Kontradmirál Michelle Henkeová odjakživa toužila po jednodušším životě. Ale ne všechno se člověku splní. Což vysvětluje, jak se člověk dokonale spokojený s velením obyčejné eskadry bitevních křižníků může stát nejdřív válečným zajatcem, potom mezihvězdným politickým vyslancem a zbrusu novým viceadmirálem a nakonec se ocitnout přímo v cestě válečnému přívalu.
Vesmír na sebe pro Miky Henkeovou bere novou tvář, tvář smrtonosné hrozby pro Hvězdné království, jež se probouzí ve stínech mezihvězdného spiknutí rozsáhlejšího, než si v Mantichoře kdy kdo dokázal představit. Miky má ovšem sklon s každou novou těžkostí dozrávat a nepřátele Mantichory, kteří si vždycky mysleli, že nejhorší, co je může potkat, je Honor Harringtonová, čeká záhy zjištění, že to nejhorší ještě nezažili.
Ale brzy se dočkají...
Brož., 800 str., obálka David Mattingly, překlad J. Engliš, cena 359 Kč, vyšlo 25. dubna 2012




Úryvek z románu:

„Mluvte, Johne!“
Chraplavý kontraalt kontradmirála Michelle Henkeové zazněl ostře a zřetelně, když se situace na jejím pobočném taktickém displeji dramaticky změnila.
„Ještě dostáváme informace z vlajkové lodě, madam,“ odpověděl místo operačního důstojníka 81. eskadry bitevních křižníků komandér-poručíka Johna Stackpolea komandér Oliver Manfredi, zlatovlasý náčelník štábu eskadry. Stál za Stackpolem, sledoval podrobnější displeje operačního úseku a měl v tu chvíli podstatně větší možnost odvracet pozornost jinam než Stackpole. „Nevím jistě, ale vypadá to…“
Odmlčel se a zaťal zuby. Potom se mu zachvělo chřípí, stiskl Stackpoleovi rameno a obrátil hlavu k admirálovi.
„Vypadá to, že si liďáci vzali lekce Její Milosti k srdci, madam,“ řekl zachmuřeně. „Nastražili na nás vlastní variantu Sidemoru.“
Michelle se na něj chvilku upřeně dívala a v obličeji se jí objevil stísněný výraz.
„Oliver má pravdu, madam,“ ozval se Stackpole a zvedl hlavu od displeje, na němž se měnící se světelné kódy konečně stabilizovaly. „Obklíčili nás.“
„Jak je to zlé?“ zeptala se.
„Nasadili tři další skupiny,“ odpověděl Stackpole. „Jednu přímo zezadu, druhou od severního pólu soustavy a třetí od jižního pólu soustavy. Vlajková loď označuje uskupení v soustavě, o kterém už jsme věděli, Bandita Jedna. Operační skupina na severu soustavy je Bandita Dva. ta na jihu soustavy je Bandita Tři a ta za námi Bandita Čtyři. Naše relativní rychlost vůči Banditovi Čtyři je o maličko víc než dvaadvacet tisíc kilometrů za sekundu, ale vzdálenost dělá necelých jedenatřicet miliónů kiláků.“
„Rozumím.“
Michelle se znovu zahleděla na svůj menší displej. Ten byl v tuto chvíli nastaven tak, aby zobrazoval celou soustavu Solón, a to z podstaty věci znamenalo, že není ani zdaleka tak podrobný jako Stackpoleův. Na zákresu tak malém, aby se dal vyklopit z velitelského křesla, na to nebylo dost místa – zvlášť když zobrazoval objem o velikosti celé hvězdné soustavy. Ale byl dost podrobný na to, aby jí potvrdil to, co jí nyní pověděl Stackpole. Liďáci přesně napodobili to, co potkalo je v bitvě v Sidemoru, a navíc na promyšlenější úrovni. Pokud něco nesníží zrychlení 82. operačního svazu, ani jedno z těch uskupení, která se právě vyloupla z hyperprostoru, aby Mantichořany zaskočila, nemohlo doufat, že je dožene. Naneštěstí nepotřebovala operační svaz fyzicky dostihnout, aby jej napadla – zvlášť když současná generace havenských vícemotorových střel měla aktivní dostřel z klidu přes šedesát miliónů kilometrů.
