JEDNA
Každý v něco věří

Na Noční straně je jen jediný kostel. Kostel sv. Judy. Chodím tam jen když to vyžaduje moje práce. Nestojí nikde v blízkosti Ulice bohů s jejími četnými a rozmanitými svatyněmi. Je zastrčený v tichém koutku, schovaný ve stínu daleko od zářících neonů ulic Noční strany. Neláká k sobě reklamami a je mu srdečně jedno, jestli ho obcházíte širokým obloukem. Prostě tam je, připravený, kdybyste ho náhodou potřebovali. Sv. Juda, zasvěcený patronovi všech beznadějných případů a ztracených existencí, je velice starý; ta strohá kamenná stavba je patrně starší než samo křesťanství. Jeho holé a studené zdi jsou šedé a beztvaré, nepoznamenané lidskou rukou ani časem a narušené jen úzkými štěrbinami oken. Jako oltář slouží velká a jednolitá kamenná deska přikrytá bílým aksamitem, proti ní stojí dvě řady hrubých dřevěných lavic. Na stěně za oltářem visí prostý stříbrný kříž a to je vše. Sv. Juda není místem okázalého luxusu a pozlátka, které tak milují podbízivější náboženství. Není tu kněz ani ministranti a neslouží se tu mše. Sv. Juda je prostě vaše poslední šance na spasení na Noční straně, útočiště nebo místo k poslední zoufalé promluvě z vašim Bohem. Jestliže si sem přijdete pro duševní útěchu, může se vám snadno stát, že dostanete zatraceně víc, než po čem toužíte.
Ve Sv. Judovi se ozývají modlitby a některé jsou i vyslyšeny.
Občas si v tom kostele domluvím schůzku. Na Noční straně se hledá neutrální půda po čertech těžko. Ale dělám to jen výjimečně. Do Sv. Judy může přijít každý, ale to neznamená, že z něj všichni zase vyjdou ven. Ten starý chrám se umí sám chránit a udržovat a nikdo nechce vědět, jak to dělá. Tentokrát jsem tu ale byl ze zvláštního důvodu. Počítal jsem s tím, že mne povaha toho místa ochrání před tím, co se blížilo. Před strašnou stvůrou, se kterou jsem se jen velice neochotně souhlasil setkat.
Teď jsem tedy strnule seděl na tvrdém dřevěném sedadle v první lavici a choulil jsem se ve svém bílém trenčkotu proti lezavé zimě, která tu vždycky vládla. Rozhlížel jsem se kolem a snažil jsem se nevrtět. Nic k vidění tu ale nebylo stejně jako tu nebylo nic, čím bych se zabavil, a na modlitby jsem čas ztrácet nemínil. Už od chvíle, kdy se mě ještě jako dítě pokusili mí nepřátelé poprvé zabít, jsem věděl, že na nikoho jiného než na sebe se spolehnout nemůžu. Nervózně jsem se ošil a potlačil jsem touhu vstát a začít přecházet sem a tam. Někde tam venku mířila ničivá síla nocí přímo ke mně a mě nezbývalo než tady sedět a čekat, až se objeví. Jedna ruka mi bezděčně sklouzla ke krabici od bot, kterou jsem měl položenou vedle sebe, jen abych se ujistil, že od chvíle, kdy jsem ji kontroloval naposledy, nikam nezmizela. Obsah krabice mne mohl ochránit před tím, co se blížilo, a nebo taky ne. Život už je takový, hlavně na Noční straně. A zvlášť když jste slavný - nebo neslavný - John Taylor, který byl tak pošetilý, že se chvástal, že dokáže najít cokoliv. Přestože ho to dostávalo do situací jako je tahle.
Tucet svící, které jsem s sebou přinesl, zapálil a rozmístil po chrámu, zdejší šero příliš nerozptýlilo. Vzduch tu byl nehybný, studený a vlhký, a na můj vkus tady bylo příliš mnoho stínů. Jak jsem tu tiše seděl a poslouchal, jak si sedá prach, cítil jsem stáří toho místa, nespočetná staletí, která plynula kolem mne. Sv. Juda je podle všeho jednou z nejstarších budov, které se na Noční straně zachovaly. Starší než Ulice bohů nebo Věž času, dokonce starší než Podivíni, nejdéle fungující bar na světě. Vlastně byl tak starý a tak dávno zasvěcený uctívání, až se někteří lidé domnívali, že to vlastně původně ani nebyl chrám. Spíš jen místo, kde jste mohli rozmlouvat se svým bohem a někdy se i dočkat odpovědi. Jestli to bude odpověď, jaká by se vám líbila, to už samozřejmě byla jiná otázka.
