Hledači duchů zkoumají dávno opuštěné divadlo Haybarn, ve kterém začala renovace. Práce se však zastavily předčasně, když dělníci s hrůzou utekli a odmítli se vrátit. Po svém minulém případu, kdy byla v sázce samotná existence světa jak ho známe, měli JC, Štístko a Melody za to, že tohle bude procházka růžovou zahradou. Dokud se ve strašidelném divadle (copak taková nejsou všechna?) nesetkají se samotným fantomem Haybarnu – prastarým zlem, jehož schopnost změnit realitu samotnou prověří odvahu, vědomosti i obyčejné štístko hledačů duchů až na samotnou mez.
Již třetí pokračování série Hledači duchů, jejichž příběhy se už brzy objeví i na filmovém plátně (Judas Ghost, ohlášená premiéra říjen 2013).
Brož., 248 str., obálka Don Sipley, překlad Josef Hořejší, cena 249 Kč, vyšlo 26. června 2013




Úryvek z románu:

Na dno údolí dorazili asi tak zároveň a pomalu zamířili k čekajícímu nástupišti. JC se bezstarostně rozhlížel kolem sebe, předstíral, že zkoumá terén, a dopřával tak Štístkovi čas vykašlat si polovinu plic, než zase popadne dech, zatímco Melody počítala svoje drahocené přístroje – dvakrát, aby se ujistila, že nic důležitého neztratila. Železniční stanice nevypadala kdovíjak pohostinně. Někdo se to tu pokusil uklidit, ale s jen velice omezeným úspěchem. Tváří v tvář desetiletím špíny, prachu a nezájmu nedokáže mýdlo, voda a průmyslové čistící prostředky zázraky. Všelijaké harampádí a odpadky byly smeteny na jednu stranu nástupiště, ale stavby, původní železniční budovy… vypadaly značně nevábně.
Staré zdi postavené z kamene, který pocházel z místního lomu, byly poseté skvrnami odstínu staré moči, a dřevěné průčelí, okenice a dveře byly zpuchřelé a provrtané červotoči. Nově vyměněná skleněná okna v ponurém okolí nápadně zářila a nové byly i některé dveře, hrdě otevřené – a odhalující temnotu uvnitř budovy. Tu a tam visely nově namalované cedule s nápisy Pokladna, Čekárna a tak podobně; jejich písmo bylo zřetelné a nové, i když tradičně staromódní. Pro budovy na druhé straně nástupiště zatím neudělal nikdo nic. Ty nahnuté, jednoposchoďové stavby za kolejemi vypadaly neurčitě a vzdáleně, jako by odsud byly na míle daleko.
Všude vládlo ticho a klid, ani pták tu nezazpíval, ani hmyz nezabzučel, aby tomu místu dodal zdání života. Na dně údolí, mezi oběma příkrými svahy bylo mnohem temněji, než nahoře; jako by světlu činilo potíže prodrat se tak hluboko. Na druhé straně vítr se tu zdál být silnější, jak vanul v náhlých poryvech s hlasitým šuměním nad nástupištěm, jako pes na stopě. Mezera mezi dvěmi nástupištěmi byla ucpaná plevelem, který tu přes úsilí, které bylo vynaloženo na vyčištění malého kousku kolejí, stále divoce rostl. JC připadalo, že snaha zprovoznit nádražíčko byla několikrát přerušena a zase započala, než odsud něco všechny vyhnalo…
„První dojmy, Štístko?“ zeptal se JC bujaře, jelikož měl za to, že by někdo měl být bujarý a optimistický, než se všichni rozpláčou.
