Poté, co se okultní detektiv Quincey Morris po svém vypořádá s černým mágem, dostane na vybranou: buďto přistoupí na spolupráci s FBI, nebo se bude muset do konce života mít na pozoru před mágovou pomstou. Rozhodnutí mu ztěžuje fakt, že se někdo zjevně rozhodl vyvraždit všechny bílé čarodějky a jeho přítelkyně Libby je zjevně další položkou na seznamu.
V Iráku je ukradena kniha, o jejíž existenci ví málokdo – a skoro nikdo nevěří, že je skutečně tím, co se říká, že je: klíčem k nepředstavitelné moci pramenící ze zla v jeho nejryzejší podobě. Stopa vede do Spojených států a všechny indicie ukazují na excentrického miliardáře Waltera Grobia. A někdo už zase vraždí děti.
Poté, co Morris a Chastainová odhalí souvislosti mezi těmito případy, zjistí, že před sebou mají svůj dosud nejnebezpečnější případ a pokud ho nevyřeší dřív, než o Valpružině noci vyjde úplněk, rozpoutá se apokalypsa vpravdě biblických rozměrů...
Váz., 264 str., obálka Chris McGrath, překlad Pavlína Šustková, cena 259 Kč, vyšlo 25. 11. 2010




Úryvek z románu:

Bagdád, Irák
9. dubna

Američané už byli na hranici města a příštího dne – nejpozději přespříštího – ho měli obsadit úplně. Vzdálené sporadické výstřely z automatických zbraní naznačovaly, že pozůstatky Saddámovy armády (nejspíš fanatických Republikánských gard) měly stále dost odvahy, nebo možná nerozumu, na to, aby kladly odpor. Ostatní Saddámovy jednotky se buď rozprchly, nebo se rázem vrátily k civilnímu způsobu života a pohřbily v prachu svou vojenskou kariéru spolu se svými uniformami. Většina Bagdádských policistů je následovala, protože se správně domnívali, že pro bojechtivé Američany by mohla být jedna irácká uniforma jako druhá.
Po několik následujících dní, než Američané nabyli úplné kontroly, zavládl ve městě chaos. Propuklo rabování a nebylo nikoho, kdo by to zarazil.
To byl den, na který pět mužů čekalo.
Procházeli úzkými, postranními uličkami a průchody čtvrti Al-Salhiya. Drželi se nějakých patnáct metrů od sebe, aby na sebe nepřipoutali pozornost, což by se stalo, kdyby šli pospolu. Všichni byli oblečení do dlouhých košil dišdaša a měli kostkované šátky keffiyeh, které jsou běžné u Iráčanů nižší střední třídy. Jejich oděv nebyl zrovna nejčistší, ale ani ne příliš špinavý, jejich vousy ani dlouhé, ani krátké. Každý z nich mluvil téměř dokonalou arabštinou s autenticky znějícím iráckým přízvukem. Zbraně a nástroje, které s sebou nesli, měli většinou schované pod oděvem, i když dva z nich nesli plátěné vaky, které spousta lidí v Bagdádu používala stejně, jako západní univerzitní studenti používají batohy.
Klikatá trasa je nakonec dovedla až do průchodu, který ústil do ulice přímo naproti veliké budově připomínající pevnost. V ní sídlilo Irácké národní muzeum. Jeho zdobené dveře byly otevřené dokořán a oběma směry jimi proudil dav mužů, někteří sami, jiní ve skupinkách po třech a čtyřech. Ti, kteří vcházeli, měli většinou prázdné ruce. To ale neplatilo o těch, kteří odtud odcházeli. Ruce měli plné mís, pohárů, mečů, sošek a dalších artefaktů starobylé Mezopotámské historie.
Pět mužů skrytých v průchodu několik minut tiše pozorovalo rabování.
Konečně promluvil jejich vůdce, tak, aby ho slyšeli pouze jeho čtyři společníci. I přesto mluvil arabsky. Nebyl důvod něco na tom měnit, nehledě na to, že nebylo zdávo mluvit zrovna tady anglicky. „Vhodnější chvíle už asi nenastane,“ řekl. „Nikdo si nás nevšimne, když vejdeme s davem…“ podíval se vzhůru, aby zkontroloval postavení slunce, „a až budeme připraveni odejít, skryjeme se ve tmě. Otázky?“ Jejich vůdce se jmenoval Miles Hawkins, i když veškeré doklady, které měl u sebe, tvrdily, že je to Mohammed al-Saíd, tesař z Ramalláhu.
