Po vítězstvích na Monthaxu a Lamacii hnal vojevůdce Macaroth své vojsko po okraji protáhlého shluku Sabattiných světů a zamířil do jeho nitra, aby napadl nechvalně proslulý pevnostní svět v systému Kabal. Kabal byl pro křížové tažení životně důležitým cílem, klíčovým pro úspěšné osvobození celé skupiny Sabattiných světů. V rámci této rozsáhlé operace vyslal vojevůdce řadové lodě flotily ze sektoru Segmentum Pacificus v klešťové formaci zahájit útok, zatímco shromažďoval a přeskupoval ohromné vojsko Imperiální gardy pro pozemní ofenzivu.
„Trvalo skoro osm měsíců shromáždit jednotlivé oddíly na Solypsis, tisíce těžkotonážních transportních lodí převážejících mnoho milionů imperiálních gardistů. Došlo k mnoha zpožděním a spoustě drobných problémů, které bylo třeba řešit za pochodu. Pragarské regimenty se zdržely o šest týdnů, když pronásledovaly zbytky legie Chaosu na Nonimaxu, a warpová bouře přinutila přepravní lodě ze Samothrace a Sarpoye zdržet se na Antiochu 148 další tři měsíce. Jsou to však události, k nimž došlo na průmyslovém úlovém světě Verghastu, jimž by měl věnovat mimořádnou pozornost každý student vojenské historie Impéria…“
z knihy „Dějiny dávných Císařských křížových tažení“

Jedna
Zoica útočí

„Rozdíl mezi válkou a obchodem vidí jen ti, kdo ani s jedním nemají zkušenosti.“
—Heironymo Sondar z rodu Sondarů, nástupní projev

Sirény začaly kvílet, přestože do střídání směn zbývala ještě nejméně hodina.
Obyvatelé úlového města strnuli jako jeden muž. Miliony očí sklouzly od práce k hodinkám a hledaly příčinu toho nenadálého hluku. Rozhovory ustávaly, neklid byl maskován špatnými vtipy. Malé děti začaly plakat. Rodové vojsko na hradbách zahlcovalo velitelství v Centru žádostmi o rozkazy a o informace. Linkoví dozorci a dělničtí předáci v továrnách a dílnách štvali personál zpátky do práce, ale i oni byli nesví. Určitě to byla jen zkouška. Nebo omyl. Ještě chvíli a sirény určitě zase ztichnou.
Jenže neztichly.
Asi po minutě se rozúpěly i přepadové sirény v centrální čtvrti. Přidaly se k nim houkačky výroben a píšťaly mlýnů v celém nižším úlu, i v docích a ve Vnějších sídlištích za řekou. Dokonce se rozezněly i velké obřadní rohy na vrcholu Baziliky Eklesiarchie.
Vervunský úl ječel z plna všech svých hrdel.
Svítidla signalizující nebezpečí se roztočila a rozblikala, záložní okenní uzávěry pro případ bouře v automatickém cyklu zakryly okna. Všechny obrazovky veřejného zpravodajství zčernaly, zmizely jasně zářící údaje o počasí, teplotě, vývoji kurzů, místní zprávy a hlášení o průběžných stavech výroby. Na několik sekund zůstaly temné a pak na všech začala v pravidelných intervalech projíždět zpráva: „Vyčkejte, prosím.“
V ohněm prozářených halách vervunské Hutě Jedna – součásti čtvrtě primárního zpracování rud západně od Hlušiny – se chrastící přepravníky naložené nezpracovanou horninou rozklepaně zastavily, jak se aktivovaly bezpečnostní pojistky. Nad hlavním hutním silem vstal Dozorce továrny Agun Soric od stolu pokrytého dokumenty a přešel k oknu své kanceláře, vyhotovenému z barevného skla. Nevěřícně pohlédl na obrovskou, nečinnou továrnu dole, pak si natáhl pracovní bundu a vyšel ven na lávku, zíraje na tisíce bezradně pobíhajících dělníků pod ním. Vor, jeho podřízený, pospíchal podél lávky, těžké boty zvonily na kovovém roštu a jejich zvuk zanikal v kakofonii houkaček a sirén.