„Nic zjevného,“ odpověděl Štístko, který se zamračeně rozhlížel kolem. „Nezachytil jsem žádné projevy, žádné obrazy vtištěné do kamene… Ale tady dole se zdá být temněji a ponuřeji, než by mělo, jako kdybychom večer zanechali nahoře a sešli dolů do noci. Podívejte se. Připadá vám to snad jako podvečerní nebe…? Moment, dejte tam zpětný chod, vyhoďte kotvy. Slyšeli jste to taky?“
Všichni se semkli těsněji k sobě a zahleděli se na opačnou stranu nástupiště. V okně nejvzdálenější budovy, v čekárně, se objevilo světlo. Byla to teplá, zlatavá záře, pokojná, konejšivá a naprosto se nehodící do zdejší obecně zlověstné atmosféry. Pak světlo vyšlo z čekárny a rychle se ukázalo, že je vydává stará nádražácká lampa, kterou držela v ruce postava. JC se ostře podíval na Štístka, ten ale zavrtěl hlavou a rty naznačil slovo civilista. Postava se k nim pomalu blížila po nástupišti, nespěchala, lucernu držela vysoko nad hlavou. Její záře rychle odhalila staršího muže v pohodlných šatech a pevných pracovních botách. Konečně se zastavil před hledači duchů a zadíval se na ně. Nepůsobil dojmem, že by na něj udělali nějaký zvláštní dojem. Vypnul hruď, nechal ruku s lucernou poklesnout a pak kývl hlavou.
„To je dost, že jste se ukázali,“ řekl drsným, chraptivým hlasem. „Ronald Laurie. Zastupuji Bradleighskou společnost pro ochranu památek.“
„A přišel sem o své vlastní svobodné vůli, aby nám pomohl,“ zamumlala Melody. „Pokuste se ho nevyděsit.“
Ronald Laurie byla vysoký, ale shrbený starý muž, kterému muselo být už skoro sedmdesát. Na sobě měl ošuntělý tvídový oblek, jaký muži jistého věku rádi nosí při zahradničení, nebo když dělají různé věci kolem domu, dokud se jejich ženy nerozhodnou, že se na to už nemohou dívat a když je manžel někde pryč a nemůže proti tomu nic namítat, darují ho charitě. Laurie měl na lysé hlavě s tu a tam posledním zapomenutým chumáčkem šedivých vlasů plátěnou čepici. Jeho obličej byl zbrázděný vráskama, spodní ret měl ohrnutý a díval se na ně ocelově šedýma pronikavýma očima. Na každého z hledačů duchů po řadě se usmál, ale ruku k potřesení jim nenabídl. Lucernu pořád ještě držel vysoko, jako by se chtěl ujistit, že dosvítí co nejdále. A dával si záležet, aby si hledače duchů pořádně prohlédl, jako kdyby si chtěl být jistý, že jsou to, čím se zdají být.
Něco viděl, pomyslel s JC. Copak jste viděl, starý pane?
„Tak,“ řekl Laurie konečně. „Vy jste tedy odborníci, ano?“
Z tónu, kterým to vyslovil, bylo zřejmé, že z toho příliš jistoty nečerpá. V jeho světě byli odborníci lidé, kteří přicházeli na rozkaz šéfů, aby se pletli do záležitostí, kterým nerozuměli.
„To jsme,“ odpověděl JC co nejvstřícněji. JC byl tím, kdo obvykle jednal s civily a staral se, aby se v mezích možnosti uvolnili. Štístko a Melody k tomu neměli vlohy. Ani k tomu netíhli. JC nabídl Lauriemu ruku, ale starý muž jen znovu kývl hlavou.
