Teokracie je už dvacet let poražená a na Masadě teď vládne Řád – je to však řád, se kterým se rebelové z odbojové skupiny Úklidová četa nedokážou smířit. Jejich nenávist ke všem přeživším teokratům se časem nijak nezmírnila, a na jednom z prvních míst jejich černé listiny figuruje i ikonický Jeremiah Tombs.
Tombs je snad jediný člověk, kterého napadl kapucín a on to přežil, byť ve stavu, který neměl ke smrti daleko. Když uprchne ze sanatoria, kde se léčil z psychických následků, je nucen čelit bolestivé realitě, které se mu od povstání úspěšně dařilo vyhýbat. UI na něm mají eminentní zájem, protože mýtický kapucín zvaný Technik, který ho před lety napadl, udělal s jeho myslí něco, co nedokážou pochopit ani ony. Je docela možné, že Tombs má v mozku uloženy informace o sebevraždě celé jedné mimozemské rasy.
Tombsova ochrana je svěřena veteránovi války s Pradory Amistadovi, a ten si k tomu přizve bývalého velitele povstalců Leifa Granta, a temnou UI Penny Royal. Užitečný by jim mohl být i amfiadapt Chanter, který studuje kostěné sochy, vytvářené Technikem z pozůstatků jeho obětí.
Jejich aktivita ale probudí z jeho dlouholetého spánku v hlubokém vesmíru mechanismus, který použili Atheteřané, aby se změnili v pouhá zvířata. Mechanismus zanalyzuje situaci a začne si chystat zbraně.
Román Technik volně navazuje na knihu stejného autora Hranice Řádu.
Brož., 368 str., obálka Jon Sullivan, překlad Marek Hrnčíř, cena 369 Kč, vyšlo 2. 6. 2015
Úryvek z románu:
Prolog
Tři roky před Povstáním (solstanového roku 2434)
Socha stála na skalisku, které, jak Chanter věděl, bylo vrcholem pohoří, utopeného ve všepokrývajícím bahně Masady, neustále vytvářeném trojhomolicemi, přestože k severnímu pohoří kontinentu to odsud bylo daleko. Chvíli si ji prohlížel na obrazovkovém displeji a pak se otočil k dalším displejům v řadě před sebou a provedl několik sběžných kontrol. Jeho bahnonorka zamířila k hladině a tlačila přitom před sebou propletenec oddenků jako štít, takže byla pro kamery slídící z laserových baterií Teokracie prakticky neviditelná. Chanter se ale raději ujistil, že správně funguje jeho chamaleonware, které nyní pokrývalo i skalisko, aby ho zamaskovala, až vystoupí ze stroje. Pouze díky důslednému dbaní na podobné detaily unikal očím Teokracie tolik desetiletí.
Otočil svoje sedadlo, zvedl z něj svoje mohutné amfiadaptí tělo a s vlhkým pleskáním svých blanitých nohou zamířil ke dveřím na jedné straně můstku. Za dveřmi si vzal ze stojanu řezák na kořeny a spustil ho. Řezák vypadal jako tyčinka s dentální nití; z jeho rukojeti trčelo něco jako luk, který měl místo tětivy vysokofrekvenčně vibrující monofilové vlákno.
Dveře se otevřely s dutým zaduněním, kousek se vysunuly proti němu a pak hladce zajely stranou do čistící komory. Dovnitř se vevalilo bahno a chuchvalce oddenků flétnové trávy. Spolu s tou změtí zeleně se na podlaze bahnonorky ocitlo i hnízdo vlhce se hemžících hlíst. Chanter rychle vytáhl sáček na vzorky a červy do něj shrnul. Kdo šetří má za tři – a on si přece nenechal adaptovat tělo na tohle prostředí pro nic za nic: tohle byla svačinka.