A samozřejmě tu byla vždycky možnost, že v hyperprostoru čeká další havenská operační skupina, aby sestoupila do normálního prostoru přímo před Mantichořany, až se budou blížit k hranici hyperlimitu soustavy…
Ne, usoudila po chvíli. Kdyby měli dost lodí na čtvrté uskupení, už by s ním vyrukovali také. Kdyby nás dokázali sevřít ze čtyř směrů, měli by nás opravdu v pasti. Asi je možné, že mají nějaké další uskupení v záloze – že se rozhodli nás přechytračit a čekají s nasazením čísla čtyři, až uvidí, kterým směrem se dáme na útěk. Jenže tím by se odchýlili od zásady, že v jednoduchosti je síla, a tahle generace liďáků něco takového příliš nepěstuje, hrom do nich!
Ušklíbla se při tom pomyšlení, ale rozhodně to byla pravda.
Honor nás všechny varovala, že tihleliďáci nejsou zrovna hloupí, přemýšlela dál. Ne že by to někdo z nás potřeboval připomínat po tom, jak s námi zametli při Úderu hromu! Ale kéž by se pro tentokrát mýlila.
Ústa se jí prohnula v neveselém úsměvu, ale už cítila, že se jí vrací duševní rovnováha. Mozek se jí rozběhl na plné obrátky a proháněly se jím taktické možnosti a rozhodovací diagramy, přestože hlavní odpovědnost neležela na ní. Ne, to břemeno spočívalo na ramenou její nejlepší přítelkyně a Michelle byla neochotně ráda, že nemusí rozhodovat ona… a připadala si kvůli tomu nemálo provinile.
Jedna věc byla nepříjemně zřejmá. Celá strategie Osmé flotily za poslední tři a půl měsíce se soustředila na přesvědčení početně silnějšího námořnictva Republiky Havenu, aby se přeskupilo a zaujalo defenzívnější postoj, než zoufale z rovnováhy vyvedená Mantichorská aliance najde zase půdu pod nohama. Podle léčky, do níž operační svaz vlétl, měla tato strategie očividně úspěch. Vlastně zřejmě až příliš velký.
Bývalo to mnohem snadnější, když jsme dokázali redukovat jejich velitelský sbor… nebo se mohli spoléhat na to, že to za nás udělá Státní bezpečnost. Naneštěstí už tam nemají Saint-Justa, aby nechal zastřelit každého admirála, jehož iniciativa se dala vykládat jako nebezpečí pro režim. Ústa se jí zkřivila trpkou ironií, když si vzpomněla, s jakou úlevou vítali politologové i běžní občané zprávu o definitivním svržení Výboru pro veřejný pořádek. Asi jsme se radovali trochu předčasně, pomyslela si, protože to znamená, že tentokrát nemáme po operační stránce ani zdaleka tak navrch a je to znát. Tahle parta liďáků opravdu ví, co dělá. Čert aby je vzal.
„Vlajková loď nařizuje změnu kursu, madam,“ oznámil komandér-poručík Braga, astrogátor jejího štábu. „Dva devět tři na nula nula pět, šest celých nula jedna km/s2.“
„Rozumím,“ řekla opět Michelle a přikývla souhlasně hlavou, když se jí přes zákres rozběhla nová projekce vektorů a ona postřehla Honořin záměr. Operační svaz odkláněl let s maximálním možným zrychlením k jihu soustavy po kursu, který jej odvede co nejdál od Bandity Dva, přičemž udrží přinejmenším současný odstup od Bandity Čtyři. Nový kurs je sice stále povede hluboko pásmem dostřelu Bandity Jedna, uskupení kryjícího planetu Arthur, jejíž orbitální infrastruktura byla původním cílem operačního svazu, jenže Banditu Jedna tvořily jenom dva superdreadnoughty a sedm bitevních křižníků s podporou necelých dvou set LAC a podle jejich emisních signatur a manévrování patřily jehio lodě bojové stěny k předgondolovým konstrukcím. Ve srovnání s očividně moderními šesti superdreadnoughty a dvěma nosiči LAC v každém ze tří přepadových uskupení byla hrozba Bandity Jedna minimální. I kdyby všech devět jeho hyperprostorových bojových jednotek mělo ve vleku plný náklad gondol, starší lodě budou postrádat kapacitu řízení palby na to, aby pro protistřelovou obranu 82. operačního svazu představovaly významné ohrožení. Za daných okolností to byla stejná volba, na jakou by na Honořině místě vsadila i Michelle.
Jestlipak byli schopni identifikovat její vlajkovou loď? uvažovala Michelle. Nemůže to být tak obtížné, když uvážíme zájem médií a její ‚vyjednávání‘ v Héře.