Od planoucího keře je koneckonců jen krůček ke kacíři hořícímu na hranici. Osobně se snažím Boha neobtěžovat a doufám, že on se ke mně zachová stejně.
Proč na Noční straně nejsou žádné jiné chrámy, nevím. Ne že by lidé, kteří sem přicházejí, nebyli nábožní; spíš to bude tím, že je Noční strana místo, kam chodíte dělat věci, o kterém dobře víte, že by vám je Bůh těžko schválil. Tady člověk o duši nepřijde; tady ji prodá, vymění nebo ji pro naprostý nezájem sám zahodí. Jsou tady vyšší entity a avataři, na Ulici bohů se můžete setkat dokonce i s Mocností a Sílami; a s těmi všemi můžete smlouvat o věci o nichž víte, že by Bůh nechtěl, abyste měli.
V průběhu staletí se samozřejmě našli takoví, kteří chtěli Sv. Judy zničit. Už mezi námi nejsou a Sv. Juda stojí dál. Ačkoliv pokud se mýlím ohledně toho, co mám v krabici od bot, dnešní noci by se to mohlo změnit.
Byly tři hodiny po půlnoci ale to je na Noční straně pořád. Noc tady nikdy nekončí a čas se příšerně vleče. Stále jsou tři po půlnoci, hodina vlka, když jsou lidé nejbezbrannější. Doba, kdy se rodí nejvíce dětí a nejvíce lidí umírá. Psychické dno, čas, kdy člověk leží v posteli, nemůže spát a přemítá, jak se jeho život mohl tolik odchýlit od jeho představ. A samozřejmě nejvhodnější čas na uzavření smlouvy s ďáblem.
Náhle se mi zježily chloupky vzadu na krku a moje srdce vynechalo puls, jako kdyby ho sevřela ledová ruka. Vyskočil jsem na nohy a mimoděk jsem se otřásl. Byla blízko. Cítil jsem její přítomnost, cítil jsem její pohled a pozornost, kterou na mne upírala jak se blížila. Popadl jsem svou krabici od bot a přitiskl jsem si ji k hrudi jako záchranný pás. Pomalu jsem se přesunul do uličky mezi lavicemi a otočil jsem se ke dveřím. Byly vyrobené z jediného solidního kusu dubu, pět stop vysoké a pět palců tlusté, zamčené a zavřené na závoru. Zastavit ji nemohly. To nemohlo nic. Ona byla Nevěřící Jessica Sorrow a nic na světě se jí nemohlo postavit. Nyní byla blízko, velice blízko. Stvůra, monstrum, Nevěřící. Zavládlo zvláštní napjaté ticho jaké obvykle předchází bouři. Takové bouři, co strhává střechy a sráží ptáky v letu. Jessica Sorrow přicházela do Sv. Judy, protože jí řekli, že mě tu najde, a že jsem ten, koho hledá. A jestli jsme se v tom mýlili, postará se, abychom za to zaplatili.
Nenosím pistoli ani žádnou jinou zbraň. Nikdy mi nepřipadalo, že bych ji potřeboval. Proti Jessice Sorrow by mi stejně žádná zbraň nebyla nic platná. Nic jí už nemohlo ublížit. Před mnoha lety se jí přihodilo něco, po čem se zřekla své lidskosti aby se stala Nevěřící. Nyní nevěří v nic. A protože nevěří s tak absolutní jistotou, celý svět a všechno v něm pro ni není ničím. Nic ji už nemůže zasáhnout. Může si chodit kam chce a dělat si co ji napadne. Může provádět strašné, nepředstavitelné věci a také je dělá, a nic při tom necítí. Nemá žádné svědomí ani zábrany, nezná lítost ani morálku. Materiální svět je pro ni jako papír a jak jim kráčí, trhá ho na kusy. Naštěstí pro svět opouští Noční stranu jen zřídka. A naštěstí pro nás ostatní tady, má dlouhá období kdy jen spí nebo se někam ztratí. Ale když je vzhůru a kráčí Noční stranou, všichni se jí klidí z cesty. Protože když svou nevíru soustředí na někoho nebo na něco, prostě to zmizí. Je to navždy pryč. Dokonce i Ulice bohů stahuje rolety a jde dřív domů, když se tam objeví Jessica Sorrow.
