Iana Cormaka, který dospíval na sklonku války mezi lidským Řádem a zabijáckou mimozemskou rasou Pradorů, stále straší vzpomínka z dětství na zlověstný válečný stroj ve tvaru škorpiona a břemeno ztráty, na kterou se nepamatuje.
Po válce se Cormac upíše Zemské bezpečnostní centrále a je vyslán, aby pomohl nastolit nebo prostě udržovat pořádek na planetách zpustošených pradorským bombardováním.
Tam zjistí, že i když jsou Pradoři stejně vražední, jako byli vždycky, nejsou ani zdaleka tak zrádní nebo nebezpeční, jako mnozí lidé, z nichž někteří jsou mu blíž, než je mu milé.
Uprostřed trosek, které zůstaly po letech genocid, v sobě objevuje nadání pro chladnokrevné násilí a dozví se některé strašné pravdy o své vlastní minulosti, ale hlavně snaží se přežít, aby se jednou mohl pomstít.
Román časově zapadá mezi knihy Pradorský měsíc a V pavučině.
Brož., cca 240 str., obálka Steve Rawlings, překlad Marek Hrnčíř, cena 249 Kč, vyšlo 26. června 2013.




Úryvek z románu:

„Tudy jsme se dostali ven,“ poznamenal.
Layden okamžitě vypnul obraz z kamery, vyvolal patřičné programy a spustil první z nich. Potom vysunul dolní část konzoly – její dálkové ovládání.
„Neměli bychom počkat, až se víc přiblížíme?“ otázal se Pramer.
Cormac zavrtěl hlavou. „Když se dostaneme moc blízko o ostatním dozérům, jejich kamery nás zachytí a než se nadějete, máme na krku automatizované kanóny.“
„Jasně.“
Lopata, která jim zakrývala výhled, se se skřípěním a řinčením odsunula a oni se přesunuli do zadní části dozéru. Ten se pohyboval rychle, ale zase ne tak rychle, jak se obvykle zemní stroje přesouvají. Cormac vyskočil jako první a při tom se snažil ze všech sil udržet na nohou, protože vůbec netoužil se vyválet v bahně. Layden dopadl špatně a natáhl se do té břečky jak dlouhý tak široký. Pramer se svalil vedle něj a zase rychle vyskočil. Sheen dopadla s ladnou elegancí a odkráčela stranou. Cormaka napadlo, jestli je vůbec tak mladá, jak vypadá. Možná, že její vzhled byl jenom kosmetická kamufláž.
Prohlédl si všechny svoje parťáky, mlčky přikývl a svižným krokem vyrazil k lešení. Když se ohlédl, viděl, že ho následují, hlavy mezi rameny, pokoušejí se pohybovat v nesnadném terénu co nejrychleji. To, že neměli zbraně, je zjevně silně znervózňovalo.
Lešení, namontované na základové desce z porézního kamene, bylo ukryté ve stínu lodi. Když vylezli na desku, Cormac se zastavil a zadíval se na mrchožrouty, které předtím pozoroval s Carlem, a kteří teď před nimi prchali do škvíry mezi zadní stranou desky a trupem lodi. Pak zamířil k plošině výtahu a prohlédl si ovládání.
„Máme štěstí,“ řekl, když na základovou desku vylezli i ostatní. Otočil se k nim a při tom si všiml, jak Layden funí. Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit.
„Jak to?“ zeptal se Pramer.
Cormac ukázal k plošině. „Obyčejná samosvorná kola a elektromotor – žádný monitorovací systém, takže ji můžeme použít, aniž bychom na sebe upozornili.“ Podíval se na Laydena. „Což je zdá se dobře, protože si nejsem jistý, jestli bys byl vůbec schopný se tam dostat, natož vylézt zpátky s PTD v náručí.“
„Jo,“ řekl Layden a významně se při tom díval na Pramera. „Něco malého by mi bodlo.“
Pramer přikývl, jako kdyby to čekal. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní inhalátor a hodil ho Laydenovi. Ten si z něj třikrát rychle za sebou potáhl, načež se narovnal a vrátila se mu barva do tváří.
