Pro Ravenora a jeho tým je situace čím dál vypjatější. Při vyšetřování obchodu s nebezpečnou psychotropní látkou zvanou flex se dostávají po imperiální hierarchii stále výš a místní legenda o arciďáblu vybičovala obyvatelstvo do náboženského šílenství, směřující k jednomu z Ravenorových pomocníků, mladého telepata Zaela.
Ravenor se teď musí víc než kdy jindy spolehnout na každého člena svého týmu, jestli chce zadržet vzedmutou vlnu Chaosu a zabránit katastrofě galaktických rozměrů. Na Eustis Majoris byly se skládají střípky prastaré technologické ohavnosti a všechno tu směřuje k tomu, že už brzy bude možná osud vesmíru záviset na jediném slově.
Druhý díl série o inkvizitoru Ravenorovi ze světa Warhammeru 40 000.
Brož., 352 str., překlad Marek Hrnčíř, obálka Wayne England, cena 339 Kč, vyšlo 26. 4. 2018.




Úryvek z románu:

TEHDY
Těsně po Ohnivém příboji, Bonnerův Cíl, Šťastný prostor, 402.M41

„Ty.“
Hlas byl tak dunivý, tak velice, velice hluboký, že to jediné slovo zarezonovalo jako seismická vlna. Po velkém obchodním salónu se rozlehl vzrušený šum. Lidé se po nás začali dívat. Někteří si raději vzali svoje pití a přesunuli se jinam. Dobře věděli, co to je.
Implantované oči všech přítomných Bdělých, zelené a chladné, se rovněž otočily, aby sledovaly konfrontaci. Ale nezasáhnou. Ne, pokud nebude porušen kodex Cíle.
„Ty,“ zopakoval ten hlas.
Ke cti muže v kabátě z ještěří kůže je třeba přičíst, že se neotočil. Dál seděl u jednoho z nejvyšších stolů a věnoval se jednání s dvojicí dálkových obchodníků. Oba obchodníci začali nervózně těkat pohledy k postavě stojící za zády muže v kabátu z ještěří kůže.
„Já… já myslím, že mluví na vás,“ zamumlal jeden z nich.
„Nemám tady nic do činění s nikým kromě vás dvou gentlemanů,“ odpověděl muž v kabátě z ještěří kůže hlasitě. Zvedl ze stolu ubrousek, na který obchodníci právě načmárali odhad nákladů. „Takže, tohle číslo mi připadá hodně vysoké—“
Dálkoví obchodníci si odsunuli židle od stolu a vstali. „Naše obchodování je u konce,“ řekl jeden z nich stroze. „Nechceme být zapletení do… ať už je to cokoliv.“
Muž v kabátě z ještěří kůže udělal ts-ts a také vstal. „Tak posaďte se přece,“ řekl obchodníkům. „Objednejte si další láhev amaseku na můj účet. Jen tohle vyřídím a můžeme pokračovat.“
Pak se otočil. Pomalu zvedal hlavu, až pohlédl přímo do obličeje muže, který jej vyrušil při jednání.
Lucius Worna se živil jako lovec odměn už půl druhého století a každičká sekunda z těch divokých let se mu natrvalo vepsala do tváře. Celá jeho hlava, vyholená až na vybělený pruh uprostřed, byla jedna velká jizva. Rty a obočí mu protínaly hluboké kaňony nafialovělé barvy, které vytvářely bělavé hřebeny na jeho tvářích a bradě. Z uší a nosu mu zbyly jen špatně vyhojené pahýly chrupavek. Staré rany se mu vzájemně překrývaly v divoké spleti, jizvy měl i na jizvách. Krunýř, který měl na sobě, byl vycíděný tak, že se leskl jako perleť. Dokonce i bez něj by byl pořádný kus chlapa.
„Mám zatykač,“ prohlásil Lucius Worna.
„Určitě z něj máš velkou radost,“ odpověděl muž v kabátě z ještěří kůže.
„Na tebe.“
„To si nemyslím,“ řekl muž v kabátě z ještěří kůže a začal se otáčet.
Lucius Worna zvedl levou tlapu a ukázalmu tablet zatykače. Objevil se hololitický obraz mužovy hlavy, který se pomalu otáčel.
