O přítomnosti

V Londýně byly tři hodiny odpoledne, ale o dva tisíce dvě stě kilometrů dál na východ bylo pět, a malý řecký ostrov Krassos v Egejském moři se probouzel ze své siesty do běsnícího horka večerního El nina. Takhle horko bylo naposledy za posledního El nina v létě roku 1998. Přes řeckou pevninu se tenkrát přehnaly požáry podobné těm na Filipínách, v Mexiku, Floridě a jihozápadní Austrálii. A Řekové, stejně tak jako všichni ostatní, se z této zkušenosti poučili.
V každé vesnici a na každé pláži byly vyvěšeny varovné cedule ve čtyřech jazycích, a kromě domorodé řečtiny bylo pravděpodobné, že i nápisy v ostatních jazycích byly stejně tak neumělé, jako ten anglický:

Žádné oheň!
Žádné opékat! Kuřáci:
Prosím, zahasit cigaretu
než ji odhodit pryč!

Nicméně, každý ta slova pochopil a alespoň se měli sluncem sežehnutí britští turisté důvod se pochechtávat nad něčím jiným, než byly překlady jídelníčků v tavernách.
Na druhé straně se v řeckých novinách vyskytl článek, nad kterým se nesmál nikdo… obzvláště pak řecký úřad cestovního ruchu v Aténách. Ve vesnici Limari bylo na mořské pobřeží vyvrženo tělo mladé ženy. Případ zatím nebyl klasifikován jako vražda, neboť okolnosti její smrti byly obestřeny záhadou a její totožnost byla neznámá. Stav v jakém byla nalezena (stav těla, které bylo v moři týden až deset dní) neposkytoval žádné důkazy o tom, co se jí mohlo přihodit. Každopádně se ale na těle objevilo několik anomálií, které nasvědčovaly tomu, že tady něco nesedí: jmenovitě fakt, že jí chyběla velká část obličeje, včetně horního patra zubů a celá spodní čelist. Pochopitelně tedy nemohla být identifikována na základě rozboru zubního obrazu, to bylo jednoznačné. Ve vodě mohla být samozřejmě zasažena lodním šroubem, ale jak se dostala do vody? Plavala? A nahá? Je pravda, že na ostrově bylo několik nudistických pláží, ale ne na Krassu. Ani zbytek jejího těla nebyl nedotčen; neměla prsní bradavky (možná jí je okousali krabi nebo ryby), oči měla vyleptané vodou a uši měla oddělené těsně u lebky – jestli to byla náhoda nebo úmysl se dalo jen těžko určit. A nejdivnější ze všeho bylo to, že nikdo nebyl nahlášen jako pohřešovaný.
Detektiv inspektor Manolis Papastamos, odborník na lidové tradice, legendy a život na řeckých ostrovech, přijel lodí z Kavaly, aby na žádost tamní policie, která sestávala z jednoho tlustého seržanta a čtyř dalších, povětšinou nezkušených vesnických mladíků, pomohl s případem. Tento druh případu zcela jistě vybočoval z běžné agenty ostrova, který po obvodu neměl víc než sto kilometrů, a kde byl turistický ruch – slunce, písek a modrá obloha bez mráčku – jediným průmyslem. Jenomže turismus momentálně už více než patnáct let stagnoval a v dobách, kdy to s drachmou šlo z kopce, představovala takováto událost velice špatnou reklamu. Když se na ně přišli podívat Papastamos a Eleni Barbouris, soudní patoložka, která s ním sem přijela z Kavaly, leželo tělo té ženy leželo v chladírně už dvacet čtyři hodin. Ostatky se nacházely pod zmačkaným bílým prostěradlem a byly pokryté lehkým popraškem námrazy ve vojenském konzervátoru v zadní, bíle vymalované místnosti policejní stanice v Limari.
