První kontakt… ve stylu Řádu!
Píše se rok 2310. Řád je exkluzivní klub civilizací, které pronikly do kosmu. Je pedantický a byrokratický, a jeho dominium zasahuje od centrální Země až do nekonečných hlubin galaktické prázdnoty. Když se ale Řád poprvé setká s mimozemským životem v podobě velkých a nepřátelských krabovitých masožravců nazývaných Pradoři, není pochyb, v co to nutně musí vyústit… v totální válku.
Řád i planety, které k němu nepatří, se snaží rychle vzchopit a přeměnit v militantní společnost. Kosmické lodi se utkávají v boji, orbitální stanice i celé planety jsou dobývány a drancovány, ale pro Jebela Kronga a Morii Salemovou, dva netypické hrdiny zachyceni v centru válečné vřavy, je tato válka mnohem víc, než jen střetem dvou kultur, víc než souboj techniky s brutální silou… je to pro ně osobní záležitost.
Román z časů, které předcházely událostem kolem agenta Cormaka i na planetě Spatterjay.
Brož., 184 str., překlad P. Kotrle, obálka Steve Rawlings, cena 199 Kč, vyjde 30. září 2009





ÚRYVEK Z KNIHY:

Styčnická stanice Avalon se nacházela na okraji Řádu, neustále expandujícího politického útvaru ovládaného umělými inteligencemi a – pro ty, jimž se příčilo, že vládne někdo jiný než lidé – nejvyšším autokratem: Zemskou centrálou. Za celou historii Řádu se lidé setkali s jedinou mimozemskou inteligencí: záhadným tvorem, který přijal jméno Drak, přestože nebyl plaz a nechrlil z tlamy oheň, a od té doby trávil čas tím, že vědce mátl svými výroky jako z delfské věštírny. Byly objeveny zříceniny, artefakty vyrobené velice vyspělými technologiemi, stopy vyhynulých civilizací cestujících mezi hvězdami, ale žádné jiné živé myslící bytosti. Nyní se jedny podařilo najít.
Avalon, který jenž dříve putoval rychlosti světla, teď brzdil na hranicích toho, co vědci po přeložení a mnoha akademických debatách pojmenovali Pradorské druhé království. Jestli to Jebel Krong dobře chápal, lidé a UI sice s bytostmi, které království obývaly, byli již dlouho ve spojení, ale ještě je nikdy nespatřili. Jejich lodě při setkání nabraly rychlost a uletěly. Mnohé z automatických sond vyslaných na průzkum planet patřících ke království, Pradoři zničili – což byla z jejich strany možná pochopitelná ostražitost – ale ty, které přežily, odeslaly zpět data o technicky vyspělých společnostech sídlících na planetách bohatých na vodu, snímky zvláštních organických sídel, měst, která na první pohled prosperovala stejně dobře na souši i na moři, a rozlehlých pobřežních ohrad zadržujících hejna tvorů podobných obřím lezcům. Ale i tyto sondy byly zničeny dřív, než poslaly domů snímky samotných Pradorů.
Přesto se vědcům podařilo z obdržených dat nějaká fakta získat. Pradoři byli tvorové, kteří mohli žít na souši i v moři. Konstrukce jejich lodí a některé nuance jejich jazyka naznačovaly, že by mohli mít exoskelet a možná být hmyzovití. Nevydali se směrem vývoje vyspělé umělé inteligence, a tak bylo pravděpodobné, že jsou silně individualističtí, jako jedinci velice schopní a každopádně poněkud paranoidní. Komunikovali akusticky a významnější složky jejich smyslového ústrojí byly kompatibilní s lidskými: jejich hlavními smysly byly pravděpodobně zrak a sluch, i když skenování trupu jejich lodí naznačovalo, že by jejich schopnosti mohly zasahovat do infračervené oblasti, při jistém ochuzení na druhém konci spektra, a analýza komunikací odhalila zabíhání do infrazvuku. Jejich jazyk také pouze způsobem používání naznačoval, že je pro ně silně charakteristický čich. Řádové UI tvrdily, s jistotou vyšší než devadesát procent, že Pradoři jsou masožraví, od čehož se odvíjelo jejich jméno, které vzniklo zkomolením slova ‚predátor‘.
