Abnett, Dan: Triumff

Píše se rok 2010. Na trůně sedí Její božské Veličenstvo, královna Alžběta XXX a obrovské impérium Velké Británie stojí na alchymii a pověrách. A mistr meče sir Rupert Triumff odhalí spiklence, kteří se chystají svrhnout Její skvělé Veličenstvo z trůnu. Pro čest a národ: do zbraně!
Brož., 264 str., obálka Larry Rostant, překlad L. Vojtková, cena 279 Kč, vyšlo 22. února 2012.





ÚRYVEK Z KNIHY:



PRVNÍ KAPITOLA,
Která se odehrává na den svatého Dunstana

Celých šest dní před svátkem sv. Dunstana příšerně pršelo.
Voda rachotila po rozbitých břidlicových taškách strmých střech, crčela jako koňská moč z popraskaných okapů, v kaskádách se řítila přes okapové římsy, vřela v listím ucpaných kanálech jako polévka z hovězí oháňky, v pěnivých vlnách se hnala po dlážděných chodnících a duněla v okapních rourách v množství vrpavdě biblickém. Za dobu, kterou Našemu Pánu trvalo stvoření Veškerenstva, bylo celé město promáčené skr naskrz. Voda, jak prohlásil Básník (ten ji však obvykle míchal s brandy), byla všude a každičká její kapka poslouchala Newtonův První zákon jablek.
V činžovních domech Úlové uličky poblíž Boddyho mostu hltaly otevřené komíny déšť a dusily oheň ve víc než dvacítce neduživých ohnišť. Příkrý dlážděný svah Česnekového vrchu se stal novým přítokem Temže a proud, který po něm stékal od skladišť dovozců koření, unášel spláchnuté hřebíčky a chutnal jako masový vývar. V Leadenhallu dohnalo ťukání deště na plechovou střechu tržnice několik trhovců k přechodnému šílenství a řadu dalších připravilo o jejich tradičně veselou letoru, takže byl trh ukončen, dokud to hrozné počasí neskončí („pokud se rozmáčený Londýn dřív nepotopí“, poznamenával nejeden unavený a otrávený trhovec). Mnozí si obávali, že pokud to neuvěřitelně chmurné počasí přetrvá, bude muset být odvolán i velký maškarní bál plánovaný na nadcházející sobotu. Ale na to nikdo nechtěl ani pomyslet.
Řeky Fleet, Tyburn i Westbourne se vylily z břehů a užívaly si divokých výletů strouhami chudinských čtvrtí a kanály doků. Povodeň odnesla za těch pár dní víc odpadků než městští popeláři za měsíc. I když, máme-li být spravedliví, Vznešený cech správců odpadu a lejn to od roku 1734 s prací příliš nepřeháněl; byl to důsledek tehdejších sporů o vánoční výslužku.
Městská stavidla byla zaplněná až po vrch, každé se zalykalo jako nenapravitelný opilec s lahví muškátu. Kanály hřměly pod tlakem valící se vody a s velkým lomozem se vyprazdňovaly do Temže. Jejich vodopády se rozstříkávaly do duhových oblouků. Lidé z cechu cisteren a vodovodů každý den sestupovali do městských stok a zachmuření a mokří tam postávali, pokyvovali hlavami a vážně pobrukovali.
Kohoutí aréna na ulici Birdcage Walk byla tak zaplavená, že správci museli pootevírat všechny vchody a nechat vodu vytéct, než mohly večerní zápasy začít. V zápasišti bojovali kluci námořní bitvy s papírovým válečným loďstvem. A lidé se smáli, že dokonce i po zásahu správců byly kachny jediní ptáci, na které mělo smysl sázet. Když konečně k zápasu došlo, bylo to pozoruhodné a skvělé utkání, v němž se bojovalo o titul všelondýnského mistra v bantamové váze. Soutěžili v něm Švihák Joe, tříkilový zkušený zápasník trénovaný Johnem Lyonem ze čtvrti Poplar, a Veliký Ben, šestikilový nováček, kterého předvedl jakýsi Thomas Arnes z Peckhamu. Vítěz, Veliký Ben, byl později diskvalifikován, když se zjistilo, že to bylo šikovně zamaskované káně. Švihák Joe byl zpětně dosazen na vítěznou pozici, i když tou dobou už byl vycpaný cibulí a ze tří čtvrtin upečený.
