Anton Zilwicki a Victor Cachat tuší, že za sérií atentátů na představitele Hvězdného království a nově vzniklého království na osvobozené planetě otroků Pochodni stojí někdo jiný než všeobecně za viníka považovaná Republika Haven, a inkognito pátrají po informacích na Mese. Královna Pochodně Berry dostává nového osobního strážce a v Solárním svazu se sbírají mocné síly, aby prosadily své cíle, aniž by se staraly o to, že ohrožují celistvost Svazu.
Brož., 624 str., obálka David Mattingly, překlad J. Engliš, cena 329 Kč, vyšlo 26. dubna 2011
ÚRYVEK Z KNIHY:
Alberto Hutchins a Groz Rada ožili, když uviděli dvě otrokyně vycházející z přístupového tunelu za třemi členy posádky Urobora. Obě ženy byly krásné, jak sexuální otroci vždycky bývají. Jedna z nich byla vysloveně dráždivá.
Jejich natěšený výraz pohasl, když si všimli otroka za nimi. Tělo toho tvora signalizovalo fyzickou sílu. Nepředstavoval přísně vzato hrozbu, jelikož byl ověšen řetězy a celoživotní dřina a přísná disciplína ho určitě naučily poslušnosti. Ale přesto…
Rada si odkašlal a pozvedl šipkovou pistoli. „Ten velkej ať se nepřibližuje, dokud—“
„Propána, uklidněte se,“ řekla členka posádky lodě, která podle všeho skupině velela. Otočila hlavu a podívala se na člena posádky, který držel řetězy velkého otroka. Navíc, protože by svalovce asi těžko zvládl hrubou silou, ledabyle nesl ve druhé ruce elektrický bič. To zařízení bylo vzdáleně odvozeno od elektrických bičů na dobytek, používaných před diasporou na Zemi. Po konstrukční a funkční stránce byl mnohem pokročilejší, ale základní účel zůstával stejný.
Kosmoplavec do obludy líně šťouchl. Ta otevřela mohutné čelisti a vyplázla jazyk.
Hutchins i Rada se uvolnili a Rada sklonil pistoli. Hutchins se tu svou ani neobtěžoval vytáhnout z pouzdra. Třebaže nijak nevěřil v dobrotu lidské duše svých bližních (koneckonců sám tuto vlastnost postrádal), šlo o běžnou operaci, jakých on a Rada za ty čtyři roky na téhle stanici provedli aspoň dva tucty. A kromě toho trojhlavňovka pohyblivě namontovaná na přepážce nákladového prostoru a ovládaná z řídicího střediska otrokářů v hradní věži zábavního parku podle jeho uvážlivého názoru představovala mnohem účinnější odstrašující prostředek než obyčejná šipková pistole.
„No dobře,“ utrousil. „Provedeme předávku.“
Ukázal palcem na trezor z pancéřové oceli magneticky přichycený na přepážku vedle trojhlavňovky a vůdkyně posádky Urobora přikývla. Při takovýchto nezákonných transakcích naprosto nepřipadaly v úvahu obvyklé elektronické platby. Navzdory vší vynalézavosti a možnostem soudobých vyznavačů prastarého umění ‚praní špinavých peněz‘ zanechávaly normální převody peněz příliš mnoho elektronických stop, než aby je to nechávalo v klidu. Kromě toho otrokáři – stejně jako pašeráci a piráti – nepatřili k důvěřivcům od přírody.
Naštěstí nebylo vždycky možné spoléhat na normální elektronické bankovní převody ani tehdy, když obě strany zmíněné finanční transakce byly čisté jako padlý sníh. Proto stále existovaly platby v hotovosti. Když žena z posádky lodě vystoupila kupředu, Hutchins naťukal kombinaci, aby trezor otevřel, a dvířka se hladce odsunula nahoru. Uvnitř bylo několik desítek karet vydaných Banco de Madrid ze Staré Země. Karty byly z téměř nezničitelného plastu protkaného sítí molekulárních obvodů. V nich byl uložen ověřovací kód banky, finanční hodnota v kreditech a bezpečnostní klíč (jehož bezpečnost byla chráněna snad ještě lépe než velitelské přístupové kódy Námořnictva Solárního svazu). Jakýkoliv pokus o změnu hodnoty naprogramované při vydání spustil bezpečnostní program, který kartu proměnil v nepoužitelnou placku spečených obvodů. Tyto karty byly uznávány jako zákonné platidlo kdekoliv v prozkoumané části Galaxie, ale od chvíle, kdy je Banco de Madrid dala z ruky, nebyl nikdo schopen sledovat, kam se všechny poděly, anebo – což bylo z pohledu otrokářů to nejlepší – číma rukama prošly.
Kosmoplavkyně po kartách samozřejmě nesáhla. To se prostě nedělalo. Kromě toho věděla stejně dobře jako Hutchins, že kdyby byla natolik hloupá, aby strčila ruku do trezoru, automaticky sjíždějící dvířka by jí ji dost ošklivě utrhla. Místo toho vytáhla malý příruční přístroj, namířila jej na karty a prohlédla si displej, aby se ujistila, že částka na něm souhlasí s tou, na které se dohodli Hutchinsovi nadřázení. Potom přikývla.
„Vypadá to dobře,“ prohlásila a natáhla ruku.
Hutchins jí do dlaně vložil dálkový ovladač k magnetickým závěsníkům. Ona jím odpojila trezor – který se automaticky zase zavřel – od přepážky a promluvila do mikrofonu. Rada a Hutchins neslyšeli, co říká, protože je spojovací technika odstínila, ale věděli, že někomu na palubě Urobora potvrzuje, že převzala peníze. Chvilku poslouchala a potom se ohlédla přes rameno na své druhy.