„To vám to trvalo, než jste se sem dostali,“ řekl. „Je pozdě. Už se stmívá. Ale tady jsme daleko odkudkoliv. Teď.“
„Dorazili jsme tak rychle, jak to bylo možné,“ opáčil JC vlídně. „Doufám, že jste na nás nemusel čekat příliš dlouho. Je od vás moc hezké, že jste souhlasil setkat se tu s námi a pomoci nám.“
„Jo. No ano,“ řekl Laurie. „Nepřipadalo mi správné, nechat vás jen tak napochodovat do té bezbožné šlamastiky, bez toho, abych vás alespoň varoval.“
„Já chci domů,“ zakňoural Štístko. „Okamžitě.“
„Takže tohle je zlé místo?“ zeptala se Melody starce. „Je hezké mít to potvrzené. Co jste tady viděl?“
„Tohle je Melody Chambersová, vědkyně a tak trochu mluvka,“ zamumlal JC. „Tenhle veselý chlapík je Štístko Jack Palmer, profesionální prudič. Nechoďte k němu moc blízko a nekrmte ho. A já jsem JC. Vedu tuhle skupinu, jako trest za své četné hříchy. No tak, lidi, trochu spolupráce. Musíme toho hodně prodiskutovat a noc se kvapem blíží. Hodně by nám pomohlo, pane Laurie, kdybyste nás seznámil s tím, co přesně se tady stalo. Oficiální hlášení jsme viděli, ale dáváme přednost informacím z první ruky, když je to možné. Od lidí, kteří dotyčnou událost skutečně zažili. Ať už to bylo cokoliv.“
„Podrobnosti,“ prohlásila Melody. „Chceme podrobnosti.“
„A pověsti a fámy si můžete nechat od cesty,“ dodal Štístko.
„Ticho, děti,“ okřikl je JC. „Taťka pracuje.“
„Kdo vy lidi vlastně jste?“ zeptal se Laurie a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Řekli mi jenom, abych očekával nějaké experty. Jste od Britských drah?“
„V žádném ohledu, podobě ani formě,“ odpověděl JC. „Všichni jsme odborníci na poli nadpřirozena. Zkoumáme zlá místa, zjistíme, co a jak a pak s tím něco uděláme. Jsme tu, abychom pomohli, pane Laurie.“
„Jo. Možná.“ Laurie pořád ještě nevypadal přesvědčeně, ale zjevně se snažil být rozumný a spolupracovat. Znovu je obdařil krátkým úsměvem a pak se podíval po dlouhém, zšeřelém nástupišti. Z tunelu na jeho opačném konci se ozval hluboký šepotavý zvuk a všichni se otočili, aby se tam podívali. Nic tam nebylo. Jen vysoký, cihlami vyzděný oblouk, temný, hluboký stín a několik listů, které se pomalu snášely ve větru k zemi. Laurie se znovu podíval na JC. Najednou vypadal velice starý, dokonce křehký.
„Tady nemůžete věřit ničemu. Nemůžete se k ničemu otočit zády. Víte, proč tu není nikdo jiný ze společnosti, aby se s vámi setkal? Protože já jsem jediný, kdo byl ochotný se sem ještě někdy vrátit. Žádný z těch ostatních by sem už nikdy nevkročil, za žádné peníze. Ne po tom, co se stalo.“ Smutně se podíval na JC. „Musí to být hezké, být odborník. Být vědec a rozumět všemu, takže vás nic nemůže vyděsit.“
„Tomu nevěřte,“ ozval se Štístko okamžitě.