Déšť padal na všechny. Nerozlišoval společenské postavení a nenabízel žádné výjimky pro jakékoliv situace. Bušil do nechráněných hlav chudáků a holých zadků na záchodcích v Shite-berne. Stékal po skleněných bucnách vitrážových oken palácových koníren. Padal s neutuchající vytrvalostí, která hraničila s drzostí.
Od Cornhillu po Ludgate se v celém Temžské dolu nedařilo vůbec ničemu, snad s výjimkou vrbin a řeřichy v bažinách.
Když jeden ze šprýmařů v hospodě U Tažné kobyly poblíž uličky Všech svatých poukázal na fakt, že neexistuje žádné lidové moudro spojené s tolika dny deště v předvečer sv. Duncana, bylo mnohohlasně rozhodnuto, že by tedy zatraceně existovat mělo a že, než hospoda zavře, zatraceně i existovat bude, pokud tedy alkohol dokáže dostatečně inspirovat kolektivní fantazii. A skutečně, něco po desáté toho večera vytvořil jakýsi starý dobytkář jménem Boy Simon pěkné a příhodné rčení. Bohužel, když se přiblížilo svítání a ohlásilo úsvit Dne svatého Dunstana, nikdo si na ně nedokázal vzpomenout.
Věže a zvonice sta a devíti kostelů se v pochmurném ránu a proudech deště chvěly a zvony odplácávaly hodinu rozednění, jako by voda změkčila jejich srdce.
Většina obyvatel City se ve spánku zašklebila a obrátila se na druhý bok. Ti, kteří byli vzhůru, protože je k tomu donutily pracovní povinnosti, se zachmuřeně otřásli a šli po své práci s klobouky hluboko do čela, kapucemi staženými přes hlavu a v promočených dlouhých pláštích. Povozník, který trochu opožděně vezl zboží do rybárny v Billingsgate, se na rohu ulice Windmill převrátil a celý náklad mu odplaval sousedními uličkami. Krátce potom měl městský radní na Rudlinově náměstí ošklivou nehodu – shodil ho kůň, kterého do nohy kousla kambala. Obchodníka s rybami však ztráta nákladu příliš netrápila, neboť poptávka v posledním týdnu dramaticky klesla.
Jeden ze sto devíti kostelů, jejichž zvony odbíjely umáčené ráno, byl i kostel sv. Dunstana pod Májkou poblíž Nové brány, kde se připravovaly už zmíněné oslavy světcova svátku. Dunstan, v devátém století zbožný krajkář v Norfolku, zemřel během známého povstání mykačů vlny v roce 814 a byl kanonizován v roce 1853 během Canneského sněmu. Je svatým patronem hranic a plotů, krajkářů, spodního prádla a kůlových hradeb, byť ne nutně v tomto pořadí.
Ve vlhkém stínu portálu Sv. Dunstana ti stateční, kteří i v tom nečasu hodlali oslavit mučedníkův den (jedenáctý den měsíce května), vyráběli věnce z květin a stuh a nevrle nabízeli drobné krajkové upomínky ukazující světce ‚mučeného nabodnutím na zašpičatělý kůl‘ prázdným ulicím. Záplavy způsobily, že lidé vůbec nevycházeli ven. Velká část věřících si našla sušší činnosti a slibované povozy poutníků z venkova, hlavně lidí z populárních křesťanských sekt Orfordských dogmat a Exeterských terestriálů, nedorazily. Dokonce i kněžky v chrámu Madony Rozhřešené přes ulici od Sv. Dunstana se pro jednou rozhodly obléct. Stály v oknech semináře s červenými nosy a v korzetech a občas povzbudivě zamávaly partě od Sv. Dunstana. Netřeba zdůrazňovat, že lidé z druhé strany ulice jim to neopláceli.
Dvě ulice za Svatým Dunstanem vedla mezi nájemnými domy ke Dvorci Chittyových úzká ulička, příliš bezvýznamná na to, aby si zasloužila jméno. I tam pršelo.
Dvůr byl vydlážděný čtverec, čtyřicet na čtyřicet stop, na jedné straně lemovaný špinavými zadními zdmi činžáků. Uprostřed stála malá kašna ve tvaru vyděšeného gryfa, posledních třiasedmdesát let úplně suchá. Teď byla plná listí a vody.
