Green , Simon R.: Rytíř perného dne

Vítejte na Noční straně. Pro ty dost hloupé, aby se o ni zajímali: je to past na turisty v pravém slova smyslu, obydlená bytostmi lidskými i jinými, nad kterou slunce nikdy nevychází. Místo, kde se vám splní vaše sny – pokud vás dřív nedostanou vaše noční můry.
Já se jmenuji John Taylor a jsem soukromý detektiv se speciálním talentem na nalézání ztracených věcí. S čímž jsem byl až doposud úplně spokojený – dokud mi nebyla nabídnuta práce, kterou jsem nemohl odmítnout. Takže teď jsem Hlas Autorit, které Noční stranu řídí.
Také jsem nepříliš nadšeným vlastníkem výjimečné a velice nebezpečné zbraně: Excaliburnu, legendárního meče (který není to, co si myslíte, a nikdy nebyl). Excaliburn si mě vybral a nikdo neví proč. Abych to zjistil, musím se poradit s posledními obránci Camelotu, skupinou rytířů sídlících na místě, které mnozí považují za děsivější, než Noční strana.
Normální Londýn. Už jsou to roky, co jsem tam byl naposled, a dobře vím proč.
Brož., 288 str., překlad Josef Hořejší, obálka Jonathan Barkat, cena 239 Kč, vyšlo 25. května 2011





ÚRYVEK Z KNIHY:



Stál jsem ve své kuchyni, tak unavený a zbitý, že bych si klidně sám lehl do rakve, kdyby tu nějaká byla… a díval jsem se na tu věc zabalenou v hnědém papíru, co ležela přede mnou. Suzie mlčky vešla dovnitř a postavila se vedle mne. Rukou mne objala kolem pasu a já jsme ji nepřítomně políbil na tvář. Moje Suzie, známá také jako Suzie Brokovnice nebo Ježíši Kriste, to je ona, utíkejte. Moje vysoká světlovlasá Valkýra v černé kůži, lovkyně lidí, která je vždycky doručuje mrtvé, protože tak je s tím míň papírování. Moje láska, můj život, můj důvod, proč žiji, která do mého života shodila tu největší bombu za poslední roky, když přijala tento příšerně významný balík…
Oddělil jsem se od Suzie a pomalu jsem obešel kuchyňský stůl, přičemž jsem si balík ve tvaru meče pátravě prohlížel ze všech stran. Tvrdohlavě odmítal vypadat jako něco jiného než zatraceně velký meč. Nu, rozhodně jsem neměl v úmyslu se ho teď dotýkat. Suzie mne zvědavě pozorovala, ale neříkala nic. Bylo jí jasné, že pracuji. Řešení problémů je moje specializace. Naklonil jsem se nad kuchyňský stůl a prohlédl jsem si meč zabalený od jílce po špičku v papíře. Na balíku nebyla nikde žádná známka, razítko ani adresa – jenom moje jméno dokonalým krasopisem. Což znamenalo, že balík nemohl přijít normální poštou. Musel být doručen poslem.
„Kdy to přišlo?“ zeptal jsem se Suzie.
Zachytila vážnost v mém hlase a okamžitě zpozorněla. „Přede dvěmi, třemi hodinami. Uslyšela jsem klepání na dveře, vyhlédla jsem a tohle tam bylo. Opřené o zeď. Nejprve jsem si myslela, že je to pro mne, protože je to očividně zbraň; ale pak jsem si všimla, že je na tom tvoje jméno a tak jsem to jen položila na stůl, aby ses na to podíval, až se vrátíš domů.“
„Uvažuj,“ řekl jsem. „Normálně bys do našeho domu přece nepřinesla divný, neočekávaný balík a nenechala ho tu jen tak ležet, aniž bys ho předtím důkladně a několikrát nezkontrolovala, nebo ano?“
„Ne,“ odpověděla Suzie tónem, který naznačoval, že jí až do této chvíle o tomhle ani nenapadlo přemýšlet a teď se poněkud rozmrzele diví, proč. „Připadalo mi to… v pořádku. Jako kdyby to sem patřilo. Proč mi to, k čertu, nepřišlo podezřelé?“
„Protože to ten balík nechtěl,“ řekl jsem.