Její poslední záchvat zuřivosti patřil k jejím nejhorším. Přehnala se při něm nejcitlivějšími částmi Noční strany a zanechala po sobě chaos a zkázu. Hledala... něco. Zdálo se, že nikdo neví přesně, co vlastně to mělo být a nikdo nebyl tak šílený, aby se k ní přiblížil natolik, že by se jí mohl zeptat. Muselo to být něco zvláštního, něco skutečně mocného... jenomže se jednalo o Jessiku Sorrow proslavenou tím, že nevěří, že by něco mohlo být zvláštní nebo mocné. K čemu by Nevěřící byl hmotný majetek? Na Noční straně není o artefakty moci nouze, najdete tu všechno od prstenů plnících přání až po topologické bomby a každičký kus je na prodej. Ale pro Jessiku Sorrow nic z toho nemělo význam a ve svém šíleném běsnění mizeli pod jejím pohledem lidé i celé bloky domů. Povídalo se, že hledá něco tak skutečné, že by v to musela uvěřit... možná něco dost skutečného a mocného, aby ji to konečně dokázalo zabít a zbavit jí tak věčného utrpení.
Takže za mnou přišel Walker a řekl mi, abych to našel. Walker zastupuje Autority. Noční stranu doopravdy nikdo neřídí ačkoliv už se o to pokoušeli mnozí, ale Autority zasáhnou pokaždé, když se zdá, že by se někomu mohly věci zvlášť ošklivě vymknout z rukou. Walker je takový ten tichý kliďas v konzervativním ohozu, co nikdy nezvyšuje hlas, protože ani nemusí. Neschvaluje samorosty jako jsem já, ale občas mi dohodí nějaký ten melouch, protože to, co umím já, nedokáže nikdo jiný. A protože pokud se jeho týče jsem absolutně postradatelný.
Což je jeden z důvodů, proč mi za tuhle práci zaplatí tak, že se prohne.
Dokážu najít cokoliv. Mám takový dar. Od své drahé zmizelé matky, která, jak se ukázalo, nebyla člověk. Ne, neodešla na věčnost; to je jen takové moje zbožné přání.
Tak či tak, našel jsem, co Jessica Sorrow hledá a teď jsem to měl v krabici od bot, kterou jsem si tiskl k hrudi. Věděla, že budu tady a přicházela si pro to. Mým úkolem bylo předat jí to a udělat to tak, aby přestala běsnit a vrátila se tam, kde bývá, když neterorizuje nás ostatní. Samozřejmě za předpokladu, že jsem našel správnou věc. A že prostě nevtrhne dovnitř a nevymaže mě svou nevírou ze světa.
Už byla před chrámem. Solidní dlažební kameny pod mýma nohama se lehce chvěly ozvěnou jejich nohou tvrdě dopadajících na svět, v nějž odmítala věřit. Plameny svíček divoce tancovaly a stíny poskakovaly kolem, jako by i ony byly vyděšené k smrti. V ústech jsem měl sucho a tiskl jsem krabici tak křečovitě, že úplně ztratila tvar. Přinutil jsem se odložit ji na lavici, pak jsem se narovnal a vrazil jsem si ruce do kapes pláště. Tvářit se jakoby nic nepřipadalo v úvahu, ale v přítomnosti Nevěřící Jessiky Sorrow jsem si ani nemohl dovolit vypadat nejistě nebo zranitelně. Doufal jsem, že mi staletí víry a svátosti naakumulované ve Sv. Judovi zajistí určitou ochranu proti Jessičině nevíře, ale teď už jsem si nebyl jistý ani tím. Přicházela jako se blíží bouře, jako příbojová vlna, jako nějaká neúprosná přírodní síla, která mne může bez větších potíží smést v jediném okamžiku. Přicházela jako rakovina, deprese nebo kterákoliv jiná z těch věcí, kterým není možné se vzepřít ani se s nimi nedá vyjednávat. Byla Nevěřící a v porovnání s tím nebyl Sv. Juda nic a já jsem také nebyl nic... Zhluboka jsem se nadechl a zvedl jsem hlavu. K čertu s tím. Jsem John Taylor, zatraceně, a už jsem se vykecal z horších šlamastik. Donutím ji, aby ve mě uvěřila.
