Na náměstí panovalo naprosté ticho, jak davy napjatě, téměř uctivě čekaly na to, co mělo přijít. Jediné, co ticho narušovalo, byla modlitba muže stojícího na dřevěné plošině, vzlykání jeho ženy pod schůdky a skřípání vrátku, jak se čepel pomalu zvedala. Kat mužovu modlitbu hrubě přerušil, když ho popadl, přinutil kleknout a strčil mu hlavu do dřevěného držáku. Pak stiskl páku a následovalo krátké zasvištění, když čepel padala, a tupý zvuk, ne nepodobný tomu, jaký vydá sekera zatnutá do dřeva. Mužova hlava spadla do proutěného koše a dav pochvalně zařval.
Vynález Josepha Ignace Guillotina, který ctihodný lékař předvedl Národnímu shromáždění jako 'milosrdnou' metodu popravování, se používal teprve pár měsíců, ale jeho čepel již byla důkladně zakalena v krvi obětí revoluce. Chátra vrazila do Tuilerií a zmasakrovala švýcarskou gardu, které král rozkázal nestřílet. Ludvíka XVI. s rodinou drželi ve starém Templu a prozatímní vláda byla v rukou Jacquese Dantona od kordeliérů. Marie Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, jehož Prohlášení práv lidských a občanských Národní shromáždění s nadšením přijalo jako ztělesnění principů 'liberté, fraternité, égalité' - volnosti, rovnosti a bratrství - byl označen za zrádce a musel uprchnout do Rakous, aby si zachránil holý život. Právě probíhaly masakry Krvavého září, kdy mělo být na oltáři nového režimu obětováno přes tisíc aristokratů. Zbytek Evropy bude událostmi v Paříži, ve Versailles, v Lyonsu, v Remeši, v Meaux a v Orléansu hluboce šokován, nicméně to byla teprve předehra k výstřelků jakobínů během Robespierrovy hrůzovlády.
Alex Corderro se zamlženýma očima sledoval, jak bezhlavé tělo táhnou zpod gilotiny. Popravčí se zastavil jen na tak dlouho, aby již zkrvaveným hadrem rychle otřel čepel, a kývl, aby mu přivedli další oběť. Do schůdků vyhnali manželku právě popraveného. Nedokázala se postavit, a tak ji katani museli přidržet, aby si ji dav mohl prohlédnout. Diváci opět upadli do strašidelného ticha. Hladového ticha. Žena se nejistě kymácela a na okamžik zaostřila pohled. Viděla, jak z proutěného koše vyhazují hlavu jejího manžela, a okamžitě začala zvracet na dřevěnou plošinu. Alex měl co dělat, aby neudělal totéž. Myslel si, že na to bude připravený, ale bylo to úplně jiné, než si představoval. Ani zdaleka se to nepodobalo romantickému poslednímu hurá Sidneyho Cartona v Dickensově Příběhu dvou měst. Tohle bylo nezřízené vraždění a Alex Corderro se na to už nemohl dál dívat. Skřípění vrátku znělo jako skřípání nehtů na tabuli, a on se z toho zachvěl. Říkal si, že mnohem, mnohem lepší by bylo, kdyby byl zůstal, kam patřil, ve 27. století, kde se o takových věcech jen četlo v knížkách a vědomosti se získávaly z informačních vyhledávacích systémů, jejichž popisnost neútočila na smysly vší silou řeznické palice.
Alex byl vojínem v Temporálním sboru. Tohle byla jeho první služba v minusovém čase. Francouzská armáda, na začátku revoluce nejúčinnější a nejpokrokovější bojová síla v Evropě, se rozpadala. Byl na ni smutný pohled. Kupování hodností bylo zakázáno a většina důstojníků, příslušníků nyní opovrhované šlechty, uprchla ze země. Shromáždění chtělo co nejdříve vybudovat armádu, protože se zdálo, že válka bude nevyhnutelná, a tak začali shánět dobrovolníky, což brzy nahradí povolávací rozkaz pro všechny svobodné muže mezi osmnácti a čtyřiceti lety. Tento rozkaz za pár krátkých roků poskytne mocné vojsko Napoleonovi. Alex byl dvojnásobný dobrovolník. Dobrovolně se přihlásil do armády v 27. století a po výcviku a vzdělání prostřednictvím implantátů ho poslali zpět v čase do konce osmnáctého století, kde se měl opět dobrovolně přihlásit do služby v revolučním vojsku. Arbitrážní sbor rozhodl, že toto bude nejúčinnější způsob, jak infiltrovat vojáky Temporálního sboru do francouzské armády, kde měli sloužit ve válce První koalice.