„V pořádku, máme svolení. Předáme je.“
„A začneme těma dvěma vepředu,“ prohlásil Rada bujaře a kosmoplavkyně vyprskla očividným pobavením.
Rada i Hutchins se na ni zašklebili, ale po pravdě řečeno, jejich pozornost se většinou soustředila na obě otrokyně pro potěšení. Aktivity, kterým se s těmito otrokyněmi budou zanedlouho věnovat, byly svým způsobem stejně rutinní jako předání samo. Ale byly příjemnější než zbytek jejich práce a patřily k výsadám otrokářského řemesla.
Kosmoplavec dohlížející na sexuální otrokyně postrčil obě kupředu bičem. „Tady máte, mládenci. A můžu vám říct z osobní zkušenosti, že jsou stejně dobré, jak vypadají.“
Ta prsatější otočila hlavu a podívala se na něj. Hutchins si na vteřinku myslel, že se na svého poháněče zle zamračí, i když to bylo nepravděpodobné. Otroci pro potěšení byli drezúrováni k ještě větší poslušnosti než ti pro těžkou práci.
Ale potom si uvědomil, že ten pohled je pouze zaujatý a ještě víc překvapený. V důsledku svého výcviku otroci pro potěšení trávili většinu života duchem poněkud nepřítomni. Člen posádky Urobora se ovšem na otrokyni nedíval. Zvedl bič a zahleděl se na displej na rukojeti. Hutchins displej zahlédl poprvé a překvapilo ho to nanovo. Displeje otrokářských bičů byly pravidelně velmi jednoduché. Ale tenhle displej vypadal spíš, jako kdyby patřil někam do laboratoře.
„Hele, co…?“
„Čisto,“ řekl kosmoplavec.
Hutchins se začal mračit a začal se divit, co má ten chlap za lubem, ale ani jeden proces nedokončil. Naopak těch několik zbývajících sekund života Alberta Hutchinse proběhlo v jakémsi rozmazaném oparu. Najednou měla druhá sexuální otrokyně řetězy omotané kolem jeho krku, ta prsatá mu podkopla nohy, a jak padal, ta útlejší využila řetězů a jeho setrvačnosti k tomu, aby mu rozdrtila hrtan a zlomila vaz.
Rada vydržel o chvilku déle. Ne o mnoho. Vyvinutá otrokyně ho hned poté, co podkopla nohy jeho společníkovi, švihla přes ruce řetězy, které jí poutaly zápěstí, a vyrazila mu pistoli. Bolelo to a on vyjekl. Ten výkřik mohl vzburcovat řídicí středisko a uvést v činnost obrannou trojhlavňovku… kdyby všechny kamery a senzory v místnosti – a ostatně i v chodbě za ní – nebyly oklamány různými nestandardními funkcemi toho složitě vyhlížejícího otrokářského biče. Rada na to v tu chvíli ale vůbec nemyslel a výkřik beztak přerval ochromující výboj kosmoplavcova biče. To opravdu zabolelo.
Ale to už u něj byl ten otrok pro těžkou práci, rychleji, než by Rada pokládal za možné. Nějak se zbavil řetězů. Popadl Radu pod krkem – vlastně mu ovinul obrovskou ruku kolem celého krku – a přirazil mu hlavu na nejbližší stěnu. Ten náraz by omráčil i gorilu. Radovi roztříštil lebku.
Brice, skrčený ve svém úkrytu v klimatizační šachtě, byl na několik vteřin úplně ochromen šokem. Krveprolití v chodbě pod ním vypuklo tak nenadále a proběhlo tak prudce, že mu z toho na chvíli zůstal rozum stát.
Ve sluchátku slyšel, jak James Lewis křičí – beze slov, jenom hlas; sám nejspíš křičel také – a vzápětí zaslechl od Hartmana zvuk, jako když zvrací. Ed byl ve svém postavení nejblíž scéně, která vypadala dost hrozně i z Briceova místa. Ten otrokář s hlavou rozbitou o stěnu chodby…
Brice na chvilku zavřel oči. Část mozku už ten chlap neměl v hlavě. Otrok, který ho zabil, měl neuvěřitelnou sílu.
Ale nebyl čas na zmatky. Brice podal Michaelu Alsobrookovi a Sáře Armstrongové velmi rychlý přehled událostí a zakončil jej větou: „Radši o tom řekněte bábince.“
Slyšel ještě, jak Alsobrook bručí: „Hele, bez legrace.“ Ale Brice už mu nevěnoval pozornost. Když vykonal svou povinnost tím, že rychle a přesně ohlásil, co se stalo, bylo na jeho vlastním uvážení, co bude dělat dál. Aspoň sám byl toho názoru. Neviděl důvod, proč by měl kalit vody dotazováním u starších a údajně moudřejších hlav, co by měl dělat podle jejich názoru.
Vykoukl průduchem a uviděl, že členové posádky Urobora postoupili chodbou o šest nebo sedm metrů směrem k řídicímu středisku otrokářů ve velké věži stanice. Což znamenalo o šest nebo sedm metrů blíž k Briceovi.