Spletenec oddenků visel nad vchodem jako pergola, která se zhroutila pod váhou popínavých rostlin, ale stačila chvilka práce s řezákem na kořeny a všechno to spadlo do černého bláta dole. Chanter vrátil řezák na stojan a teprve potom vyšel ven. Na okamžik se zastavil, aby se zhluboka nadechl, jeho žaberní štěrbiny se roztáhly, aby zvýšily přísun vzduchu a vykompenzovaly tak nízký obsah kyslíku v atmosféře. Pravou ruku si přidržel před obličejem a přes průsvitnou blánu mezi ukazováčkem a prostředníčkem se podíval na sochu; ale infračervený obraz mu neposkytl více informací než senzory bahnonorky. Blány mezi dalšími dvojicemi prstů mu zprostředkovaly ultrafialový obraz a důkaz o záhadných stopách radioaktivity, ale to bylo vše.
Chanter si povzdechl a přebrodil se bahnem a pak před udusanou vrstvu flétnové trávy na skalisko. Prohlédl si sochu. Byla z vyřezávaných kostí sešitých dohromady šlachami protaženými navrtanými otvory, nebo malými čepovými klouby vyřezanými s přesností normálně vyhrazenou pouze strojům. Vznikla rozebráním jednoho z místních býložravců. Z jeho těla byl zaživa opatrně odstraněný veškerý jedovatý tuk, který teď byl vyskládán do úhledné pyramidy čínského hlavolamu lesknoucí se na slunci o kus dál, a zbytek byl, kromě kostí a šlach, pozřen. Nakonec predátor posbíral kosti a vytvořil z nich tohle.
Chanter opět žasl nad takovýmto vyjádřením umělcova temperamentu, jako už tolikrát, ale jakkoliv byla socha poskládána s ohromující přesností, cílevědomostí a smyslem pro symetrií, neměl nejmenší tušení, co představuje. Ta věc před ním vypadala jako nějaký živočich, ale původnímu majiteli kostí se příliš nepodobala. Vlastně pokud věděl nepřipomínalo ani nic jiného, co žilo na této planetě, stejně jako na žádné jiné, kterou navštívil. Lebka byla zkrácená, rozmělňovací destičky odstraněny, zabroušeny do špičky a pak znovu připevněny ze strany lebky jako jakési špičaté zuby. Celá ta věc seděla vzpřímeně, jako socha nějakého lidského boha, což byl nejspíš důvod, proč je než sem přišel Chanter proktoři teokracie ničili kdykoliv na nějakou narazili.
Žebra býložravce byla vertikálně spojená a přemístěná dolů, takže vytvářela jakousi kuželovitou strukturu. Zadní nohy trčely dozadu a byly značně pozměněné; dlouhé kosti byly podélně rozřezané na plátky a rozprostřené jako paví ocas. Přední končetiny vytvářely jedinou obruč vedoucí z horní části kuželu ke spodní, jako dokonalý kruh.
Chanter zapískal a z bahnonorky se vynořil Mick. Robot připomínající obrovskou blechu měl nohy s dlouhými prsty roztažené po stranách svého plochého těla jako vesla, aby rozložil svou váhu na vrstvě oddenků. Zamířil přímo k soše. Zpod těla se mu vysunuly oči na stopkách, chvíli jimi tu věc zkoumal, pak vysunul z boku dlouhé rozkládací ruce, opatrně ji jimi ohmatal, aby se ujistil, že vydrží transport, načež si ji přesunul na svůj plochý žebrovaný hřbet. Potom sochu opatrně přemístil do nitra bahnonorky.
Když si ji Chanter znovu prohlížel, uvědomoval si, že není o nic blíže pochopení díla tohoto umělce. Socha obohatí jeho početnou sbírku podobných a stejně záhadných, kterou měl v podzemní základně. Samozřejmě, po padesáti letech ho už nijak nepřekvapovalo, že je nechápe. Nestvořil je obyčejný umělec. Technik, jak mu někteří začali říkat, byl velice podivný a smrtelně nebezpečný netvor.
Povstání z Podzemí (solstanového roku 2437)
„Zatraceně!“ prohlásil Chanter.