Alex nevěděl, proč a zač má bojovat, proč se má ocitnout v předních řadách ve válce s Rakouskem a Pruskem. Vojákům takové věci nikdy neříkali. Věděl jen, že dvě velmoci v 27. století předaly extranacionálnímu Arbitrážnímu sboru další spor a temporální jednotky z obou stran budou přesunuty do minulosti, aby na bojišti historie vybojovaly 'válku na papíře'. Pro ty, kdo budou rozhodovat o výsledku, to bude 'válka na papíře'. Pro arbiťáky bude Alex jen další položkou ve formuláři. Pro Alexe to bude velmi skutečná válka. Válka, v níž bude mít velice nízkou naději na přežití. O něčem takovém samozřejmě uvažoval, když se přihlašoval, ale tenkrát možnost, že bude zabit, přešel jako velmi nepravděpodobnou. Nakonec byl přece moderní člověk, prokazatelně nadřazený těmto primitivům. Myslel si, že to bude skvělé dobrodružství. Teď už mu to tak nepřipadalo.
Paříž nebyla romantické místo, jaké si představoval. V ulicích viděl násilí, přihlížel, když šlechtice převáželi ke gilotině jako na přehlídce, kdy citoyens a citoyennes běželi podél kár a ječeli na odsouzené a házeli na ně odpadky. Viděl, jak čepel padá, pořád dokola, a viděl, jak se stařenky-pletařky, tricotteuses, snaží vylézt na lešení, aby si na památku ustřihly lokny z useknutých hlav. Viděl, jak děti skáčou a tleskají radostí, když do proutěných košů padala příšerná úroda. Viděl příliš. Otupěle se odvrátil a začal se tlačit mezi diváky, přičemž ho nejeden z nich rozzlobeně odstrčil za to, že mu brání ve výhledu. Alex uslyšel tupý zvuk, když čepel oddělila ženinu hlavu od trupu, a přikrčil se.
Zdvojnásobil své úsilí, aby se vymanil z tlačenice. Probojoval se ven a klopýtal pryč z la Place de la Révolution. Dál se jen v šoku bezcílně toulal ulicemi města. Válku zvládnout dokázal, ale tohle necitelné, systematické zabíjení, tohle metodické odsekávání hlav, připomínající odřezávání celerových bulev, bylo víc, než mohl snést. Vrátil se mu výjev z výcviku přežití, kdy instruktor ukazoval nováčkům, jak zabít kuře tím, že mu překousne krk a trochu zakroutí tělem. Pak hlavu podržel v zubech a divoce se zmítající ptačí tělíčko hodil mezi bažanty, přičemž několik z nich omdlelo. Když se teď Corderro potácel pařížskými ulicemi jako opilec, představoval si, jak popravčí aristokratům ukusuje hlavy a jejich těla háže z plošiny do davu, až jsou ulice ucpané bezhlavými mrtvolami, které se divoce zmítají, odrážejí se od zdí a cákají na občany krev.
Ztratil pojem o čase. Připozdívalo se a jen zesílený proud lidí mu prozradil, že krvavé oslavy pro tento den skončily a začal hromadný odchod z náměstí. Zábava však ještě neskončila. Na dychtivé diváky stále čekalo pobavení, byť snad ne tak dramatické, ale pro účastníky stejně závažné. Corderra zachytil lidský proud a jako řeka unášející papírovou lodičku ho nesl k Západní barikádě. Tady obstarával večerní zábavu seržant Bibot z revoluční armády.