Odhlédneme-li ovšem od těchto zlověstných tvrzení, fakta byla následující: ti tvorové vybudovali bez pomoci umělých inteligencí civilizaci schopnou mezihvězdných letů, sestrojili funkční podprostorový pohon a, jak se zdálo, v metalurgii získali nějakým vývojovým zvratem značný náskok před Řádem. Neměli runsibly, vyžadující umělou inteligenci už svou technickou podstatou, která je v rozporu s přímočarým uvažováním vyvinutých tvorů. Velvyslanec za lidstvo z toho vyvodil, že zde existuje prostor pro konstruktivní dialog. Dychtivě očekával přínos takového dialogu k technickému, morálnímu a společenskému obohacení jak lidské, tak pradorské kultury. Velvyslanci takové věci říkali. Jebel zůstával silně skeptický, což se ovšem u kontrolora Zemské bezpečnostní centrály dalo čekat.
„Jejich člun se chystá ke spojovacímu manévru,“ oznámil Urbanus.
Jebel nosil stříbrnou, kapkovitou superku, kterou měl za levým uchem připevněnou k lebce a napojenou do mozku. Přihlásil se do staniční sítě a potvrdil informaci o blížícím se plavidle. Prostudoval si některé dostupné technické údaje a to, co našel, ho nijak nadchlo. Aspoň že mateřská loď nadále udržovala přijatelný odstup. Ta věc se mu vůbec nelíbila: masivní, dva kilometry široké, zlaté plavidlo, zmáčknuté a zploštělé, s jakousi pancéřovanou věží uprostřed, mnoha výčnělky, které mohly být soustavy senzorů, ale pravděpodobněji se jednalo o zbraně, a trupem, který byl zřejmě pancéřovaný exotickým kovem vyvinutým řádovými metalurgové teprve nedávno – kovem, který byl neprostupný pro většinu skenovacích technik, ale především obsahoval supravodivé krystalické vrstvy, jež po sobě klouzaly a tím mu dodávaly odolnost vůči silným nárazům a většině energetických zbraní. Jebel se zamračil a pak zkontroloval také své zprávy, protože další data mohla přicházet i z jiných zdrojů. Když uviděl, kolik jich čeká na jeho pozornost, padla na něho deprese. Většinu jich bude muset zkontrolovat později, jednu však otevřel okamžitě.

DVĚ LÁHVE VIRAGO CHAMPAGNE KE KARI S ČERSTVÝMI KREVETAMI. CHYBÍ UŽ JEN JEDNA INGREDIENCE: JEBEL KRONG. TĚŠÍM SE V ŠEST – CIRRELLA.

Jebel se přistihl, že se přihlouple usmívá, a rychle ten výraz zrušil. Jedním z nesporných výhod jeho dočasného přeložení ke zdejšímu týmu kontrolorů, byla Cirrella. Doufal, že setkání proběhne rychle a bez nehod, protože pak se toho budou moci ujmout diplomaté a různí xenoexperti a Jebel si bude moci užít dlouho očekávanou pauzu. Cirrella byla skvělá kuchařka a píchala, jako by to pokaždé mělo být naposledy. Jebel začínal mít podezření, že do ní začíná být zamilovaný.
Rozhlédl se po shromážděných hodnostářích a všiml si, že velvyslanec klábosí se skupinkou novinářů ze sítě. Pak zaměřil pozornost na svého parťáka. Urbanus vypadal jako řecký bůh, ale bůh honosící se místo štítu a oštěpu tuctovým šedým společenským oblekem. Vlasy měl tmavé, kudrnaté, pleť snědou, oči pronikavě modré. Jebel věděl, že se Cybercorp zabývá myšlenkou, zda by nebylo výhodnější dělat golemové androidy ošklivé, aby si lidé, kteří si jejich služby kupují, nepřipadali tak druhořadí. Při pohledu na Urbanuse chápal proč. Měl z golema nepříjemný pocit, který se zdvojnásobil, když pochopil, že Urbanus nejenom vypadá lépe než on, ale má také mnohem větší vědomostní základnu než on, dokonalé vystupování a desetinásobnou rychlost uvažování a sílu.
