Inkvizitor Ravenor pokračuje v pronásledování arcikacíře Zygmunta Molotcha – a lov na něj se pro něj změnil v posedlost. Touha ulovit svou kořist jej ovládá natolik, že neuposlechl přímý rozkaz Inkvizice a stal se i s celým svým týmem odpadlíkem. Jak Ravenor se svými věrnými obstojí proti neuvěřitelně mocnému a prohnanému nepříteli a budou schopni přinést pro záchranu situace oběť nejvyšší?
Ravenor: odpadlík je triumfálním zakončením trilogie Dana Abnetta Ravenor.
Brož., 398 str., překlad Marek Hrnčíř, obálka Wayne England, cena 349 Kč, vyšlo 21. listopadu 2018.




Úryvek z románu:

Zvládnou osm rituálních vražd za tři hodiny, to chtělo určitý druh člověka, a on k tomu druhu bezpochyby patřil.
Každá z vražd byla naprosto náhodná a od ostatních se lišila, každá byla provedena úplně jinou metodou a zbraní. První, ukradeným nožem, vypadala jako přepadení v temné uličce. Druhá, uškrcením, měla rysy sexuálního zločinu. Třetí a čtvrtá se později budou jevit jako výsledek hádky dvou opilců nad kartami, kteří se zastřelili navzájem. Pátou, otrávením, přičte každý ohledávač medicae špatně uchovaným škeblím. Šestá a sedmá, které byly rovněž provedeny současně, byly popravy elektrickým proudem a bude to vypadat, že je mají na svědomí špatné rozvody v habitátu. Osmá, nejodpornější, byla naaranžovaná tak, aby vypadala jako domovní loupež, která se vymkla z ruky.
Dostihla jej až při osmé vraždě. Místní zastavárník a občasný přechovávač kradeného zboží, vlastnil dům u spodního chodníku za basilikou Mechanicus. On vnikl dovnitř zadní kuchyní, zastavárníka zastihl samotného v jeho uzavřené pracovně a ubil jej votivní soškou svatého Kiodruse.
Pak sebral ze zastavárníkova sejfu pod podlahou nějaké papírové peníze a zlaté cihličky, aby podpořil zdání loupežné vraždy.
„Co to děláš?“ zeptala se a opatrně vyšla z temné místnosti za jeho zády. V uzavřeném prostoru byl zřetelně cítit ostrý, kovový zápach krve.
Stále skloněný se po ní ohlédl přes rameno. „Co je třeba.“
Natáhl ruku a něco udělal se zakrváceným tělem.
„To nebudeš potřebovat,“ dodal.
Mířila mu na temeno hlavy Hostekem 5 s krátkou hlavní. „Já posoudím, co potřebuji,“ odpověděla.
„Vážně, nebudeš ho potřebovat,“ zopakoval to a tentokrát použil svůj velitelský hlas.
Ruka s pistolí jí trochu klesla, ale byla silná a dobře vycvičená. Svou zbraň neodložila.
„Ty ses musel zbláznit,“ řekla. „Řekli ti, abys zůstal v exklávě. Utajení je klíčové. Když se budeš potulovat venku, objeví nás. A tohle… tohle zabíjení…“
Její hlas se na tom slově zadrhl. Leyla Slade nebyla nijak háklivá. Sama odpravila svůj díl lidí, ale vždycky to byla profesionální práce. Nikdy nezabíjela pro potěšení nebo z nějaké své psychické úchylky.
Zklamal ji, to bylo vidět. Ne že by mu na tom záleželo, Leyla Slade nebyla z širšího hlediska příliš důležitá. V tuto chvíli ale existoval dobrý důvod mít ji na své straně. Byla jednou z mála spřátelených bytostí ve vesmíru. Ve tváři jí viděl znechucení, jako kdyby po ní chtěli, aby pečovala o malého sociopata. Nechápala to. Rozhodl se, že je čas, aby pochopila.
Když nic jiného, nelíbila se mu představa, že jej považuje za zvrhlého maniaka.
„Myslíš si, že zabíjím kvůli vzrušení?“ zeptal se.