Každé odpoledne a večer, těsně předtím, než se brány zavřely na noc, se k odjezdu z města seřadila kolona vozů, majících namířeno na statky v okolních okresech. Každé odpoledne a večer se zoufalí šlechtici, kteří uprchli ze svých domovů a skrývali se někde ve městě, pokoušeli vyklouznout z Paříže, aby unikli hněvu republiky. Ve snaze uniknout spárům Výboru obecného blaha a krvežíznivému veřejnému žalobci, občanu Fouquier-Tinvillovi, se snažili proklouznout kolem bdělých vojáků, k nimž patřil i seržant Bibot, a uprchnout ze země, aby si našli bezpečný přístav v Anglii, Rakousku či Prusku. Jejich dojemné lsti zřídkakdy fungovaly. Třebaže se snažili převléknout se za žebráky, kupce, sedláky, muži se převlékaly za ženy a ženy za muže, nedostatek zkušeností s takovými úskoky měl nevyhnutelně za následek jejich odhalení. Pak je zatkli a odvedli do vězení, kde už jen čekali, než se objeví před veřejným žalobcem, po čemž bez výjimky následovala ponižující jízda ulicemi Paříže na káře a krátká cesta po dřevěných schůdcích do čekající náruče Madame Gilotiny. Pro kdysi pyšné šlechtice, kteří se takto snažili dostat z města, to byla poslední zoufalá sázka. Pro občany republiky, tlačící se kolem barikády, aby se na ně podívali, to byla zábavná hra.
Seržanta Bibota měl dav obzvlášť rád. Měl morbidní smysl pro dramatično, který při své práci u městské brány s vervou užíval Byl to bystrý pozorovatel, tváře mnoha aristokratů dobře znal a byl pyšný na to, že osobně poslal pod gilotinu přes padesát royalistů. Když prohlížel lidi a vozy, než je pustil ven, hřál se v pozornosti davu a hrál divadlo. Byl to herec se sadistickým smyslem pro humor. Když zahlédl převlečeného šlechtice, protahoval prohlídku, dobíral si svou oběť a dovolil jí si myslet, že už je z toho venku, než jí zničil veškeré naděje při okázalém odmaskování. Lidé to milovali. Občas, když měl zvlášť hravou náladu, nechal šlechtice dokonce projít branou a poskytl mu krátký náskok, než za ním poslal své muže, aby ho, kopajícího a ječícího, přivlekli zpátky do města a na smrt. Při těchto příležitostech ho dav vždycky zdravil a on vylezl na prázdný vinný sud, který tu právě kvůli tomu měl, sundal si klobouk a uklonil se.
Každou noc poté, co se brána zavřela, zůstával seržant Bibot, aby si vykouřil dýmku a popil víno, které mu přinášeli jeho obdivovatelé, zatímco je on bavil anekdotami ze své zářné kariéry. Zvlášť rád vyprávěl o dni, kdy se občan Danton osobně přišel podívat, jak plní své povinnosti. Ten den odmaskoval šest ci-devant aristokratů a ministr spravedlnosti ho osobně pochválil za zápal, s nímž slouží lidu.
Corderro se nakonec ocitl před Západní barikádou, kde už se shromáždil značně velký dav lidí, kteří se chtěli podívat, jak se seržant Bibot předvádí. Byl to velký, mohutný chlap s růžovoučkým obličejem a ježatými kníry. Do své špatně padnoucí uniformy byl nacpaný jako deset liber mouky v pětiliberním pytli. Už se tu shromáždila dlouhá řada vozů i pěších, kterou Bibotovi muži drželi, dokud se neshromáždí dostatečně velké obecenstvo. Když se seržant Bibot pyšně nesl na své místo a cestou se zastavoval, aby si zažertoval s pravidelnými diváky, nechal se poplácávat po zádech a, jak doufal, obdivovat mladými ženami v tlačenici, jež vítal přehnaným mrkáním a letmými polibky, panovala tu přátelská a nedočkavá nálada. Corderro se bál, že se mu udělá špatně. Stahoval se mu žaludek a byl zalitý studeným potem. Všiml si, že se mu třesou ruce.
Seržant Bibot si nechal předvádět lidi, jednoho po druhém, aby si je mohl prohlédnout a případně pustit dál. Diváci ho povzbuzovali a radili mu. "Támhle ten! Ty vousy vypadají falešné! Pořádně za něj zatahejte, seržante Bibote!"
"Proč si sem nepřijdeš a nezataháš sám, ty bídný synu royalistického přisluhovače!" zaječel majitel vousu, rozložitý sedlák.
"Já udělám víc, než že tě zatahám za tu falešnou bradu, ty mizero!" zaječel první muž, přiběhl a snažil se vylézt na vůz, jen aby ho na poslední chvíli stáhli Bibotovi vojáci.