Manolis Papastamos byl malý a hubený, přesto však budil dojem velké vnitřní síly. Měl snědé, svalnaté tělo, které mu společně se zářivými černými, vlnitými vlasy propůjčovaly skoro antický vzhled – s jednou patrnou výjimkou: mimo divokého temperamentu, který mu do vínku vložila jeho rodná země, byl také velice bystrý v úsudku i vyjadřování. Zkrátka, nebylo na něm nic, co by jej zpomalovalo a jeho mysl byla až příliš zvídavá. Ve svých padesáti pěti letech vypadal Manolis v tmavě šedém lehkém obleku, bílé rozhalené košili a šedých botách velice elegantně. A navzdory zemitému, větrem ošlehanému obličeji, byl se svými klasicky řeckými rysy stále pohledný: jeho tvář zdobil rovný nos, vysoké čelo, ploché tváře a kulatá, jemně rozštěpená brada.
Před nějakými dvaceti lety byl plný ohně a nadšení – a také ouza a metaxy! – ale pak se stalo něco, co jej změnilo, co mu převrátilo život naruby. Teď už byl mnohem vážnější, mnohem více pozorný a pečlivý. Ale kdyby jeho otrlí, střízliví policejní kolegové v Aténách věděli, čím se zabýval a co se zarputilostí blízkou posedlosti zkoumá v tom málu volného času, který mu zbýval… no, mohli by si myslet, že je přinejmenším podivín.
„Měli bychom ji vytáhnout tady na ten stůl,“ řekla mu Eleni Barbouris, když z těla sundala prostěradlo. „Není tak zmrzlá, abych ji nemohla pitvat. Chlad by měl ve skutečnosti snížit zápach. Vidíš ten nafouknutý žaludek, nadmutý z vody? Budou tam plyny…“
Věděl, o čem mluví. Jako chlapec viděl na Phaestu na Krétě vyvrženého delfína. Bylo to velké zvíře, dva metry dlouhé a přes metr široké (protože bylo tak moc nafouknuté), příliš těžké na převoz. Místní hasiči ho chtěli spálit, ale mysleli si, že je plný slané vody, která by znesnadňovala jeho hoření. Chtěli tedy nejdříve zbavit tělo vody.
Ale pak, když jeden z těch hasičů píchnul koncem své sekery do břicha toho delfína—
Ten tvor doslova vybouchl! Se syčením, vypouštěním plynů a chvěním se – opravdovým třesem mrtvé, gumovité tkáně – se ta věc rozletěla napůl jako přezrálý meloun, a postříkala všechny přítomné, včetně mladého Manolise a jeho přátel z vesnice, gejzírem odporného hnusu! Ten neuvěřitelný puch se tam pak držel celé dny a jeho matka nebyla schopna to vyprat z jeho oblečení…
„Budeš ji pitvat?“ zeptal se a o krok ustoupil.
„Vždyť už jsi jich musel vidět spoustu,“ odpověděla Eleni. „Anebo lidé v Aténách neumírají za záhadných okolností?“
„Tahle byla ve vodě,“ řekl Manolis a nakrabatil nos. „Plyny? Bez těch se obejdu.“
Eleni byla přibližně stejně stará jako on, ale čas ani práce k ní nebyli milosrdné. Vlasy jí už šedivěly a ona jakoby se scvrkla. Byla malá, bledá žena, přesto však stále velice schopná, tím si byl Manolis jist. Nadto ještě tušil, že Eleni nebyla ani zdaleka tak chladná nebo necitlivá, jak ráda předstírala.
„Mám gázové masky,“ řekla. „Napuštěné kolínskou nebo možná ouzem, ty ten pach zmírní. Každopádně ho ale nepřehluší úplně.“ Naklonila hlavu na jednu stranu a škádlivě se na něj podívala. „Na druhé straně, nemusíš se na to dívat, jestli nechceš. Možná máš slabý žaludek, co myslíš?“ V jejím hlase nebyla ani špetka humoru; ale ani sympatie.
