Ulrik: vzdušný pirát odsouzený ke smrti v aréně, který se stane největším gladiátorem své doby.
Valerius: velice chytrý zlý čaroděj, který intrikařil tak dlouho, až i jeho bohatí příbuzní dospěli k názoru, že by bylo lépe, kdyby byl raději mrtvý.
Rhea: částečně lidská žena, částečně dravá kočka a bývalá zlodějka, vždy udělá, co je nutné, aby dosáhla toho, co chce.
Všichni tři byli lapeni do smrtících tenat uctívače démona Moloka, který má v plánu nadělat ze všech vzdušných pirátů neporazitelné mutanty, s jejichž pomocí si podrobí umírající, démony zamořený svět Urathu.
Piráti oblohy jsou dějem nabitý příběh, v němž lodě létají a meče sviští, ve stylu románů Edgara Rice Burroughse o Johnu Carterovi a Jacka Vance z cyklu Umírající Země, od bestsellerového tvůrce Gotreka & Felixe.
Brož., 264 str., překlad Josef Hořejší, obálka Didier Graffet, cena 279 Kč, vyšlo 26.2.2015




Úryvek z románu:

Zornice magicky upravených očí se mu rozšířily a z šera se vynořily tváře ostatních zápasníků, některé vyděšené, některé prázdné, jiné nepříčetné narkotiky navozenou nedočkavostí.
„Na co čumíš, kočičí oko?“ zeptal se ho cizinec s oholenou hlavou. Na kůži měl vytetovaného modrého draka městského pouličního gangu. Nos měl přeražený a jedno ucho napůl ukousnuté. Místo pravé ruky měl démonický spár, který pocházel z transformační kádě nějakého pokoutního štěpaře. Byl kožnatý, čtyřikrát větší, než normální lidská ruka a zakončený drápy ostrými jako břitva. Kvůli jeho tíze si muž musel vypěstovat pozoruhodné svaly. V porovnání s ním vypadala jeho levá ruka neduživě a zakrsle. Celá jeho postava byla nakloněná, jako by hrbatá.
„Ani nevím,“ odpověděl Ulrik. „Ale čumí to zpátky na mě.“
„Mě nevystrašíš.“
„To můžu změnit.“
„Dost, vy dva,“ ozval se starý Můra, jejich trenér. Přejel svou holí bolesti po mřížích, až zasršela jiskrami. „Šetřete si to do arény.“
Ulrika stálo veškerou vůli udržet klid. Věděl, co ta neškodně vyhlížející hůl z kovu pokrytého runami dokáže, a rozhodně nechtěl být oslaben jejími účinky, až vstoupí do Jámy. Cizinec to viděl stejně. Když se na něj Ulrik znovu podíval, mlčky studoval strop nad svou hlavou, ruce sevřené v pěsti.
Temnou chodbou vedoucí do arény pronikal dovnitř řev davu. Pak se ozvalo zazvonění. Dva svalnatí dozorci vstali ze svých židlí, pozvedli své hole bolesti a vyvlekli z klece dalšího vězně. Můra si ho prohlédl, stařičký obličej poďobaný od neštovic chladný jako povrch menšího měsíce. Vězeň byl pouhý chlapec, vycvičený jen napůl. Ječel, když ho dozorci vlekli ven a pokoušel se s nimi bojovat. Ozvalo se zasyčení, jak se mu hole bolesti zakously do masa.
Hlupák a zbabělec, pomyslel si Ulrik. V jeho poloomráčeném stavu je z něj maso na porážku.
Dozorci se vrátili, černé kožené tuniky potřísněné čerstvou krví. Dneska večer to šlo rychle, což Ulrika nijak nepřekvapovalo. Tahle prastará, rozpadající se budova, nebyla obyčejná Jáma. Byla napůl pohřbená v troskách na okraji města, jako tajné místo hanby. Zápasy, které se v ní odehrávaly, nebyly oficiální, ale nezákonné, bez jakýchkoliv pravidel, všechno tu bylo povoleno. Dekadentní šlechta Typhonu platila za takovou podívanou velké peníze.
Dnes večer bojovali muži proti démonům, netvorům a nejtemnější magii. Publikum jejich rychlou a efektní smrt nejen očekávalo, ale náležitě si ji vychutnávalo.
