Neměl nikoho stejně starého, jako byl on, ba ani nikoho přibližně stejně starého, kdo by si s ním hrál, ale netrápil se tím. Měl lesy a řeku, svého psa Spota a kočku Princeznu a starce, který se jmenoval Tarry a byl jeho nejbližší soused.
S Tarrym bylo mnohem více legrace než s Hobem a Mag. Ti dva uměli jen lomit rukama, soužit se a zakazovat chlapci všechno to, co dělal nejraději. Nikdy se nesmáli. A pokud se někdy usmáli, tak jen krátce, jako kdyby měli strach, že je při tom někdo přistihne a potrestá je za to.
Tarry se usmívat nebál a často se i z plna hrdla smál a vždycky dokázal rozesmát chlapce. Chlapec si sice vždycky nebyl jistý, co je vlastně k smíchu, ale způsob, jakým to Tarry podal, ho nenechával na pochybách, že je naprosto správné se smát. Tarry se někdy i rozzlobil, a když k tomu došlo, mluvil hlasem, který jako by umlčel celý les a učinil, že všechno znehybnělo. Ale jeho hněv vždycky rychle pominul a nikdy chlapci neříkal, že tak příjemné věci jako lezení na stromy, prozkoumávání jeskyní nebo skákání z vysoké skály do řeky je špatné nebo nebezpečné. S Tarrym byla zkrátka legrace.
Chlapec, který se jmenoval Kern, navštěvoval Tarryho velice rád. V létě, zatímco Hob a Mag pracovali celý den a dlouho do soumraku, trávil většinu času se starým mužem.
Když jednoho ospalého odpoledne seděli na břehu řeky a lovili ryby, chlapec náhle přerušil ticho a zeptal se: "Proč vlastně žiješ tady v lese, Tarry?"
Stařec se pohodlně opřel o mechem porostlý kmen stromu. Pomalu nadzvedl obrubu klobouku, který měl na ochranu před zapadajícím sluncem stažený hluboko do očí. Chvíli se mlčky díval na Kerna, než konečně odpověděl:
"Abych měl pokoj a klid. Ale teď si myslím, že jsem udělal velkou chybu."
"Proč?"
"Protože tu žijí lidé, jako jsi ty. Nedají člověku chvíli pokoj a pořád ho obtěžují svými hloupými otázkami."
"Proč je to hloupá otázka?"
"Tahle je další taková. Může existovat něco hloupějšího než se ptát, proč je hloupá otázka hloupá otázka?"
"Já jenom chci znát skutečný důvod, proč jsi sem přišel."
"Už jsem to to říkal tucetkrát."
"Ale vždycky sis ze mne dělal legraci. Pokaždé jsi mi vyprávěl jiný příběh."
"To proto, že jsem měl mnoho různých důvodů." Tarry si stáhl obrubu klobouku přes oči, založil si ruce na břiše a dál neřekl nic. Chlapec se zachmuřil a začal trhat stébla trávy. Po delším mlčení stařec zabručel: "No dobře, když už to musíš vědět... Přišel jsem sem, abych unikl Válce nosů." Kern se na něj podezíravě podíval. "Zase si ze mne děláš legraci. O Válce nosů jsem jaktěživ neslyšel. Nic takového nikdy nebylo."
"Že jsi o něčem neslyšel, ještě neznamená, že to není. Je spousta věcí, o kterých jsi nikdy neslyšel a neuslyšíš, a přesto jsou skutečné a pravdivé zrovna tak, jako kdybys o nich slýchal každý den. Poslyš, ty jsi ale domýšlivý spratek!"
"Nejsem domýšlivý! Chci jen znát skutečný důvod."
"Dobře, tak tedy dnešní důvod je Válka nosů. Chceš, abych ti o ní vyprávěl, nebo ne?"
Chlapec horlivě přikývl.