„Co se děje, šéfe?“ zeptal se udýchaně, když se přibližoval k Sorikovi, a vytahoval přitom hadičky prachového filtru ze svého náustku.
Soric potřásl hlavou. „Patnáct tisíc loktů ztracené produkce, to se sakra děje! A pořád to naskakuje!“
„Co se mohlo stát? Porucha?“
„Ve všech poplašnejch systémech v úlu najednou? Mysli trochu! Porucha?“
„Tak co teda?“
Soric se odmlčel a snažil se přemýšlet. To, co mu však tanulo na mysli, nebylo nic, čím by se chtěl zaobírat. „Modlím se k Císaři, aby to nebyla…“
„Co, šéfe?“
„Zoica… Je to zase Zoica.“
„Cože?“
Soric na svého podřízeného s opovržením pohlédl. Zlatem lemovaným rukávem si přejel mohutné, vysoké čelo. „Nesleduješ zprávy?“
Vor pokrčil rameny. „Jen předpověď počasí a sportovní výsledky.“
„Seš idiot.“ řekl mu Soric. A taky moc mladý, než aby sis to pamatoval, pomyslel si. Sakra, sám byl moc mladý, ale otec jeho otce mu vyprávěl o Obchodní válce. Kdy to tak mohlo být? Před devadesáti standardními lety? Mohlo se to stát znovu? Ale zprávy toho poslední dobou byly plné: spojení se Zoicou přerušeno, Zoica přerušuje obchodní styky, Zoica buduje opevnění a rozmisťuje zbraně podél svých severních zdí.
Ty přepadové sirény od Obchodní války ještě nezazněly. To jediné věděl Soric jistě.
„Snad máš pravdu, Vore.“ řekl. „Snad je to jen zatracená porucha.“

V Komercii, hlavní obchodnické čtvrti severně od tyčící se hory Centra ve stínu Štítového pylonu zkoušel gildař Amchanduste Worlin uklidnit potenciální zákazníky ve svém obchodním domě, ale sirény odsoudily jeho úsilí k nezdaru. Skupinky se vytrácely se svými nákladními vlečkami a potravinovými nosiči, hystericky volaje do svých vox-linek – nedostal z nich nic, ani obchodní smlouvu, ani dlužní úpis, ani obchodní tablet a určitě žádné peníze.
Worlin skryl hlavu do dlaní a zaklel. V jeho vyšívaném a najednou tak těžkém rouše z jemného hedvábí mu začalo být horko.
Zařval na své strážce a ti okamžitě přišli: Menx a Troor, muži s býčími šíjemi v kombinézách barvy slonoviny s cejchem Gildy vypáleným na tvářích. Laserové pistole měli tasené a sametové krytky pouzder jim bezvládně visely z rukávů.
„Zjistěte, co se děje, v datalinkách vyšší gildy nebo v síti Adminstrata!“ vyštěkl Worlin. „Pak se vraťte a řekněte mi, o co jde, nebo se nevracejte vůbec!“ Přikývli a začali se prodírat houfy odcházejících obchodníků.
Worlin odkráčel zpět do své soukromé místnosti za aukční halou, bez přestání proklínaje sirény v naději, že konečně zmlknou. Ta nejposlednější věc, kterou teď mohl potřebovat, bylo přerušení obchodů. Věnoval celé měsíce a velkou část finančních prostředků své gildy, aby zajistil obchodní styky se Vznešeným rodem Yetch a čtyřmi rody menšího významu. Všechna tahle práce by byla k ničemu, kdyby se měl obchod – a přísun příjmů – zastavit. Celá dohoda by se mohla úplně zhroutit. Jeho rodinu by se takových ztrát zděsila. Mohli by ho i zbavit osvědčení a sebrat mu obchodní práva.
Worlin se třásl. Zamířil ke karafě na pracovním stole z tepané mosazi a chystal se nalít si pořádného panáka desetiletého joiliqu, aby se trochu zklidnil. Ale neudělal to. Přešel nejprve ke svému stolu, genoklíčem, který nosil na tenkém řetízku kolem zápěstí, odemkl zásuvku a vytáhl odtamtud kompaktní jehlovou pistoli.