Nervozita svírala Ulrikovi útroby. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že přežije pro další boj. Pro něj byla Jáma rozsudkem smrti. Jako jeho součást mu bylo odepřeno i právo na část ceny pro vítěze. Ti, kteří nad ním vyřkli ortel, mu nemínili dát šanci koupit si svobodu. Zbývalo mu jen bojovat, dokud neumře.
Ulrik zaťal pěsti. Rty se mu zkřivily v posupném úšklebku. Ať jsou ti parchanti k čertu: soudce, který ho prodal do otroctví, i celý zkorumpovaný systém, který ho odsoudil. Jeho skutečný zločin nebyl vůbec zmíněn: narodil se chudý a hladový a protože tak nechtěl zůstat, zvolil jediný způsob, který pro něj byl dosažitelný. Zamračeně se rozhlédl kolem sebe, zvíře lapené v pasti hledající únik, který najít nemůže.
Zvedl své svalnaté ruce a prohlédl si okovy. Žádná změna – otrocký kámen na nich stále zářil zeleně. Kdyby se příliš vzdálil od otrokářského kamene, příšerná agonie bolesti by jej změnila v kňučící trosku. Tuhle lekci se naučil hned první dny po svém uvěznění.
Znovu zazněl zvon. Dozorci ven vyvlekli v rychlém sledu další tři vězně, včetně muže s démonickým spárem. Venku je přivítalo něco bestiálního zavrčením připomínajícím tlumené burácení hromu. O několik minut později zazněl křik bolestí a jásot davu, neschopného ovládnout svoje vzrušení. Ulrik se za poslední rok naučil ten zvuk nenávidět.
Mřížemi dopadl stín.
„Mistře Valerie,“ řekl Můra tónem dost uctivým, aby se Ulrik otočil. Spatřil šlechtice v dlouhém plášti a kočičí dívku, jeho konkubína. Za nimi stáli čtyři muži v uniformách osobní stráže. Jejich tváře skrývaly masky a kápě. Na zádech měli hromová kopí, u opasku meče a hole bolesti.
Šlechtic měl kolem předloktí omotaný rudý šátek, který naznačoval, že patří ke stejné frakci, jako Můra. Jeho rodina možná Můrovy zápasníky dokonce sponzorovala, takže se mohl těšit privilegiu prohlédnout si své šampióny ještě před bojem. Jeho plášť zdobily plápolající plameny, tu a tam odkrývající šklebící se pitvorný obličej ohnivého elementála. Ten plášť musel stát víc, než jakou cenu měl Ulrikův život.
Ulrik se šlechtici zahleděl do netečného obličeje a překvapilo ho, když ani nemrkl. Na jeho pohledu bylo něco znepokojivého. Ulrikovi připadalo, jako by vážil jeho duši. Oči starce ve tváři mladého muže, pomyslel si, a bezděčně se otřásl při představě, co všechno musí muž prožít, aby získal takový pohled.
Šlechticova společnice byla zjevně vypěstovaná v kádi, aby poskytovala rozkoš. Měla dokonalou, zcela lidskou postavu až na žlutohnědou srst, která pokrývala celé její tělo. Oči měla velké a štěrbinovité jako kočka, uši špičaté a ochmýřené, zuby malé a ostré jako jehličky. Jediným jejím oděvem byl kožený opasek, ze kterého viselo několik brašniček. Každičký její pohyb byl elegantní, malátný a smyslný. Ulrik nebyl jediný muž, který na ni civěl. Dívka se pomalu a rozkošnicky otřela o bok svého pána. Ten jí nevěnoval sebemenší pozornost. Po celou tu dobu upírala oči na Ulrika.