Zašklebil se. „Lepší… mnohem lepší.“
Nějaký stimulant, pomyslel si Cormac. Bylo jich tolik druhů, že nemělo smysl hádat, o který konkrétně se jedná. Vylezl na plošinu, počkal, až k němu přistoupí ostatní, a pak stiskl na jednoduchém ovladači tlačítko se šipkou nahoru. Kola se sevřela na čtyřech kovových tyčích v rozích plošiny a začala se otáčet, takže rychle stoupali nahoru. Z pod plošiny vyběhli další mrchožrouti a Cormaka napadlo, co tam asi dělali. Byl jícen nad nimi ten, ze kterého pradorské druhoděti vyhodili zbytky sežraných lidí?
Z autodozérů a KiloTees pod nimi byly brzy jen hračky a oni teď měli výhled po celém výkopu. Vzduch, který byl zatím svěží a čistý, vystřídal čpavý zápach ze vstupu do lodi, ke kterému se rychle blížili. Konečně se plošina s trhnutím zastavila před metr širokým kruhovým otvorem v trupu. Po obvodu válcové šachty bylo pravidelně rozmístěno osm drah půlměsíčkovitého průřezu, s vnějším povrchem pokrytým mikrovýstupky obohacenými polovodiči. Pláštěm, který to vše obklopoval, vedlo chladící potrubí, supravodivé kabely a různé kontrolní systémy. Projít tudy do nitra lodi by nebylo možné, kdyby nebyla v základně šachty vyvrtaná díra. Cormac se podíval na žebřík, který byl epoxidem přilepený na stěnu šachty a mizel v temnotě, vytáhl baterku, otočil se a začal šplhat dolů.
Po žebříku dorazili do více než pět set stop dlouhé komory. Probíječka nad nimi připomínala padlou sekvoj. Na jedné straně byl zásobník a nabíjecí mechanismus: nábojnicový pás pořád ještě nabitý tunovými železokeramickými projektily, jejichž kinetická energie při nárazu se svým ničivým potenciálem plně vyrovnala jaderným zbraním. Pak tmu komory prořízly kužely světla ze dvou dalších svítilen.
„Smrdí to tady,“ prohlásil Pramer.
Cormac přikývl a podíval se na displej svého palmtopu. Byla na něm mapa, kterou si krátce prohlédl a ujistil se, že cestu nezapomněl.
„Říkal jsi, že tady takhle pozdě už nikdo nebude?“ zeptal se Layden. Vypadal zfetovaně – zornice měl roztažené a jeho pohyby byly trhané a špatně koordinované.
„Je nepravděpodobné, že by se někdo vyskytoval tak hluboko v nitru lodi, i když u hlavního vchodu by někdo být mohl.“ Mávl rukou kolem sebe. „Tady to teď nijak nespěchá, takže se tady pracuje jenom za deního světla. Neradi sem chodí v noci, protože to se tady ztrácejí lidi.“
„Pradoři,“ vydechl Layden, oči vypoulené.
„Myslí si, že je už vybili do posledního.“
„Myslí si to?“
Cormac si Laydena změřil s předstíraným opovržením, potřásl hlavou a vyrazil na cestu.
Chodba před nimi páchla ještě hůř, ale to se dalo čekat, protože neměla ventilaci. Ze zdrsněných stěn padaly lodní vši a hemžily se v kuželech světla baterek po podlaze. Kopanců si stěží všímaly, takže každých pár kroků musel některý z nich jednu rozdrtit podpatkem. Sešplhali po žebříku upevněném na boku pradorské odpadní šachty, kde lodní vši představovaly ještě větší nebezpečí, když se jim snažily ukousnout prsty a padaly jim na hlavu. Další chodby, jedna plná puchu jako ze zkažených mořských plodů, který kolem šířily druhoděti navršené na gravitační plošině před kapitánovou svatyní. Tady je už lodní vši neobtěžovaly, protože byly příliš zaměstnané požíráním mrtvol. Cormac provedl své tři parťáky kolem a brzy na to dorazili ke svému cíli.