Těžké dubové dveře byly zpevněné silným železným kováním. Musely vážit hodně přes dvě stě kilo. Jessiku ani nezpomalily. Přišla až k nim, pak prsty prorazila tlusté dubové fošny a roztrhla je jako zpuchřelé plátno. Dveře se před ní rozevřely a ona jimi prošla jako závěsem z korálků. Pak zamířila uličkou přímo ke mě, nahá, vychrtlá a bledá jako mrtvola; dlažební kameny praskaly pod jejíma bosýma nohama. Oči měla rozšířené, vytřeštěné a soustředěné jako oči divoké kočky - a stejně tak neosobní. Ústa měla sevřená a prohnutá v něčem, co mohlo být stejně dobře zavrčení jako úsměv. Hlavu měla lysou a tváře vpadlé, oči měla žluté jako moč, ale vyzařovala z ní síla, příšerná energie, která ji poháněla přestože ji zároveň stravovala. Stál jsem tam bez hnutí a oplácel jsem jí pohled, dokud se konečně nezastavila přímo přede mnou. Páchla... odporně, jako něco, co se zkazilo. Hleděla na mě bez jediného mrknutí a dýchala nepravidelně, jako kdyby si to musela neustále připomínat. Na výšku měla stěží metr padesát a přesto jsem měl pocit, že se nade mnou tyčí. Cítil jsem, jak se mi všechny mé myšlenky a plány rozpadají v hlavě a čirá síla její přítomnosti je rozfoukává do všech stran. Přinutil jsem se na ni usmát.
"Ahoj, Jessiko. Vypadáš... velice osobitě. Mám, co potřebuješ."
"Jak můžeš vědět, co potřebuji?" zeptala se mě hlasem, který mne vyděsil, protože byl skoro normální. "Jak to můžeš vědět, když to nevím ani já sama?"
"Protože já jsem John Taylor a nalézám věci. Našel jsem, co potřebuješ. Ale musíš ve mě věřit, jinak nikdy nedostaneš, co pro tebe mám. Prostě to zmizí a ty se nikdy nedozvíš—"
"Ukaž mi to," řekla a já jsem věděl, že už jsem zašel tak daleko, jak to jen jde. Opatrně jsem sáhl do lavice, vzal jsem krabici od bot a podal jsem ji Jessice. Doslova mi ji vyrvala z rukou a vzápětí papírová krabice zmizela pod jejím pohledem, aby odhalila svůj obsah: olysaného plyšového medvídka, kterému chybělo jedno oko. Jessika Sorrow jej držela mrtvolně bledýma rukama a hltala jej svýma nehybnýma očima, jako by se toho pohledu nemohla nabažit, pak si jej konečně přitiskla k scvrklým ňadrům a stulila se kolem něj jako spící dítě. A já jsem znovu začal dýchat.
"Je můj," řekla a přitom se stále dívala spíše na medvídka, než na mě, čemuž jsem byl velice rád. "Tedy... byl můj, když jsem byla malá. Před mnoha lety, když jsem ještě byla člověk. Nevzpomněla jsem si na něj... už tak dávno, tak velice dávno..."
"Je to to, co potřebuješ," řekl jsem jí tiše. "Něco, na čem ti zálež. Něco, co je stejně skutečné, jako ty. Něco, v co bys mohla věřit."
Prudce zvedla hlavu a přenesla svou pozornost na mě. Snažil jsem se ze všech sil nemrknout. Naklonila hlavu na stranu jako pták. "Kde jsi ho našel?"
"Na hřbitově plyšových medvídků."
Zasmála se jen krátce, ale stejně mě to překvapilo. "Nikdy se neptej kouzelníka, jak dělá svoje triky. Já vím. Jsem šílená, ale vím to. Stejně jako vím, že jsem šílená. Vím, co si kupuji za cenu, kterou platím. Jsem teď pořád sama, rozvedená se světem a všemi v něm, kvůli tomu, co jsem si udělala, co jsem udělala ze sebe. La la la... jen já, mluvím sama se sebou... nebylo to snadné ani příjemné oprostit se od lidskosti a stát se Nevěřící. Kráčím světem a jsem jediná, kdo v něm žije. Až doposud. Teď jsem tu já a medvídek. Ano. Něco, v co mohu věřit. V co věříš ty, Johne Taylore?"
