Admírál Michelle Henkeová, sestřenice mantichorské královny Alžběty a nejlepší přítelkyně Honor Harringtonové, při obraně Hvězdného císařství Mantichory právě uštědřila ponižující porážku ‚neporazitelnému‘ námořnictvu Solárního svazu. Jenže Solární svaz je nejmocnější hvězdný stát v historii lidstva a zanedlouho se nepochybně vrátí – tentokrát s tisíci superdreadnoughtů. Michelle to ví… ale pochází z rodiny, která věří, že jsou věci, za které stojí za to bojovat. A každý, kdo se jí postaví do cesty, toho bude litovat.
Román navazuje na knihy Ve stínu Saganamiho a Útok ze stínů.Brož., 456 str., obálka David Mattingly, překlad Jiří Engliš, cena 349 Kč, vyšlo 8. 12. 20015.




Úryvek z románu:

Dron znehybněl, černější než okolní noc. Jeho déšť odpuzující a světlo absorbující povrch pohlcoval fotony ze špinavých ohňů, jež by se od něj jinak mohly odrazit. Otočný výstupek na jeho spodku se hladce pohyboval sem a tam a natáčel senzory a čočky ke všemu, co přivábilo jeho pozornost. Vítr unaveně vzdychal ve větvích cukrových borovic, krabího topolu a importovaných pozemských vejmutovek a ořechovců. V jedné z hromad sutin se něco pohnulo, až se rozlétly jiskry a žhavé uhlíky. Jeden hořící trám prohořel a propadl se a z namoklých větví odkapávala voda s trpělivou lhostejnou vytrvalostí přírody, ale jinak bylo všechno nehybné a tiché.
Dron vyhodnotil přijímaná data senzorů, usoudil, že si zaslouží pozornost vyšší autority, a odeslal je přes spojovací satelit operátorovi ve vzdáleném Elgin City. Potom čekal. Dál bylo jen ticho, déšť a vítr. Ohně syčely, jak větší kapky dopadaly do jejich bílých a rudých srdcí. A potom…
Hrom sestoupil z nebes jako Diův hněv. Zrozený sto šedesát pět kilometrů nad povrchem planety se řítil dolů v bublině plazmatu a kreslil od hranice atmosféry bílou čáru k zemi. Dvousetkilogramový projektil přihnal bez jediného zvuku, protože daleko předběhl i sonický třesk vyvolaný svým průletem, a dopadl na souřadnice cíle třicetinásobkem rychlosti zvuku.
Tichou deštivou noc roztrhl ekvivalent zhruba dvou a půl tuny dávno zastaralého TNT. Jasný oslnivý záblesk vypařil ve svém okolí padající dešťové kapky. Otřesy a tlaková vlna vytrysklé z jeho srdce srovnaly se zemí zbývající zdi tří z rozbitých domů vesnice. Ohnivý kotel exploze zbarvil mraky, proměnil jednotlivé kapky v zářivé diamanty a rubíny, jež jako by se na okamžik vznášely bez hnutí ve vzduchu, a planoucí kousky čehosi, co bývalo něčím domovem, vylétly obloukem vzhůru jako meteory toužící po nebi.

„Myslíte, že jste použil dost velké kladivo, Callume?“ otázala se suše žena v tmavomodré uniformě poručíka Jednotných sil veřejné bezpečnosti soustavy Loomis.
Stála za pohodlným křeslem operátora dronu a dívala se mu přes rameno na displej, na němž krátce zazářila tečka exploze. Operátor – seržant s rukávovými nášivkami veterána odslouživšího dvacet standardních roků – chviličku zaváhal a potom k ní zvedl hlavu.
„Neautorizovaný pohyb v zakázané zóně, madam,“ odpověděl.
„A to jste to musel řešit kinetickým úderem?“ Poručík pozvedl jedno obočí. „Myslíte, že to byl skorojelen? Nebo snad zubrolos?“
„Infračervená signatura odpovídala člověku, madam. Určitě to byl jeden z těch MacRoryho mizerů, jinak by se tam neproducíroval.“
„Aha.“ Důstojnice JSVB založila ruce za zády. „Čirou náhodou jsem stála támhle u velitelského stolu,“ poznamenala, tentokrát očividně kousavě. „Jestli si dobře vzpomínám, standardní operační postup vyžaduje, aby kinetický úder schválil velící důstojník, pokud nehrozí nebezpečí z prodlení. Mýlím se snad?“
„Ne, madam,“ přiznal seržant a poručík zakýval hlavou.
