Zlověstné spiknutí přivede velký městský stát Vermstadt až na pokraj občanské války. Množí se nadpřirozeně inteligentní krysy. Kdosi zabíjí chudé obyvatele slumů a pojídá jejich srdce. V ulicích se objevuje tajemný Tichý muž, před nímž si nikdo nemůže být jist životem. Kormak se pokouší najít spojení mezi všemi těmi událostmi a učinit jim přítrž dřív, než město zachvátí totální zkáza.
Kormak dostane vzkaz od velmistra svého řádu, který mu nařizuje poskytnout doprovod a ochranu čarodějce Karnei na její výpravě do trpasličího města Khazdurothu v případě nutnosti za ní i položit život. Jaké strašné tajemství hledá Karnea v troskách dávné civilizace? A proč si právě tuto chvíli vybral děsivý a mocný Pradávný známý pod jménem Sběratel lebek, aby se vrátil na místo, kde ho kdysi uctívali jako boha? Na cestě za tajemstvími Pradávných si bude muset malá výprava vedená Kormakem probojovat cestu obřím podzemním městem.
Čtvrtá a pátá kniha ságy o Kormakovi.

Brož., 336 str., obálka Steve Stone, překlad Josef Hořejší, cena 299 Kč, vyšlo 25. listopadu 2015




Úryvek z románu:

Dotkl se jílce svého meče; pořád si ještě nezvykl, že trpaslíky ukovanou čepel nosí na opasku a ne na rameni, jak se na členy jeho řádu slušelo. Velmistr si přál, aby svou misi udržel v tajnosti, takže by mohl popřít, že o ní ví, kdyby se něco pokazilo. Měl svoje důvody proč chtěl, aby se Kormak nenechal poznat. Když byl ve Vermstadtu naposled, zabil tam pět mocných mužů a důsledky tohoto činu nad ním pořád ještě visely jako hrozba.
Kormak měl neblahé tušení, že tentokrát bude toho zabíjení ještě víc. Vermstadt byl jedním z těch měst, kde lidé ochotně zaprodávají svoje duše Stínu za příslib moci. Na to, že bylo zasvěceno Slunci, to bylo nanejvýš nesvaté město. Zdálo se, že na něm po všech těch staletích stále ještě ulpívalo něco z temnoty, kterou měla svatá Verma za svého pobytu mezi smrtelníky zažehnat.
Z šera se nad ním zlověstně lomily vysoké domy. Kolem se vršily hromady sněhu. Ten pořád ještě padal ve velkých vločkách a poryvy větru jej přinášely ze severních svahů blízkého pohoří Hromových štítů. Kolem procházeli místní v pláštích s kapucemi. Optimistický prodavač mu nabídl studená masová piroh za poloviční cenu. Kormak zavrtěl hlavou. Byl po dlouhé cestě hladový, ale už se těšil na skutečné teplé jídlo v hostinci.
Ulice byla dost široká, aby se v ní mohly při jisté zručnosti vozků vyhnout dva vozy. Postranní uličky, které ji protínaly, nebyly ani zdaleka tak prostorné nebo dobře osvětlené. V jejich ústích stály pod červenými lucernami špinavé a rozcuchané ženy, dobře zabalené proti zimě, a pokoušely se i v tomto mrazivém večeru vydělat nějaké peníze. Jižně odsud se rozkládaly slumy Bludiště, kde se tísnily rodiny těch nejchudších po deseti lidech v jediné místnosti.
Žebráci rezignovaně natahovali ruce pro měďáky, spíš jen tak ze zvyku, než že by očekávali, že něco dostanou. S Kormakem srovnal krok asi jedenáctiletý chlapec, nervózně se ohlédl přes rameno a zeptal se: „Hledáte hostinec, pane?“
Většina hospod, které tady Kormak viděl, byly přesně takové, jaké se daly očekávat poblíž městských bran – předražené pasti na unavené pocestné, kteří zrovna dorazili, nebo výčepy pro povozníky a obchodníky s dobytkem, kteří sem přicházeli od nedaleké Západní brány. Kormak chtěl něco více na výši a na srdci si hřál vzpomínku na jeden konkrétní podnik a ženu. Vlastně to byla jediná dobrá vzpomínka, kterou na tohle prokleté město měl. Ze své poslední návštěvy pořád ještě tu a tam míval zlé sny.