„Armand Wessaen. Dvě stě sedmdesát osm bodů obvinění včetně podvodu, zneužití úřední moci, defraudace, ilegálního obchodování, těžkého ublížení na zdraví a masové vraždy.“
Muž v kabátě z ještěří kůže ukázal štíhlým, pěstěným prstem na obrázek na tabletu. „Jestli ti připadá, že tenhle se mi byť jen vzdáleně podobá, tak nejsi ve své práci moc dobrý.“
Dálkoví obchodníci ním se zachechtali. „Jdi si po svých, lovče odměn,“ řekl jeden z nich, jak se mu vrátilo sebevědomí. „Každému hlupákovi musí být jasné, že tady náš přítel není tím, koho hledáš.“
Lucius Worna dál hleděl na muže v kabátu z ještěří kůže. „Tohle je obličej, se kterým se Wessaen narodil. Už si ho mnohokrát změnil, aby se vyhnul autoritám. Na Hesperu jen tak tak unikl smrti upálením a pak z té planety uprchl tak, že se nechal propašovat po kouskách.“
„Já si myslím, že jsi to přehnal s pitím,“ zasmál se jeden z obchodníků.
„Mě je jedno, co si myslíte,“ řekl Worna. „Já vím, co vím. Armand Wessaen se na Hesperu nechal ilegálním chirurgem fyzicky rozebrat. Jeho jednotlivé součásti – ruce, oči, končetiny, orgány – byly naroubovány na kurýry, bílé koně, kteří je vyvezli z planety. Samotný Wessaen v těle vyrobeném z transplantátů odejmutým těm bílým koním letěl za nimi. Později je povraždil, aby jim nemusel zaplatit, co jim slíbil, a znovu se poskládal. Až na… obličej. Ten má bílý kůň, kterého jsi ještě nenašel, že, Wessaene? Proto se teď snažíš dojednat si přepravu na Sarum.“
Worna pohlédl koutkem oka na oba obchodníky. „O tom s vámi jedná, že? Že jej vezmete na Sarum.“
Obchodníci se po sobě podívali. Jeden z nich váhavě přikývl.
„To je ale vážně pitomost,“ ušklíbl se muž v kabátě z ještěří kůže. „Jmenuji se Dryn Degemyni a jsem skutečný obchodník. Co tady říkáte je… snůška nesmyslů. Takže já jsem se jako rozřezal na kusy? A odeslal jsem se z planety, jeden kousek po druhém, přišitý na jiné lidi? A teď jsem se jako zase slátal dohromady?“ Zasmál se. Pár přihlížejících se zasmálo s ním.
„Neslátal. Chirurgicky sestavil. Za tuto operaci jsi zaplatil čtyři sta tisíc korun, které jsi defraudoval Sdružení veteránů gardy na Hesperu, když jsi u nich dělal pokladníka. Ti si mne najali, spolu s rodinami bílých koní, které jsi využil a zabil.“
„Už mne začínáš otravovat,“ řekl muž v kabátu z ještěří kůže. „Odprejskni.“
Lucius Worna upravil nastavení zatykače. Snímek hlavy se změnil. „Chybí jen obličej. A tohle je tvář bílého koně, kterého jsi použil, aby ho sem propašoval.“
Dálkoví obchodníci najednou začali couvat. Hololitický snímek se teď dokonale shodoval se vzhledem muže v kabátu z ještěří kůže.
Muž si smutně povzdechl, jako kdyby z něj unikl všechen vzduch, a svěsil hlavu.
„Armande Wessaene,“ odříkal Worna. „Zatýkám tě za—“
Pravice muže v kabátu z ještěří kůže se míhla vzduchem a zasáhla lovce odměn do obličeje. Lucius Worna zavrávoral a upustil tablet zatykače. Jeho pravá tvář byla rozříznutá až na kost. Krev byla všude.
Mezi přihlížejícími se ozvalo překvapené mručení. Nikdo úplně nechápal, co se právě stalo. Pohyb muže v kabátu z ještěří kůže sotva postřehli, natož aby viděli, jak vytáhl zbraň.
Lucius Worna svoje děsivé zranění ignoroval. Rezignovaně si povzdechl a vrhl se na svou kořist.
Wessaen uskočil stranou a snadno se svému velkému, nemotornému protivníkovi vyhnul. Pohyboval se jako rtuť a jak se sehnul pod Wornovýma nataženýma rukama, zaútočil bočním kopem.
Mělo to být asi tak stejně účinné, jako nakopnout Čepel zmaru. Aessaen byl štíhlý a neozbrojený. Že se pokouší o zápas s obrem v energetické bojové zbroji se zdálo být naprostým šílenstvím.