„Já vím, že si rád pořádně bouchnete, Callume. A chápu, že k tomu máte dost dobrý důvod. Ale předpisy také máme z dost dobrého důvodu a byla bych ráda, kdybyste mi prokázal tu laskavost – a myslím tím ten druh laskavosti, díky kterému si budete moci dál válet svůj nedočkavý zadek v pohodlném křesle, místo abyste někde pročesával křoví – a měl pro příště předpisy na paměti. Myslíte si, že to pro mne můžete udělat?“
„Ano, madam.“ přisvědčil seržant řízně a ona přikývla. Tomu gestu do přátelskosti něco scházelo. Zamířila zpět ke svému stanovišti.
Seržant se chvilku díval, jak odchází, potom se otočil zpátky ke svému displeji a usmál se. Tušil, že od ní dostane vynadáno, ale současně byl přesvědčen, že mu to za to stojí. V prvních dvou dnech povstání byli zabiti tři z jeho kamarádů a on stále prahl po odvetě. A kromě toho mu schopnost seslat na zem hněv nebes propůjčovala pocit božské moci. Věděl, že by poručík MacRuerová nasazení kinetického úderu na jedinou pochybnou infračervenou signaturu neschválila, a proto o ně nežádal. A kdyby měl být upřímný, sám neměl jistotu, jestli jeho cíl nebyl jenom elektronický duch. Ale to mu nikterak nevadilo a niterné uspokojení více než vyvážilo zjevnou nelibost nadřízené.
Aspoň pro tentokrát, dodal v duchu. Kdyby ta komisní kráva měla špatnou náladu, nejspíš by mě přeložení neminulo. Zavrtěl v duchu hlavou. A plahočit se někde po lese s těmi lidmi by se mi zrovna nelíbilo.

„Potvrzuji dopad, madam,“ ohlásil střelový technik 1. třídy George Chasnikov. „Ale vypadá to, že se projektil o patnáct nebo dvacet metrů odchýlil od zadaných souřadnic k planetárnímu západu.“ Zavrtěl hlavou. „To bylo nepřesné.“
„Byl ten problém na jejich straně, nebo na naší?“ Hlídku měla komandér-poručík Sharon Tannerová. Současně byla taktickým důstojníkem SLNS Hoplit, a ještě než domluvila, vyvolala si hlášení o provedení úderu na displej. „Když je řeč o kinetických úderech, nejsem nějakou ‚nepřesností‘ zrovna nadšená, Chazi.“
„Ani já ne, madam,“ přitakal Chasnikov kysele. „Vlastně proto jsem se o tom zmínil.“ Zavrtěl hlavou a jal se ťukat příkazy do klávesnice. „Nesnáším tyhle akce,“ dodal polohlasem, o němž Tannerová věděla, že je úmyslně dost hlasitý na to, aby jej zaslechla.
Nechala to plavat. Chasnikov byl zkušený a vysoce oceňovaný příslušník jejího úseku, voják tělem i duší, který zůstane v uniformě solariánského námořnictva až do dne své smrti, a každý taktický důstojník, pod kterým kdy sloužil, nebo bude sloužit, si mohl gratulovat, že ho má. A to mu zaručovalo, že někdo jako Sharon Tannerová leccos shovívavě přehlédne.
Ne, že by na tom, co říkal, nebylo něco pravdy, pomyslela si trpce, když si vzpomněla na věci, které byly od Hoplita a jeho malé eskadry požadovány v posledních několika týdnech. V porovnání s některými z nich bylo vyplýtvání jednoho kinetického projektilu na pochybný cíl pouhá maličkost.
„Vypadá to, že chyba byla u nich, madam,“ oznámil Chasnikov po chvíli. „Neminuli jsme zadané souřadnice, minuli jsme změněné souřadnice. Poslali nám opravu, ale na aktualizaci palebného zadání už bylo pozdě.“
„A neoznámili nám náhodou, co to chtěli zabít tentokrát? Nebo jestli jsme to dostali?“
„Ne, madam. Jenom souřadnice. Co já vím, mohl to být jeden z jejich vlastních oddílů. A zatím nepřišlo žádné vyhodnocení úderu.“ Ani žádné nepřijde… jako obvykle, dodával mlčky jeho výraz.
„Rozumím.“ Tannerová se chvilku škrábala na nose a nakonec pokrčila rameny. „Sepište to, Chazi. Dejte si záležet na tom, aby bylo zřejmé, že jsme se při odpálení drželi předepsaného postupu. Předám to komandérovi Diadorovi. On a skipper určitě… znovu zdůrazní pozemní straně, že i drobné zaškobrtnutí při zacílení kinetického úderu může mít závažné následky. A zdůrazněte, že nám ani neudali jasný popis cíle. Nemůžeme jen tak plýtvat prostředky za peníze daňových poplatníků, aniž bychom věděli, na co vlastně střílíme.“
A já doufám, že kapitán Venelliová někomu tohle hlášení důkladně omlátí o hlavu, dodala v duchu. Chaz má pravdu, napáchali jsme takového svinstva už hodně. Obávám se, že dole už nezůstalo nic, co by doopravdy stálo za kinetický úder, a cokoliv, co odradí ty krvežíznivé hajzly od toho, aby zasypávali kinetickými projektily kdejakého ubožáka s pulsní puškou, který se sám prodírá křovím, stojí samo o sobě za to.