„Takže tohle je ten slavný Ulrik,“ řekl šlechtic. Hlas měl lehký a jasný. Prstem ukázal na Ulrika. Na nehtu měl namalovanou drobnou runu, ze které vyzařovala magie. Ulrik by si té záře všiml i bez svého pozměněného zraku. Potlačil další zachvění. Ten muž byl čaroděj. To je vždycky špatná zpráva. „Nevypadá tak zle, jak se o něm povídá.“
„Ale věřte mi, že je, mistře Valerie, pane,“ odpověděl Můra svým unaveným hokynářským hlasem. „Vzteklý pes, to je ten náš Ulrik. Nechtěl byste se mu dostat do rukou. Pirát a pustinář. Zajatý Cobaltem Ničitelem. Poslán do otroctví bez práva vyplacení, tak zlý byl. Řekl bych, že pojišťovny chtěli zpátky nějaké peníze, o které je připravil, a tak ho prodali, místo aby ho nechali shořet. Co přišel do Jámy, zabil už víc než třicet chlapů.“
„Zdá se, že si ho vzal do práce štěpař.“
Můra si zajel svými kloubnatými prsty do vlasů. „Změněné oči, vylepšené reflexy, voperované žlázy na tlumení bolesti a spoustu dalších věcí.“
„Myslel jsem, že jsi říkal, že byl zbaven práva na odměny. To jsi ta jeho vylepšení zaplatil ze svého?“
„Ne, pane. Měl je už když k nám přišel. Zaplatil si je sám, přesněji řečeno, zaplatili za ně ti ubožáci, které oloupil.“
„Alespoň v tom byl dobrý.“
„Nakonec ho chytili, pane. Zajali ho i s celou posádkou. Od té doby zabil v Jámě i několik vlastních mužů.“
„Ze své posádky?“
„Podle jeho nízkého čela byste to nikdy neřekl, ale býval kapitánem.“
„Umí to s mečem?“
„To uvidíte, až vejde do arény.“
„Pochybuji, že porazí Lema.“
„Nikdy nevíte, pane,“ odpověděl Můra, jako vždycky loajální ke Karmínové frakci. Tón jeho řeči říkal, že souhlasí s čarodějem.
Ulrik plivl na podlahu, aby zakryl strach. Takže Lem, pomyslel si. Tohle jméno už slyšel. Lem bojoval v Jámě už skoro stokrát a všechny vyhrané peníze používal na další vylepšení.
„Lem začíná stárnout.“
„Má novou zbraň, nebo jsem to alespoň slyšel,“ odpověděl čaroděj. Přeměřil si pohledem Ulrika. „Něco speciálního, co pro něj vyrobili čarodějové Černého kraba na počest jeho nadcházejícího stého vítězství.“
„Dnes večer zemře,“ prohlásil Ulrik. Ani jemu to neznělo příliš přesvědčivě. Přístupovou chodbou se opět rozlehl řev davů. Zazněl zvon. Můra se zvedl a pokynul dozorcům. Ti se postavili ke dveřím s holemi bolesti připravenými, zatímco Můra se probíral svazkem klíčů na svém opasku.
„Jaká je cena tohoto muže?“ otázal se čaroděj, když se obrátil k odchodu. Vypadalo to, že se ptá jen z čiré zvědavosti.“
„Devět set sedmdesát čtyři denárů, pane,“ odpověděl Můra. „Ale za ty peníze nestojí. Takoví jako je on jsou dobří jenom pro Jámu. Jak jsem řekl, je to vzteklý pes.“
„Tvou duši určitě poskvrnilo mnoho zločinů,“ řekl Valerius.
Ulrik před ním neuhnul pohledem. „Stejně jako tu tvou.“
Čaroděj tasil čepel, která mu visela u opasku. Byla vyrobená z křišťálu. Na jejím ostří se zatřpytilo světlo. „Víš, jak se tohle používá?“ zeptal se čaroděj.
Valeriův meč byl jiný, než Ulrikův scimitar, zbraň vykovaná ze železa nasbíraného v dávno mrtvých městech pustin. Tohle byl výrobek sofistikované magie. „Elementálová čepel? Kdysi jsem jednu míval,“ odpověděl Ulrik.
„Vezmi si tuhle,“ řekl Valerius. „Budeš ji potřebovat.“
Můra naklonil hlavu na stranu. Vypadal zmateně.
„To je v pořádku,“ řekl Valerius. „Mistr ceremoniář tomu už požehnal. Chce dobrý boj stejně jako my. A tímto způsobem ho všichni budeme mít.“
Ulrik byl v pokušení odmítnout, ale bál se, že čaroděj ví něco, co on ne, a jen se mu pokouší prokázat službu. Přikývl. Nebyl si jistý, proč mu ten muž chce pomoct, ale byl vděčný za všechno, co zvýší jeho šance.
„Hodně štěstí,“ řekla mu kočičí dívka už na odchodu. Hlas měla hluboký, hrdelní. Zněl jako předení.