I to byla součást strategie. Svěřit velení Osmé flotily admirálu lady dame Honor Harringtonové, vévodkyni z Harringtonu a harringtonské místodržící, bylo od admirality pečlivě vykalkulované rozhodnutí. Podle názoru Michelle byla sice Honor nejlepším kandidátem na velení flotily v každém případě, ale to jmenování bylo provedeno za velké publicity s výslovným cílem dát Republice Havenu vědět, že jejich týlový průmysl bude nadále systematicky demolovat ‚Salamandr‘.
Jeden ze způsobů, jak zajistit, aby té hrozbě věnovali zvýšenou pozornost, pomyslela si Michelle kysele, když operační svaz přešel na nový směr podle rozkazů vydávaných z HMS Imperátor, Honořina vlajkového gondolového superdreadnoughtu. Koneckonců, vždyť je jejich noční můrou už od svého umístění v Bazilišku! Ale zajímalo by mě, jestli získali otisky prstů Imperátora v Héře nebo v Augustě. Nejspíš ano – přinejmenším v Héře věděli, na které lodi se nachází. A to nejspíš znamená, že vědí, koho právě polapili do pasti.
Michelle se při tom pomyšlení ušklíbla. Nebylo pravděpodobné, že by nějaký havenský důstojník potřeboval zvláštní pobídku, aby se do operačního svazu obul naplno, když bude mít možnost, zejména po nepřetržité řadě vítězství Osmé flotily. Ale vědět, pod čím velením je uskupení, na které se chystají střílet, jim rozhodně na dychtivosti neubere.
„Obrana proti střelám plán Romeo, madam,“ ozval se Stackpole. „Formace Charlie.“
„Jenom obrana?“ otázala se Michelle. „Žádný rozkaz k vyložení gondol?“
„Ne, madam. Ještě ne.“
„Děkuji.“
Michelle se zamyšleně mračila. Gondoly jejích bitevních křižníků byly naplněny dvoumotorovými střelami Mark 16. Měla tak sice víc střel na gondolu, jenže Mark 16 byly menší a měly lehčí laserové hlavice a kratší dolet než vícemotorové střely lodí bojové stěny jako Mark 23 Honořiných superdreadnoughtů. Byli by nuceni upravit profil útoku tak, aby obsahoval dlouhý úsek letu po balistické dráze, a největší taktická slabina konstrukce gondolových bitevních křižníků byla, že jednoduše nemohly nést tolik gondol jako skutečně těžká loď velikosti Imperátora. Bylo by rozumné neplýtvat omezenou zásobou munice 81. eskadry bitevních křižníků na vzdálenost tak velkou, že zaručovala nízkou úspěšnost zásahů, ale na Honořině místě by Michelle měla silné pokušení vrhnout alespoň několik salv plnohodnotných vícemotorových střel ze svých dvou superdreadnoughtů do obličeje Banditovi Čtyři, i kdyby jenom pro klid svědomí. Na druhou stranu…
Nu, čtyřhvězdičkový admirál je ona, ne já. A občas, usmála se trpkosti svého duševního tónu, přece jen prokazuje jisté minimum taktického nadání.
„Odpálení střel!“ oznámil náhle Stackpole. „Odpálení velkého počtu střel! Odhadem jich k nám míří dva tisíce sto – dva jedna nula nula. Doba do závěrečné zteče sedm minut!“

Každý ze šesti havenských superdreadnoughtů ve skupině označené Bandita Čtyři mohl naráz vypustit šest gondol, jednu dávku každých dvanáct sekund, a každá gondola obsahovala deset střel. Vzhledem k nižší výkonnosti havenských systémů řízení palby v porovnání s mantichorskými bude jejich přesnost bez přehánění mizerná. Proto se admirál velící této skupině rozhodl vyložit šest úplných dávek z každého superdreadnougtu, naprogramovaných pro odstupňované odpálení tak, aby všechny střely dolétly k cíli současně. Vyložit je trvalo dvaasedmdesát sekund, ale potom se za 82. operačním svazem vyřítilo přes dva tisíce střel.
Dvaasedmdesát sekund nato vylétla druhá, stejně mohutná salva. Potom třetí. A čtvrtá. Během doby o málo přesahující sedm minut Haveňané vypálili na dvacet hvězdoletů operačního svazu téměř třináct tisíc střel – skoro třetinu celé zásoby střel Bandity Čtyři.