Deset vteřin bylo ticho. „Dobrá,“ řekl Hawkins arabsky. „Pojďme.“ Pokud byl nervózní, na hlase to vůbec nedal znát.
Svižně přešli širokou ulici; už se nesnažili předstírat, že k sobě nepatří. Když procházeli dveřmi a pak stoupali po krátkém, širokém schodišti do samotného muzea, málokdo si jich vůbec všiml. Hawkins bez zaváhání zahnul doleva a ostatní ho následovali. Slyšeli, jak se v budově spouští alarmy, jak někdo vyrvává cennosti nevyčíslitelných hodnot z expozic, které původně měly být dobře zabezpečené.
Muži rychle prošli dvěma výstavními síněmi. Ve třetí pak proklouzli bočním vchodem do chodby, která je zavedla až k nenápadným kovovým dveřím, na kterých arabsky stálo ‚Soukromé prostory, nevstupovat.‘
Hawkins pohlédl na jednoho z mužů, vysokého Rusa, který se jmenoval Alex Scrodin. Scrodin okamžitě postoupil dopředu a zpod košile vytáhl hůlku z materiálu, který připomínal tmel. Začal z ní ulamovat kousky, kterými pečlivě oblepil všechny tři panty dveří i samotný zámek. Pak sáhl pod košili pro rozbušky.
Ostatní ani Scrodina při práci nesledovali. Místo toho se netrpělivě rozhlíželi a očima pátrali po chodbě. Ignorovali bezpečnostní kamery, protože v řídícím centru, se kterým byla taková kamera spojená, stejně nejspíš nebyl nikdo, kdo by ho obsluhoval. Nestarali se ani o poplašná zařízení. Jeden alarm navíc uprostřed kakofonie, která se stále silněji nesla budovou, nehrál roli. Dávali si však pozor na cosi účinnějšího, co tu mohlo být na ochranu tak důležitých dveří nainstalováno, cosi smrtícího. Nenašli ale nic, co by je znepokojovalo.
O tři minuty později si Scrodin něco zabručel a poodstoupil od dveří. Držel teď zařízení zhruba o velikosti a tvaru automatického pohonu ke garážovým vratům. Kývl na Hawkinse a ten mlaskl. Všichni muži okamžitě začali couvat směrem odkud přišli, na konec chodby a za roh.
Hawkins arabsky řekl: „Masky.“ Každý z nich si spěšně nasadil nejnovější typ malé, lehké plynové masky, která měla být odolná vůči všem jedovatým plynům, nervovým plynům a biologickým látkám, jaké věda zná. Hawkins se přistihl, jak doufá, že Iráčané nestačili vyvinout smrtící plyn, o jakém moderní věda zatím neslyšela.
Muži padli k zemi, kde leželi natažení se zakrytýma ušima. Scrodin se podíval na Hawkinse, který na něj kývl, a pak přiložil palec na jedno z tlačítek na zařízení, nadechl se a zmáčkl ho.
Exploze ve stísněném prostoru byla ohlušující, ale škoda, kterou napáchala, byla soustředěná na konkrétní místa tak, jak to skupina zamýšlela. Těžké plechové dveře s uraženou petlicí a vyraženými panty ležely na zemi na chodbě a ještě se z nich kouřilo.
Za nimi se na ně šklebil prázdný vstup, velký černý obdélník, z nějž nevycházelo žádné světlo. Na to byli muži připraveni a proto s sebou měli silné svítilny. Zvedli se ze země a ani si nevšimli, jak se jim z oděvů na zem sype prach z omítky. Stále měli nasazené plynové masky.
Na Hawkinsův povel se v řadě za sebou rozběhli chodbou za dveřmi do temnoty a neznáma.
O dvě hodiny později byli všichni mrtví. Až na jednoho.

Istanbul, Turecko
11. dubna

„Bude tady v šest,“ řekl Pardee. „Jeho vlak dorazil asi před pěti minutami a od té doby ho sleduji jasnovidností. Když odcházel z nádraží, nikdo s ním nešel.“
„Uspokojivé,“ řekl Walter Grobius. To byl nejvyšší projev chvály, jaký od něj kdo kdy slyšel. Seděl v apartmánu na robustní posteli zády k jejímu čelu a ani nezvedl oči od svého notebooku. Pardeeho napadlo, zda stařec zrovna kupoval Anglii nebo jen prodával Francii.