„Takže jim vyhovuje normální pozemská atmosféra a gravitace?“ zeptal se Jebel.
„Zdá se, že ano. Gravitace na jejich planetách se pohybuje od tří čtvrtin po dvojapůlnásobku zemské, přičemž ani atmosféra se příliš neodlišuje od pozemského normálu, takže by to mělo být v toleranci.“
Jebel už to všechno věděl – mluvil jen aby se uklidnil. Podíval se nahoru na poletující holokamery, a pak se ještě jednou rozhlédl po místnosti, která byla vybudována právě pro tuto příležitost. Znovu se spojil se superkou a zkontroloval stav zbraní ukrytých ve stěnách, i když to ve skutečnosti dělat nemusel, protože tohle měla pod kontrolou staniční UI.
Místností se rozlehlo zadunění a pak němž následovalo řinčení a skřípání zachycujícího se spojovacího mechanismu. Technické podrobnosti spojovacího uzlu byly odvysílány už před mnoha měsíci a na jejich podkladě bylo urychleně postaveno a nainstalováno tohle zařízení. Jebel se zaměřil na tu stranu místnosti, kde byly v trupu dvojité dveře. Jejich konstrukce mu o přicházejících hostech říkala něco, z čeho byl poněkud nervózní. Dveře měly pět metrů na šířku a tři na výšku. Lidé tak velké dveře nikdy nepotřebovali.
Urbanus poznamenal jakoby mimochodem: „Vidím, že máš na sobě pancíř.“
„Jsem od přírody opatrný,“ odpověděl a vzápětí se zamračil. Bylo mu trochu trapné, že na sebe začal být opatrnější právě po setkání s Cirrellou. „Dobrá, lidi,“ řekl do svého komunikátoru, „náš úkol znáte. Zbraně vytáhneme jen tehdy, když začnou střílet UI, a i potom pouze v sebeobraně. Našim hlavním cílem v takovém případě bude dostat odsud velvyslance a všechny ty dobré občany. Do té doby nedělejte žádné hlouposti… jen buďte připravení.“ Jebelovi se to příčilo. Na jedno straně bylo třeba projevit důvěru osobním setkáním, a tím, že souhlasili, aby proběhlo na této řádové stanici, projevili důvěru i Pradoři. Přesto se nedokázal zbavit pocitu, že velvyslanec a všichni ostatní v této místnosti jsou jen obětovatelnými šachovými figurkami v nějaké hře umělých inteligencí. Lidský velvyslanec – Jebel si pro sebe odfrkl – všichni věděli, kdo má v Řádu opravdovou moc.
Dveře cinkly, diagonálně se rozevřely a obě poloviny otáčivě zajely do stěny – podle pradorské konstrukce. Holokamery různých zpravodajských agentur poletovaly vzduchem nad Jebelem, aby získaly nejlepší výhled, přičemž tu a tam některá z nich odpálkovala konkurenci stranou. Jebel překontroloval pozice svých lidí z ostrahy a pak se, s Urbanusem po boku, přesunul za velvyslance, který vystoupil před dav. Měli jen jeden další doprovod: ženu jménem Linda Glacková. Spodní polovinu obličeje jí zakrývalo zařízení schopné vytvářet pradorskou řeč, napojené do superky za uchem. Její přítomnost byla jen preventivní, neboť Pradoři si měli překladače přinést.
Ze všeho nejdřív Jebela zasáhl pach; vlhký, slaný a lehce hnilobný, jako zápach zbytků vyvržených přílivem: rozkládajících se mořských řas a krabích krunýřů. Skoro čekal, že uslyší racky, ale místo toho k němu ze spojovacího tunelu, který byl teď odkrytý, dolehl hlasitý klapot. Nejdřív se objevil stín – který měl v sobě až příliš pohybu – a pak se vynořili Pradoři.