Takže to možná nebyl klam, že byla Eleni opravdu chladná a necitelná! „Zůstanu,“ řekl jí s přikývnutím. „Ale nejdříve zavolejme místní chlapce, aby nám ji pomohli vytáhnout ven…“

Poté co místní policisté odešli – a že si dali opravdu na čas – dala se Eleni do práce. Nejdříve bylo potřeba prozkoumat tělo zvenčí. S hlavou oběti se nedalo dělat vůbec nic, ale pokud měl zničený obličej a uši opravdu na svědomí nějaký lodní šroub, na zbytku těla se nenašly téměř žádné oděrky. Krk byl na levé straně zjizvený. Ta rána měla asi centimetr a půl na šířku a centimetr do hloubky nafouklé tkáně mezi chybějícím uchem a klíční kostí a byla to stopa jakoby po něčem dlátovitém; mohlo to být způsobeno ostřím lodního šroubu, ale Eleni se to nezdálo. Hrdlo bylo pod chybějící čelistí zaneseno, pravděpodobně mořskými houbami, takže patoložka začala tím. Rozřízla dýchací trubici a rozevřela ji jako knihu nad klíční kostí.
V ráně, blízko horní části jícnu, byl tmavý chuchvalec, který tvořil pevnou ucpávku. Eleni do toho chuchvalce píchla prstem v gumové rukavici a zjistila, že je to jakési pružné a na dotek houbovité. Nebyly to mořské řasy a nebyla to ani žádná část lidského těla – pokud to ovšem nebyl nějaký hodně zvětšený nádor.
To ji zmátlo, takže skalpelem nařízla prsní sval až do poloviny hrudi a použila chirurgickou pilku, aby mohla oddělit horní žebra od hrudní kosti. A nakonec prořízla zbytek horní části jícnu, aby si mohla prohlédnout celou tu hmotu, která ucpávala hrdlo. Přesto se jí však nepodařilo odhalit ji úplně.
Manolis se na to všechno díval a přitom se ze všech sil snažil ignorovat ten mrtvolný zápach rozkládajícího se těla, který byl stále silnější. Nyní ale skrze gázu napuštěnou ouzem a zápach anýzu a hniloby zamumlal: „Co to sakra… je?“
Dívala se na něj skrze tu komickou, trochu zastrašující masku a její šedé oči byly nejisté a doširoka otevřené. Ale pak pokrčila rameny a odpověděla: „To poznáme, až to vytáhneme ven.“
Ten předmět, ať už to bylo cokoliv, úplně blokoval hrdlo mrtvé ženy. Bylo to šedomodré a zvlněné jako harmonikovitý červ nebo housenka. A co se týkalo jeho struktury:
„Vypadá, že je to pevné… hm!“ bručela Eleni, a zabořila své prsty dovnitř, aby mohla rozšířit hrdlo. „Myslím, že se to neroztrhne, když za to zatáhnu. Možná bych to mohla vytáhnout ven celé, bez dalšího řezání.“ A bez dalších okolků vytáhla tu věc, a držela ji v ruce tak, aby si ji Manolis mohl prohlédnout.
Automaticky ještě více ustoupil. Protože stejně tak jako ten delfín na Phaestu, vypustila nyní to samé i ta ubohá mrtvá žena.
Bylo to, jako by patoložka zatřásla lahví šampaňského a uvolnila zátku. Ale to, co se uvolnilo nemělo s dobrým vínem nic společného. Z břišní dutiny se vyvalily plyny a hnis a sliz a následkem vnitřních křečí vytryskl z opačného konce proud žlutých výkalů a mazlavého kadaverinu. Tělo se tím tlakem jakoby zkroutilo, zachvělo a uvolnilo.
Manolis se dusil: „Dobrý Bože!“ a odvrátil se. „Vrátím se, až se trochu uklidním a… a…“ Ale nedokázal větu dokončit. Kdyby ještě jednou otevřel ústa, vyzvracel by se přímo na místě. Ne že by to nějak více pokazilo vzezření místnosti.