Leyla pokrčila rameny. „Vypadá to, jak to vypadá. Mě je jedno, co jsi za exota. Platí mne, abych na tě dohlédla. V toto chvíli to znamená odtáhnout tě zpátky do exklávy.“
Vstal a změřil si ji. Tělo na podlaze leželo v nevzhledné hromadě, jedna trepka mu sklouzla z nohy, jedna noha v ponožce otočená v pravém úhlu. Šaty měl zmačkané a potrhané zuřivostí útoku. Votivní soška svatého Kiodruse změnila zastavárníkův obličej v krvavou kaši.
„A co když se do exklávy vrátit nechci?“ zeptal se.
„Nejsem si jistá, jestli tě k tomu mohu donutit. O tvých schopnostech nepochybuji. Na druhé straně, určitě bychom si ublížili navzájem. Hodně.“
Přikývl a usmál se. Byl to upřímný úsměv. „Ano, věřím, že ano. Líbíš se mi, protože jsi v tom směru upřímná. Opravdu bychom jeden druhému ublížili. Nedělejme to.“
„Nedělejme to. Souhlas. Takže se vrátíš?“
„Brzy. Nejprve si spolu promluvíme, Leylo.“
Pozvedla pistoli. „Ne. Žádné smlouvání. Vrátíme se.“
Přikývl, napůl odvrácený, a přitom udělal rychlé, stěží postřehnutelné gesto pravou rukou. Leyla zamrkala, cítila lehký úder do zápěstí, a v příštím okamžiku držel její Hecuter 5 on.
Namířil na ni. Očekával vztek, zděšení, možná dokonce marný pokus získat zbraň zpátky.
Místo tohle řekla. „Tohle mě musíš naučit.“

Odstranili ze zastavárníkova domu usvědčující stopy a oběť nechali ležet na podlaze její pracovny, vedle otevřeného sejfu v podlaze. Trpělivě stál, dokud mu vlhkým kapesníkem neodstranila kapičky rozstříknuté krve z obličeje a krku. Vzhledem k jeho černému oděvu nebyla nikde jinde vidět.
„Lupič by založil požár, aby zamaskoval vraždu, kdyby se mu loupež vymkla z ruky,“ nadhodila. „Aha…“
Už převrhl miskovou lampu a v rohu koberce poskakovaly modré plamínky.

Pět ulic od zastavárníkova bytu vešli do malé jídelny a posadili se ke stolu vzadu. Leyla to místo vybrala kvůli přítmí a aby byli co nejdále od ulice. Objednala džbánek vody s okvětními lístky, zavařeninu, cauldro sladké rýže čail s citronem a karafu místního červeného vína.
„To je hezké,“ řekl.
„Není. Pořád máš moji pistoli.“
Ukázal jí svoje ruce, dlaněmi nahoru. Byly velice bledé a úplně prázdné.
Zamračila se a sáhla si pod bundu. Její Hostec 5 byl bezpečně v pouzdru.
„Tohle mě taky musíš naučit.“
„Jestli chceš. Ráda se učíš?“
„Některé věci. Mám talent a ten zvedá mou cenu na trhu. To, co už umím, postačuje, aby byl můj pán spokojený. A naučil mne něco z toho, co umí on.“
„Tomu věřím.“
„Ale děvče se vždycky rádo naučí něco nového. Od muže, jako jsi ty—“
„Jako jsem já? Má milá Leylo, ještě před několika minutami jsi mne považovala za vražedného devianta. Maniaka.“
Pokrčila rameny. „Nadaného,“ řekla.
Zasmál se. Ta holka je číslo. Až přijde ta chvíle, možná ji dokonce ušetří. Nebo ji alespoň zabije milosrdně.
Donesli jídlo. Servírka si jich sotva všimla. Páreček, který zaskočil na pozdní sváču. Dívka z jiné planety, vysoká, s postavou plavkyně, krátkými světlými vlasy a tvrdým, nepromíjejícím výrazem, a co? Její milenec? Její zaměstnavatel? Štíhlý muž, důstojný, oblečený v černém, s bezvousým obličejem, který byl sice docela pohledný, ale zdál se být podivně asymetrický.
Leyla si nabrala rýži. „Chtěl sis promluvit.“
Nalil si víno. „Už je to šest měsíců, co jsme odletěli z Eustis Majoris,“ řekl. „Po celou tu dobu jste mne chránili. Ukrývali jste mne, starali se o mě.“ „Kvůli bezpečnosti.“
„Chápu. Oceňuji to. A i když jsem to neřekl, oceňuji i úsilí, které jste ty a ostatní vynaložili, abyste mne udrželi v bezpečí.“
„Nevypadá to tak. Při první příležitosti jsi nám vyklouzl a vydal ses do neznámého města zabíjet.“
„Je to tak,“ přikývl.
