KAPITOLA 1

„Armáda je zrcadlem civilizace, která ji vytvořila.“
—Armande Koth, Válka ve věku muškety a draka

„Nenávidím ty parchanty. Myslí si, že jsou lepší než my jen proto, že mají uši do špičky,“ zavrčel Barbar. Žvýkal si visící konce dlouhého mrožího kníru a přitom hleděl na terrarchského posla v jasně červeném kabátu, který nadutě scházel dolů z kopce. Dokonce i svými zády vyjadřoval Ušlechtilý pohrdání méněcennou lidskou rasou.
„Bez urážky, Míšenče,“ dodal Barbar, skoro jako by mu to došlo až teď. Poškrábal se zamyšleně na holém temeni, a pak prohrábl prsty věneček dlouhých světlých vlasů, jako by zkoumal, jestli tam od minula nenarostly nějaké nové.
„Já to tak neberu,“ ujistil jej Míšenec. Měl jen devatenáct let a Barbarovi táhlo na čtyřicet, ale to byla jeho jediná výhoda. I když byl vysoký, Barbar byl ještě o hlavu vyšší a dvakrát těžší. Většinu váhy u něj navíc tvořily svaly. Také to byl plukovní přeborník v boji holými pěstmi.
Leon na Míšence povzbudivě mrkl a vrátil se k balení výstroje. Jako vždycky držel v zubech hliněnou dýmku. V kombinaci s ostrými rysy pouličního darebáka vypadala absurdně. Leon mu kryl záda už když byli chlapci a proháněli se po ulicích Žalu, a Míšenec byl rád, že ho tu má.
„Myslí si, že jsou lepší, protože jsou nesmrtelní, moudří a bohem vyvolení,“ řekl Gunther s hubeným obličejem staženým emocemi. „A to byste si raději měli zapamatovat.“
„Jestli uslyším ještě slovo o vyvolených toho tvého boha, pošlu tě k němu,“ odsekl Barbar. Na Guntherovi nebyl vidět strach. Byl vysoký jako Barbar a i když byl mnohem vyzáblejší, měl sílu a houževnatost, které z něj dělaly hrozivého bojovníka. A samozřejmě měl na své straně boha. Jenže kdyby měl bojovat s Barbarem, potřeboval by veškerou božskou podporu, které by se mu mohlo dostat, pomyslel si Míšenec.
Ropuší ksicht a Hezoun Jan to vše pozorovali se zájmem. Každou chvíli začnou uzavírat sázky na výsledek boje. Vzrušený Ropuší ksicht vyvaloval vypoulené oči víc než obvykle. Dlouhým jazykem si olízl silné rty, takže vypadal jako žrout, který přemýšlí o hostině. Hezoun Jan si dokonce přestal prohlížet svůj profil ve střípku zrcátka, který neustále nosil u sebe.
„Oba byste měli mluvit míň nahlas,“ vložil se mezi ně seržant Hef. Vrcholem třírohého klobouku sahal velkému muži jen doprostřed prsou, ale měl nepopiratelnou autoritu. „Jestli vás špičatá ouška zaslechnou, zase vás olízne devítiocasá kočka.“ „Opravdu?“ řekl Barbar. „A myslíte, že mi to vadí?“
„Bude, jestli na to dojde,“ řekl seržant a vysál si sliny ze zubů. Zamračený výraz vrásčitého obličeje připomínal opici víc než obvykle.
„Já nejsem tak změkčilý jako vy jižani,“ prohlásil Barbar, ale už trochu tišeji.
Seržant zavrtěl hlavou a vrátil se k balení výstroje, jak rozkázal poručík. Pušku s dlouhou hlavní si opřel o tlumok. „To jste tak rychle zapomněli na poslední bičování?“
Míšenec pochyboval, že se na bičování dá zapomenout. Věděl, že on nikdy nezapomene na pět ran bičem, co dostal před pár měsíci, a nikdy nezapomene poručíku Sardecovi, že k tomu vydal rozkaz. Olíznutí devítiocasé kočky se z paměti snadno nevytratí.