"Ve své nadání. Ve svou práci. A možná ve svou čest. Co se ti stalo, Jessiko?"
"Už nevím. O to právě šlo. Moje minulost byla tak děsivá, že jsem se přinutila na ni zapomenout, přesvědčit sama sebe, že není skutečná, že se nic z toho doopravdy nestalo. Přitom jsem ale ztratila víru v realitu, nebo realita přestala věřit ve mne a nyní existuji už jen díky nepřetržitému vypětí vůle. Kdybych se přestala soustředit, byla bych to já, kdo by zmizel. Byla jsem tak dlouho sama, obklopená stíny a šepotem, který nic neznamenal, vůbec nic. Někdy jsem předstírala, že mám někoho, s kým si můžu popovídat, ale věděla jsem, že to není doopravdy... Ale teď mám svého medvídka. Útěchu a připomínku. Toho, co jsem byla." Usmála se na starého olysaného medvídka, kterého svírala v náručí. "Ráda jsem si s tebou popovídala, Johne Taylore. Díky tomuto místu a okamžiku. Ale víckrát to už nezkoušej. Nepoznám tě. Nezapamatuji si tě. Nebylo by to pro tebe bezpečné."
"Připomeň si medvídka," odpověděl jsem. "Možná by tě mohl dovést domů."
Ale už byla pryč, odešla z chrámu zpátky do noci. Pomalu jsem vydechl a ještě jsem se stačil posadit do přední lavice než jsem se zhroutil. Jessica Sorrow byla zatraceně strašidelná dokonce i na Noční stranu. Není snadné konverzovat s někým, o kom víte, že naslouchá jen hlasům ve své hlavě. A kdo vás může vymazat s existence kdykoliv a z pouhého rozmaru. Vstal jsem a zamířil jsem k oltáři, abych posbíral svíčky. Tehdy jsem uslyšel zvuk běžících nohou, který se blížil zvenčí. Ne Jessičiných nohou. Lidských. Rychle jsem ustoupil dozadu a schoval jsem se v nejhlubším stínu. Mimo Jessiky a samozřejmě Walkera nikdo neměl vědět, že tady jsem. Ale mám nepřátele. Jejich děsiví agenti, Trýznitelé, se mě snaží zabít co jsem na světě. A na jednu noc jsem už zažil vzrušení až až. Ať už se sem blížilo cokoliv, já jsem se mínil držet mimo.
Dírou, která bývala dveřmi, proběhl muž v černém. Jeho tmavý oblek byl potrhaný a špinavý a v obličeji měl výraz čirého vyčerpání. Vypadal, jako by běžel skutečně dlouho. A jako by byl skutečně dlouho k smrti vyděšený. Na očích měl sluneční brýle, černé a bezvýrazné jako oči hmyzu přestože venku byla noc. Klopýtal uličkou k oltáři a jednou rukou se přitom přidržoval lavic. Druhou si k hrudi tiskl nějaký předmět zabalený v černé látce. Pořád se ohlížel přes rameno jako by se bál, že mu to, co ho pronásleduje, šlape na paty. Konečně se zhroutil před oltářem na kolena a přitom se třásl jako osika. Strhl si brýle a odhodil je na zem. Oční víčka měl sešitá. Chvějícíma se rukama pozvedl balíček k oltáři.
"Azyl!" zvolal chraptivým, drsným hlasem hrdla staženého hrůzou. "Ve jménu božím, azyl!"
Na dlouhý okamžik zavládlo ticho a pak jsem uslyšel zvuk pomalých, pravidelných kroků blížících se do chrámu zvenčí. Odměřených, rozvážných kroků. Muž v černém je uslyšel také, trhl sebou, ale otočit se nedokázal; jeho zmučený obličej se strnule upíral na oltář. Kroky se zastavily těsně před vchodem do chrámu. Zvenčí zavál dovnitř poryv větru, který zašuměl uličkou jako něčí dech. Plameny svící stojících nejblíže u dveří se zachvěly a uhasly. Pak vítr dorazil až ke mě, tam, kde jsem se ukrýval ve stínech, a udeřil mě do obličeje, horký a zpocený jako noční horečka. Voněl po růžovém oleji, ale byl těžký a silným, až se z něj obracel žaludek. Muž v černém zakňoural. Pokusil se znovu vykřiknout azyl, ale hlas mu selhal.