Zkontroloval, jestli je nabitá a odjištěná a až pak si došel pro pití. Posadil se na svou zdvižnou stolici, usrkával likér, svíral svůj čestný odznak – symbol postavení – a upřeně zíral na znak Worlinů a jeho jasné linie. Čekal, zbraň v klíně.
Sirény kvílely dál.

Na dopravní stanici C4/a propukla panika. Dělníci a příslušníci nižších vrstev, kteří se vydali do obchodní oblasti nakoupit zásoby, se začali hrnout do všech mosazí lemovaných přepravníků, těžkopádně se valících po ozubnicové dráze. Vozy mířily rovným dílem ke Vnějším sídlištím a Hlavnímu centru, přetížené a s některými dveřmi nedovřenými.
Napětí v davech na plošinách, třesoucích se při každém vyjeknutí poplašných zařízení, narůstalo, jak kolem bez zastavení kodrcalo čím dál tím víc plně naložených přepravníků. Stánek s digitálními novinami se v tom návalu převrátil.
Livy Kolea z vnitřní sídlištní čtvrti také začínala panikařit. Kypící masa těl ji vytlačila za sloupoví staničního atria. Pevně svírala madla kočárku – Yoncy byla zatím v bezpečí, ale Dalina ztratila z očí.
„Můj syn! Viděli jste mého syna?“ naléhala úpěnlivě na rozvášněný dav, hrnoucí se jako příboj kolem ní. „Je mu jen deset! Hodný chlapec! Světlé vlasy, stejně jako otec!“
Chytila procházejícího gildaře za rukáv. Honosný, rozmařilý rukáv ze zdobeného hedvábí.
„Můj syn—“ spustila. Gildařův tělesný strážce, hrozivý ve svém síťovinovém oděvu barvy rzi, ji odstrčil stranou. Krátce, jen jako varování, strhl saténový kryt ze zbraně v levé ruce a vedl svého pána dál. „Dej tu ruku pryč, ty všivá svině,“ zachraptěl bez emocí skrze hrtanový zesilovač.
„Můj syn—“ opakovala Livy, pokoušeje se dostat kočárek ven z proudu těl.
Yoncy, kterou nic z toho nezajímalo, se ve své vlněné zavinovačce šťastně smála. Livy se sehnula pod článkovanou střechu kočárku, aby ji pohladila a pošeptala jí pár něžných, mateřských slov.
Ale myšlenky jí letěly o závod. Lidé do ní vráželi, rozkývali přitom kočárek a měla co dělat, aby se nepřevrátil. Proč se tohle – zrovna jí – muselo stát zrovna teď? Proč se to stalo zrovna v ten jediný den v měsíci, kdy se s dětmi vydala do nižší Komercie sehnat pár věcí? Gol chtěl nové plátěné rukavice. Měl po směně strávené těžbou rudy tak bolavé ruce.
Byla to taková maličkost. A teď tohle! Nakonec ani ty rukavice nesehnala. Livy ucítila, jak jí na tváře vyhrkly horké slzy.
„Daline!“ volala.
„Tady jsem, mami,“ ozval se útlý hlas, zpola přehlušený sirénami. Livy svého desetiletého syna s hněvem a úlevou objala, jako by ho už nikdy nemínila pustit. „Našla jsem ho u západního východu,“ řekl někdo další.
Livy vzhlédla, aniž přerušila objetí. Té holce mohlo být tak šestnáct, napadlo ji, šlapka z Vnějších sídlišť, piercingy a vypálené značky člena sídlištního gangu. „Ale je v pořádku.“
Livy chlapce rychle prohlédla, hledala sebemenší poranění. „Ano, ano, je… Je v pořádku. Jsi v pořádku, Daline, viď? Maminka je u tebe.“ Livy vzhlédla na tu holku z Vnějších sídlišť. „Díky. Díky za…“
Dívka si rukou ověšenou prsteny prohrábla odbarvené vlasy.
„To je dobrý.“
Ta holka Livy zneklidňovala. Ty značky, propíchnutý nos. Znaky gangu.
„Ano, ano… Jsem tvoje dlužnice. Teď už ale musím jít. Chyť se mě za ruku, Daline.“
Dívka si stoupla před kočárek, zatímco se ho Livy pokoušela otočit.
„Kam jdete?“ zeptala se.