Oba jsme znovu pohlédli na balík v hnědém papíře.
„Mohlo by to být opatřeno nějakým magickým imperativem nebo geas?“ prohodila Suzie.
„Myslím, že jsme v mnohem větším průšvihu,“ odpověděl jsem. „Mám neodbytný pocit osudovosti.“
„Do prdele.“
„Jo, přesně,“ přikývl jsem. „Další otázka: jak ten náš tajemný dobrodinec pronikl bez úhony přes všechny naše bezpečnostní systémy? Nástražné miny a volně se vznášející kletby? Strávili jsme budováním obrany kolem tohoto domu celé věky, abychom byli v bezpečí před našimi nepřáteli a odradili paparazzi. Náš pošťák má speciální výjimku; tenhle chlápek se ani neměl dostat ke dveřím.“
„Tak tohle má na sobě napsáno osud velkými písmeny,“ řekla Suzie. „Utíkejme.“
„Neviděla jsi nikoho, když jsi ten balík brala?“
„Vlastně ne. A ano, mělo mi to připadat podezřelé. Ten zatracený balík musel nějak ovlivnit moje myšlení.“
„Balík, nebo ten, kdo ho poslal…“ Mračil jsem se tak zarputile, že mě z toho rozbolelo čelo. „Pozor na neviditelné cizince přinášející dary.“
Aktivoval jsem svoje nadání, otevřel jsem svoje vnitřní oko, svoje třetí oko, soukromé očko. Prohlédl jsem si balík svým Zrakem, který mi ukazuje všechny zázraky a hrůzy skrytého světa, a zkontroloval jsem ho na nástražné pasti a tajná poselství. Sotva jsem měl čas se ujistit, že tam nic z toho není, když jsem bezděčně vykřikl a ucouvl, jak to, co bylo uvnitř balíku, náhle vzplanulo oslnivým magickým světlem, které mne oslnilo a skoro oslepilo. Moje vnitřní oko se okamžitě zavřelo a moje mysl se stáhla před něčím, na co jsem se nedokázal dívat přímo.
Popadl jsem balík, chvíli jsem na něj zuřivě zíral, pak jsem ho začal rozbalovat, trhal jsem hnědý papír a zauzlovaný motouz na kusy. Musel jsem ho vidět. Musel jsem vidět to, co žádný člověk neviděl už celá staletí. Legendární meč, Excaliburn. Meč krále Artuše ze zlatého věku rytířství. Ukázalo se, že je ve více jak šest stop dlouhé pochvě z ručně vydělané kůže, v keltském stylu, a pokryté celou spoustou symbolů v jazycích, které jsem ani neznal. Jílec byl stopu dlouhý a zdálo se, že je vyroben z jediného kusu kosti, vyleštěné do temně žlutého lesku. Smetl jsem z něj poslední kousky potrhaného papíru a nyní ležel meč v pochvě na mém kuchyňském stole jako nevybuchlá bomba nebo varování z hloubí historie.
„Tohle… není jen tak nějaký starý meč,“ řekla Suzie.
