Čas legend je nová knižní série Black Library, v níž ožívají legendy minulosti světa Warhammeru.Toto je druhá kniha o Sigmaru Kladivonošovi.
Když Sigmar zahnal orčí nájezdníky, spojil lidské kmeny a národy pod jedinou Říši. Ta vzklétá a roste, ale její prosperita ještě není zajištěna. Země je stále divoká a nezkrocená a v lesích a horách sídlí mnoho nepřátel člověka. Když se z Norsky přižene další vlna nájezdníků, prověří velká bitva schopnosti Sigmara a jeho vojevůdců až na nejzašší mez.
Brož., 344 str., obálka Jon Sullivan, překlad Radek Mandovec, cena 289 Kč, vyšlo 7. listopadu 2012.
Kniha získala cenu Davida Gemmella za nejlepší román 2010.
ÚRYVEK Z KNIHY:
Stíny už byly dlouhé, když čarodějnice sestupovala z mlhou obestřeného vrcholku kopce čnícího nad Reikdorfem. Ze svého domova v Brackenwalschi ušla mnoho mil, a z dlouhé cesty ji bolely nohy. Obklady a bylinné odvary z pavoučího listu a kozlíku už nedokázaly zastavit bolest, kterou ji způsobovaly krystalky usazené v kloubech, a tak se na chvíli opřela o dlouhou dřevěnou hůl vyřezanou z jeřábu a odpočívala. Vršek hole byl ověšen ochrannými a zastírajícími amulety, protože za letního slunovratu bohové shlíželi na svět a čarodějnice nechtěla upoutat nechtěnou pozornost.
Čarodějnice mířila po svahu k městu, které v houstnoucí tmě zářilo jako maják. Na nedávno postavených kamenných hradbách plály pochodně a z města se linula záře, která objímala okolní krajinu v teplém, bezpečném objetí.
Čarodějnice ale věděla, že bezpečí je pouhá iluze. Okolní svět, starý svět, byl plný nebezpečný. V rozlehlých hvozdech číhaly obludné bestie a z horských doupat drancovaly lidské země bojechtivé kmeny zelených kůží. Ze světlu se tlačily další hrozby – tajemná, neviditelná stvoření sbírala v temnotě síly, aby mohla zaútočit na lidskou rasu.
Čarodějnici přejel po zádech mráz a v jeho doteku ucítila vlhkou náruč hrobu. Její čas na tomto světě se chýlil ke konci a ještě toho musela tolik vykonat, pozměnit běh tolika událostí a zvrátit tolik osudů. Při tom pomyšlení přidala do kroku.
Zem pod jejíma nohama byla měkká, teplá a vlhká od nedávného deště. K otevřené jižní bráně sice vedla dlážděná cesta, ale čarodějnice kráčela po trávě, aby cítila pod svýma nohama život. Protože kráčela bosa, cítila sílu sídlící v zemi a věděla, že posvátnými místy světa stále protékají proudy neposkvrněné energie.
To, že takových míst ubývalo, čarodějnici velmi rmoutilo. Každá cesta, každá kamenná síň a každý krok na cestě k civilizovanosti zeslabovaly pouto lidstva se zemí, která je zrodila. Pokrok, který lidské rase umožňoval přežít v tomto světě, byl příčinou jejího odtržení od kořenů a skutečné síly.
Před čarodějnicí se vypínaly městské hradby, vysoké a pevné, vybudované z bloků černého kamene. Hradby byly vysoké nejméně třicet stop a čarodějnice poznala z dokonalosti, s jakou byly bloky otesány, umění horského národa. Otevřenou bránu střežila dvojice masivních věží a za zubatým cimbuřím se záře ohně odrážela od zbroje strážných.
Čarodějnice neochotně vstoupila na cestu a probelhala se kolem řad vousatých unberogenských válečníků v blyštivých haubercích a bronzových helmách s chocholy z koňských žíní.
Žádný z válečníků nevěnoval čarodějnici pozornost a ta se pousmála, jak lehce se dají lidé ošálit dokonce i tím nejjednodušším kouzlem.
Před ní se prostíral Reikdorf. Od doby, kdy naposledy navštívila Sigmarovo město, uplynulo už mnoho let, přesto ji šokovalo, jak moc se změnilo. To, co dříve bývala jen o něco větší rybářská vesnice na břehu Reiku, vyrostlo v cosi obrovského a mocného. Čarodějnici to, co Sigmar dokázal, vyrazilo dech.