„Nesnaž se mě zastavit, venkovanko! Mám v kabelce nůž!“
Dívka s úsměvem ustoupila. „To určitě máte. Jen se ptám. Přepravníky jsou plný a schody u východu nejsou nejlepší pro ženskou s kočárkem a děckem.“
„Ah…“
„Možná bych vám mohla pomoct z toho ten kočárek dostat.“
A ukrást mi dítě… vzít mi Yonci, abyste s ní mohli dělat ty věci, co šmejd jako ty dělá s dětmi tam v sídlištích za řekou!
„Ne! Díky, ale… Ne!“ vyštěkla Livy a kočárkem dívku odstrčila. Táhla chlapce za sebou a probojovávala se houstnoucím zmatkem.
„Jen jsem chtěla pomoct“ pokrčila Tona Criid rameny.

Ustupující hladinu řeky Hass pokrývala pěna bohatá na rudu. Dokař Folik vyvedl svůj špinavý, chvějící se převozní člun Magnificat od severního břehu na osmiminutovou plavbu do hlavního přístaviště. Dieselový motor kašlal a prskal. Folik ubral otáčky a při snížené rychlosti proplouval vyklizeným kanálem mezi odpadními pramicemi a opuštěnými plavidly. Šedí ptáci se zahnutými růžovými zobáky, žijící v ústí řeky, se v hlučném víru zvedli z pramic. Z levoboku Magnificata bylo vidět, jak dvě stě metrů vysoké oblouky hasského viaduktu vrhají přes vodu dlouhé, chladné stíny.
Zatracené sirény! Co se to děje?
Mincer seděl na přídi a sledoval nízkou hladinu kvůli překážkám. Dal znamení, Folik lehce stočil loď k pravoboku a prosmýkl ji tak mezi hromadami odpadků a bójkami označujícími úžinu.
Folik uviděl davy na molu. Velké davy. Ušklíbl se pro sebe.
„Na tomhle vyděláme balík, Fole!“ zakřičel Mincer, když odmotával dehtované lano z kotevního trámu.
„Taky bych řek’,“ zamumlal Folik. „Jen doufám, že ho budeme mít příležitost utratit.“

Merity Chass si zrovna u krejčího zkoušela dlouhé šaty, když se sirény poprvé rozezněly. Ztuhla a přitom spatřila v zrcadle svůj bledý, vylekaný obličej. Sirény, skoro tklivě znějící, se odsud ze samého centra zdály vzdálené, ale místní zařízení se k nim zakrátko připojila. Její služky přispěchaly z vestibulu oděvnictví a pomohly jí šaty zašněrovat.
„Povídá se, že bude válka se Zoicou!“ řekla služka Francer.
„Jako za starých časů, jako v Obchodní válce!“ dodala další služebná jménem Wholt a utáhla tkanici živůtku.
„Měla jsem ty nejlepší učitele z celého úlu. Vím o Obchodní válce. Byla to ta nejkrvavější a nejnákladnější událost v historii úlu! Co je na tom k smíchu?“
Služky se uklonily a ustoupily od ní.
„Vojáci!“ zahihňala se Wholt.
„Hezcí a nadržení, a na cestě sem!“ zapištěla Francer.
„Ticho, vy dvě!“ přikázala Merity. Navlékla si přes ramena své mušelínové fiží a sepla sponu. Pak sebrala z vrcholu příborníku z růžového dřeva svou kreditní hůlku. Ačkoli hůlka byla vlastně nástrojem, umožňujícím přístup k jejímu nákupnímu kontu ze zdrojů rodu Chass, byla bohatě zdobená — vějíř z jemné krajky, který rozevřela a mávla jím před obličejem. Zabudovaný ionizátor zabzučel.
Služky se dívaly do země a potlačovaly nadšené hihňání.
„Kde je ten krejčí?“
„Schovává se pod stolem ve vedlejším pokoji,“ řekla Francer.
„Říkala jsem, že budete chtít přivolat odvoz, ale nechtěl vylézt ven,“ dodala Wholt.
