V Chaosem zamořené soustavě Sabbatiných světů svitla nová naděje, když se objevila dívka, která o sobě prohlašuje, že je reinkarnací svaté Sabbat. Navzdory značným pochybám ze strany nejvyššího vojenského velení brzy dokáže, že ona je to pravé pro podpoření ochabující morálky vojsk Impéria. Temné síly Chaosu si však jsou této nové hrozby dobře vědomy a pověří své nejschopnější zabijáky, aby dívku zavraždili. Nyní je jen na plukovníku komisaři Gauntovi a jeho mužích, aby kolem světice vytvořili poslední obrannou linii a udrželi ji navzdory vší pravděpodobnosti při životě.
Brož., 320 str., obálka Adrian Smith, překlad Jan Luhan, cena 289 Kč, vyšlo 14. 2. 2013.




Úryvek z románu:

Takticko logistická situační hlášení naléhavě identifikovala právě probíhající nájezd kacířů na tábořiště poutníků na západ od pylonu Železné haly, a skutečně, nad touto oblastí se vznášel sloup kouře zlověstně podsvíceného záblesky střílejících zbraní.
Jak ale Udol ujížděl v kymácejícím se transportéru dolů Cechovním svahem, skrze ohlušující vřavu panikou zachváceného předměstí, zahlédl mraky hnědé páry valící se z obsida východně od Simeonského akvaduktu.
„Je to akvadukt?“ křikl.
„Hned to zjistím, majore,“ odpověděl spojovací důstojník a protáhl se rezavějícím vrchním otvorem k muži na taktickém stanovišti.
„Ano pane, je to akvadukt,“ zaznělo o chvíli později.
„Co…“
„Je to akvadukt, pane, a obsidum je na jeho druhé straně!“
Mikrofony na jejich helmách byly nastaveny na maximum, ale stejně se přes okolní hluk téměř neslyšeli. Motor obrněného transportéru běžel na plný plyn a početné davy, které ucpávaly ulice, kvílely a řvaly. Goronaut, velký modlitební roh na severním konci Hlavní I, bučel ze své prastaré věže proti bílé obloze. Udol si byl jist, že slyší také vzdálené výbuchy a syčící polibky zásahů na vnějším štítovém krytu. Už to tady bylo zase, čtvrtý den v kuse.
Udol proklouzl průlezem a obrátil své kovové sedadlo, aby viděl spojařovi přes rameno na obrazovku.
„Co má takticko logistické?“
„K tomuhle nic, majore. Posílají nás dopředu do oblasti Železné haly. Kapitán Lamm je v kontaktu. Je to nájezd kacířů z pustiny. On—“
„Jsou taky uvnitř, u východní brány,“ zamumlal Udol. Naladil kanál své voxové soupravy. „Pento? Tady Udol. Vezmi si přední šestku a jeď pomoct Lammovi. Sedmičko a osmičko? Vy za mnou!“
Ozvaly se námitky a několik žádostí o objasnění, ale Udol je ignoroval. Zaklepal řidiči na ruku a ukázal.
Transportér poslušně zatočil na východ, řevem poplašné sirény rozháněl překážející dav. Dvě další jednotky z konvoje zahnuly za ním. Sjeli z Cechovního svahu a pokračovali po štěrkové spojovací cestě stíněné z obou stran vysokými budovami. Na konci spojovací cesty uviděli mezi budovami obdélník oblohy zamořené chuchvalci kouře. Vjeli na Hlavní VI., lemovanou nízkými obytnými domky, pak přejeli přes široký bulvár a spatřili citrónově žluté oblouky Simeonského akvaduktu. Za touto obří obloukovitou konstrukcí se rozkládalo otevřené prostranství skleněného pole. Stejně jako ostatní prázdná prostranství na obvodu města sloužila tato oblast v posledních měsících jako útočiště poutníků. Moře neupravených plátěných stanů, přístřešků a spěšně postavených hodinových svatyň. Další z narychlo vybudovaných dodatků k městské zástavbě, které měly ubytovat masivní příliv věřících.
Nad celým tábořištěm se vznášel odporný hnědý kouř a ztrácel se v obloucích akvaduktu. Z něj se valili špinaví poutníci, obtížení svými dětmi a majetkem.
„Nějaký zatracený infard převrhl ve svém povzneseném stavu tábornická kamínka,“ řekl spojař. „Stalo se to minulý týden v táboře Kiodrus. Chytla od toho celá řada stanů a—“
„Nemyslím si, že tohle se tu stalo, Inkezri,“ odsekl Udol. „Řidiči! Dostaň nás přes to!“
Řidič zařadil nejnižší supeň a projel s transportérem pod nejbližším obloukem do obsida. Téměř okamžitě začali svými těžkými, tvrdými koly kácet a drtit stanové konstrukce. Zoufalí poutníci, kteří se ve snaze uniknout hemžili kolem transportéru, tloukli pěstmi na jeho pancéřované boky a volali na ně, aby zastavili.