Barbar si strčil prst do úst a proměnil se tak v model prostoduchého myslitele. Jeho prázdný výraz všechny rozesmál, dokonce i seržanta, ale nikdo nezapomněl na to, že od posledního Barbarova setkání s bičovacím kůlem neuplynul ani rok. Tehdy jej dotáhli s krvácejícími zády a skoro v bezvědomí. Když si svlékl zelenou blůzu, byly jizvy stále ještě vidět. Patrně mu zůstanou nadosmrti.
„Stejně ty parchanty se špičatýma ušima nenávidím,“ zamumlal Barbar. Jistě že ne, doopravdy ne, myslel si Míšenec. Neměl rád terrarchské pány, vzpouzel se jejich moci a autoritě a nadával na ně, ale nenávist k nim ve skutečnosti necítil, ne tak jako Míšenec. Terrarchové nezničili Barbarovi život tak jako jemu.
Míšenec vstal a zvedl těžký tlumok. Korbel, hrnek a všechno, co by mohlo cinkat, měl zabalené v náhradním oblečení. Zimní plášť, který v tomto příjemném jarním počasí nepotřeboval, si stočil a přivázal na tlumok koženými pásky. Než zvedl pušku, ujistil se, že má kapsy plné patron z voskovaného papíru, obě pistole za opaskem a třírohý klobouk pevně naražený na hlavě. Ať už je ten slávou posedlý cvok poručík Sardec chce vyhnat z tábora kvůli bůhvíčemu, nebude to nic, čemu by chtěl čelit nepřipravený. Všechny ty řeči o válce hrály všem pořádně na nervy a tady byli příliš blízko kharadreanské hranice, než aby se cítili v bezpečí. Puška s křesadlovým zámkem jej svou tíhou uklidňovala.
Když dal Barbar najevo, co si myslí, šel si po svých záležitostech. Tu trochu výstroje, co měl, nacpal do tlumoku. Prohlédl si těžký bojový horalský nůž, od kterého se nikdy neodloučil, pak jej zastrčil do pochvy a zvedl pušku. Ten nůž byl velký jako krátký meč. Barbar pocházel ze Segardu a stejně jako většina obyvatel severských zemí moc nedůvěřoval střelným zbraním. Míšenci se za ty čtyři roky, co byl u armády, mnohokrát stalo, že minul nebo mu zvlhl prach, a tak to docela chápal. Daleko od nich hulákal kaprál Toby rozkazy na ostatní Pícovníky. Jelikož Tobyho normální hlas odpovídal řevu normálního člověka, byl to značný hluk a nedal se přeslechnout.
„Starý Toby se určitě rád poslouchá,“ zamumlal Leon a zastrčil si za krempu třírohého klobouku šťastné husí pírko, což dělal před akcí vždycky.
„Tak to je jediný,“ řekl Míšenec. Leonův smích vycházel přes dýmku jako slabé pískání.
„Proč ti zatracení chudáci Pícovníci vždycky vyfasují tu nejhorší fušku?“ poznamenal Barbar.
„Protože to je naše práce,“ řekl seržant. „Když chcete řady mušketýrů pochodujících pěkně v zákrytu, jdete za pěchotou, když potřebujete vyzvědače, jdete za lehkooděnci. Myslel jsem si, že tohle se do těch vašich dutých hlav už dostalo.“
Míšenec si pomyslel, že seržant bere Barbarovy řečnické otázky příliš doslova.
Brzy se seřadili do zástupu a vydali se k velké Redutě. Přitom se k nim připojovaly další jednotky. Dohromady to bylo devadesát mužů, samá lehká pěchota, jízdní hlídky, zkrátka všichni Pícovníci, co byli právě v táboře. Kaprál Toby stál vedle cestičky a velký baculatý obličej s červenými tvářemi měl ještě rudější než obvykle, jak kontroloval jména všech procházejících vojáků v rozedraných uniformách.