"No tak tedy dobře. Ale nepřerušuj mě. Prostě tiše seď a poslouchej, jestli to vůbec umíš." Tarry si patřičně upravil klobouk a začal: "V království, kde jsem žil, byly dva šlechtické rody, oba velice staré a velice hrdé. Mezi jejich potomky byl sjednán sňatek a zásnuby oslavili hostinou, která trvala mnoho dní. Byla skvělá."
"Byl jsi na ní?" zeptal se chlapec.
"Samozřejmě. V těch dnech mne zvali všude. Vlastně jsem tam byl čestným hostem. Můžu pokračovat?"
"Promiň, Tarry. Už tě nebudu přerušovat."
"To jsem zvědavý. Budoucí nevěsta, Rhinetta, dcera vikomta de Retroussé, měla stejně jako většina jejích příbuzných rozkošný maličký nosík. Byl to rodový charakteristický rys. Naproti tomu její budoucí manžel, Septumus, měl velice prominentní nos, stejně jako většina členů rodu Aquiline. Jak Rhinetta, tak Septumus si přirozeně mysleli, že nos toho druhého je naprosto dokonalý a překrásný, ale někteří ze Septumových příbuzných zastávali soukromý názor, že Rhinettin nosík je směšně malý, a na druhé straně byli zase mezi Retroussésy takoví, kteří považovali ženichův nos za příliš rozměrný, než aby mu dodával skutečně heroický vzhled.
Jejich názory nikdy nepronikly na veřejnost. Ale třetího večera oslav, při kterých všichni hojně popíjeli, vikomt de Retroussé, rozmrzelý jakousi poznámkou vzdáleného bratrance vévody z Aquiline ohledně jeho jezdeckého umění - vikomt byl na své jezdecké umění mimořádně citlivý - řekl nahlas a přede všemi: "Už jsem slyšel o legendárním africkém zvířeti, jehož nos visí až k zemi. Nicméně je pro mne překvapením, že toto bizarní stvoření nosí vévodskou korunku."
Vévoda zbledl a oči se mu vztekem zúžily. Poznámku zaslechli četní členové obou rodů a slyšel ji i král. Zachování cti si žádalo odpověď. Nastal okamžik napjatého ticha a pak vévoda chladně pronesl: "Velký nos je vnějším rysem velkého ducha. Ale těžko lze očekávat, že muž, jehož tvář veškerých rysů postrádá a připomíná snad ze všeho nejvíce servírovací podnos, něco takového pochopí. Jeho duše je stejně plochá jako jeho obličej."
Urážky začaly pršet ze všech stran. Začala padat facky a jedna výzva k souboji střídala druhou. Ruce sevřely jílce mečů. Hosté se rozdělili na dva nepřátelské tábory. Rhinetta a Septumus se hořce pohádali, každý z nich totiž kladl vinu rodině toho druhého. Hostina skončila, zásnuby byly zrušeny a všichni se vrátili do svých domovů; ale sémě sváru už bylo zaseto.
Na obou stranách začaly vyrůstat pevnosti, byla shromažďována vojska, došlo k výměně ultimat. Šiky de Retrousséovy dobyly hrad u Highbridge a zmasakrovala obránce do posledního muže. Nedlouho potom se strhla bitva u Nares, kde Aquilinští smetli své nepřátele a pomstili se na nich mimořádně krutým způsobem. Nakonec, po několika letech nájezdů a šarvátek, vytáhl Eleanor z Aquiline s nesmírným vojskem kanonýrů přes řeku Pug a rozstřílel vikomtovy branné síly na kusy."
Když se starý muž na celou minutu odmlčel, Kern se zeptal: "To se opravdu stalo, Tarry?"
"Poslyš, to od tebe není příliš zdvořilé. Rušíš člověka při odpočinku, nutíš ho, aby půl dne vyprávěl, a pak zpochybňuješ jeho pravdomluvnost."
"Ale copak je možné, aby lidé válčili kvůli nosům?"
"Lidé válčí i pro mnohem méně. Nebo si snad myslíš, že urození mužové válčí jen ze vznešených důvodů?"