„Takže?“ Nechtělo se jí říct mu pravdu. Nebylo třeba věšet mu na nos, že jí její pán řekl, aby jej nechala utéct a monitorovala ho.
‚Náš chráněnec z toho začíná cvokatět, Ley,‘ řekl Orfeo Culzean. ‚Nudí se, přechází sem a tam po kleci. Nech ho chvíli proběhnout. Ať si myslí, že nám utekl. Dej mu hodinu nebo dvě náskok, ale drž se ho za šos a přiveď ho zpátky, než, hmm, já nevím, se pokusí svrhnout planetární vládu nebo něco takového.‘
Leyla Slade se zasmála. „Dohlédnu na něj,“ slíbila. „Jestli touží jen po troše čerstvého vzduchu…“
Molotch si vzal špetku rýže, přidal zavařeninu a strčil si to do úst. Rozžvýkal to a pak to spláchl douškem vody.
„Potřeboval jsem vypadnout,“ řekl. „Už se mnou manipulovali dost dlouho. Vy a předtím Sekretisté v Petropoli. Můj život se řídil jízdními řády jiných. Potřeboval jsem se projít, svobodně.“
„Kdybys o to požádal, dalo se to zařídit.“
„Kdyby to bylo zařízeno, tak by to nebylo svobodně, ne?“
„Pravda,“ uznala.
Opřel se. „Na Eustis Majoris jsem byl tak blízko, Leyo. Byl jsem tak blízko něčemu mimořádnému, něčemu, co by změnilo Impérium navždy. Pravděpodobně tak, že by ho to zničilo. Ale přemohli mne a já jsem neuspěl a ty a tvůj pán jste tam byli, abyste mne vytáhli z ohně a dopravili do bezpečí. Teď s tvým pánem pracuji na novém plánu.“
„Ale?“
„Víš, komu sloužím, Leylo?“
„Sám sobě? Dávnému plánu Cogitae?“
„Ano, ale především?“
Pokrčila rameny.
„Jejich jména nahlas nevyslovím, jinak by se všechno jídlo v tomhle podniku zkazilo a víno by se změnilo v ocet. Jsou to zhoubné síly.“
„Chápu.“
„Dobře. Takže víš, musím jim poděkovat. Přestože moje akce na Eustis Majoris selhala, vyvázl jsem živý, takže mohu pokračovat v práci. Za to musím náležitě poděkovat.“
„Orfeo by—“
„Drahý Orfeo doopravdy nechápe. Nevím, co ti řekl, že je, Leyo, ale je to žoldák. Prostitut. Chytrý, zručný, nadaný… ale pracuje za prachy. Já to co dělám nedělám pro peníze, ani kvůli moci v tom smyslu, jak se moc chápe v Impériu lidí. Nejspíš jsem velice silně nábožensky založený muž.“
„Takže tohle mělo být poděkování?“ zeptala se a usrkla vody.
„Starým bohům, kterým sloužím. Musel jsem je usmířit, uctít je. Musel jsem obětovat, abych jim poděkoval za osvobození, i když to znamenalo riskovat prozrazení. Oběť musí být osminásobná, protože osmička je symbol, osm vrcholů. Obyčejný uctívač by zabil osm lidí v osm ráno v osmém domě na osmé ulici osmé enklávy, ale něčemu tak primitivnímu se já vyhýbám. Agenti Trůnu by okamžitě rozpoznali okultní symbolismus. Tak hloupí nejsou ani oni. Proto jsem zvolil osm obětí, které se budou při zběžném vyšetřování zdát náhodné a navzájem nesouvisející.“
„Ale pořád mají rituální význam?“
Přikývl. Snědl pár soust a napil se vína. Dolila mu sklenici. „Ten žebrák v temné uličce. Zasadil jsem mu osm ran nožem, který vážil osm uncí. Udělal jsem to osm minut před celou hodinou. Služka měla na levém stehně osm znamének a uškrtit jí mi trvalo přesně osm minut. Oba hráči měli v kartách dvě osmičky a padlo osm výstřelů. A tak dále. Zastavárník, zabitý osm minut po celé, byl zabit přesně osmi údery, ani o jeden víc, ani o jeden míň, a zrovna počítal účetnictví za osmý fiskální měsíc. Všechna těla jsem označil jistými runami vodou, která se už dávno vypařila. Byl to rituál, Leyo. Byly to oběti. Nebyl to čin psychopata.“
„Teď to chápu,“ řekla.