Tábor ležel na řadě kopců tyčících se nad městem Rudé věže. Vysoké vrcholky hor Obřího štítu se táhly na sever a na jih. Z kopce měli dobrý výhled na město dole i na otevřená pole, která je obklopovala. Siluetě města dominovala velká dračí věž chrámu Terrarchů. Obludy s kožnatými křídly kolem ní kroužily jako obrovští netopýři, přelétaly nad střechami z červených tašek a chytaly do velkých ozubených zobáků krysy, holuby a jinou kořist.
Všichni létavci se vyhýbali mohutné karmínové věži paláce lady Asey, jako by se jí báli. Zřejmě oprávněně, myslel si Míšenec, stejně jako většina lidí, i když od ní pocházelo jméno města. Čarodějka, co tu žije, je prý dva tisíce let stará a utápí se v hříchu. Byla stará už před tisícovkou let, když terrarchové se svými wyverny a saněmi poprvé prošli Starší bránou a ovládli tento svět, a bude zřejmě žít tak dlouho, aby uviděla jeho konec. V hlavě se mu jako vždycky svářil strach se zvědavostí jaká asi je. Intriky lady Asey byly prý jednou z prvotních příčin občanské války, která rozervala první říši terrarchů na kusy a zanechala z ní směsici bojujících Modrých a Rudých panství.
Do města se sjížděly řady vozů. Míšenec za celý ten rok, co tu byli, ještě neviděl tak plné cesty. Říkal si, že je to asi pravda. Armáda se připravuje na přesun do Kharadrey. A ve větším počtu, než je jeden pluk, který byl tady na hranici obvykle rozmístěn.
Z myšlenek ho vytrhly posměšné výkřiky Strážců nebes, kolem nichž procházeli.
„Jdete na procházku, ne?“
„Na rande v lese?“
„Poručík vás jde učit střílet?“
To poslední byla narážka na střeleckou soutěž, kterou Strážci nebes nad Pícovníky vyhráli minulý týden. Většina lidí stále nechápala, jak se to mohlo stát. Lasička a Leon byli nejlepší střelci pluku. Míšenec si o tom myslel svoje. Lasička by udělal hodně proto, aby vyhrál v sázkách, i kdyby měl kvůli tomu prohrát v soutěži a Míšenec si byl jistý, že bývalý pytlák nějak přesvědčil Leona, aby do toho šel s ním. Ten šlachovitý chlapík byl vždycky velmi tvárný, zejména pokud v tom byly nějaké nečestně získané peníze.
„Naučím vás, jak sedět na bodáku,“ řval Barbar, který přišel o dost měďáků, když si vsadil na své přátele.
„Kuš,“ řekl mu seržant. „Za pár měsíců jim to vrátíme.“ Znělo to, jako by měl plán.
Lasička k nim vyběhl ze stanové vesničky markytánek. Byl dlouhý a hubený a skvrnitá zelená uniforma na něm visela hůř než obvykle. Zdálo se, že opět ztratil klobouk a hladově vyhlížející holá hlava na dlouhém krku připomínala hlodavce víc než kdy jindy. Velký nos sebou škubal, jako by větřil nebezpečí.
„To je od tebe hezké, že ses k nám přidal,“ řekl seržant. „Ještě chvilku a soutěžil bys s Barbarem a Guntherem o místo u bičovacího kůlu.“
„Jen jsem chtěl mít jistotu, že je vaše žena bude spokojená,“ ušklíbl se Lasička. Byl jedním z těch, kteří i bez jakékoli hodnosti dokázali mít u pluku velký vliv. To proto, že byl zapletený do kšeftů ubytovacího a zásobovacího důstojníka na černém trhu. Přesto musel být dneska v arogantní náladě, jinak by se seržantem takhle nemluvil.
Seržant Hef jen zvedl obočí. Tyhle řeči po něm stekly jako voda. S Mercií byli spolu, co si kdo vzpomínal, měli spoustu dětí a pokud bylo známo, na žádnou jinou se od té doby ani nepodíval. Míšenec věděl, že na to, aby se naštval, by bylo potřeba víc než jen Lasičkovo pošklebky.
