Green, Simon R.: Šance pro ducha

Carnackiho institut je tu proto, aby něco udělal s duchy – uložil je k věčnému odpočinku, vypakoval nebo jim bez milosti nakopal ty jejich ektoplasmatické zadky…
Polní agenti institutu jsou ti nejlepší z nejlepších. J. C. Chance: bystrý, odvážný, šarmantní a skoro nesnesitelně arogantní. Melody Chambersová: mimořádně talentovaná technočarodějka a technocvok udržující v chodu všechno to antinadpřirozené zařízení, které ke své práci potřebují a Štístko Jack Palmer: telepat s vážnými sklony k depresím, poslední člověk na světě, skrze jehož hlavu by někdo chtěl putovat.
Jejich aktuální úkol: prošetřit masové strašení ve stanici londýnského metra Oxford Circus. To samo o sobě by bylo dost obtížné – a nebezpečné – i kdyby se do toho nezamíchali dva agenti z neblaze proslulého Projektu Crowley, jejichž úkol je mnohem jednodušší: bez ohledu na následky zlikvidovat Chanceho, Chambersovou a Palmera…
První díl nové série Hledači duchů.
Brož., 232 str., překlad Josef Hořejší, obálka Don Sipley, cena 219 Kč, vyjde 21. června 2011





ÚRYVEK Z KNIHY:



Dneska se duchové objevují na těch nejzatracenějších místech.
Bylo to jedné chladné noci pod chladnou oblohou, na parkovišti supermarketu na okraji georgiánského města Bathu. Supermarket byl zavřený, parkoviště opuštěné a všichni normální lidi už byli doma, kde spali spánkem spravedlivých nebo alespoň unavených. Na velkém otevřené prostranství s pečlivě vyznačenými místy pro parkování teď bylo jen asi půl tuctu automobilů, náhodně roztroušených po asfaltu. Asi tucet nákupních vozíků stálo opuštěných a zapomenutých v temnotě noci. Na okolních prázdných polích se nic nehýbalo, ani vítr; a i zvuky, které se sem nesly ze vzdáleného města, byly velice slabé. Nebylo tu nic zajímavého, nic k vidění; kromě tří postav stojících pospolu uprostřed parkoviště a netrpělivě se rozhlížejících kolem jako návštěvníci divadla, kteří čekají, až hra začne.
V zavřeném supermarketu nesvítila žádná světla. Byla tam jen ostře žlutá záře lamp, ponechaných na parkovišti rozsvícených pro ty, kdo čekali, a modrobílý svit měsíce v úplňku vysoko na obloze kropenaté hvězdami. Náhle od východu zavanul studený vítr a dodal té hodině před úsvitem na mrazivosti. Po otevřeném prostranství se tu a tam převalovaly odhozené odpadky, jako myši náhle vyplašené v temném suterénu. Dva muži a jedna žena vítr a chlad ignorovali. Čekali na něco, co přijde z nejtemnější části noci a udělá všechno pro to, aby je to vyděsilo.
„Jak dlouho tady ještě budeme stát a mrznout?“ zeptal se Štístko Jack Palmer.
„Dokud se neukáže něco strašidelného, čím bychom podložili svoje nároky na úhradu výdajů,“ odpověděl JC Chance vesele. „Když ne tuhle noc, tak zítra nebo pozítří. Je to koneckonců to očekávání a nejistota, kvůli čemu stojí za to žít.“
„Praštil bych tě, kdybych si troufl vytáhnout na tak dlouho ruce z kapes,“ řekl Štístko ponuře. „Po čem přesně se máme dívat?“
„Moc bych si přála, aby sis alespoň jednou přečetl podklady,“ ozvala se Melody Chambersová, aniž vzhlédla od přístrojů, které si před sebou rozestavěla do půlkruhu. „Nikdo sice neviděl nic konkrétního, ale existují stovky hlášení od lidí, kteří tohle parkoviště použili po setmění; stísněný pocit, panika, dokonce nezvladatelná hrůza… a naprosto určitě pocit, že je pozorovaly neviditelné, zlovolné oči. Lidé se sem už bojí chodit, dokonce i za denního světla.“
„Aha,“ řekl JC. „Takže jako obyčejně.“
„Proč se duchové nemohou zjevovat v pracovní době?“ řekl Štístko toužebně. „Žádná pravidla přece duchům nezakazují objevit se za denního světla. Myslím, že to dělají naschvál.“
„No jasně, Štístko,“ opáčil JC. „Dělají to jen proto, aby tě naštvali.“
Štístko se divoce zamračil. „Nejsem žádné ranní ptáče! Už jsem sedmadvacet hodin na nohou a ani nedostanu zaplacené přesčasy! Někde je tu hotel, který zoufale volá moje jméno a já bych tam moc rád byl.“
„To my taky,“ ujistila ho Melody. „Už proto, abychom konečně měli trochu klidu a pokoje. Znám poltergeisty, kteří nejsou ani z poloviny tak otravní, jako ty.“
„Nemůžeme si alespoň objednat pizzu?“ zeptal se Štístko. „Za slaninovou s křupavými okraji bych vraždil.“
„Kuš, chlape,“ okřikl ho JC, zírající s nelíčeným zaujetím do šera. „Když chceš najít ducha, musíš tam, kde duchové jsou. Logicky. Nemůžeš čekat, že najdeš Čelisti v plaveckém bazénu.“
„Já chci jít domů,“ prohlásil Štístko nešťastně.