„Ne,“ odpověděl jsem nepřítomně. „Je to Excaliburn.“
„Cože?“ zvolala Suzie. „Ty myslíš ten Excaliburn? Jako v Králi Artušovi? Co k čertu dělá tady? Tak moment. Ty jsi věděl celou dobu, že je to on, že?“
„Bylo mi řečeno, že se ten meč objeví na Noční straně,“ odpověděl jsem. „Ani na okamžik jsem si nemyslel, že zrovna tady.“
„Excaliburn,“ řekla Suzie. V hlase jí zaznívala nefalšovaná úcta, což u ní nebylo vůbec obvyklé. „Zatraceně… Neměl bys ho vytáhnout z kovadliny nebo zarazit do kamene? Něco tak významného jako je tohle by přece nemělo jen tak přijít poštou. Kde je v tom nějaký patos?“
„Tohle je Noční strana,“ řekl jsem. „My tady děláme věci jinak. Někdo se chtěl ujistit, že ho dostanu; a tohle byl nejlepší způsob, jak mi ho nenápadně předat.“
„No, jestli tu zatracenou věc nevytáhneš z pochvy, abychom si ji mohli prohlédnout, udělám to já,“ prohlásila Suzie. „Vždyť je to jeden z legendárních velkých mečů! Jak můžeš netoužit si ho vyzkoušet?“
„Protože nechci, aby mi ukousl ruku! Pracuji na tom, ano? Tohle není něco, co můžeš tasit a mávat tím jen tak pro legraci! Tohle je Excaliburn. Vytvářel dějiny a stál u zrodu legend. Na všem, co udělá, záleží.“
„Bojíš se, že by na něm mohly spočívat nějaké geas?“ zeptala se Suzie a prohlédla si meč mnohem ostražitěji. „Jako mořský stařec – snadno si ho naložíš na záda, ale zatraceně těžce se ho pak zbavuješ?“
„Myslím, že něco takového bych Viděl,“ řekl jsem opatrně. „Myslím… že jsme zase zpátky u osudu. A toho už mám dost na celý život. Byl jsem, kde bylo třeba, udělal jsem, co bylo třeba a postaral jsem se, aby byla moje máma vytěsněna z reality, raději, než abych se smířil s osudem, který pro mne zamýšlela. Jsem svobodný člověk a nemíním se toho vzdát, ani za Excaliburn.“
„Nemůžeme ho tu nechat ležet. Brzy musím začít vařit večeři…“
„Já vím! Přemýšlím… Snažím se vymyslet nějaký jiný bezpečný způsob, jak se s tím vypořádat… K čertu. Proč to vždycky musím být já?“
Pevně jsem sevřel vyleštěný kostěný jílec, druhou rukou jsem přidržel pochvu a pomalu jsem z ní meč vytáhl. Šel ven docela lehce, takřka dychtivě: pět, možná šest stop dlouhá čepel zářila v temné kuchyňce nepřirozeně jasně. Suzie ze sebe vydala šokovaný, skoro bojácný zvuk a o krok ucouvla. Držel jsem meč před sebou, jílec mi dokonale padl do ruky, a dlouhá zlatá čepel plála stále jasněji a jasněji, po staletích čekání konečně volná. Pomalu jsem meč natáčel a pak jsem jim zkusmo mávl; byl dokonale vyvážený a snadno jsem ho ovládat jednou rukou, tak přirozeně, jako kdybych to dělal celý život. Dlouhá, zlatá čepel se zdála neuvěřitelně lehká, skoro jako by nic nevážila, a má ruka jim pohybovala jako kdyby do ní vždycky patřil.
Tančil jsem kolem kuchyňského stolu, bodal jsem a sekal a meč poslušně poskakoval sem a tam. Čím déle jsem Excaliburn držel, tím lépe jsem věděl, jak ho používat, jak ho ovládat. Aniž jsem něco takového zamýšlel, pustil jsem se do složité série výpadů a fint, skákal jsem a vytáčel piruety a přitom jsem mečem bodal proti imaginárnímu nepříteli. Suzie se stáhla ke dveřím a pozorovala mne z uctivé vzdálenosti.