Ale jeho kop pokračoval a Lucius Worna byl odhozen stranou silou, kterou ani tlumiče setrvačnosti jeho obleku nedokázaly úplně pohltit. Narazil do stolu, převrhl sklenice s pitím a dvě židle. V příštím okamžiku po něm muž v kabátě z ještěří kůže skočil, pravou ruku napřaženou k útoku na šíji.
Přihlížející na okamžik zahlédli jeho ruku zblízka a pochopili. Mezi prostředníčkem a prsteníčkem se rozevírala jako okvětní lístky květiny a z otvoru vyčnívala dvoubřitá čepel. Naroubovaná zbraň. Implantát. Nepřirozeně vykřivené prsty jako by tvořily jakýsi jílec se záštitou.
Worna muže v kabátu z ještěří kůže popadl za paži a přehodil si ho přes rameno.
Muž udělal ve vzduchu přemet, vyrovnal svůj pád a odrazil se nohama od opačného konce stolu. Jeho druhý konec se při tom vymrštil a tvrdě zasáhl Worna do brady. Worna se zapotácel. Wessaen přistál na podlaze salónku a znovu zaútočil.
Přihlížející z celého obchodního salónku se natlačili blíž, aby si vychutnali, čeho se stali šťastnou náhodou svědky. Někteří z nich už toho lovce odměn při práci viděli. S někým takovým jste se nezapletli, pokud jste nebyli cvok, sebevrah nebo—
Nebo něco úplně jiného.
Něco napěchovaného rouby, žlázami a implantáty. Něco tak upraveného, že by se to dalo bez váhání označit za monstrum. V tomhle boji byl outsider jasný. A navzdory fyzickému vzhledu a kondici byl tím outsiderem Lucius Worna.
Na něco takového samozřejmě chtěli všichni přítomní sedadla v první řadě.
Worna zaútočil na muže v kabátu z ještěří kůže dvěma tvrdými údery pěstí. Každý z nich by mu prorazil lebku, kdyby jej zasáhl. Ale Armand Wessaen jako by proklouzl kolem a pěsti zasáhly jen vzduch. Přitom zasadil dva vlastní údery: naroubovanou čepelí sekl Worna do levého obočí a levou pěstí udělal důlek do jeho naleštěného hrudního krunýře.
Worna pozpátku odvrávoral.
Wessaen vytáhl levou rukou z kapsy kabátu z ještěří kůže cisora. Teplo jeho dlaně velkého, černého tvora podobného brouku probudilo a jeho kusadla ostrá jako břitva začala cvakat a vibrovat.
„Dneska sis vybral špatného muže,“ zasyčel a znovu se vrhl vpřed.
Worna se rozmáchl, ale jeho pěst opět zasáhla jen vzduch. Wessaen hbitě odtancoval nalevo a bodl naroubovanou čepelí pod Wornův levý ramenní chránič. Okamžitě nůž zase vytrhl a uskočil před odvetným úderem. Po levém bicepsu lovce odměn stékala krev.
Worna se otočil v pase a sápal se po svém protivníkovi. Wessaen se neuvěřitelně rychle stáhl, pak se hbitě převalil kotoulem na stranu a znovu vyskočil na nohy za svým těžkopádným protivníkem. Cisor se zakousl do jeho bederního krunýře a jeho kusadla jim prošla, jako by to byl papír.
Worna uskočil, ale bez ohledu na to, jak rychle se otáčel, byl jen hřmotný těžkooděnec a Wessaen se vždycky nějak ocitl za ním, rychlý jako blesk. Wessaenovy žlázy produkovaly cosi skutečně výkonného a jeho předělané, silně upravené tělo pulzovalo hyperaktivní energií.
Worna podnikl další zoufalý pokus ho chytit. Wessaen jej kopl do obličeje a plynule přešel do bodnutí naroubovanou čepelí. Čepel prorazila krunýř lovce odměn na břiše. A uvízla v něm.
Wessaen polkl.
Worna chytil muže v kabátě z ještěří kůže za pravé zápěstí a vykroutil si naroubovanou čepel z břicha. Cisor v mužově levé ruce zastříhal kusadly a Worna popadl svého protivníka i za druhé zápěstí.
Wessaen vytřeštil oči. Díky implantovaným žlázám byl rychlejší, než mohutný lovec odměn a skoro stejně silný. Skoro.
Worna napjal svaly a zvedal mužovo pravé zápěstí, až je dostal před jeho obličej. Oba zápasnící se vzájemně blokovali, svaly se jim chvěly vyrovnanou zuřivostí. Worna pomalu nakláněl hlavu dopředu.