Zvedl se z dlážděné podlahy své bahnonorky, došel zpátky k řídicímu pultu a ztěžka dosedl do křesla. Jakmile se v něm uvelebil, zapnul si bezpečnostní pásy, které používal jenom když zdolával zvlášť vlhké vrstvy bahna – takové, ve kterých byly silné proudy a brázdily je trojhomolice velké jako gravmobily.
Na obrazovku si vyvolal seismickou mapu vytvořenou z údajů různých infrazvukových generátorů, které rozmístil po Masadě, ale co se ukázalo, nedávalo příliš smysl. Nejprve byl přesvědčený, že rázová vlna, která právě narazila do jeho vozidla pochází ze zkušebního odpálení nové zbraně Teokracie – z té obří probíječky, kterou pojmenovali Ragnarok a zamýšleli ji použít k odpalování střel přes hory přímo na jeskynní komplex povstalců – ale ne, nemohli ji přesunout na pozici tak rychle, a údaje, které teď dostával, tomu ani neodpovídaly. Seismická mapa ukazovala, že se pouhých padesát kilometrů od jeho současné pozice zarylo do povrchu planety něco obrovského, ale síla nárazu zase nebylataková, aby odpovídala volnému pádu z oběžné dráhy.
Chtěl více údajů – něco se děje a on potřeboval vědět, co. Aby mohl ta data získat, musí se vynořit a podívat se. Zapnul pásový pohon svého vozidla a vyrazil vpřed, a pak, jak přitáhl sloupek řízení k sobě, i nahoru. Občas to zadunělo a bahnonorka se otřásla, jak odhodila stranou trojhomolici, ale ty pro něj nepředstavovaly žádné nebezpečí, protože jejich raduly sice dokázaly rozmělnit na prach nebo kal i ten nejtvrdší kov, on ale nezůstával na místě dost dlouho na to, aby se přichytily, a i kdyby, měl prostředky k jejich zapuzení.
Během hodiny se přiblížil k povrchu a v řidším bahně se už bahnonorka pohybovala rychleji. Pod vrstvou vegetace zpomalil skoro na nulu a ještě před vynořením zapnul chamaleonware. Jakmile se stabilizoval, vysunul přes oddenkovou vrstvu nejprve kameru, aby se rozhlédl. V blízkosti se nevyskytovali žádní lidé, žádná technika a byl dostatečně daleko od všech arachnikultur Teokracie. Venku však zuřila na tuto roční dobu nezvykle silná bouře, flétnová tráva se divoce zmítala ve větru a vzduchem poletovaly utržené stonky. Domyslel se, že se jedná o následky rázové vlny, kterou zaznamenal předtím. I světlo se zdálo být zvláštní. Byla noc, a přestože noci tu nebývaly příliš tmavé nikdy, tahle se zdála být mimořádně jasná. Že by vzdálený požár živený nějakou zásobou kyslíku? Možná, že se někde poblíž zřítila kosmická loď – seismický profil by tomu vcelku odpovídal. Když ale zamířil kamery směrem předpokládaného dopadu, žádný oheň nespatřil. Nakonec natočil kameru směrem nahoru a překvapením zalapal po dechu.
Oblohu rozjasňoval déšť meteoritů a záblesky kalně oranžového světla svědčící o rozsáhlých explozích na oběžné dráze. Tam nahoře došlo k něčemu velkému a to, co se dělo dole, byl zjevně přímý důsledek. Že by konečně zasáhl Řád? Vývoj několika posledních let nesvědčil o tom, že by se do toho umělé inteligence zrovna hrnuly. Jak to chápal on, intervence na tuhle planetu byl z politického hlediska tak trochu horký brambor, protože mohla vyvolat potíže na hraničních planetách, jejichž svazky s Řádem byly… křehké. Chancer se rozhodl, že na tohle kamera nestačí, zatáhl ji zpátky a místo ní vysunul hlavní senzorové pole.