Můra kulhal před Ulrikem, těsně mimo jeho dosah. Zbytečným riskováním se člověk Můrova věku nedožije. Dozorci kráčeli po stranách a drželi se těsně za ním, aby mohli zaútočit, aniž by se sami vystavili útoku, a mohli ho popohnat do Jámy holemi bolesti, kdyby se snad zdráhal.
Jak se blížili k ústí chodby, Ulrik cítil hlasy davu skoro stejně, jako je slyšel. Vzduch vibroval jako vlečné lano vzducholodi kotvící za bouře. Očekávali něco speciálního. On i Lem za sebou měli dlouhý seznam zabitých. Oba byli První čepele svých frakcí. Ulrik bezděčně přivřel oči, když vyšel z ústí chodby do kruhové arény ozářené sluncem. Ve vzduchu nad jeho hlavou vířily osvětlovací koule. Za nimi viděl prastarou, popraskanou křišťálovou kupoli, která Jámu zakrývala. Bubeníci udeřili do svých nástrojů. Zamečely dudy. Zařinčely činely.
Když vstoupil do zápasnického kruhu, písek pokrytý popelem mu zaskřípal pod nohama. Jáma nebyla velká, v průměru měla jen asi třicet kroků. Dav tvořili honosně oblečení lidé střežení osobními strážci. Nebyli to obyčejní diváci, jaké člověk může vidět ve veřejné aréně. Za vstup sem museli dnes v noci utratit spoustu peněz. V tuto chvíli byly všechny oči upřeny na něj. Tváře měly ten zvláštní výraz lidí, kteří ještě dostatečně neukojili svou krvelačnost. Ulrik plivl do písku a zahrozil jim. Ozval se smích; diváky jeho vzdor pobavil.
Do arény vedly dva vchody, jeden ze severu a druhý z jihu. Brána vítězství na východě i Brána smrti na západě, kterou byli odtahováni poražení, byly ještě zamčené. Zazněly rohy a zavířily bubny, pak nastalo dramatické ticho. Ve vchodu proti Ulrikovi se objevila mohutná postava.
Ulrik si olízl rty. Možná mu zbývá už jen několik málo minut života. Na okamžik se zastavil, aby se nad tím zamyslel. Jeho život za moc nestál, ale jiný mu nikdo nenabídl. A zažil i dobré časy – když pod nohama cítil palubu vzducholodi a nad pustinou zapadalo slunce. Annino obětí v žáru hydranské noci. Pohled na jejich prvorozeného syna v jejích rukou. Večery, které trávil se svými dětmi pod září Prstence, když se dívali, jak nad prastarými troskami jejich domovského přístavu proplouvají vzducholodě. Když zemře, alespoň bude zase se svou rodinou.
Vypudil podobné myšlenky z mysli, protože věděl, že pokud chce přežít několik následujících minut, nesmí si dovolit žádnou takovou slabost. To všechno bylo stejně ztraceno tak daleko v minulosti, že se to možná ani nikdy nestalo. Nyní byla jedinou realitou Jáma a jediným jeho cílem přežít následujících pět minut.
Mistr ceremoniář, chlap, který se ze všeho nejvíc podobal velké ropuše, vyčkával. Šat, který měl na sobě, byl ze silné látky a rudý jako krev. Jeho bledé, odulé prsty pokrývaly mystické prsteny. Oči měl jako ještěr z minulosti, studené a nelidské. Celého jej zahalovalo tetelení ochranné magie.
Když promluvil, balónovité vaky na jeho hrdle se nafukovaly a zase stahovaly, jak jeho uměle zesílený hlas duněl budovou a informoval publikum o Ulrikovi, jeho pirátství a jménech slavných gladiátorů, které zabil. Podle pradávného náboženského rituálu poručil Ulrikovu duši duchům Jámy a pak začal mluvit o Lemovi.
Znělo to jako nějaký dávný epos, příběh nepřerušené řady vítězství nad mocnými nepřáteli a strašlivými stvůrami, o odvaze, které se nic nemohlo vyrovnat. Ulrik si uvědomil, že v jeho podání byl on tím netvorem a Lem tím, kdo nad ním po zásluze zvítězí. Dav burácel nadšením. Vždycky stranili vítězům. Typhoňané už byli takoví.