Pardee přešel k jednomu z velkých oken a vyhlédl ven. Luxusní střešní apartmá hotelu Sultanhan skýtalo skvělý výhled na rušný istanbulský provoz, to se muselo nechat. „Mohli jsme ho vyzvednout, když před dvěma dny přecházel hranici z Iráku,“ pronesl mírně. Byl vysoký a hodně hubený, ale nic rozhodně nenaznačovalo, že by byl slabý.
Pardee byl jediný žijící člověk, který směl, byť nepřímo, zpochybňovat rozhodnutí Waltera Grobia.
„Pak bys ale nemohl pomoci své magie sledovat jeho cestu, abys zjistil, jestli nemá někoho v patách.“ Starý muž měl hlas chraplavý, jako dlouholetý kuřák, i když se nikdy v životě tabáku nedotkl. „Spousta lidí touží dostat Knihu do svých rukou, to dobře víš. A je jen otázkou času, než vyjde najevo, že byla… vysvobozena.“
Pardee se musel krátce pousmát. „Ano, to by v jistých kruzích mohlo zčeřit vody.“
„Až tu věc budu mít bezpečně v rukou, tak se, pro mě za mě, můžou třeba stavět na hlavu.“
Grobius odložil svůj laptop a poprvé od chvíle, co Pardee vešel, vzhlédl. Jeho jasné, břitké modré oči byly ostře kontrastovaly s vrásčitou, ošlehanou tváří. „Krom toho, když dojde na potíže, máme v Istanbulu přátele.“
„Myslíte lidi, které jste si koupil.“ Nebyla v tom žádná kritika. Dokonce ani Pardee by si netroufl zajít tak daleko.
„Existují snad nějací jiní přátelé?“ Ve starcově hlase nebyla žádná ironie. Bylo to jen konstatování holého faktu. „A teď, co kdybys zavolal pokojovou službu a vyčaroval nám něco k večeři? Nejdřív mi ale dej mé léky. Je čas na další dávku.“

Miles Hawkins seděl na lavičce v parku, zdánlivě bezstarostný, vedle něj ležel otlučený cestovní kufřík. Lavičku si pečlivě vybral – byla přímo přes ulici Piyerloti Caddesi naproti hlavnímu vstupu do hotelu Sultanhan. I když hleděl směrem k hotelu, nezajímala ho ani tak elegantní mramorová fasáda dřívějšího osmanského paláce, jako spíš pouliční provoz, pěší i ten motorizovaný.
Od vlakového nádraží k nejlepšímu istanbulskému hotelu to bylo jen jeden a půl kilometru a Hawkins tu vzdálenost ušel i přes nesnesitelné vedro pěšky. Chtěl si po dlouhé jízdě vlakem trochu protáhnout nohy a především chtěl zjistit, jestli se na něj nepověsilo nějaké klíště. To by v taxíku nebylo dost dobře možné, obzvlášť v dopravní špičce.
Hawkins strávil několik let u MI6, britské tajné služby, a ‚klíšťata‘ byl termín, který špehové Jejího Veličenstva používali v situaci, kdy byli sledováni opozicí. Poté, co si v každé odrazné ploše, kterou míjel, zkontroloval prostor za sebou a strávil deset minut v parku pozorováním všeho, co se jen hnulo, byl si prakticky jistý, že se o něj nikdo nezajímá. Stařík trval na tom, aby se na něj po cestě nikdo nepřilepil, ale Hawkins by se o tom přesvědčil i bez toho. Bylo to zkrátka jeho řemeslo, i když se metody toho řemesla od dob pláště a dýky značně změnily.