„Ty chceš vždycky jít domů,“ odsekla Melody. „Jak jsi mohl získat přezdívku Štístko, to tedy vážně nechápu. Předpokládám, že škola, do které jsi chodil, byla hotové pařeniště ironie.“
„Tak poslyš,“ řekl Štístko. „Jsem telepat desáté třídy. Kdybys viděla svět tak jasně, jako ho vidím já, taky bys byla klinicky deprimovaná. Chci pár svých malých pilulek.“
„Teď ne,“ řekl JC okamžitě. „Musíš mít čistou hlavu a jasné myšlení.“
„Suchare,“ odfrkl si Štístko hlasitě. „No tak, JC, jsme tady už skoro pět hodin a nic se nestalo. Tohle místo je mrtvé jako můj milostný život. Pojďme to pro dnešek zabalit. Mám prázdný žaludek, záda mne příšerně bolí a moje nohy už se mnou vůbec nemluví. A to všechno kvůli duchovi, který tu možná ani není. Hele, přiznej si to: stísněný pocit a pocit, že tě někdo sleduje? Ten můžeš mít i na veřejných záchodcích.“
„Vzmuž se,“ opáčil JC. „Noc je pro neohrožen hrdiny z Carnackiho institutu ten pravý čas k práci.“
Štístko se zašklebil. „Bože, jak já nesnáším, když jsi tak veselý. Není to přirozené. Zvlášť s přihlédnutím k povaze toho, co děláme.“
„Odvahu!“ pobídl ho JC a rozzářil se ještě víc, protože věděl, jak moc to Štístkovi leze na nervy. „Pamatuj… když mají Krotitelé duchů bolení hlavy, když Scoobyho partu zachvátí panika, když Mulder a Scullyová nechtějí vědět a členové psychokomanda SAS sedí v koutku a bulí jako mimina… Koho zavoláš na pomoc? Speciálně vycvičené polní agenty Carnackiho institutu!“
„Víš, on má docela pravdu,“ prohlásila Melody chladně. „Není přirozené být v tuhle ranní hodinu tak veselý. Ty sis zase bral ze Štístkových pilulek, že?“
„Tak rád vidím vycházet slunce!“ opáčil JC.
„Za tohle mi neplatí dost,“ zavrčel Štístko. „Vlastně za tohle by mi ani dost platit nemohli. Už bych s tím dávno seknul, nebýt té všeobecně ponuré atmosféry a hojnosti příležitostí k sebelítosti.“
„Zmlkni, ty odporný kňourale a nech mě soustředit se na moje přístroje,“ řekla Melody. „Nebo ti zkratuji Kirlianovu auru.“
Josiah Charles (JC) Chance vlídně shlédl na svoje hašteřící se parťáky a pak se opět soustředil na stíny a temnotu. JC byl vysoký a štíhlý, energický a příliš pohledný pro své vlastní dobro. Věkem se blížil k třicítce, měl bledou pleť a výrazné rysy, bujnou hřívu tmavých, zvlněných vlasů, bystré oči, hrdý nos a ústa, jejichž nepřetržitý úsměv by byl mnohem více uklidňující, kdyby se častěji vztahoval i na jeho pronikavý pohled. Nosil sytě krémový oblek nápadného stylu a elegance, a nosil ho tak, jak se nosit má. Jako rozený dobrodruh, hazardér a zkušený hledač duchů byl JC stoupající hvězda Carnackiho institutu a věděl to. O duších, strašení a paranormálních jevech toho věděl víc, než kterýkoliv jiný člověk doufající v klidný noční spánek. Naštěstí také znal dost způsobů, jak se s nimi vypořádat. Občas to byly doopravdy nepříjemné způsoby, ale to už patřilo k věci.