Byla to úzká místnost. Vpravo byla holá, typicky zdrsněná stěna, ale vlevo byl přímý přístup ke karuselovému zásobníku. Mnoho přihrádek v tomto obřím kole bylo prázdných, ale čtyři obsahovaly hladce vyleštěné válce, každý o průměru deseti palců, asi dvě stopy dlouhý. Jestli to Cormac dobře pochopil, tohle nebyl nabíjecí karusel, jen jedna součást v mechanismu, s jehož pomocí pradorský kapitán vybíral explozivní náklad pro střely, které odpaloval.
„Moc se mi to nelíbí,“ prohlásil Pramer.
„Možná ne,“ odpověděl Cormac. „Ale odpal jednu z nich ve svém rodném městě a nebude ho více; zmizí i s pořádným kusem okolního pobřeží.“
Pramer přikývl, pak jednu z hlavic uchopil a zatahal za ni – vězela tam pevně, jako by tam byla přivařená. „Jak ji odtamtud dostaneme?“
„Musíš zatáhnout silněji,“ řekl mu Cormac. „Zásobník je pružinový, ale uzpůsobený pro Pradory.“
Pramer znovu začal tahat za PTD a tentokrát k tomu použil všechnu svou pozoruhodnou muskulaturu. Cormac se hlavice chopil rovněž a pokoušel se mu pomoct, ale přestože se na své pozici trochu pohnula, jakmile povolili, skočila zpátky na místo.
„Potřebujeme páku.“ Cormac se vrátil do chodby a zamířil ke kapitánově svatyni. Nepřekvapilo ho, když zjistil, že ho Sheen doprovází a neustále ho ostražitě pozoruje.
„Tady,“ ukázal. V zadní části gravitační plošiny naložené mršinami ležely na hromadě zbytky plynových zbraní, které používaly pradorské druhoděti. Cormac a Sheen se jimi probrali a našli dlouhý kus pradorského kovu, který se zdál být vhodný k jejich účelu. Cormac tu plochou tyč, na konci zploštělou jako sochor, zrovna uchopil, když se ozvalo vysoké, holčičí zděšené zaječení, odrážející se ozvěnou od stěn chodby.
„To byl Layden,“ řekla Sheen.
Tohle nebyla součást Cormakových plánů. Takhle by člověk nezaječel, kdyby po něm šlo ZBC; na to musel být vyděšený k smrti, nebo trpět příšernými bolestmi. Pravděpodobné byly jen dvě příčiny: buďto mu něco udělal Pramer, nebo právě dorazilo něco jiného.
Sheen a Cormac, ozbrojeni improvizovanými zbraněmi, se rozběhli zpátky ke zbylým dvěma, a když zahnuli za roh, uviděli Pramera, jak se jim žene v ústrety. Prudce se zastavil a Sheen mu hodila jednu z rukojetí plynových zbraní: těžký kovový kruh připevněný ke krátkému a silnému kusu kovu, po obvodu ostrý tam, kde byl odlomený. Sevřel ho svou přirozenou rukou a potěžkal ho jako obří boxér, pak se otočil. Cormac si všiml, že jeho umělá ruka je pryč a nahradila ji krátká čepel, ze které teď odkapávala olejnatá zelená tekutina. Pak se objevilo pradorské druhodítě.