„S králíky,“ dodal Lasička s hereckým načasováním a naprosto nevinně. „S králíky, co jsem jí prodal. Ne s tím, co si vy čuňáci myslíte.“
Seržant zavrtěl hlavou. „Jednoho dne si těmi svými řečmi vykopeš hrob,“ řekl.
„Tak to bude kopat poprvé v životě,“ opáčil Gunther. „Nikdy jsem ho neviděl pracovat.“
„To bych neřekl,“ namítl Lasička. „Ojíždět tvou holku dá dost práce.“
„A co by to mělo být za holku,“ jako obvykle nepochopil vtip fanatik Gunther. „Já s těmi děvkami z tábora kurev netahám Na rozdíl od tebe se neválím u samotné brány do pekel.“
„Šetříš se pro svého hošánka doma, co?“ zeptal se Lasička. „Chceš, aby o svatební noci věděl, že jsi panic?“
Guntherovi se zkřivil obličej vzteky. Jeho sekta nekázala toleranci a boží lásku všem. Byl to velmi horlivý věřící s pevnými názory a sodomie byla v jeho očích hříchem prvního stupně. Ruka mu zabloudila k pažbě pistole, ale Lasičkovy dlouhé prsty už svíraly nůž.
„Tak to stačí, vy dva,“ zasáhl seržant hlasem, kterým dal jasně najevo, že legrace už skončila. Na tak malého chlapíka měl značnou autoritu. „Oba si vysloužíte pruhy na hřbetě, jestli s tím nesmyslem nepřestanete.“
Lasička na něj jen mrkl. Gunther upadl do potlačované zuřivosti, v níž žil téměř neustále, pokud se zrovna nechvěl úzkostí a strachem ze svého zuřivého boha.
„To je ale peklo,“ řekl Barbar.
„Podívej, Riku, saň,“ řekl Leon. Navzdory obvyklému okázalému světaznalství Leonův hlas zazněl tak, jako by saň byla něco úžasného, co vidí poprvé.
„Vidím, Leone,“ řekl Míšenec. Byl trochu naštvaný. Jako většina Pícivníků dával přednost přezdívce před skutečným jménem. To s sebou neslo příliš mnoho nepříjemných vzpomínek.
Celá jednotka vzhlédla k letící sani, jejíž siluetu bylo vidět proti šedivým mrakům. Vítr, který zvedl, jim rozevlál blůzy. Obrovská křídla, velká jako plachty karavely, vrhala stíny na zemi pod sebou. Natažený dlouhý hadovitý krk a velká trojúhelníková hlava jí dodávaly vzhled letícího oštěpu. Leštěná zbroj jezdce se zaleskla v slabém slunečním svitu. Saň se pohybovala s elegantní lehkostí jak se snášela ve spirálách k zemi, aby přistála uvnitř mohutných kamenných zdí obklopujících Redutu.
Zástupem Pícovníků proběhlo mumlání. Saň už dlouho neviděli, co byli vysláni na tenhle zaostalý kus pohraničí. Míšenec by rád věděl, jaký vzkaz jezdec nese. Věděl, že všichni myslí na totéž: na válku.
Seržant jen pokrčil rameny a řekl: „Brzy se to dozvíme.“
Prošli kolem markytánek, které praly prádlo v potoce a odnášely vědra vody do zalátaných stanů a narychlo postavených přístřešků, které jim byly domovem. V blátě dováděli psi a ostnohřbetí wyrmhoundi. Bahno se lepilo ženám na bosé nohy a uličníkům se špinavými tvářemi na šátky. Většina jich vypadala hladově. Být dítětem vojáka nebyla legrace. Přesto si Míšenec myslel, že většina se jich má lépe než on v jejich věku. Ulice Shadzaru, Místa Žalu, byly k osiřelým chlapcům tvrdé, zejména když ho považovali za parchanta terrarchů. Vojáci narovnali ramena a Lasička dokonce přestal hvízdat, když došli do vesnice u Reduty.Většina důstojníků pluku byla ubytována v hostinci nebo nízkých kamenných budovách a terrarchové vždycky tvrdošíjně lpěli na disciplíně. Desetipatrová pevnost se tyčila nad nimi na obezděném skalisku, které přidávalo k její výšce ještě dalších třicet stop.