"Ne, ne, Tarry, věřím tobě! Bojoval jsi v té válce? Na které straně jsi byl?"
"Nevybral jsem si ani jednu stranu. Byla to velice hloupá válka a já se rozhodl, že bude nejlepší dostat se od ní tak daleko, jak jen to bude možné."
"A tak ses ocitl tady."
"Nakonec ano."
"A pak jsem se tu objevil já."
"To až mnohem později, na štěstí pro mne. Tak jsem měl alespoň možnost prožít několik vzácných let klidu a pokoje," povzdechl si starý muž. Chlapec chvíli mlčel a pak se zeptal: "Proč to museli být Hob a Mag, kdo mne našli? Proč jsi mne nemohl najít ty, Tarry?"
Stařec neodpověděl. Chlapec se ho zeptal znovu a tentokrát Tarry řekl: "Tohle byla mimořádně hloupá otázka. Nenašel jsem tě, protože jsem tě nenašel, a dost."
"Ale proč ne?"
Starý muž pozvedl zprohýbanou obrubu svého klobouku a nějakou dobu chlapce mlčky probodával pohledem. Pak promluvil pomalým, hlubokým hlasem, vyslovoval tak zřetelně, jako by bylo otázkou jeho cti, že každé slovo vyjde z jeho úst po stránce fonetické naprosto dokonalé. "Měl jsi štěstí, že jsem tě nenašel. Já bych tě dal sežrat prasatům."
"To bys neudělal!"
"Rozhodně ano. Co bych asi tak dělal s miminem? Mimina jsou hlučná, mokrá a naprosto neužitečná."
"Jenže já už nejsem mimino a nejsem neužitečný," namítl Kern.
Tarry si hlasitě povzdechl a obrátil oči v sloup, jako by prosil nebe o dar trpělivosti. "Jsi ta nejneužitečnější osoba, se kterou jsem se kdy setkal. Vezmi si jen všechen ten hluk, který tropíš, zatímco já se snažím chytit rybu na večeři."
"Jednu velkou jsi už chytil."
"Myslím, že mám dneska mimořádně velkou chuť k jídlu. A navíc je mi jasné, že budeš chtít taky, i když jsi sám žádnou rybu nechytil--"
"Ano, Tarry! Děkuji ti, že mi dovolíš, abych zůstal na večeři!"
"Budeš si svoje jídlo muset zasloužit: očistíš tu rybu a rozděláš oheň. A udělej to pořádně, ne jako posledně."
"Udělám, Tarry."
"No tak dobře. Teď mlč a nech mě rybařit."
Starý muž zkontroloval vlasec, stáhl si klobouk do očí a znovu se pohodlně opřel. Chlapec se velice snažil zůstat zticha. Vrbovou ratolestí odháněl mouchy. Zkontroloval svůj vlasec, potom chvíli pozoroval řeku a pak zase stromy nad hlavou. Chvíli se škrábal za krkem a vrtěl se, pak zkusmo zatahal za vlasec. Nakonec už to nevydržel: "Ty bys mě doopravdy dal sežrat prasatům?"
Tarry zaúpěl. Posadil se, posunul si klobouk do týla tak energicky, až mu spadl z hlavy, a zamračil se na chlapce. "Nevěřím, že by o tebe nějaké rozumné prase stálo. Jen se chvíli poslouchej, co říkáš. Nejenže jsi domýšlivý spratek, navíc jsi ještě ta nejnevděčnější obluda, která kdy žila."
"Nejsem nevděčný! Řekl jsem 'děkuji'."
"Vděčnost je víc než jen říct 'děkuji', když dostaneš, co chceš. Pořád si tu jen stěžuješ na Hoba a Mag. Kdybych tě našel a vychoval já, stěžoval by sis teď na mne."
"Na tebe bych si nestěžoval nikdy, Tarry. Ty mi dopřeješ, abych se bavil. Hob a Mag mi pořád zakazují dělat to, co mám nejraději. S nimi žádná zábava není."
"Život většinou není zábava. Brzy to zjistíš sám."