A na toaletách, zatímco zvracel pojal jisté uspokojení z toho, když uslyšel Eleni, jak v dámské kabince ve vedlejší místnosti dělá totéž…

„Tohle se mi stává málokdy,“ prohlásila o patnáct minut později, když opustila toalety. „Člověk si na takové věci zvykne. Možná to spustil pohled na tvůj obličej, zelený a zkřivený. Možná jsem… to udělala ze sympatie?“ Stříkala hadicí bílou mramorovou podlahu, aby spláchla ten nepořádek ven skrze přední místnost policejní stanice na ulici a pryč do kanálu.
Venku na sluncem vybílené ulici nebylo po vesnických policistech ani památky. Byly tam jen dvě jeptišky nějakého neidentifikovatelného řádu oděné od hlavy k patě do sutan. Obě se ve své chůzi zastavily a zíraly směrem k policejní stanici, ale po chvíli se ze sutan ukázaly jejich bledé ruce, aby si zakryly obličeje kapesníky. Pak se otočily a spěchaly pryč.
Manolis se jim nedivil. On sám, stále velice bledý. „Toho smradu se už nikdy nezbavíme.“
„Ale ano,“ ujistila ho Eleni. „Silná dezinfekce si s tím bez problémů poradí. Jen to tady bude cítit, jako v nemocnici, to je všechno.“
Manolis si všimnul, že tělo mrtvé ženy je neuvěřitelně čisté. Eleni odvedla opravdu skvělou práci. No, rozhodně raději ona než aby se s tím měl špinit on. „Budeš pokračovat s tou pitvou?“
„Myslím, že je to zbytečné,“ odpověděla. „Vezmu vzorek obsahu žaludku, i když už bude samozřejmě shnilý, zkažený. Ale nedělej si starosti. U tohohle vlastně ani nemusíš být. V každém případě nebudu schopná dokončit analýzu dokud jsem na souši. Takže, pokud ti smím něco navrhnout: běž a dej si něco k pití.“
„Ne,“ odmítnul Manolis. „Ale potom tě na něco pozvu. Teď mi řekni, co jsi udělala s tou… s tou věcí?“ Nedokázal potlačit zachvění, které se mu vetřelo do jeho hlasu, ale doufal, že si Eleni bude myslet, že je to jen opožděná reakce na ten předešlý incident.
Manolis viděl tu věc v Elenině ruce před tím přerušením (nebo erupcí toho mrtvého ženského těla) jen letmo, ale něco na ní bylo. Něco, co mu připomnělo dobu před více než dvaceti lety, když byl na ostrovech – tenkrát to byl Rhodos – a pracoval na jiném případu. Úplně jiném od jakéhokoliv případu, který kdy vedl nebo do kterého byl zapojen. Tenkrát mu skupina mužů – včetně jednoho velice neobyčejného muže, na kterého nelze zapomenout – pověděla o takových organismech, jaké právě viděl se houpat v ruce patoložky. Nebo možná ne, protože on to nikdy na vlastní oči neviděl, takže si nemohl být jist.
„Mořská okurka?“ Eleni Barbouris se stále snažila popírat jeho strašnou předtuchu. „No, ta ji rozhodně nezabila, pokud se chceš zeptat na tohle. Je to tam, pod tím prostěradlem.“
„Mořská okurka?“ zamračil se Manolis, ale zároveň po svém těle ucítil záplavu úlevy.
„Holothuria,“ odpověděla. „Sumýš. Příbuzná mořských šneků. Normálně žijí v dírách ve skalách. Tenhle se ale zatoulal do jiné díry a zemřel tam. Dokonce se na ní možná nakrmil – tolik o nich zase nevím – a pokud ano, zabila ho zřejmě vlastní nenasytnost. Ztloustnul a zůstal uvězněn v jejím jícnu.“
Prostěradlo, nyní již rozmrzlé a zplihlé, leželo na malém odkládacím stolku v rohu místnosti. Manolis byl od něj vzdálen na dva kroky, ale na chvíli zaváhal, než se odvážil prostěradlo odkrýt. Ta věc tam ležela, bez života, nějakých třicet pět centimetrů dlouhá, tupá a lopatkovitá na jednom konci, zúžená na druhém. Vypadala jako slepá pijavice s hlavou kobry. Tělo měla vlnité nebo článkované s řadami topořivých háčků ležících nehybně po stranách. Na skleněném povrchu stolu ležel ochablý, orosený válcový límec s lepkavými provazci připomínající vlákna mlžů, které vyrůstaly jakoby zakořeněné v uzlinách ze zúženého krku. Manolis vytáhl z kapsy kuličkové pero a nadzvedl jim ocas té věci. Z jejího krátkého, trubicovitého konce napůl vyčnívala – konečník nebo možná kladélko – šedavá, měkká kulička velikosti cvrnkací kuličky. Vytékalo z ní několik kapiček stříbřité, lesknoucí se tekutiny, která stékala na skleněný stůl.