Sharon Tannerová za svou kariéru u Pohraničního loďstva udělala řadu věcí, na které byla hrdá, ale tahle k nim nepatřila.

V rozvalinách toho, co kdysi bývala vesnice jménem Glen mo Chridhe, přehlušilo šum deště mnohem hlasitější bubnování padajících úlomků. Trvalo několik vteřin. V mokru odskakovaly a převalovaly se jiskry, jak dopadaly kousky dosud hořících trosek, a potom všechno znovu ztichlo. Kráter měl průměr desítky metrů a byl dost hluboký na to, aby spolkl nákladní vznášedlo… a víc než dost na to, aby pohltil sklep, do kterého právě vklouzl třináctiletý chlapec s jídlem, které dokázal najít pro svou mladší sestru.

„Dostali Tammase.“ Hlas Erin MacFadzeanové byl bezbarvý, ztrhaný vyčerpáním a postupně narůstajícím zoufalstvím. S trpkým výrazem se zadívala přes zanedbanou suterénní místnost na Megan MacLeanovou. „Právě to ohlásil Fergus.“
„Kde?“ zeptala se MacLeanová. Promnula si unavené oči a obrnila se proti bolesti z další ztráty.
„V Rothes,“ odpověděla MacFadzeanová. „Esvébáci zastavili náklaďák na cestě do Mackessacku.“
„Je naživu?“ MacLeanová spustila ruce a zahleděla se přes stůl na druhou ženu.
„Fergus neví. Prý kolem toho bylo hodně střílení a vypadá to, že měl štěstí, že z toho sám vyvázl.“
„Aha.“
MacLeanová položila ruce naplocho na stůl, chvilku se dívala na jejich hřbety a potom se zhluboka nadechla. Styděla se za to, ale doufala, že Tammase MacPhee nezajali živého. Myslet si takovou strašnou věc o příteli, kterého znala třicet standardních roků…
„Zjisti, jestli se můžeme spojit s Tadem Ogilvym,“ řekla po chvíli. „Pověz mu, že Tammas… je pryč. Že teď velí všemu, co nám zbylo mimo hlavní město.“
„Už jdu,“ přikývla MacFadzeanová a tiše odešla.
Když se za ní zavřely dveře, MacLeanová nechala sklesnout ramena únavou, kterou se snažila nedávat najevo před nikým jiným. Ne, že by tím někoho oklamala… nebo že by všichni ostatní nebyli vyčerpaní stejně jako ona. Ale musela hrát svou roli až do trpkého konce. Aspoň už to nebude dlouho trvat, pomyslela si tvrdě.
Nemělo to probíhat takhle. Založila před sedmi lety Osvobozeneckou ligu Loomisu jako legální politickou stranu během jednoho z řídkých záchvatů nasazování demokratické fasády vládnoucí Stranou prosperity. Ani nečekala, že by tím něčeho dosáhla – byli koneckonců na Halkirku – ale chtěla, aby MacMinnová a MacCrimmon věděli, že alespoň někteří lidé jsou stále ochotní postavit se na zadní a vyslovit svůj nesouhlas. Kandidáti OLL skutečně vyhráli ve dvou okrscích v hlavním městě, čímž získali zářné čtyři desetiny procenta křesel v parlamentu a OLL se stala nejsilnější opoziční stranou. Nejspíš by se ovšem neprosadila vůbec, kdyby Strana prosperity nehrála divadýlko pro zpravodajský štáb ze světů Jádra, který natáčel dokument o dřevorubeckých táborech na těžbu stříbrného dubu, ale dvě křesla stále byla dvě křesla.
Ne, že by to bylo k něčemu dobré. A ani jeden z členů OLL nezvítězil v dalších volbách konaných už po odletu zpravodajského štábu. Presidentka MacMinnová při nich ani nepředstírala, že nechává sčítat hlasy, a v tu chvíli Megan MacLeanová poslechla Tammase MacPhee, místopředsedu OLL, a MacFadzeanovou. Sama dál vedla veřejnou organizaci své strany a její kampaně, ať už lobbistické, nebo za získávání hlasů, ale současně nechala Mac Fadzeanovou zorganizovat zcela ilegální provizorní ozbrojené křídlo Osvobozenecké ligy.