"Lovit ryby je zábava."
"Ne když tě při tom pořád někdo otravuje hloupými otázkami," odsekl Tarry. Vzal svůj klobouk, narazil si ho na hlavu a dál se věnoval rybaření. Po chvíli, aniž se při tom podíval na chlapce, řekl: "Hob a Mag se o tebe starají. Proto mají pořád starosti."
"Jim dělá starosti všechno, Tarry. Dělají si starosti, že svítí slunce i že prší... a se zlatem, a--"
"Mlč, ty hlupáku!" okřikl ho Tarry tichým a náhle přísným hlasem. "O zlatu nikdy nemluv nahlas."
"Proč ne?"
"Protože by tě mohli zaslechnout lupiči." Po starcově odpovědi Kern vypoulil oči a rozhlédl se. Tarry pokračoval sotva slyšitelným hlasem: "Mohou být kdekoliv. Za skálou, na tomhle stromě, ukrytí v řece - slyší každé slovo, které řekneme."
"Kdyby se ukryli v řece, tak by se přece utopili."
"Ne nutně. Lupiči jsou mnohem mazanější, než si myslíš."
"Tak já chci být lupičem!"
"Skvělý lupič by z tebe byl, když neumíš být ani chviličku zticha. Nedokázal by ses tajně připlížit ani k chcíplému psovi."
"Nevím, proč bych něco takového dělal. Plížil bych se za bohatými kupci a pocestnými, kteří mají ruce plné prstenů a zlato v měšcích."
"Řekl bych, že zlatu přikládáš zbytečně velký význam. Někdy je užitečné, ale tak důležité zase není."
"Hob a Mag si myslí, že je. Každou noc vytahují měšec a přepočítávají mince. Dohadují se, jestli se osoba, která jim nechala měšec v košíku, jednou vrátí a odvede si mne s sebou. Slyšel jsem je, jak o tom mluví," řekl Kern.
"Hob a Mag měli v životě tolik smůly, že když je teď potkala trocha štěstí, nedokáží tomu uvěřit. Umřelo jim sedmnáct vlastních dětí a pak našli tebe, jak tam ležíš v košíku, jako kdybys byl dárek určený speciálně pro ně. A pod nohama jsi měl měšec, však víš s čím. Samozřejmě, že to všechno považují za velice důležité."
"Jenže oni si myslí, že důležitý jsem i já."
"Jen si o sobě tolik nemysli. Buď zticha a nech mě rybařit."
Kern vydržel mlčet celou minutu a pak se zeptal: "Kdo myslíš, že jsou mí skuteční rodiče, Tarry?"
Vzápětí bolestivě vyjekl, když ho stařec přetáhl přes bosé nohy vrbovým proutkem. "Takhle už nikdy nemluv, rozumíš?" řekl mu Tarry. Tvářil se skutečně rozzlobeně.
Chlapec, který si třel bolavé nohy, se zeptal: "Proč ne?"
"Hob a Mag tě vychovali. Živí tě, šatí tě a poskytují ti střechu nad hlavou. Velice tě milují a starají se o tebe. To z nich dělá tvoje skutečné rodiče a na to nikdy nezapomínej," řekl starý muž.
"Já jsem to tak nemyslel, Tarry. Jen jsem přemýšlel o lidech, kteří mne nechali v košíku s..." Zakašlal, ostražitě se rozhlédl a pak pokračoval tlumeným hlasem: "...však víš s čím. Kdo mohli být?"
"Nevím a nestarám se o to, a nemělo by to zajímat ani tebe."
"Viděl jsi ten košík. Přinesli ti ho ukázat ještě toho dne, protože jsi tak moudrý. Hob mi to řekl."