Kamenné budovy se k sobě tiskly ve změti ulic a uliček, z kterých čišel život a nespoutaný růst. Do výše se vypínaly sýpky a skladiště a ze zakouřených krčem se ozývalo klení. Z nedaleké kovárny se i v tak pozdní době neslo zvonění kovu a davy lidí se prodírali běžci se zprávami, které si mezi sebou vyměňovali kupci. Ulice byly plné lidí, ale čarodějnice si kromě dětí a psů nikdo nevšímal. Jak tak procházela městem, muži mimoděk dělali znamení rohů a ženy tiskly sající nemluvňata pevněji k prsům.
Čarodějnice před sebou viděla dlouhou síň unberogenských králů, velkolepou stavbu, kterou vybudovali trpaslíci na znamení vděku za záchranu krále Kurgana Železovousého z Karaz-a-Karaku ze spárů zelených kůží. Těžké okenice byly otevřeny dokořán a z vnitřku síně se linulo žluté světlo a halas bujarého veselí a nevázaných oslav.
Do země před dlouhou síní byla zaražena řada praporů, změť barev a znaků, která dříve znamenala rozdílnost, ale teď vypovídala o jednotnosti a společném cíli. Čarodějnice viděla havrana Endalů, vzpínajícího se hřebce Taleutenů, znak lebky krále Otwina z Thuringianů a mnoho dalších. Když zjistila, že jeden prapor chybí, zamračila se a potřásla hlavou, avšak dál pokračovala k dlouhé síni, kde vládce unberogenského kmene a budoucí císař shromáždil své válečníky. Dovnitř síně vedly široké dveře zpevněné železnými pásy. Před nimi stála šestice válečníků v huňatých pláštích z vlčích kůží s těžkými železnými kladivy. Stejně jako předtím u brány, ani tady jí žádný z nich nevěnoval pozornost, když mezi nimi procházela, neboť jim svou přítomnost rozmlžila v myslích i paměti. Stráže by až do smrti přísahaly na život svých dětí, že kolem nich neprošla živá duše.
Uvnitř dlouhé síně na ni zaútočil pach potu a piva tekoucího proudy společně s žárem sálajícím z ohniště uprostřed místnosti. Přes celou síň se táhly robustní stoly a vzduchem se nesly písně a smích stovek válečníků. Pod střechou se hromadil kouř z ohně a výrazná vůně pečeného vepřového masa naplnila její ústa slinami.
Sice prošla reikdorfskými ulicemi nepozorovaná, přesto se ale držela ve stínu, jelikož mysl některých zde přítomných byla vnímavější než mysl obyčejného lidu. V Reikdorfu se sjeli králové, královny a trpaslíci, a tato společnost se nedala jen tak lehce ošálit. Čarodějnice zamířila do zadní části dlouhé síně, daleko od prázdného trůnu, který se nacházel na opačném konci místnosti pod sbírkou hrůzostrašných válečných trofejí.
Z trámů visely válečné standarty a čarodějnice s upokojením sledovala, jak se válečníci z různých koutů říše pohybují síní s uvolněností bratrů ve zbrani. Tito muži bojovali a krváceli v bitvě v Průsmyku černého ohně proti největší hordě zelených kůží, jakou kdy svět spatřil. To neuvěřitelné vítězství a společně prožitá hrůza mezi nimi vytvořily nezlomné pouto.
Endalští dudáci hráli válečné popěvky a trpasličí písňotepci do rytmu hudby vyprávěli historky o starověkých bitvách. V síni panovala slavnostní atmosféra a veselá nálada a čarodějnice na chvíli zalitovala, že takový slavnostní den narušuje.
Přála si, aby právě ustanovenému císaři mohla v podvečer jeho korunovace přinést dar, který by ho potěšil, ale takto svět nefungoval.
Vysoko nad Reikdorfem poklekl Sigmar na Válečníkově pahorku před hrobkou svého otce a nabral do hrsti zeminu. Hlinitá půda byla černá a úrodná. Opravdu dobrá půda čerpající sílu z těl předků. Sigmar hleděl na masivní kamennou desku, která zakrývala vchod do Björnovy hrobky, a přál si, aby ho otec mohl vidět. Za dobu svého panování toho Sigmar dosáhl mnoho, přesto toho bylo potřeba ještě tolik vykonat.