Ještě před sotva třemi nebo čtyřmi standardními roky by kterákoliv z těch lavin palby byla proti tak malému počtu cílů smrtonosně účinná a Michelle cítila, jak se jí stahují břišní svaly, když se ta smršť řítila k ní. Jenže teď nebylo před třemi nebo čtyřmi standardními roky. Doktrínu obrany proti střelám Královské mantichorské námořnictvo nepřetržitě vyvíjelo a neustále revidovalo s ohledem na nové hrozby a na možnosti využití nové techniky a k jejímu významnému zdokonalení došlo i za posledních šest měsíců od bitvy v Marshi. LAC třídy Katana, doprovázející operační svaz, aby jej kryly, manévrovaly, aby nastavily své výmetnice protistřel přicházející palbě, ale jejich protistřel zatím nebylo zapotřebí. Ne v éře, kdy Královské mantichorské námořnictvo vyvinulo Klíčovou dírku a protistřelu Mark 31.
Každý superdreadnought a bitevní křižník vypustil dvě automatické řídicí stanice Klíčová dírka, po jedné vně každého bočního štítu, a každá z těchto stanic měla dostatečnou kapacitu telemetrických linek na to, aby mohla řídit palbu všech výmetnic protistřel mateřské lodě současně. Stejně významné bylo, že umožňovaly jednotkám operačního svazu přetočit se v prostoru na bok a nastavit neproniknutelné gravitorové klíny proti osám nejnebezpečnějších hrozeb, aniž by to sebeméně zhoršilo kvaltu řízení obranné palby. Klíčová dírka současně sloužila i jako nosič vyspělých systémů elektronického boje a byla velkoryse vybavena i vlastními hnízdy bodové obrany. A jako bonus navíc poskytlo přetočení lodě stanicím dostatečný odstup ve „svislém“ směru na to, aby viděly přes oblast rušení vzniklou interferencí gravitorových klínů po sobě následujících salv protistřel, což umožňovalo odpalovat zmíněné salvy v mnohem těsnějších intervalech, než se dosud komukoliv podařilo.
Haveňané nevzali dostatečně v úvahu, nakolik schopnosti elektronických systémů Klíčových dírek ovlivní přesnost jejich útočných střel k horšímu. Navíc nečekali víc než pět salv protistřel proti každé ze svých salv, a protože předpokládali, že řízení palby prchajících cílů bude mít k dispozici pouze omezené zorné pole záďových kladivových nástaveb, počítali průměrně jen s deseti protistřelami na loď v každé vlně. Jejich palebné plány byly tedy založeny na předpokladu, že budou čelit nějakým tisíci protistřelám z velkých lodí a snad dalším tisíci protistřelám typu Zmije, odvozeným od Mark 31, odpáleným z Katan.
Michelle Henkeová sice nemohla tušit, z jakých taktických předpokladů nepřítel vycházel, ale rozhodně si byla jistá, že nečekal víc než sedm tisíc protistřel jen ze samotných Honořiných hvězdoletů.

„To je hodně protistřel, madam,“ poznamenal tiše komandér Manfredi.
Náčelník štábu se zastavil u velitelského křesla Michelle na zpáteční cestě ke svému velitelskému stanovišti a ona k němu vzhlédla s pozvednutým obočím.
„Já vím, že jsme zvětšili prostor zásobníků, abychom je měli kam uložit,“ odpověděl na nevyslovenou otázku. „Ale ani tak jich nemáme dost na to, abychom mohli takový objem palby udržovat do nekonečna. A nejsou zrovna laciné.“
Buď jsme oba sebejistí, až to není hezké, anebo jsme neskuteční magoři, kteří nemají na práci nic lepšího než předstírat, že jsme sebevědomí, abychom na sebe mohli navzájem dělat dojem svými ocelovými nervy, pomyslela si Michelle kysele.
„Možná nejsou laciné,“ řekla nahlas a obrátila pozornost zpět k displeji, „ale jsou o hodně lacinější, než by byla nová loď. Nemluvě o ceně náhrady našich kůží.“
„Na tom něco bude, madam,“ přisvědčil Manfredi s potutelným úsměvem. „Na tom něco bude.“
„A jsem ochotná se vsadit,“ pokračovala Michelle s podstatně zlomyslnějším úsměvem, když čelní salva havenských vícemotorových střel zanikla pod náporem obranné palby operačního svazu, „že Mark jedenatřicítky stojí o hodně méně než všechny ty útočné střely.“
Druhá útočná salva následovala tu první do zapomnění kousek před vnitřním pásmem obrany. Třetí také. A potom čtvrtá.