Tarry si odfrkl buďto pobaveně nebo nedůvěřivě, nebo možná obojí současně, a pak řekl: "Naštěstí jsem byl dost moudrý, abych jim řekl, že si tě mají hned zase odnést." Když to chlapec nijak nekomentoval, starý muž si povzdechl a pokračoval. "Nevím, kdo tě sem donesl. Našli tě ráno po Svatojánské noci, uprostřed vílího kruhu. Mohl ses sem dostat z minulosti nebo z budoucnosti nebo z druhého konce světa, nebo odkudkoliv odjinud. O Svatojánské noci se dějí podivné věci. Ale také je možné, že tě sem záměrně donesli a měli k tomu velice dobrý důvod."
"Myslíš, že jsem syn nějakého mocného krále?" zeptal se Kern dychtivě. "To je docela dobře možné. Koneckonců, jsi stejně neužitečný jako kterýkoliv královský syn."
Kern jeho popíchnutí ignoroval. "Až vyrostu, vydám se na cestu a najdu toho mocného krále, který mne nechal u Hoba a Mag. Prohledám celou zemi a nedopřeji si chvíli odpočinku, dokud ho nenajdu."
"Myslel jsem, že se chceš stát lupičem."
"Budu i lupičem. Budu jezdit střídavě na výpravy a střídavě loupit."
"Vskutku ambiciózní plány pro chlapce, který neumí nic než si hrát. A teď už dej pokoj. Musím rybařit."
Velmi krátce nato ulovil Tarry tučného okouna dlouhého skoro jako jeho ruka. Oznámil, že pro tento den s rybařením končí, se sténáním a vzdycháním vstal a oba se vydali připravit večeři.


Chlapec opustil Terryho jeskyni, aby se dostal domů před setměním. Vzdálenost, kterou musel překonat, nebyla větší než hodina pohodlné chůze a on si mohl dopřát to potěšení prozkoumat cestou všechno nové a zajímavé, a pořád ještě být doma dřív, než si Hob a Mag začnou dělat starosti.
Tarryho slova na něj skutečně zapůsobila; slíbil si, že udělá, co bude moci, aby jim byl co nejlepším synem.
Když vešel do posledního pruhu lesa, který svým druhým koncem ohraničoval pole kolem jejich chatrče, uslyšel Kern podivné dunivé zvuky, které se k němu rychle přibližovaly. Znělo to jako dusot kopyt, ale ještě nikdy je neslyšel tak hlasitě a tak v tak rychlém rytmu na úzké lesní cestičce. Tudy projížděly jen pomalé selské vozy a i ty jen zřídka. Toto byl zvuk útočícího vojska. Kern okamžitě vytušil nebezpečí, vrhl se do porostu a tam se skrčil pod vyvrácený strom.
Sotva to stihl, když se kolem přehnal první kůň. Zvuk jeho rychlého cvalu chlapce děsil. Pak následovali další dva koně a po nich další, a ještě tři další, s čenichy prakticky na ocasech těch předešlých. Země se chvěla pod údery jejich kopyt.
Kern počkal, dokud nezavládl úplný klid, a teprve pak vylezl. Celá událost jím zle otřásla. Kdyby byl na poslední chvíli neuskočil stranou, určitě by ho srazili a sedm čtveřic kopyt koní by jej roztlouklo na kaši. Oprášil si šaty a strach u něj postupně vystřídal spravedlivý hněv. Těch sedm cizinců - a naprosto určitě to cizinci byli, protože mnoho mil kolem neměl nikdo koně, který by dovedl běžet tak rychle - byli hloupí a zlí lidé, když dělali takové věci, a měli by být chyceni a potrestáni. Jestli je doopravdy královský syn, pak jedna z věcí, kterou udělá, až se ujme vlády nad svým lidem, bude vydání zákonu omezujícího rychlost jízdy na úzkých venkovských cestičkách, zejména večer za snížené viditelnosti.