„No dobře, už toho můžeš nechat, udělal jsi na mě dojem!“ řekla. „Kde ses naučil takhle zacházet s mečem?“
„Nenaučil,“ odpověděl jsem a přinutil jsem se přestat. Ani jsem se nezadýchal. „Nikdy v životě jsem meč nepoužíval. To všechno Excaliburn; já jsem se jen vezl.“
„Výborně,“ řekla Suzie. „Teď to začíná být poněkud strašidelné…“
„Ani nevíš jak, věř mi. Počkej moment…“
Suzie sebou trhla, jak to ucítila taky. Aniž se pohnul nebo nějak změnil, Excaliburn byl najednou o tolik víc, než předtím. V místnosti s námi byl náhle přítomný ještě někdo, jako další osoba, nevyzpytatelná a ochromující svou velkolepostí; a byl to ten meč. Jeho přítomnost bušila do vzduchu jako běsnící bouře, jako obrovská polnice troubící do útoku, který nikdy neskončí, do boje o duši lidstva. Úplně naši malou kuchyňku ovládl – křik z minulosti, z hluboké minulosti, divoké a slavné a velice, velice nebezpečné. Suzie napůl vycouvala ze dveří kuchyně. Moc rád bych ji napodobil, ale pořád jsem držel ten meč. Cítil jsem, jak se probouzí, jak touží být použit, jak požaduje, aby sloužil účelu, ke kterému byl stvořen. A já jsem si nemohl nevzpomenout na tu příšernou starou zbraň, Mluvící pistoli. Ten ďábelský vynález, který chtěl jen zabíjet, pořád, dokud nikdo nezůstane, a nenáviděl fakt, že je bez spolupráce svého majitele bezmocný. Z Excaliburnu jsem neměl stejný pocit, ale i on mne potřeboval, abych jim vládl. Abych mu pomohl naplnit jeho osud.
Z meče přímo čišela cílevědomost: něco životně důležitého muselo být uděláno a proto byl přinesen zpátky do tohoto světa. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem pomaloučku vypustil vzduch; potom jsem zvedl pochvu a opatrně jsem do ní meč zasunul. Nebránil se. Zlehka jsem ho položil zpátky na stůl a poodstoupil jsem. Vynaloženým úsilím jsem se roztřásl a po těle mi vyrazil studený pot. Ale byl jsem to zase já a nikdo a nic jiného.
„No?“ zeptala se Suzie ode dveří. „Je to osud?“
„Hmm… z pětadevadesáti procent ano. A chce mě.“
„Mohla bych ti napsat omluvenku.“
„Proč zrovna já?“ zeptal jsem se teskně.
„Copak tohle neříká každý, když na něj osud zavolá?“
„Jestli se ukáže, že to má něco společného s Merlinem, přísahám, že najdu způsob, jak ho znovu přivést k životu a pak mu nakopu zadek!“
„O mrtvých jen dobré,“ pokárala mne Suzie. „Zvlášť o těch, co tak docela neodešli na věčnost.“
Nemohl jsem si nevšimnout, že po celou dobu bezděčně couvá, takže teď už stála venku na chodbě. Suzie se ničeho nebojí, ale je přirozeně opatrná a má skvěle vypracovaný pud sebezáchovy. Já bych nejraději odešel a nechal meče mečem, ale vlastnit Excaliburn je jako držet tygra za ocas. Jakkoliv je to nezáviděníhodná situace, pustit ho je ještě nebezpečnější. Doufal jsem, že při taseni meče se spustí nějaká zpráva, která mi odhalí, co se to k čertu vlastně děje a co s tím mám společného já, ale chtít něco takového bylo zjevně příliš.
„Musíme ten meč dostat z našeho domu,“ prohlásila Suzie. „Něco tak mocného na Noční straně; kdo ví, jaký druh pozornosti by to mohlo připoutat?“
Podíval jsem se na meč v pochvě; ale pocit přítomnosti už byl pryč, zmizel v okamžiku, kdy jsem ho zastrčil. Teď vypadal jako obyčejný meč. Ale Excaliburn skutečně patřil k tomu druhu mečů, pro které by muži umírali a zabíjeli z mnoha různých důvodů. Suzie se opatrně vrátila do kuchyně.