Připadalo mu, že její odpověď možná byla ironická. Stejně se vlažně usmál a napil se vody.
„Tak mimořádné lpění na detailech,“ pokračovala a vzala si trochu rýže. „Všechno to naplánovat…“
„Učili mne improvizovat. Nechci být hrubým, Leylo, ale já nepřemýšlím jako ty. Můj mozek nefunguje jako ten tvůj.“
„Skutečně?“
„Byl jsem od narození trénovaný využívat plnou dynamiku své mysli. Cvičený v noetických technikách, které mi poskytují výhodu. Víc, než jen výhodu. Co by někdo jiný musel plánovat týden, já dokážu v mžiku.“
„Skutečně?“ zopakovala.
Ta povýšenost v jejím hlase jej bavila. Výsměch. Chovala se k němu blahosklonně.
„Skutečně, Leylo. Nevychloubám se, ani se nepředvádím. Tohle Cogitae dokáže s lidskou myslí. Tak například kritické pozorování. Schopnost číst nízkoúrovňovou, pasivní řeč těla. Schopnost všímat si a porovnávat. Analyzovat. Předpovídat.“
„Dokaž to.“
Pozvedl svou sklenici a usmál se. „Kde bys chtěla, abych začal?“ zeptal se.
„Prostě někde začni.“
„Kolik knoflíků měla za servírka na korzetu?“
Leyla se nahrbila. „Šest.“
„Šest. Správně. Dobře. Kolik jich bylo rozepnutých?“
„Dva,“ odpověděla.
„Všímavá. Horní dva?“
„Ne, jeden horní a jeden spodní. Má široké boky.“
„Opět skvělé. Vážně nemáš výcvik Cogitae, Leylo?“
Odfrkla si. „Tohle dokazuje jen že oba rádi koukáme po hezkých děvčatech.“
„Oblečených v—?“
„Cože?“
„Oblečených v—?“
„Korzetu?“
„Z hedvábí z—?“
„Hesperu.“
„Dobře, ale ne. Ze Sameteru. Má těsnější osnovu a vypadá trochu jako zmačkaně. A knoflíčky byly vyrobené na Gudrunu.“
„Skutečně?“
„Byly zlaté a měly punc. Když se naklonila…“
Leyla postavila svou sklenici. „Tohle si už vymýšlíš.“
„Myslíš? Ten muž v boxu vedle nás. Prošli jsme kolem něj cestou sem. Obchodník na volné noze, ozbrojený. Kde má ukrytou zbraň?“
„V levé podpaží. Všimla jsem si boule. Taky má v pravé botě dýku, pod záložkou kalhot.“
„Jsi všímavá.“
„Vědět je moje povolání.“
„Měl knírek trochu delší nalevo nebo napravo?“
„Já… co na tom záleží?“
„Kratší napravo, protože kouří obskuru z dýmky a vousy na straně, kde svírá náustek, rostou pomaleji. Dá se to vyvodit i s jeho zacházení s tyčinkou lho. Jak ji drží a potahuje z ní. Co to znamená?“
„Že bude nepředvídatelný. A popudlivý. To obskura dělá.“
„Učíš se.“
„To nic neznamená,“ zasmála se.