„Tudy to nepůjde majore,“ řekl řidič a dupl na brzdu. „Ne, pokud nechcete, abych je, víte, přejel.“
„Všichni ven,“ zavelel Udol. „Průzkumný tým, rozprostřete se! Pohyb!“
Boční poklopy všech tří transportérů se rozletěly a všichni vojáci, patnáct z každého vozidla, se vyhrnuli ven. Klestili si cestu vpřed přílivem poutníků, zbraně obrácené hlavněmi k nebi. Udol počkal, až si Inkerzi připne malou nádrž s katalyzátorem na záda a připojí hadici, potom také vysedl a vydal se za zbytkem svých mužů. Zvedl svou obrněnou levici, stiskl svorku vestavěnou do dlaně své rukavice a vypustil trochu ohně, aby ho jeho vojáci v davu lépe našli. Jakmile si získal pozornost, rozptýlil své jednotky nalevo a napravo do bludiště stanů a odpadků.
Když ušli asi padesát kroků tábořištěm, bylo už téměř vylidněné. Kouř houstl. Udol byl zděšen hrozivými podmínkami ve kterých poutníci žili, ale nepřekvapovalo ho to. Haraburdí, odpadky a lidské exkrementy zcela pokrývaly úzké uličky klikatící se mezi ubohými stany. Vojáci neviděli dál, než na několik metrů v kterémkoliv směru. Kus dál od kouře a příbytků byly hodinové svatyně všude, kam se podíval. Ani dvě nebyly identické, ale všechny obsahovaly stejné hlavní složky: nějaký měřič času – domácí hodiny, elektrický časovač, digitální chronometr nebo ručně natahovaný horolog – zasazený do podomácku vyrobené dřevěné bedny. Zdálo se, že čím vyšší a pestřeji pomalované, tím lépe. Jednu z nich si blíže prohlédl. Byla vysoká skoro jako člověk a nahoře měla otevřená plechová dvířka, aby bylo vidět na ciferník hodin uvnitř. Položili ji na dřevěný dvoukolák a upevnili ji průmyslovými nýty. Svatyně byla pomalovaná zlatě a stříbrně a na některých místech i zeleně, a byla obalená kusy plastové fólie. Vevnitř viselo nehybné kyvadlo, ozdobené sušenými květinami, mincemi, krystaly, talismany a dalšími votivními oběťmi. Hodiny v plechových dvířkách byly i s ručičkami nasprejovány na zeleno a pak byly ciferník a hroty ručiček přemalovány na zlato. Ručičky byly nastaven na okamžik před půlnocí.
Major Udol věděl přesně, co to znamená.
Obešel svatyni a pokynul nejbližším vojákům, aby přišli blíž. Špinavé přístřešky poutníků před nimi hořely. Žlutavé plameny olizovaly plátno, šplhaly se k rannímu nebi a tvořily oblaka těžkého, temného kouře. Udol si všiml jedné svatyně, která se v plamenech sesunula a zbortila.
Voják vedle něj najednou uskočil, jakoby překvapením, pak to udělal znovu a padl na záda.
Dva zásahy do těla. Udol se na něj ani nemusel podívat.
Rychle vyštěkl varování do svého voxu a jeho muži se rozběhli do krytů. Dvě třetiny z nich to dokázaly. Ti parchanti vyčkávali.
Udol se přikrčil v relativním bezpečí krytu z převrácené korby nákladního vozu a výboje energie mu svištěly nad hlavou. Jeden z jeho mužů se schoval za plastovou konstrukci některého ze stanů a teď se svalil na záda, když mu výstřel z laserové pušky propálil zátylek. Další muž, zastižen na otevřeném prostranství, dostal zásah, který mu zlomil obě nohy. Padl k zemi a po břiše se plazil do úkrytu, než ho další střela zasáhla do obličeje.
Udolovi bušilo srdce jako o závod. Zahlédl pohyb v jedné z uliček vedle požáru, tasil laserovou pistoli a vypálil několik zářivě svítivých výbojů na úzkou pěšinu mezi stany. Vojáci kolem něj spustili palbu ze svých karabin.