Na věži vedle Rudého draka Talorey pyšně vlál černý prapor, podle něhož dostal pluk jméno. Na plukovní vlajce byla krásná nahá žena s dračími křídly a s kosou popsanou runami v ruce. Byla to Arazaela, Anděl smrti. Pod ní byla napsána slova My všichni jsme Andělé smrti ve vznešeném jazyce Povznesených. Míšenec z dálky nerozeznával všechny detaily, ale dokázal si ji dost dobře představit. Replika praporu se třepetala na standartách všech devíti rot.
Tyhle korouhve vlály nad tisíci bojišť po pět století od založení pluku během velké občanské války, která zničila první říši a nepochybně bude vlát nad tisícovkou dalších, ale Míšencovo srdce při pohledu na ni nezaplesalo. Věděl, že v tomhle patří k menšině. Kráčet s Anděly jej nenaplňovalo žádnou velkou pýchou.
Vysocí štíhlí důstojníci v šarlatových uniformách chodili sem a tam. V úzkých, téměř bezvěkých trojúhelníkových tvářích měli výraz znuděné povznesenosti, s níž se snad už rodilil. Dlouhé copy jemných vlasů sebou při chůzi házely jako ocasy plížících se koček. Při pohledu na ně musel potlačit starou nenávist a strach. V obličeji se jim podobal, měl tytéž jemné rysy, tytéž chladné modré oči, tytéž popelavě světlé vlasy, stejnou úzkou bradu – dědictví po neznámém otci, to jediné, co od něj měl. Nebyl si jistý, jestli mrazivé pohledy, kterých se mu dostávalo, byly výplodem jeho představivosti nebo prostá realita. Možná si to jen představoval. Terrarchové se tak dívali na všechny. Byli pány stvoření a byli jimi od doby, kdy před tisícem let ovládli Gaeiu.
Venkovský vzduch zaplnil dračí pach. Když muži procházeli kolem, zuřiví šarkani švihali dlouhými ocasy a vrhali se na pruty železných klecí. Vypadali jako malí, ale o to krvelačnější wyverni bez křídel. V korálkových plazích očkách jim planula nenávist a hlad. Vzpřímení na mohutných zadních nohou se silnými drápy a dýkovitými ostruhami dosahovali výšky člověka. Zakrnělými předními končetinami předváděli něco, co podezřele vypadalo jako neslušná gesta.
Dlouhé krky se jim hadovitě vlnily. Když otevřeli obrovskou zubatou tlamu, která by jedním kousnutím dokázala člověku utrhnout ruku, Míšenec cítil z jejich dechu staré maso a krev, ohnivou výheň jejich zuřivosti. Neměl je rád, ale jejich páni tyhle lovecké draky milovali. Před lety Míšenec viděl skupinku terrarchů, jak s takovou smečkou honí odsouzené vězně. Na to nikdy nezapomene. Z jejich těl toho k pohřbení ani moc nezbylo.
Na náměstí naproti hospodě vytvořili Pícovníci přehlídkový tvar. Těsně za nimi byl příkop a obranný val obklopující Redutu. Skupinka terrarchských důstojníků na válečných ořích přejela přes něj a pokračovala dál. Před hodnotícíma očima vojáků producírovaly služky s prádlem a jídlem. Poručík Sardec vyšel z hospody. Procházel podél zástupu a kontroloval muže zvědavýma kočičíma očima, jaké měli všichni terrarchové. V rudé uniformě se zlatým lemováním vypadal méně jako vyvolený boha a více jako posel Stínu. Ať se Míšenec snažil jak chtěl, tuhle velice kacířskou myšlenku nedokázal vypudit z hlavy. Říkal si, že to se jen projevuje jeho odpor; výsledek nikdy nekončící malicherné vendetty, kterou s ním důstojník podle všeho vedl.