Cormac ucítil známé vzedmutí hladiny adrenalínu, ale tentokrát už nebylo tak intenzivní. Možná to bylo proto, že Prador nebyl tak velký jako ti, kteří byli před svatyní zahubeni plynem, nebo si na ně už začínal zvykat. Faktem ale bylo, že tenhle exemplář s metrovým krunýřem a klepety dost velkými na to, aby člověku utrhly hlavu, nebyl tvor, s jakým byste se rádi setkali bez pořádné bouchačky v rukou. Cormac se podíval na kovový sochor, který držel, pak na Pradora, který se zastavil a začal serozpačitě vrtět, očividně váhající zaútočit na tři lidi, kterým teď čelil. Cormac si bez problémů vybavil vše, co kdy slyšel o pradorské fyziologii. Manipulační ruce, které měl složené pod tělem, nebyly ani zdaleka tak nebezpečné, jako klepeta, pokud v nich tedy nedržel nějakou zbraň, a to nedržel. Vršek krunýře za zrakovou věžičkou a očními tykadly byl tvrdý jako kámen, stejně jako klepeta. Měl jen několik zranitelných bodů.
„Útočte na zrakovou věžičku, klouby nohou a ramena klepet,“ řekl. „A nenechte toho parchanta, aby vás chytil klepetem, nebo je po vás.“
„Ani náhodou,“ prohlásila Sheen, ustoupila stranou a potěžkala kus železa připomínající řeznický sekáček s dlouhou rukojetí.
Pradorské druhodítě se konečně rozhodlo a vyrazilo vpřed, klepeta doširoka rozevřená, připravená sklapnout na něčem živém. Cormac na okamžik zaváhal, když viděl, že si on a jeho parťáci zjevně budou překážet, a pak se rozběhl proti stvůře. Prador syčivě zaječel a začal klapat klepety, nejspíš aby svého protivníka vystrašil. Než na něj ale mohl dosáhnout, Cormac vyskočil do vzduchu, udělal salto jen kousíček nad klepety stvůry a přistál nohama napřed na jejím krunýři. Měl čas na jediný úder kovovou tyčí – zasáhl jí jedno z očních tykadel, rozdrtil ho o zrakovou věžičku a pak už se pozpátku skácel na zem, shozen vlastní setrvačností.
Dopadl na rameno, převalil se a vyskočil na nohy právě ve chvíli, kdy se stvůra začala obracet proti němu. Ale Pramer a Sheen mezitím zaútočili a Prador, který se nedokázal rozhodnout, kterým směrem se otočit, se proti nim kryl jen jediným klepetem, zatímco druhé měl mimo dosah kohokoliv z nich. Sheen cvakající klepeto odrazila a Pramer se zároveň pokusil dostat blíž, aby použil svou kratší zbraň. Když uviděl příležitost, přiskočil ke stvůře a vrazil jí svůj improvizovaný boxér do úst, při čemž jí zlomil jedno kusadlo. Cormac oběhl Pradora zezadu, vyskočil do vzduchu a sounož přistál na kolenním kloubu jedné jeho nohy. Noha praskla a stvůra znovu zaječela, napůl se svalila na zem. Cormac jí udeřil sochorem do druhé nohy a přerazil jí další kloub. Prador, kterému se kolem rozbitých úst vytvořila pěna, se obrátil k němu. Cormac ho udeřil do ramene klepeta, které vystřelilo proti němu, a rychle uskočil. Sheen zaútočila na další nohu, rozdrtila její ostrou špičku, a Prador se bleskově otočil k ní, ale byl to Pramer, kdo mu způsobil nejtěžší zranění. Vyskočil Pradorovi na záda, zarazil mu svou čepel hluboko do krunýře, aby nesklouzl, a pak začal bušit rukojetí pradorské zbraně do zrakové vížky, až krunýř začal praskat a mokvat z rány zeleným slizem.
Cormac se teď soustředil na ramenní kloub klepeta na své straně a když Sheen pochopila, co dělá, zaútočila na druhé klepeto. Oba si uvědomili, že Pramer je schopen stvůru dorazit, jen od něj musí udržet dál její klepeta. Pět silných úderů a klepeto na Cormakově straně dopadlo na zem. Sheen se sice nepodařilo oddělit to své hned, ale prorazila jeho krunýř a vrazila svoje páčidlo hluboko do kloubu.