„Ten muž u okna. Pravák nebo levák?“
„Pravák. Bubnuje prsty pravé ruky o desku stolu vedle šálku s kafeinem.“
„Špatně. Pozoruje dav na ulici, protože tu čeká na obchodního partnera, kterého nezná. Levou ruku má pod stolem, položenou na pažbě zbraně. Je to Hecuter, mizerně skladovaný. Tou pravou rukou jen odpoutává pozornost.“
Leyla zavrtěla hlavou. „Mám za ním jít a zeptat se ho, abychom to rozhodli?“
„Jestli se chceš nechat zastřelit. Barman. Devatenáctý gudrunský nepravidelný. Veterán gardy.“
„Proč?“
„Tetování na levém zápěstí. ‚Rota andělů.‘ Veteráni z devetenáctého si ho nechávali dělat po Latislawských výšinách.“
„Ty ho vidíš?“
„Odsud ne. Ale když jsme přišli. A ty—“
„Já?“
„Snědla jsi toho dost, jsi najedená. Ale máš ráda rýži, tak ji pořád uždibuješ, i když už nechceš.“
„Je to dobrá rýže.“
„Za posledních třináct minut ses svého vína ani nedotkla. Hraješ si se sklenicí, ale nepiješ, protože se bojíš, že kdyby ses dostala do nálady, ztratila bys kontrolu nad situací. Ale stejně si hraješ se sklenicí, abys neupozorňovala na skutečnost, že nepiješ.“
„To je prostě nesmysl.“
„Vážně?“ Podíval se na ni. „Sedíš trochu bokem ke mně, víc na levé hýždi, protože tě bolí pravý bok. Staré zranění? Vylepšení?“
„Vylepšení,“ vydechla.
Molotch tleskl. „Hrozně se chceš vrátit, ale bojíš se mne popohánět nebo přinutit. Chceš, aby se zdálo, že to napadlo mne.“
„Tak hele—“
„Jsi si docela jistá, že netuším, že ti Orfeo přikázal, abys mne nechala na pár hodin utéct na svobodu. Orfeo si myslí, že šílím z nečinnosti. Takže jste mne pustili proběhnout a vypustit páru.“
„Zatraceně, Molotchu—“
„Nevztekej se. Užij si to. Co si myslíš, že udělám? Co udělám, budu tady jen tak sedět?“
„Já nevím.“
Molotch vytáhl z rukávu malou lahvičku a položil ji na stůl vedle cauldro rýže. „Osicolský mor ve formě suspenze. Vzal jsem ho z Orfeových osobních zásob. Kdybych ho tady vypustil, zdecimoval bych celou městskou čtvrť.“
„Pro lásku— Ne!“
„Neudělám to. Nemělo by to smysl. Ale zvaž tuhle možnost. Ten bankéř u stolu po tvé levici. Pracuje v městské mincovně. Nosí na vestě brož, než se zeptáš. Znak gildy bankéřů a úřadu oběhu peněz. Kdybych tu skleničku hodil do jeho kufříku, našel by ji a otevřel až by se vrátil do svého úřadu. Mincovna by byla kontaminována a na patnáct let zapečetěna. Místní měna by se zhroutila a strhla by s sebou i ekonomiku subsektoru. Škody na celá desetiletí. Nebo si vezmi toho mladého muže támhle, toho v soukromém boxu. Je to druhý syn méně významného barona. Sem se vypravil za povyražením, ale vím o něm, že patří k lidem u dvora.“
Molotch vytáhl z kapsy malou lékařskou injekci a položil ji na stůl vedle lahvičky. Byla plná čiré tekutiny. „Tekutá suspenze. Inertní a viskózní, metabolizuje se během šesti hodin. Mohl bych jít na záchod, nabrat do ní morový roztok a cestou zpátky vrazit do bankéřova syna a vbodnout mu ji. Během jednoho, dvou dnů by byl celý královský dvůr téhle planety zabitý morem po kontaktu s ním. Ideální okamžik pro vládní puč.“
„Ale to je… to je…“ zašeptala.
„Už to začínáš chápat,“ řekl. „A co tohle? Ten opilec u baru. Co jsme sem přišli, nenápadně jej hypnotizuji pohyby prstů. Dovol, abych ti to dokázal.“ Molotch pohnul prsty. Opilec se zvedl a dopotácel se k nim.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Molotch.
„Sir Garnis Govior, pane,“ zadrmolil muž.
„A tvoje povolání?“
„Jsem hlavní podpřekladatel v guvernérově paláci, pane.“
Leyla zírala na Molotcha.
„A ty sis myslela, že jsem tě nechal vybrat si tenhle bar,“ usmál se. „Je to známé pijácké doupě lidí z administrata. Garnise jsem si všiml kvůli jeho pečetního prstenu.“
„Prstenu?“ zeptal se muž a předvedl ho tak rázně, že se zapotácel.
„Právě toho. Takže ty trávíš čas s guvernérem?“
„Ano, pane, to jistě trávím,“ odpověděl vrávorající muž.