Pokračoval v cestě domů a snil o tom, jak se vydá hledat své skutečné rodiče, o dobrodružstvích, která cestou zažije, a o strašlivých způsobech, jimiž bude trestat ty, kteří poruší jeho zákony. Než přešel pruh lesa, na jezdce docela zapomněl. To první, co uviděl, byl dým zvedající se k nebi v nehybném večerním vzduchu. Pak zahlédl plameny, klidné a systematické, poté co už strávily došky a vyschlé dřevo trámů. Zaječel hrůzou a zděšením a rozběhl se přes pole, přes bolestivě bodající strniště, až ho žár sálající z hořící chatrče donutil zastavit a ucouvnout. Začal pobíhat kolem a volat Hoba a Mag. Nikdo mu neodpovídal, ale když chatrč oběhl dokola, našel je sám. Viseli na velkém ořešáku a jejich těla se ježila šípy. Pod stromem leželi Spot a Princezna, oba připíchnutí k zemi oštěpy.
Kern zakřičel, ale nebyl tam nikdo, kdo by ho slyšel. Chvíli zmateně pobíhal sem a tam a nakonec padl na kolena a rozplakal se. Když mu došly slzy, odpotácel se do úkrytu lesa. Vyčerpaný svým zoufalstvím tam klesl na zem a usnul.
Probudil se časně za úsvitu a okamžitě vyskočil a rozhlédl se. Všechno to bylo skutečné, ne jen noční můra, jak na kratičký okamžik věřil. Těla Hoba a Mag se pomalu houpala v ranním vánku, jejich krev kanula na zem a ze spáleniště pořád ještě líně stoupaly proužky dýmu. Jejich dvorek se proměnil v bahniště rozdupané země a trosek. Půda byla široko daleko poznamenaná kopyty koní - určitě to museli být koně, kteří ho předešlého večera málem srazili na lesní cestičce.
Měl hlad, ale nepodařilo se mu najít nic než pár ředkviček v troskách zahrádky. Umyl si je a pak se vydal za jediným přítelem, který mu teď zbyl. Tarry seděl na břehu řeky a lovil ryby. Kern k němu doběhl a klesl po starcově boku. Pokusil se mu vysvětlit, co se stalo, ale slova se jen těžko prodírala slzami a vzlyky.
"Přestaň už plakat, chlapče. Pak mi pověz všechno, i když je to pro tebe tak strašné. Pomůžu ti," konejšil ho Tarry.
"Hob a Mag jsou mrtví! Visí na stromu a trčí z nich spousta šípů! Spot je mrtvý a Princezna je taky mrtvá. Někdo je všechny zabil!"
Víc Kern říct nedokázal. Bezmocně se rozvzlykal a Tarry ho vzal do náručí, kolébal ho, dokud se chlapec zase neuklidnil. Ani jeden z nich při tom nepromluvil. Nakonec Tarry chlapce pustil a vstal.
"Sundáme je a náležitě je pohřbíme. Ale nejprve se musíš najíst. Máme před sebou těžkou práci. Můžeš mi to všechno vyprávět při jídle."
Tarry bydlel v jeskyni, ale jeho jeskyně nebyla ponurá, temná a vlhká. Připomínala dům víc než jakýkoliv skutečný dům, který chlapec kdy viděl, se zastíněnou verandou s výhledem na louku, která se svažovala k řece. Přední pokoje, vytesané z jednolitého kamene, byly velké, pohodlné a jasně osvětlené, přestože neměly žádné venkovní okna. Z nich vedly chodby a schodiště do míst, která Kern nikdy nespatřil. Každému, kdo přicházel, se Tarryho dům jevil jen jako veranda a otvor ve skále, ale uvnitř byl vzduch svěží a čistý, bez jakékoliv stopy po zatuchlině. Všechno tam bylo prostorné a neomezované.
Tarry odvedl chlapce do kuchyně a připravil mu snídani sestávající z ovesné kaše s ovocem, chleba, sýru, marmelády a mléka. Chlapec to snědl všechno do posledního sousta. Pak vypověděl, co se přihodilo. Tarry mu naslouchal bez přerušování. Když chlapec skončil, řekl: "Nikdy bych si nepomyslel... ne tady, tak daleko od všeho..."
"Proč to Hobovi a Mag udělali?"