To byl důvod k opatrnosti, ale víc nic. No, možná trochu. Většina kosmoplavců měla šipkové pistole – moderní nástupce dávných brokovnic ze Staré Země – a ty byly zkonstruovány speciálně pro použití na lodích, kde nebylo záhodno střílet hyperrychlými šipkami z pulserů kvůli jejich schopnosti probít přepážky (a s nimi i jiné věci… třeba systémy podpory života nebo důležitou elektroniku). Od šipkových pistolí se nedalo čekat, že by probily strop chodby a zasáhly Brice nebo jeho dva druhy skrývající se v klimatizačních šachtách nad ní. Zato lehká trojhlavňovka vojenské třídy, jež se kdovíodkud a kdovíjak dostala do rukou otrokovi pro těžkou práci, byla samozřejmě něco jiného. Ta byla zkonstruovaná na to, aby prostřelila pancéřové skafandry, a nadělat z Brice Millera jemně mletou sekanou by jí nedělalo vůbec žádné potíže.
Briceovi připadalo nepravděpodobné, že by někdo začal takovou artilerií kropit interiér jakéhokoliv orbitálního habitatu, dokud nebude nevyhnutelně muset, a proto mu její přítomnost nijak velké starosti nedělala. Rázně o tom sám sebe přesvědčoval. Jednoznačně ho však vyplašilo, když se lidé z Urobora zastavili a začali si prohlížet jeden z obslužných poklopů, které poskytovaly přístup do větracích šachet.
Zaslechl kosmoplavkyni, jak říká: „Zatracená škoda, že nemáme plány.“ Otrok pro těžkou práci v odpověď pokrčil mohutnými rameny. Tedy, ve světle posledních událostí to nejspíš ve skutečnosti nebyl otrok. Naopak podle toho, co Brice vyvodil z náznaků řeči těla ostatních, zřejmě celé operaci velel.
„I kdbychom je měli, nemohli bychom se na ně spolehnout,“ řekl. „Takhle velká a desítky let stará stanice nejspíš prodělala spoustu úprav a změn, ze kterých se do aktualizací plánů dostalo zatraceně málo.“
Žena se zamračila. Nikoliv na něj, nýbrž na poklop nad sebou. „Aspoň že na západkách není nic problematického. Staré dobré manuální; hurá. Zvedni mě, Hughu.“
Obří ‚otrok‘ odložil trojhlavňovku, sehnul se, popadl ji v bocích a zvedl ji k poklopu tak snadno, jako když matka zvedá batole. Žena chvilku lomcovala západkami a poklop se odsunul. ‚Otrok‘ – zdálo se, že na někoho s takovou gorilí postavou se pohybuje úžasně rychle – ji najednou držel pod koleny a vyzvedl ji půlí těla do šachty. Odtamtud už se snadno vytáhla dovnitř sama.
Než skončila, Brice v tichosti odlezl za ohbí šachty, aby byl z dohledu. Měl v úmyslu dostat se aspoň dvě ohbí před ni, než se zastaví. Za sebou slyšel tiché zvuky, které si vyložil jako zvedání dalšího člena posádky do šachty. A velmi zřetelně uslyšel, jak žena říká: „Dejte nám pět minut, než se dostaneme do postavení.“
Teď už si Brice byl naprosto jistý, že lidé z Urobora mají v plánu zlikvidovat otrokáře, kteří v současnosti obývají hradní věž. A vzhledem k nemilosrdnosti, s jakou vyřídili první dva otrokáře, si byl také dokonale jistý, že ‚zlikvidovat‘ je výraz, který se v tomto případě nebude pojit se slabošskými výrazy jako ‚zajatec‘.
Ale příliš si tím hlavu nelámal. Vzato kolem a kolem bylo Briceovi docela jedno, nakolik nemilosrdně příchozí vyřídí bandu, která v současnosti ovládala operace otrokářů na stanici Parmley. Jistě, zabití obou otrokářů, kterého byl právě svědkem, jím svou nečekaností a brutalitou otřáslo. Ale jinak na něj nemělo o nic větší účinek, než kdyby byl svědkem zabití nebezpečných zvířat. Briceův klan sice s otrokáři udržoval z praktických důvodů příměří, ale opovrhoval jimi.
Opravdu důležitá a dosud nevyřešená otázka zněla: Kdo vlastně jsou tihle lidé?
Znovu připojil komunikátor ke kabelu nataženému v potrubí. V uchu se mu ozval hlas bábinky Butryové: „Co jsou zač, kluci? Už jste to zjistili?“
Jako první odpověděl Ed Hartman. To nebylo žádné překvapení. Brice měl bratránka rád, ale nedalo se popřít, že Ed je zbrklý.
„Určitě to je jiná parta otrokářů, která se snaží přebrat kšeft, bábi,“ řekl přesvědčeně. „Pytláci. Určitě.“
Nato se ozval James: „Já bych si tím nebyl tak jistý…“
Brice byl stejně skeptický jako James. „Souhlasím s Lewisem,“ řekl tak důrazně, jako to jen jde, když se člověk snaží šeptat do komunikátoru. „Jsou to moc zdatní zabijáci, než aby to byla jenom další banda otrokářů.“
Vynesl svůj hlavní trumf: „A jeden z nich je sám otrok, bábi. Nebo aspoň byl. Viděl jsem značku na jeho jazyku.“
„Já taky,“ přidal se James. „Ede, i ty jsi ji musel vidět. Byl jsi nejblíž.“
Brice uvažoval, kde asi Lewis a Hartman zrovna jsou.Stejně jako on se určitě odklidili z dohledu v okamžiku, kdy zjistili, že lidé z Urobora se chystají vlézt do šachet. A stejně jako on budou určitě opatrní, ale nebudou si ze situace dělat těžkou hlavu. Stanici protkávalo mnoho kilometrů klimatizačních šachet – a jediné dosud existující plány a mapky jsou ukryté. Když člověk chtěl šachtami projít, musel buď postupovat pomalu a neustále svou polohu ověřovat na přístrojích, jak to právě dělali členové posádky Urobora, anebo si musel jejich síť vštípit do paměti, jak to během let udělal Brice a jeho bratranci. A i ti znali jenom část celého systému. Nově příchozí je v šachtách v žádném případě nemohli dostihnout.