Sardec musel jeho myšlenky vycítit, protože došel před Míšence a chladně si prohlížel jeho uniformu. „Tady chybí knoflík, seržante,“ řekl a ukázal na prázdnou dírku na Míšencově blůze. „Dohlédněte na to, aby tenhle... voják dostal dnes večer službu navíc. Snad ho to naučí se lépe starat o majetek Jejího veličenstva. Pokud ho tohle nepoučí, vždycky jej ještě může olíznout devítiocasá kočka.“
„Ano, pane,“ řekl seržant Hef s nehybným obličejem.
Míšence to tak roztrpčilo, že sebou při Sardekově zmínil o devítiocasé kočce škubl, ale aspoň držel pusu zavřenou. Chtěl protestovat. Pokud by chybějící knoflík byl důvod k disciplinárnímu řízení, zasloužila by si potrestání víc jako polovina mužů v jeho jednotce. Míšenec samozřejmě věděl, že kvůli tomuhle vybrán nebyl. Jeho skutečným zločinem bylo to, že vypadal jako terrarcha a přitom na sobě měl uniformu obyčejného pěšáka. Sardec zavrtěl hlavou a postavil se před celý pluk.
„Dobrá, muži,“ pronesl Sardec a vložil do slova muži tolik jízlivosti, jak dokázala jen Starší rasa. „Poslouchejte. Míříme do kopců chytit nájezdníky, kteří pustoší tuhle zemi. Dostali jsme zprávu, kde je máme hledat. Najdeme je, pochytáme a pověšíme na stromy jako výstrahu jejich druhům. Už žádné únosy. Žádné přepady ze zálohy. Žádné ztrácení poutníků.“
Mluvil nahlas, jako by doufal, že jej zaslechnou i špehové horalských kmenů. To je pro jeho ješitnost typické, pomyslel si Míšenec. Sardec si zřejmě myslel, že pouhá zpráva o jeho příchodu vyvolá u horalů paniku. Nikdo nic neříkal. Pluk měl v přítomnosti Povzneseného lepší disciplínu, i když to byli Pícovníci, ale zástupem stejně proběhlo vzrušené mumlání.
I když Míšenec ještě zuřil kvůli tomu, že byl nespravedlivě potrestán za malichernost, všiml si, že Lasička trochu ztuhnul – měl podezření, že alespoň část nájezdníků se dosud vyhýbala hlídkám díky jeho a ubytovatelovu úsilí, možná v tom měl prsty i Barbar. Pokud šlo o to vydělat si nějaký ten měďák bokem, Lasička vždycky našel způsob, jak to udělat. Míšenec mu to ani moc nezazlíval. Všichni byli chudí jako kostelní myš, farmáři se jich štítili a mysleli si, že jim kradou ovce a dcery, obojí za týmž účelem – nebo tak tomu farmáři alespoň věřili. Takže donedávna jim ani příliš nevadilo, když jim nějací nájezdníci utekli, pokud nestříleli naslepo po hlídkách. Po pravdě řečeno Míšenec měl dojem, že ani to terrarchům moc nevadilo. Zdálo se, že si všichni myslí, že sem byl pluk vyslán z jiného důvodu. Nikomu neuniklo, že tábor byl umístěn pod ústím průsmyku Zlomeného zubu. Za hranicí ležela Kharadrea a za ní pradávný nepřítel, Temná říše. Celé týdny kolovaly zprávy o důvodech jejich zdejšího pobytu. Od smrti lorda Orodruina byly boje o Kharadreanské následnictví stále ostřejší. Kharadrea byla bezpečnostní zónou mezi Taloreou a Temnou říší Sardey po více než pět století. Nyní každý podomní obchodník, každý uprchlík a mnich-léčitel přinášel zprávy o tom, že režim na Východě rozhazuje zlato plnými hrstmi a zřejmě se snaží vzít Kharadreu pod svá ochranná křídla – uplácejí volitele v Kharadreanském parlamentu a platí žoldáky na podporu Modrých uchazečů. Legie vyhnanců, strašlivé vojsko odpadlých Sardeanských šlechticů a čarodějů, prý podporuje prince Khaldaruse. Královna Talorey a její Rada by nikdy nemohla dovolit Modrému vládci nastoupit na trůn. Král Aquileus z Valonu stále touží uchvátit její západní hranici, a tak by královna Arielle nemohla dovolit, aby Kharadrea padla do spárů Temné říše. To by znamenalo mít Modré národy na obou hranicích a válku na dvou frontách proti nejsilnějším zemím Ascaleanského kontinentu, v níž by Talorea neměla šanci na vítězství. Bylo jen otázkou času, kdy zaduní bubny a zatroubí trubky. Zdálo se, že ten čas právě nadešel.