„Znamená to, že teď jsi právoplatný král Anglie?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsem si docela jistý, že to tenkrát byla jen jednorázová záležitost.“
„Tak to znamená, že jsi teď král Noční strany? Nebo ti ten meč poslal někdo, kdo si myslí, že by ses jim měl stát?“
„Tu příležitost jsem už měl,“ opáčil jsem. „A odmítl jsem ji. Nemám v úmyslu měnit názor. Pokud jde o toho, kdo to poslal: mám nepříjemný pocit, že by to mohl být Walkerův poslední dárek. Pochází nejspíš z legendární sbírky zesnulého Sběratele.“
„Zadrž,“ řekla Suzie. „‚Zesnulého‘ Sběratele? On konečně umřel?“
„Copak se nedíváš na zprávy?“
„Měla jsem moc práce,“ bránila se Suzie. „Přece víš, že lelci se sami nepochytají. Jak se mu to stalo? Kdo ho zabil? Tedy, předpokládám, že toho starého zlodějského parchanta nakonec někdo zabil?“
„Walker,“ odpověděl jsem. „Jen tak přišel ke svému nejstaršímu příteli a vrazil mu nůž mezi žebra. Byl jsem u toho, ale nemohl jsem tomu nijak zabránit.“
„Já pro něj slzu neuroním,“ ujistila mne Suzie. „Kolikrát se nás pokusil zabít? V pořádku, byl to pitoreskní ničema nebo záludný parchant, to záleží od úhlu pohledu, ale myslím, že celá Noční strana bude spát pokojněji, když je teď pryč. Na Sběratele byl vždycky spoleh, že uvede věci do pohybu, a zřídka dobrým směrem. Ale… proč ho Walker nakonec zabil, po všech těch letech? Myslela jsem, že už jsou zase kamarádi, když tak hezky spolupracovali za války s Lilith.“
„Byli,“ řekl jsem. „Je to… komplikované. To přátelství často bývají.“
„Zadrž, část druhá,“ řekla Suzie. „Říkal jsi… Walkerův poslední dárek. Neříkej mi…“
„Jo,“ řekl jsem. „Walker je taky mrtvý. Toho jsem zabil já.“
„Proč?“ otázala se Suzie. „Dobře, je to hloupá otázka. Dokážu si vymyslet tucet dobrých důvodů a to se ani nemusím moc snažit.“
„Tak to nebylo,“ řekl jsem. „On mě chtěl zabít a pokračovat v mém životě. A vyhrožoval, že zabije i tebe. To jsem nemohl dopustit. Tak jsem ho zabil.“
„Nejdůležitější muž Noční strany je mrtvý,“ řekla Suzie. „Dobře.“ Konejšivě mi položila ruku na rameno. „Vím, že jste si vy dva byli… blízcí způsobem, který jsem nikdy doopravdy nechápala.“
„Byl přítel mého otce,“ vysvětlil jsem jí. „A vždycky tam byl, když jsem ho potřeboval. Používal mne, kdykoliv potřeboval někoho postradatelného na špinavou práci, ale když mohl, držel nade mnou ochrannou ruku. A nakonec, když se dozvěděl, že umírá, řekl, že by chtěl být mým otcem; ale ve skutečnosti to nikdy nechtěl. A já nestojím ani o tu jeho zatracenou práci. Je pryč sotva pár hodin a lidi se už stavějí do fronty, aby mi řekli, že mám zodpovědnost převzít to po něm a stát se novým Hlasem nových Autorit!“
„Jestli to nechceš dělat, nedělej to,“ prohlásila Suzie. Pro ni to skutečně bylo tak jednoduché.