"Kvůli zlatu. Lidi dělají kvůli zlatu strašné věci."
"Ale nemuseli je přece zabíjet. Proč je zabili?"
"Pro vlastní potěšení. Někteří lidé takové věci dělají."
"Najdu je a potrestám je."
"Trestu neujdou, o to se neboj. Ale teď nás čeká jiná práce. Hob a Mag musí být pohřbeni. Jestli se tam nechceš vrátit, udělám to sám."
"Chci ti pomáhat," namítl Kern.
"Pak tedy budeš. Potom můžeš zůstat u mě, jestli chceš."
"Vždycky jsem si říkal, jak by to bylo hezké, kdybych mohl bydlet u tebe, Tarry, ale nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle..." Kern se znovu rozplakal. "Já vím, že ne. To není tvoje chyba, chlapče. Svět je plný zla a to někdy zasáhne nevinné a neškodné lidi."
"Proč, Tarry?"
"To se pokusím zjistit velice brzy. Až to budu vědět, povím ti to. Teď se postaráme o Hoba a Mag."
Pohřbili je do měkké půdy na zahrádce, nedaleko trosek domu, ze kterého pořád ještě stoupaly bílé proužky dýmu. Psa a kočku pohřbili do malých hrobečků u jejich nohou. Kern si našel dlouhý klacek a začal rozhrabávat ruiny, ale nepodařilo se mu najít nic, co by uniklo ničivému ohni.
"Co tam hledáš?" zeptal se ho Tarry.
"Já nevím. Cokoliv. Mám pocit, že je teď všechno pryč, a chtěl bych něco, co by mi připomínalo dům, Hoba a Mag."
"Budeš mít svoje vzpomínky."
Chlapec hleděl do spáleniště. "Nemám moc dobré vzpomínky, Tarry. Nikdy jsem jim s ničím nepomohl ani jsem jim neřekl, že jsem jim vděčný, nikdy jsem pro ně neudělal nic dobrého."
Tarry objal chlapce kolem ramen. "Nikdy tě nežádali, abys jim pomáhal. Chtěli, abys byl šťastný, a když jsi byl, byli šťastní i oni. Nelituj, chlapče. Lítost je hloupá."
"Pomstím je."
"To není to, co by si přáli. Pomsta ti otráví život. Chtěli, abys prožil dobrý život, ne abys ho zasvětil pomstě."
"Nemohu na to jen tak zapomenout, Tarry. Jestli ty muže ještě jednou uvidím, zabiju je."
"Jestli je ještě někdy uvidíš, budeš utíkat, co ti nohy postačí. Rozuměl jsi mi? Takoví by tě zabili stejně rychle, jako kdyby zabíjeli mouchu."
"Nepomůžeš mi? Hob a Mag přece byli tví přátelé, ne?"
"Potěšilo by mne, kdybych věděl, že ti muži za svůj zločin zaplatili, ale jsem si jist, že by Hob a Mag chtěli, abych se staral o tebe, a ne abych se honil za lupiči. To je práce pro královy zbrojnoše. Pojď, chlapče, odejdeme z tohoto smutného místa."
Vydali se přes pole domů, pak došli na lesní cestičku. Chlapec Tarrymu ukázal místo, kde se skrýval před jezdci, a stařec si chvíli důkladně prohlížel zem, než se znovu vydali na cestu.
Říkal jsi sedm jezdců? Viděl jsi je zřetelně?" zeptal se po chvíli.
"Do tváře jsem jim neviděl. Viděl jsem jen koně a muže v tmavém oděvu."
"Tím tmavým oděvem jsi si jistý? Neměli na sobě brnění nebo barvy nějakého šlechtice?"
"Ne, Tarry, jsem si jistý."
Stařec zabručel a neřekl nic. Nespouštěl oči z cestičky, jen občas se rozhlédl, zastavil se, aby si prohlédl okraje pěšiny. Náhle zůstal stát a naznačil Kernovi, aby se nehýbal. Pak se naklonil až těsně k němu a zašeptal: "Vrať se do mé jeskyně, honem. Jakmile dojdeš za zatáčku, utíkej, jak nejrychleji umíš. Na nic se mě nevyptávej, jen udělej, co ti říkám."