„Takže kdybych tě požádal, abys ho uškrtil, až s ním zase budeš a rozpoutal tak vnitrosektorovou válku mezi rody Gevauntů, Nightbrayů a Clovisů, nebyl by to pro tebe problém?“
„Vůbec ne,“ ujistil muž Molotcha. „To by nebyl žádný problém.“
„Ty bys uškrtil lorda guvernéra?“ zeptala se ho Leya.
„To si pište. Jako slepé kotě. Ano, madam.“
„Ale já tě nepožádám,“ řekl Molotch. „Teď můžeš jít, Garnisi.“
„Děkuji pěkně,“ řekl muž a odvrávoral k baru.
Molotch se podíval na Leyu, která na něj zírala s vytřeštěnýma očima. „Každičká škvíra. Každičká příležitost. Každičká trhlina. To je to, co jsou absolventi Cogitae vycvičeni používat. Dívat se, vidět, najít a využít. Během tohoto příjemného oběda jsem mohl tu substanci použít třikrát nebo čtyřikrát. Takhle!
Něco odcvrnkl palcem. Přistálo to na podlaze u baru, kde se to rozbilo a po zemi se rozlila čirá tekutina.
„Svatý—!“ zvolala Leya.
„Uklidni se. Byl to jen suspenzní roztok. Mor mám v kapse. A teď, promluvme si o inkvizici.“
„O inkvizici?“
„Přesněji řečeno o kanceláří jejích řádů na této planetě.“
„Tu odsud nemůžeš vidět.“
„Ale můžu. V zrcadle nad barem. Vidíš?“
„Terro, a já jsem si toho nevšimla.“
Napil se vína. „Z místa, kde sedím, vidím pevnost inkvizice. Je to taková velká pevnost. Tyčí se nad městem. Víš, že ji postavili Černí templáři? Dávno ji sice opustili, ale jednoho dne by se mohli vrátit. Do té doby využívá tu tvrz inkvizice. Až se Templáři vrátí, bude to pořádný boj. Ale vidím tam vlaječky. Několik tmavých vlaječek. Co to znamená?“
„Má to něco znamenat? Jsou to prostě vlaječky.“
„Inkvizice nepředpokládá, že někdo zná jejich protokoly a heraldiku. Černé vlaječky nad jejich pevností. Na odiv. Jako hrozba. Ale mou prací je chápat a všímat si, jak si navzájem signalizují.“
„Ano? Já ze svého místa sotva vidím to zrcadlo.“
„Povím ti, co to znamená. Ty vlajky jsou černé erby Siquo, Bilocke a Quist, symboly, kterými inkvizice prokazuje úctu a čest. V pevnosti jsou vyslanci. Několik vysoce postavených vyslanců. Vlastně se to dá poznat i podle počtu otevřených zbraňových portů. Je tam někdo důležitý.“
„A to znamená?“
„To znamená, že Ravenor je tady, jak jsme se obávali, a oni se rozhodli mu přitáhnout uzdu. Což je pro nás dobrá zpráva.“
Najednou se ozvalo hlasité zadunění a po něm vzrušené hlasy hostů jídelny. Garnis uklouzl na loužičce suspenzního roztoku a hlavou udeřil o hranu barového pultu. Byl mrtvý.
„Pojďme,“ řekl Molotch.
Vstali a začali se prodírat ven z jídelny, proti davu, který se shromáždil kolem nešťastného Garnise.
„To je devět,“ zašeptala Leyla. „Myslela jsem, že jsi chtěl jen osm.“
„Ano, ale nejsem hlupák. Tohle nebylo rituální. Tohle je devátá, která má narušit schéma. Inkvizitoři jsou chytří a bystří. Nebýt tohohle, schéma osmi by odhalili okamžitě.“
Za zády davu se shýbl a zvedl střípek skla z lahvičky, po jejímž obsahu Garnis uklouzl.
„Dárek,“ řekl. „Deodand pro tvého pána.“
„Určitě z něj bude mít radost,“ řekla Leyla Slade. „Počkej,“ dodala.
Zastavil se. Olízla si pravý ukazováček, natáhla ruku a otřela mu z tváře poslední kapičku krve, které si předtím nevšimla.
„Děkuji,“ řekl.
Vyšli ven do jasného dne a byli pohlceni spěchajícím davem.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.