sahal daleko za omezené spektrum lidí.
„Myslíš, že na to přijdou?“ zeptal se ho jeho malý společník, který vylétl z hlubin bedny spolu s ním.
„Nemyslím,“ odpověděl Snajpr. „Než zjistí, že se už neskrýváme v té podmořské jeskyni, budeme daleko.“
Snajpr, který byl deset let jako Strážce Spatterjay uvězněný ve statické pozici, měl možnost sledovat, jak se planeta mění a před časem dospěl k názoru, že to už brzy pro něj nebude tak zajímavé místo, jako dřív. Na Spatterjay získal svoje nové tělo – lesklou třímetrovou ulitu loděnky vyrobenou z vysoce kvalitního kompozitu keramalu a diamantových vláken, povlakovanou nanořetězcovým chromimem a obsahující dost smrtících zbraní na zničení jednoho nebo dvou velkých měst – načež se rozhodl, že vyrazí do světa. Nicméně krátce poté, co do nového těla nahrál svou mysl, tedy prakticky sama sebe, začaly se na Spatterjay dít věci – včetně pradora Vrella, který se snažil uniknout, a pradora Vrosta, který přiletěl obrovskou kosmickou bitevní lodí, aby ho zastavil – a tak zůstal a zase jednou předvedl svůj výjimečný talent k hromadnému masakrování. Nyní už ale byla minulost i tohle, a teď se zdál celý svět jaksi civilizovanější; možná až příliš civilizovaný pro robota, jehož specializací bylo rozflákat všechno kolem sebe na kusy.
„To není fér,“ prohlásil jeho společník.
Snajpr se podíval na Třináctku, bývalou podmysl předchozího Strážce Spatterjay, která teď obývala tělo robota ve tvaru železného mořského koníčka s topasovýma očima. Maličký robot omotal svůj chápavý ocas kolem jedné z podpěr zakládací konstrukce a začal studovat svoje okolí.
„Nic takového jako fér neexistuje,“ odfrkl si Snajpr.
Navzdory hrdinskému úsilí bojovat za Řád se Snajpr považoval za více méně svébytnou zbraň nebo spíš několik svébytných zbraní v jednom balení. Po pravdě řečeno ho většina UI řídících Řád považovala už dříve za vyloženě nebezpečného, a poté, co získal to nové, vysoce specializované tělo, za zaručeně smrtícího. V závěrečné fázi konfliktu, který rozpoutal Vrell a Vrost, zachránil Snajpr pradorského válečného robota, obsahující jednu z kopií Vrellovy mysli. To se umělým inteligencím také příliš nezamlouvalo a přestože Snajpr provedl jisté úpravy, zaručující, že pradorský robot bude nadále bezvýhradně oddaný Řádu, stejně ho UI zabavily k ‚dalšímu zkoumání‘. Vzápětí Snajpr dostal rozkaz hlásit se k ‚analýze‘, načež se ten sedm set let starý veterán pradorsko-lidské války a bezpočtu menších konfliktů rozhodl, že teď už je ale vážně čas být někde jinde.
„Ale vždyť jsi svobodný robot,“ postěžoval si Třináctka. „Stejně jako já.“
Snajpr se zamyslel nad starobylým a značně zprofanovaným konceptem ‚svobody‘. Ano, skutečně byl stejně svobodný, jako ostatní občané Řádu, a to mu poskytovalo značnou volnost jednání, když přišlo na to vypořádat se s nepřítelem. Nicméně, nyní byl velice mocný a nebezpečný, a pokud by dozírající UI dospěly k závěru, že je jeho mysl nestabilní, případně se může stát hrozbou pro Řád z nějakého jiného důvodu, smázly by ho jako padající kosmickou stanici. Vlastně nevěděl, který aspekt jeho současného chování je přiměl, aby ho předvolali k analýze, ale rozhodně neměl v úmyslu to zjišťovat.
„Trochu se tady porozhlédneme.“ Snajpr se vysoukal z rozpůlené bedny a zamířil do nejbližší uličky. Plavnými pohyby se posouval a přitahoval svými chapadly po zakládací konstrukci a při tom skenoval okolí. Třináctka se protáhla kolem něj a pak se zachytila ocasem na jeho ulitě.
Nákladní prostor v jejich bezprostředním okolí obsahoval kromě jejich vlastní bedny mnoho dalších předmětů naložených na Spatterjay: několik velkých beden lastur surmovek; jednu malou bednu suvenýrů z války, včetně otročích obojků, několik otrockých pavoučích aparátů a úplné lidské kostry s něčím kovovým v lebce, z čeho vedly do páteře kovová vlákna – a několika velice podivných pulzních pušek. Také tam byly tři válcové nádrže, které měly zvenčí připevněné konzoly na udržování životních podmínek. Když Snajpr prosondoval jejich nitro, zjistil, že všechny obsahují propletenou masu spatterjayských pijavic.
„Zajímalo by mě, kdo chce tyhle,“ řekla Třináctka.
„Pro nemorálnost se vždycky najde odbyt,“ odpověděl Snajpr.
„Jo, ale kdo touží po takové?“
Oběť kousnutí spatterjayské pijavice byla infikována primárním virem té planety, virem dlouhověkosti, což bylo poněkud problematické požehnání. Dotyčný se pak musel nechat infikovat stále znova a znova, v pravidelných intervalech, a v případě zranění nebo vyhladovění mu hrozilo, že nad ním virus převezme kontrolu úplně a proměnit ho v něco, co už nebyl člověk. Kdysi by to to snad lidé považovali za malou cenu za virtuální nesmrtelnost, ale jelikož současné technologie Řádu umožňovaly každému prodlužovat si život až donekonečna, nikdo ji už zaplatit nechtěl. Pravděpodobnější bylo, že ty, kteří za kousnutí pijavice platili, lákalo pomyšlení, že se promění v něco, jako jsou Staří kapitáni: tedy ve skoro nesmrtelné superlidi, schopné ohýbat ocelové tyče očními víčky.