A překousl naroubovanou čepel vedví.
Wessaen vykřikl. Lucius Worna se zasmál, hlubokým, dunivým smíchem, a vyplivl zlomenou čepel. Pak pustil Wessaenovu pravici a trhl mu druhým zápěstím, až natáhl Wessaenovu levou ruku a zespod do ní udeřil uvolněnou pěstí.
Levé předloktí muže v kabátě z ještěří kůže se s prasknutím lámané kosti ohnulo nepřirozeným směrem. Přihlížející bezděčně zamrkali.
Cisor dopadl na podlahu a začal požírat koberec. Wessaen se znovu rozeřval, ale hned zase zmlkl, když ho Wornova pěst zasáhla do tváře, až vyletěl do vzduchu a dopadl na zem. „A pohádky je konec,“ řekl Lucius Worna.
Nevšímaje si krve, která mu crčela z ran, vykročil k muži na podlaze. Wessaen tam ležel jako hromádka neštěstí, přeraženou ruku natočenou ve špatném úhlu jako ulomenou větev. Sténal a z rozbitých úst se mu objevila krvavá pěna.
„Mám zatykač,“ zahřímal Worna hlasem tektonických desek posouvajících se po sobě.
Wessaen vtáhl pahýl ukousnuté čepele dovnitř ruky a zavřel ji, pak zašátral v kapse svého kabátu, až se mu prsty sevřely kolem píšťalky.
Poslední záchrana.
Stála ho jmění, vlastně víc, než všechny jeho tělesné úpravy a zdokonalení, a ještě nikdy ji nemusel použít. Ale věděl, co dělá. A jestli někdy existoval správný okamžik na to ji vytáhnout, pak rozhodně teď.
Vlastně to ani nebyla píšťalka. Jen kousek opracovaného kamene, vyhloubený postupem, který nebyl v Imperiu znám. Ale fouknout do ní byl způsob, jak ji aktivovat.
Wessaen foukl.
Všichni přihlížející zamrkali. Sklo na stolech v salónku popraskalo. Bioluminiscenční koule visící v obřích hroznech pod vysokým stropem salónu zamrkaly. Všichni forparsi v místnosti se svalili na zem a z uší jim tekla krev.
Deset metrů od Armanda Wessaena se prostoročas vyboulil a praskl. Povrch okolního vzduchu začal bublat a odkapávat jako emulze starého ferotypového piktu vystavená plameni. Z tavící se, bublající hmoty se vyloupl kypící duhový vír, otevřel se do existence a z víru vystoupil pes.
Nejprve to byla jen kostra, která se jim zhmotnila před očima. Pak se v jejím hrudním koši materializovaly orgány, vytvořilo se tkanivo krevní soustavy, narostly svaly, šlachy a kůže. Všechno se to zpevnilo a odělo to jeho páchnoucí žluté kosti masem.
Vzhledem se to podobalo spíš hyeně. Přední nohy to mělo dlouhé, hřbet svažující se ke kratším zadním končetinám. Mělo to masivní lebku se silnými čelistmi a dlouhými žlutými zuby, které dokázaly prokousnout cokoliv, dokonce i keramitovou zbroj. V kohoutku to bylo dva metry vysoké.
Oči to mělo bílé, srst na shrbeném hřbetě černou a štětinatou.
Zvědaví diváci začali ustupovat. Obchodníci a kupci shromáždění v salónu se dali ve slepé panice na útěk, spolu s personálem. A neutíkali jen před vzhledem té bestie, ale i před jejím pachem. Odporným smradem warpu.
Worna se k tomu otočil čelem a vytáhl ze svého postroje popravčí meč. Věděl, že to skončí rychle, stejně jako věděl, že se mu ten konec nebude líbit.
Wessaen se navzdory svým zraněním rozesmál. „Narazil jsi na špatného muže, ty ubožáku! Na špatného muže!“
Vír vybledl. Pes, který už byl plně materializovaný, pomalu vykročil vpřed, připravený vymrštit se a vypořádat se s kořistí, kterou byl přivolán zabít.
Pak se na psa sesypali Bdělí a začali do něj sekat svými jedenapůlručáky. Čepele se míhaly vzduchem a zakusovaly se do něj. Pes se svinul a otočil se, ale už bylo příliš pozdě. Bdělí jej za méně než dvacet vteřin rozsekali na krvavé cáry a úlomky kostí.