„Ne,“ odpověděl Kormak. „Vím přesně, kam jdu.“
„A kampak to je, pane?“ Chlapec se znovu ohlédl přes rameno a pak vzhlédl ke Kormakovi. Obličej měl napjatý a nervózní. Hrál si s něčím, co měl přivázáno kolem nadloktí. Cár vybledlé hnědé látky.
Kormak pomyslel na poberty a jejich špehy. Tenhle chlapec nevypadal, že by k nim patřil – byl jenom hladový a nervózní – ale Kormak vedl život, který ho naučil mít se na pozoru. „Po tom ti nic není,“ odsekl.
„To máte pravdu, pane,“ přisvědčil chlapec. Nic víc k tomu nedodal. Stále držel tempo s Kormakem.
Nad zasněženou ulicí se tyčily vysoké, polohrázděné domy se sloupkovými okny. Mnohé z nich měly pestré vývěsní štíty inzerující druh podnikání jejich majitelů. Kolo znamenalo koláře, sud bednáře, kovadlina kováře. Hřejivá, narudlá záře, která z kovárny vycházela, vyvolala v Kormakovi vzpomínky na dětství, na obří postavu jeho otce kovajícího meče pro klan, než byl zabit i se všemi, které Kormak znal.
Chlapec se dál držel vedle něj. Kormak mu už chtěl říct, aby se klidil, když tu na něj chlapec prosebně pohlédl a řekl: „Pokud by vám to nevadilo, šel bych kousek s vámi, pane. Alespoň dokud nenarazíme na hlídku.“
„Proč?“
„Nu, víte, pane, tak se věci mají. Vy máte meč a mě náhodou pronásleduje banda chlápků, kteří mě spíš nechají na pokoji, když uvidí, že jdu s někým vyzbrojeným mečem.“ Vděčně se na Kormaka usmál a ten pochopil, že tohle bylo pro případné pozorovatele, aby si mysleli, že se znají.
Ohlédl se přes rameno. Uviděl větší skupinu mladíků, kteří jej i chlapce zamračeně pozorovali.
„Co když si řeknou, že jsme přátelé, a rozhodnou se působit potíže i mě?“ zeptal se.
„To se nestane, pane. Bors a jeho tlupa jsou zbabělci, jako všichni Krugmanovi patolízali. Nikdy by si netroufli na muže s mečem, zvlášť ne na velkého, zjizveného muže, jako jste vy, který vypadá, že ten meč umí používat.“
„Tak to bych si od tebe měl nechat zaplatit, že ti dělám ochránce,“ řekl Kormak.
„To by bylo jen fér, pane,“ přikývl chlapec. „Je tu ale jeden problém… Nemám žádné peníze, kterými bych vám zaplatil. Ale andělé a svatí se za to na vás jistě usmějí. Bylo by to od vás nanejvýš milosrdné a tohle je katedrální město, nebo by alespoň mělo být, a tak by se dalo říct, že jste tady blíže svatému Slunci a jeho bedlivému zraku.“
Přikývl a usmál se, jako by Kormak řekl něco zábavného – stále pro své pozorovatele vedl imaginární konverzaci se svým imaginárním kamarádem. Kormak měl pocit, že je ten chlapec doopravdy vyděšený.
„Copak jsi udělal, že jsi naštval toho Borse a jeho partu?“
„Nic, pane. No, možná jsem utrousil pár poznámek o těch lunomilných Krugmanech a že se Bors plazí před Jurgenem Krugmanem, kdykoliv ho vidí, ale to byla jen taková legrace. Oni prostě jen nemají smysl pro humor, pane, svaté Slunce je mi svědkem.“
Skupinka mladíků vyšla z uličky, rozestoupili se a zahradili jim cestu. Ti, kteří Kormaka s chlapcem sledovali, zrychlili a odřízli jim tak únikovou cestu. Kormak slyšel, jak jim vržou nohy na sněhu.
Tlupa je obklopila. Mnozí z nich byli pouzí chlapci, jen o málo starší, než ten, se kterým hovořil. Někteří byli větší a statnější a bylo mezi nimi i pár dospělých chlapů velkých skoro jako Kormak. Jeden z nich promluvil.
„Ale, ale, ale,“ řekl. „Jestlipak to není malý Jan. S kýmpak se to vybavuješ, Jane? S nějakým potulným dobrodruhem, kterého sis už zase spletl se svým fotrem?“ Chlapec bezděčně ustoupil za Kormaka, do jeho stínu. Kormak se okamžitě přemístil tak, aby ho měl na očích – pořád ještě nebyl přesvědčený, že to všechno není sehrané za účelem připravit ho o měšec.