Rodina Chittyových přišla k penězům na konci minulého století, díky malé kožešnické firmě, která v období, kdy byly v módě kožešinové manžety a límce, velice vzkvétala. Postavili Chitty House jako svůj hlavní stan a městskou rezidenci a bydleli tam bez přestávky, dokud poslední z Chittyových před dvaceti lety nezemřel na kožešinový prach v plicích. Od té doby sloužila budova jako koželužna, ubytovna pro dobytkáře, bordel (dvakrát), skladiště stavebního dřeva, vyvařovna a totálně neúspěšné podkovářství (patřilo jistému Josefu Pettersedgeovi, který trpěl alergií na koně). Nyní byla prázdná, střešní trámy vystavené počasí, a jako útočiště zajímala jen hlodavce, unavené žebráky či takové, co vyhledávali soukromí.
V den svatého Dunstana za úsvitu se ve skrytém dvoře sešli právě čtyři takoví. Jeden byl drobný zavalitý Španěl z Valladolidu, který se krčil před deštěm pod vstupní terasou skladiště, krejzlík a navoskovaný knír stejně zplihlé, jako výraz v obličeji. V rukou svíral sametový plášť a klobouk s pérem, které mu nepatřily. Naproti němu, na opačné straně dvora, stál muž jako tyčka, nejspíš ze Suffolku, impozantní, skoro dvoumetrová postava v jednoduchém obleku, stejně ponurém jako mužův výraz. Také on držel oblečení, které mu nepatřilo. Každých několik vteřin sebou nervózně škubnul.
Zbývající dva lidé na dvoře se snažili vzájemně zavraždit.
Lord Callum Gull, pán z Ben Phie, kapitán Královské gardy, Skot až do morku kostí (a ‚oddaný jako pes‘, jak říká staré rčení), se posunoval podél zdí dvora a oháněl se metrem oceli s ochranným košem kolem ruky. Rudé vlasy měl přilepené k hlavě, bavlněnou košili k tyčkovému tělu a dech mu trhaně hvízdal mezi bojovně zaťatými zuby. Dokonale znal Livia, Césara, De Studio militari i Vegetia. Velmi dobře zvládal nejjemnější nuance umění války obecně a šermu zvlášť.
Sir Rupert Truimff, mořeplavec, konstábl gravesendských doků a proslavený objevitel Austrálie, vládl svým vlastním metrem nabroušeného kovu. Černé kadeře mu v prstýncích visely hluboko do čela, košile, ráno nová, se chlubila dvěma proseknutými otvory a bezděky si pobrukoval písničku o guinejském pobřeží. Triumff kdysi přečetl titulní stránku z Vegetia, vlastnil komický překlad Livia a často citoval Césara, i když se v životě nedostal k výtisku jeho díla blíž než na deset stop. V tom okamžiku si nebyl zcela jistý, který je vlastně den.
Triumff tancoval a klopýtal kolem Gulla způsobem, který téměř – i když ne zcela – vypadal promyšleně. Rapír si přehazoval z jedné ruky do druhé. To by mohlo naznačovat, že je obratný a zkušený šermíř, ale ve skutečnosti šlo spíš o to, že si nemohl vzpomenout, kterou ruku má vlastně užívat. Při každé té výměně sebou štíhlejší svědek v černém bolestně škubnul.
Gull s vyceněnými zuby už po kolikáté vyrazil a do Triumffova rukávu přibyla další díra. Triumff prudce couvl, podíval se na sekanec, zastrčil si ostří pod paži jako vycházkovou hůl a prsty ohmatal poškozenou látku.
„Zatraceně,“ poznamenal.
„En garde!“ štěkl Gull a vyrazil.
Triumff se prudce otočil, přikrčil se a znovu vyskočil. Rapír držel za čepel a ochranným košem výhružně mával proti svému sokovi. Zavládlo rozpačité ticho. Triumff pomalu přeostřil pohled ze svého protivníka na jílec, zjistil, že mu z prstů kape krev a rychle rapír upustil na zem.
„Mrcha věc!“ zavrčel a jal se cucat si pořezané prsty. Krev se mu zachytila na vousech a potřísnila mu kazajku, takže to vypadalo, jako by dostal ránu do zubů. S prsty v ústech nepřestával nadávat.
Gull mu špičkou rapíru šťouchl do hrudníku. Jeho černé oči vypadaly zlostně pořád, i když se nezlobil. V Královské gardě se povídalo, že kdyby Skotovi někdo ve spánku odhrnul víčka, hleděl by do očí zuřivého buldoka. Teď jeho chování přesně odpovídalo jeho přirozenému vzhledu.