Míšencův pohled přivábila drobná postavička postávající ve dveřích hospody. Poručík na toho muže kývl, aby se k němu připojil. Příchozí měl mušketu s dlouhou hlavní, kabát z drsné ovčí kožešiny a kožešinový klobouk horala. Jeho kalhoty a šál byly z nějaké modravé kostkované látky. Jedna věc byla jistá – nebyl to voják. Takže to musel být nějaký místní průvodce. Možná terrarchové skutečně chtějí něco udělat s mizením lidí.
V posledních měsících se neztrácely jen ovce a krávy, ale i děti a osamělí poutníci. Nedošly žádné žádosti o výkupné, což lidi znepokojovalo. V horách staré způsoby vymírají pomalu a někteří se prý dali na starou víru. Horalé patřili mezi nejfanatičtější věřící démonického boha ze starého předterrarchského náboženství a nikdy se jí plně nezřekli. Nedávno se z kopců donesly zvěsti o jakémsi Věštci starší víry, který vyvolává mezi kmeny novou horečku náboženského šílenství.
„Tohle je Vosh. Bude naším průvodcem,“ řekl poručík. „Chraňte ho i za cenu svého života.“
No, to určitě, pomyslel si Míšenec cynicky. Stejně jako kterýkoli jiný Pícovník nebude riskovat život pro nikoho, kdo nepatří k pluku, a pro obyčejného horala už vůbec ne.
Poručík vedl je i jejich nového přítele k ohradám se saněmi. Pod pohledem ostatních Povznesených zůstala jednotka zticha. I když Pícovníci měli jistá privilegia, Povznesení by na ně stejně vzali devítiocasou kočku, kdyby se mysleli, že jsou neuctiví. Nikdo si nemůže být jistý, co všechno mohou špičatá ouška považovat za urážku své důstojnosti.
Když došli k pelechu, udeřil Míšence do nosu suchý pach plazí kůže a podivný štiplavý zápach saní moči a výkalů. Cítil, jak v něm narůstá napětí, což se mu v blízkosti draků stávalo. Behemotové byli mnohem méně nedůtkliví a náchylní k záchvatům slepého vzteku než jejich okřídlení příbuzní saně nebo jiní draci jako jsou šarkani nebo štítorozi, ale i tak je svým způsobem považoval za dost děsivé. Vždycky si myslel, že nejlepší je zachovávat zdravou míru opatrnosti v přítomnosti tvora, který ho může pařátem s drápy rozdrtit jako štěnici.
Každý šupinatý čtvernožec byl vysoký jako dům. Klínovitou hlavu měli menší v poměru k tělu než šarkani a krky delší než jejich vzpřímení lovečtí příbuzní. Přesto v nich bylo ještě dost ze saně, i když už ztloustli, byli pomalejší a hloupější. Obrovské zobákovité tlamy podobné želvím dokázaly utrhnout člověku končetinu stejně snadno, jako švadleniny nůžky rozstřihnou látku.