Byli dva a každý používal k chůzi příliš mnoho dlouhých nohou – proto ten klapot. Tyto končetiny vycházely z krunýřů, které zepředu připomínaly rovně postavenou a zploštělou hrušku. Byly žlutofialové, na okrajích zoubkované, a každý měl jakousi věžičku nesoucí soustavu rubínových očí, dvě zraková tykadla, zvednutá jako paličky na buben, a skřípající kusadla před hrůznými ústy. Před sebou mávali těžkými krabími klepety – takový byl aspoň celkový dojem. Jebelovi tito tvorové připomínali kraby houslisty, ovšem s krunýřem měřícím několik metrů v průměru.
Pradoři se nahrnuli dveřmi do místnosti a rachotivě zastavili před velvyslancem, který při spatření těchto tvorů o krok nebo o dva ustoupil. Rozhostilo se ohromené ticho. Po chvíli velvyslanec našel hlas.
„Vítám vás v—“
Ze spojovacího tunelu se ozval další hlasitý klapot. Dva tvorové, kteří již byli uvnitř, odcupitali stranou, každý jiným směrem ke stěnám místnosti. Vyšli dva další Pradoři a za nimi ještě dva. Nakonec prošel dveřmi větší jedinec – tmavší než ostatní, který měl na krunýři kolem skřípajících kusadel připevněna nějaká kovová zařízení. Toto monstrum bylo velké jako aerovůz.
„Abych podpořil klišé,“ pošeptal Jebel Urbanusovi, „mám z toho opravdu špatný pocit.“
Jebel si všiml, že na místě, kde se Pradorovy nohy napojují na krunýř, se drží tvor podobný vši, velký jako bota.
Velvyslanec znovu popadl dech. „Pradoři, vítám vás v lidském Řádu. Je mi velkým—“
Přerušilo ho chroupavé, syčivé bublání. Vzápětí převedl monotónní, nemodulovaný hlas pradorského překladače tento zvuk do slov. „Jsem Smršť, prvodítě kapitána Imanenceho.“
Jebel přemýšlel, jak to překladač udělal, že z databanky vybral právě tato jména. Působila poměrně zlověstně, obzvlášť když patřila monstrům působícím dojmem, že by dokázala roztrhnout keramal. O čem tito tvorové právě teď přemýšleli? Koukněte se na všechno to měkké a snadno rozkousatelné jídlo kolem?
Smršť své myšlenky vzápětí vyjádřil nahlas: „Vy lidé nám tuto stanici vydáte.“
Jebel se fascinovaně díval, jak menší Prador nalevo od Smrště vytáhl zpod sebe několik paží, z nichž každá končila složitou manipulační rukou držící něco, co jak vytušil, nebyly dary. Jedna věc připomínala starý Gatlingův kulomet, od něhož se táhly kabely a něco jako muniční pás do velké krabice, kterou měl tvor připevněnou na spodku krunýře. Z další věci se rovněž táhly kabely do této krabice. Jebel poznal pulsní pušku, přestože byla mimozemské výroby. Další předměty, které tvorové drželi, se nedaly poznat tak snadno, ale člověk jen věděl, že by se na ně raději díval z druhé strany.
„V tuto chvíli na vás míří mnoho zbraní ukrytých ve stěnách této místnosti,“ poznamenal velvyslanec. „Nevím, čeho byste chtěli dosáhnout—“
Smršť rychle vyrtazil vpřed, vymrštil klepeto, rozevřel je a v dalším okamžiku je stiskl kolem velvyslancova pasu. Jebel vytáhl dlaňovku a jak jí namířil na hrozivě mohutného Pradora, litoval, že nemá něco těžšího. Ozvalo se hrčivé burácení, jako když vítr prudce fouká do roury, a pak najednou místnost vyplnil ohlušující rachot, v němž zanikla vlna křiku a vřískotu. Jebel na Pradora vystřelil, ale výstřely z jeho zbraně nadělaly do tvrdého krunýře jen malé krátery. V dalším okamžiku do něho něco narazilo a vymrštilo ho to do vzduchu. Podprahově zahlédl roztrhaná lidská těla odhazovaná na hromadu k zadní stěně a rozmazanou čáru projektilů, která po té stěně přejíždí a vyrývá do ní dlouhou, hlubokou rýhu.