Aniž by to na něm bylo znát, pozoroval Hawkins pravidelnosti v provozu na ulici Piyerloti, která měla tři jízdní pruhy v každém směru. Když si všiml, že se konečně tvoří mezera, jedním plynulým pohybem se zvedl, popadl kufřík a vyrazil přes ulici. Bylo to o fous, takže ho v jednom směru málem srazil taxík a ve druhém zase modrý mercedes sedan, ale tak to mělo být. Jestliže to Hawkins stihl tak tak, pak někdo, kdo by mu byl v patách, by to nezvládl ani náhodou. Jak se blížil k velkým proskleným hotelovým dveřím, Hawkins ještě v jejich odrazu naposledy zkontroloval, jestli za ním nikdo není. Nikdo se ho od parku nepokusil sledovat. Byl čistý.
O dvě minuty později vystoupil Hawkins z rychlovýtahu do elegantního předpokoje střešního apartmánu, kde k němu okamžitě přistoupili dva velcí muži v oblecích, podle vzhledu Turci. Hawkins stál klidně, trochu roztáhl paže a čekal, až ho muži prohledají, což dělali s chladnou pečlivostí bez sebemenších ohledů na důstojnost dotyčné osoby. Hawkins to snášel se stoickým klidem člověka, který tu byl už mnohokrát. Pak se mu ale jeden z nich pokusil sebrat cestovní kufřík.
Hawkins s ním prudce škubl zpět. „Tak to prrr, člověče. Ani omylem. Tohle zůstane u mě. Zeptejte se šéfa, řekne vám.“
Muž, který možná rozuměl anglicky, ale možná taky ne, však trval na svém. Znovu sáhl po kufříku, zatímco druhý muž přistoupil a popadl Hawkinse za druhou paži.
O osmnáct vteřin později se otevřely dveře apartmánu a v nich se objevil vysoký, šlachovitý muž s vyholenou hlavou a černou bradkou. „Zdálo se mi, že slyším nějaký rámus,“ řekl, když se rozhlížel po jatkách, která měl před sebou.
„Pane Pardee.“ Hawkins kývl hlavou na pozdrav a srovnal si vázanku. Muži z ochranky leželi bez hnutí na zemi a jeden z nich silně krvácel z úst. „Omlouvám se, ale ty gorily…“ „To je jedno,“ řekl Pardee a otevřel dveře dokořán. „Pojďte dál.“ Na muže z ochranky už se ani nepodíval.
Pardee zavedl Hawkinse do hlavní ložnice apartmánu, kde už zase seděl Walter Grobius na posteli a datloval do počítače. Kruhy pod jeho očima se zdály ještě temnější než před devíti měsíci, když ho Hawkins viděl naposledy.
„Marnotratný syn se vrátil,“ pronesl Pardee.
Grobius přikývl. „Ale zdá se, že nejde s prázdnýma rukama.“
Hawkins kufřík lehce nadzvedl. „To ani náhodou. Mám, co jste chtěl.“
Grobius zaklapl notebook a odložil ho stranou. Ruce se mu trochu třásly. Před devíti měsíci se ještě netřásly.
„A kde jsou vaši kolegové, kteří se toho podniku s vámi zúčastnili?“
Hawkins naznačil hlavou k jednomu z oken. „Venku. Čekají, až vyjdu ven. A vědí co dělat, pokud se tak nestane.“
„To je od vás jistě chytré,“ řekl Grobius. Pardee stál kousek za Hawkinsem, takže jen Grobius viděl úšklebek, který krátce proběhl čarodějovi po tváři.
Grobius ukázal na tašku a řekl Hawkinsovi: „Ukažte.“
Hawkins položil kufřík na postel, vytáhl klíč a odemkl ho. Pak opatrně vyndal ranec nějaké látky s ornamentálními vzory. „Tenhle goblén byl ve stejném trezoru jako kniha,“ řekl. „Potřeboval jsem ji do něčeho zabalit, tak jsem si řekl, že tohle se bude hodit. Asi to bude mít velkou hodnotu, vzhledem k tomu, kde to schovávali.“ Hawkins s přehnanou opatrností položil ranec na postel k nohám Waltera Grobia. „Tady to máte, bez příplatku.“
„To je od vás hezké.“ Znělo to, jakoby mu děkoval, že mu podal při večeři sůl. Vůbec od rance na posteli nezvedl oči.
Hawkins konečně rozbalil goblén, který se svezl dolů, a pak udělal krok zpět.
Na kusu látky ležela tlustá kniha ve staré rozpraskané kožené vazbě. Na obalu bylo několik vybledlých, ale stále čitelných esoterických symbolů a několik slov v arabštině.