Vedle kontejnerů s pijavicemi byl ve větší a delší válcové nádrži umístěn jiný obrovský tvor. Když Snajpr oskenoval obsah nádrže, identifikoval tvora podobného velrybě s kusadly, jehož tělo bylo podchlazeno na teplotu blízkou nule a byl chemickými a elektrickými prostředky udržován ve stázi. Opravdu někdo, někde, chtěl živého mořského hierodonta? Možná ten někdo zamýšlí vybudovat mořské akvárium se spatterjayskou faunou a ty pijavice chce pro ně. Takové akvárium by mělo skutečně velkou zábavní hodnotu, ale jeho majitel by si musel dávat při čištění skel zatracený pozor.
Za nákladem ze Spetterjay byly jiné podivné a nesourodé náklady. Celuou jednu oblast zabíraly tuny dřeva, které Snajpr odhadl na anglický dub, bedny plné sklenic se zelenými a černými olivami v nálevu, živými ústřicemi drženými ve stázi, experimentální bicykl na vodíkový pohon, hromada vápencových bloků, sudy whisky, živá vajíčka garnátů, rovněž udržovaná ve stázi, a spoustu dalších věcí. Robot odhadl, že některé ty věci jsou tady uloženy už velice dlouho a čekají, až se naskytne příležitost je výhodně prodat – což nebude brzy a v některých případech nejspíš nikdy.
„Hups,“ řekla najednou Třinástka.
Snajpr si všiml pohybu mezi autozakládači: jeden z nich se vysunul ze svého výklenku ve zdi, jeho plynové trysky ožily a on se rozletěl směrem k nim. Velký válečný robot na něj zamířil vysokoenergetický laser, ale jinak nereagoval, jelikož něco takového očekával. Zakládač skutečně vypadal jako škvor, i když tři metry dlouhý, nůžky zadního klepeta měl spojené a neproporcionálně velké vůči zbytku těla, všechny nohy stejně dlouhé a zakončené dvěma chápavými prsty, a jeho hlava připomínala spíše patřičně zvětšenou muší. Když se dostal skoro až k nim, pomocí plynových trysek zabrzdil, natáhl jednu ze svých dvouprstých nohou a zachytil se nejbližší vzpěry.
„Vzpomínám si pouze na jediný případ, kdy byli na palubě nalezeni černí pasažéři,“ prohlásil. „Tenkrát je kapitán chtěl vyhodit z lodi do volného prostoru a třebaže jsem se s jeho postojem plně stotožňoval, nemohl jsem mu to dovolit. Ten kapitám se musel krátce na to podrobit úpravě mysli, dostala ho jeho záliba v ilegálních memplantátech.“
„My nejsme černí pasažéři,“ odpověděl Snajpr. „My jsme náklad – zkontroluj si naši deklaraci.“
„Ale jistě,“ řekla UI Štítníka. „Bedna SPJ15 obsahuje data z doby války v bezpečném balení a sochu ve tvaru mořského koníčka. Velice zábavné.“
„Ta data obsahuje moje mysl,“ odpověděl Snajpr. „A moje tělo je to bezpečné balení. Tady Třináctka je zase opravdové umělecké dílo.“
„Díky, Snajpre,“ řekla Třináctka.
Štítník jejich vysvětlení ignoroval. „Dokud jste zůstávali v bedně, mohl jsem vaši přítomnost na palubě přehlížet, ale teď jste se změnili z nákladu na černé pasažéry nebo dokonce cestující. Pokud se vrátíte do bedny a zavřete ji za sebou, zapomenu, že jsem vás kdy viděl. Jestliže se ale budete zdržovat mino mi, budete si muset doplatit.“
„Kolik?“ Snajpr a Třináctka pobývali v bedně už příliš dlouho a přestože svými skanery snadno dosahovali ven, už dávno překročili hranici nudy.
„Jelikož nevyžadujete potravu ani vzduch na dýchání, poplatek bude jen o třetinu větší, než původní poplatek za náklad,“ rozhodla UI. „Nicméně vaše přítomnost na palubě bude muset být oznámena v každém přístavu Řádu, ve kterém se zastavíme.“
„Chápu,“ řekl Snajpr, který věděl, co by to ‚nicméně‘ znamenalo. Strážci muselo být naprosto jasné, že Snajpr a Třináctka prchají před Zemskou bezpečnostní centrálou.
„Nicméně,“ pokračoval Štítník poněkud předvídatelně, „pokud byste se zapsali jako členové posádky, nemusel bych uvádět žádné podrobnosti, vyjma toho, že jsou na palubě dva svobodní roboti.“
Snajpr si byl jist, že žádné pravidlo o registraci pasažérů neexistuje – jejich přítomnost by stejně byla zaznamenána v okamžitku, kdy by v jakékoliv destinaci patřící pod Řád opustili loď, tak proč by je měla lodní UI hlásit?
„A abych odpověděl na otázku, kterou si bezpochyby právě teď kladeš,“ pokračoval Štítník, „vaše přítomnost by mohla být velice prospěšná, protože po krátké návštěvě kosmické stanice Ariel míříme na mnohem nezdravější místa v jisté obzvláště neblaze proslulém sektoru vesmíru.“
„Konkrétně?“
Když jim UI pověděl, kam Štítník míří, Snajpr se z radosti roztočil kolem své osy jako mince.
„Zapiš nás,“ řekl.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.