„Ale… nikdo jiný tu není.“
„Tohle je můj John,“ řekla Suzie a objala mne. Černá kůže jejích kalhot hlasitě zavrzala. „Vždycky připravený vzít na svá bedra tíhu světa. A vždycky přesvědčený, že nikdo jiný by to nezvládne lépe než on. Možná, že právě proto poslal náš tajemný dobrodinec Excaliburn tobě. Protože si mohl být jist, že ty ho použiješ moudře. Nelituji, že je Walker mrtvý. Nebo že jsi ho zabil ty. Občas jsem pro něj pracovala, ale nikdy jsem ho neměla ráda. Hrál s lidmi šachy a nikdy si nedělal těžkou hlavu s pěšci, které obětoval.“
„Já jsem pro něj také pracoval,“ řekl jsem. „Vážil jsem si ho a někdy jsem ho měl i rád, i když to nejspíš byla pošetilost.“
„Byli jste vy dva někdy přátelé?“
„Já nevím,“ přiznal jsem. „To je komplikované.“
„Dvě z nejjasnějších světel Noční strany pohasla,“ řekla Suzie pomalu. „Už nikdy neuvidíme nikoho plát tak oslnivě.“
Přísně jsem se na ni podíval. „Zase se dívala na Viasat History?“
Zasmála se a pustila mne. Vykročila ke stolu a natáhla ruku, aby sevřela jílec meče, ale pak se zarazila.
„Ten meč mne fascinuje,“ řekla. „Je to jedna z největších zbraní na světě. Ale i když moc chci, nedokážu se přimět, abych se ho dotknula. Nemyslím, že mě chce. Řekla bych… že ho nejsem hodna.“
„Blbost,“ řekl jsem okamžitě, abych to udržel v lehké rovině. „Jestli jsem ho hoden já, tak ty taky. Ne, myslím, že to jen… se už zase dostáváme k těm osudovým záležitostem. Chce prostě mě.“
„Takže zpátky k hlavní otázce,“ řekla Suzie, která se mračila na meč s rukama založenýma na prsou. „Proč by ti někdo posílal Excaliburn?“
„Myslím, že teď je řada na mě, cítit se uraženě,“ opáčil jsem. „Naznačuješ tím snad, že toho nejsem hoden?“
Krátce si odfrkla. „Nezačínej si o sobě moc myslet.“
„Jsem koneckonců – a na to nezapomínejme – potomek biblického mýtu.“
„A vidíš, jak to dopadlo.“
„Správný postřeh,“ řekl jsem. Nyní jsem se na meč zamyšleně zamračil já. „Možná… mám ten meč nechat u sebe, střežit ho a chránit, dokud se neobjeví jeho právoplatný majitel.“
„Myslíš Artuš? Král Artuš? Ten král Artuš?“
„Proč ne?“ opáčil jsem. „V Merlinově společnosti jsme strávili dost času… Byl sice mrtvý, ale na můj vkus ani zdaleka dost neodpočíval v pokoji. Spousta lidí věří, že Artuš tu pořád někde je, spí, dokud nepřijde den, kdy ho zase budeme potřebovat, aby nás vedl do poslední bitvy. Když jsem byl dítě, zbožňoval jsem tyhle knihy.“
„To zní čím dál hůř a hůř,“ řekla Suzie. „Že se objevil Excaliburn znamená, že jsme na pokraji poslední bitvy? Už jsem absolvovala válku andělů a válku s Lilith. Myslím, že si mezi jednotlivými armagedony zasloužím trochu odpočinku.“
„Moc bych si přál, aby lidé přestali o těch dvou bitvách mluvit jako bych je zavinil já.“
„A ne snad?“
„Jenom nepřímo!“
„Nekřič na mě, nebo mne rozbolí hlava,“ řekla Suzie. „Ale stejně, poslední dobou je tady příliš velký klid. Docela by se mi hodilo trochu se procvičit. Už je to dávno, co jsem naposled pobila doopravdy hodně lidí.“
„Teď z toho začínám mít skutečně špatný pocit,“ řekl jsem.