„Zastavili palbu, madam,“ oznámil Stackpole.
„To mě nepřekvapuje,“ zabručela Michelle. Spíš ji naopak překvapovalo, že Haveňané nezastavili palbu dřív, Na druhou stranu možná nebyla k protivníkům spravedlivá. Doletět na vzdálenost závěrečné zteče trvalo první salvě sedm minut, dost dlouho na to, aby za ní bylo vysláno šest dalších. A účinnost obrany operačního svazu předčila dokonce i odhady výzbrojní správy. Jestliže tedy nepřítele překvapila tak, jak měla Michelle podezření, bylo nejspíš neopodstatněné očekávat od druhé strany, že si hned uvědomí, jak těžké je proniknout takovým obranným valem. A jediný způsob, jak otestovat jeho odolnost, je samozřejmě zasypat jej střelami. Nicméně by si ráda myslela, že jí by netrvalo celých dalších šest minut, než by přišla na to, že hází hrách na stěnu.
Ovšem na cestě je dalších devět salv, připomněla si. Nenechávej se příliš unášet přehnanou sebedůvěrou, Miky! Posledních několik vln přece má trochu času přizpůsobit se našim prostředkům elektronického boje, ne? A stačí jedna zbloudilá střela na špatném místě, aby odpráskla nějaký uzel alfa… nebo velitelský můstek některého přespříliš optimistického kontradmirála.
„Co podle vás zkusí dál, madam?“ otázal se Manfredi, když pátá, šestá a sedmá salva také zanikla bez účinku.
„Nu, teď měli příležitost osahat si, jak pevná naše doktrína opravdu je,“ odpověděla a s očima upřenýma na pobočný zákres se ve velitelském křesle pohodlně opřela. „Kdybych na jejich místě byla já, přemýšlela bych v kategorii skutečně mohutné salvy. Tak velké, aby zahltila naši obranu do té míry, že nám doslova nebudou stačit řídicí kanály pro protistřely bez ohledu na to, kolik jich máme.“
„Tak velkou salvu přece sami nemohou uřídit,“ namítl Manfredi.
„Myslíme si, že tak velkou salvu nemohou uřídit,“ opravila ho Michelle téměř nepřítomně, zatímco sledovala, jak zaniká osmá a devátá vlna. „Víte, myslím, že máte nejspíš pravdu, ale nemáme si to jak ověřit… zatím. Můžeme se mýlit. A i kdybychom se nemýlili, jaké přesnosti by se na tuhle vzdálenost vlastně vzdali, kdyby brzy přerušili řídicí linky a nechali ptáčky spoléhat jenom na palubní senzory? Bez navádění z paluby, které by průběžně zpřesňovalo parametry, by nedosáhli příliš dobrého zaměření, ale na tuhle vzdálenost stejně nedosáhnou dobrého zaměření, ať udělají cokoliv, a dostatečně špatně zaměřené střely, které případně proniknou k cíli, jsou nejspíš užitečnější než dokonale zaměřené střely. které se nedostanou přes jeho obranu, nemyslíte?“
„Když to podáte takhle, pak to dává smysl,“ připustil Manfredi, ale Michelle na něm viděla, že profesionalitu náčelníka štábu uráží představa spoléhání na v podstatě neřízenou palbu. Pokud šlo o něho, hrubost takového přístupu vypovídala mnohé o kvalitě (či spíš nekvalitě) námořnictva, které se k němu muselo uchylovat.
Michellese ho za to chystala pokárat, ale zarazila se a v duchu se zamračila. Jak velkou slepou skvrnu takové Manfrediho myšlení – nebo ostatně i její – vlastně představuje? Mantichorští důstojníci si přivykli dívat se svrchu na havenskou technickou úroveň a na hrubost technik, kterou si její omezení vynucovala. Ale na hrubé technice, která je současně účinná, není nic špatného.Tuto skutečnost už námořnictvo republiky několikrát bolestivě demonstrovalo a bylo na čase, aby se tím důstojníci jako Oliver Manfredi – nebo i Michelle Henkeová – přestali nechávat překvapit pokaždé, když k tomu došlo.
„Netvrdím, že by to bylo elegantní, Olivere.“ Vložila do svého tónu jenom ten nejmenší možný náznak pokárání. „Ale my za eleganci přece placeni nejsme, nebo ano?“
„Ne, madam,“ odvětil Manfredi maličko rázněji.