A to byl nejspíš omyl, pomyslela si nyní, ale přesto neviděla žádnou jinou možnost. Sjednocené síly veřejné bezpečnosti za ministryně bezpečnosti MacQuarieové postupovaly stále brutálněji a stále méně se obtěžovaly alespoň předstírat zákonný postup. Bylo samozřejmě možné vzdát se své snahy úplně, jenže to prostě nedokázala.
A teď tohle. Sedm let námahy. Sedm let dávala celé srdce i duši do osvobození své hvězdné soustavy a skončí to takhle, smrtí a zkázou. Vždyť ani…
Znovu zvedla hlavu, když se dveře otevřely a do místnosti, jež představovala jejich hlavní stan, se vrátila MacFadzeanová.
„Poslala jsem k Tadovi posla,“ oznámila a prohnula ústa v neveselém úsměvu. „Napadlo mě, že bych za daných okolností asi neměla používat komunikátor.“
„To nejspíš nebyl špatný nápad,“ přisvědčila MacLeanová s náznakem čehosi, co mohl být úsměv, v odpověď. Ale jestli to byl úsměv, rychle zmizel. „Úplně stačilo, když se na komunikátory napichovali esvébáci. Když ale shora všechno odposlouchávají ti mizerní Solariáni…“
Nedořekla a MacFadzeanová přikývla. Až příliš dobře chápala ten drsný a tvrdý tón nenávisti, který se MacLeanové vkradl do hlasu. Za hvězdolety Námořnictva Solárního svazu na oběžné dráze kolem planety Halkirku mohli poděkovat Frinkelovi Osborneovi, poradci z Úřadu pro pohraniční bezpečnost u Strany prosperity presidentky MacMinnové. Oficiálně byl Osborne jenom obchodní atašé solariánského vyslanectví v Elginu, hlavním městě soustavy Loomis. Obchodní atašé byla nádherná zástěrka pro agenty ÚPB, operativně přidělené k „pomoci a radě“ nezávislým soustavám Periferie, když jejich transstelární pánové měli pocit, že potřebují malou pomoc zvenčí. A pokud „atašé“ požádal o jistou míru pomoci solariánského námořnictva, mohl se obvykle spolehnout na to, že se mu jí dostane.
Mohli jsme MacCrimmona a MacQuarieovou vyřídit, pomyslela si MacFadzeanová trpce. Mohli jsme. Ještě několik měsíců, několik dalších dodávek zbraní od Partyzána a jeho lidí, a měli jsme šanci poslat Stranu prosperity do pekel. Sakra, i teď bychom to mohli dokázat, nebýt těch prokletých Solariánů! Ale jak proboha mají lidé s pulsery a granátomety odrážet bombardování z oběžné dráhy? Kdybych aspoň mohla nějak zkontaktovat Partyzána…!
Jenže nemohla. Neměli nic podnikat ještě nejméně čtyři měsíce. To se měl Partyzán vrátit do Loomisu, aby vyřídil poslední organizační záležitosti – ty, o nichž s MacLeanovou ještě ani nemluvila – jenže když se to tak neočekávaně rozběhlo, neměli po ruce žádný způsob, jak mu dopravit zprávu.
Znovu se rozhlédla po místnosti a přemítala, jestli má povědět MacLeanové o těch ujednáních s Partyzánem. Už na to nejednou myslela, ale utajení bylo důležitější. Navíc MacLeanová nebyla srdcem revolucionářka; byla reformátorka. Nikdy nebyla schopná se tak plně oddat myšlence ozbrojeného odporu jako Mac Fadzeanová a představu, že musí do takové míry spoléhat na někoho mimo soustavu, že sestavuje operační plány, které závisejí na ozbrojené pomoci cizího hvězdného státu, by těžko překousla.
Buď k sobě poctivá, Erin. Ty ses bála, že ti řekne, abys tohle spojení přerušila, že? Že důvěřovat někomu mimo Loomis je riskantní. Že ten někdo nejspíš bude sledovat vlastní cíle, takové, které nezahrnují náš nejlepší zájem. Namlouvala sis, že změní názor, když jí předložíš hotový plán, který bude pokrývat všechny možnosti, které ti jen přišly na mysl, ale v hloubi duše jsi vždycky věděla, že se jí to celé nebude líbit. A tobě se do jisté míry příčilo jednat s Partyzánem bez jejího souhlasu, ale ne úplně, že? Nu, možná by měla pravdu… ale to by nemělo žádný vliv na to, jak to nakonec dopadlo, nebo ano?
Zadívala se na stinný strop hlavního stanu, pohled zhořklý nenávistí k hvězdoletům, které na její rodný svět dštily smrt a zkázu, a celým svým vyčerpaným srdcem toužila, aby měla jak vyslat posla k Partyzánovi.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.