Suzie se na mě zamyšleně podívala. „Jaký byl ten meč, když sis s ním hrál?“
„Lehký,“ odpověděl jsem. „Skoro nic nevážil. Dobře vyvážený.“
„Ne, Johne. Jaký to byl pocit…“
Zamyslel jsem se nad tím. „Jako kdyby pro něj nebylo nic nemožné. Jako kdyby pro mne nebylo nic nemožné. Jako kdyby se nám nic na světě nemohlo postavit, pokud by naše věc byla spravedlivá.“
Najednou mě něco napadlo, zvedl jsem meč v pochvě a přehodil jsem si ho přes rameno. Odnikud se objevily kožené řemeny a já jsem si je navlékl a urovnal jsem si meč na zádech. Moje ruce se pohybovaly jako by v tom měly léta praxe, přesně věděly, co mají udělat. Cítil jsem váhu meče, který mi visel na zádech a dosahoval skoro až na zem. Cítil jsem, že mi jeho jílec trčí za levým ramenem a čeká, až bude tasen. Cítil jsem přítomnost Excaliburnu jako štít na svých zádech, kterým nemůže proniknout žádná zbraň. Jako další pár očí, které za mne dávaly pozor. Byl jsem tím vším tak zaujatý, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že se na mne Suzie dívá velice divně.
„Copak?“ zeptal jsem se.
Suzie mne pomalu obešla a pozorně si mne prohlížela z všech úhlů. „Jakmile sis ten meč připevnil na záda, zmizel. Je pryč. Zneviditelnil se. Máš ho tam ještě?“
„Ano,“ řekl jsem. „Cítím jeho váhu i tlak jeho cílevědomosti. A cítím, že mi hlídá záda.“
„Tohle sis kdysi myslel o mě,“ řekla Sue.
„To pořád!“
„Už zase na mě křičíš…“
„Svěřil bych ti svůj život, Suzie. Což je mnohem víc, než jsem připraven říct o Excaliburnu. Nemohu si pomoc, ale cítím, že ten meč má svoje vlastní úmysly.“
„Takové už kouzelné meče bývají,“ řekla Suzie. „A vlastně i osud. Předpokládám, že už je pozdě napsat na tu věc VRÁTIT ODESILATELI a vyhodit ji za dveře?“
„Skoro určitě,“ odpověděl jsem. „To není dobré, Suzie; s tímhle budu potřebovat pomoct. Velice speciální druh pomoci a rady. A napadá mne jenom jedno místo, kde jsou experti na všechno, co se týká Artuše. Budu muset odejít z Noční strany a vydat se do normálního Londýnu. Promluvit si s Londýnskými rytíři.“
„Teď si určitě děláš legraci. Myslíš ty podělané arogantní snoby?“
„Ano,“ řekl jsem. „Právě ty.“
„Nepůjdeš nikam, dokud to všechno důkladně neprodiskutujeme. Nemusíš opouštět Noční stranu, Johne. Tohle místo se jenom hemží všelijakými odborníky na cokoliv pod sluncem, stejně jako spoustou jiných tvorů, co se jim daří pouze v trvalé temnotě. Tady jsou lidé, kteří vědí něco o všem, všechno o něčem a… musí tady být někdo vhodný! Musí.“
„Tentokrát ne,“ odpověděl jsem jemně. „Excaliburn je pro Noční stranu příliš… čistý. Čistý účelem i povahou. Musí to být Londýnští rytíři. Koneckonců, kdo má větší právo na Excaliburn, než poslední obránci Camelotu?“
Suzie si hlasitě odfrkla. To je její způsob jak vyjádřit, že i kdyby se náhodou stalo, že bych ji přesvědčil, raději by se propadla do horoucích pekel, než by to připustila. A jelikož byla Suzie, okamžitě na mne zaútočila z jiného směru.