Stvůra vyplivla z rozbitých úst zpěněnou žluč. Její zraková věžička byla zničená a údery, které jí Pramer zasazoval, teď dopadaly do živého. Najednou se Prador zhroutil, nohy se pod ním podlomily a bublavě chrčel. Pramer se posadil a začal si z paží odstraňovat odporné chuchvalce. Cormac přišel blíž a podíval se na díru, kterou ten chlap udělal do netvorova těla, odhadl rozložení vnitřních orgánů a zarazil svou tyč v ostrém úhlu dovnitř. Prador se stáhl v křeči a jeho dech okamžitě utichl, i když jeho nohy sebou dál cukaly. Cormac plochou tyčí otočil v ráně a pak jí chvíli tahal sem a tam jako pilou, než ji nakonec vytáhl.
„Je mrtvý?“ zeptala se Sheen.
Cormac na okamžik poodstoupil a otočil se k nim zády. Najednou se mu obrátil žaludek, ale pohotovým dechovým cvičením ovládl nutkání zvrátit jeho obsah, a po chvíli se mohl zase podívat na ostatní.
„Jestli ne,“ řekl, „tak brzy bude. Odřízl jsem mu tou tyčí hlavní ganglii.“ Položil ruku Pramerovi na rameno. „Díky tady našemu šampionovi.“
Byl to divný pocit. Obdivoval Pramera i Sheen pro jejich odvahu, měl je teď o něco raději, než předtím, a přesto je mínil zradit a tím či oním způsobem je tak odsoudit k smrti. „Co se stalo s Laydenem?“ zeptal se Pramera.
„Prador mu vyrval střeva,“ odpověděl.
Sheen se pokusila vytáhnout svou železnou tyč z Pradorova ramene, ale teď se ani nehnula. Cormac vytáhl svou zbraň potřísněnou zeleným slizem, seskočil na podlahu a zamířil zpátky k zásobníku s PTD. Ostatní dva ho mlčky následovali. Brzy uviděl, že Pramer vůbec nepřeháněl: Layden seděl na zemi opřený o stěnu chodby proti otvoru do zásobníku, kolem sebe měl kaluž krve a jeho střeva se táhla až ke dveřím. Na stěně nad ním Cormac uviděl krvavou skvrnu a domyslel se, že mu Prador vrazil klepeto do břicha a pak ho odhodil, přičemž se z něj střeva odvíjela jako šňurka jo-ja. Došel k muži, dřepl si k němu a vyzkoušel mu pulz. Nic. Nejspíš došlo k přerušení nějaké hlavní tepny a on zemřel rychle na šok a ztrátu krve. To bylo dobře, jinak by ho čekala zdlouhavá a bolestivá smrt – podle Samařiných instrukcí měly PTD přednost před raněnými soudruhy.
„Mrtvý?“ zeptala se Sheen.
„Definitivně,“ odpověděl Cormac. „Dodělejme to a vypadněme odsud.“ Sáhl Ladenovi do opasku, vytáhl z něj dálkové ovládání, pak se znovu chopil svého sochoru a zamířil s ostatními ke karuselu. Cormac a Pramer postupně vypáčili všechny čtyři PTD a uložili je na zem, zatímco Sheen vytáhla ze svého opasku monofilové batohy, rozložila je a dala hlavice dovnitř. Byly hodně těžké a Cormac se chystal navrhnout, že tu jednu nechají, ale věděl, že po tom, čím právě prošli, by to od něj byla chyba.
„Poneseme ji společně,“ navrhl Pramerovi.
Vzali batohy a vyšli z komory zásobníku; Pramer a Cormac drželi čtvrtý ruksak za řemeny mezi sebou.
„Zapiš nás,“ řekl.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.