„Inkerzi! Kontaktuj takticko logistické, že je tu další nájezd, přímo pod akvaduktem!“
„Rozumím, pane!“
Bylo to pěkně žhavé, to tedy ano, a stále se to zhoršovalo. Udol napočítal přes čtyřicet útočníků pohybujících se mezi opuštěnými stany. Zahlédl jejich rudé zbroje a pláště. Jejich popis seděl na útočníky, kteří již po čtyři dny prováděli rychlé krátké útoky všude po krajích města. Byli to fanatičtí kacíři, kteří byli pravděpodobně stejně tak jako poutníci přilákáni do města zázraky, avšak aby pravdu popírali a ne ji oslavovali. Maršál Biagi osobně informoval Udola, že útočníci jsou pravděpodobně militantní kultisti pocházející z nedaleké planety v jejich systému. Na planetu se vetřeli mezi hordami poutníků, aby pořádali teroristické útoky na obyvatele města. Ti parchanti uměli bojovat. Disciplinovaně, to na tom bylo nejstrašidelnější. Udol se setkal s tou spodinou z warpu už mnohokrát – měl jizvy, které to dokazovaly – a imperiální vojenská preciznost vždy zvítězila nad horlivým fanatizmem.
Možná teď bylo na Impériu, aby hrálo fanatika, pomyslel si Udol. Podle všech hodin v dohledu jim zvonila hrana. Alespoň tedy měli důvod být fanatičtí.
Náhlé poryvy větru zahnaly kouř na sever a palebné pozice kacířů mezi stany byly rázem odhaleny. Udol zavelel svým vojákům a ti koordinovaně opětovali palbu. Krupobitím střel zasypali změť stanů a přístřešků a pak opatrně postupovali úzkými uličkami tábořiště a kryli se, kde jen to bylo možné.
Někde vedle Udola zapraskal výstřel. Muž po jeho levici se skácel na zbytky malého přístřešku. Udol se bleskově otočil a vpálil na něj ze své poboční zbraně. Zasáhl kultistu přímo do hlavy, do hledí jeho železné masky. Ještě než dopadl k zemi, vyřítili se z krytů další dva a zběsile pálili kolem sebe. Udol zaklekl, natáhl před sebe levou ruku, stiskl třmen v dlani a bělavé plameny jim vyšlehly vstříc a zahalily jejich těla. Oba vzpláli a s křikem se potáceli dokola. Jednomu z nich plameny usmažily energočlánky na popruzích a následná exploze ho roztrhala na kusy – ruce a torzo se rozlétly do vzduchu, zatímco nohy se zhroutily k zemi. Udol ucítil zápach seškvařené kůže. Výbuch srazil k zemi druhého útočníka, který se nyní válel a házel sebou na zemi v plamenech. Udol k němu vykročil a jediným výstřelem z laserové pistole ho popravil.
„Farenxi, Beresi. Ve dvojici kupředu!“ zavelel Udol mužům za ním. Byli už na kraji tábořiště a nepřátelé se rychle stahovali. Jsou to jen kacíři, pomyslel si Udol.
Maniakální kultisti, kteří svými zbabělými teroristickými útoky zkoušejí víru a rozhodnost obyvatel města. Přesně to, proti čemu byl pluk Civitas Beati vycvičen bojovat.
Ale když dorazil na okraj tábořiště, uvědomil si, že se zmýlil. Bylo to víc, než diverzní akce, mnohem víc. Před ním se rozkládala pemzová pláň: plochá, studená rozloha šedé pemzy a písku třpytícího se kousky černého sopečného skla. Táhla se přes tři kilometry na sever až k Rokli milosti a temným vrcholkům Vyprahlých hor.
Směrem ke kempu se blížila tři vozidla. Kráčející tanky. V patách jejich těžkých chodidel se rozprostřelo přes dvě stě pěších útočníků oděných do matně červených oděvů. Od kdy nosí kultisté zbroj? A od kdy útočí jako vojenská jednotka?
„Do hajzlu!“ slyšel se Udol. „Zpátky! Zpátky!“
Kráčející tanky pokračovaly v pohybu vpřed a kolébaly se jako pavouci. Každý z nich měl šest písty poháněných nohou podpírajících nízko položené tělo. Udol viděl řidiče v podvěšených bublinách pod ocasy. Hlavy tanků se vztyčily, malé věže se otočily k cíli a spustily palbu.
Žhavé výstřely přicházely v pravidelných, ničivých vlnách. Každý z dvojitých pulzních laserů s děsivou pravidelností nabil, vystřelil a zaklouzl zpět, aby to opakoval znovu a znovu, v nelítostném mechanizovaném rytmu. Beresi byl zasažen a roztržen na kusy, další tři vojáci byli odhozeni tlakovou vlnou po zásazích do země. Výbuchy vyhazovaly do vzduchu úlomky obsidiánu a pemzu. Pod nohama kráčejících tanků to začalo blikat, jak začali střílet také postupující vojáci v krvavě rudém. Udol se vrhl do krytu. Slyšel muže, které znal od dětství, křičet svoje poslední slova do roztavených masek recyklátorů vzduchu.
Udělal to jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Modlil se ke svaté.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.