„Nu, já jsem plně přesvědčena o tom, že oni také ne.“ Usmála se, aby té větě ulomila možný osten. „A přiznejme si, že pokud jde o technickou vyspělost, pořád tahají za kratší konec. Z možností, které mají tentokrát, za daných okolností vyždímali zatraceně efektivní využití. Vzpomínáte na admirála Bellefeuilleovou? Jestli ne, pak já docela určitě ano.“ S kyselým výrazem zavrtěla hlavou. „Ta ženská je všemi mastmi mazaná a rozhodně využila naplno všechno, co měla po ruce. Obávám se, že bohužel nemám důvod předpokládat, že ostatní jejich vlajkoví důstojníci neudělají totéž.“
„Máte pravdu, madam,“ blýskl Manfredi úsměvem v odpověď. „Budu se snažit mít to příště na paměti.“
„Příště,“ zopakovala Michelle a uchechtla se. „Líbí se mi, co tím naznačujete, Olivere.“
„Imperátor a Nesnášenlivý vysazují gondoly, madam,“ ohlásil Stackpole.
„To vypadá, jako by Její Milost dospěla ke stejnému závěru jako vy, madam,“ podotkl Manfredi. „Tohle by mohl být jeden způsob, jak jim zabránit, aby si na nás nastřádali příliš velkou salvu.“
„Možná,“ odpověděla Michelle.
Velkou slabinou střelových gondol byla snadná zranitelnost i nepřímými účinky výbuchů hlavic poté, co byly vypuštěny a ocitly se mimo pasivní ochranu mateřské lodě, a Manfredi měl pravdu v tom, že mantichorské střely by mezi havenskými gondolami mohly způsobit pohromu. Na druhou stranu už Haveňané měli čas připravit hezkou řádku gondol a Honořiným střelám bude trvat téměř osm minut, než přes stále se zvětšující odstup operačního svazu od Bandity Čtyři dolétnou k cíli. Ale aspoň vědí, že se ty střely blíží.

Havenský velitel nečekal, až ho palba operačního svazu zasáhne. Vlastně vypálil skoro ve stejnou chvíli, kdy se rozlétla první salva Honor, a zatímco na něho 82. operační svaz vystřelil necelých tři sta střel, on jich v odpověď vypálil téměř jedenáct tisíc.
„Zatraceně,“ pronesl komandér Manfredi téměř nevzrušeně, když nepřítel na každou střelu, kterou na něj vyslal 82. operační svaz, odpověděl více než třiceti šesti, potom zavrtěl hlavou a pohlédl na Michelle. „Za normálních okolností, madam, člověka uklidňuje, když pracuje pod šéfem, který umí číst protivníkovi myšlenky. Pro tentokrát bych ovšem byl raději, kdybyste se spletla.“
„Já také,“ odpověděla Michelle. Několik vteřin si prohlížela postranní sloupce dat a potom se s velitelským křeslem otočila ke Stackpoleovi.
„Je to jenom moje představa, Johne, anebo se jejich řízení palby opravdu zdá o něco lepší, než by mělo teoreticky být?“
„Obávám se, že si to jenom nepředstavujete, madam,“ odpověděl zachmuřeně Stackpole. „Jistě, je to jediná salva a dorazí k nám jako jediná vlna. Ale rozdělili ji do několika 'houfů' a ty houfy se zdají být pod důkladnější kontrolou, než bych od nich čekal. Kdybych měl hádat, řekl bych, že je rozptýlili, aby uvolnili prostor pro telemetrické spojení ke každému houfu, a rotují řídicí linky; střídavě je přepínají mezi jednotlivými skupinami.“
„Na to by potřebovali mnohem širší pásmo, než zatím předvedli,“ řekl Manfredi. Nebyl to nesouhlas, jenom zamyšlení a Michelle pokrčila rameny.
„Nejspíš ano,“ prohlásila. „Ale možná také ne. Nevíme dost o tom, co dělají, na to, abychom to mohli rozhodnout.“
„Bez toho by riskovali, že úplně ztratí řídicí spojení uprostřed letu,“ poukázal Manfredi.