„Pak už tento obchod nebude mít tu čest, aby mu Vznešený rod Chass byl zákazníkem. Najdeme si vlastní dopravní prostředek.“ řekla Merity. S hlavou vztyčenou vyvedla hihňající se služebné ven z haly oděvnictví, pokryté silnou vrstvou koberců, a skrze závěsy, které automaticky uhýbaly, jakmile se přiblížily, ven do navoněné elegance Promenády.

Gol Kolea odložil krumpáč a čelní svítilnu. Ruce měl rozedřené do krve. Vzduch byl černý sazemi, jako kdyby padla mlha. Z picí hadičky si nabral pořádný hlt elektrolytické tekutiny a zase si ji připevnil na límec.
„Co je to za zvuk?“ zeptal Truga Verease.
Trug pokrčil rameny. „Zní to jako alarm, někde nahoře.“ Stanoviště Hlubinných prací č.17 bylo hluboko pod těžními koly a potrubími rozsáhlé těžařské čtvrti. Gol a Trug byli šestnáct set metrů pod zemí.
Minula je jiná pracovní četa, jejíž členové se také rozhlíželi a tlumeně rozmlouvali.
„Nějaké cvičení?“
„Určitě,“ řekl Trug. S Golem ustoupili stranou, kolem po umaštěné jednokolejce zachrastila šňůra těsně navazujících důlních vozíků naložených rudou. Někde blízko se rozdrnčela sbíječka.
„Fajn…“ Gol pozvedl nástroj a zarazil se. „Bojím se o Livy.“
„Bude v pořádku. Věř mi. A my musíme plnit normu.“
Golův krumpáč zasvištěl a zakousl se do skály. Jen si přál, aby nárazy a skřípot přehlušily vzdálený zvuk sirén.

Kapitán Ban Daur se na okamžik zastavil, aby si pozapínal obě řady knoflíků na kabátě uniformy a pořádně dotáhl kožené popruhy. Přinutil svou mysl ke klidu. Coby důstojník by byl informován o jakémkoli cvičení a obvykle dostal zprávu i o přepadovkávh. Ale tohle bylo doopravdy. Cítil to.
Sebral rukavice, špičatou helmu a opustil svou ubikaci. Chodby hradebního opevnění Hass Západ se hemžily vojáky. Všichni na sobě měli modré plátěné uniformy a špičaté helmy Vervunských Prvních, stálé městské armády. Celkem pět set tisíc mužů plus dalších sedmdesát tisíc příslušníků pomocných sil a osádek, mocná síla, která držela Obvodovou zeď a veškerá vervunská hradební opevnění. Regiment měl hrdou historii a prokázal svou užitečnost v Obchodní válce, od níž byl udržován jako stálá jednotka. Když si Imperiální garda vyžádala založení oddílu, Vervunský úl se svou více než čtyřicetimilionovou populací jej sestavil. Vervunští První nikdy nebyli přesunuti nebo jinak dotčeni. Byla to doživotní služba a kariéra. Ale přestože jejich předchůdci bojovali statečně, nikdo ze současných Vervunských Prvních ještě skutečný boj nezažil.
Daur vyštěkl několik rozkazů, aby trochu zmírnil zmatek panující v hale. Bylo mu teprve dvacet tři let, ale přes své mládí byl vysoký a pohledný, navíc pocházel z dobré rodiny z Centra a muži ho měli rádi. Když uviděli, jak se ovládá, sami se trochu uvolnili. Ne že by se on sám cítil kdovíjak klidný.
„Pohotovostní stanoviště,“ řekl jim Daur. „Ty tam! Kde máš zbraň?“
Voják pokrčil rameny. „Okamžitě jsem vyrazil, jak jsem uslyšel ty – zapomněl jsem ji… pane…“
„Tak se pro ni vrať, ty pitomče! Tři dny kárné služby, až bude po všem.“
Voják odběhl.
„Tak!“ zakřičel Daur. „Zkusíme teď předstírat, že jsme prošli i nějakým tím výcvikem, ano? Každý z vás ví, kde by měl být a co by měl dělat, tak do toho! Ve svatém jménu Císařově a služby v milovaném úlu!“
Daur se jal šplhat na věž, vytáhl přitom autopistoli a zkontroloval zásobník.
Desátník Bendace ho zastihl na schodech. Bendace měl v ruce datatablet a pod nosem mu rašil trapný knírek.