„Chybíš mi, otče,“ řekl a nechal si hlínu proklouznout mezi prsty. „Chybí mi síla, kterou jsi mi dodával a životní moudrost, o níž ses se mnou dělil, ačkoliv jsem až příliš často neposlouchal.“
Sigmar pozvedl korbel plný piva a vylil ho na zem před hrobku. Vůně piva v něm vyvolala žízeň. Z pochvy u pasu vytáhl lovecký nůž, který mu daroval Pendrag. Zbraň byla skvostnou ukázkou řemeslné zručnosti a do jejího ostří byl kyselinou vyleptán obraz dvouocasé komety. Dokonce i král Kurgan zavrčel, že takový nůž je použitelný, což byla zřejmě nejvyšší možná poklona kovodělnému umění jiné rasy.
Sigmar si jedním rychlým pohybem přejel ostřím po předloktí. Počkal, až se v ráně nahromadí krev, pak paži obrátil a nechal skanout rubínové kapky na zem. Černá půda jeho krev vsákla a on ji nechal stékat, než se spokojil, že již daroval dostatečné množství.
„Tahle zem je moje jediná nepomíjející láska,“ řekl. „Této zemi a jejímu lidu věnuji svůj život a sílu. Tak přísahám před všemi bohy a duchy mých předků.“
S těmi slovy povstal a obrátil pohled dolů z kopce, kde bylo v zemi vykopáno nespočetné množství dalších hrobek. V každé spočívalo tělo přítele, milované bytosti nebo bratra po meči. Poslední denní světlo zavadilo ve svahu o světlý kamen. Povrch kamene ověnčeného zimolezem brázdily vytesané dlouhé spirály.
„Příliš často posílám své bratry do tohoto svahu,“ řekl Sigmar a na mysl mu vytanula vzpomínka, jak tlačí kámen před temnou hrobku, v níž spočívalo Trinovantovo tělo. Připadalo mu neuvěřitelné, že od přítelovy smrti již uplynulo šestnáct zim. Tolik se toho od té doby přihodilo a změnilo. Jakoby čas, kdy Trinovantes žil, patřil do jiného života.
Na povrch se draly bolestivé vzpomínky, ale Sigmar je potlačil. Nechtěl pokoušet osud zrovna v den, kdy se jeho velký sen o říši konečně naplnil.
Vrchol unberogenského pohřebního pahorku bičoval studený vítr, ale Sigmar jeho chlad necítil. Hřály ho pevně přitažený černý plášť z vlčích kůží a vlněná kazajka. Plavé vlasy měl stažené do krátkého ohonu a prameny vlasů na spáncích měl spletené do copů. Jeho rysy byly výrazné a vznešené a jeho oči, jedno světlomodré, druhé tmavozelené, zářily moudrostí a utrpením přesahujícím jeho třicet jedna let.
Sigmar vstal a otřel si ruce od hlíny. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po krajině, do níž soumrak vrhal směrem na východ purpurové stíny. Dole pod ním zářil Reikdorf světlem pochodní, ale v dálce rozeznával zářící tečky, z níž každá představovala dobře opevněné město s početnou ozbrojenou posádkou na jeho ochranu. Za obzorem lesa se v jeho říši rozprostíraly stovky dalších vesnic a měst, všechny spojené pod jeho vládou a vázané přísahou k sjednocené lidské říši.
Rok po bitvě v Průsmyku černého ohně byl štědrý. Pole poskytla dostatek tolik potřebného obilí pro navrátivší se válečníky a jejich rodiny. Zima byla mírná, léto vlahé a poklidné, a poslední žně patřily k těm nejbohatším, co si kdo pamatoval.
Eoforth tvrdil, že se jedná o božskou odměnu za chrabrost válečníků říše a Sigmar se cítil příliš polichocen, aby proti výkladu ctihodného rádce něco namítal. Roky před bitvou byly chudé a těžké, a země zpustošená neustálými boji se zelenými kůžemi. Lidstvo se ocitlo na pokraji vyhynutí, ale mihotavý plamének temnotu přežil a nyní planul o to jasněji.
„Brzy přijde zima,“ řekl Alfgeir stojící v uctivé vzdálenosti za Sigmarem.
„Z tebe se stal věštec, starý brachu?“ zeptal se Sigmar a sevřel topor Ghal Marazu, mocného válečného kladiva, daru od krále Kurgana Železovousého.