Edovi chvilku trvalo, než odpověděl. Ale to mohlo být způsobeno jenom jeho neochotou nepřímo přiznat, že už zase dřív mluvil, než myslel. „Jo, taky jsem to viděl.“
„No to je paráda,“ ozval se Michael Alsobrook. „Bábi, jsme v hajzlu. To je určitě Tančírna.“
Brice už to také napadlo. A pokud ano… Klan může mít vážný průšvih. Zabijáci z Tančírny na vyhlazovací operaci se nebudou dívat příliš laskavě na lidi, kteří – aspoň z jejich úhlu pohledu – vydělávají na obchodu s otroky, i když sami třeba otrokáři nejsou. A neměli by na rozdíl od otrokářů ani důvod dávat pozor, aby stanice zůstala nepoškozená. I kdyby snad zabijáci Tančírny dodržovali Eridanský edikt, ten se vztahoval jenom na planety, nikoliv na vesmírné stanice. Mohli by tohle místo zničit z dálky jadernými střelami. Anebo by ani nemuseli plýtvat municí, stačilo by stanici roztrhat gravitorovým klínem lodě.
Brice zaslechl, jak bábinky něco mumlá. Byl si jistý, že je to zaklení, ale v jazyce, který neznal. Bábinka znala hodně jazyků. Potom dodala: „To je otázka za čtyřiašedesát tisíc dolarů, že jo?“
Brice svraštil čelo. Bábinka často používala stará a hloupá rčení. Co je to ‚dolar‘? A proč zrovna čtyřiašedesát tisíc?
Když od bábinky ten výraz slyšel poprvé, zeptal se na to strýčka Andrewa. Artlettovo vysvětlení znělo, že se to rčení datuje do dob dávno před diasporou, kdy lidstvo žilo na jediné planetě a tonulo v pověrách. Dolaři byli zlomyslní duchové pověstní podkopáváním morálky každého, kdo byl tak hloupý, aby si s nimi nějak zahrával. Číslo čtyřiašedesát tisíc má magický význam, protože je to osm na druhou – osmička je nepochybně magické číslo sama o sobě – vynásobeno tisícem, což je s ohledem na předpotopní kořeny desítkové soustavy určitě také číslo nabité mystickým významem.
Byla to jistá teorie. A dokonce přitažlivá. Ale Brice zůstával skeptikem. Strýček Andrew oplýval teoriemi stejně jako bábinka starými rčeními a spousta jich byla stejně hloupých.
Ale přesto…
„Já bych si tám nebyl tak jistý, bábi,“ řekl Brice. „Je na nich něco…“
„Ano?“
„Já nevím. Ještě jsem nikdy neviděl zabijáky Tančírny při práci, ale—“
„Ty vidělo zatraceně málo lidí, mladej,“ prohlásila bábinka. „Teda mezi těma, kdo ten zážitek přežili.“
Brice sebou trhl. Bábinka občas mívala ve zvyku vtírat do ran sůl. Opravdu to musela říkat někomu, kdo možná je s maniaky z Tančírny v jedné klimatizační šachtě?
„Jo, dobře. Bábi, tihle lidé spíš vypadají… já nevím. Připadají mi spíš jako vojáci.“
Opět se ozval Alsobrook. „Bábi, to nedává smysl. Kdo by na stanici Parmley posílal vojáky?“
„Nemám šajnu, Michaeli,“ odpověděla bábinka. „Ale nespěchej se zamítáním názoru někoho, kdo ty lidi, o kterých mluvíme, opravdu viděl. Což ty nejsi, abych to řekla na rovinu.“
Teď se znovu ozval Ed: „Bábi, oni už jsou opravdu blízko řídicího střediska. Myslím lidi z Urobora.“
Brice se snažil přijít na to, ve které z přilehlých šachet asi Ed je, aby tohle viděl. Nejspíš…
A není to jedno? Brice beztak už dospěl ke stejnému závěru. Držel se celou dobu před oběma členy posádky Urobora, kteří vlezli do šachty, a sám už se nacházel téměř nad řídicím střediskem otrokářů.
Co má dělat? Nepochyboval o tom, že se zanedlouho rozpoutá peklo a zmítyla jím dva silné protichůdné impulsy. Ten první byl jednoduše pud sebezáchovy, jenž mu velel, aby z téhle oblasti okamžitě vypadl. Ten druhý bylo stejně silné nutkání pozorovat, co se bude dít.
Po duševním boji, který netrval ani pět vteřin, vyhrála zvědavost. U Brice tomu tak obvykle bývalo.
Otázkou nyní bylo, ze kterého stanoviště bude moci sledovat nadcházející události, aniž by se ocitl příliš na ráně.
Na tu otázku byla vlastně jenom jedna odpověď, a to komůrka pro údržbu v jednom rohu řídicího střediska. Jak tomu u podobných údržbářských stanovišť bývalo časté, byla zabudována přímo do sítě klimatizačních šachet.
Pojilo se s tím ovšem i riziko. Na rozdíl od šachet byla komůrka umístěna tak, aby byla snadno přístupná. Kdyby někoho v řídicím středisku napadlo otevřít přístupový panel a vlézt dovnitř, netrvalo by mu to déle než nekolik vteřin. Nepotřeboval by vyzvednout a nemusel by mít ani schůdky. Obslužná komůrka nebyla umístěna ani metr nad podlahou střediska.