Další překvapení. Chanter polohlasně zaklel. Satelitní baterie Teokracie byla pryč, nebo se spíš proměnila v oblak šrotu zásobující onen meteorický déšť. Přesto ale, že mu teleskop jeho senzorového pole ukázal vše do nejmenších podrobností a vzápětí také odhalil, že loděnice na Calypsině měsíčku Pazourku, byly zničeny rovněž, pořád nevěděl, co všechnu tu zkázu způsobilo. Teprve když Chanter začal skenovat komunikační frekvence Teokracie, dal si z útržků hovoru a všeho toho pánbíčkářského blábolení dohromady fakta, a nakonec se mu i podařilo sestavit časovou posloupnost nejnovějších událostí.
Do soustavy dorazilo něco, co oni nazývali Behemot, a o čem Chanter věděl, že je to jedna ze třech zbylých obřích kulových organismů z původních čtyř, tvořících mimozemskou bytost známou jako Drak, a nemělo to dobrou náladu. Drak nejprve zničil základnu na Pazourku a pak se rozletěl přímo na loď hierarchy Lomana, čímž ho přinutil zavolat si na svou obranu masadskou flotilu. Vzápětí se podprostorem přenesl k Masadě a flotila, jejíž lodě nedokázaly dostatečně rychle nahodit svoje podprostorové motory, ho tam nemohly pronásledovat. Zničil satelity s laserovými zbraněmi na oběžné dráze Masady, pak se vrhl střemhlav k jejímu povrchu a v plné rychlosti do něj narazil. Chanter by rád věděl, co to má všechno znamenat.
Bylo prakticky jisté, že nastálé situace využije Lellan Stantonová a její povstalci. Vyjdou na povrchu, a on věděl, že jich je dost a mají dost zbraní na to, aby to dokázali. Loman na jejich útok zareaguje, odešle svoje ozbrojené síly z kosmu, aby na povrchu nastolily pořádek – jednotky, které v současnosti prodělávaly výcvik na válcovém světě Naděje. Podpora pro intervenci Řádu, která se už ve vší tajnosti shromažďovala, by mohl vyšplhat nad požadovaných osmdesát procent, a i kdyby ne, stejně tu propukne takový chaos, že se intervence Řádu stala nevyhnutelnou. Chanterovy pocity byly dvojaké. Docela se u líbila jeho dosavadní krtkovská existence a byl rád, že se mu do jeho výzkumu nikdo nevměšuje.
Zatáhl senzorové pole a znovu spustil pohon své bahnonorky. Brzy se budou dít velké věci a situace se poněkud zkomplikuje, ale on měl v úmyslu zůstat i nadále pod tím vším. Právě teď zamýšlel kouknout se na kouli Draka zespod.
Jak se seismický obraz toho, co měl před sebou, postupně zaostřoval, Chanter bahnonorku zastavil. Poté, co si prošel data uložená ve svém výpočetním systému, potvrdil si, že Drakova koule má mít kilometr v průměru. Takže přišla o značnou část své hmoty a kulovitý tvar.
Její dopad do měkkého povrchu vyzvedl kolem nová pohoří a v impaktním kráteru bylo vidět množství mimozemských trosek. Signály ze seismické mapovačky odhalily neuvěřitelně tvrdé kosti z materiálu odpovídajícímu kermalu, ale složitějšího a zpevněného vrstvami buněčných struktur. Jiné kusy vypadaly jako trosky zničeného fúzních reaktorů a obřích zvířecích orgánů. Šupiny, roztroušené všude, dávaly seismický obraz o stejné hustotě, jako pancéřování řádových bitevních lodí, a měkčí části kolem něj vytvořily nový močál. Kdokoliv, kdo by sem teď zabloudil, by si musel myslet, že to jsou veškeré pozůstatky toho tvora, a o to zjevně šlo.