Melody Chambersová byla hlavní mozek a vědecký expert týmu, a tudíž byla striktně zodpovědná za všechnu tu zázračnou novou techniku, kterou je zásobil Carnackiho institut. Vlastně o ní bylo známo, že bije lidi po rukou, když se pokusí dotknout něčeho z jejího nádobíčka. Na ty svoje hračky byla velice citlivá, i když měla sklon je pravidelně likvidovat, obvykle tím, že se z nich snažila dostat víc, než kolik jejich technické specifikace dovolovaly. Melody, která už také měla třicítku na obzoru, byla svým konvenčním způsobem docela hezká, drobná a uličnicky hubená, a neustále z ní sálalo víc nervózní energie, než jí mohlo svědčit. Měla znepokojivé sklony vrhat se po hlavě do každé situace, která slibovala nabídnout jí něco, cokoliv, s čím se ještě nesetkala, vyzbrojená bezmeznou ochotou nakopat zadek čemukoliv, co vykazovalo byť jen náznak tvrdohlavosti. Melody Chambersová se nebála ani zdaleka dost tmy, uvážíme-li, co dělávala za nocí jako byla tato.
Své kaštanově hnědé vlasy nosila sčesané do přísného drdolu, její vzhled doplňovaly seriózní brýle s černými plastovými obroučkami a šaty tak anonymní, že se naprosto míjely s jakoukoliv módou nebo stylem. Ve svém volném čase si vychutnávala sexuální život, který by k smrti vyděsil i Casanovu. Vždycky to bývají ty tiché vody…
A pak tam byl Štístko Jack Palmer. Telepat, šťoural a melancholik na plný úvazek. Věkem se rychle blížil k třicítce a nesl to velice nelibě. Štístko byl spíš menší a podsaditý, předčasně plešatící, a mohl by být i docela pohledný, kdyby se nepřetržitě nemračil. Nosil špinavé džíny, vytahané tričko a starou odřenou bundu, a celkově budil dojem, že byste ho museli protáhnout automyčkou, abyste z něj dostali alespoň horní vrstvu špíny. Holil se jen když si vzpomněl a miloval ty nejnezdravější jídla, jejichž pozůstatky si nosil na bundě. Tvrdil o sobě, že má srdce ze zlata. V krabici pod postelí. Nejneochotnější hrdina, který kdy byl přijat do řad Carnackiho institutu, majitel tolika lékařských předpisů, že si je musel zakládat v abecedním pořádku, aby v nich neztratil přehled, a bezprecedentního talentu odhalovat přítomnost věcí, které by většina lidí ani nepřipustila, že existují.
Štístko viděl věci a slyšel hlasy, a pouze jeho pilulky mu umožňovaly vést alespoň přibližně normální život.
Ti tři, které spojil osud a pohromadě je držely opakované úspěchy, tvořili dobrý tým a odváděli dobrou práci. A protože byli tak výkonní, dostávali ty nejtěžší, nejnebezpečnější a nejnáročnější případy. Štístko neustále vyhrožoval, že s tím praští, ale nikdy to neudělal. Částečně protože mu vyhovovala společnost, hlavně proto, že mu vyhovovala plně hrazená lékařská péče. JC se netajil tím, že pořád hledá nějaký přesvědčivý důkaz osudu lidského vědomí po smrti. A Melody zůstávala, protože jí institut umožňoval přístup k nejnovější technice, a protože jí bylo jasné, že nikde jinde by jí nemohla beztrestně tolik zničit.
Spokojeně pobíhala sem a tam před svými rozličnými počítači, skenery a jistými tajemnými udělátky vlastní konstrukce, umístěnými na skládacím podstavci. Její prsty kmitaly po klávesnicích, upravovaly nastavení a udělovaly občasné varovné plácnutí každému kusu přístrojového vybavení, který dost rychle neudělal, co od něj čekala. Světélka plála a blikala, monitory zářily a informace se hrnuly ze všech stran současně. JC to pozoroval z bezpečné vzdálenosti bdělým okem.
„Ukazuje to něco zajímavého?“ prohodil po chvíli nenuceně.
„Tomu bys nerozuměl, ani kdybych ti to řekla,“ odsekla Melody, aniž vzhlédla. „Všechno pracuje jak má, všechny detektory pohybu a teplotní sondy jsou v pořádku a nikde poblíž nedochází k žádnému neobvyklému nárůstu energie. Buď ujištěn, že kdyby se na tváři toho, co ještě zbylo z dnešní noci, ukázalo něco ektoplazmatického, jsem bdělá a připravená otestovat to přehršlí zajímavých způsobů. Ani myší duch si tu nemůže pšouknout, aniž bych o tom věděla.“
„A co když duchové a ghúlové nenabídnou žádnou měřitelnou aktivitu?“ zeptal se Štístko vychytrale.