„Bát se něčeho, co je nebezpečné, je rozumné,“ vysvětlil JC trpělivě. „Ale nesmíte dovolit, aby vám to zabránilo udělat to, co je udělat třeba. Všichni jsme vycvičení jednat v… neobvyklých situacích. Prosím, povězte nám, co se tady stalo, pane Laurie.“
„Nikdy jsem nevěřil na nadpřirozené věci,“ začal Laurie. „Nebo duchy.“
„To je v pořádku,“ ujistil ho JC. „Oni věří ve vás. Vlastně je to docela výstižná definice nadpřirozena – jsou to věci, které trvají na tom, že se budou dít, ať už na ně věříte nebo ne. Viděl jste tady duchy, pane Laurie?“
„Chci, aby se to tady vyřešilo,“ řekl Laurie. „Chci, aby se s tou bezbožnou šlamastikou někdo vypořádal, vyhnal to odsud, takže tady zase bude klid – a společnost může pokračovat s rekonstrukcí téhle stanice. Tohle kdysi bývalo skvělé místečko, svého času. Vždycky jsem to tady měl rád. Tady jsem býval nejraději.“ Rychle se ohlédl, jako by chtěl stínům zabránit udělat něco, k čemu se chystaly. „Jsem jediný, kdo byl ochoten sem přijít, ale zůstat tady nemůžu. Ne, až se doopravdy setmí. Nikdo by tu neměl zůstávat, až se doopravdy setmí. Povím vám co a jak, všechno vám ukážu, ale pak odsud vypadnu. Můžete být rádi, že jsem tu na vás čekal tak dlouho.“
„Ale co se stalo?“ zeptal se JC. „Co vás tak děsí, pane Laurie?“
„Nejprve jsme si mysleli, že to dělají děti,“ zečal Laurie. „Výrostci, kteří nemají nic lepšího na práci, čím se zaměstnat… tak se tady poflakují a dělají potíže. Viděli jste tu ceduli nahoře – Bradleighské peklo? Jo. To byli oni. Vlastně to bylo to poslední, co udělali, než utekli. Víte, přikrádali se sem za šera a dělali všechny ty věci, o kterých neměli jejich rodiče vědět… ale teď byste je sem nedostali ani heverem. Ne po tom, co viděli.“
„Co viděli?“ zeptal se JC trpělivě. „Co se tady děje, když se setmí?“
„Myslím, že možná… každý vidí něco jiného,“ odpověděl Laurie pomalu. „Možná tohle místo každému ukazuje, čeho se děsí nejvíce. Protože to je nejlepší způsob, jak vás odsud vypudit. Dobrovolníci něco probudili a to nechce, abychom tady byli. Uvidíte. Všichni. Ať už budete chtít nebo ne. Pojďte se mnou. Ukážu vám, kde co je, a pak odsud vypadnu.“
„Prosím, nespěchejte odsud tak, pane Laurie,“ řekl JC. „Zdržte se tu chvíli s námi. S námi budete dokonale v bezpečí. A nikdo tohle místo nezná lépe, než vy.“
Laurie znovu vyloudil na tváři lehký úsměv. „Jo. Možná jsem tu strávil víc času, než kdokoliv jiný. Pořád si ještě pamatuji, kdy se Bradleighská zastávka stala součástí sítě a začaly tu pravidelně jezdit staré vlaky. Bylo to tak nádherné, pro uši i na pohled, když tady zastavovala parní lokomotiva. Pracoval tady už můj táta, v pokladně. Každý den jsem mu sem nosil oběd, když jsem byl malý, a tu a tam i láhev piva.“
„Viděl jste svého otce mezi duchy?“ zeptala se Melody.
„Ne, děvče,“ odpověděl Laurie. „Byl bych rád… ale to nebyl duch jako takový, víte. Nejsem si jistý, jestli v tom, co se tu objevuje, ještě zůstalo něco lidského. To, co s tímhle místem ještě neskončilo, nemá nic společného s lidskými potřebami a lidskými záležitostmi. Ne… Přišlo sem něco zlého. A je to pokaždé blíž.“ Najednou se odmlčel a podíval se na JC. „Proč pro boha živého máte na očích ty sluneční brýle, chlapče?“
„Přecitlivělé oči,“ odpověděl JC. „Pracovní úraz. Víte, jak to chodí.“
„Hej!“ zvolal Štístko najednou. „Tohle je tu nové. A je to… vážně dost ošklivé, vážně.“
Oddělil se od ostatních a nyní nahlížel do temného ústí tunelu. Silně se při tom mračil, jako by se snažil zaostřit zrak na něco, co nedokázal úplně rozeznat nebo určit.