„Nejspíš ano,“ opakovala. Usoudila, že není čas rozebírat jistý nedávný vývoj v oblasti řízení palby střel, na kterém pracovala Sonja Hemphillová a výzbrojní správa. Kromě toho měl Manfredi pravdu. „Na druhou stranu,“ pokračovala, „je tahle salva pětkrát větší než všechny, které na nás zatím poslali, ne? I kdyby z ní ztratili dvacet pět nebo třicet procent, pořád by to byl zatraceně větší objem.“
„Ano, madam,“ přitakal Manfredi a sklesle se usmál. „Další z těch špatných řešení, o kterých jste mluvila předtím.“
„Přesně tak,“ řekla Michelle zachmuřeně ve chvíli, kdy přibližující se příval havenských střel vtrhl do vnějšího pásma protistřel.
„Vypadá to, že se tentokrát rozhodli vybrat si za cíl i nás, madam,“ oznámil Stackpole a Michelle přikývla.

Úvodní salva střel 82. operačního svazu dosáhla svého cíle dřív.
Na rozdíl od Haveňanů se vévodkyně Harringtonová rozhodla soustředit všechnu palbu na jediný cíl a protistřelová obrana Bandity Čtyři zahájila palbu na mantichorské vícemotorové střely, jež se na něj snášely. Mantichorské hlavice elektronického boje rozptýlené mezi útočnými střelami nesly mnohem účinnější průnikové pomůcky než ty, které měla k dispozici Republika Haven, jenže havenské obranné prostředky se od poslední války zdokonalily ještě radikálněji než mantichorské. V absolutních hodnotách sice zůstaly podstatně horší než jejich protějšky z Hvězdného království, ale relativní zlepšení bylo přesto ohromné a jejich propustnost byla mnohem menší než kdysi. „Stupněná obrana“ Shannon Forakerové nemohla počítat se stejnou přesností a technickou vyspělostí, jaké dosahovala Mantichora, a proto spoléhala čistě na objem palby. Hrozbě vstříc se vyřítila neuvěřitelná smršť protistřel odpálená z doprovodných LAC i ze samotných superdreadnoughtů. Telemetrie narážela na příliš velkou interferenci gravitorových klínů, než aby poskytovala něco jako přesné řízení palby, ale z tolika protistřel, jež se ocitly ve vesmírném prostoru současně, prostě některé musely něco zasáhnout.
A zasáhly. Vlastně zasáhly hezkých pár ‚něčeho‘. Ze dvou set osmdesáti osmi vícemotorových střel, které Nesnášenlivý a Imperátor vyslaly na RHNS Conquete zničily protistřely sto dvaatřicet a pak přišla na řadu laserová hnízda. Vzhledem k přibližovací rychlosti střel mělo každé hnízdo čas pouze na jediný výstřel. Při dvaašedesáti procentech rychlosti světla uplynulo od chvíle, kdy mantichorské laserové hlavice vlétly do oblasti dostřelu laserových hnízd, do okamžiku, kdy se dostaly na vzdálenost závěrečné zteče od Conquete, sotva půl sekundy. Jenže těch hnízd byly na superdreadnoughtech a doprovodných lehkých bojových člunech třídy Cimeterre doslova tisíce.
Navzdory všemu, co vyspělejší mantichorské prostředky elektronického boje dokázaly, obranná doktrína Shannon Forakerové fungovala. Ze střel 82. operačního svazu jich jenom osm přežilo tak dlouho, aby mohly zaútočit na cíl. Dvě z nich vybuchly pozdě a vyplýtvaly svou energii na „střechu“ neproniknutelného gravitorového klínu Conquete. Zbývajících šest vybuchlo ve vzdálenostech mezi patnácti a dvaceti tisíci kilometry od levoboku přídě a výbuchem napájené jednoranné lasery brutálně prorazily boční štíty lodě.
Pancíř se tříštil, zbraně – i jejich obsluha – přestaly existovat, z proděravěných boků Conquete tryskal vzduch a na palubách havenské lodě se rozezněly poplašné sirény. Jenže superdreadnoughty byly zkonstruovány tak, aby právě takové škody přečkaly a obří loď ani nezakolísala. Zůstávala na svém místě v obranné formaci Bandity Čtyři a její výmetnice protistřel už střílely po druhé salvě 82. operačního svazu.

„Vypadá to, že aspoň několik jich prošlo, madam,“ ohlásil Stackpole, zatímco si zaujatým pohledem prohlížel zprávy přicházející z průzkumných sond Přízračný jezdec opatřených nadsvětelnou komunikací.