Pardee přikročil blíž a sehnul se nad knihou. Pozorně zkoumal symboly na obálce a několikrát po nich jemně přejel svými dlouhými, tenkými prsty. Pak knihu velice opatrně otevřel a zdánlivě nahodile si prohlédl několik stránek. Nakonec ji zase pomalu zavřel a podíval se na Grobia.
„Ach ano,“ řekl jako někdo, kdo si právě užil skvělého sexu. „Je pravá. Přesně to, co jsme potřebovali.“
Grobius přikývl. „Výborně.“ Hawkins měl dojem, že to bylo poprvé, co u starého pána viděl nějakou skutečnou emoci. Grobius zíral na knihu a to až do chvíle, kdy byl Hawkins nucen si jemně odkašlat.
Grobius párkrát zamrkal a pak vzhlédl od knihy. „Předpokládám, že budete chtít své peníze.“
„Ano, pane.“ Hawkinsovi se podařilo z hlasu vytěsnit všechnu dychtivost.
Grobius se zase natáhl pro notebook a začal psát na klávesnici. O necelou minutu později zmáčkl Enter, ještě chvíli hleděl do obrazovky a pak počítač vypnul.
„Bezpečně převedeno na váš účet na Barbadosu,“ řekl Hawkinsovi. „Deset miliónů dolarů.“
Hawkins sáhl do kapsy a vytáhl svůj BlackBerry. „Nebude vám vadit, když si to ověřím, pane?“
„Byl byste hlupák, kdybyste to neudělal.“
Přístroji trvalo jen třicet vteřin, než vykouzlil na Hawkinsově snědé tváři široký úsměv. „Výborně, pane. Je potěšením s vámi obchodovat.“
„To dělá dva miliony pro každého z vás, pokud se rozdělíte rovným dílem.“
„Ano, pane.“
„Tak to uděláte? Rozdělíte to rovným dílem?“
Hawkins se na starce zahleděl. „Bez urážky, pane Grobie, ale proč se staráte?“
„Starám se, protože nesnáším, když mi někdo lže. A když mi lidi lžou, chci vědět proč.“
Hawkins se chystal promluvit, ale starcova ruka prosvištěla vzduchem jako ostří nože a zarazila ho.
„Ušetřte mě vašeho ujišťování,“ řekl Grobius. „Byl jste sledován od chvíle, kdy jste opustil Bagdád. Odjel jste sám a sám jste i po celou dobu zůstal. Věděl jsem, že ten váš pokus o výhrůžku je planý, už ve chvíli, kdy jste ji vyslovil. Ostatní muži z vašeho týmu se neskrývají venku připravení k odplatě, kdyby se vám tu měla přihodit nějaká nepříjemnost. Takže, kde jsou?“
Hawkins několik vteřin hleděl na Grobia a přemýšlel, jestli má smysl dál blafovat. Pak si jen povzdychl a řekl: „Myslíte, že bych vás mohl poprosit o trochu vody?“
Když na to Grobius přikývl, odplul Pardee do kuchyně. „Posaďte se,“ řekl Grobius už mírnějším tónem. Hawkins přešel ke křeslu, které stálo poblíž, a obezřetně se usadil, jakoby čekal, že mu narostou zuby a pokouše ho.
Pardee se vrátil a podal Hawkinsovi plastovou láhev Evianu. Ten ji s lupnutím otevřel a dlouze se napil.
„Je mi líto, že jsem vás oklamal,“ řekl Grobiovi. „Říkal jsem si, že když dostanete, co chcete, nebude vás zajímat, jak jsme k tomu přišli. A mně se opravdu nechce moc mluvit o tom, co se stalo tam v Bagdádu.“
„Ale budete,“ řekl Grobius. A nebyla to žádost.
„No dobře.“ Chvíli si hrál s lahvičkou vody. „V muzeu se to celé podělalo. Postupovali jsme podle nákresu, který jste nám dal, a byly naprosto přesné. Všechno bylo tam, kde mělo být, i dveře k trezorům pod budovou. Bez potíží jsme odpálili ty dveře, sešli jsme dolů po schodech k prvnímu trezoru a vydali se doprava kolem něj. Prošli jsme i kolem druhého. Řekl jste, že kniha je ve čtvrtém, takže jsme mířili k němu. Scrodin, expert přes trhaviny, odpálil zámek s číselníkem. Chtělo to sice větší šlupku, než u dveří nahoře, ale zmákl to. Pak jsme dveře trezoru vypáčili.“
Hawkins se znovu dlouze napil z láhve. Pak ještě chvíli seděl, jako by čekal, že ho někdo přeruší. Nikdo to neudělal.