Místo něj se ozval někdo jiný, z temnoty za dveřmi chrámu. Byl to drsný a výhrůžný hlas, ale zároveň i měkký a tichý; znělo to, jako by šeptalo několik hlasů najednou v křehké harmonii týrající duši jako vrzání křídy po tabuli. Nebyl to lidský hlas. Byl zároveň méně i více než lidský.
"Pro takové, jako jsi ty, žádný azyl není," řeklo to a muž v černém se znovu roztřásl. "Nemůžeš utéct nikam, kam bychom tě nemohli následovat. Nemůžeš se skrýt, kde bychom tě nenašli. Vrať co jsi ukradl."
Muž v černém stále nedokázal sebrat dost odvahy aby se obrátil a podíval se na to, co ho konečně dostihlo, ale přitiskl si černý balíček k hrudi a ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl vzdorovitě.
"Nedostaneš to! Vybralo si to mě! Je to moje!"
Ve dveřích teď něco stálo, něco temnějšího a hlubšího než stín. Cítil jsem tu přítomnost, ten tlak jako obrovskou váhu v noci, jako kdyby si něco nesmírného a absolutně nelidského našlo cestu do světa lidí. Nepatřilo to tady, ale stejně to sem přišlo, protože to mohlo. Podivný, šepotavý hlas znovu promluvil.
"Dej nám to. Okamžitě nám to dej. Nebo ti vyrveme duši z těla a svrhneme ji do propasti, kde se bude navěky smažit v plamenech pekelných."
Obličej muže v černém se zkřivil nerozhodností. Hrubými stehy, které mu uzavíraly víčka, se procedily slzy a stékaly po jeho chvějících se tvářích. Pak pomalu přikývl a ramena mu poklesla v tiché rezignaci. Zdálo se, že už ho unavilo utíkat, že je příliš vyděšený, než aby vůbec pomyslel na boj. Nedivil jsem se mu. Ten studený, nemilosrdný hlas mě dokázal vystrašit dokonce i když jsem se ukrýval ve stínech. Muž v černém rozbalil látku a vytáhl z ní stříbrný pohár ozdobený drahokamy. V matném světle se třpytil jako kousek nebe spadlého na zem.
"Vem si to!" řekl muž v černém hořce skrz slzy. "Vezmi si grál. Jenom... mi už neubližuj. Prosím."
Nastalo dlouhé ticho, jako by celý svět zmlkl a čekal. Ruka muže v černém se tak třásla, až hrozilo, že pohár upustí. Pak se harmonický hlas ozval znova, těžký a neměnný jako sám osud. "To není grál."
Velký stín vyrazil ode dveří, prohnal se uličkou a zahalil muže v černém dřív, než měl vůbec čas vykřiknout. Přitiskl jsem se zády ke studené kamenné zdi a modlil jsem se, aby mě můj stín ukryl. Z chrámové lodi se ozýval řev, jako kdyby tam všichni lvi světa pořádali koncert. A pak stín ustoupil, pomalu se vstřebal zpátky do uličky jako by byl... nasycený. Mihl se v otvoru dveří a byl pryč. Už jsem jeho přítomnost v noci necítil. Opatrně jsem vyšel ven a prohlédl jsem si postavu, která se stále choulila před oltářem. Nyní to byla zářivě bílá socha v potrhaném černém obleku. Její bílé ruce stále svíraly odmítnutý pohár. Její nehybný obličej strnul ve výrazu nikdy nekončícího křiku hrůzy.
Posbíral jsem svoje svíčky, přesvědčil jsem se, že v chrámu nezůstala žádná stopa mé přítomnosti, a vyšel jsem ven. Pomalu jsem kráčel domů, delší cestou. Měl jsem o čem přemýšlet. Grál... jestli se na Noční stranu dostal svatý grál, nebo jestli na to jistí lidé jen pomýšleli, byli jsme všichni až po uši v pořádném maléru. Ten druh bytostí, co by se serval o jeho vlastnictví, by zametl i s nejdrsnějšími týpky z Noční strany a úplně by je vyšoupl z konkurenčního boje. Moudrý člověk by si spočítal možné důsledky a vzal by si dlouhou dovolenou, ze které by se nevrátil, dokud by se všechno zase neurovnalo. Jenomže jestli se tu skutečně někde povaluje grál... jsem John Taylor. Nalézám věci. Přece musí existovat nějaký způsob, jak bych se na tom mohl pekelně napakovat.
Pravděpodobně doslova.