„To je dobře,“ odpověděla Michelle. Pochopitelně ‚několik‘ zásahů pravděpodobně nanejvýš poškrábalo lak cíle, ale naděje umírá poslední a aspoň nějaká škoda je podstatně lepší než žádná škoda. Naneštěstí…
„A tady přichází jejich odpověď,“ zabručel Manfredi. Což, pomyslela si Michelle, je tak trochu… eufemismus.
Šest set havenských vícemotorových střel zabloudilo a zatoulalo se pryč, což dokazovalo opodstatněnost Manfrediho předpovědi o ztrátě spojení na přetížených řídicích linkách. Jenže to dělalo jenom necelých šest procent celkového počtu… což dokazovalo platnost protiargumentu Michelle.
Protistřely operačního svazu zničily téměř devět tisíc střel z těch, které nezabloudily, a palba laserových hnízd poslední obranné linie operačního svazu a LAC třídy Katana zneškodnila devět set dalších.
Zbývalo jich tedy ‚pouhých‘ tři sta dvaasedmdesát.
Pět z nich zaútočilo na Aiáse.
Kapitán Diego Michajlov přetáčel loď, nakláněl ji ještě víc na bok vůči přilétající palbě, snažil se jí nastavit ochrannou bariéru gravitorového klínu a dosah senzorů jeho Klíčových dírek mu poskytoval značnou výhodu při manévrování, stejně jako zlepšoval jeho řízení palby. Viděl hrozby zřetelněji a z větší dálky, což mu poskytovalo víc času na reakci, a většina útočících rentgenových laserů se vyplýtvala na ‚podlahu‘ klínu. Jedné ze střel se však podařilo tomuto osudu vyhnout. Proklouzla za Aiáse a explodovala necelých pět tisíc kilometrů od jeho levobočního štítu.
Bitevní křižník poskočil, když se bočním štítem prodraly dva laserové paprsky střely. Z povahy věcí bylo pancéřování bitevního křižníků mnohem tenčí, než jaké nesly superdreadnoughty, a havenské laserové hlavice byly těžší než odpovídající mantichorské zbraně, aby se tím kompenzovala menší základní přesnost. Pancéřová ocel se trhala, rozječely se sirény. Na plánu lodě se objevily hrozivé karmínové skvrny signalizace poškození, ale s ohledem na původní velikost té salvy byly skutečné škody na Aiásovi pozoruhodně lehké.
„Dva zásahy, madam,“ oznámil Stackpole. „Přišli jsme o graser pět a několik hnízd bodové obrany a ošetřovna hlásí sedm zraněných.“
Michelle přikývla. Doufala, že nikdo z těch sedmi lidí není zraněn těžce. Ztráty byly vždycky nevítané, ale zároveň pouhých sedm raněných – a zatím žádný mrtvý – představovalo neuvěřitelně lehké ztráty.
„A zbytek eskadry?“ zeptala se ostře.
„Ani škrábnutí, madam!“ odpověděl Manfredi jásavě od svého velitelského stanoviště a Michelle ucítila, že se začíná usmívat. Ale potom…
„Četné zásahy obou superdreadnoughtů,“ ohlásil Stackpole mnohem zasmušilejším hlasem a úsměv Michelle zemřel v rozpuku mládí. „Imperátor přišel o dva nebo tři grasery, ale jinak je v podstatě netknutý.“
„A Nesnášenlivý?“ naléhala Michelle ostře, když se operační důstojník odmlčel.
„Není na tom dobře,“ odpověděl Manfredi, když se mu přes displej začaly odvíjet informace z datové sítě operačního svazu. „Musel schytat dvacet nebo třicet zásahů… a nejméně jeden prorazil přímo do jádra se střelami. Utrpěl těžké ztráty včetně admirála Morowitze a většiny jeho štábu. Podle všeho má vyřazené všechny gondolové kolejnice.“
„Vlajková loď ukončuje boj střelami, madam,“ ozval se Stackpole tiše.
Zvedl hlavu od svého displeje, podíval se jí do očí a ona s trpkým pochopením přikývla. Udržitelná dalekonosná palebná síla operačního svazu právě klesla na polovinu. Ani mantichorské řízení palby toho na vzdálenost prakticky dvou světelných minut mnoho nedosáhne salvami, jaké je s to odpalovat jediný gondolový superdreadnought, a Honor nebude plýtvat municí ve snaze dosáhnout nemožného.
Což nám bohužel nechává na krku otázku, co vlastně budeme takhle naservírovaní na talíři dělat, pomyslela si.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.