„Podle mě měli uvnitř trezoru nastražený nějaký nejnovější druh nervového plynu. Saddam asi přiměl své experty, aby vyrobili něco extra. Jednu z těch zbraní hromadnýho ničení, o který furt mele ten kretén Bush. Ta látka musela být pod tlakem, protože se rozšířila do chodby zatraceně rychle, jakmile jsme trezorové dveře otevřeli.“
„Jak tohle víte?“ zeptal se ho Pardee. „Nervový plyn by určitě byl pro pouhé oko neviditelný.“
„Vím to, protože to v příštích deseti vteřinách zabilo všechny členy týmu ještě dřív, než jsme se do toho zatracenýho trezoru vůbec dostali.“
„A vy jediný jste to přežil, abyste o tom mohl vyprávět,“ prohodil Grobius asi takovým tónem, jako by vyjednával termínové kontrakty na vepřové maso. „Pročpak?“
„Protože jsem si nechal plynovou masku nasazenou. Proto. Všichni jsme si ji nasadili už nahoře, kdyby bylo něco připevněné na dveřích do chodby. Nic. Dole ale bylo zatuchlo a tak si ostatní masky sundali, aby se jim líp dýchalo. Do háje, jediný důvod, proč jsem ji měl pořád nasazenou, byl, že jsem tak přemýšlel nad dalším krokem, že jsem na to zapomněl.“
„Pokusil jste se svým padlým kamarádům poskytnout pomoc?“ zeptal se Grobius.
„Ztráta času. Plyn je zabil v několika vteřinách. Je to svinstvo, tenhle nervový plyn, a funguje zatraceně rychle. A taky poznám mrtvýho chlapa, když ho mám před sebou.“
„Bezpochyby,“ řekl Grobius. „A potom?“
„Potom jsem vešel do trezoru, našel tu vaši podělanou knížku, zabalil ji do toho fajnovýho gobelínu a zase jsem vypadl. Pane.“
Grobius přikývl. „A co těla těch ostatních?“
„Co s nima? Knihu jsem měl a o to šlo. Neměl jsem v úmyslu s sebou ven vynášet mrtvoly, i kdybych to dokázal, což nebyl ten případ.“
„Pak ale vyvstává otázka utajení,“ konstatoval Grobius.
„Kdepak. Heleďte, všichni jsme byli převlečení za místní s prvotřídními falešnými doklady a dalšími maličkostmi pro zaručení věrohodnosti. Dopis od něčí matky, adresář psaný arabsky a podobné věci. Jasně, jejich otisky nejspíš určitě bude mít někdo ve složce. Iráčané by nakonec mohli získat skutečnou totožnost od Interpolu, když na to zatlačí. Anebo Amíci, kteří už, jak předpokládám, převzali kontrolu. A když, tak co? Práce je hotová, mise splněna a vůbec. Z muzea ukradli spoustu krámů. Nikdo se kvůli nějaké staré knížce rozčilovat nebude.“
Grobius nevraživě přikývl. „Snad.“
Hawkins se poškrábal na strništi na bradě. „Víte, že umím docela dost dobře arabsky. Nebylo by pro vás moc dobře, kdybych neuměl.“
Grobius se na něj jen podíval.
„V rychlosti jsem si tam ten malý svazek prolétl, jen abych se ujistil, že mám správný. Písmo je staré, ne jako arabština, kterou používají dnes. Většině toho, co jsem viděl, jsem nerozuměl. Ale na obálce stojí, že je to Kniha stínů od chlápka jménem Abdul Alhazred.“
„Míříte tím snad někam?“ zeptal se tiše Grobius.