V ohradě bylo asi dvacet velkých saní. Některé samice v říji musely být odvedeny o několik mil dál do oddělené ohrady, protože jejich pach by samce rozdivočil a rvali by se. Ostatní byli na hlídce nebo byli pronajímáni farmářům na klučení lesa a podobně. Královnina armáda své složky ráda zaměstnávala, ať už šlo o lidi, zvířata nebo terrarchy. A také bylo dobře, pokud tyhle složky přinášely nějaký zisk. Říkalo se, že mezi články víry Vrchního velení patří to, že válka se musí financovat sama. V míru se armáda také měla zaplatit sama, pokud to šlo. Samozřejmě že si většina zlata najde cestičku do kapes důstojníků, ale to jim královna neodpírala. Pomáhalo jim to zaplatit šarlatové uniformy a meče z pravostříbra.
Poručík Sardec kráčel sebejistě dál a promluvil s poháněči. Dával všem jasně najevo, že pochází ze starého rodu jezdců na dracích, i když právě teď se jim draků nedostávalo, a tak se choval mrazivě. Vypadalo to, že je očekáván. Deset behemotů bylo připraveno, klečelo na všech čtyřech sloupovitých nohou s nosítky připevněnými na hřbetě. Saně otočily hlavu, aby si prohlédli přicházející Pícovníky. V malých plazích očkách se jim objevil silný náznak zvířecí zvědavosti. Když muži přicházeli blíž, jedna ze saní zasyčel jako konvice s vroucí vodou. Pohnul se, jako by se chtěl zvednout. Někteří Pícovníci ucukli a zvedli pušky. Behemotové byli známi tím, že je občas popadl amok a kdo ví, co se jim v těch malých mozečcích děje.
Jeden z poháněčů pronesl cosi v tichém tajném jazyce své kasty. Saň opět klesla a zklidnila se, jen kmitajícím jazykem ochutnávala vzduch. Občas jím mrskla ke tváři svého poháněče a dala si záležet, aby v tom byla vidět příchylnost. Míšenec si nebyl jistý, jestli by to vydržel.
„Nasedněte,“ řekl poručík a vojáci se vrhli k provazovým žebříkům zavěšených u nosítek. Na jednu saň jich nějak vylezl tucet a na dalšího osm. Několik minut strávili tím, že vyrovnávali počty, zatímco poháněči chystali zvířata k odchodu – připínali jim kovové spony do citlivých ušních otvorů. Zatažením za otěže upevněné v uších a pokřikováním povelů svá mohutná zvířata řídili podle potřeby. Hluk, který přitom vydávala, byl tak ohlušující, že v něm skoro zanikl řev kaprála Tobyho. Nakonec všichni poháněči zaujali svá místa vepředu v nosítkách na vyvýšeném, částečně uzavřeném místě. Byli odděleni od vojáků uvnitř silnými dřevěnými stěnami, které je měly chránit před nepřátelskou palbou. Vyvýšená pozice jim umožňovala lepší výhled na okolní terén.
Při přípravách k odchodu se objevila ještě jedna postava, kterou tu Míšenec vůbec neviděl rád. Byl to terrarcha v dlouhém červeném zimním plášti zapnutém na zdobené knoflíky. Byl štíhlejší než ostatní z jeho rasy a horní část obličeje mu zakrývala tvarovaná stříbrná maska. Místo obvyklých dlouhých bílých vlasů spletených do copu měl oholenou hlavu a na ní vytetované složité Starší znaky. Docela ladily s popsanými runovými kameny, které mu visely na uších a kolem krku. Míšenec přemýšlel, proč asi považoval mistr Severin za vhodné se k nim připojit.
„Vypadá to, že budeme mít v partě čaroděje,“ zamumlal Barbar, zatímco nově příchozí nasedl k Sardecovi do nosítek; jejich milovaný velitel měl přirozeně jedno zvíře sám pro sebe. Zbytek mužů téměř slyšitelně zasténal. Mágova přítomnost Míšence znervózňovala. Měl své vlastní tajné důvody, proč se jich bát. Proč tady byl? Mágové obvykle na hlídky nejezdili. Byli příliš zaměstnáni sledováním hvězd, vyráběním zaklínadel a lektvarů a vyháněním ďábla z obyčejných smrtelníků. Nepochybně se všechno brzy objasní.
„Vpřed!“ zavelel poručík Sardec.