„Zvedni svůj podělaný meč, ty zatracený zbabělče,“ procedil tiše a jeho slova skapávala do vzduchu jako ocet. „I když tě s největším potěšením nakrájím na kusy, byl bych raději, kdybys při tom měl v ruce zbraň.“
Triumff pohlédl dolů na naléhající hrot, pak na Gulla a přikývl.
„Dobře… dobře… jistě…“ odpověděl, otočil se a hledal na zemi svůj rapír. Muž v černém v koutě dvora si zakryl oči a tichým hlasem začal odříkávat otčenáš. Výraz muže v černém stále víc připomínal výraz na tváři gryfa v kašně, což na druhé straně naznačovalo, že to mýtické stvoření bylo proti své vůli a bez varování sexuálně zhanobeno.
Rapír odpočíval zakutálený v trávě pod fontánou. Triumff se opřel o gryfův zobák a sklonil se, aby zbraň zvedl. Uchopil ji nezraněnou rukou a narovnal se.
Dokonce i ve střízlivějších okamžicích pro něj byla tahle zbraň osinou v zadku. Byl to dar, odměna za jeho hrdinské činy, kterou ho poctil prezident Královské kartografické společnosti. Byl to cantripový couteau suisse neboli schweizer offiziersmesser, tedy švýcarský nůž, elegantní nástroj vytvořený podle náročných specifikací nožířů z Victorinox v Ibachu. Podle letáčku, který vlastník nechal přibalit pod sametové čalounění dárkové krabice, mohlo to zařízení automaticky vybírat z neomezeného množství nástrojů a ostří, jež se vysouvaly z bohatě zdobeného mosazného chrániče jílce stisknutím spouště zabudované do vroubkované eloxované rukojeti. Jeden obratný pohyb je proměnil v rapír nebo otvírač lahví, případně bodec na odstraňování kamenů z koňských podkov.
Triumff pohlédl na zbraň. Všiml si znaku helvetského kříže ve štítu na jílci, který označoval původ zbraně a tím její technickou dokonalost. Zároveň si všiml, že někdy při všem tom odhazování a opětovném zvedání došlo ke stisknutí spouště. Švýcarský nůž se teď zrovna nijak zvlášť nehodil na souboj s rozzuřeným kaledonským šermířem, to spíš na vytáčení šroubků s křížovou hlavou. Triumff zase zaklel. Zmáčkl spoušť. Složitý, kouzlem poháněný mechanismus uvnitř ozdobného krytu zabzučel, skryl šroubovák a bezchybně jej nahradil pilníčkem na nehty.
Triumff opakovaně mačkal spoušť a v rychlém sledu byl vyzbrojován nástrojem vhodným na otevírání konzerv, pak na trhání obočí a posléze na jemnou řezbářskou práci. Zakroutil hlavou a zvedl volnou ruku.
„Vydrž, vydrž,“ chlácholil. „Zhovadilý krám.“
Gull stál na místě a zlostně na něj hleděl.
„Měl jsi někdy jesdnu z těchhle vymyšleností, Gulle?“ zeptal se Triumff, mačkaje spoušť se stupňující se netrpělivostí. Postupně z ní vyskočily úzké ploché kleště, rybářský prut, metr a pak nebozez. „Je to vážně velice chytré a báječné, to je jisté, ale je s tím víc starostí než užitku.“
„Mě na podobné serepetičky neužije,“ zavrčel Gull.
„To mě taky ne. Mě sakra taky ne!“ souhlasil důrazně Triumff. Naposled zmáčkl a zajásal, když vyklouzla čepel rapíru.
„V pořádku! Tak jedem!“ prohlásil a zasalutoval rapírem. „Na tohle jsem čekal! Jako ty!“
Z energického rozmáchnutí se mu udělaly kruhy před očima. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval, zmateně zamžikal a postoupil o krok dopředu. Pod nohou mu uhnul uvolněný dlažební kámen a vystříkly litry hnědé dešťové vody. Úplně mu zmáčela kalhoty. Zakymácel se, opět získal rovnováhu, podíval se na kámen a sklíčeně si utíral zničené kalhoty.