"Mír, občane!" volal seržant Bibot a teatrálně zvedl ruku. "Všechno se hned vyjasní!" Obrátil se k sedlákovi, mile se usmál, popřál mu dobrý den a požádal ho, aby omluvil zápal dobrého občana, jemuž jen leželo na srdci, aby všichni ti bývalí aristokraté byli přivedeni před spravedlnost. "Čistě jen pro formu," pokračoval seržant Bibot, "mohl byste mi ukázat ruce?" Sedlák zabručel, natáhl ruce a obrátil je dlaněmi dolů a pak nahoru. "Merci," poděkoval seržant Bibot. "Tohle jsou drsné, mozolnaté ruce pracujícího muže," oznámil davu. "Žádný pán by takové ruce neměl. A ty vousy vypadají úplně pravé," dodal jako přívažek. "Dokonalý lesklý vous až po kořínky!"
Poplácal usmívajícího se sedláka po zádech a za potlesku davu ho nechal projet. Procesí pokračovalo a Bibot pozorně prohlížel každého, kdo byl příliš netrpělivý, aby už byl venku z brány, předváděl se a snažil se pobavit ty, které prohlížel, stejně jako lidi v davu.
Další v řadě byl velký a těžký vůz plný vinných sudů a Bibot si dal práci a otevřel každý sud a přesvědčil se, zda se tam nikdo neskrývá. Prohlídka žádné aristokraty neodhalila, a tak nechal vůz projet. Několik dalších prohlédl jen zběžně, protože vozky znal, neboť tudy projížděli pravidelně dvakrát denně do města a z města. Když se objevil elegantní kočár a zastavil u seržanta Bibota, dav nepřátelsky zašuměl.
Žádný aristokrat by určitě nemohl být tak hloupý, aby se pokoušel opustit Paříž tak nápadně. Několik lidí v davu, kteří byli dost blízko, aby viděli do kočáru, poznali jednoho z cestujících. Kolem se rychle roznesla zpráva, že to není nikdo hodný opovržení, nýbrž krásná a slavná Marguerite Saint-Just, proslulá herečka Comédie francaise, jejíž bratr, Armand Saint-Just, byl vůdčí postavou revoluce a členem Výboru obecného blaha. Občanka Saint-Justová nedávno vyvolala značný skandál, když se vdala za bohatého anglického baroneta, sira Percivala Blakeneyho, čímž se stala lady Blakeneyovou, ale nikdo ji nemohl obvinit, že je aristokratka, natož royalistka. Oblíbená herečka byla dobře známá jako zanícená republikánka, věřící v rovný původ. "Nerovnost majetku," říkávala ráda, "je jen nešťastná náhoda. Jedinou nerovnost, kterou uznávám a přiznávám, je nerovnost nadání." A díky tomuto přesvědčení byl její salon v Rue Richelieu vyhrazen pro originalitu a intelekt, pro důvtip a bystrost. Bavila členy divadelní profese, známé spisovatele a slavné philosophes a občas i nějakého cizího hodnostáře. Tak se také setkala se sirem Percym Blakeneym.
Pro příslušníky jejích kruhů to přišlo jako blesk z čistého nebe, když se vdala za Blakeneyho. Všichni si mysleli, že stojí dost hluboko pod ní, tedy co se intelektu týče. Přední člen mondénní evropské společnosti byl synem zesnulého sira Algernona Blakeneyho, jehož žena trpěla slabomyslností. Starší Blakeney vzal chorou choť do ciziny a tam byl jeho syn vychován a vzdělán. Když Algernon Blakeney zemřel, krátce po smrti své manželky, Percy zdědil značný majetek, což mu umožnilo hodně cestovat po cizině, než se vrátil do rodné Anglie. Vypěstoval si záliby pro módu a vybranější, nákladnější životní styl. Byl to vcelku příjemný chlapík s intelektuálským smyslem pro humor a bonviván, ale nepředstíral, že je intelektuál. Také by to bylo směšné, neboť byl beznadějně tupý a obecně považovaný za hlupáka. Svou ženou byl uchvácen a zřejmě byl dokonale spokojen, když mohl zůstávat v pozadí a hřát se v její záři. Margueritini přátelé naprosto nechápali, proč si ho vlastně vzala, pokud ji ovšem netěšila je ho otrocká oddanost. Nicméně ačkoliv ji snad bylo možné považovat za neschopnou vybrat si vhodného manžela, její politické přesvědčení rozhodně nemělo chybu. Třebaže pohled na Blakeneyho v okně kočáru mohl vyvolat nějaké nepříjemné poznámky a posměšky, když se vedle něj objevila jeho žena, ozval se náramný jásot a potlesk.