„Na to, abych v tomhle větru vycítil zimu, nemusím házet kosti,“ prohlásil Alfgeir. „A to ‚starý‘ bych si vyprosil. Je mi sotva čtyřicet čtyři.“
Sigmar se otočil k válečníkovi, který zastával funkci maršála Reiku a zároveň byl i jeho osobním strážcem. Alfgeir, vysoký a hrdý, v zářící bronzové zbroji, představoval vzor pravého unberogenského válečníka. Jeho ostře řezaná tvář byla zjizvená, přesto Alfgeir nesl své stáří s okázalou důstojností, a běda každému mladíkovi, co se pokusil starého muže během výcviku na Poli mečů ponížit. Dříve měl Alfgeir vlasy černé, ale teď už mu prokvétaly stříbrem. Stejně jako Sigmar i on byl zachumlán v dlouhém plášti z vlčích kůží, ale ten jeho byl bílý a daroval mu ho cherusenský král Aloysis. U pasu mu visel dlouhý železný meč a pohledem neustále prohledával krajinu, jestli nezahlédne nepřátele.
„Nic tam není,“ řekl Sigmar, když si toho všiml.
„To nemůžeš vědět,“ odtušil Alfgeir. „Mohou tam být bestie, goblini, zabijáci. Kdokoliv.“
„Jsi paranoidní,“ prohlásil Sigmar a vydal se po cestě vedoucí do města. Ukázal na západ, kde se za městskými hradbami rozkládaly tábory jednotlivých kmenů. „Dnes by se mě nikdo nepokusil zabít. Ne, když mám kolem sebe tolik ozbrojených válečníků.“
„Právě ta spousta válečníků mě znervózňuje,“ řekl Alfgeir a vydal se za Sigmarem. „Kterýkoliv z nich mohl v některé z bitev, co jsi vybojoval s jejich králi, abys uskutečnil svůj sen, ztratit otce nebo bratra nebo syna.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Sigmar. „Ale opravdu si myslíš, že by některý z těch mocných králů s sebou někoho takového na mou korunovaci přivedl?“
„Pravděpodobně ne, ale nerad riskuji,“ opáčil Alfgeir. „Nepřátelská čepel už mi vzala jednoho krále. Nedopustím, aby mi další vzala císaře.“
Král Björn padl ve válce s Norskany, když se je snažil vyhnat z cherusenského a taleutenského území. To, že nedokázal svého pána ochránit, zlomilo Alfgeirovi srdce. Když se Sigmar stal unberogenským králem, severský kmen během několika let téměř vyhladil. Norskanská vojska zatlačil do moře a jejich loďstvo spálil. Sigmarův otec byl pomstěn a Norskané vyhnáni z říše, ale Sigmarova nenávist nepohasínala.
Sigmar se zastavil a položil Alfgeirovi ruku na rameno.
„Taky nevezme, příteli,“ slíbil mu.
„Obdivuji tvou jistotu, můj králi,“ řekl Alfgeir. „Ale myslím, že budu spokojenější, když zůstanu ostražitý a můj meč ostrý.“
„Nic jiného bych od tebe ani neočekával. Ale už nejsi žádný mladík,“ prohlásil Sigmar s úšklebkem, který jeho poznámku oloupil o zlomyslnost. „Měl bys nechat některého z Bílých vlků, aby ti pomáhal. Třeba Redwaneho?“ „Nepotřebuji, aby se mi to mladé štěně pletlo pod nohama,“ odsekl Alfgeir. „Ten chlapec je sbrklý a namyšlený. Rozčiluje mě. Kromě toho jsem ti řekl, že mi je sotva čtyřicet čtyři, takže jsem mladší než tvůj otec, když vyrazil bojovat na sever.“
„Čtyřicet čtyři,“ rozjímal Sigmar. „Pamatuji si, že jako kluk jsem považoval někoho v takovém věku za starce. Nedokázal jsem pochopit, jak někdo dokáže dopustit, aby tak zestárnul.“
„Nikomu to nedoporučuji, to mi věř,“ řekl Alfgeir. „V zimě tě bolí kosti, záda ti ztuhnou, a co je ze všeho nejhorší, od mladých, kteří by měli mít trochu rozumu, se nedočkáš žádné úcty.“
„Omlouvám se, příteli,“ zasmál se Sigmar. „Tak už pojď. Uctili jsme památku mrtvých, a teď je načase pozdravit mé bratrské krále.“
„Vskutku, můj císaři,“ zadeklamoval Alfgeir s přehnanou úklonou. „Přeci nechceš přijít pozdě na svou vlastní korunovaci, že?“
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.