„Dej si pozor, Gulle,“ ukázal na dlaždici. „Uvolněná dlažba. Mohl bys na tom ošklivě klopýtnout.“
Gullovi už skutečně docházely poslední zbytky trpělivosti, kterou se dosud snažil předvádět. Zaječel cosi kaledonského a sprostého a vyrazil proti Triumffovi. Pouze vrtošivá Štěstěna nastavila Triumffův rapír tak, že výpad odrazil. Gull zaútočil znovu a čepele znovu zařinčely. Vyrazil tak ještě třikrát, až nakonec se jeho meč odrazil od vroubkované příčky Triumffovy kymácející se zbraně.
„Pozor, pozor, “ řekl Triumff, jakoby překvapeně.
Gull se na něho vrhl celým tělem, jejich rapíry se vzpříčily jako parohy jelenů v říji. Přinutil Triumffa čtyři, pět yardů couvnout, až objevitel Austrálie zády narazil do zdi kuchyně Chitty House. Tam se odrazil a vyrazil rapírem na Gulla. Býval by to byl vskutku velkolepý zásah, nebýt skutečnosti, že švýcarský nůž se už zase proměnil, tentokrát na nožík na dopisy.
S tlumeným a záštiplným zaklením vybral Triumff čepel rapíru a divoce jím švihnul, ale ta chvilička nepozornosti stačila. Kapitán Královské gardy ránu snadno vykryl a nízkou ranou vyřízl Triumffovi novou kapsu do kalhot a kousek kůže na stehně pod ní. Triumff sykl, když mu krev ředěná deštěm prosákla nohavicí. Podíval se dolů a zjistil, že má jednu nohavici červenou a druhou hnědou od bláta.
„Jako šašek!“ zvolal vesele. Hned pak to zase vypadalo, že omdlí. Opřel se o zeď kuchyně a vyčerpaně sklopil rapír. O hrdlo se mu okamžitě opřel Gullův meč.
„Prohrál jsi, parchante,“ zasyčel Gull. „A co víc, jsi ožralý. Mohl jsi mi projevit aspoň tolik úcty, abys se mnou bojoval střízlivý.“
„To všechno je kvůli tomu, co jsem řekl o tvé sestře?“ zeptal se Triumff roztržitě. „Pokud ano, mohl bys mi připomenout, co jsem vlastně řekl?“
„To ty jsi vyzval mě, ty opilý tupče!“ zavrčel Gull.
„Opravdu? Tak na to zapomeňme.“
Gull mu upřeně hleděl do očí.
„Tentokrát ne. Tentokrát poteče krev. Tentokrát ti dám něco, abys na mě nezapomněl.“ Pomalu, jako chirurg, přejel špičkou ostří Triumffovi po levé tváři. Vyřinula se temně rudá krev a stékala dolů.
„Ponauč se z toho, ty budižkničemu. Už se nepokoušej mě naštvat. A pokud se to stane, měj se na pozoru,“ řekl Gull. „I když jsem slyšel, že to není jediná věc, kterou v pozoru neudržíš,“ dodal.
Alkoholem zatemněný mozek si jen pomalu uvědomoval posměšnou poznámku. Náhle se Triumff zamračil, prudce otevřel oči, poprvé děsivě střízlivý.
„Nacpi si takové nestoudné urážky do svého strupatého zadku!“ vybuchl. Jeho čepel vyrazila zlověstným švihem, který Gull vůbec nestačil zaregistrovat. Úder byl instinktivní, zuřivý, neřízený jedinou vědomou myšlenkou, a kdyby byl veden čepelí rapíru, a ne škrabkou na zeleninu, byl by Gull na cestě do rodinné hrobky na březích Loch Larnu. V dané situaci vzduch na obou stranách malého, ale velice ostrého nástroje zasvištěl, následoval krátký náraz, zaskučení a výtrysk krve.
Gull opustil dvůr rozčilenou, hopkavou chůzí. Jeho zavalitý španělský sekundant ho třepetavě následoval a pisklavě vykřikoval: „Senore! Senore kapitáne!“
Triumff sklouzl zády po zdi, na dláždění. Hleděl na cosi, co svíral v napřažené ruce.
„Gulle? Gulle, počkej,“ zavolal slabě. „Nechal jsi tady ucho.“
Muž v černém přešel dvůr k Triumffovi.
„Agnewe,“ zvedl k němu Triumff zakalené oči, „Gull tady zapomněl ucho.“
„Vskutku, pane.“
Triumff kývl a pak si přitiskl dlaň na krvácející tvář.
„Řekl bych, že se mi na to bude muset podívat doktor, Agnewe,“ řekl.