Hlouběji pod povrchem to byl docela jiný příběh. Z Draka zůstala polokoule, která se zavrtávala pomocí jakési mlží nohy, takže vypadala jako muchomůrka omylem rostoucí opačným směrem. Uvnitř polokoule probíhala aktivita dost intenzivní, aby Chanter zachytil energetické signatury i přes tlustou vrstvu bahna. Seismika ukazovala, že polokoule je uvnitř rozdělená do jakési buněčné struktury, která se těm troskám na povrchu v ničem nepodobá. Každá buňka měla v průměru asi metr a v jejím nitru se cosi rychle utvářelo. Bylo zřejmé, že Drak není mrtvý a připravuje se k něčemu ohavnému, což podle všeho zcela odpovídalo povaze toho tvora.
Chanter, který si vzpomněl, jak nebezpečné mohou koule Draka být – jedna z nich koneckonců zničila runcibl na studené planetě Samarkand a způsobila smrt nějakých třiceti tisíc lidí, zatímco takhle právě silně oslabila Teokracii – začal uvažovat, jestli je vůbec moudré být tak blízko. Ale ne, vždyť jen pasivně přijímal data ze svých seismomapovačů, které vysílaly půdou infrazvukové pulzy. Nejbližší z nich byl nějakých dvacet kilometrů odsud, takže Drak by o jeho přítomnosti tady neměl mít tušení. Chanter si povzdechl a pokusil se ze sebe setřást nervozitu, právě když seismomapa vykreslená z nejnovějších dat odhalila něco hadovitého a dva metry tlustého, co se natahovalo z Drakovy polokoule přímo k jeho ponorce. Zaklel, když uviděl, jak se konec té věci otevírá jako hlava tasemnice do mnoha výhonků, které obklopily jeho dopravní prostředek, uchopily ho a táhly ho k Drakovi.
Chanter nemohl udělat nic, aby se z Drakova sevření vyprostil. Vyzkoušel zařízení, které mu popsali jako ‚elektrický bič na hodně velký dobytek‘ – používal ho na zahnání dotěrných trojhomolic, když někdy potřeboval zastavit v hloubce kvůli opravě nebo spánku – ale Drakova panožkovitá ruka na konci dlouhého chapadla zatřásla jeho ponorkou tak silně, až dostal strach, že její trup praskne, a tak toho raději nechal. Chapadlo jej stále přitahovalo a obraz ze sesmického mapovače teď byl mnohem zřetelnější. Uvnitř buněk, které se vytvářely ve zbytku Drakova těla, něco vyrůstalo. Vypadalo to jako nymfy; Chanterovi to připomnělo mladé bahenní hady, ale zároveň měly poněkud znepokojivý embryonální vzhled. Pak se jeho přístroje zbláznily, světla se rozblikala a zhasla.
Chanter čekal ve tmě na svou záhubu, počítal s tím, že jeho plavidlo bude rozdrceno a zaplaveno bahnem, které ho pohltí, ale pak se přístroje znovu probudily k životu a on zmateně zíral na obrazovky. Vypadalo to, že něco velice rychle a metodicky procházelo jeho soubory. V tuto chvíli rozpoznával formát svého deníku, jehož obsah se listoval na obrazovce takovou rychlostí, až jednotlivá slova splývala. Pak probleskly obrazy všech soch, které shromáždil, spolu s jeho odhady, co vyjadřují. Jakoby v reakci na to se z jeho komunikátoru ozvalo syčení spolu s něčím jiným, co znepokojivě připomínalo smích.
„Malý žabí muži,“ řekl hlas, strašidelný tím, jak byl dokonalý a přesto nebylo pochyb o tom, že není v žádném případě lidský. Byl to Drakův hlas. „Vidíš, jak ve tvé podobě znovu ožívám?“
„Co to děláš… Draku?“ zeptal se.
„Připravuji se ke spánku.“
„Nerozumím.“
„Ano.“
„Proč jsi zajal mou bahnonorku?“ zeptal se Chanter a když nedostal žádnou odpověď, dodal: „Nijak tě neohrožuji.“
„Ne.“
Chanter si nebyl jistý, jestli ti Drak popírá, nebo souhlasí, pak si ale vzpomněl na dokumenty, které si našel pod heslem ‚dialogy s Drakem‘ a pomyslel si, že by ho ta dvojznačnost neměla překvapovat.