Chlapec tam stále byl. Zvedl ruce, jako by očekával ránu. „Odprejskni, Borsi,“ řekl. V jeho tóně zaznívala vyděšená agresivita.
„Pojď sem, Jane,“ řekl Bors. „Pouštěl sis tu svou nevymáchanou hubu na špacír až moc často takže bude jen spravedlivé, když ti teď maličko šlápneme do úsměvu.“ Kormak si chlapce mlčky prohlížel. Výhrůžně mu pohled opláceli. Všiml si, že všichni mají na ruce přivázaný pruh látky, i když jiné barvy, než byl ten, který nosil Jan. Tenhle byl šedý nebo možná jen ušpiněný bílý. To se dalo těžko říct, protože se už značně setmělo a lidí kolem povážlivě ubylo. Bylo zřejmé, že tlupa čekala na správný okamžik.
Ten, který se jmenoval Bors, si všiml, že si ho Kormak prohlíží a nenuceně se usmál, čímž odhalil mezeru po dvou vyražených zubech. „Tohle se tě nijak netýká, cizinče,“ řekl. „Ty si klidně můžeš jít po svých.“
Kormakovi se nelíbil chlapcův neuctivý tón, ale musel uznat, že má pravdu. Skutečně se ho to netýkalo. Žádného z nich neznal a tomu chlapci rozhodně nic nedlužil. Přesto zůstal, kde byl. Nebyl zvyklý, že se s ním nepočítá. Jeho pýcha byla uražena. A tyrany neměl nikdy rád.
„Nestojím o žádné potíže,“ řekl a snažil se, aby to znělo vlídně.
Velký mladík se zasmál a poklepal si na dýku u pasu. „Žádné potíže nebudou,“ ujistil Kormaka. „Jestli víš, co je pro tebe dobré.“
Jeden z jeho nohsledů už vytáhl nůž a začal si jim ostentativně čistit nehty. Další se na Kormaka otevřeně šklebil, jak si byl jistý, že nic nepodnikne. Všichni vypadali na drobné potížisty, zvyklé obtěžovat vesničany, drobné kupce a poutníky, kteří zavítali do města.
Kormak se kolem sebe rozhlédl a uvažoval, proč asi si myslí, že jim něco takového projde na veřejné ulici, kde se musí každou chvíli objevit městská hlídka. Uviděl hnojiště a na něm krysu. Ta si ho se zájmem prohlédla blýštivýma očima a zmizela.
„Oč tady vlastně jde?“ zeptal se. „Určitě se můžeme nějak domluvit.“
„Určitě se můžeme nějak domluvit,“ zapitvořil se mladík s nožem. Ostatní se rozesmáli.
„Ty jsi pořád tady?“ zeptal se Bors. V jeho hlase teď zaznívala skutečná hrozba. Pomalu vykročil ke Kormakovi a přistoupil k němu tak blízko, že zřetelně cítil jeho dech páchnoucí cibulí. Za normálních okolností by Kormak tohle nikomu nedovolil, ale nechtěl tasit svůj meč. Pořád ještě se snažil vyhnout se potížím, i když měl podezření, že na to už zašly věci příliš daleko. „Myslel jsem, že jsem ti jasně řekl, abys táhl.“
„Viděl jsi někdy, jak bojuje válečný oř?“ zeptal se ho Kormak konverzačním tónem.
„Cože?“ opáčil Bors.
„Viděl jsi někdy, jak bojuje válečný oř? Vycvičit je trvá roky, ale když se to povede, jsou děsiví.“
„O čem to u Stínu žvaníš?“
„Tady Hvězda je válečný oř. Viděl jsem ho, jak drtí mužům lebky kopyty a zuby jim rve maso z těla. Jednomu chudákovi urval půlku obličeje; tou dírou byla vidět čelist a zuby. Když se nadechoval, vydávalo to legrační mlaskavý zvuk.“
Mladíci začali ustupovat. Nikdo najednou nechtěl být příliš blízko jeho koni. „Stačí, abych hvízdl, a rozbije ti lebku. Udělá to s radostí, protože pravda je, že je to dost zlomyslný parchant.“
„Ty lžeš,“ řekl Bors. Neznělo to příliš přesvědčeně. V jeho očích se mísil strach, vztek a obava, že před svou tlupou ztratí tvář. „Tahle herka není žádný válečný oř.“
„Chceš na to vsadit svůj život?“ zeptal se ho Kormak. Po dlouhý okamžik hleděli jeden druhému do očí.
„Jasně,“ řekl Bors. „Proč ne?“
Kormak hvízdl.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.