„A tohle?“ Manolis se podíval na Eleni, která za ním přišla ke odkládacímu stolku.
Odpověděla s pokrčením ramen. „Nějaký druh mořské housenky? To opravdu nedokážu určit. Něco, co sumýš pozřel a nestihl to strávit?“
„Mořská housenka?“ nechápal Manolis. „Nejdříve mořská okurka, a teď mořská housenka?“
Znovu pokrčila rameny, teď už ale trochu nervózně. „Kroužkovec, afroditka, duhově zbarvená a docela půvabná, když je živá. Když jsem byla malá, hodně se zajímala o biologii. Ale pak jsem své dětské zájmy odložila stranou a stala se ze mě patoložka, a ne mořská bioložka! Co je to s tebou, Manolisi – a proč se potíš?“
„Já… pořád se ještě necítím dobře,“ odpověděl jí, a myslel to vážně.
Sundala si své gumové, chirurgické rukavice a chtěla se svou holou rukou dotknout té věci na stole. „Pokud jde o tohle, je to mrtvé a smrdí to, a mělo by se to—“
„Mělo by se to spálit!“ skočil jí do řeči Manolis a s bleskovým pohybem její ruku zadržel. „Nedotýkej se toho. Nikdy se ničeho podobného nedotýkej!“
„Cože?“ zírala na něj v ohromeně.
Jemně ji odstrčil a řekl: „Možná se mýlím, a pokud ano, tak se předem omlouvám, ale myslím si, že tohle není žádný sumýš. Dohlédnu na to, aby to bylo okamžitě spáleno.“
Eleni na něj nepřestávala zírat a pozorovala každý jeho pohyb, když balil tu věc do prostěradla. „Není to sumýš? Tak co si myslíš, že to proboha je? A jestli je to nějak spojeno s tímto případem – klíč k nějaké záhadě nebo něco takového – proč to chceš pálit? Vždyť tím zničíš důkazy?“
„Náš popis, to, co jsme viděli, bude stačit,“ řekl jí. „Ale jedna věc je jistá: nedovolím nikomu, aby do tohohle řezal a zjišťoval, co je uvnitř! Buď ráda, že už to nežije.“
„Mluvíš, jakoby to byla bomba!“ odpověděla. „Ale—“
„Žádné ale,“ přerušil ji Manolis. „Odvedla jsi tu dobrou práci. Teď navrhuji, abychom se vrátili zpátky do Krassu do našeho hotelu, trochu se osvěžili a pak se najedli v nějaké skvělé taverně. Tu večeři a drink, který jsem ti slíbil, platím já.“
„No,“ zavrtěla pomalu hlavou v naprostém úžasu. „Ty jsi tady šéf—“
„Ano, jsem,“ rád souhlasil. „Tak, a teď pojďme najít ty policisty. Chci, aby tohle tělo dali do chladícího boxu – ale tentokrát ho pořádně zmrazili. Možná v Krassu. Mám přátele v Londýně, kteří by to možná rádi viděli.“
Držel ten uzlík na délku své paže, a odváděl Eleni z místnosti. Když odcházeli, Manolis prohlásil: „Pokud jde o tu tvou údajnou mořskou okurku: máš pravdu, je to samozřejmě důkaz. Takže jej tedy nejdříve vyfotografujme a – a pak ho spálím!“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.