Budiž. Snad se Brice v tom případě dokáže vyšvihnout zpátky do klimatizačního potrubí včas.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
Brož., 624 str., obálka David Mattingly, překlad J. Engliš, cena 329 Kč, vyšlo 26. dubna 2011
ÚRYVEK Z KNIHY:
Alberto Hutchins a Groz Rada ožili, když uviděli dvě otrokyně vycházející z přístupového tunelu za třemi členy posádky Urobora. Obě ženy byly krásné, jak sexuální otroci vždycky bývají. Jedna z nich byla vysloveně dráždivá.
Jejich natěšený výraz pohasl, když si všimli otroka za nimi. Tělo toho tvora signalizovalo fyzickou sílu. Nepředstavoval přísně vzato hrozbu, jelikož byl ověšen řetězy a celoživotní dřina a přísná disciplína ho určitě naučily poslušnosti. Ale přesto…
Rada si odkašlal a pozvedl šipkovou pistoli. „Ten velkej ať se nepřibližuje, dokud—“
„Propána, uklidněte se,“ řekla členka posádky lodě, která podle všeho skupině velela. Otočila hlavu a podívala se na člena posádky, který držel řetězy velkého otroka. Navíc, protože by svalovce asi těžko zvládl hrubou silou, ledabyle nesl ve druhé ruce elektrický bič. To zařízení bylo vzdáleně odvozeno od elektrických bičů na dobytek, používaných před diasporou na Zemi. Po konstrukční a funkční stránce byl mnohem pokročilejší, ale základní účel zůstával stejný.
Kosmoplavec do obludy líně šťouchl. Ta otevřela mohutné čelisti a vyplázla jazyk.
Hutchins i Rada se uvolnili a Rada sklonil pistoli. Hutchins se tu svou ani neobtěžoval vytáhnout z pouzdra. Třebaže nijak nevěřil v dobrotu lidské duše svých bližních (koneckonců sám tuto vlastnost postrádal), šlo o běžnou operaci, jakých on a Rada za ty čtyři roky na téhle stanici provedli aspoň dva tucty. A kromě toho trojhlavňovka pohyblivě namontovaná na přepážce nákladového prostoru a ovládaná z řídicího střediska otrokářů v hradní věži zábavního parku podle jeho uvážlivého názoru představovala mnohem účinnější odstrašující prostředek než obyčejná šipková pistole.
„No dobře,“ utrousil. „Provedeme předávku.“
Ukázal palcem na trezor z pancéřové oceli magneticky přichycený na přepážku vedle trojhlavňovky a vůdkyně posádky Urobora přikývla. Při takovýchto nezákonných transakcích naprosto nepřipadaly v úvahu obvyklé elektronické platby. Navzdory vší vynalézavosti a možnostem soudobých vyznavačů prastarého umění ‚praní špinavých peněz‘ zanechávaly normální převody peněz příliš mnoho elektronických stop, než aby je to nechávalo v klidu. Kromě toho otrokáři – stejně jako pašeráci a piráti – nepatřili k důvěřivcům od přírody.
Naštěstí nebylo vždycky možné spoléhat na normální elektronické bankovní převody ani tehdy, když obě strany zmíněné finanční transakce byly čisté jako padlý sníh. Proto stále existovaly platby v hotovosti. Když žena z posádky lodě vystoupila kupředu, Hutchins naťukal kombinaci, aby trezor otevřel, a dvířka se hladce odsunula nahoru. Uvnitř bylo několik desítek karet vydaných Banco de Madrid ze Staré Země. Karty byly z téměř nezničitelného plastu protkaného sítí molekulárních obvodů. V nich byl uložen ověřovací kód banky, finanční hodnota v kreditech a bezpečnostní klíč (jehož bezpečnost byla chráněna snad ještě lépe než velitelské přístupové kódy Námořnictva Solárního svazu). Jakýkoliv pokus o změnu hodnoty naprogramované při vydání spustil bezpečnostní program, který kartu proměnil v nepoužitelnou placku spečených obvodů. Tyto karty byly uznávány jako zákonné platidlo kdekoliv v prozkoumané části Galaxie, ale od chvíle, kdy je Banco de Madrid dala z ruky, nebyl nikdo schopen sledovat, kam se všechny poděly, anebo – což bylo z pohledu otrokářů to nejlepší – číma rukama prošly.
Kosmoplavkyně po kartách samozřejmě nesáhla. To se prostě nedělalo. Kromě toho věděla stejně dobře jako Hutchins, že kdyby byla natolik hloupá, aby strčila ruku do trezoru, automaticky sjíždějící dvířka by jí ji dost ošklivě utrhla. Místo toho vytáhla malý příruční přístroj, namířila jej na karty a prohlédla si displej, aby se ujistila, že částka na něm souhlasí s tou, na které se dohodli Hutchinsovi nadřázení. Potom přikývla.
„Vypadá to dobře,“ prohlásila a natáhla ruku.
Hutchins jí do dlaně vložil dálkový ovladač k magnetickým závěsníkům. Ona jím odpojila trezor – který se automaticky zase zavřel – od přepážky a promluvila do mikrofonu. Rada a Hutchins neslyšeli, co říká, protože je spojovací technika odstínila, ale věděli, že někomu na palubě Urobora potvrzuje, že převzala peníze. Chvilku poslouchala a potom se ohlédla přes rameno na své druhy.
„V pořádku, máme svolení. Předáme je.“
„A začneme těma dvěma vepředu,“ prohlásil Rada bujaře a kosmoplavkyně vyprskla očividným pobavením.