„Kdepak. To jen že mi to jméno přišlo nějak povědomé, když jsem ho poprvé uviděl. Nebyl náhodou Alhazred ten, kdo napsal Necronomicon?“
„Necronomicon je mýtus,“ řekl Pardee. Pravá ruka mu vklouzla do kapsy. „Výplod choré představivosti pulpového spisovatele Lovecrafta. Nikdy neexistoval, stejně jako ten jeho domnělý autor Alhazred. To jméno není v arabštině neobvyklé.“
Hawkins pokrčil rameny. „Když to říkáte. Ale občas jsem o něm slyšel lidi mluvit, jako by byl skutečný.“
„Co já vím, lidé mluví i o Atlantidě,“ pousmál se Pardee. „A o Excaliburu a taky o Svatém grálu. Ty taky nejsou skutečné.“
„Jo, bod pro vás.“
„V průběhu let vzniklo několik padělků Necronomiconu. A pan Grobius nenakupuje padělky, ani díla fiktivních postav.“
„Jasně, nechtěl jsem se ho dotknout,“ řekl Hawkins. „Jen se ptám.“
„Určitě se nic neděje,“ řekl Pardee. „Takže pokud je to vše…“ Podíval se směrem ke Grobiovi, který jen kývl. „Vyprovodím vás ke dveřím, pane Hawkinsi.“
„Užijte si své peníze.“ poznamenal Grobius tónem, který byl bez výrazu stejně jako jeho obličej.

Pardee se vrátil o několik minut později. „Jeden člen turecké ochranky je mrtvý,“ řekl. „Pokusil se panu Hawkinsovi při příchodu odebrat kufřík a on protestoval. A to dost úspěšně, jestli můžu soudit.“
„Zajisti, aby rodina toho Turka dostala dost peněz na to, aby mlčeli.“ Grobius se zahleděl na knihu, která ležela v nohou jeho postele. „Už jsem si začínal myslet, že se nám nikdy nedostane do rukou.“
„Ty historky o zbraních hromadného ničení, které roznesli naši lidé, zafungovaly tak, jak jsem předpokládal. Bush jenom hledal záminku. Měl by nám být vděčný, že jsme mu ji poskytli.“
„Pochybuji, že nám pošle děkovný dopis,“ poznamenal stařec a pak se podíval na Pardeeho. „A když mluvíme o záminkách…“
„Hawkins samozřejmě lhal. Cítil jsem, jak z něj podvod stoupá jako dým. Nejspíš zabil ostatní hned poté, co si byl jistý, že knihu našel.“
„Bezohledný bastard,“ řekl Grobius a skoro se zdálo, že je v tom i nádech obdivu. „A chamtivý. Ale ušetřil nám určitou část starostí.“
Pardee přikývl. „Takže teď nám zbývá jen on, abychom to uzavřeli.“
„Počkej, až bude dost daleko, než s ním skoncuješ.“
”Jistě. Navštívím ho dnes v noci.“
„Dobře. Teď vzkaž po někom O’Rourkeovi, že chci, aby letadlo bylo připravené odletět zítra ráno v sedm,“ řekl Grobius. „Jedeme domů. Máme před sebou spoustu práce.“

Miles Hawkins ulehl do postele chvíli po druhé hodině v noci. Našel si pokoj v nepříliš drahém hotelu nedaleko Modré mešity. Hawkins by už teď mohl oficielně být bohatý muž, ale jeho peníze byly až do rána vázané na jeho kontě na Barbadosu. Zítra může zajít do banky, nechat si převést takového půl milionu dolarů a začít je utrácet. Pro začátek si pořídí slušný hotelový pokoj. Možná i v tom paláci, kde jsou ubytovaní Grobius a ta jeho cvičená kobra Pardee. Pak si ale vzpomněl na muže z ochranky, kterého zabil, a řekl si, že moudřejší bude vybrat jiný hotel.
Na své kartě American Express měl dostatečný zůstatek jen na tenhle pokoj a v hotovosti tak akorát na láhev dobrého šampaňského a průměrně drahou štětku, která odešla před půl hodinou. Ještěže aspoň ten chlast stál za to.
Hawkins do sebe vyklopil poslední doušek šampaňského přímo z láhve, zašel se vymočit do maličké koupelny se záchodem a pak si zase zalezl do vrzající postele. Doufal, že se o ni nebude dělit s místní hmyzí komunitou, což byl i důvod, proč si vybral tohle ubytování a ne něco ještě lacinějšího. Na Středním východě platí, že čím lacinější hotel, tím větší švábi.
I když byl pořád ještě rozrušený tou nedávnou změnou stavu na multimilionáře, únava v kombinaci s alkoholem ho brzy přemohly. Hawkins upadl do hlubokého spánku a zjistil, že tam na něj čeká Pardee.