Probíječka.
Dopadl na podlahu. Všude kolem něho pršely úlomky rozžhaveného kovu. Měl vyražený dech. Překulil se a pokusil se vstát. Střílny všude kolem byly otevřené. Viděl, jak to jednoho menšího Pradora odmrštilo dozadu. Pancíř měl rozlámaný tak, že na jeho měkčím vnitřním těle držel jako úlomky ulity na rozdrceném měkkýši. Jeho bublavý křik zesílil a pak náhle ustal, když v jeho těle detonoval nějaký trhavý projektil, který tělo odmrštil a poskakující končetiny rozmetal všemi směry. Do stěny po levé straně vniklo něco velkého, co explodovalo, vychrlilo plamen z velké trhliny a umlčelo střílny nahoře. Ti z davu, kteří toho ještě byli schopni, prchali přes zadní část místnosti. Jebel se pokusil dát ruku pod sebe a zvednout se z podlahy, ale z nějakého důvodu se mu to nedařilo. Vzápětí zjistil, že mu pravice končí v lokti a že leží v lepkavé kaluži vlastní krve. Klesl zpátky. Dva golemové – kontroloři jako on – bojovali s jedním Pradorem zblízka. Ztratili oblečení a většinu syntetických tkání, takže to vypadalo, jako by na krabovitého tvora útočili dva lesklí kostlivci. Systematicky mu odtrhávali údy jeden po druhém. Další z tvorů se potácel do kruhu. Horní polovina jeho krunýře zmizela a uvnitř bublala groteskní směs obnažených orgánů. Smršť, který stále držel vzpírajícího se velvyslance, teď couvl ke vstupnímu tunelu. Ústup mu kryli jeho zbývající tři druhové. Následovaly dva výbuchy, které zasáhly dva z trojice Pradorů a rozmetaly jejich končetiny, krunýře a uvařené růžové maso všude kolem. Něco, co vypadalo jako metr dlouhý kus jater, sebou plesklo na Jebelovy nohy. Bublalo to a šířilo to kolem sebe pach vařených krevet.
„To není dobré. To není vůbec dobré.“ Urbanus byl najednou vedle něho, stahoval mu pahýl paže kusem drátu a snažil se ho postavit na nohy. Golem se vrhl ke Smršťovi a zbývajícímu malému Pradorovi. V místnosti bylo ještě několik lidí – tedy živých. Smršť jako by okamžik zvažoval situaci, pak stiskl klepeto a velvyslanec padl na podlahu ve dvou polovinách. Prador zakrvácené klepeto natáhl od sebe. Vzduch prořízl tyrkysový záblesk – klepeto ve skutečnosti skrývalo nějaké částicové dělo. Tři golemové skončili na podlaze s keramalovými kostmi roztavenými nebo roztříštěnými. Jedna střela zasáhla krunýř velkého Pradora, odrazila se od něj nahoru do stěny a tam explodovala. Když se dým rozptýlil, Jebel uviděl Smrště, jak se tlačí dopředu a znovu a znovu pálí tím dělem do střílen. Z prostoru za ním se vyhrnuli menší Pradoři, někteří tak nedočkaví, že lezli jeden přes druhého. Když ho Urbanus táhl pryč trhlinou v pancéřované stěně, Jebel zahlédl, jak jeden z čerstvých Pradorů zvedl lidskou nohu oddělenou od těla, kusadly z ní utrhl kus masa a začal je požírat.
To je ono, pomyslel si Jebel, velcí nepřátelští mimozemšťané, kterým chutná lidské maso. Byl to přesně ten scénář, s jakým by vás dnešní producent holofikcí vyrazil se smíchem ze dveří.
Jebel se sotva mohl bavit míň.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.