Rada i Hutchins se na ni zašklebili, ale po pravdě řečeno, jejich pozornost se většinou soustředila na obě otrokyně pro potěšení. Aktivity, kterým se s těmito otrokyněmi budou zanedlouho věnovat, byly svým způsobem stejně rutinní jako předání samo. Ale byly příjemnější než zbytek jejich práce a patřily k výsadám otrokářského řemesla.
Kosmoplavec dohlížející na sexuální otrokyně postrčil obě kupředu bičem. „Tady máte, mládenci. A můžu vám říct z osobní zkušenosti, že jsou stejně dobré, jak vypadají.“
Ta prsatější otočila hlavu a podívala se na něj. Hutchins si na vteřinku myslel, že se na svého poháněče zle zamračí, i když to bylo nepravděpodobné. Otroci pro potěšení byli drezúrováni k ještě větší poslušnosti než ti pro těžkou práci.
Ale potom si uvědomil, že ten pohled je pouze zaujatý a ještě víc překvapený. V důsledku svého výcviku otroci pro potěšení trávili většinu života duchem poněkud nepřítomni. Člen posádky Urobora se ovšem na otrokyni nedíval. Zvedl bič a zahleděl se na displej na rukojeti. Hutchins displej zahlédl poprvé a překvapilo ho to nanovo. Displeje otrokářských bičů byly pravidelně velmi jednoduché. Ale tenhle displej vypadal spíš, jako kdyby patřil někam do laboratoře.
„Hele, co…?“
„Čisto,“ řekl kosmoplavec.
Hutchins se začal mračit a začal se divit, co má ten chlap za lubem, ale ani jeden proces nedokončil. Naopak těch několik zbývajících sekund života Alberta Hutchinse proběhlo v jakémsi rozmazaném oparu. Najednou měla druhá sexuální otrokyně řetězy omotané kolem jeho krku, ta prsatá mu podkopla nohy, a jak padal, ta útlejší využila řetězů a jeho setrvačnosti k tomu, aby mu rozdrtila hrtan a zlomila vaz.
Rada vydržel o chvilku déle. Ne o mnoho. Vyvinutá otrokyně ho hned poté, co podkopla nohy jeho společníkovi, švihla přes ruce řetězy, které jí poutaly zápěstí, a vyrazila mu pistoli. Bolelo to a on vyjekl. Ten výkřik mohl vzburcovat řídicí středisko a uvést v činnost obrannou trojhlavňovku… kdyby všechny kamery a senzory v místnosti – a ostatně i v chodbě za ní – nebyly oklamány různými nestandardními funkcemi toho složitě vyhlížejícího otrokářského biče. Rada na to v tu chvíli ale vůbec nemyslel a výkřik beztak přerval ochromující výboj kosmoplavcova biče. To opravdu zabolelo.
Ale to už u něj byl ten otrok pro těžkou práci, rychleji, než by Rada pokládal za možné. Nějak se zbavil řetězů. Popadl Radu pod krkem – vlastně mu ovinul obrovskou ruku kolem celého krku – a přirazil mu hlavu na nejbližší stěnu. Ten náraz by omráčil i gorilu. Radovi roztříštil lebku.
Brice, skrčený ve svém úkrytu v klimatizační šachtě, byl na několik vteřin úplně ochromen šokem. Krveprolití v chodbě pod ním vypuklo tak nenadále a proběhlo tak prudce, že mu z toho na chvíli zůstal rozum stát.
Ve sluchátku slyšel, jak James Lewis křičí – beze slov, jenom hlas; sám nejspíš křičel také – a vzápětí zaslechl od Hartmana zvuk, jako když zvrací. Ed byl ve svém postavení nejblíž scéně, která vypadala dost hrozně i z Briceova místa. Ten otrokář s hlavou rozbitou o stěnu chodby…
Brice na chvilku zavřel oči. Část mozku už ten chlap neměl v hlavě. Otrok, který ho zabil, měl neuvěřitelnou sílu.
Ale nebyl čas na zmatky. Brice podal Michaelu Alsobrookovi a Sáře Armstrongové velmi rychlý přehled událostí a zakončil jej větou: „Radši o tom řekněte bábince.“
Slyšel ještě, jak Alsobrook bručí: „Hele, bez legrace.“ Ale Brice už mu nevěnoval pozornost. Když vykonal svou povinnost tím, že rychle a přesně ohlásil, co se stalo, bylo na jeho vlastním uvážení, co bude dělat dál. Aspoň sám byl toho názoru. Neviděl důvod, proč by měl kalit vody dotazováním u starších a údajně moudřejších hlav, co by měl dělat podle jejich názoru.
Vykoukl průduchem a uviděl, že členové posádky Urobora postoupili chodbou o šest nebo sedm metrů směrem k řídicímu středisku otrokářů ve velké věži stanice. Což znamenalo o šest nebo sedm metrů blíž k Briceovi.
To byl důvod k opatrnosti, ale víc nic. No, možná trochu. Většina kosmoplavců měla šipkové pistole – moderní nástupce dávných brokovnic ze Staré Země – a ty byly zkonstruovány speciálně pro použití na lodích, kde nebylo záhodno střílet hyperrychlými šipkami z pulserů kvůli jejich schopnosti probít přepážky (a s nimi i jiné věci… třeba systémy podpory života nebo důležitou elektroniku). Od šipkových pistolí se nedalo čekat, že by probily strop chodby a zasáhly Brice nebo jeho dva druhy skrývající se v klimatizačních šachtách nad ní. Zato lehká trojhlavňovka vojenské třídy, jež se kdovíodkud a kdovíjak dostala do rukou otrokovi pro těžkou práci, byla samozřejmě něco jiného. Ta byla zkonstruovaná na to, aby prostřelila pancéřové skafandry, a nadělat z Brice Millera jemně mletou sekanou by jí nedělalo vůbec žádné potíže.