Hawkins se ocitnul zpátky v trezoru pod Iráckým národním muzeem. Zrovna zabil Scrodina, posledního člena týmu. Hawkinsova pistole měla účinný tlumič, takže ostatní tři zemřeli už na chodbě bez většího hluku. Stejně byli všichni ještě napůl hluší od exploze, která vyrazila dveře trezoru. Ty tři na chodbě bylo snadné sprovodit ze světa kulkou zezadu do hlavy.
Scrodin vypadal dost překvapeně, když zvedl oči od skleněné vitríny s knihou a zjistil, že má Hawkinsovu pistoli namířenou doprostřed čela. Jeho překvapení ale trvalo jen vteřinu a pak už ležel mrtvý na zemi, tak jako ostatní.
Doposud byl sen přesným odrazem toho, co se skutečně stalo. Ale pak, když Hawkins balil Knihu stínů do ukradeného goblénu, uslyšel, jak mu známý hlas od vchodu do trezoru říká: „Skvěle zvládnuto. Gratuluji.“ Hawkins trhnul hlavou vzhůru a uviděl Pardeeho, Grobiova člověka, jak stojí ve vchodu a usmívá se jako kočka Šklíba. Hawkins byl ve svém snu tak zaskočený, že se ani nepokusil zvednout zbraň.
„Jsi pěkně chladnokrevný parchant, že jo?“ prohodil Pardee nenuceným tónem, když přicházel blíž k Hawkinsovi. „Všechna čest tajné službě Jejího veličenstva. Čtyři vraždy v několika málo minutách a já se vsadím, že se vám ani netřese ruka.“
Pardee už stál přímo před Hawkinsem, který v jeho očích spatřil něco, z čeho se mu chtělo křičet.
„Mně taky ne. Vidíte?“ Pardee zdvihl před sebe pravou ruku, která byla pevná jako skála. Ale pak, místo aby ji zase připažil, zabořil ji do Hawkinsovy hrudi, skrz kůži, hrudní kost, mezi páté a šesté žebro až k srdci. Přesto se na Hawkinsově kůži neobjevila žádná trhlina, ani se z ní neřinula krev v místě, na kterém by, podle všeho, měla být strašlivá rána.
Pardee se zazubil jako žralok chvíli před tím, než vám ukousne nohu. „Pozdravujte ode mě své přátele,“ řekl. „Určitě se vás nemůžou dočkat.“ A pak zmáčkl… silně.

Hawkinsovo tělo objevila ráno pokojská. Když jí nikdo na zaklepání nepřišel otevřít, otevřela si, aby se mohla pustit do práce, za kterou ji platili. Když viděla Hawkinse na posteli, nejdříve si myslela, že spí, a tiše začala couvat. Pak ale zahlédla jeho tvář.
Verdikt soudního lékaře, který byl vydán až dva dny poté, zněl ‚zemřel na zástavu srdce‘. Doktor Kerim krátce zaváhal, než podepsal formulář, který měl oficiálně uzavřít knihu života onoho zemřelého Brita. Bylo zřejmé, že mužovo srdce přestalo bít, zatímco spal. Stejně evidentní bylo, že neexistovala jediná známka vnějšího traumatu, která by naznačovala, že jeho smrt snad nebyla přirozená.
I přesto byl doktor Kerim poněkud nesvůj. Ten muž byl poměrně mladý a ve skvělé kondici. A co víc, jeho cévy neobsahovaly žádné nánosy cholesterolu, které jsou se zástavou srdce běžně spojovány. Doktor Kerim už za ta léta viděl spoustu jiných, kteří zemřeli ve spánku. Jejich tvář byla obvykle bez výrazu, klidná, jako by smrt přišla v noci a byla tak zdvořilá, že je ani nevzbudila. Nic, co už doktor Kerim v životě zažil, nevysvětlovalo ten výraz hrůzy, který byl vtištěn do mužovy tváře, když ho k němu zavedli.
Takové záhady ale nebyly doktorovou záležitostí. Podepsal úmrtní list, psací desku pohodil mrtvole na hrudník a zazvonil na svého asistenta. Byl čas zapomenout na tohle úmrtí a přejít k dalšímu.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.