Kern poslechl, ale když došel k zákrutu cesty, zastavil a ohlédl se. Viděl, jak Tarry vytahuje ze záhybů šatu měšec. Z měšce vylovil medailon na těžkém řetězu a pověsil si ho kolem krku. Pak zmizel v porostu.
Kern sváděl těžký duševní boj. Chtěl následovat Tarryho, ale neodvažoval se ho neposlechnout. Hob a Mag mu nikdy nic nepřikazovali, ale když Tarry řekl, že je něco třeba udělat, myslel to vážně. Jeho hněvu se bylo záhodno obávat. Chlapec váhal, přemýšlel. Co když Tarry našel stopu lupičů? Co když se lupiči vrhnou na starého muže a zabijí ho?
Ale Tarry mu řekl, aby utíkal. Kern se rozběhl a za chvíli zase zastavil. Zamyslel se. Pak se obrátil a rozběhl se zpátky. Jestli jeho přítel potřebuje pomoc, nemůže utíkat do bezpečí, ani když mu to Tarry přikázal. Když se dostal tam, kde Tarry zmizel v lese, zpomalil a jal se hledat místo, kudy pronikl do porostu. Najednou uslyšel z hloubi lesa výkřik plný bezmezného děsu. O okamžik později se ozval druhý výkřik, ještě hrůzostrašnější než ten první.
Kern ztuhl na místě. Srdce se mu divoce rozbušilo. Ani jeden z těch výkřiků nebyl Tarryho, tím si byl jist. Byly hluboké a chraptivé - jako hlasy, které by člověk čekal u lupičů, pomyslel si chlapec. Ale nebyla v nich hrozba, jen nepředstavitelná hrůza a děs.
Uslyšel další křik, tentokrát to bylo více hlasů najednou a zněly ještě vyděšeněji než ty předchozí. Najednou nechtěl nic než dostat se co nejrychleji pryč. Obrátil se na patě a rozběhl se k jeskyni, co mu nohy stačily.
Když tam dorazil, počkal u jejího vchodu. Trvalo to dlouho, než se Tarry konečně objevil v dohledu; kráčel pomalu jako muž unavený dlouhou cestou. Každou chvíli se zastavoval a hlavu měl svěšenou. Při chůzi se opíral o kopí, které používal jako hůl. Kern se k němu rozběhl a křičel: "Tarry, ty jsi v pořádku! Nic se ti nestalo!"
"Samozřejmě, že jsem v pořádku. Co jsi čekal?"
"Slyšel jsem--" vyhrkl chlapec a pak se zarazil a zakryl si ústa dlaní. "Takže jsi neběžel pryč, jak jsem ti nařídil," řekl Tarry a zamračil se. "Ne... ne hned. Myslel jsem... že jestli najdeš lupiče, budeš potřebovat pomoc a chtěl jsem..."
"To od tebe sice bylo statečné, ale dobře jsi neudělal. Jestli chceš zůstat se mnou, musíš se naučit dělat přesně to, co ti řeknu. Když ti řeknu utíkej, budeš utíkat, rozumíš?"
"Ano, Tarry. Slibuji. Ale co se stalo?"
"Našel jsem tábor lupičů," odpověděl stařec. Sáhl pod svou halenu a vytáhl měšec, který hodil chlapci. Za opaskem měl vetknuté dva šípy, které hodil na podlahu. "Přesvědčil jsem je, aby zlato vrátili."
"Jak jsi je mohl...?" zeptal se chlapec zmateně.
"Docela snadno, když víš, jak na to. Možná tě to jednou naučím. Ale teď musíš ulovit něco na večeři. Jsem unavený."
Kern se podíval na Tarryho šíji, kam si stařec pověsil medailon, než zmizel v lese. Teď tam neměl nic.