Briceovi připadalo nepravděpodobné, že by někdo začal takovou artilerií kropit interiér jakéhokoliv orbitálního habitatu, dokud nebude nevyhnutelně muset, a proto mu její přítomnost nijak velké starosti nedělala. Rázně o tom sám sebe přesvědčoval. Jednoznačně ho však vyplašilo, když se lidé z Urobora zastavili a začali si prohlížet jeden z obslužných poklopů, které poskytovaly přístup do větracích šachet.
Zaslechl kosmoplavkyni, jak říká: „Zatracená škoda, že nemáme plány.“ Otrok pro těžkou práci v odpověď pokrčil mohutnými rameny. Tedy, ve světle posledních událostí to nejspíš ve skutečnosti nebyl otrok. Naopak podle toho, co Brice vyvodil z náznaků řeči těla ostatních, zřejmě celé operaci velel.
„I kdbychom je měli, nemohli bychom se na ně spolehnout,“ řekl. „Takhle velká a desítky let stará stanice nejspíš prodělala spoustu úprav a změn, ze kterých se do aktualizací plánů dostalo zatraceně málo.“
Žena se zamračila. Nikoliv na něj, nýbrž na poklop nad sebou. „Aspoň že na západkách není nic problematického. Staré dobré manuální; hurá. Zvedni mě, Hughu.“
Obří ‚otrok‘ odložil trojhlavňovku, sehnul se, popadl ji v bocích a zvedl ji k poklopu tak snadno, jako když matka zvedá batole. Žena chvilku lomcovala západkami a poklop se odsunul. ‚Otrok‘ – zdálo se, že na někoho s takovou gorilí postavou se pohybuje úžasně rychle – ji najednou držel pod koleny a vyzvedl ji půlí těla do šachty. Odtamtud už se snadno vytáhla dovnitř sama.
Než skončila, Brice v tichosti odlezl za ohbí šachty, aby byl z dohledu. Měl v úmyslu dostat se aspoň dvě ohbí před ni, než se zastaví. Za sebou slyšel tiché zvuky, které si vyložil jako zvedání dalšího člena posádky do šachty. A velmi zřetelně uslyšel, jak žena říká: „Dejte nám pět minut, než se dostaneme do postavení.“
Teď už si Brice byl naprosto jistý, že lidé z Urobora mají v plánu zlikvidovat otrokáře, kteří v současnosti obývají hradní věž. A vzhledem k nemilosrdnosti, s jakou vyřídili první dva otrokáře, si byl také dokonale jistý, že ‚zlikvidovat‘ je výraz, který se v tomto případě nebude pojit se slabošskými výrazy jako ‚zajatec‘.
Ale příliš si tím hlavu nelámal. Vzato kolem a kolem bylo Briceovi docela jedno, nakolik nemilosrdně příchozí vyřídí bandu, která v současnosti ovládala operace otrokářů na stanici Parmley. Jistě, zabití obou otrokářů, kterého byl právě svědkem, jím svou nečekaností a brutalitou otřáslo. Ale jinak na něj nemělo o nic větší účinek, než kdyby byl svědkem zabití nebezpečných zvířat. Briceův klan sice s otrokáři udržoval z praktických důvodů příměří, ale opovrhoval jimi.
Opravdu důležitá a dosud nevyřešená otázka zněla: Kdo vlastně jsou tihle lidé?
Znovu připojil komunikátor ke kabelu nataženému v potrubí. V uchu se mu ozval hlas bábinky Butryové: „Co jsou zač, kluci? Už jste to zjistili?“
Jako první odpověděl Ed Hartman. To nebylo žádné překvapení. Brice měl bratránka rád, ale nedalo se popřít, že Ed je zbrklý.
„Určitě to je jiná parta otrokářů, která se snaží přebrat kšeft, bábi,“ řekl přesvědčeně. „Pytláci. Určitě.“
Nato se ozval James: „Já bych si tím nebyl tak jistý…“
Brice byl stejně skeptický jako James. „Souhlasím s Lewisem,“ řekl tak důrazně, jako to jen jde, když se člověk snaží šeptat do komunikátoru. „Jsou to moc zdatní zabijáci, než aby to byla jenom další banda otrokářů.“
Vynesl svůj hlavní trumf: „A jeden z nich je sám otrok, bábi. Nebo aspoň byl. Viděl jsem značku na jeho jazyku.“
„Já taky,“ přidal se James. „Ede, i ty jsi ji musel vidět. Byl jsi nejblíž.“
Brice uvažoval, kde asi Lewis a Hartman zrovna jsou.Stejně jako on se určitě odklidili z dohledu v okamžiku, kdy zjistili, že lidé z Urobora se chystají vlézt do šachet. A stejně jako on budou určitě opatrní, ale nebudou si ze situace dělat těžkou hlavu. Stanici protkávalo mnoho kilometrů klimatizačních šachet – a jediné dosud existující plány a mapky jsou ukryté. Když člověk chtěl šachtami projít, musel buď postupovat pomalu a neustále svou polohu ověřovat na přístrojích, jak to právě dělali členové posádky Urobora, anebo si musel jejich síť vštípit do paměti, jak to během let udělal Brice a jeho bratranci. A i ti znali jenom část celého systému. Nově příchozí je v šachtách v žádném případě nemohli dostihnout.