"Jářku," pravil Blakeney dokonalou francouzštinou, byť s přízvukem, "co je zde za problém, seržante? Proč toto únavné zdržování?"
Bibot si ho prohlížel s očividnou nechutí. Ten muž byl boháč a navíc Angličan, což byly už pro začátek dva body proti němu, když však spatřil známou herečku, jeho chování se změnilo. Sundal klobouk a mírně se uklonil. "Omlouvám se, občanko," řekl Bibot a Blakeneyho si nevšímal, "ale všichni musejí projíždět jeden po druhém, abych mohl zabránit úniku všech aristokratických nepřátel republiky."
"Aristokratických nepřátel?" podivil se Blakeney. "Dobrý Bože! To znamená, že budeme zatčeni?"
Bibot se na Blakeneyho podíval, jako by se úzkostlivá kuchařka dívala na švába, jehož objevila ve své kuchyni. "Vaše paní, monsieur, je dobře známá přítelkyně republiky, a vy, ač šlechtic, jste očividně Angličan, což vám zajišťuje bezpečí, přinejmenším prozatím."
"Aha, no, díky Bohu za to," pravil Blakeney a zamával si pod nosem krajkovým kapesníčkem. "Takže nám bude umožněno projet?"
"Nevidím důvod, proč by ne--"
V té chvíli k seržantu Bibotovi přicválal kapitán a rozehnal všechny, kdož mu stáli v cestě. Jeho trochu jankovitý kůň způsobil, že Bibot musel couvnout a zastavil se přímo před kočárem Blakeneyových.
"Projel tudy vůz?" chtěl vědět kapitán.
"Pustil jsem několik vozů," začal Bibot.
"Vůz... povoz... naložený vinnými sudy..."
Bibot se zamračil. "Ano, jeden tu byl, na kozlíku seděl starý kupec se synem. Ale prohlédl jsem všechny sudy a--"
"Hlupáku!" zaječel kapitán. "Zkontroloval jste prázdné sudy na víno, ale prohlédl jste i vůz?"
"No, to ne..." vyhrkl Bibot nervózně.
"Pitomče! V tom voze byl vévoda de Chalis a jeho děti! Podařilo se jim uniknout a díky vám!"
"Jářku, seržante," ozval se sir Percy a vystoupil z kočáru, "dovolíte nám projet nebo--"
"Jak je to dlouho, co projeli?" vyptával se kapitán.
"No, jenom chviličku--" řekl Bibot.
"Tak to je snad ještě čas je zastavit! Jestli uniknou, seržante, zaplatíte za to svou hlavou! Měl byste se modlit, abych je chytil!"
Ne, pomyslel si Corderro, děti ne! Nemůžou poslat na gilotinu nevinné děti! Zapomněl na přísný zákaz do ničeho se nevměšovat a skočil před koně ve chvíli, kdy kapitán zvíře pobídl ostruhami. Kůň zakoulel očima, vzepjal se a shodil kapitána, který při pádu strhl Blakeneyho. Corderro praštil seržanta Bibota do obličeje a zároveň mu od pasu vytrhl pistoli. Otočil se, ale kapitánovi se podařilo také vytáhnout pistoli. Corderro byl nicméně rychlejší a vystřelil první. Zasáhl kapitána do prsou. Kapitán také vypálil, ale místo aby trefila Corderra, kulka proletěla kočárem a zasáhla lady Blakeneyovou.
Výstřely polekaly koně a ti se splašili. Corderro vyskočil z boku na kočár a prchající koně proletěli bránou. Bibotovi muži popadli muškety a stříleli po kočáru, přičemž Corderra několikrát zasáhli. Tomu se ještě podařilo otevřít dvířka a vrhnout se dovnitř, kde se zhroutil na podlahu a ztratil vědomí.
Diváci u brány při střelbě zpanikařili a rozprchli se na všechny strany. Kapitán ležel mrtvý na ulici s kulkou v srdci. Blakeney, jenž se držel za prsa a kašlal, se vypotácel z brány v marné snaze následovat svůj kočár. Dostal se asi sto yardů od brány, než u silnice padl na kolena a začal zvracet krev. Kopyta kapitánova vzpínajícího se koně mu rozdrtila hrudník a zlámaná žebra s každým krokem urychlovala nevyhnutelné. Blakeney vyslovil jméno své ženy a sesul se mrtvý do příkopu u cesty. Oči se mu potáhly mázdrou. Červený Bedrník byl mrtev.