„To já bych zase řekl, že jste zatracený blázen, pane,“ zamumlal muž bezděčně.

Ve stejném okamžiku, kdy byl pán z Ben Phie na dvoře Chiityových odloučen od svého ucha škrabkou na brambory, skončilo šest dní neutuchajícího deště. Vyčerpané mraky, vyždímané do sucha, se nevrle ploužily směrem na Shoeburryness a k moři. Nad Čtvereční mílí se objevilo uplakané slunko, bledé jako čadivá svíce. Nálada v City se zlepšila.
V Leadenhallu opět začal trh a všude se ozývaly rozjařené výkřiky o popovodňových slevách. U Gibbonova kanálu, na Nábřeží, si chlapi z Vodovodů a kanalizací odhrnovali kapuce nepromokavých kabátů a znalecky, profesionálně pokyvovali, aby zakryli svou úlevu. Ve stáji vedle Ronceyho kobyly se probudil chlapec Simon a po několikaminutovém soustřeďování si vzpomněl, jak se jmenuje.
Město se otřepávalo od vody. Okna se ve vodou napuchlých rámech se skřípáním otevírala. Mokré holinky se podrážkou vzhůru sušily u krbů. Obyvatelé čtvrtí na kanálech začali s bezstarostnou londýnskou veselostí, které se už od náletů za války o Pruské následnictví říkalo ‚blitz spirit‘,vynášet vodu ze svých domovů. Bažinatý zápach utopené vegetace, který pronikal City celý týden, byl pomalu nahrazován důvěrně známým pachem odpadků. Na Cambridgeském náměstí se chodci vyhýbali vyplavenému kanici, který tam na dlažbě dodýchával své poslední chvíle.
Ani ne za hodinu od obratu v počasí prodal jeden z billinsgateských prodavačů ryb pintu garnátů a nálada všech se viditelně zlepšila. Za půl hodiny zahájila městská milice obtížnou, byť neobvyklou práci spojenou s přesunem bárky Mariette Hartley z Babcockových zahrad tři sta yardů od břehu zpátky na řeku. Poprvé za šest dní bylo vidět některé z odvážnější městských koček.
Dvě minuty před tím, než u Svatého Dunstana odbilo jedenáct, konečně prodala jedna z věřících kolemjdoucímu krajkovou upomínku. Farář od Sv. Dunstana zahájil krátkou děkovnou bohoslužbu a jeho ovečky se rozezpívaly starou šestasedmdesátku (‚Ač je hradba ostrá, u Pána mě čeká hojnost‘). Na druhé straně ulice se sestry Madony Rozhřešené, které se obřadně odstrojily, už zase tlačily u oken a pokřikovaly blahopřání a jiné srdcehřejivé zprávy.
Věřící od Sv. Dunstana se na radu faráře spěšně hrnuli dovnitř, až na jednoho loudavého ministranta. Toho později většina shromáždění ujistila, že je neodvolatelně předurčený, aby mu v Nemilosrdné kovárně v podsvětí vydloubli oči.
Před polednem už slunce vyloudilo z hlavního města mlhu vodní páry. Každý centimetr dřeva – každý mostní sloupek, každá vzpěra, každý trám, každé dveře v City hekaly a vzdychaly. Ve vsích a usedlostech v okolí byly slyšet stížnosti osýchající metropole, slabě a zdálky, jako když postarší příbuzný vstává v sousedním pokoji z postele. Pasák koz, který se v Brentském lese schovával před lijákem pod rozložitým dubem, to vzdálené sténání slyšel a zaradoval se v očekávání blízkého konce svého trápení.
V Richmondu otřely terasy, postele, pěšiny, trávníky a bludiště královského paláce rosu a probudily se. Ozdobná jezírka se konečně přestala prudce vlnit a lekníny se uklidnily a začaly odpočívat. Zahradníci naolejovali a vytáhli sekačku trávníků z jejího pelechu vedle loděnice. Beefeateři si s pohvizdováním sundávali nepromokavé pláště a vydávali se na pravidelné hlídky. Služebné začaly na jižní terase proutěnými prakry klepat koberce a jiné služebné věšely u prádelny týdenní dávku vlhkého prádla. Prasata a krocani v ohradě severně od Chase s těžkým srdcem sledovali příchod pomocného kuchaře a vystrkávali dopředu toho nejslabšího.