Edovi chvilku trvalo, než odpověděl. Ale to mohlo být způsobeno jenom jeho neochotou nepřímo přiznat, že už zase dřív mluvil, než myslel. „Jo, taky jsem to viděl.“
„No to je paráda,“ ozval se Michael Alsobrook. „Bábi, jsme v hajzlu. To je určitě Tančírna.“
Brice už to také napadlo. A pokud ano… Klan může mít vážný průšvih. Zabijáci z Tančírny na vyhlazovací operaci se nebudou dívat příliš laskavě na lidi, kteří – aspoň z jejich úhlu pohledu – vydělávají na obchodu s otroky, i když sami třeba otrokáři nejsou. A neměli by na rozdíl od otrokářů ani důvod dávat pozor, aby stanice zůstala nepoškozená. I kdyby snad zabijáci Tančírny dodržovali Eridanský edikt, ten se vztahoval jenom na planety, nikoliv na vesmírné stanice. Mohli by tohle místo zničit z dálky jadernými střelami. Anebo by ani nemuseli plýtvat municí, stačilo by stanici roztrhat gravitorovým klínem lodě.
Brice zaslechl, jak bábinky něco mumlá. Byl si jistý, že je to zaklení, ale v jazyce, který neznal. Bábinka znala hodně jazyků. Potom dodala: „To je otázka za čtyřiašedesát tisíc dolarů, že jo?“
Brice svraštil čelo. Bábinka často používala stará a hloupá rčení. Co je to ‚dolar‘? A proč zrovna čtyřiašedesát tisíc?
Když od bábinky ten výraz slyšel poprvé, zeptal se na to strýčka Andrewa. Artlettovo vysvětlení znělo, že se to rčení datuje do dob dávno před diasporou, kdy lidstvo žilo na jediné planetě a tonulo v pověrách. Dolaři byli zlomyslní duchové pověstní podkopáváním morálky každého, kdo byl tak hloupý, aby si s nimi nějak zahrával. Číslo čtyřiašedesát tisíc má magický význam, protože je to osm na druhou – osmička je nepochybně magické číslo sama o sobě – vynásobeno tisícem, což je s ohledem na předpotopní kořeny desítkové soustavy určitě také číslo nabité mystickým významem.
Byla to jistá teorie. A dokonce přitažlivá. Ale Brice zůstával skeptikem. Strýček Andrew oplýval teoriemi stejně jako bábinka starými rčeními a spousta jich byla stejně hloupých.
Ale přesto…
„Já bych si tám nebyl tak jistý, bábi,“ řekl Brice. „Je na nich něco…“
„Ano?“
„Já nevím. Ještě jsem nikdy neviděl zabijáky Tančírny při práci, ale—“
„Ty vidělo zatraceně málo lidí, mladej,“ prohlásila bábinka. „Teda mezi těma, kdo ten zážitek přežili.“
Brice sebou trhl. Bábinka občas mívala ve zvyku vtírat do ran sůl. Opravdu to musela říkat někomu, kdo možná je s maniaky z Tančírny v jedné klimatizační šachtě?
„Jo, dobře. Bábi, tihle lidé spíš vypadají… já nevím. Připadají mi spíš jako vojáci.“
Opět se ozval Alsobrook. „Bábi, to nedává smysl. Kdo by na stanici Parmley posílal vojáky?“
„Nemám šajnu, Michaeli,“ odpověděla bábinka. „Ale nespěchej se zamítáním názoru někoho, kdo ty lidi, o kterých mluvíme, opravdu viděl. Což ty nejsi, abych to řekla na rovinu.“
Teď se znovu ozval Ed: „Bábi, oni už jsou opravdu blízko řídicího střediska. Myslím lidi z Urobora.“
Brice se snažil přijít na to, ve které z přilehlých šachet asi Ed je, aby tohle viděl. Nejspíš…
A není to jedno? Brice beztak už dospěl ke stejnému závěru. Držel se celou dobu před oběma členy posádky Urobora, kteří vlezli do šachty, a sám už se nacházel téměř nad řídicím střediskem otrokářů.
Co má dělat? Nepochyboval o tom, že se zanedlouho rozpoutá peklo a zmítyla jím dva silné protichůdné impulsy. Ten první byl jednoduše pud sebezáchovy, jenž mu velel, aby z téhle oblasti okamžitě vypadl. Ten druhý bylo stejně silné nutkání pozorovat, co se bude dít.
Po duševním boji, který netrval ani pět vteřin, vyhrála zvědavost. U Brice tomu tak obvykle bývalo.
Otázkou nyní bylo, ze kterého stanoviště bude moci sledovat nadcházející události, aniž by se ocitl příliš na ráně.
Na tu otázku byla vlastně jenom jedna odpověď, a to komůrka pro údržbu v jednom rohu řídicího střediska. Jak tomu u podobných údržbářských stanovišť bývalo časté, byla zabudována přímo do sítě klimatizačních šachet.
Pojilo se s tím ovšem i riziko. Na rozdíl od šachet byla komůrka umístěna tak, aby byla snadno přístupná. Kdyby někoho v řídicím středisku napadlo otevřít přístupový panel a vlézt dovnitř, netrvalo by mu to déle než nekolik vteřin. Nepotřeboval by vyzvednout a nemusel by mít ani schůdky. Obslužná komůrka nebyla umístěna ani metr nad podlahou střediska.
Budiž. Snad se Brice v tom případě dokáže vyšvihnout zpátky do klimatizačního potrubí včas.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.