Pak se všichni obrátili jako jeden na Worna. V dokonalém souladu opřeli svoje zakrvácené meče hrotem o podlahu a rukama s propletenými prsty se opřeli o jílec.
„Ach, Trůne, ne…“ zachrčel muž v kabátě z ještěří kůže.“
„Kodex,“ řekl Worna. „Kodex Cile. Není zde povolená žádná zbraň s dosahem delším, než lidská ruka. A tohle urazilo delší cestu, než na dosah ruky.“
Worna zvedl cisora. Kroutil se mu v ruce a cvakal kusadly. „Ten bílý kůň chce zpátky svůj obličej,“ řekl.
A v příštím okamžiku začal muž v kabátě z ještěří kůže řvát doopravdy.

„Svatý Trůne,“ poznamenal Ornales. „Vážně si nemyslím, že potřebujeme být u tohohle.“
Salón svobodného obchodu páchl krví a ostatními, nepříjemnějšími věcmi. Personál pod přísnými pohledy Bdělých skrápěl podlahu hadicí. Několik obchodníků se pod příslibem pití zdarma váhavě vracelo. Obchod zůstává v Bonnerově Cíli za všech okolností obchodem.
„Ne, myslím že potřebujeme,“ odpověděl Siskind svému prvnímu důstojníkovi.
„S takovými jako je on přicházejí potíže.“
„Jen pro ty, po kterých jde,“ odpověděl Siskind. „Jdeme.“
„Co chcete?“ zeptal se Lucius Worna, když k němu přistoupili, a stěží se na ně podíval. Zrovna dosbíral označené a očíslované kousky Armanda Wessaena do oddělených kryoschránek, které mu drželi jeho servitoři.
„Chci si najmout vaše služby,“ prohlásil Siskind.
Worna se narovnal a prohlédl si lodního kapitána. „Určitě? Některým lidem se pak nelíbí, co dostanou. Jestli je to novoroční přání, tak na to zapomeňte. Jste opilý. Běžte se z toho vyspat.“
„Novoroční přání?“
„Koukněte se na svůj chron, kapitáne,“ zabručel Worna a vrátil se ke své práci. „Imperiální kalendář se každou chvíli posune o další bezvýznamnou číslici. Nový rok. Jestli jste slavili a teď si chcete vyrovnat nějaký starý dloužek, vyspěte se na to. Ráno tu pořád ještě budu.“
„Ne,“ řekl Siskind. „Já vím, co dělám. Potřebuji služby hledače odměn. Jsem připraven za ně zaplatit.“
„Kolik?“ zeptal se Worna.
Siskind se podíval na Ornalese. „Tvacet táců. Plus deset procent podílu na zisku, když nějaký bude.“
Lucius Worna upustil ještě se chvějící ruku do jedné z kryproschránek a zavřel víko. Podíval se na Siskinda. „Získal jste si mou pozornost,“ zavrčel. „O jaký zisk tady jde?“
„Víte, pořád tak trochu krvácíte tady…“ řekl Ornales nesměle a ukázal na mužův obličej.
„Jo,“ přisvědčil Worna. „Chceš mi to zašít, milánku?“
„N-ne, já jen—“
„V tom případě to udělám, až se k tomu dostanu,“ řekl Worna. „Tak o co jde?“
„O šest, možná sedm milionů v prvním roce.“
„Takže deset procent? To je vážně balík. Co je to za práci?“
„Potřebuji, abyste pro mne někoho našel.“
„Tím se živím.“
„Měl jsem se tady s někým setkat, tady v Bonnerově Cíli. S dobrým přítelem. Jmenuje se Thekla.“
„Tak se po něm podívejte.“
„To už jsem udělal,“ odpověděl Siskind. „Není tady. Říkal mi, že tu bude na Ohnivý příboj, ale není tu. Kdyby odletěl na nějakou obchodní cestu, nechal by mi zprávu v osobní schránce. Ale nenechal.“
„Proč je to tak důležité?“
„Vím, že má nepřátele.“
„Ano?“
Siskind pokrčil rameny. „Chci vás najmout, Worno. Abyste našel mého přítele nebo toho parchanta, který ho zabil, než se dostane sem. Závisí na tom hodně.“
„A kdo by ten parchant mohl být?“ zeptal se Worna.
„Gideon Ravenor. Imperiální inkvizitor. Je to problém?“
„Ani v nejmenším,“ řekl Lucius Worna.



Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.