Na štěrkové cestě kolem padoku si kardinál Woolly ze Sjednocené církve vychutnával zahradníky z bludiště se dvěma halapartníky a drobným, poslušným úředníčkem. Kardinálské róby se svou velkolepostí blížily papežským. Úředníčkovi z nohavic skoro koukala kolena. Spěchal za kardinálem a potahoval si špatně padnoucí krejzl, přitom jazykem olízl olůvko a vytáhl svůj sešitek. Byl to nevýrazný muž s bradkou a popelavými vlasy. Vzadu je měl dlouhé, nad čelem mu úplně scházely. Jedno ucho měl propíchnuté a měl v něm zlatý kroužek. Jmenoval se Beaver, a protože jsem to já, váš služebník spisovatel, nebudu na něj už plýtvat dalšími slovy.
„Vězte tedy, pane Beavere,“ pronesla jeho ctihodnost, „že následující prohlášení může s mým svolením být vytisknuto ve vašem periodiku.“
„Dobře tak, kardinále,“ dím já (William Beaver).
Kardinál pokračoval:
„Budiž řečeno, že Její Nejkrálovštější Veličenstvo, královna Alžběta XXX., vládkyně celé Británie, císařovna Anglo-španělské Jednoty, ochránkyně cantripů, ochranitelka před zlou sudbou… atakdál. Znáte formu a styl, Beavere?“
„Ix, Ix, Ix, tentonoc a tamtonoc, a tak dál,“ řekl jsem a přikývl.
„Tímto se dává na vědomí, že Její Veličenstvo zatím nehodlá komentovat vážnost hrozby mostu přes Kanál plánovaného podvratníky Liberté Gauloise, ani nepodložené zvěsti, jež dolehly k našemu sluchu z Wiltshiru. Avšak v záležitosti velkého plesu příští víkend oznamuje se, že se díky změně počasí konati bude. Dále, co se týká záležitosti naléhání Španělů na expedici do nově nalezeného kontinentu, Její Veličenstvo nadále vyčkává na konzultaci s objevitelem řečeného světadílu, kapitána sira Ruperta Triumffa.“
„Té-er-í-umff… uhm, uhm. Fajn. Pokračujte, vaše svatosti.“
„Sir Rupert tvrdí, že Terra Australis je zajímavá země, ale velice chudá na vzácné kovy i další využitelné zdroje. Dále jsou prý její obyvatelé neznalí ve věcech čarování. Když uvážíme velké útrapy cesty do Nových Jižních Zemí, považuje další mise za nehodné nákladů a úsilí. Na tomto se teprve budou muset Královská rada a Církev shodnout. Bude ještě třeba mnoho věcí promyslet. A vše pochopitelně záleží na tom, až sir Rupert předloží své pověření k ces— Omluvte mne“.
Zastavil se na zatáčce výběhu, protože se přes pěšinu šourala doga velká jako poník. Táhla za sebou vodítko a v tlamě nesla podporu na popínavé růže i s růží. Kardinál za ní poslal jednoho z halapartníků. Slyšeli jsme, jak volá: „Klid, jen klid, hochu!“ Pak zmizel na svahu k jezeru.
„Nějaké oficiální prohlášení, vaše svatosti, k pověstem, že kapitán Gull od Královských husarů je momentálně bez ucha?“
„Vůbec žádné,“ štěkl kardinál. „Zeptejte se ho sám.“
„Zeptal jsem se ho,“ ujistil ho Beaver.
„Co řekl?“
„Zdálo se, že otázku neslyší, pane,“ přiznal jsem.
Od jezera se ozvalo cáknutí. Doga se vracela opět přes cestičku, nyní však vlekla místo květinové mřížky rozžvýkanou halapartnu. Kardinál se otočil k druhému halapartníkovi. Pokrčil jsem rameny a zavřel zápisník. Tisková konference zjevně skončila.
Před námi stál smaragdový ptačí zob Inigova bludiště. Nad ním se vznášel modrý létací drak s královským erbem, přičemž jeho šňůru držel někdo, kdo se pohyboval mezi živými ploty. Slyšeli jsme nezaměnitelný zvuk ženského chichotání. Wooly si upravil háv, odkašlal si a zamířil ke vstupnímu oblouku bludiště.
„Vaše Veličenstvo?“ zavolal jemně.
Náhle mě, navzdory slunci, zamrazilo. Poškrabal jsem se na hlavě v nervózním gestu, které je pro mne typické a zahájil jsem ústup ke strážnímu domku na ulici City.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.