Mistr ceremoniář pak přikročil k rituálu inspekce. Nadnášecí kouzlo dodalo jeho kolébavé chůzi na eleganci, když mu ulehčilo od jeho nesmírné váhy. Páchl penězi, krví a potem. Dozorci přinutili Ulrika pokleknout a pak ho podle předepsaného scénáře drželi před ceremoniářem v prachu. Ulrik se nevzpouzel. Veškerou svou sílu si šetřil pro nadcházející boj. Odporně měkké ruce mistra ceremoniáře se dotkly jeho obličeje. Magie z jeho prstenů deaktivovala otrocký kámen a Ulrikova pouta dopadla na zem.
Můra předstoupil před ceremoniáře a nabídl mu ke kontrole elementální čepel. Ten ji vytáhl z pochvy, aby si ji prohlédl. V křišťálu zazářily runy, osvětlené jiskrami vesmírného ohně. Tlustý muž přikývl a zvedl ruku. Dav potěšeně zajásal – věděli, že dnes uvidí něco speciálního, když oba zápasníci mají magické zbraně.
Ceremoniář položil meč do prachu tři kroky před Ulrika. Zatímco kráčel přes arénu k Lemovi, dozorci Ulrika drželi na místě.
Teprve nyní si Ulrik mohl svého protivníka prohlédnout pořádně. Lem byl ještě větší, než Ulrik. Horní polovina jeho těla, posílená svalovými štěpy, měla tvar obrácené pyramidy. Vlasy měl nabarvené na černo. Jeho pokožka byla pokrytá černými ploškami kožního brnění naroubovaného přímo na tělo. Jeho obličej pokrývala bronzová démonická maska. Než mohli dozorci zasáhnout, sám poklekl před mistrem ceremoniářem na jedno koleno s rozmáchlým gestem dvořana skládajícího poklonu králi. Dav souhlasně zamumlal. Z rudé sekce se ozvalo syčení a hvízdání, ale bylo okamžitě umlčeno. Lem udělal dojem i na lidi, kteří měli být na Ulrikově straně.
Ulrik zahlédl čaroděje Valeria a jeho kočičí dívku. Seděli v přední řadě vyvýšené tribuny vyhrazené pro nejbohatší a nejurozenější. Kočičí dívka na něj mrkla. Pak Ulrik uslyšel Můrovo zalapání po dechu a spatřil Lemův meč, který držel mistr ceremoniář na délku natažené paže před sebou, ve dvou prstech, jako by se bál, že se jim ušpiní.
Ulrikovy útroby se sevřely hrůzou. Meč byl vyroben z černé oceli. Po celé délce jeho čepele zářily runy. Byla to věc z temných legend, démonická zbraň, požírač duší. Živila se životní energií lidí, které zabila. Podobnou čepel neviděl nikdo už celá desetiletí. Ve všech civilizovaných národech byly zakázané.
„Ten parchant má černou čepel,“ vydechl Můra.
Ulrik se pokusil vyskočit na nohy, ale dozorci jej přidrželi na zemi.
Můra vykročil vpřed, aby protestoval. Ulrik viděl, jak se zuřivě dohaduje s mistrem ceremoniářem. Slyšel jen, co řekl ropušák: „Žádné pravidlo jejich použití nezakazuje.“
I dav viděl, co se děje. Z karmínové sekce se začalo ozývat bučení. Někteří lidé vstávali, aby odešli, ale většina publika napjatě mlčela. Chtěli vidět, co ta zbraň dokáže. Pouhé zabíjení je už nudilo. Chtěli vidět něco horšího.
Můra se dobelhal zpátky k Ulrikovi. V jeho očích zahlédl první známky sympatie, které u něj kdy viděl. Když kulhal kolem, plivl do písku. „Je mi to líto,“ řekl. „Nikdo by neměl umřít takhle. Jestli ti můžu poradit – až zvedneš svůj meč, vraž si ho do břicha.“
Mistr ceremoniář zabodl černou čepel do země předepsané tři kroky od jejího majitele a pak opustil plochu zápasiště. Dozorci pustili Ulrika a rychle se rozběhli k východům. Zaduněl obří gong. Ocelové brány se uzavřely. Dav šílel vzrušením.
Ulrik vykročil vpřed ke svému meči.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.