„Proto jsi tady ty,“ odpověděla Melody. „I když si někdy přeji, abys nebyl.“
„Technocvoku.“
„Fanynko Spice Girls.“
„Děti, děti,“ zamumlal JC. „Hrajte si hezky, nebo bude mazec.“
„Nesnáším to tu,“ prohlásil Štístko zničeně. „Je tady zima, je tady vlhko a myslím, že mi pod koulemi začíná růst mech.“
„Fuj,“ řekla Melody. „To není mentální obrázek, který bych si s sebou chtěla odnést domů.“
„Nechte toho,“ prohlásil najednou Štístko a prudce trhl hlavou, jako by ho do nosu udeřil nějaký pach. „Nechte toho na chvíli. Cítíte to taky?“
„Co jako?“ zeptal se JC, přesunul se blíž ke Štístkovi a rychle se kolem sebe rozhlédl.
„Nejsme sami,“ prohlásil Štístko zamračeně, ve tváři výraz soustředění. „Něco je tady s námi… Není to vidět a nemohu ani říct, že bych něco doopravdy slyšel nebo cítil… Ale rozhodně mám pocit, že nás něco pozoruje. A ne s dobrými úmysly.“
„Takže ne přátelsky?“ zeptal se JC.
„Co bys myslel?“ odsekl Štístko. „Kdy naposled jsem se setkali se šťastným duchem? Velice určitě do toho nezahrnuji Chechtajícího se ghúla z Leicesteru, žumpa budiž lehká jeho hnijícím kostem. Jestli jste doufali, že se seznámíte s Casperem Umrlým miminem, tak jste ve špatném týmu. My dostáváme jen ty špatně naladěné.“
„Zůstaňme i přesto optimisty,“ řekl JC. „Když pro nic jiného, tak ze smyslu pro zvrácenost.“
„Tobě se to snadno řekne,“ zavrčel Štístko. „Ty nejsi senzibil jedenácté třídy. Zatraceně… ta přítomnost je tak silná, až je skoro omračující. Třeští mi z toho hlava.“
„Vezmi si pár těch svých oblbováků,“ doporučila mu Melody. „Když jsi na lécích, jsi o hodně snesitelnější.“
„Ne,“ namítl JC. „Žádné pilulky, Štístko. Soustřeď se.“
„Ani ty malé fialové? Ty máš přece rád.“
„Možná později, Štístko. Vydrž to. Melody, ukazují ty tvoje přístroje něco?“
„Nic. Zatracenou nulu. A ne, já nic necítím.“
„Ani bych to nečekal,“ řekl Štístko kousavě. „Jsi citlivá asi jako vyhazovač z nočního klubu.“
„Neposlouchám, neposlouchám,“ řekla Melody.
„Podle podkladů, co jsme dostali na brífinku, byla na tomhle parkovišti před několika měsíci zabita jedna stará dáma,“ řekl JC. „Přejelo ji couvající auto. Šofér přísahal, že ji vůbec neviděl. Nemohla by tím naším duchem být ona? S duchy starých dam si docela rozumím. Mají ke mně důvěru.“
„Není většího blázna než mrtvý blázen,“ prohodil Štístko nepřítomně. „Tohle nevypadá na starou dámu, JC. Ani si nejsem jistý, jestli je to vůbec člověk. Zachycuji obrazy, zvuky, asociace… Nic z toho není z nedávna. Je to staré a tím myslím doopravdy staré. Celá staletí… Temné, brutální, hladové. Ten pocit, který z toho mám, se mi ani trochu nelíbí.“
„Kde to je?“ zeptal se JC, který se snažil proniknout pohledem skrze ostré světlo parkovištních lamp a do tmy za ním. „Nemohl bys přesněji určit polohu, nebo alespoň směr?“
„Je to všude!“ opáčil Štístko, který se otáčel stále znova a znova v malých, vrávoravých kruzích. „Blíží se to k nám ze všech stran najednou! Straší v celé téhle zatracené oblasti, ne jenom na parkovišti… ale tohle je ohnisko, ano. Stojíme v epicentru.“
„Melody?“ řekl JC. „Pověz mi k tomu něco, Melody. Cokoliv.“
„Moje přístroje září jako vánoční stromečky,“ řekla Melody, která rychle přebíhala od jedné obrazovky k druhé. „Ale nic z toho, co z nich leze, nedává žádný smysl. Mám ostré amplitudy ve vyšším elektromagnetickém spektru, obrovské energetické výboje, div že nepřetíží všechny senzory… Na lidského navrátilce ze záhrobí je to příliš silné. Něco se blíží, JC. Něco obrovského a mocného… Vynořilo se to z minulosti, z hluboké minulosti, z hodně dávné doby… Takové výstupy jsem ještě neviděla, JC. Je to úplně mimo rozsah přístrojů, lidi.“
„Bylo to tady po celou dobu,“ zašeptal Štístko. „Čekalo to, až nějaký zatracený ubohý hlupák zpřetrhá pouta a vypustí to na svobodu…“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.