„Myslela jsem, že jsi právě řekl, že cítíš zodpovědnost převzít Walkerovu práci tady na Noční straně?“
„To ano,“ připustil jsem. „Ale může to počkat. Tohle… je větší. Doufám, že se Excaliburn neobjevil, aby započal poslední bitvu, ale aby jí zabránil. Jistě to ale vědět nemůžu a nevím ani, co bych s tím měl udělat já, takže si musím promluvit s Londýnskými rytíři.“
Suzie se na mne dlouho dívala svýma chladnýma modrýma očima a její chladný obličej postrádal jakýkoliv výraz. V poslední době už nebyla tak uzavřená, ale stále pro ní bylo těžké dát najevo, co cítí.
„V normálním Londýně jsi nebyl už hodně dlouho, Johne. Ve skutečném světě se k tobě nechovali dobře.“
„Ne,“ řekl jsem. „Nemůžu říct, že jsem se tam někdy cítil šťastný. A pravděpodobně tam pořád ještě žije dost padouchů, kteří by uvítali ještě jednu šanci to na mě zkusit. To ani nemluvím o těch, co jim pořád ještě dlužím peníze. Ale tehdy jsem schovával svoje světlo pod kápí a předstíral jsem, že jsem jen obyčejný soukromý detektiv. Teď jsem o tolik víc, než jen to.“
„Dobře,“ řekla Suzie. „Jestli tam máš nepřátelé, celé se to hodně zjednodušuje. Musím jít s tebou. Počkej chvíli, jenom si připravím svoje bouchačky a granáty.“
„Ty se mnou nemůžeš jít, Suzie.“
„Cože? A pročpak ne?“
„Protože po normálním Londýně se nemůžeš procházet ověšená bouchačkami a granáty jako tady. Policie by tě okamžitě sebrala. A je ti přece jasné, že s Londýnskými rytíři se setkat nemůžeš. Oni jsou velice… duchovně založení.“
„Chceš říct nafoukaní!“
„No, ano, to taky. Jsou to rytíři říše.“
„Podělaní snobi—“
„Suzie, buď rozumná—“
„Já nebývám rozumná! Škodí to mé reputaci. Beze mne do normálního Londýna nepůjdeš! Ani se nebudeš pokoušet jednat s těmi aristocvoky sám. Oni by tě určitě umluvili. Patrně by tě nakonec přesvědčili, abys jim předal Excaliburn, protože jim po právu náleží!“ Zuřivě se zamračila. „Tak se podívej, co s námi ten meč dělá. Myslíš si, že když teď máš Excaliburn, už nepotřebuješ, abych ti kryla záda.“
„Tebe budu potřebovat vždycky, Suzie—“
„Neopovažuj se ke mně chovat blahosklonně!“
„Nemůžu tě nechat jít se mnou! Tentokrát ne.“
„Chceš říct, že mě s sebou nechceš.“
„Samozřejmě, že tě chci!“
„Tak je to vyřešené,“ prohlásila Suzie. „Jdu.“
„Ne, nejdeš,“ odpověděl jsem a ze všech sil jsem se snažil udržet si poslední zbytky sebeovládání. „Podívej se, Suzie, tohle bude diplomatická mise. Londýnští rytíři se se mnou nepodělí o svoje nejcennější tajemství, když je nepřesvědčím, že respektuji jejich pozici a autoritu v této záležitosti. Budu muset jednat velice diplomaticky. A ty přece na diplomacii nevěříš. Nebo ano?“
Zavládlo dlouhé ticho. A pak Suzie řekla značně trucovitě: „Mohla bych se to naučit…“ „Určitě ne včas,“ namítl jsem a přitom jsem se snažil skrýt svou úlevu za racionální tón. „Tohle musím udělat sám. Bude to v pořádku. Věř mi. Až se vrátím, uděláme— co je to sakra venku za hluk?“
„To vážně nevím,“ odpověděla Suzie. „Ale ať už je to kdokoliv, vybral si opravdu špatný okamžik na to, aby mne vyrušil. Jsem právě v náladě zchladit si na někom žáhu. Běž se podívat ke dveřím. Já si jdu nabít brokovnici a připravit granáty.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.