„Omluvte mne na okamžik, pane Laurie,“ řekl JC. Rychle přistoupil k Štístkovi a položil mu ruku na rameno. „Co to s tebou je, Štístko? Zrovna jsem z toho staříka začal dostávat nějaké užitečné informace! Už zase holduješ těm svým malým chemickým pomocníčkům?“
„Tohle nejsou pilulky,“ ohradil se Štístko. „Kéž by byly. Ne; když ten stařík řekl, že se sem blíží něco zlého, zachytil jsem záblesk… Rozhodně je něco Tam venku, za hranicemi světa, který známe… plíží se to blíž a blíž, snaží se to probít dovnitř. Něco, co je spojené s touto stanicí, ale v žádném ohledu to není lidské…“
JC čekal, ale Štístko už nic dalšího nedodal. „Od této chvíle si to nechávej pro sebe,“ řekl mu JC tiše. „Nechceme domorodce vystrašit dřív, než to bude nutné. Pan Laurie je náš jediný zdroj informací z první ruky a já nechci, aby se vyděsil.“
Vrátil se zpátky k Lauriemu, na tváři uklidňující úsměv. „Nic se neděje. Všechno je v pořádku. Jasně. Štístko má trochu… předrážděné nervy. Takže, chystal jste se mi povědět, co se tady skutečně děje.“
„Ne, nechystal,“ namítl Laurie tvrdohlavě. „Ještě na to nejste připravení. Není to, jako kdybych viděl něco určitého…“
„Nikdo není tak slepý jako ten, kdo vidět nechce,“ poznamenal Štístko. „Au! To bolí!“
„To jsem chtěla,“ ujistila ho Melody. „Pokračuj, JC.“
„Většina lidí se se skrytým světem nikdy nesetká,“ řekl JC Lauriemu trpělivě. „Nikdy neuvidí ducha, nikdy neslyší za noci hlasy. Musíte být určitý druh člověka na skutečně zlém místě ve zlou dobu… abyste doopravdy spatřil něco, co není z tohoto světa. Duchové jsou vzácní. Mrtví většinou odcházejí tam, kam mají odejít. Prosím, neptejte se mě kam. Já to nevím, tohle není moje parketa. Moje práce je zabývat se problémy tohoto světa, ne onoho. Ne, jen z velmi málo lidí se za velice vzácných okolností stanou duchové; jinak bychom v nich teď vězeli až po uši. Jak jste říkal, většinou to jsou lidi s nevyřešenými záležitostmi. Kteří se zdržují na místě, jako je tohle, které pro ně znamenalo příliš mnoho.“
„Ano,“ přisvědčil Laurie nečekaně. „Jako mám to místo rád já, protože tady pracoval můj otec a můj syn ho chce znovu otevřít.“
„A většinu duchů mohou vidět jen lidé, kteří jsou na to speciálně vytrénovaní,“ pokračoval JC. „Lidé s určitými schopnostmi…“
Laurie se na něj podíval. „Kdo vy lidi jste? Doopravdy?“
„To nepotřebujete vědět,“ odpověděl JC stejně věcně. „Vlastně to nechcete vědět. Budete tak spát mnohem klidněji. Myslete si o nás třeba, že jsme… úklidová četa. A to je všechno, na čem doopravdy záleží. Nemyslíte?“
„Jo. Asi ano,“ přikývl Laurie. Pak kývl hlavou znovu, jako by dospěl k rozhodnutí. „Vypadá to, že se tady chvíli zdržím. Pojďte se mnou. Všechno vám ukážu a navedu vás na stopu. Dám vám všechny informace. Ale rovnou vám říkám – tohle není místo, kde by se člověk měl potloukat, určitě ne po západu slunce. Duchové nebo co tady vlastně je nás tady nechtějí. Nechtějí tady nic lidského. Sice tady nikdo doopravdy neumřel strachem, ale kdybych si chtěl vsadit, kde by k tomu mohlo dojít, na tohle místo bych vsadil pořádný balík. Protože to, co tady je, to tu chce mít jen pro sebe a nic to nezastaví.“
„Já chci domů,“ konstatoval Štístko.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.