Prohledávání souborů skončilo a vrátil se seismický obraz. Chapadlo mezitím přitáhlo bahnonorku mnohem blíže k tělu Draka, ale tam se zastavilo. Chanter, kterému po zádech přebíhaly neviditelné ledové prsty, se díval na všechny ty nymfy, na tvory, kteří se rodili ze samotné hmoty Draka. Tak trochu se podobaly lidským dětem, ale zároveň na nich bylo něco plazího. Dobíral si ho snad Drak? Očekával, že sem přijde? To bylo šílené.
Najednou všechny panožky kromě jediné bahnonorku pustily; ta jedna byla pořád ještě napojená na senzorické pole, jehož prostřednictvím Drak pronikl do Chanterova počítačového systému. Chanter uvažoval, jestli nemá bahnonorku znovu nastartovat, ale bylo mu jasné, že na to, aby unikl Drakovým chapadlům, není dost rychlá. Pokud má tohle přežít, musí si počkat na svolení se vzdálit.
„Zničil jsi moje senzorické pole,“ řekl zkusmo.
„Ano.“
„Proč?“
„Ty tedy kladeš otázky.“
„Ano, je to zatracená otázka, co jsem ti položil,“ řekl Chanter naštvaně. „Je ta tvoje nesrozumitelnost důsledek tvé nepředstavitelné inteligence nebo spíš nepředstavitelné blbosti?“ Ta slova mu vylétla z úst, než pomyslel na následky. Vypadalo to, že léta strávená v izolaci, kdy neměl příležitost mluvit s nikým jiným, než se stroji, poněkud oslabily jeho sociální dovednosti. Draka ale jeho výbuch nijak nepopudil.
„Odcházím,“ řekl ten tvor. „Fragmentuji se.“
A tak tomu i bylo. Na obrazovce bylo vidět, jak se zbývající polokoule této části Draka najednou rozpadla, rozdělila se na jednotlivé buňky, které se před Chanterovýma očima nafoukly a začaly stoupat k povrchu.
„Jeď sem, malý žabí muži.“ Na jedné z jeho obrazovek se objevily souřadnice místa na Masadě, které bylo někde v horách – místo, jakým se vyhýbal, protože byla přístupná pouze po povrchu. „Nebo si dál ryj v bahně bez odpovědí na svoje otázky.“
Poslední panožka pustila bahnonorku a celé chapadlo se stáhlo do dělící se hmoty, ale ještě než ten pohyb dokončilo, znehybnělo a rovněž se rozpadlo, jak mysl, který je ovládala, zanikla – jak se Chanter dozvěděl později, přestala existovat jako celek, ale rozdělila se do mnoha myslí.
Chanter odtamtud vyrazil tak rychle, jak to šlo a chaos na povrchu jej pakpřinutil ještě dlouho ‚rýt v bahně‘. Na Masadu dorazila nebezpečná džainská technologie na palubě obří podvratné válečné lodi Řádu, a nějaký čas se celá planeta nacházela na pokraji vyhynutí. Povstalecké síly bojovaly s Teokracií, lidé se měnili v zombie poslušné tomu, kdo tu technologii ovládal, a po boku povstalců bojovali drakomani, kteří povstali ze země jako ze setby dračích zubů. Chanter se jednou nebo dvakrát vynořil na povrch, ale všude viděl jen zkázu, a tak dál pokračoval v bezvýsledném pátrání po sochách a dlouhá léta strávil marným hledáním Technika, kterému se někdy během povstání podařilo zbavit se jeho stopovacího zařízení a ztratil se mu.
Až později, mnohem později, když už nehrozilo takové nebezpečí, že bude zasažen kulkou Teokracie nebo povstalců, nebo že se nakazí tou nebezpečnou technologií, dlouho po tom, co Řád konečně zrušil karanténu, se vydal na místo označené Drakovými souřadnicemi. Možná ale byl až příliš opatrný a možná, že ta jeho opatrnost byla důvod, proč se mu odpovědi dál tvrdošíjně vyhýbaly.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