„Řekl jsem ti, abys to oholil,“ řekl Daur, vzal si datatablet a podíval se na něj.
„Myslím, že to vypadá… tak nějak švihácky,“ pronesl Bendace oduševněle a knírek si promnul.
Daur ho ignoroval a soustředil se na tablet. Pospíchali vzhůru na věž, zatímco je míjeli vojáci pospíchající dolů. Na odpočívadle proběhli kolem desátníka rozdávajícího seřazeným mužům ze stojanu autopušky.
„Takže?“ zeptal se Bendace, když vybíhali poslední schody na vrchol.
„Víš, jak jsi slyšel ty řeči? O další Obchodní válce se Zoicou?“
„Tohle to potvrzuje?“
Daur s trpkým výrazem vrazil datatablet zpátky Bendacemu do rukou. „Ne. Nepotvrzuje to vůbec nic. Je to jen rozmisťovací rozkaz z Rodového velitelství v Centru. Všechny jednotky mají zaujmout pozice, protokol gamma sigma. Hradební a pevnostní zbraně připravit.“
„To tam je?“
„Ne, vymyslel jsem si to. Jasně, že to tam stojí. Zbraně připravit, ale neodjišťovat, dokud nedostaneme další rozkazy z Rodového velitelství.“
„Je to zlé, že ano?“
Draug pokrčil rameny. „Jak bys definoval ‚zlé‘?“
Bendace se zarazil. „Já—“
„Zatím je to zlé asi jako ten tvůj porost pod nosem. Nevím, co se děje.“
Vykročili na větrem bičované cimbuří. Obsluhy zbraní umisťovaly trojici protiletadlových baterií do pozic, hydraulické písty zdvihaly lišty zbraní z krytých nosníků na vrcholku věže. Autonabíjecí vozíky byly vyváženy z nákladních výtahů. Další oddíly zaujímaly pozice v síťovinou přikrytých stubberových hnízdech. Všude se ozýval křik a povely.
Daur přešel k náspu a rozhlédl se. Za jeho zády se obrovité kouřem zakryté obrysy samotného Hlavního centra zdvihaly vstříc zachmuřené obloze jako žulová hora s miliony blikajících světel. Napravo od něj se třpytila řeka Hass a viděl i kontury špinavých doků a Vnějších sídlišť na břehu. Pod ním se stáčela velkolepá křivka gigantické adamantinové Obvodové zdi na východ, směrem ke smogem zakrytým hutím, a o dvacet pět kilometrů dál po obvodu okrajových částí města se rozléhala temná masa Hlušiny.
Směrem na jih se do dáli táhly chudinské čtvrti bující ze Vnějších sídlišť za zdí, temná těžní kola a podpěrné sloupy ohromné těžařské čtvrti a viadukty hlavní jižní železniční trati. Za okraji úlu se k horizontu táhly pláně pochmurné, špinavě zelené barvy. Viditelnost byla střední. Obzor se tetelil v kouřovém oparu. Daur se dalekohledem, umístěným na trojnožce, rozhlédl kolem dokola. Nic. Pobledlé, zelené, nerozluštitelné nic.
Poodstoupil a rozhlédl se po náspech. Jedna z protivzdušných baterií na vrcholku zdi pod ním byla jen zpola připravená a obsluha nadávala a zuřivě se snažila uvolnit zdvižnou hydrauliku. Kromě toho bylo všechno a všichni na svých místech.
Kapitán pozvedl sluchátko vysílačky, kterou třímal vyčkávající voják.
„Daur všem pozicím Hass Západ. Hlášení.“
Nižší důstojníci s nacvičenou disciplínou spustili. Daur cítil ryzí pýchu. Jeho podřízení zvládli provést gamma sigmu během méně než dvanácti minut. Pevnost a západní část zdi se ježily připravenými zbraněmi a ještě připravenějšími muži.
Shlédl dolů. Poslední vzpurná protivzdušná baterie zaujala své místo. Vítr odnesl krátké zajásání obsluhy, která pak přistrčila ke zbrani autonabíjecí vozík, aby se na ni napojil.
Daur se napojil na jiný kanál.
„Daur, Hass Západ, Rodovému velitelství. Jsme na pozicích. Očekáváme rozkazy.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.